pátek 29. března 2013

Filipíny

Filipíny

23.2. - 15.3.2013




Průměrně světaznalému Čechovi se při vyslovení slova Filipíny vybaví desítky ostrovů a křesťanství. Možná pak rýžová políčka, potápění a placené nevěstky. Na rozdíl od předešlých expedic jsme tentokrát museli trochu víc plánovat, pokud jsme nechtěli zůstat jen na hlavním ostrově Luzon a tak nás čekaly i dva přelety místními linkami. Navíc se k nám z vícero zdrojů doneslo, že můžeme mít problém jak s volnými ubytovacími kapacitami, tak i s místy v dálkových autobusech. Tak uvidíme jak se s touto, pro nás nezvyklou, situací popereme.


22. únor Praha

S klidným svědomím můžu prohlásit, že v horších podmínkách jsem z Čech ještě neodlítal. Viditelnost nulová. Sypače se snažily, seč mohly, udržet runway v provozu schopném stavu. Přísun nového sněhu byl ale konstantní a nezanedbatelný. Nejvyšší čas opustit tuhou středoevropskou zimu.
Letadlo opět super. Ostatně nic jiného jsme od jihokorejců ani nečekali. Jen je na můj vkus kolem nás až příliš mnoho Čechů.



23. únor Praha - Manila

Během cest jsem si asi vypěstoval neschopnost spát v letadle. Let do Soulu byl ale extrémní. Oko jsem nezamhouřil ani na chvilku a místo toho jsem koukal nonstop na filmy. S očima jak angorák vystupuji po pár letech v jihokorejském vzdušném přístavu, Incheon. Z těch pár letišť, které jsem po světě poznal, je tohle moje s přehledem nejoblíbenější. Do odletu do Manily nám zbývalo necelých pět hodin a tak jsme mohli využít hlavní výhody tohoto obrovského letiště. Řady sedaček nerozdělené opěrkami na ruce. Člověk se může krásně natáhnout a dospat spánkový deficit. Navíc rozloha letiště napomáhá tomu, že se vždycky najde nějaký ten odletový gate, kde zrovinka nikdo není.
Dvojička hlučných Čechů však ukončuje mojí odpolední siestu. Raději vyklízíme pole a přesouváme se do jedné z mnoha restaurací. Stejně jako před lety volíme tu s jihokorejskou kuchyní. Absolutně nemáme ponětí, co jsme si to objednali, ale zdá se, že to dost možná bude to samé jídlo co onehdá. Každopádně určitě pálí to jako čert.



Na letiště v Manile dosedáme před půlnocí. Standardní fronta na imigračním, chvilka napětí zda dorazí krosny a pak už jen měníme dolary na filipínské pesos a vydáváme se sehnat odvoz do hotelu. Setkáváme se s první lokální zvláštností. U stolku musíme nahlásit jméno a kam máme namířeno. Na oplátku dostáváme lísteček a přidělené tágo. Už od této chvíle, a čím dál víc během jízdy Manilou, jsem vděčný Lucíkovi, že dopředu zarezervovala hotel. Těžko bychom asi nějaký ubytko na blint sháněli.
Nejsme si úplně jistí, jestli řidič ví, kde se náš hotel nachází. Jedeme totiž docela dlouho. Na druhou stranu, co znamená dlouho v tomhle 12 milionovém městě. Naší nejistotě přispívá nelichotivá pověst, kterou asi mají všichni taxikáři napříč světem, kteří vozí turisty z letiště. Taxametr ale běží, na lístku mám napsanou cifru 840 pesos a jsem ochoten nedat mu ani o vindru víc. Jsme sakra v Asii, svaly sice nemám, ale výškový rozdíl je zcela na mé straně.
Nakonec platíme pouze 400 pesos (při přepočtu na koruny děleno dvěma, takže 200Kč). Náš pokoj v suterénu se bez pochyby zařadil do kategorie "nezapomenutelný". Jedna místnost o zhruba čtvercovém půdorysu. Záchod a sprcha odděleny prosklenou stěnou! Vydal jsem se tedy jako první otestovat tuto malou domácí peep show, když mě uprostřed sprchování vyrušilo úpěnlivé volání o pomoc. 182 cm vysokou holku zahnal do úzkých 4 cm brouk. Ano, šváb. S tímhle hmyzem jsem zatím neměl moc zkušeností. Pověsti o tomto hmyzu ale nelhaly. Byl docela rychlej a hlavně neobyčejně odolnej. Do věčných lovišť ho definitivně poslalo až třetí poklepání sandálem po hřbetu. A jestli je pravdy na tom, co se říká o švábech a to, že na jednoho švába, kterého vidíme, připadá 10 švábů kdesi schovaných, má se Lucík na co těšit.
Ve dvě ráno měl hotelový bar naštěstí otevřeno a tak bylo kde zapít toto filipínské uvítání. Uvnitř probíhala nějaká performance nízké kvality a tak jsme se usadili venku a objednali si místní pivo San Miguel. Nevím, jestli to bylo tím dlouhým cestováním, ale tohle 5% pivo mě rozhodně oslovilo. Další v pořadí byl Long Island, který sice nebyl chuťově úplně vyvážen, ale říz měl a za cenu 50Kč, rozhodně potěšil. Lucík si ještě před spaním dal na kuráž naší hruškovici. Opět v tom měl prsty, tedy spíš tykadla, další šváb.


24. únor Manila - Baguio

V naprosté tmě, kterou může vytvořit pouze pokoj bez oken, se špatně odhaduje, kolik že je vlastně hodin. Již dříve nařízený budík nás ušetřil od těžkého rozhodování, kdy budeme vstávat. Ale pět hodin spánku dobrejch. Snídaně stála za starou bačkoru, ale něčím se to břišní vakuum zaplnit musí. Raději se rychle balíme a pikolík nám dojednává tágo. Za pouhých 80 pesos nás bere na autobusové nádraží, odkud by měly odjíždět autobusy směrem na Banaue. Problém takhle obrovského města je ten, že každá destinace ostrova Luzon má své vyhrazené nádraží. Logicky. Ze Smícháče se taky do Liberce busem nedostanete. Zároveň oproti Evropě se také můžou tyto místa docela často měnit. A pokud je člověk odkázán jen na tištěného průvodce, snadno se může stát, že se ocitne na autobusáku, odkud žádné autobusy do Banaue nejezdí. V kanceláři jakéhosi místního dopravce na nás kouká slečna výrazem eskymáka, po kterém chcete třešně. Postupným doptáváním kolemjdoucích jsme se dopracovali pěšmo k dalšímu terminálu, odkud sice autobusy do Banaue taky nejezdí, ale jedou alespoň do města Baguio, což je skoro tímto směrem. Hlavně pryč z Manily.
O překlimatizovaných filipínských autobusech se vyprávějí hotové legendy, proto jsme na to byli předem připraveni a vzali s sebou mikiny i čepice. Nakonec to ale tak hrozné nebylo. Přirovnal bych to situaci, kdy se v létě dostane člověk v Makru do oddělení chlazeného masa. Také systém jízdného byl zajímavě řešen. Neplatí se v budce na nádraží, ani řidiči autobusu, ale vybírá se během jízdy, kdy tuto funkci zastává speciální persóna s kleštičkami na označování jízdenky. Než týpek přišel, vymysleli jsme brilantní plán. Vystoupíme již ve vesničce Villasis a chytíme bus do San Jose, které již bylo na trase do Banaue. Nápad skvělej, bohužel při setkání s filipínskou realitou se rozsypal jak domeček z karet. Villasis má podle wikipedie necelých 60.000 obyvatel, takže to zas taková vesnice není. Další nápad dojít na konec této "vesnice" a zkusit stopovat, jsme ani nezkoušeli, už jen proto, že tyhle města prostě nemají žádný konec. Plynule navazují jedno na druhé. Z místních nám taky nikdo nedokázal poradit, takže jsme prostě počkali na další bus do Baguio. Nicméně tento mistrovský tah nám přinesl úsporu několika pesos a navíc se vezeme v totál "locals only" buse s mechanickou klimatizací stažených okýnek.


Hlavní trh ve Villasis. Na první pohled je jasné, co tvoří hlavní součást filipínského jídelníčku.

Po nějaké době autobus staví a my jsme nuceni přesednout do minibusu. Důvod se dovídáme za chvíli. Stoupáme úchvatnou kotlinou, kde by se autobus v serpentinách buď nevytočil nebo by to převýšení motor nezvládl. Baguio totiž leží v nadmořské výšce 1.540 metrů. Své poloze také vděčí za vznik. Založeno Američany roku 1900. Právě zde nacházeli Američané úlevu před velkými vedry panujícími v Manile. Proto toto město nazývali hlavním letním městem Filipín. Moje tělo ale tento komfort nedocenilo a potit se začalo téměř ihned po vystoupení z autobusu.
Celkově to pro nás bylo docela překvapení. Ulice tohoto více než třistatisícového města v pět hodin odpoledne doslova přetékaly Filipínci. Nezbylo než nechat se unášet davem a čekat, kde nás to vyplivne. S naší výškovou převahou a krosnami na zádech jsme vypadaly jak dvě Godzilly. Důvodem pro tento mumraj byl každoroční týdenní svátek květin.



Nebylo lehké se zorientovat, kde se vlastně nacházíme a kam by naše kroky měly směřovat. Hledali jsme totiž ulici Shanun street, odkud by měly odjíždět spoje do Banaue. Lehce pokleslí na náladě jsme si sedli pod jeden pomník, trochu si odpočinout a utříbit myšlenky. A hle, terminál (dvorek s minibusy) spatřen necelých 100 metrů od nás.
450 pesos stál jeden lístek do Banaue s odjezdem v 21:30. Tedy spousta času na lelkování. Na doporučení Lonely planet jsme zkusily restauraci Cafe by the Ruins. Pěkný interiér a měli jsme i štěstí, že jsme chytli volný stůl. Chvíli po našem příchodu už žádný nebyl. Jinak taková klasika. Podle mě jakmile se jakákoliv restaurace objeví v nějakém z průvodců, může si dovolit zdražit svoje menu, protože o zákazníky na jedno použití má na nějakou dobu vystaráno. Neměl jsem chuť hned první den dávat za jídlo 250 pesos (125Kč) a tak jsme si dali každý polívku kolem 150 pesos.
Brouzdali jsme ulicemi Baguio a sem tam nakoukli do normálních krámků s potravinami. Koupili jsme nějaký sušenky, vodu a hlavně třetinku piva San Miguel v plechovce za 20Kč a placatici místního rumu za 11Kč. Cestou zpět k terminálu jsme to vzali přes park s jezírkem, kde brázdili vodní hladinu Filipínci v loďkách né nepodobným známé atrakci z vesnických poutí a o kus dál jsme se si za směšné peníze koupili u "locals only" stánku půlku grilovaného kuřete.




Nejisti si dodržováním hygienických norem, jsme to raději zapili hruškovicí. A protože už nás to poflakování kolem Burnham parku nebavilo, zamířili jsme celou hodinu před odjezdem k terminálu.
Ještě že tak. První minibus už byl plný. Ve druhém jsme se strategicky nacpali hned za sedadlo řidiče, kde přeci jen bylo trochu víc místa na nohy. Máme jet celou noc, takže to jistě přivítáme. Pak se další hodinu skoro nic nedělo, krom toho že do minibusu usedali další a další Filipínci a krosny nám připevnili na střechu vozu.




Do Banaue z Baguio vedou prý tři cesty. My máme to štěstí a pojedeme prý tou nejkratší. Daří se mi usnout hned krátce po vyjetí, ale jen na chvilku. Než opustíme město. Pak se totiž do toho klučina opře. Opravdu nejde spát, když vám hlava lítá zleva doprava. Serpentýny nahoru dolů, jak na horské dráze. Je úplná tma, takže okolní přírodu si můžeme jen domýšlet. Dopředu toho také moc nevidíme, protože klučina se zuby nehty snaží držet minibusu před námi. Ten je ale o několik dekád novější. Hlavou mi běží otázky typu: jak dobře asi přivázali krosny, jak může tak malej kluk došáhnout na pedály, nebo kdy mě někdo ze zadních lavic pozvrací.
Zběsilou jízdu opravdu nevydrží žaludek jedné z cestujících, naštěstí se jedná o první minibus. Řidič má tedy při půlnoční zastávce nezáviděníhodnou povinnost. Přes nutnou výměnu píchlého kola jsme v Banaue už ve tři ráno. Kromě nás dvou, řidiče a jeho kamaráda nezůstal v autě již nikdo jiný. A tak prý můžeme zbytek noci strávit v autě. Moje tělo po skoro 72 hodinách na cestách už začíná pomalu protestovat.


