Cestopis „Expedice Srí Lanka aneb po stopách Doroty Máchalové“
na motivy deníku Radka Poulíčka
věnováno našim rodičům a kamarádům, kteří nás podporují v cestování a poznávání
na motivy deníku Radka Poulíčka
věnováno našim rodičům a kamarádům, kteří nás podporují v cestování a poznávání
Účastníci expedice:
Honza Fumfálek – Foom (red leader and outdoor executive)
David Král – Králík (red team member and sensitive guy)
Petr Mošovský – Mošák (red team member a zbraň proti trudomyslnosti)
Dušan Poulíček - Doktor (blue team member, doctor)
Radek Poulíček – Poula (blue leader, the romadůr)
Martin Řezáč – Máťa (blue team member, Knight Rider)
expedice se konala od 7.1.2006 do 28. 1. 2006
7.1.2006
Naše výprava začala v meeting point baru na Ruzyni v 5:30 ráno, kde jsme konzumovali naši oblíbenou plzničku 12°. Předtím jsme se však museli sejít na výchozím bodě Hudečkova 1092, Praha 4.
Skupina A: Mošák, Foom (red leader), Dušan Doktor(doktor a samaritán výpravy), Králík, a Poula (blue leader) čekali na skupinu B: Máťu Řezáče. Dorazil s obvyklým zpožděním se svým řidičem, se kterým trávil noc v baru, kde se propíjel cestovní horečkou a strachem z létání.
Po setkání a přivítání jsme se vydali na již zmíněné letiště Ruzyně, které jsme zvolili z důvodů naší pohodlnosti, protože se nám nechtělo trápit se cestou do Mnichova nebo Vídně.
Po check-in a jedné slivovici nás objevili odbavovači v malém posledním baru na terminálu s nekompromisním sdělením, že máme opravdu poslední šanci k nástupu do letadla. Rychle skáčeme do autobusu, pak do letadla směr Vídeň, kde budeme poprvé přesedat. Stav posádky: pod vlivem. Sir Máťa Řezáč má strach (poprvé letí letadlem, které má „jen“ vrtuli)
Ve vídni jsme museli znovu na check-in. Předtím jsme ale znovu navštívili občerstvovací zařízení, pojmenovali jsme to hospoda u kníráče, kterého jsme později přejmenovali na „zasraného Turka“. Padli další piva a málem jsme nestihli druhé letadlo do Doha v Qataru. Následující let nás nadchl dobrým jídlem, ovšem sedíme v třídě, kterou moje kamarádka Lenka nazývá prasečák. Je v ní obvykle málo místa na nohy, po pěti hodnách všichni cepeníme, Máťa cepení také, ale jiným způsobem. Slangově to nazývá, že se nacpe jak šiška aby ten let přežil. Jinak jsme v dobré náladě, protože se blížíme k prozatímnímu cíli, což je letadlo do Colomba. (v duchu se modlím aby to byl boeing 747, který je o mnoho větší...) Po přistání v Doha k naší nelibosti zjišťujeme, že nenabízejí žádný alkohol vyjma duty free shop. Alespoň jsme ochutnali místní pivo a od té doby víme, že horší na světě není. Králík sedící uprostřed mezinárodního letiště na zemi vymýšlí na ukrácení chvíle scénku, kterou později sehraje a pokusí se takto přijít k nějakým penězům podružnou žebrotou.
Po velmi únavném čekání konečně nasedáme do letadla a asi s půlhodinovým zpožděním startujeme směr Katunayake- letiště blízko Colomba na Srí Lance. Náš poslední let je pro všechny velmi náročný, protože už trávíme více jak 12. hodinu ve strnulé sedící poloze.
8.1.2006 – Colombo (Katunayake)
Po přerušovaném spánku jsme dosedli šťastni na letiště, vyčůrali se, a já zjistil, že jsem zapomněl v letadle větrovku. Pak jsme prošli pasovkou, byl tam velmi důležitý úředník, který Králíkovi po asi pěti minutách sdělil: „I will give you visa“ (uděluji vám víza). S razítkem to panu úředníkovi šlo o poznání lépe a tak jsme konečně legálně vkročili na smaragdový ostrov Srí Lanka. Po opuštění letiště, směnáren, převlečení se do kraťasů jsme odchytili chlapíka, který nás měl podle plánu odvézt do Negomba na autobus. Vzhledem k naší únavě, nabitému plánu a naléhání řidičů (smlouvání nám zatím moc nejde) se necháváme vézt rovnou do Anuradhapury. Vše co jsme viděli cestou se nedá dost dobře popsat slovy. Celou cestu jsme míjeli domy, domky a chatrče, různé kůlničky, které lemují silnici téměř bez přestávky. Každopádně jsme přílet řádně oslavili místním pivem Lion 4,8%(12°) které znalci (Mošák, Foom a Králík) oznámkovali na Gambrinus.
Do Anuradhapury jsme jeli asi 6 hodin (180 km). Naši řidiči jsou fakt řízci, cestou jsme se rozhodli, že si je najmeme alespoň do hor, nakonec to ale vypadá, že nás vezmou až na pobřeží. Cestou jsme také ochutnali místní dobroty, placky a hlavně asi pět pálivých omáček. Já to hodnotím: palí to jako jako kráva!!! Martin si nemůže jídlo vynachválit. Je na pálivé zvyklý. Konzumuje 2 kg chilli za půl roku. Ostatní si nestěžují, z čehož vyplývá, že jsem pěkná polívka, a že na Srí Lance asi pěkně zhubnu.
Po dlouhé jízdě jsme na druhý pokus našli místo k přenocování, krásný hotelík, pokoje po třech 1800 rupií za pokoj. Po dobré večeři (ryba s hranolkama – známé jídlo z předchozí cesty Afrikou) a dobrém pití jdeme velmi unaveni na kutě dohnat časový posun. Ve dvě ráno jsme se všichni sešli na terase, ale nakonec jsme to dotáhli do půl osmé a doufáme, že je to nejhorší za námi.
9.1.2006 – Anuradhapura a okolí
Snídani jsme si poručili ve western style. Celkem vydatná, dobrá káva i čaj. Diskutovali jsme co nás tento den čeká. Po snídani se balíme na lehko, v hotelu zůstaneme ještě jednu noc, a vyrážíme na zapůjčených byciklech do centra města, kde nějakou dobu hledáme tzv. turistický okruh. Cesta do města a hlavně za památkami byla poměrně složitá, ale protože nejsme žádný tupci, tak jsme to nakonec našli. Koupili jsme si rovnou 14ti denní permici na vstupy do všech možných destinací a kulturních středisek po celé Srí Lance. (tzv. kulturní trojúhelník)
Viděli jsme nádherné dagoby a chrámy, všude pěkně na boso, jak se sluší a patří na místní mravy. Taky jsme cestou potkali mnoho zvířat a samozřejmě asi 2000 naháněčů, falešných průvodců a všech ostatních živlů ( to se nedá nazvat jinak ), kteří se nás snažili pořád obrat.
Což se jim bohužel nepodařilo. Naše kola nebyly v nejlepším technickém stavu, a ke konci výletu porůznu odpadly stojánky a mě prasklo přední kolo, takže cesta do hotelu byla jedna velká útrapa. Máťa mě zachránil a chvíli jel na mém kole, dokud to bylo možné, pak Honza vezl kolo vedle svého, Máťa s Králíkem na nosiči a tak jsme šťastně dorazili do hotelu. Zmoženi ale plni zážitků jsme po sprše u dobré večeře diskutovali o všem co jsme dnes viděli.
Ruwanvelisey
Jídlo si nejvíce ze všech pochvaloval Martin, je na ty ostrý svinstva zvyklý a navíc je to všechno zdravé. U večeře proběhla i diskuze o místních ženách, holky ze Srí Lanky pro nás nejsou dosti atraktivní, cituji anonymního autora názoru: „Smrděj tím jejich pyžmem, jsou divně černý, ošklivý, vlasy jak dráty a všude totálně chlupatý“.
Po večeři, pár pivech a dezertu (čerstvý ananas na špejli) se kluci dávají do hry zvané carrom (keram – hra principem podobná kulečníku, hrací plocha je však menší a hraje se pomocí dřevěných koleček pouze prsty) Foom dává rozhodující úder finále, ostatní kluci se střídají ve hře a vyzývají další místní hochy k soutěži. Já sedím u piva, píšu deník a kecám s naším závozníkem Thilakem a s hoteliérem, kuchařem a kdo ví co ještě ten klučina jménem Sunil všechno dělá.
doplněk – autor Foom, který se drobně přebreptl prohlásil: „meleš hodinky“
doplněk2 – je potřeba podotknout, že jsme do 2 hodin do rána chlastali Sprite zvaný slivovice.
Po večeři, pár pivech a dezertu (čerstvý ananas na špejli) se kluci dávají do hry zvané carrom (keram – hra principem podobná kulečníku, hrací plocha je však menší a hraje se pomocí dřevěných koleček pouze prsty) Foom dává rozhodující úder finále, ostatní kluci se střídají ve hře a vyzývají další místní hochy k soutěži. Já sedím u piva, píšu deník a kecám s naším závozníkem Thilakem a s hoteliérem, kuchařem a kdo ví co ještě ten klučina jménem Sunil všechno dělá.
doplněk – autor Foom, který se drobně přebreptl prohlásil: „meleš hodinky“
doplněk2 – je potřeba podotknout, že jsme do 2 hodin do rána chlastali Sprite zvaný slivovice.
10.1. Anuradhapura – Ritigala – Polonaruwa
Ráno jsme malinko zaspali, budil nás Králík z red teamu. Po snídani, sprše, zabalení věci došlo na placení. S Králíkem jsme to odhadli na 12.000 rupií, účet je přiložen v oficiálním deníku, a je na něm o 10 tisíc rupií víc. Nevadí, za ty peníze se s námi přišel rozloučit hlavní hoteliér a šéfkuchař v jedné osobě, tři lokajové a údržbář. Bylo to něco jako menší odjezd anglické královny. Pak jsme vyrazili z města. V plánu jsme měli navštívit Ritigalu osamělé rozpadlé ruiny kláštera budhistických mnichů uprostřed nádherného pralesa.
Ritigala
Našli jsme to napoprvé a zahájili výstup do kopců. Na třetí kaskádě jsme potkali chlapíka, který do té doby klidně svačil. My jako správná uřvaná banda idiotů jsme ho vyrušili. Pak se ukázalo, že je to krajan, který cestuje na vlastní pěst. Odvážný chlapík, nicméně Srí Lanka se jeví jako velmi bezpečná země. Krajan nám prozradil, že cesta dál má údajně vést na vyhlídku, kterou se mu nepodařilo najít, a dál, že je to pro horolezce. My jakožto outdoorová a adrenalinem nabitá skupina, jsme vyvrátili tvrzení, že cesta dál nevede. Vyšplhali jsme po skalách tak vysoko, kam nám sandály stačily. Jsme prostě nepoučitelní, v Africe jsme měli stejné nápady. Každopádně po tomto výkonu se nám za odměnu dostalo nádherného výhledu na prales. Stálo to za to. Lil z nás pot a byli jsme v ohrožení uštknutí od obrovského 30 cm dlouhého hada, který zřejmě ani nebyl jedovatý. Foom jako hlavní zoolog výpravy sdělil oběma týmům, že šlo o jedovatého hada. Člověk nikdy neví... Po návratu do základního tábora jsme naskočili do dodávky a vyrazili do Polonaruwy. Thilak nám nabídl prohlídku kaučukové továrny. Souhlasili jsme, ale místo kaučuku jsme zjistili, že se v ní vyrábí a prodávájí pouze suvenýry. Budeme se muset na toho hošíka dávat větší pozor. Chtěli nás obrat snad o všechno... nakoupili jsme si tam pouze pohledy. Známky bohužel zatím nikdo nemá. Prý je koupíme v každém hotelu, ale to také není pravda. Snad je dokonce dovolené seženeme. Mošák musí poslat pohled babičce. Tak tedy po návštěvě továrny na suvenýry se konečně vydáváme do Polonaruwy. Konečně. Naštěstí jsme už byli velmi blízko. Hotel, který jsme si vybrali v průvodci jsme také našli napoprvé. Vybrali jsme si dva pokoje. Jeden hezký, druhý hnusný. Já a zbytek blue teamu spíme v tom hnusném. Sviňské dítě a zbytek red teamu spí v tom hezkém. Prý chtěli losovat, ale nějak na to nedošlo. Martinovi se to nelíbilo.
Polonaruwa
Po ubytování jsme vyrazili na obhlídku města, nakoupili prášky na praní, vodu a colu a skončili v hospodě u obrovského jezera, které je údajně 2000 let staré. Tam jsme si dali pivo a vyrazili zpět do hotelu na objednanou večeři. Já a Máťa jsme měli rybu, zbytek kuře. My na kari oni to měli suchý. Proti předchozímu hotelu v Anuradhapuře nic moc. Pálivé a málo masa. Před večeří jsme hráli karty a bylo to moc zábavné. Mošák hodně prohrával. Králík asi podváděl, Máťa koukal do karet. Po večeři jsme začali psát pohledy a já deník. Foom zjišťuje, že už zapomněl i základy češtiny. Pravopis se mu zhoršil na tři chyby v jednom pohledu, který obsahoval devět slov.
