pondělí 17. srpna 2009

Maroko 2009

Expedice Maroko 2009
aneb v područí Alláha

na motivy deníku Davida Krále


Intro: Tenhle deník bude o expedici dvou lidí, kteří chtěli jet na týden válet si šunky na jednom z Řeckých ostrovů, aby nakonec skončili s baťůžkama v sluncem rozpáleném Maroku.




Den 1.
Praha - Leipzig - Agadir - Taghazoute



Ano můj milý deníčku, je to tak. Opět mi ruplo v bedně, válet se u hotelového bazénu mi bylo málo a tak jsme s Lucíkem vyrazili objevovat krásy jedné muslimské země, konkrétně Maroka.
Úterý 28.7. ráno: Konečně se mi podařilo zabalit krosnu. Je půl desátý a my vyrážíme autem do Lipska, odkud v 15:15 odlétáme směr Afrika. Cesta celkem v pohodě, až na to že jsem byl zbytečně nervózní a moc toho nenamluvil. V jednu necháváme auto na odstavnym parkovišti a shuttle bus nás odváží až k terminálu. Pěšky to nechoďte je to celkem dálka.
Po check-inu, nákup nezbytných zásob do letadla. Rozuměj 3 dvoudecek vína, decka jégrmajstra a chipsy, které sme snědli ještě v hale neboť pilot uvázl někde v zácpě a my tak nabrali přes půl hodiny zpoždění.





na letišti v Leipzigu


Samotný 4 hodinový let byl ok. Postupně jsme stahovali zásoby vína, pospávali nebo koukali na němý film (neměli jsme sluchátka). A tak první šok nás čekal při výstupu z letadla. V sedm večer místního času ukazoval teploměr 41°C. To bylo trochu silný, vlastně horký, kafe. O nic líp nebylo ani v letišní hale, kde opět imigrační úředníci rozehráli svojí roli na pana Důležitého. Obzvláště ten v naší frontě díky němuž jsme se včetně výměny eur na jejich dirhámy (za 300eur-3300 dh), dostali z letištní haly jako poslední. Nepříjemné to bylo hlavně z toho důvodu, že jsme se dle rady průvodce chtěli dostat do Agadiru za pomocí nějakého autobusu, které na letiště vypravují cestovky.
Zbyl na nás všeho všudy jeden, ale podařilo se nám do něj dostat. Že to nebude zadarmo nám bylo za chvíli více než zřetelně naznačeno. Nevadí, hlavně jsem byl rád, že nám odpadlo dohadování se s taxikáři, kteří jako hladový vlci už čekali na parkovišti. Jiná cesta bohužel z letiště nevede.

Slunce se nepěkně rychle blížilo k horizontu, když jsme dorazili do turistické části Agadiru. Chvíli jsem se vozili s ostatníma, kteří však postupně vystupovali, a my se mezitím marně snažili dle mapy určit naší polohu. V téměř prázdném autobusu už nebylo dál na co čekat. Vystoupili jsme, čmoud dostal 100 dh (on 100 vydělal, já min. 50 ušetřil) a nezbývalo než se pokusit najít někoho kdo nám poradí v dalším dnešním putování. Vesnička Taghazoute, místo kde jsme chtěli přespat, byla pořád ještě 18 km daleko.
Čtením průvodce jsem nabyl dojmu, že mě v Maroku bude chtít minimálně každý nějak vošmelit, případně zatáhnout do krámku jednoho ze svých sta bratranců. Nicméně chlápek kterého jsme oslovili byl asi vyjímka. Ochotně nám ukázal, kterým směrem se dát a nic za to nechtěl. Nám pak zbývalo najít stanoviště "grand taxíků" (taxíci, co jezdí meziměsto). Času moc nebylo. Na město už se snášela tma, když jsme stanoviště našli a vzhledem k tomuto faktu, jsem byl ochoten i připlatit, jen aby jsme se už dostali na nějaký hotel.

Nechali jsme se odchytit prvním čmoudem, ukázali jsme mu název vesnice a začalo smlouvání. To probíhalo tak, že on něco říkal, já mu nerozuměl ani ň, napsal jsem na papír 100 dh, on souhlasil a jelo se. Milý deníčku, v týhle zemi totiž nikdo anglicky nemluví a já francouzsky... no to sem nepatří.
Průvodce doporučuje v Taghazoutu vyhledat hotýlek L´Auberge, jinak zkusit štěstí u domorodců. Vzhledem k našemu jazykovému handicapu a velmi pozdní hodině nám defakto nezbývalo nic jiného než ho prostě najít, což se nám až neuvěřitelně snadno povedlo. Až jsem byl z toho trochu nervózní jak nám všechno vychází.
Hotýlek L´Auberge byl hned u městské pláže, v přízemí restaurace a pokojíky malé ale útulné. Ubytovat se bylo o to snazší, že tam pracovali dvě Evropanky. Konečně někdo kdo mi rozumí.

Ani jsme nevybalovali a hned šli dolů na večeři. I tak jsme na ní čekali téměř hodinu, ale zas to byla dobrota. Teda můj kuřecí kuskus byl asi dobrej, ale tohle mi moc nejede. Za to Lucčin Tajine (dušená zelenina ve speciální keramice) byl fakt super.
Před půlnocí jsme ještě vyrazili na procházku po pláži. Trochu vytrávit a zjistit odkud zní ty desítky bubínků. Ukázalo se, že pláž je doslova obsypána mladými Marokánci. Kdo neblbnul v moři, zuřivě mlátil v hloučku s ostatníma do bubnů. Chvíli jsem poslouchali, ale pak jsme se vydali na kutě. Za ten den toho bylo až dost.