25. únor Banue


Překvapivě se budíme až ve čtvrt na sedm. O kvalitním spánku nemůže být sice řeč, ale cítíme se celkem fajn. K autu mezitím dorazil jakýsi týpek, co nás dovede do hostelu. Prý je to řidičův bratranec. Jasně, málem bych zapomněl, že tady má každý v okruhu 200km někde nějakýho bratrance. Nejspíš dostal sms typu: hele kámo, přiď ráno k autu na hlavní. Mám v kufru dvě vokurky. Jel sem jako prase, takže sou zralý na vočesání.


Banaue v ranním oparu

Vlastně ani neprostestujem, ikdyž je mi jasný, že tohle je nejlepší cesta, jak se nechat oškubat. Ale v shánět svépomocí pokoj v půl sedmý ráno je pitomost. Zavedl nás do People´s Lodge and Restaurant a to byl stejně jeden z našich typů. Asi do osmi čekáme na uklizení pokoje. Čas krátíme snídaní a domlouváme s týpkem odpolední výlet na rýžová políčka. Pak už leháme do postele a ihned usínáme.
Náš pokoj má jediné okno a to okno vede do uličky asi půl metru široké. Zároveň náš hostel je přímo na hlavní, a také jediné, ulici. Takže zatím co světlo dovnitř skoro nepronikne, hluk z projíždějících tricyklů a jeepneys krásně rezonuje stěnami. I tak o tři hodiny později vstáváme až na budíka. Darebně se nám nechce, ale jsme přece na dovolený, tak se přece nebudeme válet v posteli.
David, jak se shodou okolností týpek jmenuje, na nás již čeká se svým tricyklem před hostelem. Tahle sranda nás bude stát 1500 pesos. 700 jízdné a 800 pesos guiding. Zdá se nám to trochu dost, ale první dny zkrátka nemám tolik vypěstovaný šetřící mód. Nechce se nám hned chodit a zjišťovat ceny jinde. A rýžová políčka, to je hlavní a nejspíš i jediná atrakce této oblasti. Vměstnat dva lehce nadprůměrně vysoké Evropany do tricyklu, není úplně jen tak. Tricykl to je totiž specifický dopravní prostředek. Pro neznalého lehce podobný tuk tuku. Hlavní část tvoří klasická motorka k jejíž pravé straně je více či méně podomácku připevněná sajdkára. Celý tricykl je pak opláštěný jako ochrana proti velmi častému dešti. Jízda je to tedy velmi vtipná. Zvláště když skončí asfalt a začnou kameny, bahno a výmoly. Po půl hodině jízdy jsem už naprosto chápal jízdné 700 pesos. Já bych sem za tyhle peníze nejel.



Byla i možnost se nechat jen dovést k rýžovým polím a pak si to projít sami, ale již po chvíli nám bylo jasný, že bez průvodce bychom se ve spleti džungle jen stěží orientovali. Navíc David se ukázal jako velmi zdatný průvodce. Dost toho věděl a jeho angličtina byla na takové úrovni, že nám to dokázal i říct. Dozvěděli jsme se tak, že kolem Banaue jsou tři hlavní rýžové oblasti. Aby turisti nebyli zklamaní, že přijedou a zrovna chytí dobu po sklizni, tedy hnědá políčka, byla nařízena každé oblasti jiná doba sklizně, tak aby měli turisté šanci pokaždé vidět krásná zelená políčka.



Za mírného deště jsme se dostali až k hotsprings, tedy takovému malému jezírku s teplou vodou. Nechtěli jsme Davida nějak pohoršit, tak jsme si tam na chvíli vlezli. Zrovna se trochu víc rozpršelo, takže to bylo docela fajn. Skvělá ale byla zpáteční cesta, která nás zavedla přímo mezi rýžová políčka a skromná obydlí místních obyvatel. Na kreditu Davidovi trochu ubíralo žvýkání betelu. V horských oblastech jde stále ještě o velmi rozšířený zvyk a na ulicích jsou k vidění velmi často nepěkné červené koláče. Asi od dob Srí Lanského Tilaka, kterej ale nejel jen v betelu, jsem k tomu neměl moc vlídnej vztah. Proč ale? Kouření je dost podobná droga, akorát nejsou vidět zničené plíce. Kdežto náruživého uživatele betelu poznáte na první pohled, poté co se na vás usměje.


průvodce David

Několik desítek metrů před návratem k tricyklu nás chytil ukrutnej monzum. Stihli jsme to jen tak tak. Při zpáteční cestě nás David zavezl do typické domorodé vesnice. Po zkušenostech z jiných zemí jsem byl poměrně skeptický, ale nakonec to byli jen dvě chýše, kde nikdo nebyl a tudíž po nás ani nic nechtěl a tak nám David mohl nerušeně vyprávět, že jedna chýše byla na bydlení a druhá jakási obětní chýše, kde si místní usmiřovali Bohy. Nejvíc mě zaujali dvě lebky, které prý patřili Japoncům, kteří tu padli za 2. světové války. By mě zajímalo, co říká, když tam zavede nějaký japonský turisty. Že to sou Němci?
náš tricykl parkující u původní domorodé chýše




Vracíme se do People´s Lodge, kde máme onen krásný pokoj s "výhledem" za 600 pesos. Jediné na co se už zmůžem, je sejít dolu na večeři. Už ale během čekání na jídlo mi padají oči únavou.


26. únor Banue - Batad


Ráno se probouzím s pocitem, že snad museli přijet Američani osvobodit Filipíny od japonské okupace. Hluk jaký dělají náklaďáky a jeepneys jedoucí pod naším okem je těžko slučitelný s mým lehkým spánkem. Na dnešní den máme domluvený dvoudenní trek do hlouby filipínských kopců. David na nás již čeká před hostelem. Představuje nám svého bratra, který nás bude doprovázet. Bohužel on musí hlídat své tři děti. Manželka pracuje v 20 km vzdálené vesnici, ale ty vzdálenosti je prostě nutné brát jinak než u nás. Zatímco u nás bychom tam autem byli za dvacet minut, tady je 20 kilometrů tak daleko, že manželka tam přes týden zůstává a vídají se jen o víkendech. Jméno Davidova bratra není ani zdaleka tak jednoduché, ihned ho zapomínáme, takže mu říkejme třeba Bob.
David s Bobem na motorce a já s Lucíkem a krosnou na sajdkáře. Překvapivě jsme se tam nějak poskládali. Jedeme asi 15 minut směrem na Batad, pak nám David popřeje šťastnou cestu a tak začíná náš dvou denní trek.Již druhý den je konstantní hnusné počasí. Těžké mraky se dotýkají okolních kopců, naštěstí ale neprší. Rozbahněná cesta nás vede vzhůru do kopce a Bob svojí mačetou osekal kus stromu a věnoval ho Lucíkovi jako podpůrnou hůl. Jeho angličtina není zdaleka tak dobrá jako Davidova, ale zase nemá potřebu nám něco neustále vykládat, což nám docela vyhovuje.




Cesta dál stoupá serpetýnami, až se zdá, že jsme dosáhli vrcholu kopce. Nebo nějakého sedla. Kolem toho není moc vidět, jsme zhruba na úrovni mraků. Mírně klesáme. Začíná trochu pršet, ale pro mě nemá smysl si brát nepromokavou bundu. Ze stoupání jsem stejně úplně durch. Vlhkost vzduchu je snad 150%.
Míjí nás Filipínec a Bob nám vysvětluje, že je to jejich nejstarší bratr, který se přiženil do vesnice, kam právě míříme. Důvod proč jde pěšky, se dozvídáme za chvíli. Po zhruba dvou hodinách od vysednutí z tricyklu přicházíme k masivnímu sesunu půdy, který zatarasil cestu. Na jeho odstranění usilovně pracuje parta dělníků. Není divu, vždyť ta cesta je jejich jediné spojení s okolním světem. Prostupnost terénem mají jeepneys sice obdivuhodnou, ale na tohle opravdu nestačí.




Po chvilce přicházíme do vesničky. Elektrické dráty a satelitní talíře na střechách některých budov dokonale rozpouštějí naší iluzi o izolované vesničce, kdesi hluboko v džungli. Ale můžeme se vůbec čemu divit? Práce na rýžových políčkách určitě není žádná legrace. Vše se musí dělat bez jakékoliv mechanizace. A když mají televizi i v takové díře a vidí v ní, jak si žijí lidé jinde na světě, je logické, že i mladší generace nechce trávit celý den v bahně a nechat se fotit turisty, kteří za pár dní odjedou do komfortu svých obydlí. I to je jeden z důvodů, proč jsou rýžové terasy postupně opouštěny a vláda, která si je samozřejmě vědoma finančního přínosu plynoucího z turismu, se snaží místní opět motivovat k práci a opravě rýžových polích.


každodenní bahenní dřina
Po hodinové pauze na oběd ve vesnici vyrážíme dál. Akorát včas na to, abychom unikli skupince francouzských turistů. Přeci jen takhle ve třech má ten trek o trochu větší kouzlo. Určitě - a vlastně nikde psáno, že je to povinnost - je možné tento trek absolvovat i bez průvodce. Člověk ušetří peníze, a celý výlet dostane mnohem větší nádech dobrodružna. Bohužel dostupnost map, pokud vůbec nějaké existují, je velmi tristní.
Cesta několik následujících kilometrů opisuje tvar sinusoidy. Nahoru dolů. Zejména posun vpřed směrem nahoru opět aktivuje naplno moje potné žlázy. Je to fakt nespravedlivý. Zatímco já jsem úplně propotil funkční tričko z merino vlny, Bobovi se ani neorosilo čelo a to jde celou dobu v kalhotách a riflový bundě!




Poslední a taky nejprudší stoupání nás stylově přivedlo na samý okraj rýžových teras v Batadu. Slovo amfiteátr je v této souvislosti používáno naprosto oprávněně. Dílo, které stvořily lidské ruce před dvěma tisíci lety, je úchvatné. Čím déle procházíme kolem zhruba dvoumetrových kamenných zdí tvořících jednotlivé terasy rýžových polí, tím více nám dochází, kolik práce muselo dát vybudovat v neprostupné džungli, to co dnes vidíme.




Před čtvrtou hodinou přicházíme k hostelu, kde již máme za 400 pesos rezervovaný pokoj. Údajně. Každopádně pokoj opravdu dostáváme. Velmi spartánsky vybaven a se sprchou na chodbě, zato s úžasným výhledem přímo na celý amfiteátr a původní vesničkou Batad přímo pod námi. Na terase si užíváme pohody a krásných výhledů a pozorujeme další příchozí. Na některých je dost poznat, že už jsou velmi rádi, že je dnešní putování u konce. Lucík se nechá přemluvit k masáži, co nabízí místní křehká dívčina. 200 pesos za půl hodiny masírování chodidel. Prý to nebylo špatný, ale protože masérky byly nakonec dvě, logicky za 200 pesos masírovali jen 15 minut. To dá přeci rozum.
Buď to bylo náročným dnem, nebo jsme ještě bojovali s časovým posunem, spát jsme šli už v osm hodin. Což bylo ve tři ráno středoevropského času. Bylo ale velmi příjemné vyměnit hluk z tricyklů, náklaďáků a jeepneys za světla světlušek a rachot cikád.





27. únor Batad - Banue


Po úžasných 11 hodinách spánku nás čeká ranní trek k vodopádu Tappia. Obloha je bez jediného mráčku. Jaká to změna od minulých dní. Bob je trochu překvapen naším brzkým startem, ale protože ví, že se s náma anglicky moc nedomluví, pokýve hlavou a vyrážíme. Začínáme klesáním do starého Batadu. Proti nám si klestí cestu malé děti ve školních uniformách. Ranní výšlap mají asi v rámci hodiny tělocviku. Procházíme Batadem, skrz rýžová políčka po zpevněných kamenných římsách. Jdeme jen s baťůžkem od foťáku, takže se nám jde krásně zlehka. Přehoupli jsme se přes úpatí kopce a zahájili příkré klesání k vodopádu.




Nic moc jsme od toho nečekali, ale nakonec se z toho stal celkem pěkný zážitek. Vodopád byl asi 20 metrů vysoký a jeho vodní tříšť se nesla celým údolím. Nejlepší ale bylo, že díky časnému startu jsme tu byli úplně sami. Až když jsme se řádně vyblbli v chladné vodě, začali přicházet první skupinky turistů.