Po vyřízení korespondence a nezbytné administrativy jsme ještě hráli poslední hru v kartách a hrálo se o to komu se bude druhý den říkat čokovoko. Samozřejmě jsem to prohrál já. Ještě k tomu musím dodat, že jsme zatím na Srí Lance nejhlučnější výprava s největší spotřebou piva a vůbec všeho alkoholu.
Po vyřízení korespondence a nezbytné administrativy jsme ještě hráli poslední hru v kartách a hrálo se o to komu se bude druhý den říkat čokovoko. Samozřejmě jsem to prohrál já. Ještě k tomu musím dodat, že jsme zatím na Srí Lance nejhlučnější výprava s největší spotřebou piva a vůbec všeho alkoholu.
11.1.2006 Polonaruwa – Siygiria
Po docela dobré snídani velmi koloniálního stylu, do níž nepočítám cokoliv k pití (cukr se solí dohromady, zkyslé a sražené mléko do kávy – ovšem na náladě nám to absolutně neubírá, protože jsme opravdu tvrdý outdooráci) jsme se vydali na prohlídku historické Polonaruwy. Zkontrolovali jsme si napřed řádně naše kola, a než jsme stihli vyrazit, okusili jsme poprvé malý tropický liáček. Naštěstí díky zeměpisným šířkám nám to moc nevadilo. Větší nevýhodou, kterou začínáme tušit, je, že nám nechce uschnout žádné prádlo. Vlhkost vzduchu je totiž ve vnitrozemí asi 96%. Se zpožděním jsme vyrazili hledat hlavní bránu k historickému královskému městu. Po kontrole našich vstupenek se na nás nabalili „bubáci“ (zatím nejoblíbenější Máťův název domorodců) Chtěli nám prodat snad i svoje babičky. Nakonec jsme je všechny poslali do háje, protože nic z toho co nám prodávali nebylo dost srílanské. Také nás potkalo ještě pár přeháněk, ale jinak to byl krásný výlet na kolech, naše letka se začíná sehrávat, a přidáváme i docela hezké triky na byciklech z padesátých let. Jediné co nás s Foomem mrzelo, že jsme zapomněli na jednu vzácnější sochu stojícího buddhy. Co se dá dělat, viděli jsme i tak mnoho dagob, jezírek, chrámů.
Polonaruwa - chrámy
Máťa a Mošák během chvíle čekání u jedné dagoby konverzovali s mítním mladíkem, musím podotknout, že se velmi rychle zdokonalují v angličtině. Po prohlídce jsme zvolili špatnou trasu k návratu a ta nás zavedla opět k továrně na suvenýry. Naštěstí se tam část naší výpravy chtěla stejně mrknout na nějaké ty suvenýry. Po ukončení prohlídek a nákupu suvenýrů jdeme do předem vyhlédnuté hospody pod hrází jezera na oběd. Nakonec naši tajnou hospodu odhalí naši průvodci a tím tedy krátí naše lelkování. Odjíždíme do Syigirie. Čeká nás docela zábavná cesta plná žertíků a vtípků od všech člený výpravy, zejména Mošáka, Králíka a Máti. Příjezd do Syigirie je ozvláštněn extra velkým přídělem tropického monzunu.
Našli jsme předem určený hotel, prohlédli pokoje, vybrali jsme tři po dvou postýlkách. Postýlkách proto, že i desetiletým dětem by to bylo dosti těsné. Jedna postýlka v mém pokoji chyběla, a tak museli Dušanovi jeho betli přinést. Opravdu kouzelné bylo pozorovat dvě ženy (matka, dcera) jak se s tím dřou a tak chlapci po vzoru západoevropských gentlemanů neváhali trochu slečně dceři pomoci. Nakonec úzkou chodbičkou nebylo ani jak projít.
Proběhla standardní objednávka večeře: hromada rýže, několik druhů kari a zeleninových omáček a také nějaké to kuřecí masíčko. Před večeří se vydáváme do vesnice, sehnat nějaký chleba na zítřejší svačinu, až vylezeme na skalní pevnost Syigiria. Domorodec mi však chleba z vitrýny odmítá prodat s tvrzením, že jej má pro rodinu. Navzdory tomu, že mu jsme ochotni zaplatit třeba deset dolarů za jeden chleba se s námi odmítá bavit. Naštěstí to nebyl jediný obchůdek, a tak dokupujeme i limonády, prášky na praní a nějaké ovoce na zítřejší výstup. To je tady opravdu moc dobré, malinkaté banány, manga, papáje to je základ sortimentu každého dřevěného krámku všude na SL.
Po večeři si dáváme partičku karet. Tentokrát prohrávám to, že mi celý den budou všichni říkat romadůr. Jsem opravdu nešťastný, protože romadůr z duše nenávidím. Opíjíme se s Máťou a Králíkem, polemizujeme o kvalitách našeho výletu a jdeme spát, je půlnoc a my musíme vyrazit v šest hodin ráno. Nutno dodat, že v noci byl největší liják mého života, nedalo se pořádně spát, a tak jsme vstávali pěkně rozlámaní...
Našli jsme předem určený hotel, prohlédli pokoje, vybrali jsme tři po dvou postýlkách. Postýlkách proto, že i desetiletým dětem by to bylo dosti těsné. Jedna postýlka v mém pokoji chyběla, a tak museli Dušanovi jeho betli přinést. Opravdu kouzelné bylo pozorovat dvě ženy (matka, dcera) jak se s tím dřou a tak chlapci po vzoru západoevropských gentlemanů neváhali trochu slečně dceři pomoci. Nakonec úzkou chodbičkou nebylo ani jak projít.
Proběhla standardní objednávka večeře: hromada rýže, několik druhů kari a zeleninových omáček a také nějaké to kuřecí masíčko. Před večeří se vydáváme do vesnice, sehnat nějaký chleba na zítřejší svačinu, až vylezeme na skalní pevnost Syigiria. Domorodec mi však chleba z vitrýny odmítá prodat s tvrzením, že jej má pro rodinu. Navzdory tomu, že mu jsme ochotni zaplatit třeba deset dolarů za jeden chleba se s námi odmítá bavit. Naštěstí to nebyl jediný obchůdek, a tak dokupujeme i limonády, prášky na praní a nějaké ovoce na zítřejší výstup. To je tady opravdu moc dobré, malinkaté banány, manga, papáje to je základ sortimentu každého dřevěného krámku všude na SL.
Po večeři si dáváme partičku karet. Tentokrát prohrávám to, že mi celý den budou všichni říkat romadůr. Jsem opravdu nešťastný, protože romadůr z duše nenávidím. Opíjíme se s Máťou a Králíkem, polemizujeme o kvalitách našeho výletu a jdeme spát, je půlnoc a my musíme vyrazit v šest hodin ráno. Nutno dodat, že v noci byl největší liják mého života, nedalo se pořádně spát, a tak jsme vstávali pěkně rozlámaní...
12.1.2006 – Syigiria výstup – Dambula – Nalanda – Kandy
5:55 Do tmy a „zimy“ mě probouzí kopanec od jednoho ožralého spolucestovatele (Máti) Následující řev a hluk rozhodně probouzí všechny hosty v hotelu. Autoritativní tón hlasu Máti však všechny ponechává nasrané ve svých postelích. Kdo by se zaplétal s někým, kdo řve jako ten nejhustší zupák z filmu Olověná vesta od Stanleyho Kubricka.
pevnost Sygiyria
Krosny necháváme v recepci, beru si jen obvyklou zátěž (notebook, kameru, vodu) ostatní své profesionální a méně profesionální fotografické přístroje. Je ještě tma, ale vyrážíme na prohlídku skalní pevnosti Sygiyria, která je od poloviny nahoru skryta v mraku. Nebo je to mlha? Odpověď zná pouze Mošák. Hlídač u první vrátnice nás poslal přes půl světa k dalšímu vchodu. Nemáme (nebo aspoň já) na to zrovna náladu. Co nám ale zbývá, dolezli jsme k druhé bráně. Otevíračka je v 7.00. Jsme tu o pár minut dřív, a tak chvilku čekáme na hlídače vchodu, než otevřou.
zbytky pevnosti
Po vpuštění do areálu jsme odpálili pár místních průvodců, a proběhli parkem, nebo spíš systémem vodních kaskád tuším ze 13. století, rovnou ke skalní pevnosti. Prohlídku pevnosti jsme vykonali velmi precizně, není to tak velké místo jak se zdálo z leteckých snímků. Po asi hodině a půl nahoře jsme se odhodlali slézt dolů, už jsme začali míjet davy zombíků a japonců. Ještě že už jsme na cestě pryč. Cestou dolů jsme si ještě prohlédli velmi staré fresky , které vyobrazovaly místní prsatice. Po návratu do hotýlku a uhrazení všech nákladů (tady to bylo zatím nejlevnější) jsme se vydali a cestu do Dambuly přes Nalandu. Nalanda je místo u velkého jezera, s hezkou atmosférou. Kdyby nepršelo, bylo by to super místo k odpočinku. Natočili a nafotili jsme chrám ve zvláštním hindy stylu, a pak už nás počasí vyhnalo na cestu do Dambully. Cestou do Dambuly zažíváme mnoho legrace. Necháváme Máťu, aby sám vysvětlil řidiči, že se mu chce čůrat. „Cíkycíkycíky“ a přidává ještě velmi výmluvný posunek, řidič si ale není jistý jestli Máťa (od něj pokřtěný na Knight Ridera – Majkl Najt) chce onanovat, do bordelu, nebo čůrat.
Po příjezdu do Dambuly a překonání dalšího pořádného kopce zjišťujeme, že lístky, které máme do kulturního trojúhelníku, platí pouze do muzea, nikoliv do skalních budhistických chrámů. Chvíli zoufale přemýšlíme jestli to nevzdáme, strážný u vchodu je nekompromisní a neúplatný, místní žebráci žvýkající betel se na nás nabalují.... Máťa s Králíkem naší dnešní misi nakonec zachraňují sebeobětováním a běží z kopce dolů a zase nahoru s lístky. Během čekání nás postupně napadají malé opice pravděpodobně cvičené tamilskými teroristy. Nebýt Mošáka a Králíkova stativu, určitě by nás obraly o hodně cenností z našich batohů. Angličanka která se k nám připojila, a které chlapci nesou také jeden z lístků, bohužel neměla tolik štěstí, opice její batoh během okamžiku otevřely, naštěstí ukradli jen sušenky, Mošák je totiž začal řezat stativem hlava nehlava.
jeskynní komplex Dambula
Čekání se vyplatilo, chrám byl opravdu jedinečný, a i boty nám tu pohlídali zadarmo. I když jsme se o ně báli, na těchto místech místní obyvatelé zřejmě nekradou. Během prohlídky nás zastihl pořádný monzun a tak jsme si museli pronajmout deštník za 100 rupií. Z kopce za námi běžel jejich majitel, který pak chtěl dvě stovky, ale Máťa zabouchl okénko od dodávky a nařídil odjezd. Míříme do Kandy, našeho základního tábora před odjezdem do hor, kde si dáme lehčí dvoudenní program. Kandy je poměrně velké město, kde je hodně živo, dokonce jsou tu i restaurace a obchody s velmi levným oblečením. Těšíme se, že si konečně koupíme
sarongy, napřed ale hledáme hotel Green Woods podle průvodce. Neměli pro nás bohužel dost místa, a tak se vydáváme na doporučení do pensionu Green Villa. Je to hezký a útulný hotýlek asi 2 km do centra. Na našem patře bydlí děda, který má celé patro trvale pronajaté, asi jsme tedy u něj doma. Zbytek bydlí v přízemí. Děda mi vypráví historky z doby, kdy Srí Lanka byla ještě britskou kolonií, také kam se máme vypravit, je to docela sympaťák, první místňák, který se ze mě nesnaží vytáhnout peníze.
Večer jsme vyrazili do noční Kandy. Je to hodně živé město, špína na ulicích, a pořádnej randál. Jinak je to samozřejmě nádhera, prostě zase něco jiného. Při návratu z centra jsme hledali nějakou restauraci, ale všude nám zavírali před nosem. Nakonec jsme šťastni usedli do čínské restaurace kousek od hotelu. Našli jsme v jídeláku hovězí, a tak jsme neodolali a dali si pořádnou porci. Po večeři jsme se dokouleli do hotelu, nevím jak ostatní, ale já se konečně pořádně vyspal do růžova.
sarongy, napřed ale hledáme hotel Green Woods podle průvodce. Neměli pro nás bohužel dost místa, a tak se vydáváme na doporučení do pensionu Green Villa. Je to hezký a útulný hotýlek asi 2 km do centra. Na našem patře bydlí děda, který má celé patro trvale pronajaté, asi jsme tedy u něj doma. Zbytek bydlí v přízemí. Děda mi vypráví historky z doby, kdy Srí Lanka byla ještě britskou kolonií, také kam se máme vypravit, je to docela sympaťák, první místňák, který se ze mě nesnaží vytáhnout peníze.