Cestu zpět s námi absolvoval první potulný pes, kterého jsme na Filipínách spatřili. Měl minimálně jednu ošklivou kožní nemoc, což byl asi důvod, proč byl ještě na živu. Na tento druh jídelníčku jsme se sice podrobně neptali, ale asi nebyla náhoda, proč mají u chatrčí většinou jen fenky. Prostě berou psa jako jakékoliv jiné domácí zvíře, třeba prase. Navíc pes má tu výhodu, že štěkotem upozorní majitele na blížící se návštěvu. Když se nad tím člověk zamyslí, pes je prostě v mnoha ohledech mnohem praktičtější hospodářské zvíře.
Bob měl amfiteátr očividně dobře prochozenej. Zpátky jsme šli opět jinou cestou, s předchozím dnem vlastně už třetí variantou. Opět bylo na co koukat. I v tom vedru. Na guesthousu jsme si dali něco jako brunch. Zelenina s rýží, kterou jsme měli i včera k večeři, ale chutnala nám i napodruhý.  Řádně jsme to pak zalili San Miguelem.
Trek džunglí byl skvělý první den. Druhej už to taková hitparáda nebyla. Ona ta džungle je furt stejná a o nějakých výhledech se také nedá moc mluvit. Minuli jsme pár vesniček o několika chatrčích, kde obyvatelé na vykácených místech pěstovali zeleninu a samozřejmě měli i pár políček rýže. Cesta opět opisovala tvar sinusoidy a vzhledem k velkému vedru, ze mě zase neskutečně lilo.




Postupně jsme se dopracovali až na hlavní silnici vedoucí do Banaue. Zde na nás podle Boba měl čekat tricykl. Nečekal. A tak jsme čekali my. Po asi půl hodince krásného rozýmání uprostřed ničeho, Boba napadlo, že bychom mohli jít tricyklu naproti. Lucík s lehkým baťůžkem byl pro, zatímco já s 10kg krosnou na hrbu bych klidně rozýmal dál. Však toho rozhodnutí Lucík v prvním prudším kopci litoval. Došli jsme nakonec až do Bangaan. Dole pod námi byly další rýžovité terasy a my se moc na Bobovu nabídku sejít dolů netvářili. Nechtěli jsme ho zase nějak urazit, aby si nemyslel, že pohrdáme národním bohatstvím. Takže jsme se tam vydali. Ve zpátečním stoupání, kdy ze mě opět nechutně lilo, se přeci jen objevil dobrý důvod, proč jsme na ta rýžová políčka, kterých jsme za ty dny už viděli opravdu dost, šli. Došlo mi, že už nechci tahat na zádech tu samo o sobě těžkou krosnu (prázdná vážila přes tři kila) a pořídím si něco menšího a lehčího.


Než jsme stačili dopít San Migueala v místním stánku, přijel náš tricykl. A řidič nebyl nikdo jiný než David. Ale ani cesta zpět neproběhla bez zážitků. Pro sajdkáru asi byly dva Evropani s bagáží moc. Zátěž nevydržel střed kola. Po rozebrání se zjistilo, že ložiska nejsou úplně v háji a cestu zpět pravděpodobně zvládnou. Akorát bylo třeba ulehčit sajdkáře. Bob si stopnul jiný tricykl, já šel za Davida na motorku a trochu nervózní Lucík zůstal v sajdkáře doufajíc, že se nám v nějaké zatáčce třeba neodpojí. A aby snad nebylo pochyb, kam že to jedem, před Banaue nás chytil brutální monzum.
Ubytovali jsme se opět v People´s Lodge. Pokoj jsme dostali o patro výš, ale jinak to byla stejná tmavá kobka. Jelikož se jednalo o náš poslední den v Banaue, odpoledne jsme si tuto rušnou křižovatku uprostřed džungle trochu prošli. Nakoukli do pár krámků a ochutnali vepřové barbecue, kde nás pobavil na tyto odpolední hodiny docela dost nalitej chlápek.




Po večeři si k nám pak přisedl David a zajímavě nám vyprávěl o místních zvycích. Žvýkání betelu, pojídání místní speciality zvané balut (syrové vajíčko s embryem) a sociálních zvyklostech. Na rozloučenou nám pak koupil rýžové víno. Zvláštní, hutná, lehce zakouřená chuť.


28. únor Banue - Sagada


Upršené počasí je paradoxně pryč a ráno nás vítá úplně jasná obloha. My ale musíme o dům dál. Dle infocentra odjíždějí jeepneys kolem osmé. Raději jsme tam o něco dřív, ale kromě několika krosen na střeše uvnitř vozu nikdo není. Slovo jeepney vzniklo sloučením slov jeep a jitney (něco jako malý bus) a jedná se o bezpochyby nejčastější filipínský hromadný dopravní prostředek. Po konci druhé světové války, kdy Američani opouštěli Filipíny, prodávali nebo darovali stovky již nepotřebných jeepů. Filipínci zapojili kreativitu a lidovou tvořivost a vytvořili ze starých jeepů skvělý dopravní prostředek, který si poradí s nástrahy okolní přírody i velkoměsta.



To že řidič nastartuje, zdaleka neznamená, že se už vyjíždí. Opravdový start je až kolem deváté. Mimo nás cestuje ještě párek Američanů, Francouzů, Němců a několik místních. Po cestě je opravdu na co koukat, výhledy do údolích jsou famózní. Akorát když řidič staví u výhledu na další rýžová políčka, vystupujeme spíše si protáhnout nohy. Přeci jen, jsme za poslední dny rýžovými políčky lehce přesyceni.
Bontoc je hlavní město oblasti Mountain province s více než 20.000 obyvateli. Jízdné sem nás každého stálo 150 pesos. Přesedáme do dalšího jeepney, platíme dalších 45 pesos a ačkoliv už teď jsme plní, čekáme až se jeepney zaplní i dle filipínských norem. Což znamená, že je uvnitř fakt narváno. Cestou do Sagady můžeme pozorovat velkou proměnu okolní přírody. Již to není vlhká džungle jako kolem Banaue. Stačilo ujet pár desítek kilometrů a příroda spíš připomíná horské oblasti JARu. Kolem jedné odpolední naše cesta končí v městečku Sagada.



Ačkoliv je Sagada vzdálená od Manily pro Evropana pouhých 280km, cesta autobusem sem trvá 12 až 15 hodin. To jen tak pro představu. Většina turistů přijíždějících do Sagady se sem trmácí, aby na vlastní oči viděli hrobky zavěšené na skalách. Ani my jsme samozřejmě nebyli vyjímkou.
Bereme první ubytko, na které jsme natrefili, Sagada Guesthouse. Mini pokoj, kam se vešla jen postel, za 500 pesos na noc, ale má okno, což je po nocích v Banaue velký luxus. S vybalováním se moc nezdržujeme a míříme do místního infáče. Týpek tam už dvěma holčinám vysvětluje možnosti výletů. Tak nějak nenuceně se přidáváme k nim na Echo valley tour. Alexis z USA toho času pracující v Manile a Ruby, malý čertík z Manily pracující v IT.  Poslední do party je průvodce, který na první pohled vypadá, že neumí do pěti počítat, ale vyklube se z něj docela vtipálek a hotová studnice informací.
Cesta do Echo valley je v Lonely planet slušně popsaná a určitě při troše štěstí a po několika špatných odbočení jí může člověk najít i bez placené asistence. Nebo se nenápadně připojit ke skupině, která si již místního průvodce zaplatila. Nám to zabralo asi půl hodiny chůze a už jsme stáli před skupinkou zavěšených rakví.



Takto tradičně pohřben nemůže být úplně každý. Mimo jiné musí být člověk ženat a mít vnoučata. Zajímavý způsob pohřbívání, ale že bych se z toho posadil na zadek to asi ne. Stejně tak následný trek skrz jeskyni Latang a řečištěm potoka k vodopádu, kde se váleli dva ožralý místňáci. 

Řečiště potoka může vypadat celkem romanticky, do chvíle než vám dojde, kde asi končí biologický a jiný odpad z domácností.
  Holky nám vyprávěli, jak si včera dali caving a rozhodně doporučovali nám to samé. Nestihli se stavit u ústí jeskyně Lumiang a měli tam právě namířeno. My žádný plán na zbytek odpoledne neměli, tak jsme se přidali k nim. Stovky rakví v různém stádiu rozkladu tentokrát ležely na zemi. Na zpáteční cestě jsme se nechali vysadit v restauraci Lemon pie house, nepřekvapivě známou pro své výborné koláče, v čele s citrónovým.
Holky jsou správně neposedný a ačkoliv je už pět hodin stále nemají dost. Chtějí se tentokrát už bez průvodce vydat do Sagada Pottery, kde by si Ruby chtěla koupit nějakou keramiku. My asi s sebou dalších 14 dní nic keramickýho tahat nebudem, ale opět se přidáváme k nim. Sami bychom se tam asi nevydali. Procházíme Sagadou směrem na Besao a stoupáme do kopce. Při západu slunce máme akorát krásný výhled na celé městečko. Jak už to tak ale bývá, vzápětí se začne rychle stmívat. Za každou zatáčkou bychom už rádi viděli to hrnčířství, ale není tomu tak. A když k němu konečně přicházíme, je očividně zavřeno. Respektive dům je částečně vypálen. Za naprosté tmy se tedy vracíme zpět. Ruby sice měří asi jen 140 cm a váží tak 45 kg, ale fakt že je s námi někdo, kdo se domluví, mě přeci jen uklidňuje. 

Sagada
 Před naším guesthousem se loučíme, holky bydlí dál od centra. My dáváme rychlou sprchu a v půl osmý vyrážíme na pozdní večeři. Cílem je holkama i Lonely planet vychválený Yoghurt House. Když ale po pár metrech míjíme krámek s restaurací v jednom, kde už sedí nějací turisti, neváháme a jdeme tam. Výběr jídla máme hodně jednoduchý. K objednání je buď chicken curry nebo pork adobo. Šel jsem do neznáma a dal si to adobo a vyplatilo se. Adobo je španělský výraz pro marinádu. Španělé při objevení Filipín v 16. stoletý tak pojmenovali tradiční úpravu masa na Filipínách, protože jim to připomínalo jejich "adobo". Nicméně na Filipínách se jedná o úplně jiný proces vaření, kdy se maso dusí s octem.
Sousedé, Kanaďani, se s námi dávají do řeči a když jim říkáme o našem zítřejším plánu na caving, přidávají se k nám. Alespoň ušetříme.
Pak přeci jen jdeme do Yoghurt house, kde opět potkáváme Rubi s Alexis u stolu s párem Američanů, se kterými jsme sem přicestovali v jeepney. Sedáme si k jednomu stolu a probíráme naše další možnosti výletů na Filipínách a hlavně na ostrově Palawan.


1. březen Sagada


Ráno nikam nechvátáme, ikdyž hluk nás v posteli dlouho nenechává. I tak je to ale nesrovnatelně lepší než v Banaue. I to městečko vypadá o něco líp. Takové klidnější a čistčí. Marně pátrám v paměti, kdy naposledy jsme si na cestách dopřáli opravdovou snídani. Při další návštěvě Yoghurt house jsme to napravili. Omelety byly úžasný.
Před devátou je sraz u infáče. Kanaďani dorazili, ale jsou rozladěný, že mají platit 400 pesos za jednoho, ikdyž je nás celá tlupa. I my jsme trochu rozladěni. Nemuseli jsme jim nic řikat, platili bychom stejně a nemuseli bychom poslouchat jejich nářky. K jeskyni Lumiang jdeme pěšky. Cesta zabrala asi 30 minut a v pokračujícím dopoledni jsme již rádi uvítali chladivý stín jeskyně. Ostatně byla to ta samá, kde jsme byli včera s Ruby a Alexis.



 Ohledně cavingu jsem neměl nějaké velké očekávání. Prostě si odškrtneme další "ing" z nekonečného seznamu outdoorových aktivit. Opět se ale ukázalo, že čím míň toho člověk očekává, o to víc může být příjemně překvapen. Caving mě fakt dostal. Na naší skupinu 8 lidí připadali 3 průvodci s benzínovými lampami, takže světla kolem nás bylo dost. I tak ale naše čelovky nebyly úplně zbytečné. Sestup do útrob jeskyně byl famózní. Když už jsem si myslel, že jsme se ocitli ve slepé uličce, průvodce se vměstnal do otvoru, o ktérém bych si v životě nemyslel, že se tam člověk může vejít. Malé prostory se střídali s velkými dómy, které byly většinou obývané netopýry. Ačkoliv jsme je neviděli, po čuchu se to dalo dost dobře poznat.



Při příchodu do druhé jeskyně Sumaging bylo poznat, že je tato jeskyně mnohem lépe dostupná než Lumiang. Bylo zde mnohem více lidí, né vždy zrovna atletických postav. To se projevilo delším čekáním na těch několika málo exponovanějších místech.



Sumaging cave je částečně pod vodou, takže nás neminulo několik průlezů s vodou až po prsa. K vidění je taky mnoho kamenných úkazů vytvořených právě působením vody. Výstupní sál jeskyně je opět hojně obýván netopýry, což při stoupání znesnadňuje postup. Povrch je velmi kluzký a když člověk uklouzne a dotkne se rukou země, to hnědozelené co se nalepí na ruku, není bohužel bahno.


Odpoledne jdeme tentokrát sami do Echo valley. Cestu nacházíme bez problémů a děláme pár lehce morbidních fotek se Zissou čepičkami u rakví. Jedna z nabídek infocentra je odpolední výšlap nad Sagadu na západ slunce. Jde se stejnou cestou na Besao jako včera, takže bez průvodce vyrážíme sami. Nevím, co se muselo za necelých 24 hodin v Sagada Pottery stát, ale za světla budova nevypadá vůbec vypáleně a dokonce u silnice stojí úplně nová cedule. Pokračujeme stále vzhůru, a když je kopec u konce, daří se nám najít odbočku k jezeru, kde bychom měli setrvat do západu slunce. Nikdo to ještě neřekl nahlas, ale oběma je nám jasné, že po západu slunce celkem rychle padne tma a nás čeká dlouhá cesta zpět. Čelovky máme bezpečně uložené na pokoji.



Nejsme u jezírka ani pět minut, když v tom se zpoza roští vynoří Ruby s průvodcem Manu. Neuvěřitelná náhoda. Následujeme je na údajně mnohem lepší místo na pozorování a nemusím říkat, že se nám docela ulevilo. A je to ještě mnohem lepší. Poté co shlédneme, jak se slunce pomalu noří za vrcholky pohoří Cordillera, vracíme se zpět do Sagady v jeepney. Tedy abych byl přesný, né v jeepney, ale na jeepney. Jedeme na střeše, v což jsem tajně doufal, že se nám poštěstí. Po asfaltové silnici to je poklidná jízda, ale před Sagadou je cesta kamenitá, samý výmol a to pak jízda na střeše připomíná rodeo s divokým býkem.
V centru se tentokrát již definitivně loučíme s Ruby, která má rezervaci v proslulé restauraci v Log Cabin, kde francouzký šéfkuchař pořádá o víkendech prý úchvatné bufety.
My jdeme opět do Yoghurt house, ale večeře zde nedosahují takových kvalit jako jejich snídaně. Abych neúměrně nezatěžoval rodinný budget zkouším poprvé pivo Red Horse, které stojí skoro stejně jako San Miguel, ale je za to o hodně více muziky. Konkrétně 6,9% oproti 5%. Nevím jestli to bylo tím 2% rozdílem, ale tři Red Horsové se mnou slušně zamávaly.


2. březen Sagada - Vigan


Nemilosrdný budíček nás tahá z postele už v 4:10, abysme stihli první ranní autobus do Baguio. Při cestě na západní pobřeží se tomuto město bohužel nelze vyhnout. Po rozednění pozorujeme úchvatnou horskou krajinu a zároveň obdivujeme ty, kteří museli tuto silnici postavit. Krátce po překročení nejvyššího bodu filipínského dopravního systému ve výšce 2.255 metrů nad mořem stavíme na snídani. Mimo jiné měníme rezervu, kterou jsme asi museli během cesty použít.
Předlouhé dvě hodiny trvá, než se prokoušeme aglomerací kolem Baguio. Jedna velká smogová zácpa. Když konečně vysedáme na autobusáku absolutně netušíme, kde vlastně jsme a kam bychom měli jít. Jisté je, že odsud autobusy do Viganu nejezdí. Volíme tedy jedinou jistotu, bereme si taxíka. Klučina sotva došáhne na pedály, ale hustou dopravou se prodírá nekompromisně. Terminál, kde nás vysazuje, je ten samý, kde jsme vystoupili cestou z Manily. Ani se nemáme čas rozkoukat a už nasedáme na jedny z posledních volných míst v autobusu do Viganu. Snad tím, že jsme od rána nic nejedli, polevujeme v obezřetnosti a kupujeme od kočujících autobusových prodejců filipínské hamburgry a kolem poledne vyrážíme.

jeden z desítek zastavěných kopců města Baguio
 Z dosavadních zkušeností s filipínskými řidiči autobusů nám vyplynulo, že uchazeči o místo musejí projít nějakým druhem psychologických testů. Jenže zatímco u nás nebo jinde v západním světě vás negativní výsledek za volant rozhodně neposadí, na Filipínách, čím jste větší magor, tím líp. Jen tak si lze vysvětlit jejich sebevražedné manévry. Na Filipínách je prostě, po letadlu, autobus nejrychlejší dopravní prostředek.
Vigan je hlavní město provincie Ilocos Sur s necelými 50.000 obyvateli. Od roku 2007 je zapsán na seznamu světového děditství UNESCO jako nejzachovalejší španělské koloniální město v celé Asii. Nás po příjezdu spíše než kulturní bohatství zajímalo urgentní sehnání noclehu. Nemohla za to pokročilá denní doba, bylo teprve kolem páté, ale akutní žaludeční potíže Lucíka. Zdá se, že hamburgr napáchal dole víc škody než užitku a tak jsme zapadli víceméně do prvního hostelu, který jsme cestou k náměstí potkali. Logicky jsme ani o ceně 1000 pesos za noc pokoje bez oken nesmlouvali. Hlavně že pokoj měl sociální zařízení a i ta klimatizace přišla vhod. Lucík trval na tom, že si s potížemi poradí a hlavně ať jdu pryč a nejsem tak svědkem událostí nezbytně nadcházejících.



Vyrazil jsem tedy do centra Viganu a jeho koloniálních uliček osvětlených zapadajícím sluncem. Popravdě k prozkoumání většiny starého centra a jeho památek stačí při velkém zájmu o historii a pomalé chůzy slabé tři hodiny. Mimo ulice původní španělské zástavby je Vigan filipínské město jako jakékoliv jiné. Mě průzkum zabral sotva hodinu. A to včetně focení.



Za celý týden na Filipínách jsem si, jako již tradičně na cestách mimo domovskou mísu, nedošel pořádně na záchod. I ten hamburgr ve mě vyvolal jen menší bolení břicha. Rozhodl jsem se tedy jít štěstíčku naproti a vzal útokem stánky, kde se očividně moc turistů nestravovalo. Začal jsem výborným vepřovým barbecue na špejli a pokračoval kuřecími střívky za 5 pesos za špejli. Bylo to opět výborné, takže jsem si za tu cenu dopřál vrchovatě. Jen jsem si řikal, čím tak asi můžou bejt ty malé kuřecí střívka plněný. Neptal jsem se a raději to zapil několika Red Horse od Two Brothers. Obchod západního stylu, kde jsem si prodělal malou nákupní horečku.



Po nezbytné kontrole trpícího Lucíka jsem se opět vydal do centra (10  minut chůze) a v jedné z postranních uliček objevil na doporučení Lonely Planet restauraci Uno Grille. Zodpovědně musím říct, že za celou dobu na Filipínách jsem neměl tak skvostně připravené filipínské jídlo. Kuře Karimbuaya se ten zázrak jmenoval. Společnost mi tentokrát dělal San Miguel.


3. březen Vigan - Blue Lagoon


Včerejší večerní žranice všeho, co přede mnou neuteklo, měla blahodárný očistný dopad na můj trávící systém. I Lucíkovi se udělalo znatelně líp. Vyrazili jsme tak na ranní obhlídku Viganu. Takhle po ránu, když je ještě většina turistů v postelích a zdaleka né všechny krámky jsou otevřeny, má přeci jen starý Vigan nějaké kouzlo. Ale trmácet se sem až z Manily...to za to asi, zvlášť pro Evropana, nestojí.



Kvůli výhodnější ceně jsme letenky na další ostrovy kupovali asi dva měsíce před odletem na Filipíny. Sice ušetříte peníze, ale na druhou stranu jste pak pevně vázáni na časy odletů. Což může být problém, když se vám někde ukrutně líbí a nechce se vám odtud. To nebyl náš případ. Dva dny nám zbývaly do odletu na Bohol a Vigan už nám neměl co víc nabídnout. Původní plán přiblížit se Manile, zůstat dvě noci v La Union a zkusit serfování jsme zamítli. Jeli jsme kolem cestou do Viganu a silně to připomínalo Kutu na Bali.
Prolistovali jsme oba průvodce a nakonec jsme se vydali dál na sever. Až na samý cíp ostrova Luzon, na pláž Blue Lagoon. V Rough Guides i Lonely Planet byla tato oblast  popsána jen lehce, ale za to tak barvitě, že jsme se rozhodli tu dlouho cestu zpět riskovat.
Nevím kolik trvá normálně cesta z Viganu do Laoag, ale jelikož jsme natrefili na dalšího šílenýho řidiče, nám zabrala dvě hodiny. Laoag je poslední větší město na severu Luzonu. Od Manily ho dělí přes 500 kilometrů. Dál už jsou jen menší vesničky na pobřeží. Po vysednutí jsme si odchytili tricykl, který nás odvezl na jiný terminál. Samozřejmě by nás mnohem raději dovezl až do cílové stanice, ale chtěli jsme trochu pošetřit finance. Také jsme si uživali tu turistickou samotu kolem nás. Pouze samý domorodci. Nevýhodu to mělo to, že jsme ztěží mohli poznat, kde máme vystoupit. Po další dvou hodinách jízdy nám naštěstí ticket boy dal včas vědět. Stále jsme ale byli docela daleko od pobřeží, takže nám nezbývalo než vzít tricykl a za 60 pesos se nechat odvést k nějakému ubytku. 
Wally´s homestay
U Wally´s homestay nás přišel přivítat sám dobrosrdečný a usměvavý Wally. Nabídnul nám bydlení za 800 pesos v jedné části jeho vlastníma rukama zhotovené chatky. Pláž v Blue Lagoon má mít nejbělejší písek a nejmodřejší moře z celého Luzonu. Od července do ledna se tu nechá serfovat a je tu několik skvělých míst na šnorchlování. Inu, byl začátek března, na rozdíl od horkých ulic Viganu, tohle pobřeží bylo zahaleno temnými mraky a foukal silný vítr. Podmínky za kterých šnorchlovat nebo serfovat v neznámých vodách moc nechcete. Zvolili jsme tedy procházku po pláži a sběr mušlí. Tedy až po té, co jsme našli asi jedinou jídelnu mimo hotelové komplexi. Ty jsou tady zatím jen dva a něco málo asijských turistů v nich opravdu bylo. Na pláži ale ani noha.



Večer jdeme na wifinu do sousedního hotelu Kapuluan Vista resort. Vše je zde krásně načančané. O to víc mě baví pozorovat dvě myši, jak se prohánějí za skříní u baru. Resort vypadá úplně prázdný, přesto nám nabízejí i možnost večeře, ale přeci jen dáváme přednost levnější jídelně, která ale taky zeje prázdnotou. Kam se všichni poděli? Čím míň lidí, tím více prostoru pro zvířátka. I když toho hada, co nám cestou domů zkřížil cestu by si asi Lucík rád odpustil. Takhle ještě před spaním musím prozkoumat všechny kouty naší chatrče, jestli tam někde není jeho kamarád.


4. březen Blue Lagoon - Manila


Pro středoevropana, který má nejbližší moře vzdálené stovky kilometrů, se šumění vln nikdy neomrzí. Užíváme si tu ranní pohodu a nikam z postele nechvátáme. Náš jediný úkol je být zítra ráno na letišti v Manile. Domlouváme se s Wallym, že trochu přetáhneme check-out a vyrážíme na další procházku po liduprázdné pláži. Po návratu si dávám zip line za 600 pesos, což by měla být nejdelší, alespoň podle hotelového resortu Hannah, lanová dráha nad vodou na světě. 1200 metrů z protilehlého útesu zpět k hotelu.
Po této lehce adrenalinové atrakci už definitivně balíme a loučíme s Wallym i celou Blue Lagoon. Tricyklem jedeme zpět na hlavní ulici, kde čekáme né moc dlouho na autobus do Laoag. Je to krásný starý autobus bez klimatizace, která nám zatím tady nedělá takové potíže, jak všichni na internetu píšou. Horší jsou spíš místní děcka, která očividně špatně snášejí cesty autobusem a celkem často zvrací.



V Laoag překvapivě nemusíme přesedat a tím samým autobusem jedeme až do Viganu. Počasí se opět jako mávnutím kouzelným proutkem proměnilo. Pryč jsou těžké mraky a silný vítr. Už je opět vedro k padnutí. Po čtyřech hodinách jízdy jsme zpět ve Viganu. Ani se nechce věřit, že uplynulo pouze nějakých třicet hodin. Zážitků je každou hodinu hrozně moc. Kupujeme lístky do Manily s odjezdem autobusu v 19:00, což by při trvání jízdy 9 hodin mělo pokrýt i nějaké případné zdržení a stále bychom stíhali ranní odlet. Máme tedy ještě více jak dvě hodiny do odjezdu. Necháváme krosny u sekuriťáka a na lehko vyrážíme na večeři. Samozřejmě chci Lucíka vzít do Uni Grille, o kterém nepřestávám básnit. K naší obrovské škodě otevírají až po šesté večerní a to už bychom nemuseli stíhat. Jdeme tedy naproti na pizzu, ale ikdyž je celkem dobrá, těžko může vyvážit kulinářské umění kuchařů v Uni Grille.