Večer jsme vyrazili do noční Kandy. Je to hodně živé město, špína na ulicích, a pořádnej randál. Jinak je to samozřejmě nádhera, prostě zase něco jiného. Při návratu z centra jsme hledali nějakou restauraci, ale všude nám zavírali před nosem. Nakonec jsme šťastni usedli do čínské restaurace kousek od hotelu. Našli jsme v jídeláku hovězí, a tak jsme neodolali a dali si pořádnou porci. Po večeři jsme se dokouleli do hotelu, nevím jak ostatní, ale já se konečně pořádně vyspal do růžova.
13. pátek Leden 2006 Kandy – sloní sirotčinec – botanická zahrada a chrám Buddhova zubu
... procitl jsem za pomoci člena red teamu Králíka, zaspali jsme na snídani, přestávám pomalu vnímat, že je tu pořád taková vlhkost, a že se budím pořád úplně propocený. Utíkáme s Dušanem na snídani, pak se balíme a skáčeme do auta. Cestou do sloního sirotčince jsme měli pár zastávek, viděli jsme pohoří Bible Rock a taky lankanské vězení. Sloní sirotčinec, kam jsme měli namířeno je vlastně taková malá vesnička, kde se starají o slůňata, což je atrakce pro turisty, a tím pádem je tam taky dostatek krámků se suvenýry, atd..
sloní sirotčinec
Je to ale i oblíbená atrakce pro místní. Fotíme, točíme a nakupujeme střídmě pár suvenýrů, kazety do kamery, kterých máme docela slušnou spotřebu, a pak se vracíme do Kandy, kde nás čeká prohlídka botanické zahrady. Zde nás čekali rozpačité a trochu trapné úsměvy a zvláštní chování Lankanů. Později jsme přišli na to, že tento den je státní svátek (ostatně jako každý třetí den na Srí Lance) a místní jezdí do této zahrady na pikniky s celými rodinami, anebo druhá varianta, že sem chodí randit a předvést se před ostatními svojí novou známostí. My jsme nebyli ani rodina, ani na rande takže šest velkých bělochů je tady tak trochu jako pěst na oko, dost často jsme vycítili, že z nás mají i strach, nemluvě o místních dívkách, které na nás za celou cestu ještě nikdy nepromluvily. I tak si odnášíme z botanické zahrady spousty vizuálních zážitků a fotografií vzácných porostů a orchidejí.
Po této atrakci jsme pokračovali do Kandy, kde jsme měli v plánu shlédnout to nejdůležitější z celého města – Chrám Buddhova zubu. Dostat se dovnitř bylo velmi složité a byli jsme rádi, že nedošlo na kontrolou našich konečníků. Vysvětlit sinhálcovi proč sebou mám notebook, proč má sebou Králík prezervativy (guard: why do you have this? Králík: You never know..), proč Doktor má sebou pilulky, přičemž jeho zavazadlo svojí velikostí (asi patnáct cm na dvacet cm) vzbuzovalo největší podezření. Chvíli jsem se dokonce bál, že mu tu taštičku místní security rozpáře, a pak jsem se bál, že se na něj Doktor vrhne a rozbije mu hubu, za jeho opravdu nesmyslnou troufalost. Po asi druhé vstupní kontrole, kdy bylo zcela jasné, že nejsme tamilští teroristé, jsme konečně dorazili k pokladně, zaplatili nebuddhistické vstupné, dostali „povinná“ sluchátka (Králík za ně ručil svým pasem), a Doktor málem musel začít léčit celou rodinu maníka, který se nás ptal co v Evropě vlastně děláme.
Chrám Buddhova zubu
Když už jsme měli všechny formality za sebou, vydali jsme se v ohromném chrámu hledat zoubek toho mladíka, který inspiroval svojí vírou polovina světa. Tato relikvie je samozřejmě více než dobře ukryta v sedmi zlatých zvonech, které lze vidět přes titěrné okénko. Za zvuků místních chorálů (taková obětní hudba- nemůžu si pomoct- nebo spíše předzvěst světové katastrofy) jsme se zkoušeli prodrat svátečním davem. Vzhledem k našemu statusu turistů jsme se však nedostali do fronty a byli jsme vyřazeni na speciální místo, odkud nás stejně vytlačili dychtiví místní věřící. Přes všechny tyto útrapy jsme ale vyšli z chrámu s hezkým pocitem, že jsme zahlédli něco opravdu pořádného. Když jsme opustili chrám na dobro, řekli jsme si, že bude moudré udělat si rezervaci v restauraci u číňana. Králík tvrdil, že se tvářil dost nechápavě, později jsme se domákli proč. V hotelu jsme si dali sprchu, já totálně nasranej jsem sprchoval batoh, díky špatně zabalenému šampónu, taková začátečnická chyba, příště si kupuju jen šampón se šroubovacím víčkem.. batoh mi pěnil ještě týden. Máťa a Králík si objednali masáž ayurvedha a pak jsme vyrazili na jídlo k číňanovi. Bylo tam úplně prázdno, je přeci svátek. Objednali jsme si pivo v čajové konvici, protože v době svátku je nelegální prodávat alkohol. To nás naučil číšník v botanické zahradě, se kterým jsem se hádal do krve že udělal chybu, když nám donesl místo piva čaj. Když nám čaj začal nalévat, tak povědomě pěnil, a po ochutnání jsme zjistili, že se jedná o značku Lion dobrého stupně vychlazení.
Po výborné večeři (zatím se nám moc nedaří náš plán na hubnutí) jsme se vrátili do hotelu. Kluci nastoupili na objednanou masáž, když jsem viděl co to s nimi provedlo rychle jsem se přiobjednal. Byl to vážně luxus, doufám, že si to ještě někde zopakujeme. Úplně omámení vonnými oleji se ukládáme kolem půlnoci k spánku. Doktor nadává, že smrdím jak eukalypt, ale má to svoje výhody – noc je výhradně bez přítomnosti komárů – nádhera.
14. Ledna 2006 Nuwara Elliya – Dalhousie – Výstup na Adamovu horu
Ráno vstáváme v rozumnou hodinu a vyrážíme do Nuwara Elliya na prohlídku čajových plantáží. V podstatě jsme v této oblasti nemohli vidět nic jiného. Nepěstuje se tu samozřejmě pouze čaj, ale i koření atd. nicméně krajinu lemují pouze malá a velká políčka se vším možným a ohromné čajové plantáže. Naši průvodci tvrdošíjně odmítali zastavit u několika čajových továren, o té nejlepší vědí pouze oni, a tak se jim tentokrát podřizujeme. Zavezli nás do továrny MacWoods finest tea company, kde jsme byli pozváni na ochutnávku čaje nejlepší světové kvality, a pak se dostali do továrny, kde nám průvodkyně se skvělou angličtinou a nádherným indickým přízvukem vysvětlila, jak se čaj suší, fermentuje, ochucuje a spoustu jiných činností, které jsou s výrobou čaje spojeny. Nakoupili jsme si pár suvenýrů v podobě balzových krabiček s tím nejlepším čajem, který kdy továrna vyrobila a pokračujeme dál.
Chceme totiž ještě vidět plantáže a trochu se po nich projít, jenže máme smůlu. Je opět svátek, a tak nikdo nepracuje kdo by nás na ty plantáže doprovodil. Nikdo nemaká. Naštěstí pro nás. Máťa s Králíkem do jedné z nich spontánně vběhli až pak jsme zjistili, že tato místa jsou nejčastějším útočištěm kobry indické, tudíž nejčastějším místem hadího uštknutí, snad není nutno dodávat, že by to bylo opravdu vážné zranění.
Nakonec však cestou do Dalhousie jsme si udělali přestávku, a pár fotek se sběračkami, většinou tamilského původu, žvýkajícími betel, kterým jsme rozdali veškerou naší humanitární pomoc v podobě propisek, které jsme přivezli ze vzdálenosti deseti tisíc kilometrů přesně za tímto účelem. Máťa během třiceti vteřin rozdal všech padesát!! ano neuvěřitelných padesát propisek. Je zřejmé, že jeho sociální cítění je nejsilnější. Myslím, že padesát srílanských školáků na něj dodnes vzpomíná s láskou.
Cestou jsme ještě měli hodně zastávek u nespočetných vodopádů a jezírek, natáčíme fotíme a po setmění se přibližujeme konečně k obávanému cíli Adam´s Peak – Adamově hoře – tzv. Sri Pada. (pozn. Sri Pada – Adam´s Peak je nejposvátnější a legendární hora na kterou údajně vystoupil samotný Buddha, a tak je stále předmětem poutí, něco na způsob muslimské Mekky)
Docela dlouho jsme se nemohli ubytovat, ale pomohli nám průvodci, kteří nás vzali do hotýlku, který patří jejich známému. Sympaťák na první pohled, a tak jsme rádi, i přesto, že pronajatý pokoj nejde zamknout. Nedá se nic dělat nejcennější věci si vezmeme sebou a budeme doufat, že se se zbytkem ještě shledáme. Objednáváme si večeři (kuře, rýže atd..) probíhají různé diskuze, pak jdou všichni spát, kromě mě. Mám ještě práci s deníkem, a navíc půl života špatně spím a tak vím, že někdy méně znamená více. Chvíli jsem sepisoval co stalo pár dní zpět, pak se mě zeptala holka od vedlejšího stolu odkud je naše parta. Představujeme se, Abbey a Philip jsou z Londýna a cestují po Srí Lance a pak se chystají do Indie. Ještě asi hodinku konverzujeme a pak se domlouváme, že se potkáme cca ve 2:00 před hotelem a společně vyrazíme na vrchol Adam´s Peak.
Cestou jsme ještě měli hodně zastávek u nespočetných vodopádů a jezírek, natáčíme fotíme a po setmění se přibližujeme konečně k obávanému cíli Adam´s Peak – Adamově hoře – tzv. Sri Pada. (pozn. Sri Pada – Adam´s Peak je nejposvátnější a legendární hora na kterou údajně vystoupil samotný Buddha, a tak je stále předmětem poutí, něco na způsob muslimské Mekky)
Docela dlouho jsme se nemohli ubytovat, ale pomohli nám průvodci, kteří nás vzali do hotýlku, který patří jejich známému. Sympaťák na první pohled, a tak jsme rádi, i přesto, že pronajatý pokoj nejde zamknout. Nedá se nic dělat nejcennější věci si vezmeme sebou a budeme doufat, že se se zbytkem ještě shledáme. Objednáváme si večeři (kuře, rýže atd..) probíhají různé diskuze, pak jdou všichni spát, kromě mě. Mám ještě práci s deníkem, a navíc půl života špatně spím a tak vím, že někdy méně znamená více. Chvíli jsem sepisoval co stalo pár dní zpět, pak se mě zeptala holka od vedlejšího stolu odkud je naše parta. Představujeme se, Abbey a Philip jsou z Londýna a cestují po Srí Lance a pak se chystají do Indie. Ještě asi hodinku konverzujeme a pak se domlouváme, že se potkáme cca ve 2:00 před hotelem a společně vyrazíme na vrchol Adam´s Peak.