5. březen Manila - Alona Beach


Za posledních 10 let jsem snad nestrávil v autobusech tolik času, co tady na Filipínách. Aktuálně máme za sebou i celonoční přesun do Manily. Tentokrát byl autobus hodně vychlazen, ale mikina, čepice a deka chlad spolehlivě zastavily. Vystupujeme na Pasao v 5:30 a jsme tak dolámaný, že ještě další hodinu spíme jak bezdomáči v hale na lavičkách. Popruhy od krosny máme omotaný kolem rukou, aby nám je snad někdo nevzal.
Slunce se již vyhouplo nad obzor, když vycházíme před halu a necháváme se klofnout prvním taxikářem. Řiká airport = 150 pesos. Podle průvodce má být terminál Pasao poblíž letiště, takže k jeho nelibosti jsme ho donutili zapnout taxametr. No a světe div se, nakonec jsme platili 60 pesos. Ušetřili jsme krásných 50 korun, ale ten pocit, že nejsme za totální vokurky je k nezaplacení.
Chvíli čekáme na check-in, pak nepochopitelně asi hodinu v letadle a už konečně zvedáme křídla a přelétáme na ostrov Bohol. Z Manily to je vzdušnou čárou přes 600 km, což je letadlem opravdu chvilka, takže ani nenabíráme velkou výšku a máme tak krásný výhled na ostrovy pod námi.



Přistáváme na maličkém letišti u hlavního města Boholu, Tagbilaran. Tak maličkém, že přímo před námi vykládají krosny na jediný pás letištní haly. Většina návštěvníků mířících na Bohol ve skutečnosti nezůstanou přímo na Boholu. Přejíždějí na ještě menší ostrůvek Panglao, který je s Boholem spojen mostem. Ani my jsme nebyli vyjímkou, což zmanelo jediné: podstoupit další kolo smlouvání s drožkařema. Jejich pozice je ale krutě výhodná, protože buď vás na Panglao dostanou oni nebo vaše vlastní nohy. Není proto divu, že když odmítám jízdu dodávkou za 400 pesos nebo tricyklem za 300 pesos, nikdo jiný na mých 200 pesos nereflektuje. Když už se chystám přihodit dalších 50 pesos, přiskočí k nám maník, že to za těch 200 pesos bere. To je snad poprvý na Filipínách, co nakupuju službu za cenu uvedenou v Lonely Planet. Během chvilky přjíždíme most přes moře a jsme na Panglao. Jedeme ale ještě tak dlouho, že se sami divíme, že to za těch 200 pesos vzal. Před Alona Beach, což je pláž, kam právě všichni směřují, začíná obligátní dialog: A kam že to jedeme? Do Peter´s House? Tak tam maj plno. Ale že ste to vy, tak vás vezmu někam, kde je to mnohem lepší a lacinější. Po nekonečném přesunu je nám to jedno a chatka vypadá celkem fajn. Místnost s postelí, vedle záchod a sprcha a před dveřmi teráska se stolkem a židlí. Akorát ta cena. 1200 pesos za noc. Zkoušíme smlouvat a argumentovat délkou pobytu (4 noci), ale ani to s nima nehlo. Kdepak, Asie už není ten levný kus světa, kde největší položkou na dovolené je nákup letenky. Se divim, že mi nenabídla platit ubytování bitcoiny. Ale nakonec stejně zůstáváme.



Na pláž to máme asi sto metrů, ale musíme se protáhnout takovým malým ghettem. Nic hroznýho. Kilometrová pláž Alona musela být ještě tak před deseti lety krásným místem k odpočinku. Teď už se ta exotická romantika mezi novým resorty hledá jen stěží. Komu se nyní podaří projít celou pláž, aniž by mu někdo nenabízel masáž, výlet na Bohol nebo za whale shark, má u mě pivo. Zkoušíme i šnorchlovat, ale není to žádná hitparáda. A před odchodem na večeři dokonce podléháme a za 1.000 pesos na osobu kupujem u nějakýho týpka ten výlet za whale sharke. Na jejich pozorování se jezdí na jižní Luzon, kam nám to časově nevycházelo a i Kanaďani v Sagadě nám potvrdili, že je viděli až na třetí pokus a to prý měli obrovské štěstí. A nám teď tenhle týpek tvrdí, že je to na tuty. Že je uvidíme. Tak nevím, jestli jsem víc zvědavej na ty největší ryby na světě nebo na ten háček, který tenhle výlet bude mít.
Když už jsme u toho moře, tak k večeři dáváme velkou rybu na grilu za 500 pesos. Celé to zapíjíme velkým San Miguelem. Skleněná litrová láhev působí opravdu impozantně.

Alona Beach




6. březen Cebu


Vstáváme v neskutečných 4:30. Na pláži se potkáváme s týpkem z večera a společně s dalšími pěti Frantíky se naloďujeme. Bohužel loď odmítá nastartovat. Pomocník lodivoda odpichuje loď dál od břehu a pak zase zpět, abychom přibrali další tři lidi. Ani tehdy ale nejde loď nastartovat a tak opět odpichuje pomocí dřevěné tyče loď dál od břehu. Konečně se podaří motor nahodit. Celá tato procedura zabrala prosím pěkně hodinu. Ostatní lodě mířící stejným směrem už odjely. Rád bych někomu fyzicky ublížil. Motor lodi řve tak příšerně, že když chci Lucíkovi něco říct, musim jí to hodně nahlas říct přímo do ucha, jinak není rozumět. Po nekonečných 3 hodinách přistáváme, světe div se, na Cebu. Ten klid, který panuje po vypnutí motoru, je ohlušující. Nějakej přičmoudlík po nás chce 1000 pesos jako vstupenku. Nebylo těžké z mého výrazu odhadnout mojí momentální náladu, takže ani moc neprotestoval, když jsem ho poslal pryč. Přemisťují nás do dávky a chtějí 100 pesos za osobu, které z posledních duševních sil platím. A do toho opět přichází týpek tentokrát demostrativně s prázdným kanystrem, ať zaplatím těch 1000 pesos. Opět nepochodil. Tou dodávkou ujedeme asi 500 metrů a jsme na místě. Samozřejmě, že mohli přistát o těch 500 metrů dál, ale to by zase nevydělal ten týpek s dodávkou. Jsem fakt dost nasranej. Vystupujeme a konečně nám to celé došlo. My opravdu uvidíme whale sharky. Stojíme totiž před jakousi mořskou zoo, kde v sítí vyhrazené aréně plavou žraloci velrybí. Asi jsem měl podobnou atrakci čekat, ale fakt mě to nenapadlo. Dostáváme přednášku, jak se máme ve vodě chovat - hlavně nešahat na ryby - a jde se na věc.



Sice jsme ve vodě spolu s dalšími asi 20 lidmi, z nich někteří, většinou asijského původu, ani neumějí plavat, ale přeci jen to je zážitek plavat vedle 5 metrových ryb. Obrovskou tlamou nasávají z vody potravu, kterou jim házejí z lodí. Žraloků plave kolem nás asi šest a během té vyhrazené půl hodiny, jsme si to fakt užili. Bohužel se blíží čas návratu a nálada opět klesá. Pomocník kapitána přichází opět s prázdným kanystrem a chce ten litr. Tentokrát mu trpělivě vysvětluji, že jsem měli měli platit maximálně 3 litry a ty že jsme už zaplatili, tak ať si zbytek dojedná s tím náhončím. Podržtaška si jde stěžovat kapitánovi a ten přichází s pádným argumentem. Dokud nezaplatíme, nikam se nejede. S tím se dá těžko něco dělat, takže ze mě ten litr přeci jen vytáhnou. Čekají nás další tři hodiny úmorného hluku. Nudu trochu rozptylují velké vlny, které s námi slušně hází. Když naší šnečí rychlostí projedeme kolem ostrůvku Balicasag, kde jsem měli zastavit na šnorchlování, dochází nám, že zaplatíme celé 4000 pesos jen za výlet na whale shark zoo.

Otevřená tlama mláděte žraloka velrybího. Štěstí, že se neživý masem. Jinak by tolik lidí ve vodě asi nebylo.
Večer v prádelně vyzvedávám pět kilo teď již krásně voňavého oblečení. Navíc se tam nechá půjčit i moped, takže ho hned na druhý den zamlouvám. To mi trochu zvedlo náladu. I tak ale cestou na večeři pozoruji dav, jestli v něm nezahlídnu proradnýho náhončího. Myslím, že malý výchovný políček by určitě neuškodil. Samozřemě se neukázal, ostatně to nedělá určitě první den. Jídlo dáváme v local stánku a za 170 pesos máme celý grilovaný kuře.


7. březen Chocolate Hills


Nevim, proč se mě včera slečna ptala, na kolikátou chci skútr přistavit, když ve smluvenou dobu, osmá ranní, není po skútru ani stopy. Po několika sms a 20 minutách, což není na Filipínách vůbec špatný čas, přijíždí týpek na RŮŽOVÉM skútru. Platím požadovaných 700 pesos na dva dny a s otočením klíčku ve startéru okamžitě pouštím z hlavy barevné provedení. Hlavně že máme svoje vlastní přibližovadlo. Je to úžasný pocit, být po těch dnech konečně nezávislí na místních hrabivcích, jejichž jedinou snahou je dostat z cizince co nejvíc peněz pokud možno v co nejkratší době. To co bychom si u nás nenechali líbit, tady přecházíme, protože dyť je to přece Asie, tady to asi tak má fungovat. A tak se spirála roztáčí pořád dál a my dobrovolně platíme za mizerné služby už skoro stejně tolik, co bychom zaplatili u nás v Evropě.

budoucí člen Hell´s Angels
 Najít cestu zpět na Bohol nebylo tak těžké, ačkoliv jsme hned za Alonou špatně zabočili. Již na správné silnici stačilo sledovat proud tricyklů mířících stejným směrem jako my. Něco málo jsem si taky pamatoval z cesty z letiště. Další nástrahou bylo hlavní město Boholu Tagbilaran, ale i tady při nás stálo štěstí a hned první odbočka nás vyvedla ven z města přesně tam, kam jsme směřovali. Vše jsme ale osudu a náhodě nenechávali. Pro jistotu jsme měli nafocenou mapu Boholu z infocentra, plus něco bylo poznat z průvodce. Za nějakých 25 kilometrů cesty kolem pobřeží jsme dorazili do města Loay.  Naštěstí Filipínci, třeba narozdíl od Bali nebo Lomboku, nebyli tak skoupí na dopravní značení, takže jsme odbočku na Loboc bezproblémů trefili. Ještě předtím jsme ale zastavili u místního tržiště a nakoupili nějaké ovoce a hlavně malé limetky na vylepšení našich večerních rumových seancí.

 Směrem do vnitrozemí byl terén mnohem členitější. O to víc jsme si jízdu užívali. Z pohody nás nevyvedla ani policejní kontrola, která probíhala ve velmi přátelském duchu. Spíš nám dělalo starosti počasí. Bylo docela zataženo a z těžkých mraků sem tam nějaká ta kapka spadla. Zatím ale nic hroznýho. Kolem rýžových polí jsme dojeli až k odbočce na Chocolate Hills Main Viewpoint, kde samozřejmě nemohla chybět závora a vjezdné 50 pesos za kus. Po celkem prudkém stoupání se dostávame na jakousi plošinu, kde kromě parkoviště a hotelu nechybějí ani stánky s různými cetkami. Pak už jen zbývá vystoupat několik schodů na vyhlídku na Čokoládové kopečky. Pověsti praví, že se jedná o zkamenělé slzy nešťastně zamilovaného obra do pozemšťanky. Pravda je ale o něco méně romantická. Původ všech 1268 kopců vysokých od 40 do 120 metrů je třeba hledat spíše v erozi vápence, ze kterého jsou tvořené. A čokoládové se jim říká proto, že tráva, která na nich roste, v období sucha zhnědne.


 Ostatně celé místo nebylo přehnaně romantické. Kromě zesilujícího deště nám společnost dělalo mnoho asijských turistů, kteří se prostě rádi fotí. Chápu. Ale proč proboha někdo musí mít fotku, jak sedí na koštěti v pozadí s Chocolate Hills?
Cestou zpět stavíme u stanice, kde se starají o Nártouny. Těmto neskutečně roztomilým opičkám, které žijí jen na několika sousedních ostrovech, hrozí vyhunutí v důsledku ubývání jejich přirozeného prostředí a zavlečení nepůvodních prepátorů, jako třeba kočka domácí. Jejich obrovské oči jim umožňují lov v noci. V poměru k tělu má Nártoun největší oči ze všech savců. Kdyby byly oči člověka ve stejném poměru jako u Nártouna, musely by být velké jako grapefruit. Navíc Nártoun sloužil jako předloha Mistra Yody, takže jsme prostě tuto zastávku nemohli vynechat.

 Spíš než o záchránnou stanici šlo o další atrakci pro turisty. O čemž by i svědčila poloha na silnici k Chocolate Hills. Ale pokud peníze poslouží na ochranu Nártounů, proč ne. Prohlídka byla ostatně super, někteří Nártouni měli dokonce otevřené ty jejich kukadla a vypadali fakt vtipně.
V dalším návratu nám zabránil krátký monzum, který jsme museli přečkat pod nepříliš nepropustnými stromy. Měli jsme tak aspoň čas se rozmyslet, jestli se podíváme do Adventure parku. Nakonec jsem tam zavítali a dali si zip line přes údolí za 350 pesos za osobu. Vlastně to byly dvě jízdy, takže spokojenost. Jediný co nebylo úplně dobrý, bylo upínání do popruhů. Za tu půlhodinku strávenou plaváním s whale shark, jsem zaplatil darebně spálenými zády.


Den se již přehoupl do své druhé poloviny a my od rána neměli nic pořádnýho k snědku. V městečku Loboc, kde se nachází i nejstarší kostel ostrova, je třetí a asi i poslední atrakce tohoto ostrova. "All you can eat" lodě plující řekou k vodopádům. Jak řikám, fakt jsme měli docela hlad, takže s lehce zastřeným vědomím jsme se na tuhle masťnárnu upsali. 450 pesos za osobu. V danou chvíli jsme si samozřejmě našli milion ospravedlňůjících důvodů. Malá tlačenice před lodí nebylo nic proti tomu, když byl vydán pokyn k nabírání jídla. Samozřejmě jsem již měl otypovaný lidi, kteří by mohli bejt stejně tak dravý jako já. Ihned jsem proto zamířil k barbecue špízům, přihodil něco nudlí a šel s kořistí ke stolu, zatímco se ostatní ještě mačkali ve frontách kolem stolů s jídlem. Důsledné nacpávání žaludku nepřerušila ani zastávka u chatrče, kde místní ženský sbor zpíval, tancoval a hrál u toho na ukulele. Zajisté se našlo několik jedinců, ze kterých nějekej ten pesos vytáhli. Co mě však dostalo, byly "vodopády". Ten, kdo tento půlmetrový skok vody, nazval vodopádem musel mít opravdu velkou představivost. Číšník mi pak nabídnul, že mi odnese talíř, což jsem s díky přivítal. Přeci jen už byl plný vyloupaných krevet a prázdných špejlí od špízů. Až po chvilce jsem pochopil, že už se s novým nevrátí. I "all you can eat" loď měla očividně svoje hranice.


 Abychom trochu vyvážili poměr mezi nezávislím a organizovaným cestováním, nemíříme spolu s přežranými turisty v dodávkách po hlavní cestě do Tagbilaranu, ale dáváme se vedlejší cestou směrem na města Correla a Sikatuna. Krásně se vyčasilo a tak si užíváme jízdu po silnici s minimálním provozem a kocháme se okolní krajinou. Rýžová políčka střídají malé usedlosti se střechami z vlnitého plechu. Na dvorku pár slepic a malé prasátko. 

Projíždíme kolem další záchranné stanice nártounů. Stranou turistického ruchu mají malý nártouni více klidu na normální život. Průvodce, který se nás ujal, nám musí každého z deseti zdejších nártounů ukazovat, protože je leckdy velmi těžké je v bujném porostu zahlédnout. Říká, že každý den začíná tím, že hledá místa, která si na spaní tito noční tvorové vybrali. Pokaždé prý spí jinde. 

Při návratu se opět musíme proplést hlavním městem, ale i tentokrát jsme to trefili na poprvé. Odpoledne zkoušíme v sousedství Alona Beach najít nějakou opuštěnou pláž, kde by nám co chvíli někdo nenabízel výlet na whale sharky nebo masáž. Bez úspěchu, ale zas tolik času jsme tomu nevěnovali. V podvečer si na hlavní pláži u potápěčů zamlouváme místo na lodi, která popluje k ostrůvku Balicasag. Cena 400 pesos za osobu (200Kč).

Na večeři jdeme do velké a rušné hospody u parkoviště před Alonou. Chytáme jeden z posledních volných stolů. Dáváme si squida, kuřecí a vegetariánský špíz. Ceny o něco levnější než na nesmyslně předražený Aloně, ale obsluha v tom má děsnej chaos. Pohlreich by se tu zajisté vyřádil. Při procházce po pláži objevujeme bar, kde mají v happy hour, která končí až o desáté, rum s colou za 25 pesos. 12,5Kč! Příjemné zakončení celého dne.

 

8. březen Balicasag


 

Ve smluvený čas (o půl deváté) jsme u potápěčů a sledujeme jejich přípravy při naloďování. Moc od tohoto výletu neočekávám, ale většinu zdejších atrakcí jsme již prozkoumali a válet se na pláži s oplzlejma turistama a jejich konkubínami se nám vůbec nechce. Navíc si jako pouhý šnorchlař připadám dost méněcenně, v čemž mě utvrzují i ostatní turisté-potápěči, kteří nejeví nějakou touhu dát se s námi do řeči. Ale vlastně je chápu. Potkat na biku týpka bez helmy a na kole a s přídavnýma kolečkama, taky si ho asi moc nevšímám. Aspoň, že motor lodi neřve jako ten při cestě na Cebu a nepostrádá ani patřičný výkon, takže už za necelou půlhodinku jsme u ostrůvku Balicasag.
Nečekaně stavíme docela blízko břehu, což je šance pro nás hladinové plácaly, že bychom mohli i něco vidět. Hlavní boss rozděluje potápěče do jednotlivých skupin, většinou po dvou až třech kusech. My čekáme až naskáčou do vody a loď se přemístí na místo setkání. Konečně jsme taky ve vodě, ale to co pod hladinou vidíme, předčilo veškerá naše očekávání. Škoda jen, že je pod mrakem. Sluneční paprsky by nechaly ještě o něco víc vyniknout tenhle podmořský ráj. I tak je to ale nádherný pohled. Stovky malých i větších rybiček, které se prohání mezi nekonečným a pestrobarevným kobercem z korálů. K útesu, který pak padá do hlubin, to máme nějakých 5 výškových metrů, což je tak na hraně, kam se ještě můžu se šnorchlem a bez ploutví potopit. Ale i z pouhé hladiny je dolů na tu krásu pěkně vidět. Úplně ztrácíme pojem o čase, až na nás musejí z lodi mávat. Přišla totiž chvíle vyzvednout potápěče a přemístit se na jiné místo.

Mezi ponory si potápěči dopřávají zhruba hodinovou pauzu, kdy si líčí, jaké všechny druhy ryb viděli. My jsme opět lehce stranou hlavního dění a spíš bychom raději do vody než tady s tou smetánkou sdíleli jednu palubu. Mezitím jsme se přesunuli na druhé místo, kde to sice není až tak úchvatný, ale pořád je to jedno z nejlepších šnorchlování vůbec. Navíc je tu mnohem více želv než předtím. Tu největší se pokouším dohnat a povozit se na krunýři, ale velikost klame. Želva mě sice nechá přiblížit, ale když zjistí moje oumysly, stačí pár máchnutí a je zase o čtyři metry dál.
Před odpolední vyjížďkou se ještě stavuju v krámku u Rusáka. Týpek se asi zamiloval nejen do zdejší země, takže tu rovnou zůstal a udělal si malou živnost. Prodává toho vícero, ale já tam stejně jezdím jen pro chlazený San Miguel a rum. Na zpáteční cestě po zastávce u stánku s kokosy, skútr nechce naskočit. Prodavač znalecky prohlásí:“ battery kaput“, takže to otáčím a tlačím to k nedaleké prádelně, odkud sem skútra půjčoval. Dívčina mi říká, ať jim dám chvilku, že se to vyřeší. Je třeba vždy udělat přepočet z Fili-chvilky na středoevropské normy. Takže se vracím až za hodinu, ale s motorkou se stále nic neděje. Je už 15:30, do tmy zbývají dvě a půl hodiny, takže trochu tlačím na pilu a chci nějaký funkční stroj. Pokud jde o prodej zboží či služeb jsou Filipínci nesmírně ochotní a usměvaví. Když se však vyskytne nějaký problém nebo chce člověk něco reklamovat, záhadně rychle zapomínají používat anglická slovíčka. Asi jako naši vietnamští přátelé při návštěvě české obchodní inspekce. Majitel se ozval až ve chvíli, kdy jsem navrhl vrácení části peněz, když mi nejsou schopni zajistit funkční motorku. Řešení měl vskutku brilantní: motorka fungovala, když sis jí půjčoval. Teď nefunguje, tvoje vina, zaplať. Nechtěl jsem si vylejvat zlost na té holčině z prádelny, které byla jen prostředníkem mezi mnou a týpkem na telefonu, takže jsem se sebral a odešel. Na pokoji jsme měli ještě druhou helmu, kterou jsem schoval pod postel, ale bylo to spíš zoufalé dětinské gesto, které mi od vzteku příliš neulevilo. To spíš pomohl ten chlazenej litrovej San Miguel.
Poslední večer před odletem z Boholu chceme strávit večeří na pláži, ale ty jejich ceny jsou tak nesmyslný, a navíc mě ještě úplně neopustil odpolední vztek, že raději místo jedný chuděry ryby za 400 pesos dáváme přednost stánku u silnice, kde za 500 pesos máme rybu jak kráva, squida, rejži a ještě jednu menší rybu. Navíc chlazenej litrovej San Miguel za 80 pesos.
Večer zakončujeme procházkou po pláži, kde nás překvapí dva mořští hadi plující těsně u břehu a nechybí ani návštěva happy hour baru s ru-kolou za pětadvacet.

 

9. březen Bohol - Palawan


 

Dnešek byl dnem přesunů. Dostat se z Boholu na Palawan nám mělo zabrat celý den. Začali jsem už v sedm ráno, kdy na nás čekal tricykl před bungalovem. O Filipíncích se rozhodně nedá říct, že by byli dochvilní, ale tenhle se zřejmě potřeboval zahojit po té, co jsme cestu z letiště usmlouvali na 200 pesos. Zpátky totiž cesta stála už 300 pesos. Jen jsme během cesty přemýšleli, jestli je to ten samej řidič nebo není. Týpek od vedle si totiž taky na ráno objednal odvoz, takže je dost možný, že jsme mu ho vyfoukli. 



V Manile nás vyprskly na nějaký maličký terminál pro domestic flighty. 5 hodinovou čekačku jsme krátili v restauraci na ulici před letištěm. Lucík zvolila klasiku club sendvič a já šel do neznáma: pinakbet. Později jsem si dohledal, že je to původní recept z oblasti severní Luzon. Jedná se vegetariánské jídlo s využitím místní zeleniny. Nebylo to vůbec špatný a pálilo to tak akorát.
Asi jako každý let na manilském letišti byl i ten náš o dvě hodiny opožděn. Na potemnělý Palawan jsme tedy dosedali až po sedmé večerní. Den ale ještě zdaleka nebyl u konce, ne né. Dle tvrzení LP i RG poslední van směr El Nido (kam míří drtivá většina cestujících na Palawan) odjel už v jednu hodinu. To ale samozřejmě nebrání místním podnikavcům tuto cestu zprostředkovat. A oni moc dobře vědí, kdy dosedají letadla na runway…
Jeden takový postával s cedulí El Nido NOW v letištní hale. Nestát u něj čtyři pěkný holky ze Švédska, asi bychom pokračovali dál. Nabídka zněla 700 pesos za osobu v případě, že se podaří naplnit celou dodávku. Nakonec to tedy bereme. Přidává se týpek, kterýho sem viděl už v Uno Grille ve Viganu. Svět je malej.

Sedm statečných tedy vyráží na cestu, ale né do El Nido, ale do jakési kanceláře. Čekáme a tak nějak nevíme úplně na co. Švédky se alespoň snaží sehnat nějaké levné bydlení a my se k nim přidáváme. Nebude to asi tak snadný, protože po telefonátu pokaždé následuje věta: Fully booked. Uspěli jsme až v Desert Rose, pro nás tam bude nachystaný pokoj za 1000 pesos. I když ty čtyři hodiny do svítání by určitě šli nějak přežít i nadivoko.
Ke kanceláři agentury je přistavena jiná dodávka a světe div se, v ní sedí už tři holčiny. Plus nás sedm včetně baťožiny a dodávka je zaplněna. Zabíráme místa vzadu na lavici, kde by snad šesti hodinová cesta šla nějak přežít. Ovšem to, že se nám zdá dodávka zaplněná, neznamená, že tomu tak doopravdy je. Né podle filipínských norem. Děláme ještě jednu zastávku na letišti, kde k nám přistupují další tři Švédi. Krajanky sice už procestovali kus Asie (Kambodžu, Laos, Vietnam), ale i tak jsou zděšený a odmítají tam svoje krajiny v pustit. Pro nás vzadu se naštěstí situace zas o tolik nezhoršila. Jen se budu muset během cesty víc tisknout na tu pěknou Švédku po mé levici, ale to snad nějak přetrpím.
Pak opět stavíme před kanceláří a dokonce i u řidiče doma. Naopak zastávka u McDonalda je všemi vítaná a pak už doopravdy vyrážíme. Stěží tomu uvěřit. Řidič to chce mít asi stejně rychle za sebou jako my, takže přeplněné dodávce slušně nakládá. Rozloučil jsem se s výhledem na milosrdný spánek. A když někde v půli skončí asfalt a začne drncavá šotolina, rozloučil jsem se i se svými zády. Tuhle filipínskou rallye nemůžou ve zdraví přežít.
Hotýlek Desert Rose je celkem maličký, ale na první noční pohled docela nový. Náš pokoj je v pohodě, 4 Švédky sice asi ušetří, ale sotva se tam vejdou. Spát musí i na zemi. Mám pocit, že jsme i docela blízko moře.