15.1. 2006 Adam´s Peak – Nuwara Elliya – Ella
Adamova hora
01:30 budíček !!! příprava na výstup, jsme v základní výšce asi 1200-1300 m n m a stoupat budeme stezkou dlouhou 7 km, s kilometrovým převýšením do výšky 2234 mnm což sice není tolik, ale přiznávám, že se mi ukrutně nechce. Jdou všichni, jdu taky. I když kdybych věděl co nás všechny čeká, tak bych v klidu spal dál. A tak se oblékáme, je docela chladno, takže trika, mikiny, větrovky. Já si samozřejmě beru svoje příruční sedmikilové zavazadlo a ve 2:00 se scházíme s angličany před hotelem. Prošli jsme ohromnou poutí a než jsme došli k prvnímu schodu, každý z nás vypil litr vody. Začalo nám být pěkné horko a před čtyři a půl tisíce schodů nahoru. A nekončí to vrcholem. Cestou potkáváme stovky poutníků, kteří jdou nahoru i dolů. , starce, kteří pořád odpočívají, schody jsou úzké a ostatní nemohou projít. Domorodci se k nám zrovna moc hezky nechovají, předbíhají a zkoušejí nás pořád obrat o peníze prodejem různých nesmyslů nebo jen prostým žebráním. Myslím, že cesta k bohu nevede skrz okrádání turistů. Cestou na vrchol jsme si dali několik krátkých přestávek, Králík s Foomem se však trhají, bojí se, že nestihnou s námi pomalejšími dlouho očekávaný a pověstný východ slunce. Je fakt, že já už bych jejich tempu nestačil. Čeká nás „posledních“ 1500 schodů. Mám mokrý triko, jako bych právě vylezl z vany, ostatní na tom nejsou o nic lépe. Studený vzduch nás nutí pořád být v pohybu, jinak bychom riskovali nastydnutí. Teplotu vzduchu odhaduji na takových 8°C maximálně. Cesta je nekonečná, stále vidíme vrchol, ale vůbec nám to neubývá. Kupuju další nechutně předraženou vodu. Už jsem vypil třetí litr, chlapi jsou na tom obdobně, Máťa nás drží na nohou svými extra kofeino-cukrovými energetickými přípravky. Placebo efekt zabírá a tak se konečně dostáváme na vrchol !!!!!! Ano, je pět hodin ráno, a to znamená, že jsme hnali jako prase, a že teď budeme čekat asi hodinu a půl na východ slunce, což nám říkal i náš současný hoteliér. Nevadí nám to, kromě toho, že jsme na skrz promočení potem a nemáme zrovna moc suchých věcí, do kterých bychom se mohli převléci. Asi po půl hodině trmácení se mezi pobožnými místními jsme přelezli na zídku chrámu, která rozhodně nebyla určená k focení nebo natáčení, ani jinému pobytu turistů. Nicméně jsme se vymanili z davu a pohodlně posedávali, dokud se nezačalo rozednívat. V 6:30, kdy už mělo slunce vycházet, jsme však ještě pořád nevěděli, odkud přesně by se mělo objevit. Ano jsme tvrdý outdooráci, ale kde je přesně východ nám ani velmi drahé přístroje a vybavení nedokázali ukázat. Nakonec asi v sedm hodin jsme zahledli obrys slunce za mrakem, takže jsme tu slávu prošvihli. Nevadí, i tak to byl silný zážitek. Chvíli jsme se ještě zdrželi, bouchli si do zvonu - tzn. kolikrát kdo byl na adamově hoře, tolikrát mlátí do zvonu, my víme, že jednou za život úplně stačí a to jsme pořád nahoře, ale našly se i babičky, který mlátili třeba i dvacetkrát. Já a zbytek blue týmu - po vykonání všech potřeb všech členů expedice (to si neumíte představit jak to místo vypadalo, ne to se ani nedá popsat, ale bylo to na posvátné hoře) jsme se rozhodli, že zahájíme tolik obávaný sestup. Red team ještě dolaďoval záběry, a tak jsme chtěli získat náskok. Na kluky z červenýho jsme pak rádi v hotelu hodinku počkali. Když jsme se sešli, objednali jsme si Královskou snídani (i když vlastně ještě nevím, jaký jsou snídaně u Králů, představoval jsem si je nějak takhle, prostě nic tuctovýho). Totálně vyčerpaní se vydáváme dál. Žádný odpočinek, šetříme čas, musíme jet, aby nám zbylo pár dní navíc u moře.
ráno po sestupu na parkovišti (v pozadí Adamova hora)
Původně jsme chtěli vyrazit zpět do Nuwara Elliya, ale průvodci nás přesvědčili, že to stihneme i do Elly. Celý den jsme klimbali v autě, já jsem udělal jen pár záběrů, ale jinak to byl den strávený v autě. Když jsme přijeli do Elly, bylo už pomalu pozdě i na pozdní večeři, chvíli jsme se snažili plánovat zítřek, ale vzhledem k únavě jsme se nedobrali pořádného výsledku. Prozatím jsme se domluvili na to co budeme dělat ráno. Navíc naše plány se začínají přizpůsobovat počasí, protože v horách vždy odpoledne prší, a tak plán na ráno je jasný. Budíček v pět, odjezd v 5:30 směr Horton Plains, pak zpět na vodopád u Elly a nakonec do Tissamaharramy. Ještě si chvíli povídáme s Králíkem, ale pak i my jdeme spát.
16. Ledna 2006 Horton Plains – Ella – Tissamaharrama
5:00 vstáváme... nevnímám, ale balíme poslední věci a opouštíme hotel. Účet jsme zaplatili už večer, a tak můžeme bez starostí odjet. V 5:30 čekáme na naše bubáky, v 5:45 se konečně vyhrabali (asi i na ně je to moc), startujeme a odjíždíme do národního parku Horton Plains. Cestou (ještě za tmy) dospáváme deficit z Adam´s Peak a vůbec, jedeme na půl plynu, protože několik dní za sebou beze spánku dá prostě zabrat každému. Cesta se nám mezitím začala pořádně klikatit, a tak se všichni probouzejí. Posledních pár dní se nám dodávka malinko rozpadá, a jsou pořádně cítit brzdy, když sjíždíme do údolí. Máme trochu strach, Máťa vymýšlí jak v případné katastrofické situaci použít Králíka jako ochranný airbag. To víte, on jediný je otec od rodiny, takže na to má právo. Králík má větry, a to zabijácký. Jedeme kolem spousty čajových plantáží, ranní rozbřesk je tentokrát úchvatný (snad více než na adamovce jak jsme si Adam´s Peak pojmenovali). Celkem na čas dorážíme do parku, kde nám starší chlapík počítá vstupné. Protože je nás šest, trvá mu to patnáct minut. Je to místní zvyk nikam nespěchat. Všichni spokojeně vyrážíme za hlavní bránu, a pak pořádnou džunglí, na první úsek naší outdoorové túry. Tím je malý World´s End, po dosažení prvního cíle fotíme, točíme a pak se vydáváme na další třetinu – Big World´s End .
trek na Horton Plains
Na Big World jsme potkali první turisty. Nebyli moc nadšení, když jim do nádherného výhledu přiběhla partička uřvaných čechů. Jsou to němci, a tak na ně serem. Řveme dál. Fotíme se na konci světa, pod námi ji 900 m hluboký útes. Pak vyrážíme na poslední atrakci která se jmenuje Baker´s Waterfalls. Natáčíme vodopád a zrychlujeme zpět do základního tábora na recepci. Už máme za sebou zase pár kilometrů, a já začínám vnímat posledních pár dní jako atentát na moje nohy. Nevadí makám s ostatními dál, protože všechno tohle stojí za to. Vracíme se po okruhu přes bažiny, kde se z nás stávají outdooráci pokřtění bahnem a celkově jsme si tam užili hodně srandy. Na parkovišti chvíli hledáme bubáky, ale pak už skáčeme do dodávky a frčíme do Tissamaharramy.
Jen co jsme opustili hory, počasí se začíná radikálně měnit v surové tropy zalité sluncem. Zastavujeme jen málo na nutné protažení kostí a ztuhlých svalů. Cestou zkoušíme najít v průvodci bydlení v parku Bundala, který leží přímo u oceánu, ale marně. Škoda, milovaného indického oceánu se dočkáme až zítra. Našli jsme ale opravdu pěkné bydlení u jezera Tissamaharrama, pak jsme se šli projít (projet) po okolí, sedli jsme si na ohromnou hráz jezera, kluci si koupili pálivou rybu za 30 rupií (2 ryby za 8 korun) a naši průvodci si mezitím skočili na čaj a pro nějaké drogy. Thilak je totiž každý večer zmaštěnej jako prase. Chvíli jsme na ně museli čekat, a tak jsme odráželi místňáky, kteří nás chtěli vozit na katamaránu. Pak už ale přijeli bubáci, tak jsme naskákali do dodávky a odjeli zpět do hotelu. K večeři jsme si objednali tuňáka a steaky z pravého jelena. Já a Doktor tuňáka, zbytek jelena, který byl tak ztuhlý, že Máťa jeho staří odhadoval něco kolem stovky, a vlastně nikdo tuto večeři nedokončil. Prostě se to nedalo rozžvýkat. Pak jsme ještě zůstali sedět s Králíkem. Zítra opět brzy vstáváme, a tak musíme zaplatit dopředu. Protože jsme změnili způsob placení (díky rozšiřujícím se možnostem jídelníčku) – bydlení dohromady, jídlo zvlášť, tak nám bubáci přinesli dva účty na které jsme se složili. Počítal jsem to dvakrát, vše bylo ok, pak ale přišel jeden z místní obsluhy, že tam tisíc rupek chybí. Měli smůlu, učíme se rychle, a tohle je takový školácký trik. Samozřejmě, že jsme jim nedali málo. Před spaním jsem si šel zabalit, pokecat s Mošákem a Králíkem, poslední cígo místní kvality a v 11 konečně všichni spíme jak zabitý. Zítra opět vstáváme brzy ráno a jedeme na safari.
Jen co jsme opustili hory, počasí se začíná radikálně měnit v surové tropy zalité sluncem. Zastavujeme jen málo na nutné protažení kostí a ztuhlých svalů. Cestou zkoušíme najít v průvodci bydlení v parku Bundala, který leží přímo u oceánu, ale marně. Škoda, milovaného indického oceánu se dočkáme až zítra. Našli jsme ale opravdu pěkné bydlení u jezera Tissamaharrama, pak jsme se šli projít (projet) po okolí, sedli jsme si na ohromnou hráz jezera, kluci si koupili pálivou rybu za 30 rupií (2 ryby za 8 korun) a naši průvodci si mezitím skočili na čaj a pro nějaké drogy. Thilak je totiž každý večer zmaštěnej jako prase. Chvíli jsme na ně museli čekat, a tak jsme odráželi místňáky, kteří nás chtěli vozit na katamaránu. Pak už ale přijeli bubáci, tak jsme naskákali do dodávky a odjeli zpět do hotelu. K večeři jsme si objednali tuňáka a steaky z pravého jelena. Já a Doktor tuňáka, zbytek jelena, který byl tak ztuhlý, že Máťa jeho staří odhadoval něco kolem stovky, a vlastně nikdo tuto večeři nedokončil. Prostě se to nedalo rozžvýkat. Pak jsme ještě zůstali sedět s Králíkem. Zítra opět brzy vstáváme, a tak musíme zaplatit dopředu. Protože jsme změnili způsob placení (díky rozšiřujícím se možnostem jídelníčku) – bydlení dohromady, jídlo zvlášť, tak nám bubáci přinesli dva účty na které jsme se složili. Počítal jsem to dvakrát, vše bylo ok, pak ale přišel jeden z místní obsluhy, že tam tisíc rupek chybí. Měli smůlu, učíme se rychle, a tohle je takový školácký trik. Samozřejmě, že jsme jim nedali málo. Před spaním jsem si šel zabalit, pokecat s Mošákem a Králíkem, poslední cígo místní kvality a v 11 konečně všichni spíme jak zabitý. Zítra opět vstáváme brzy ráno a jedeme na safari.
17. Ledna 2006 Tissamaharrama – Bundala – Matara - Mirisa
5:30 opět vstáváme, už mi to trochu vadí, zničí mi to pověst. 6:00 odjezd do národního parku Bundala. Naši řidiči nás odvezli na recepci a tam si kupujeme vstupenky do parku. Najímáme si jeep, pokladník umí asi tak anglicky, že se divím, že ho vůbec zaměstnali v cestovním ruchu. No co se dá dělat, nakonec máme vstupenky a čekáme na auto a průvodce. Asi po tři čtvrtě hodině konečně přijíždějí až z daleké Galle. Skáčeme do jeepu a vydáváme se na safari. Viděli jsme toho spoustu. Doména tohoto parku jsou hlavně stěhovaví ptáci, krokodýli, plameňáci, ale také opice, varani a jiná havěť. Je tu i pár slonů, Mošák si přál hrozně aspoň jednoho vidět a skutečně jeho přání se vyplnilo. Jednoho jsme viděli. Moc jsme si také přáli vidět levharta, ale neměli jsme štěstí, i když průvodce neustále opakoval you are so lucky!!! ....
Po dvou hodinách brázdění džungle všemi směry jsme se dostali k pobřeží oceánu. Zažíváme velkou euforii a chce se nám hned skočit do vln. Naštěstí nás průvodce přesvědčuje, že toto není zrovna nejbezpečnější místo na koupání a proč raději nejít na tu obrovskou pláž ??? Ok, dáváme mu za pravdu. Ještě nám radí aby jsme nechodili do oceánu sami, proudy jsou prý zrádné. Dobrá rada a já doufám, že si jí všichni vezmou k srdci.
Takže o pár minut později šest nadržených bělochů skáče do velkých vln. Oceán nám předvádí svojí sílu a bere nás všechny jednou pěknou dvoumetrovou vlnou hodně drsně ke dnu. Pěkně si s námi pohrává a pak nás po pár vteřinách pouští zpátky na vzduch. Máme dost. Foom v té vlně dokonce dostal žraločí ploutví, a tak má odřenou hubu. Všichni ostatní se odřeli jen o mořské dno, většinou kolena. I tak bylo koupání v indickém oceánu skvělé.
Když jsme trochu oschli, skáčeme zpět do jeepu a jedeme ještě na zbytek safari. Levharta jsme neviděli, a navíc oproti domluveným šesti hodinám končíme po necelých třech. Tak tedy platíme jen polovinu ceny, řidič trochu držkuje, nakonec si ale bere patnáct stovek rupií a odjíždí. Zřejmě i sprostě nadává na bílý kurvy co ho obraly, naší výhodou zůstává, že mu nerozumíme. Horší by bylo, že bysme v parku uvízli, naše průvodce jsme totiž poslali na odpočinek na celých šest hodin, takže nám hrozí, že se budeme nudit uprostřed ničeho další tři hodiny. Naštěstí se vracejí velmi brzy, tak máme radost, a upalujeme si to přes Hambantotu, kde nakupujeme trochu jídla, do Matary se zastávkou přes Dondra Head.
Takže o pár minut později šest nadržených bělochů skáče do velkých vln. Oceán nám předvádí svojí sílu a bere nás všechny jednou pěknou dvoumetrovou vlnou hodně drsně ke dnu. Pěkně si s námi pohrává a pak nás po pár vteřinách pouští zpátky na vzduch. Máme dost. Foom v té vlně dokonce dostal žraločí ploutví, a tak má odřenou hubu. Všichni ostatní se odřeli jen o mořské dno, většinou kolena. I tak bylo koupání v indickém oceánu skvělé.
Když jsme trochu oschli, skáčeme zpět do jeepu a jedeme ještě na zbytek safari. Levharta jsme neviděli, a navíc oproti domluveným šesti hodinám končíme po necelých třech. Tak tedy platíme jen polovinu ceny, řidič trochu držkuje, nakonec si ale bere patnáct stovek rupií a odjíždí. Zřejmě i sprostě nadává na bílý kurvy co ho obraly, naší výhodou zůstává, že mu nerozumíme. Horší by bylo, že bysme v parku uvízli, naše průvodce jsme totiž poslali na odpočinek na celých šest hodin, takže nám hrozí, že se budeme nudit uprostřed ničeho další tři hodiny. Naštěstí se vracejí velmi brzy, tak máme radost, a upalujeme si to přes Hambantotu, kde nakupujeme trochu jídla, do Matary se zastávkou přes Dondra Head.
Dondra je nejjižnější místo na Srí Lanském ostrově. Tak nějak z nostalgie po Africe jsme ho s Foomem nepovinně zahrnuli do naší výpravy. Na Dondra Head jsme vylezli na padesát metrů vysoký maják, po Adamovce je to pro nás hračka. Nádherný výhled na indický oceán stál za to. Fotíme se u kamene určující nejjižnější bod a pak pokračujeme do Matary. Cestou jsme se ale rozmysleli a měníme to na Mirisu. Údajně nejkrásnější pláž na Srí Lance. Tentokrát to „údajně“ vyšlo.
Podél pobřeží si všímáme čím dál víc všímat co způsobila ničivá síla tsunami zhruba před rokem. Tato oblast je asi na druhém místě na Srí Lance co se týče ztrát lidských životů. Nejvíce utrpěl východní okres Trincomale, kam jsme raději z obav z tamilských teroristů nejeli. Viděli jsme místa kde z celých osad zbyly jen podlahy domů, dosud neodklizené trosky, lodě vymrštěné daleko od pobřeží, kotvící v palmových hájích. Trosky domů zabořené v písku na plážích a všudypřítomná nesourodá suť. Místní lidé se s tragédií, která se tu stala, a která si sebou vzala více než čtyřicet tisíc životů, již docela vyrovnali. Berou to prostě trochu jinak. Zatím jsem se nesetkal s nikým, kdo by mi o tom něco vyprávěl, takže nemůžu být více objektivní.
Dorážíme do Mirisy a hledáme hotýlek. Na podruhé bodujeme v Sunny Beach Inn (1200 RS za noc), který je opravdu krásný, přesně podle našich představ. Místní do něj mají zákaz vstupu. Po vybalení (už je pozdní odpoledne) se vydáváme na průzkum pláže. Je to nádhera. Nazval jsem to kýč jako prase. Palmy, zlatý písek, nádhrený vlny, bary, muzika (západní) prostě pohoda.
Mirisa
Dáváme si večeři u chlapíka v baru Bay Moon (později jsme ho potkali na party v Unawatuně) Dopřáváme si pořádné mořské pokrmy, hrozně si čvachtáme nad tuňákem a ostatními dary moře. Vysedávali jsme pozdě do večera, pivo za pivem, cuba libre...jointík... Připitý, šťastný a nažraný pozorujeme měsíc, poustevníky v ulitách a toulavý psy. To nejtěžší je tedy za námi, to nejhezčí zřejmě před námi. Surf. Pak jsme se sebrali a dotlačili se navzájem do hotelu.
Dodatek: tento den jsme se rozloučili s průvodci a naší najatou dodávkou, zaplatili 30.000 RS za 10 dní strávených na cestách a domluvili se, že nás vyzvednou v Bentotě 26. Ledna v předem domluveném hotelu. Tak uvidíme...
18.1.2006 Mirisa – Unawatuna
I když už nemusíme, přeci jen ráno vstáváme poměrně brzy. Zahajujeme nový den společnou rozcvičkou, asi dvoukilometrovým během po pláži. Ráno byla mlha, ale pak se počasí asi v jedenáct umoudřilo, a sluníčko začalo pořádně pálit. Mažeme se jako divý. Hlavně Foom a Máťa. Skočili jsme do vln, pěkně se povozili a asi ve 2 hodiny se vracíme do hotelu a objednáváme si taxík pro šest lidí za třináct dolarů. Přijela nám malá klimatizovaná dodávka o velikosti šest lidí a jedna krosna. No nakonec jedeme i se vším vybavením, ale bylo to o fous. Těsně před Unawatunou si Máťa vzpomíná, že zapomněl na šňůře v hotelu sušit neoprenový kraťasy, stálo ho to dalších třináct dolarů, ale dojel pro ně zpátky. Na surf se mu budou hodit.
Když jsme přijeli do Unawatuny, byli jsme trochu zaskočeni, protože v našich očích to mělo vypadat desetkrát lépe než Mirisa. Několikrát tak padlo do placu „zlatá Mirisa“. Když se vrátili Máťa s Králíkem z výletu pro kraťasy, dali jsme si večeři a ještě se stihli vykoupat v oceánu. Po té přišla na řadu oslava Králíkových narozenin. Všechno nej k dvacátým pátým Davide. Když byl Králík s Máťou na cestách (vzali to pak ještě do Galle) a my jsme se začali shánět po doplňujících dárcích. Zachraňuje to sarong a košile v jednotných batikovaných barvách. Já mám pro Králíka už dvanáct dní v krosně jeho oblíbenou měsíčkovou indulonu.
Ještě než jsme vůbec odjížděli na Srí Lanku, bavili jsme se s klukama o tom, jak přijedeme do Unawatuny a potkáme družstvo švédských modelek, které soutěží v opalování. Možná neuvěříte, ale když jsme se ohlédli do zahrádky slavné restaurace Lucky Tuna (Tuňák) tak jsme nevěřili. Potkali jsme jich tam asi třicet možná i více. Osm z nich máme dokonce na fotce. Králík se tedy rozhodl oslavit své narozeniny zde v Unawatuně, no a tak jsme se do toho pustili . . . . . .
Po skončení oficiální oslavy jsme zůstali v malém počtu na pláži, tuším že já, Foom a Králík, možná i Mošák, ale to už si nepamatuji.
oslava mých narozenin a mázlý Švédky
19.1. 2006 – 21.1. 2006 Unawatuna
Ráno se probouzíme, snídáme, já se pro dnešek společně s Doktorem vzdávám sluníčka, protože jsme rudý jako raci. Králík byl ráno běhat, jako jediný dodržel slib, že každé ráno budou rozcvičky v rámci zlepšování naší fyzické kondice. Všichni kluci z červenýho týmu poté vyráží šnorchlovat. Na odpoledne mají v plánu společně s Máťou jít na Lands End. Údajně tam mají vést hotel češi. Kluci tedy ve dvě hodiny odešli na Lands End, já a Doktor zůstáváme na terase bez zábradlí ve stínu s nádherným výhledem na azurový indický oceán a pláž posetou cestovateli všech národností.
Unawatuna
Co se dělo na Lands Endu by měli asi napsat kluci. Kolem šesté hodiny se na pláži objevila hlučná skupina čítající asi deset hlav. Už z dálky nás naši borci začali zdravit, takže celá Unawatuna věděla, že se část hlučné české skupiny vrací do hotelu, navíc s posilou. Seznamujeme se s novými přáteli červeného týmu. Beáta a Martin a Petra a Martin. Jsou to na první pohled sympaťáci. Během několika prvních vteřin se dozvídám, kolik toho chlapci na Lands End vypili (láhev slivovice, pár piv a samozřejmě arak – bílý arak – novinka a údajně moc dobrá – do této doby jsme pili obyčejný tmavý). No a tak si sedáme do Tuňáka a dáváme večeři. Popíjíme, kecáme a hltáme zkušenosti Martina a Beáty. Jsou na ostrově už od září, vyprávějí spousty zajímavých věcí, obzvláště to co nemůžeme za měsíc pořádně vcítit což je místní mentalita. Víme, že lidi jsou tady pomalejší,nebo lépe řečeno línější (o hodně) než u nás. To co nám ale oba vyprávějí je opravdu silný zážitek.
V noci, když už jsme měli opět pořádně naloženo, vylezla z moře kožatka obrovská – mořská želva, jak s dikcí Jiřího Kodeta z Pelíšků interpretuje Foom. Ta želva dolezla až mezi stoly na pláži u Tuňáka a těsně u zdi vyhrabala díru a nakladla do ní 123 vajíček. Byl to tedy pro nás velmi silný zážitek. Když se vrátila do moře, Lalit (majitel Tuňáka) a jeho kamarádi vykopali vejce a odnesli je k nám na pokoj s tím, že je ráno odvezeme na nedalekou želví farmu. No a tak jsme tento večer pěkně zakončili zdařilou scénkou od Steva Zissoua a někteří členové výpravy šli spát.
Nepamatuji si ani čas, kdy si k vedlejšímu stolu na pláži sedla partička cestovatelů. Dvě ženy a jeden zrzoun. Králík je nakonec pozval k našemu stolu, protože od nás pořád somrovali cíga. Tak si k nám přisedli, jedna pěkná Holanďanka podobná starý Gilmorový ze seriálu Gilmor Girls (což je známka nejvyšší kvality od obou lídrů red i blue) dále jedna Angličanka (trochu Woodstock) no a ten zrzek. Konverzovali jsme dlouho do noci, k ránu už vydrželi ale jen Králík a Foom. Podle vlastního vyjádření Fooma, když jsem ho spatřil druhý den cituji: „Nechal jsem Natálku (Holanďanku) Králíkovi, protože jsem už byl moc nacpanej“.
Já sám jsem byl taky nacpanej a rozhodl jsem se, že ustoupím o pět měsíců mladšímu kolegovi z červeného týmu. Neměl jsem to dělat, protože tímto okamžikem se červený tým ujímá vedení v neoficiální soutěži (a tentokrát opravdu nejde o fotbal). Omluva pro modrý tým je jediná, intelektuálové totiž bývají častěji fyzicky unavení.
20. 1. 2006 Unawatuna
Králík ráno v osm hodin potkává Máťu. Přišel načerpat tekutiny a vrací se k hřejivému objetí Holanďanky Nathalie. Zpět do našeho prozatímního sídla se vrací až někdy kolem poledne, mezitím sháníme Lalita, abychom s ním odvezli vejce na želví farmu. Nakonec obědváme, popíjíme a zevlujeme tak dlouho, až přicházíme na to, že Lalit dorazí až „někdy jindy“ a tak na farmu odjíždíme sami. Tam předáváme vejce a dostáváme radu, že příště to musí být o hodně hodně dříve, aby se vejce nepoškodily teplem a suchem. Ještě přispíváme do krabice s nápisem Donation, pozorujeme malinkaté želvičky v nádržích, a pak frčíme zpátky do Unawatuny.
vykopaný příbytek pro želvý vajíčka
Na večer máme domluvenou basu piv na Lands Endu ve společnosti Beáty, Martina, Petry a Martina. Beáta s Martinem jsou nájemci hotýlku na krásném útesu, jak už tak nějak vyplývá podle názvu. Bohužel pro ně, to nebylo místo úspěšného podnikání, a tak Lands End navždy zítra opouštějí. Je to smůla, protože jsou to opravdu fajn lidi. Prostě špatná sezóna. Po tsunami se vrátilo na Srí Lanku málo turistů a tak byznys nejde tak jako dřív.