 

10. březen El Nido


 

Do El Nido se jezdí hlavně a především kvůli island hoppingu. Okružním jízdám kolem ostrůvků v zálivu Bacuit. Lodě prý vyjíždějí o deváté, ranní vstávání po nočním utrpení nás stálo dost přemáhání. Konečně alespoň pořádně vidíme, kde jsme se ubytovali. Rozestavěný hotýlek Desert Rose je opravdu pár kroků od moře, ale o nějaké pláži se nedá mluvit. Moje tušení, že asi budeme trochu dál od centra potvrzuje náš polský soused. Prý je to tak 30 minut chůze a je lepší si vzít tricykl. Podnikavá recepční po zjištění, co máme dnes v plánu, nám nabízí zprostředkování i s odvozem do centra. Ceny prý mají všichni stejný. Domlouváme se na variantě C za 900pesos/os, což by měl být celodenní výlet po plážích. 

ranní pohled z Desert Rose
Tricykl na nás čeká u hlavní silnice, prý je to k nám moc z kopce a zpátky by nemusel vyjet. Po příjezdu do centra týpek vůbec nic neví o nějakém domluveném výletu, ani kde nás má vysadit. Jsem na něj docela vostrej a nakonec odcházíme bez placení. Jdeme do první kanceláře a zamlouváme si opět výlet typu C, za stejné peníze. Před odjezdem jdeme ještě nakoupit nějakou snídani, když tu nás odchytává holčina (ikdyž podle toho lehkého kníru by se o tom dalo pochybovat), jestli prý nejsme s Desert Rose a že stála tricyklem hned vedle. Chvíli je mi trochu stydno, jak jsem byl neurvalej na toho klučinu, ale pak si vzpomenu na všechny ty vyjebávky, co tu na nás praktikovali a morální kocovina je pryč. Nicméně, holčina je velmi rezistentní, dokonce i ruší naší rezervaci a my se tedy vydáváme s ní. Táhne nás někam mimo hlavní dění a já už jsem zase podrážděnej, protože tuším nějakej Fili-fígl. Vše je ale v pohodě, vede nás rovnou k lodi, do zaneřáděných přístavních vod. Doplňujeme zásoby ryb a vody, z čehož mi vyplívá, že to nejspíš budeme mít i s obědem. 


Kromě ženuchy, kapitána a malého pomocníka je s námi na lodi už jen nějakej Polák se svojí nedospělou lehce opožděnou dcerou. První zastávka je na Helicopter island, jehož název je nám jasný na první pohled. Opravdu vypadá jako obrovská helikoptéra. Akorát se lehce zatáhlo, takže se jen tak procházíme po pláži z dosahu ostatních turistů. Někteří dokonce neváhají a šnorchlují ve vodě tak zelené od řas, že by se za to nemuseli stydět ani na Orlíku v hlavní sinicový sezóně. 



Proplouváme mezi ostrovy Inambuyod a Tapiutan, kde je moře plné medúz, a stavíme na nejdelším z ostrůvků El Nido, ostrovu Matinloc. Nejdříve krátká zastávka u pláže, kde měl vyrůst resort pro turisty. Tento podnikatelský záměr byl celkem rychle zastaven, takže zbylo jen pár budov, které si už pomalu podmaňuje příroda. O kus dál stavíme u Secret beach. Přístup na tuto pláž je vskutku tajný, protože je potřeba podplavat asi dva metry pod skálou, aby se člověk vynořil na malé písčité plážičce kolem dokola lemované strmými skalisky. Idylku opuštěného ráje samozřejmě narušuje další třicítka turistů, včetně Francouzů se kterýma jsme jeli do Sagady. 

 
průliv mezi ostrovy Matinloc a Tapituan
Přejíždíme na protější ostrov, Tapituan, kde na malé opuštěné plážičce bude pauza na oběd. Šnorchlování tu kdysi muselo být úchvatné. Nyní se ale ryby prohání mezi mrtvými korály a není to vůbec veselý pohled. Ještě se nám podařilo před podáváním oběda usnout, ale naštěstí jsme o něj nepřišli. Navíc Poláci moc nejedli, takže většinu ze squida, kuřete, ryby a lilku připravovaném na ohni jsme zblajzli sami.
Další zastávkou přes docela divoké moře byla Hidden beach. A jestliže na předchozí pláži bylo přelidněno, tak tady jsme naopak byli úplně sami. Úplně jsme to ale nedocenili, protože začalo pršet, takže jsme se chtěli vrátit zpátky na loď. Ta ale zaparkovala o kus dál v moři, což by nebyl problém, kdybych s sebou neměl foťák. Ženucha ale hned volá na mlaďocha, kterej si razí cestu skrz všudy přítomné medúzy s voděodolným vakem. Schytal během cesty pár žahanců a ani Lucík se jednomu nevyhnul. Pak už se za darebného deště vracíme zpět do přístavu. 

Hidden Beach
Před návratem na hotel trochu brouzdáme centrem, kde jsou hlavně restaurace, bary a krámky se suvenýry. Trochu dál od hlavní třídy je něco jako pouť: stánky a dokonce i dvě atrakce tu mají. Zkoušíme koupit známky na poště, ale opět bezúspěšně. Stejně se vsadim, že budeme ty pohledy posílat až těsně před odletem. Na zpáteční cestu k hotelu si bereme tricykl za 40 pesos. 
Před hotelem se potkáváme se Švédkama, které se mezi tím přestěhovali o kus dál do chatek. Chvíli lenošíme a pak se vydáváme na večeři do centra. Nikam nespěcháme, takže odmítáme nabídky na odvoz a jdeme po svých. Je to fakt docela štreka, ale aspoň nám stačilo vyhládnout. Kousek vedle pouti jsme totiž objevili řadu stánku s provizorními grily, vedle nichž se krásně vyjímali čerstvě nachytané ryby a ostatní mořská havěť. Navíc i ceny konečně odpovídají těm, které byste v Asii očekávali. Za 400 pesos si tedy poroučíme pořádnou rybu, squida a krevety. Na zpáteční cestu si už tricykl bereme, ale s odpoledními 40 pesos jsem narazil. Prý 60 pesos, asi to za tmy víc žere.
 

11. březen El Nido

El Nido z mořské hladiny
Ráno opět vyrážíme se ženuchou na island hoping, tentokrát volíme trasu A; laguny. Aby se nestalo včerejší fiasko, raději donutila řidiče sjet až k hotelu. Zpátky to týpek sice vyjel, ale měl toho plný brejle. V přístavu se ale ukazuje, že s ní tentokrát nepojedeme. Míříme k podstatně větší lodi s podstatně vícero pasažérama. Nakonec nás jede celkem deset a hned naproti nám sedí opět ten francouzský pár. Svět je opravdu malej a Filipíny jakbysmet. A nebo to bude tím, že si všichni kupují jednu a tu samou knížku podle, které potom cestují?
První zastávku máme jako dalších asi deset lodí u Small Lagoon. Je zataženo a vůbec se nám do vody nechce. Nakonec jdeme jen proto, že jsme zůstali poslední na lodi, tak ať nejsme za takový hejtry. Šnorchlování splňuje přesně naše očekávání: mrtvé korály a sem tam nějaká medúza, který je třeba se vyhnout. Navíc mě kousla do nohy nějaká agresivní ryba, která neustále dělala výpady, kdykoliv jsem plaval kolem jejího doupěte. 

V Big Lagoon ani nestavíme, ostatně není ani kde. Příjezd vyžaduje trochu umu práce s kormidlem a jednoho pomocníka na odstrkávání. Hloubka je totiž na vjezdu dost malá a navíc jsou tu kameny, které vykukují až nad hladinu a těm je třeba se vyhnout. Pěkné je to naopak u Secret Lagoon. Na pláž se musíme brodit notný kus cesty po pás v moři. Pomocník kapitána mi nabízí, že mi vezme foťák, ale pokud mám utopit už druhou zrcadlovku, tak si to raději opět udělám sám. Vedle pláže je pak ve skále zhruba půlmetrový otvor, kudy se lze protáhnout a najednou se člověk objeví v kouzelné maličké laguně obklopené útesy. 

 
pláž u Secret lagoon

Ačkoliv i zde staví lodě na polední pauzu, my přejíždíme na protější Simizu island, kde se nám sotva podaří vmáčknout mezi již kotvící lodě. Skaliska rozdělují pláž na několik malých, takže téměř každá loď má svůj kousek pro sebe. V deseti lidech to samozřejmě nebylo takové obžerství jako včera, ale aspoň člověk nebyl přecpanej na šnorchlování. Udělalo se konečně hezky, takže i ten pohled pod vodu byl o něco veselejší. Mrtvé korály sice ani tady nechyběly, ale ty hejna ryb byly alespoň mnohem početnější. 

tímto otvůrkem se člověk dostane do...

...Secret Lagoon
Poslední zastávka byla na pláži Seven Commandos. Pláž získala svoje jméno podle sedmi japonských vojáků, kteří se tu zdržovali ještě dlouho po konci Druhé světové války. Nyní je tu klasická turistická masňárna, které vévodí bar s drahými drinky. Jelikož jsme dostali na tenhle „ráj na zemi“ celou hodinu a i moře bylo opět brčálově zelené, trávili jsme čas procházkou po pláži a poleháváním v písku. 

Zpátky na hotel se vezeme za klasický 40 pesos. Náhodou zahlédneme vnitřek sousedního pokoje a úplně se zděsíme. Ty lidi tam mají neskutečně uklizeno, jako by tam snad ani nebydleli. Za to u nás to vypadá jako po rabování. Trochu tedy poklízíme a pereme ty nejvíc nevoňavé věci. Ještě za světla vyrážíme na večeři do centra. Opět pěšky, ikdyž těch ušetřených 40 pesos, 20Kč, by nás nevytrhlo. Spíš jen tak z principu. Tricyklisti samozřejmě zkoušejí svoje štěstí a já na prvního jen tak z hecu vytahuju 20 pesos s přesvědčením, že mě pošle do háje. Překvapivě to vzal. Vezeme se za krásných 10 Korun. To nám ale trochu nabouralo plány, jelikož jsme v centru moc brzo. Brouzdáme tedy ještě uličkami a objevujeme zapadlou dílničku s ručně vyráběnými suvenýry. Na ceně je to samozřejmě poznat, ale i tak si pár kousků dopřáváme. U stánku na pouti potom pozorujeme lehce hazardní hry ve filipínském podání, kupujem nové, rozuměnej nesmradlavé, žabky a hluk nás přivedl až k otevřené hale, kde se hraje basketbal. Asiaté zajisté neoplývají přílišným vzrůstem, ale to jim rozhodně nezabraňuje neprožívat naplno tuto hru. Navíc oproti našim zvyklostem byl zápas živě komentován pánem u stolku časoměřičů. Celá hala, tedy on to byl spíš zastřešený plácek s tribunou, pak doslova explodovala nadšením, když se jednomu z borců podařilo zasmečovat. Nezáleželo, kterému týmu jste fandili. Nadšením řvali úplně všichni. 

filipínská pouťová hazardní hra, krupiér sotva náctiletý týpek

Nadšením jsme naopak neřvali my, když jsme zasedli k večeři. Tak dlouho jsme vybírali, až jsme klasicky přebrali, takže ryba ani krab nebyly nic, o čem bychom psali domů. Filipínci, alespoň mě to tak připadalo, nejsou zdaleka takový kulináři, jako jejich sousedé v okolních státech. Levný Rhum se Spritem a malými limetkami na verandě našeho Desert Rose nás zase vrátil zpátky do pohody. 

 

12. březen Puerto Princesa

Jelikož odmítám vést jednostranné rozhovory s naší recepční, která se naučí jednu anglickou větu na dané téma a při mých doplňujících otázkách jen koulí očima, zajistili jsme si odvoz z El Nido již včera večer. Musíme se akorát dostat k odjezdišti autobusů a dodávek před centrem. Schválně se vyhýbám slovu autobusák, protože to si většinou člověk představí něco jiného než jen betonový plácek. Jako na potvoru zrovna nic nejede a ty krosny zatěžkané kořením a suvenýry, se už začínají docela pronášet. V půli cesty za 30 pesos konečně stopujeme tricykl.
Dodávka je samozřejmě zaplněna do posledního místečka, ale alespoň každý disponuje vlastní sedačkou, což se o cestě do El Nido říci nedalo. Před námi sedí filipínská mamina s děvčátkem, které mě neustále krmí suchary. Vedle sedící dvojička Němců zase vyráží na podzemní řeku do Sabangu. Od roku 1999 je zapsaná na seznamu UNESCO a společně s El Nido jedna ze dvou hlavních lákadel na ostrově Palawan. Několikrát jsme se doslechli, že je nutné si vstup rezervovat několik dní dopředu, čemuž nechtějí naši němečtí spolucestující věřit. Vzhledem k množství čínských i ostatních turistů a fyzické nenáročnosti výletu bych tomu i věřil. Ostatně proto se tam ani nechystáme. Rezervovat si něco několik dní dopředu, abych se tam mohl vůbec podívat není nic pro mě. 
zpestření dlouhé cesty
První zastávku máme ve městečku Roxas, kde také končí nezpevněný povrch. Cestou jsem pochopil, proč mě po noční jízdě do El Nido bolely tak záda. Nicméně na kvalitní asfaltce se již pracuje, takže již brzy budou mít cestující na sever ostrova dokonalé pohodlí. Škoda.
Pár lidí taky naší dodávku opustilo, takže řidič se s námi snaží všelijak šachovat. A tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Respektive moje nervy. Následuje slušná hádka, kdy se mi podaří zůstat relativně v klidu, což asi ještě víc rozzuří řidiče, kterej si další půl hodinu něco zlostně přeříkává. Je vidět, že už se blíží konec naší dovolený a místní podnikavci mi už začínají lézt těžce krkem. Když pak vysazuje dvě Filipínky před jejich barákem místo na autobusáku jako všechny ostatní, nemůžu si odpustit jízlivou poznámku.
Autobusový terminál v Puerto Princesa je od centra tohoto hlavního města Palawanu patřičně vzdálen, ale né zas na tolik, aby po nás chtěl řidič tricyklu 130 pesos. Nicméně se s ním vezeme a mám takový pocit, že nás na konci čeká další emoční vzepjetí. Necháváme se dovést do Casa Linda Inn. Pěkné a klidné místo v boční uličce, ale zároveň kousek od centra. Dávám týpkovi 70 pesos a jako dýško je obdarován takovým pohledem, že ani moc neprotestuje. Bude si muset holt oškubat jiný okurky. Bohužel pokoj bez klimatizace za 950 pesos je volný jen na dnešní noc, takže jsme nuceni vzít ten s klimoškou za 1250 pesos. Naše poslední ubytko se tak stává tím nejdražším bydlením během dovolené. Ale také jedním z nejhezčích. Pokoje jsou situovány kolem zahrady, do jejíž středu je zasazen dřevěný altán. Taková malá oáza klidu a pohody před odletem zpět do zimy. 


Ihned si v recepci domlouváme skútr za 600 pesos na den a vyrážíme na moto obhlídku města. Jelikož jsme na samém konci poloostrova, nedá se moc zabloudit. Hlavní ulice Rizal Avenue, kterou máme kousek od hotelu, vede od letiště až po přístav a jsou na ní všechny krámky a restaurace. Na hlavní městské křižovatce se pak stačí dát doprava a ulice Puerto Princesa North Road vás vyvede ven z hlavního města. Tady jsme i objevili velký obchoďák Robinson´s, kde mě opět zachvátila menší nákupní horečka. Hlavně u regálu s kořením.
Mezitím se už pomalu začalo stmívat, takže byl nejvyšší čas najít nějakou restauraci. A že bylo z čeho vybírat. Téměř všichni se však v doporučeních shodli na jednom jméně: restaurace KaLui. Bohužel ale pro dnešní večer měli již beznadějně plno (což je jedno z dobrých znamení), takže jsme alespoň okoukli menu a po zjištění, že nás návštěva této restaurace rozhodně nezruinuje, jsme šli o kus dál do restaurace Sari´s Barrio. Restaurace s podobným interiérem i cenami za jídlo, ale zdaleka né tak obsazená. Zabrali jsme si místo v jednom z bambusových altánků a z bohatého menu zvolili filipínskou kuchyni. Moje jídlo samozřejmě darebně pálilo a vzhledem k teplotě a vlhkosti vzduchu bylo zapotřebí několika papírových kapesníků a San Miguelů, aby se tělo trochu zklidnilo. Po večeři jsme ještě dopisovali pohledy, ačkoli známky se nám pořád nepodařilo sehnat. Dají se vůbec z Filipín poslat pohledy? Ovšem co můžu rozhodně doporučit, je 6,9% pivo Red Horse. Stačí jedno dvě piva a můžu vám garantovat, že vaše pohledy z dovolené rozhodně nebudou začínat obligátním: Ahoj babi a dědo, posílám vám pozdrav z….
 

13. březen Honda bay

V ranní dopravní špičce se na skútru prodíráme směr El Nido do zátoky Honda Bay. Lucík si asi oddechla, když jsme se vymotali z města, ale mě prostě tohle řádění na skútru mezi auty baví. Od Puerto Princesa je to k odbočce do Honda Bay necelých 20km. Přivstali jsme si, takže jsme na místě mezi prvními. Honda Bay může být varianta pro ty, kteří se nechtějí táhnout až na samý sever do El Nido, ale co se krásy ostrovů týče, je to jen slabá náhražka. Cenově to je ale super, za 1.500 pesos máme k dispozici loďku sami pro sebe téměř na celý den. První zastávka je u útesu Pambato Reef. Bójkami máme vyhraničenou trasu, kudy můžeme proplouvat a navíc musíme nosit záchranné vesty a s těmi se opravdu nedá potopit. Voda je zakalená a korály většinou mrtvé. Rybiček je ale k vidění celkem dost. U přístavního mola se akorát míjíme s filipínskými turisty a díky bohu za to načasování. Většina z nich asi ani neumí plavat, takže ty záchranné vesty se jim budou velmi hodit. 
lidová tvořivost přístavního mola u Pambato Reef

Další zastávkou je Starfish Island. Na každém ostrůvku se po přistání platí něco jako vstupné, většinou od 50 do 100 pesos a ani tento ostrov nebyl výjimkou. Bylo teprve 9 hodin a nám už zbýval jen poslední ostrov, takže jsme si to na Starfish Islandu pěkně protáhli. Pláž jsme měli skoro celou pro sebe. Při sbírání mušlí jsme došli až k mangrovovým porostům na samém konci ostrůvku. I šnorchlování bylo skvělé, hlavně díky obrovským hejnům rybiček, kterých se dalo skoro dotknout. 

Starfish Island
Po jedenácté jsme zamířili k ostrůvku Pandan Island, kde oproti minulým zastávkám nebylo kvůli množství loděk téměř kde přistát. Od rána jsme toho moc nepojedli, takže jsme začali obědem. Za překvapivě nízkou cenu 250 pesos jsme si dali velkou rybu s rýží. Pak se nám podařilo najít kousek stínu v odlehlejší části pláže. Měli jsme spoustu času, takže kromě šnorchlování, procházek a slunění došlo i na menší spánek. Našeho kapitána jsme neviděli přes tři hodiny a ani si nejsem jistý, jestli bych ho vůbec v té záplavě domorodců poznal, ale když jsme se vydali směrem k naší loďce, najednou se zjevil vedle nás a dovezl nás zpět do přístavu. 
pláž na Pandan Island
 Odpoledne jsem si v ulicích hlavního města zařádil na skútru a po té již s Lucíkem ještě jednou navštívili supermarket Robinson´s, kde jsme dokoupili poslední dárečky pro rodinu a kamarády. Cestou k letišti jsme objevili art café a krámek s ručně dělanými předměty, Castaways Shack. Nádherné věci, skvělá atmosféra. Navíc se nám povedlo usmlouvat jeden takový závěsný totem z 1200 na 1000 pesos. Hned o kus dál jsme ještě lehce posvačili u barbecue stánku, kde jsem za 50 pesos dostali malého squida, střívka a maso na špejli. Opět lahoda, navíc zapitá Red Horsem.
S blížící se půl devátou, což byl čas naší rezervace, protože dřív volno neměli, jsme se konečně vydali směr KaLui Restaurant. Naše očekávání nebyla malá. Přeci jen šlo o poslední večer naší dovolené. A nutno uznat, že veškerá naše očekávání nejen, že byla naplněna, ale ještě minimálně dvakrát překonána. Začne to už při příchodu, kdy se z rušné části ulice ocitnete v oáze klidu. Boty se musí nechat hned u vstupu a dál se pokračuje po dřevěné podlaze bosky.
Jídelní lístek není velký, což je jenom dobře, a většinou obsahuje jen mořské plody nebo vegetariánská jídla. Nejlepší volbou je ale Kalui Special of the Day. Menu pro dva, a za úžasnou cenu 395 pesos. Během chvilky se nám tak na stole ocitla polívka, zelenina, steak z tuňáka a lehce pikantní tygří krevety. Tomuhle se říká gastronomie. Na konci v nás zbyl jen zvláštní hořko-sladký pocit z úžasné večeře, ale zároveň nám bylo jasné, že takhle dobře už si hodně dlouho nepochutnáme. Situaci odlehčili až dva švábi, kteří se přišli s Lucíkem osobně rozloučit. Jejich snaha se ale nesetkala s velkým ohlasem. 


 

14. březen Palawan - Praha

Poslední den před návratem do končící středoevropské zimy. Necháváme krosny v místnosti za recepcí a vyrážíme na moto-výlet, jelikož let do Manily máme až odpoledne. Dopolední cíl je najít pláž Nagtabon. Opět se ukázal rozdíl mezi průvodci, kdy v Rough Guide není ani zmínka na rozdíl od Lonely Planet, kde je alespoň malý odstaveček. Třeba bude stát výlet za starou belu, nějak ale ten čas zabít musíme. V městečku Bacungan tedy zahýbáme doleva a již podle pohledů místních obyvatel soudíme, že tudy zrovna moc cestovatelů nejezdí. Stav, který se třeba brzy změní, soudě podle snahy filipínské vlády o zlepšení infrastruktury. Zhruba v polovině cesty veškeré pokusy o kvalitnější cestování končí a dál už drtíme šotolinovou cestu s kameny všech velikostí. Stále stoupáme a po moři ani památky. 


Z Lucíka cítím lehkou nervozitu, která se jen zvětšuje po průjezdu křižovatkou, kde musíme zvolit jednu z neoznačených cest. Zatáčíme vlevo a naštěstí na horizontu už je alespoň vidět moře. Moře, které je ale logicky po dlouhém stoupání dole pod námi. Sjezd je prudký a na kamenité cestě činí skútr značně nestabilním dopravním prostředkem. Raději proto před nejprudší částí klesání necháváme motorku pod stromy a dál jdeme po svých. Veškerá ta snaha se nám ale bohatě vyplatila. Procházíme skrz palmový háj a ocitáme se na nádherné, stovky metrů dlouhé pláži. Jsme tu jen my a několik rodin domorodců, kteří ze svých chatek vyrážejí každý den lovit ryby pro obživu. Už i sem očividně dorazila šeptanda o turistech, kteří mají neomezeně šustivých papírků, protože najednou se zpoza palmy objevila stařena a chce po nás peníze za to, že budeme na její uklizený pláži. Od altánku se už nám stěhovat nechce, takže jí dáváme požadovaných 200 pesos, přesto že zde budeme jen pár hodin. 



  

Při návratu stavíme na oběd ve Viet Village. Dřív zde žilo na 1.500 Vietnamců, kteří roku 1979 uprchli před komunistickým režimem. Dnes je to spíš město duchů, kde funguje asi jen ta restaurace. A i v ní jsme byli sami. Jídlo ale skvostný.



Ani na ikstý pokus se nám nepodařilo koupit známky, takže děláme kšeft recepční a můžeme jen doufat, že ty pohledy opravdu pošle a těch 600 pesos si nenechá. Ještě nám pomohla s vrácením skútru, protože týpek si ho né a né vyzvednout. Což o to, klidně bych ho nechal před hotel a bezstarostně odletěl pryč, ale on měl můj pas a ten jsem jaksi k návratu potřeboval. Po dvou telefonátech a několika San Miguelích konečně dorazil a my se mohli vydat tricyklem na letiště.
V Manile už to byla klasická nudná čekačka na půlnoční odlet zpět do vlasti s mezipřistáním v KFC na Incheonu v Jižní Korei.