Poseděli jsme tedy na Lands Endu a dali si pár cigaret značky marjhana, pár piv značky Lion a trochu araku. Foom si dal na kuráž a za pomoci Králíka odešel do jednoho apartmá patřícího k hotelu, aby přivedl do naší party jednu angličanku. Jmenuje se Jenna, Foom od ní dokonce dostal i email. Také si jí pořádně prohlédl a několikrát prohlásil, že se zamiloval. U Fooma to není nic neobvyklého, zvláště přihlédneme-li k množství zkonzumovaného alkoholu. Pro Jennu to musel být opravdu silný zážitek, protože polovina zábavy se odehrávala v češtině, zachránila to až prohlídka fotek Martina a Petry, kde se omylem vylouply nějaké opravdu privátní obrázky. Od toho momentu bylo o zábavu nadlouho postaráno. Během večera se oba Martinové rozhodli, že se k nám přidají v malé kopané. Zítra je tedy dohodnutý match, modří s červenými se řádně hecují. Asi to bude stát za to, červení prohlašují, že nám dají kanára. Docela tomu věřím, kluci z červenýho to narozdíl od modrých občas hrají. Spoléhám na Králíka, který umí bezvadně stát v bráně a doufám, že až bude mít ruce v bok, tak se nám podaří vsítit. Každopádně jsem členem modrého týmu a cokoliv napíšu o fotbale, se dá brát jako objektivní zpráva.
Cestou z Lands Endu (Foom nestihl doprovodit Jennu zpět do pokoje, nebo se spíš nestihl rozhodnout) jsme narazili na diskotéku. Máťa tam chytil druhý dech, ale já už mám dost. Chce se mi spát, navíc mám spálený záda a cítím únavu z chlastu. Králík slíbil Natálce, že se za ni v deset zastaví, je něco kolem jedné a potkáváme jí na diskotéce. Všechno je ok, zábava je pořádně rozjetá, ale na mě už padá totální únava a odcházím do hotelu. Kdybych věděl jaká procházka mě čeká, spal bych klidně jen tak na pláži. Na téhle pláži jsme dezorientovaní, a tak hledáme náš hotýlek tak dlouho, až přicházíme na to, že je to sousední zeď diskotéky, ze které jsme před půl hodinou odešli. Nakonec jsme všichni našli ty správné schody a ukládáme se ke spánku. Nacpali jsme si špunty do uší a pak jsme usnuli...
Poseděli jsme tedy na Lands Endu a dali si pár cigaret značky marjhana, pár piv značky Lion a trochu araku. Foom si dal na kuráž a za pomoci Králíka odešel do jednoho apartmá patřícího k hotelu, aby přivedl do naší party jednu angličanku. Jmenuje se Jenna, Foom od ní dokonce dostal i email. Také si jí pořádně prohlédl a několikrát prohlásil, že se zamiloval. U Fooma to není nic neobvyklého, zvláště přihlédneme-li k množství zkonzumovaného alkoholu. Pro Jennu to musel být opravdu silný zážitek, protože polovina zábavy se odehrávala v češtině, zachránila to až prohlídka fotek Martina a Petry, kde se omylem vylouply nějaké opravdu privátní obrázky. Od toho momentu bylo o zábavu nadlouho postaráno. Během večera se oba Martinové rozhodli, že se k nám přidají v malé kopané. Zítra je tedy dohodnutý match, modří s červenými se řádně hecují. Asi to bude stát za to, červení prohlašují, že nám dají kanára. Docela tomu věřím, kluci z červenýho to narozdíl od modrých občas hrají. Spoléhám na Králíka, který umí bezvadně stát v bráně a doufám, že až bude mít ruce v bok, tak se nám podaří vsítit. Každopádně jsem členem modrého týmu a cokoliv napíšu o fotbale, se dá brát jako objektivní zpráva.
Cestou z Lands Endu (Foom nestihl doprovodit Jennu zpět do pokoje, nebo se spíš nestihl rozhodnout) jsme narazili na diskotéku. Máťa tam chytil druhý dech, ale já už mám dost. Chce se mi spát, navíc mám spálený záda a cítím únavu z chlastu. Králík slíbil Natálce, že se za ni v deset zastaví, je něco kolem jedné a potkáváme jí na diskotéce. Všechno je ok, zábava je pořádně rozjetá, ale na mě už padá totální únava a odcházím do hotelu. Kdybych věděl jaká procházka mě čeká, spal bych klidně jen tak na pláži. Na téhle pláži jsme dezorientovaní, a tak hledáme náš hotýlek tak dlouho, až přicházíme na to, že je to sousední zeď diskotéky, ze které jsme před půl hodinou odešli. Nakonec jsme všichni našli ty správné schody a ukládáme se ke spánku. Nacpali jsme si špunty do uší a pak jsme usnuli...
21.1. 2006 Unawatuna
Další ráno, probouzíme se porůznu, dáváme si snídani, chvíli pak zevlujeme na sluníčku, pak vyrážíme s Králíkem a s Mošákem šnorchlovat. Ostatní mají odpočinkový den. Asi kolem poledne jsme tedy naskákali do oceánu a dvě hodiny jsme strávili potápěním, během kterého jsme viděli krásy podmořského života v podobě barevných chobotnic, ježíků, medúz a hejna ryb na dně unawatunské zátoky. Prostě nádhera a relax. Vyžití v Unawatuně v podobě vodních sportů jinak o mnoho více než šnorchlování bohužel nenabízí, a tak máme radost, že se aspoň něco děje a potápění je tady opravdu super.
Lucky Tuna-asi jediná hospoda na Srí Lance, kde se nechá koupit Fernet
Poté co jsme vylezli z vody se cca ve tři hodiny odpoledne sešly oba týmy v dobré náladě před zápasem. Asi tak deset minut společně čistíme pláž a chystáme branky. Asi napotřetí je vše nachystáno (drobné neshody o velikosti branky atd. mezi modrým a červeným týmem většina způsobena najatými externisty panem Martinem Boháčkem a panem Martinem Kuntem). Já po těch deseti minutách na krutém téměř rovníkovém sluníčku jsem úplně vysušenej jako treska. Představa dalších třiceti minut běhání po pláži na sluníčku bez kouska stínu mě vážně netěší. Nedá se nic dělat, pouštíme se do hry a já po krátké chvíli skóruji !!! Zůstávám pesimistou, něco musí být špatně, protože já góly nikdy nedávám. Kromě volejbalu jsem na kolektivní sporty fakt levák. Další góly do první půle dává:
red: Martin Kunt 2x, Králík 1x, Mošák 1x
blue: Poula 1x, Králík 1x, Martin Boháček 1x, Máťa 1x
Na konci první půle je tedy situace více než dramatická 4:4 a dále velmi osobně vyhrocená. O přestávce oba týmy skáčou do vln, které ale při své teplotě kolem třiceti stupňů nejsou žádné velké osvěžení.
Začíná druhá půle, která je opravdu o fyzičce. Máťa si odskakuje na pět minut do moře a nechává modré ve štichu. I přesto se ale dobře bráníme, nevzdáváme to, na obou stranách přibývají škrábance na tělech, jenže nakonec dostáváme další, poslední gól. Konec zápasu probíhá opravdu ostře, červení tvrdí, že modří zkracují časomíru, ještě že nemám hodinky. Foom si se mnou dokonce odmítá dát negerskej pozdrav a opovrhuje Blue týmem. Červení tedy vítězí, ale jen o jeden gól 5:4. O odvetě ani slovo, myslím, že jsme si dali co proto.
Po fotbale jdeme do sprchy a všichni si jdou před večeří odpočinout. Já a Foom sedíme na pivě v hospodě a kecáme. Později už se scházíme k večeři v plné sestavě. U večeře je zábava, dáváme další piva, cpeme se mořskýma obludama. Dozvídáme se, že je dnes večer na druhé straně pláže nějaká reggae party. Já jsem utahanej jako kotě a Doktor taky, takže dnes mám oporu a nemusím se přemáhat. Mám zase spálený záda a usínám...
red: Martin Kunt 2x, Králík 1x, Mošák 1x
blue: Poula 1x, Králík 1x, Martin Boháček 1x, Máťa 1x
Na konci první půle je tedy situace více než dramatická 4:4 a dále velmi osobně vyhrocená. O přestávce oba týmy skáčou do vln, které ale při své teplotě kolem třiceti stupňů nejsou žádné velké osvěžení.
Začíná druhá půle, která je opravdu o fyzičce. Máťa si odskakuje na pět minut do moře a nechává modré ve štichu. I přesto se ale dobře bráníme, nevzdáváme to, na obou stranách přibývají škrábance na tělech, jenže nakonec dostáváme další, poslední gól. Konec zápasu probíhá opravdu ostře, červení tvrdí, že modří zkracují časomíru, ještě že nemám hodinky. Foom si se mnou dokonce odmítá dát negerskej pozdrav a opovrhuje Blue týmem. Červení tedy vítězí, ale jen o jeden gól 5:4. O odvetě ani slovo, myslím, že jsme si dali co proto.
Po fotbale jdeme do sprchy a všichni si jdou před večeří odpočinout. Já a Foom sedíme na pivě v hospodě a kecáme. Později už se scházíme k večeři v plné sestavě. U večeře je zábava, dáváme další piva, cpeme se mořskýma obludama. Dozvídáme se, že je dnes večer na druhé straně pláže nějaká reggae party. Já jsem utahanej jako kotě a Doktor taky, takže dnes mám oporu a nemusím se přemáhat. Mám zase spálený záda a usínám...
22. 1. 2006 Unawatuna – Hikkaduwa
Ráno mi začíná dřív než jsem si myslel. Ve dvě hodiny v noci mě pobouzí hluk, kterému rozumím. Venku před hotelem se hádají češi, kteří ale nepatří do naší expedice. Navíc se hádají o tom, že jdou někomu dát pořádně přes hubu. Napadá mě, kdo je asi mohl tolik nasrat a tak nelením, vstávám a letím hledat kluky, kteří šli na reggae party. Nacházím je asi po deseti minutách a jsou v pohodě tedy opravdu v uvozovkách „v pohodě“. Vítají mě, jako kdybychom se neviděli deset let a dáváme si společně drink. Na baru jsme zůstali společně asi hodinu. Ráno dlouho spíme, a tak se dostáváme do sporu s hlavním bubákem hoteliérem, který nám tvrdí, že check out je v osm hodin ráno a tudíž z nás chce dostat peníze ještě za jeden den. Tentokrát mě to už trochu štve, takhle časný check out je drzost a sprostota. Řeším to jediným slovem „impossible“ a odcházím si sbalit bágl. Mezitím se s manažerem potkávají ostatní kluci s tím, že to nějak usmlouvají. Balíme se a asi v půl dvanácté jsme hotovi a sedíme na terase hotýlku s objednanou snídaní. Za chvíli se objevuje Martin s Beátou a později i Martin s Petrou. Nakonec se dojemně loučíme, já zvu všechny čtyři nové kamarády na zabíjačku, která se bude konat někdy v květnu a tou dobou už bysme měli být všichni doma. Přesný termín omezuje pouze sestříhání námi natáčeného dokumentu o naší expedici na Srí Lance. Odcházíme tedy definitivně na ulici a hledáme tuk tuk do Galle, naší příští zastávky.
přesun pozemních jednotek
Když jsme se dostali do Galle na autobusové nádraží, byli jsme docela překvapení. Všude bordel spíš než nádraží mi to připomíná místo, kde se skladují odpadky z celého města. Vydáváme se navštívit historickou část města – pevnost Galle. Je to náročná cesta se vší bagáží na zádech i na břiše a s kamerou v ruce. Po skončení prohlídky se vracíme na nádraží a hledáme autobus, který nás odveze do Hikkaduwy. Pro místní, čekající na nádraží jsme opravdu velkou atrakcí. V autobuse taky. Celkový dojem z ochutnávky pravého nezávislého cestování, tedy backpackingu, je opravdu skvělý a nepopsatelný. V autobuse s námi jedou školáci i pracující, Máťa se na chvilku dělí s místními o svůj mp3 přehrávač. Frčíme si to směrem Hikkaduwa do předem vybraného hotýlku Main Reef Surf, který nám doporučil cestovatel, jenž jel obráceným směrem. Dáváme na jeho radu, a jsme víc než příjemně překvapeni. Napřed to tedy málem míjíme, a s naší výbavou nám trvá vystoupit skoro pět minut, ale jsme na místě. Hotýlek je krásný, útulný úplně nově zařízený a čistý jako v Kyjevě.
Po úspěšném ubytování jsme vyběhli na ulici na drobné nákupy (alkohol, cigarety, prášek na praní) a po nákupech a koupání jsme odešli na večeři. Večeříme opět mořské potvory, a já začínám přicházet i na chuť místní vařené zelenině. Myslím, že jsme si všichni moc pochutnali. Máťa s nepředstíranou únavou v očích se odebral ke spánku jako první. Foom a Králík zůstali v restauraci, kde potkali surfaře z Itálie Danielu a Alessandra. Já a Mošák jsme se prošli po pláži zpátky k hotelu. Doktor už nás také opouští a jde spát. My s Mošákem jsme si dali pár drinků a pak nás dohnali Králík s Foomem. Od ohně na pláži kousek od baru, kde jsme seděli, odehnali nějaké surfařky, a tak si to zabíráme pro sebe. V době, kdy už jsme tam dělali opravdu pořádnej bordel se zvedám a potácím se do pokoje. Foom odpadl už na pláži, ale pak se taky dostal do postele po svých. Králík s Mošákem kalili ještě notnou chvíli, a protože se jim zželelo Fooma, který je pořád sám bez přítelkyně, přivedli mu do pokoje toulavou fenu z pláže. Aby toho nebylo málo vyzdobili si ještě pokojíček velrybími žebry, obratli a surfařskými prkny.
Po úspěšném ubytování jsme vyběhli na ulici na drobné nákupy (alkohol, cigarety, prášek na praní) a po nákupech a koupání jsme odešli na večeři. Večeříme opět mořské potvory, a já začínám přicházet i na chuť místní vařené zelenině. Myslím, že jsme si všichni moc pochutnali. Máťa s nepředstíranou únavou v očích se odebral ke spánku jako první. Foom a Králík zůstali v restauraci, kde potkali surfaře z Itálie Danielu a Alessandra. Já a Mošák jsme se prošli po pláži zpátky k hotelu. Doktor už nás také opouští a jde spát. My s Mošákem jsme si dali pár drinků a pak nás dohnali Králík s Foomem. Od ohně na pláži kousek od baru, kde jsme seděli, odehnali nějaké surfařky, a tak si to zabíráme pro sebe. V době, kdy už jsme tam dělali opravdu pořádnej bordel se zvedám a potácím se do pokoje. Foom odpadl už na pláži, ale pak se taky dostal do postele po svých. Králík s Mošákem kalili ještě notnou chvíli, a protože se jim zželelo Fooma, který je pořád sám bez přítelkyně, přivedli mu do pokoje toulavou fenu z pláže. Aby toho nebylo málo vyzdobili si ještě pokojíček velrybími žebry, obratli a surfařskými prkny.
když se pije Arak
23.1. Hikkaduwa – surfing
Ráno skoro celá expedice vstává s decentní kocovinou. Nevím jak ostatní, ale já tu včerejší noc ještě pořád cítím. Králík mezitím vrací po hotelu včerejší noční výzdobu. Kosti a hlavně prkna kvůli kterým z hotelu volali i policii. Ono jedno takové prkno může stát i tři sta dolarů a to je na místní poměry značná suma. No je to pěkný zápis na začátek. Jsme okamžitě za vtipálky z České republiky. Za to abychom si odčinili hřích si pronajímáme všechna prkna co v hotelu mají na celý den. A jdeme na to. Kultovní a duševní sport jménem surfing nás lákal s Foomem už v Africe, ale nezbyly peníze a možná ani odvaha.
chytám vlnu
Srí Lanské pobřeží je mnohem bezpečnější co se týče velkých bílých, kteří si rádi pletou surfaře s tuleni. A tak se vrháme do vln. První dojmy na prkně jsou těžce popsatelné, někde mezi velmi vratké, nepohodlné, ani pádlování nám moc nejde. Pak ale chytáme první surf i když jen vleže a to je prostě nádhera. To je opravdu nepopsatelné. Síla vlny nás žene obrovskou rychlostí jen několik vteřin ke břehu. Zkoušíme to celý den, vlny jsou ale hodně obsazené místními, nebo zkušenějšími surfaři z celého světa, a tak je to o úraz. Jeden surfař mi přejel záda, druhý zase málem rozbil hlavu. Prostě je to o tom kdo si umí urvat vlnu. Se začátečníky se nikdo nepáře. Ale i přes všechny zápory jsme vydrželi až pozdě do večera chytat surf.
Včerejší večer jsme si v nedaleké restauraci objednali na dnešní večer pořádnou sea food večeři asi za sedm tisíc rupií. Odešli jsme tedy do restaurace těsně před západem slunce, který byl opravdu moc hezký, a který jsem celý natočil v rámci našeho dokumentu. Večeře byla opravdu ve velkém stylu, za něco podobného v Praze bysme zaplatili určitě o moc víc než deset tisíc. Krevety všech velikostí, vaření krabi, langusty, mušle, prostě od všeho co se dnešního dne povedlo rybářům ulovit. Respektive všechno co bylo na jídelníčku. Opět potkáváme na večeři Italy, se kterými si domlouváme, že na nás zítra na prknech trochu dohlédnou a zkusí nám pomoct naučit se triky, jak na prkně vstát. Krátce po večeři odcházím s Doktorem na kutě. Jsem utahanej ze včerejšího večera a navíc z celodenního surfování. Všichni ostatní zůstali v restauraci, za pomoci Long Islandu si zpříjemňovali večer a táhli to až do tří do rána. Červený tým v podobě Králíka získává druhý bod do celoexpediční soutěže nyní pod názvem „zabij bobra zachráníš strom“.
Včerejší večer jsme si v nedaleké restauraci objednali na dnešní večer pořádnou sea food večeři asi za sedm tisíc rupií. Odešli jsme tedy do restaurace těsně před západem slunce, který byl opravdu moc hezký, a který jsem celý natočil v rámci našeho dokumentu. Večeře byla opravdu ve velkém stylu, za něco podobného v Praze bysme zaplatili určitě o moc víc než deset tisíc. Krevety všech velikostí, vaření krabi, langusty, mušle, prostě od všeho co se dnešního dne povedlo rybářům ulovit. Respektive všechno co bylo na jídelníčku. Opět potkáváme na večeři Italy, se kterými si domlouváme, že na nás zítra na prknech trochu dohlédnou a zkusí nám pomoct naučit se triky, jak na prkně vstát. Krátce po večeři odcházím s Doktorem na kutě. Jsem utahanej ze včerejšího večera a navíc z celodenního surfování. Všichni ostatní zůstali v restauraci, za pomoci Long Islandu si zpříjemňovali večer a táhli to až do tří do rána. Červený tým v podobě Králíka získává druhý bod do celoexpediční soutěže nyní pod názvem „zabij bobra zachráníš strom“.
24.1.2006 Hikkaduwa
Ráno bez snídaně potkávám Máťu. Vypadá, že je v dobré formě. Králík a já vyrážíme opět na nákupy do obchůdků na hlavní silnici. Na dnešní den jsme se rozhodli vybavit o něco lépe na surfování. Jsme trochu odření a tak nakupujeme surfařský trika a kraťasy. Máme domluvený sraz s Italy okolo dvanácté a tak se je vydáváme hledat na pláž hned po nákupech. Potkáváme je u snídaně v té samé restauraci, kde jsme včera večeřeli. Ještě sháníme prkna, narozdíl od včerejška si bereme ty největší co v půjčovně mají, pořádný třímetrový boardy abychom se na nich konečně udrželi. Za chvilku jsme měli vše pohromadě a skočili do malých vln. Ostatní kluci (Doktor, Máťa, Mošák a Foom) sehnali levnou loď a odjeli dopoledne šnorchlovat za útes. Vrátili se zrovna, když jsem ten den chytil první velkou a dobrou vlnu. A tak jsme se pak celé odpoledne střídali na třech půjčených prknech až do úplného vyčerpání. Museli jsme to ale pořádně využít. Zítra už jedeme dál, do Bentoty, a kdo ví, jestli se na prkna ještě po dobu expedice dostaneme. O Bentotě je v průvodci jen to, že je tam dlouhá desetikilometrová pláž bez vln na surfování. Večer jsem znovu utahanej jako kdybych byl znova na vojně v přijímači, stahujeme fotky a já pročítám co nás čeká v Bentotě. Ostatní se chystají opět na mejdan, ale já jsem takzvaně marnej a tak na to kašlu. Radši se zabalím, kluci už si ze mě dělají srandu, že jsem pořád a všude poslední. Tak si aspoň pořádně poskládám po těch pár týdnech krosnu, zítra jedeme do Bentoty autobusem, veřejnou dopravou. Předchozí jízda byla pro nás velká zkušenost, a teď zhruba víme co nás čeká. Jsme totiž opravdu tvrdý outdooráci, jak říká Mošák. Kluci se tedy ještě na závěr pořádně pobavili, začali kalit už před večeří nějakou Fantu s arakem a ještě s nějakým energy svinstvem dohromady. Vypili to během chvilky, já jsem tedy také ochutnal, a tak je u večeře řádně veselo. Čteme surfařský časopisy, žasneme nad snímky osmimetrových vln a nad blázni, kteří na nich jezdí. Foom nám předvádí Thilaka, ostatní se můžou opravdu posrat smíchy, umí to fakt dokonale. Martin přidává i svou trošku do mlýna tím, že popisuje Králíkovo ochrnutí spodní části obličeje po nadměrném požití alkoholu.Má pravdu tento večer i několik následujících se o tom na vlastní oči přesvědčíme. Aby toho nebylo málo zůstávám s Králíkem a s Máťou a dáváme ještě pár Long Islandů navíc, což mě řádně zmáhá, a dokonce mám chuť se jít koupat, ale moji věrní přátelé, kterým zbyl ještě kousek soudnosti mi pomáhají ven z divokého vlnobití oceánu. Nevzpomínám si v kolik že jsme to šli přesně spát, ale myslím, že to nevadí.
serfaři
25.1.2007 Hikkaduwa – Bentota
Ráno se balíme a chytáme u cesty autobus do Bentoty, cestou musíme ještě někde přestoupit, takže máme pauzu v menším městečku. Odtud pokračujeme do Bentoty velmi pohodlným busem, který je ale velmi malý ač klimatizovaný. Po třech týdnech na Srí Lance jsme na vlhkost a vedro zvyklí, a tak se snažíme cenu usmlouvat co nejníže. Jelikož je naše bagáž opravdu velká, máme jí po celém autobuse, část i na dalších sedadlech, snaží se nás bubáci přimět zaplatit daleko víc než je cena obvyklá. Aspoň pro turisty obvyklá. Cesta z Galle do Hikkaduwy, což je odhadem asi kolem třiceti kilometrů nás vyšla na šestnáct rupií na hlavu. Tedy na necelé čtyři koruny. Cenově se vracíme tedy někam do dob konce našeho komunismu. Víme od začátku, že kdybychom se drželi při zemi, dokážeme se stejným rozpočtem žít a cestovat na SL tak o dva měsíce déle.
Začátkem odpoledne dorážíme do Bentoty, hledáme hotel, ve kterém nás mají zítra ráno vyzvednout naši řidiči, kteří nás dovezli až na Mirissu. Je to Beach Inn and Shells Cabanas Hotel.
Velmi příjemný s hezkými pokoji, je čím dál tím znát, že se blížíme k hlavnímu městu. V hotýlku je celkem příjemný personál, a tak se ptám naší recepční, jestli bych si nemohl zavolat. Směruje mě do nějaké místnosti s velmi retro telefonem, odkud se pokouším dovolat. Asi na sedmý pokus se mi daří a snažím se anglicky potvrdit odlet. Nevím kde je chyba, ale i když se opravdu po desáté ptám, jestli je to ok, že chceme odletět ve stanovený termín, stejně se mi nedaří dostat odpověď: yes, everything all right, flight confirmed. Nedá mi to a tak beru naštěstí služební telefon, a volám do Prahy, kde nám naše oblíbenkyně Lucka let potvrzuje, s tím, že už si nemusíme dělat žádné starosti. Od teď se mi zase vrací dobrá nálada, a vracíme se zpátky do našeho cestovatelského programu.
Odcházíme po částech po lehčí svačince shánět loď, která nás vezme na projížďku po vyhlašené řece Bentotě. Jsme natěšeni, ale když nalézáme agenturu poskytující tyto výlety, zjišťujeme, že je to dost drahé. A tak neleníme a podél řeky naháníme místní kluky, jestli nemají loď s motorem pro šest dobrodruhů. Netrvá to ani deset minut, cena je domluvená a čekáme v hospůdce na břehu řeky. Dávají seriál Knight Rider, a tak máme radost, že si zase můžeme trochu šťouchnout do Máti. To už tady dlouho nebylo. Po půl hodince doráží mladík s docela slušnou loďkou, my naskakujeme dovnitř, člun má i sklápěcí střechu, takže prostě komfort. Projíždíme se zhruba asi dvě hodiny, mezi mangrovníky, v jejichž větvích vidíme všelijakou havěť, hlavně varany, a malé krokodýly. Ale také vidíme ledňáčky, a i větší ptačí dravce. Celkově jsme nadšení, protože je nádherně, v magrovech se cítíme jako v Da Nangu, Máťa komentuje ptactvo s „darebnými zobáky“ a všichni ostatní se skvěle baví.
obyvatel mangrovů
Po projížďce jsme se vrátili do hotelu. Do večera je ještě dost času, a tak se dohadujeme co a jak. Volíme koupání v moři, protože jsou tam pěkný vlny. Je nám hodně líto, že nikde není půjčovna surfařských prken. Vlny jsou sice nízké, ale věříme, že bysme jich pár chytili. Nevadí, i tak se necháváme vozit na vlnách bez prken, dokud nejsme totálně utahaný. Králík zůstává ve vodě poslední, a tak na něj čekám. Zbytek týmů odešel na přípravu na večeři. Ta se koná v náhodně nalezené hospodě kousek od našeho hotelu. Večeříme obvyklé dobroty z moře, popíjíme long island a jiné rumové speciality. Já ještě zůstávám v hospodě a dopisuju deník, ostatní už vyrazili zpět do hotelu. Po chvíli už to taky balím a jdu spát.
26.1.2007 Bentota – Colombo – Negombo
Je další ráno, naše předposlední, opět se balíme. Dnes nás mají vyzvednout naši řidiči. Po zaplacení účtů odcházíme z hotelu k hlavní bráně, kde k naší velké radosti stojí naše dodávka. Bohužel jenom s jedním řidičem. Zřejmě nechal našeho závozníka Thylaka v jeho domovské vesnici. Není se čemu divit, beztak mu kazil kšefty. S radostí se s ním vítáme, nakládáme bagáž a odpichujeme se od hotelu směr Colombo. V Colombu toho moc vidět nechceme, a tak zjišťujeme, kde se dá dobře nakupovat. Jako správný outdooráci, jak říká Mošák. Cesta do Colomba je rozmanitá a docela nám to ubíhá. Zastavujeme u prvního nákupního centra typu Zlatý Anděl a dáváme si zhruba hodinový limit. Po jeho vyčerpání se vracíme ověšení igelitkami se suvenýry, oblečením a podobnými nepotřebnými věcmi. Vyrážíme dál, do ještě většího baráku, tentokrát jen s oblečením, kde pořizujeme hlavně Srí Lanské kriketové dresy, a pár nezbytných sarongů. No a nakonec ještě jedeme do Odelu. To je místní „posh“ obchod, kde nakupuje smetánka. Pro nás jsou to ceny pořád velmi výhodné. Máťa se záchvatem připomínající zlatou horečku přehazuje hromady hadrů, cetky, suvenýry, šperky... nakonec kupuje menší sportovní tašku aby se mu do ní všechno vešlo. V krosně už místo nemá. Protože je rok 2006 a já se považuji za odvážlivce, tak vlastním kreditní kartu. Máťa zatím ne. Moc bankám nevěří. Jsou to šarlatáni. Na můj účet se ale odhodlal nakonec poslat za pomoci svého bratra sumu peněz, kterou se v Odelu rozhodl utratit. A tak běháme od terminálu k terminálu, moje kreditka se kroutí teplem, jak se zahřívá při každém načtení. Díky této nákupní horečce jsem na Srí Lanku vzpomínal ještě dlouhé měsíce, kdy mi každý měsíc několikrát volala paní z banky, že kopií mojí karty někdo nakupoval v Jakartě, na Bali, v Las Vegas a tak dále. Pokaždé jsem jí s lítostí musel oznámit, že jsem to nebyl já, a ať mi proboha nestrhávají z účtu žádné peníze.
Kluci už mezitím čekají venku. Dávají si zmrzlinu a malinko už na nich vidím, že už by se rádi pohnuli někam jinam. O zhruba tři čtvrtě hodiny po limitu se konečně z Odelu vyřítil fialový Máťa, sice s pocitem neuspokojenosti, s myšlenkou kolik stojí samotná letenka do Colomba a zpátky, protože by se rád vrátil na další nákupy, ale konečně nasedáme do dodávky a pokračujeme dál. Máťa není žádný bezohledný člověk a tak se posádce hlasitě omlouvá a tuším, že večer kupuje drink všem co trpěli na parkovišti během jeho nákupní extáze.
hustý outdooráci
Nutno podotknout, že je dobře, že jsme si vyhradili na Colombo jen nějakých pět hodin, protože za víc to opravdu nestálo, viděli jsme několik křesťanských kostelů, napodobeninu White House a to bylo asi tak všechno. Jedno je jisté, v Colombu veškerá technika, která se pohybuje po silnici je zatím ještě zřejmě bez katalyzátorů. Když jsem si totiž po prvních dvou hodinách utřel upocené čelo do kapesníku, zjistil jsem, že jsme černý od hlavy až k patě jako správní kominíci. Od hlavy až k patě začernění výfukovými výpary. Jak jsem již řekl, je dobře, že tohle město opouštíme co nejdříve. Takže pokračujeme do Negomba. Tam nás čeká hotel, který jsme vybrali a je velká škoda, že jsem nenašel jeho jméno v deníku. Kdybych ho věděl, dal bych ho sem jako varování, co raději nenavštěvovat. Švábi ve sprše to nebylo to co by mě po celé cestě vylekalo, ale tma v pokoji a opravdu pořádná špína. Navíc pokoj je cítit něčím, co opravdu nelze definovat. Nejsem moc rád, že poslední noc spíme na takovém místě. Myslím, že co se týče bydlení, tak nás Srí Lanka moc nerozmazlovala. Měli jsme mockrát štěstí, jaká krásná místa jsme našli. Tohle bylo ale opravdu levné a tudíž i hrozné. Celkově Negombo je ohromná špinavá pláž pro místní. Mošák druhý den ráno potkal místního, který konal potřebu rovnou do oceánu... je to tu prostě jiné. Také když jsme hledali doporučenou restauraci podle průvodce, kam jsme si chtěli zajít na večeři, tak jsme neuspěli, místo toho jsme se ztratili, a ocitli jsme se během chvíle v uličce mimo hlavní cestu obklopeni místními, kteří opravdu dávali najevo, že tam nemáme co dělat. Tak jsme zvýšili rychlost zpátky k hotelu, kde jsme si chytili tuk tuka a vydali se hledat hospodu kde se navečeříme opačným směrem. Nakonec jsme uspěli a nacpali se výborným hovězím v nějakém netradičním podání se sladkou chilli omáčkou, zeleninou a hranolkama. Pak už jsme jen přešli silnici do nedalekého baru, a dáváme si naše oblíbené dlouhé ostrovy. Skóre končí útratou šesti a půl tisíce rupií za asi osmnáct drinků. Posloucháme Jamese Blunta, tak trochu se nám ztotožňuje s náladou den před odjezdem. Náš řidič dostal po zbytek dne volno, domluvili jsme se že nás vyzvedne v hotelu pár hodin před odletem a vezme nás na letiště. Nakonec se přátelíme s barmankou, která když se dozvídá, že už odlétáme, tak nám nabízí abychom se zastavili ještě příští den, že si u ní v baru můžeme nechat věci a vyrazit ještě do Negomba na nákupy. Mě už se osobně nechce ani nic řešit, jsem fakt utahanej. Nálada je hodně na bodu mrazu u všech. Je to takové tradiční, nechce se nám to místo opouštět, ale přesto se všichni hrozně těšíme domů. Nakonec se ale zábava rozbíhá pijou se další drinky, a náš večírek končí tím, že jdeme pěšky domů a zkoušíme tuktukáře, jestli se najde odvážlivec, který za padesát rupií odveze všech šest dobrodruhů najednou. Nevěřil jsem ale jeden blázen se našel a tak se rveme do tuk tuku a odjíždíme směr hotel. Pak ještě sedíme chvilku na terase, kluci z modrého týmu jsou docela hodný, červený tým chlastá poslední zbytky slivovice a dělá bordel. Po chvíli se k nim modrý tým přidává. Jak v chlastání, tak v dělání bordelu.
27.1.2006 Negombo – Katunayake
Poslední ráno. Válíme se v postelích, na dnešní den už toho moc v plánu nemáme. Králík, Mošák, Foom a Máťa berou kameru a jednou se podívat na vyhlášený Negombský rybí trh. Vracejí se před polednem, opět s igelitkami plnými nejrůznějšího zboží. Naštěstí nevezou domů žádné ryby.
rybí trh
Já a Doktor mezitím balíme krosny do přepravní podoby. Několikrát ještě raději kontroluji, že máme opravdu všechno. Pak zvedáme kotvy, a necháváme vzkaz v recepci pro našeho řidiče aby nás vyzvedl v baru, kde jsme domluvení, že si můžeme nechat věci od včerejšího večera. Cestou kupujeme pití, dorážíme do baru, kde na terase u oceánu zevlujeme, chytáme poslední paprsky. Už i tak jsme docela černý, ale je leden a než se budeme zase někde opalovat, tak budeme zase jako běloby. V baru popíjíme nealko, občas odcházíme na hlavní ulici omrknout obchody, jestli bysme ještě nenacpali do krosny jeden suvenýr pro někoho známého a čekáme než otevřou restauraci, kde jsme včera večeřeli. Chceme se ještě před odletem pořádně nacpat. První letadlo do Doha nám letí v půl osmé. Večeříme tedy a pak už vidíme proplout naší dodávku kolem hospody, a tak nervózně vybíháme z hospody, aby nám řidič neujel. Myslím, že by nám neujel, ještě jsme mu nezaplatili za poslední tři dny. Jakmile jsme naložení, odjíždíme na sedm kilometrů vzdálené letiště, kde se opravdu přátelsky loučíme s naším kamarádem řidičem, platíme mu posledními rupiemi, a odcházíme se odbavit do terminálu.
Nálada je opět dvojsečná, domů se nechce nikomu, bylo to krátké, ale přesto jsou záchvěvy, jak to pěkně oslavíme, až se vrátíme. Těšíme se do Bistra na Láďu, kterému vezeme Arak a sarong. Těšíme se na naše rodiny až jim budeme vyprávět jeden příběh za druhým. Tak si krátíme čekání před boarding time natáčením názorů na tento výlet, co se nám nejvíce líbilo, prostě dokument jak má vypadat.
Na letišti ve free shopu ještě kupujeme poslední láhev araku, v sedm hodin nasedáme do letadla a loučíme se se smaragdovým ostrovem, perlou indického oceánu - Srí Lankou. Cestu domů už dobře známe, čeká nás 24 hodin únavného cestování přes Doha a Vídeň včetně sedmi hodinového časového posunu, všichni tedy ještě posíláme domů zprávy, že jsme v pořádku v letadle, a za zhruba den a půl se budeme brodit ve sněhu směrem k našim domovům.
Let probíhal poměrně v pohodě, Máťa se nacpal, my všichni taky, Doktor užil nějaké tajné byliny a celou noc ve všech letadlech prospal. Já a Mošák se pokoušíme dovolat domů z letadla satelitním telefonem. Nakonec sedáme v Praze zhruba v deset hodin dopoledne, kde na nás čeká moje a Máťovo auto. Probíhá dojemné přivítání Máťovy rodiny, žena a syn roní slzy dojetím, že se tatínek vrátil v pořádku. Nasedáme do aut, jedeme do Hudečkovy ulice kde se naše kompletní skupina na dlouhou dobou zase rozejde. Přesněji řečeno naše šestka se setkala znovu v plném počtu na premiérovém promítání dokumentu o expedici Doroty Máchalové zhruba po dalších čtyřech měsících na naší chalupě.
Tak je to tady, konec naší výpravy, Milevšťáci jedou do Milevska, Liberečtí do Liberce.
Nálada je opět dvojsečná, domů se nechce nikomu, bylo to krátké, ale přesto jsou záchvěvy, jak to pěkně oslavíme, až se vrátíme. Těšíme se do Bistra na Láďu, kterému vezeme Arak a sarong. Těšíme se na naše rodiny až jim budeme vyprávět jeden příběh za druhým. Tak si krátíme čekání před boarding time natáčením názorů na tento výlet, co se nám nejvíce líbilo, prostě dokument jak má vypadat.
Na letišti ve free shopu ještě kupujeme poslední láhev araku, v sedm hodin nasedáme do letadla a loučíme se se smaragdovým ostrovem, perlou indického oceánu - Srí Lankou. Cestu domů už dobře známe, čeká nás 24 hodin únavného cestování přes Doha a Vídeň včetně sedmi hodinového časového posunu, všichni tedy ještě posíláme domů zprávy, že jsme v pořádku v letadle, a za zhruba den a půl se budeme brodit ve sněhu směrem k našim domovům.
Let probíhal poměrně v pohodě, Máťa se nacpal, my všichni taky, Doktor užil nějaké tajné byliny a celou noc ve všech letadlech prospal. Já a Mošák se pokoušíme dovolat domů z letadla satelitním telefonem. Nakonec sedáme v Praze zhruba v deset hodin dopoledne, kde na nás čeká moje a Máťovo auto. Probíhá dojemné přivítání Máťovy rodiny, žena a syn roní slzy dojetím, že se tatínek vrátil v pořádku. Nasedáme do aut, jedeme do Hudečkovy ulice kde se naše kompletní skupina na dlouhou dobou zase rozejde. Přesněji řečeno naše šestka se setkala znovu v plném počtu na premiérovém promítání dokumentu o expedici Doroty Máchalové zhruba po dalších čtyřech měsících na naší chalupě.
Tak je to tady, konec naší výpravy, Milevšťáci jedou do Milevska, Liberečtí do Liberce.