Den 2.
Taghazoute


V šest ráno nás budí pronikavý zvuk startujících motorek... cože, motorek? Nakonec se z toho vyklubaly rybářské bárky, jejichž motůrky hrdí majitelé neváhali pěkně roztůrovat už na břehu. Ale to nám bylo v tu chvíli šumák. Měli jsme za sebou fakt hnusnou noc. K čemu to jen přirovnat? Asi jako když usnete v sauně a na těle vám pramení desítky potůčků, které cestou k prostěradlu nesnesitelně svědí. Ani si nejsem jistej, jestli jsme spali nebo jen tak blouznili.


rybáři "potichu" vyráží na moře


Po snídani (bageta,džem, vejce, mátový čaj) jsme vyrazili na obhlídku vesnice a okolí. Vlny na serf byli bohužel na míle daleko a pláž před hotelem ke koupání zrovna nesváděla. Z útesu před vesnicí jsme ale shlídli a posléze i vydali na celkem pěknou né moc plnou pláž.


pohled z pláže na rybářskou vesničku Taghazoute


Tvrzení o poloprázdné pláži během dne však vzala za své a troufnu si tvrdit, že mezi tím tisícem Marokánců jsme byli jediný běloši. Zkraje to byl sice zvláštní pocit, ale dalo se na to zvyknout, stejně jako na neustálé nabídky projížďky na velbloudech po pláži. Většinu času jsme stejně trávili v moři, jelikož na tom africkém sluníčku dlouho vydržet nešlo. I tak jsme za těch 6 hodin strávených na pláži zčervenali jak ráčci. Obzvláště Lucíka boky a moje nárty by šli klasifikovat jako popáleniny 1. stupně.
Po návratu na pokoj nás opět čekala taková výheň, že další noc ztrávená v téhle čekárně do pekla nám přišla nepředstavitelná. A tak zatímco Lucík odpočíval, šel jsem vytáhnout z holek na recepci nějaké informace: se serfováním je to opravdu na štíru, musí se přejíždět asi 30km na sever. Spát na střešní terase se dá. Koupit alkohol ve vesnice je ale nemožné (asi jsme fakt alkoholici, ale lahvinka vína by před spaním fakt bodla). Rovnou jsem i zamluvil nocleh na poslední tři noci naší expedice. Odlétáme totiž už v 9:15 a tak mě potěšilo, že nám holky zajistí i odvoz na letiště. Taky jsem se dozvěděl několik důležitých informací ohledně naší další cesty do pohoří Atlasu. Holky byly fakt fajn, trpělivě odpovídaly na moje dotazy a pro mě to byla asi jediná možnost, jak se v týhle frankofonní zemi dozvědět něco nad rámec průvodce.

podvečer na městské pláži


tady jsme nebydleli


Večer jsme si trpělivě vyčekali hodinu na večeři (opět Tajine-skvělé) a s nastolenou tmou se přesunuli na terasu. Chvíli hráli karty a pak za svitu měsíce, šumění oceánu a zvuky bubnů z pláži krásně usnuli.

Den 3.
Taghazoute - Marrakéš - Imlil

O ranní budíček sem opět postarají rybáři. Nevadí, stejně musíme balit a hlavně, máme za sebou úžasnou noc. Nenapadlo mě, že bych se někdy mohl radovat z noci strávené ve 25°C. Při pohledu na zaplněnou spodní terasu se zdá, že kdo mohl, spal venku.


Už s krosnama jsme sešli dolů na snídani. Pan kuchař si stále jede tu svou pohodu, tudíž snídaně jsme se dočkali až za půl hodiny. Celkem chvátáme, čeká nás dneska velký přesun do hor. Naštěstí na náměstí stojí už nastartovanej autobus do Agadiru. Sice bez řidiče, ale i ten nakonec dorazil a my u výběrčího platíme celkem 10 dh.
V Agadiru stavíme nedaleko stanoviště grand taxi, kam jsme došli s cílem oblbnout drožkaře 200 dh bankovkou, za kterou nás dovezou 250 km až do Marrakéše. Bohužel tento brilantní plán nevyšel. Smáli se mi, mluvili na nás francouzsky a chtěli snad 600 dh. To ani náhodou.



pán nabízející čaj v měchu, Agadir


Vzali jsme si petit taxi (ty co jezdí jen po městě) a nechali se odvést na stanoviště busů do Marrakéše. Ihned po výstupu se nás ujal náhončí, stáhnul nás o 200 dh a snad za minutu už jsme seděli v nějakym autobuse. Byl jsem pěkně nasranej. Tuhle část mezilidských vztahů s místníma budu muset ještě pořešit. Není přece možný bejt pořád za takovou vokurku. A to sem ještě nepřiznal jak jsem dopadl s tim taxikářem. Dával sem mu bůra, pak šest a nakonec sedm dirhámů, ale on pořád ukazoval na taxametr kde bylo 8 dh. Jelikož jsem už víc drobnejch neměl dal sem mu 10 dh a ta svině přičmoudlá, že jako nemá na vrácení a vodjel. Poučení pro příště: mít víc drobnejch nebo prostě nedávat.
Zas je potřeba uznat, že nejsou až takový hajzli, že by nás nechali zaplatit a pak posadili na špatnej bus. I přes prvních pár velmi nervózních kilometrů se nakonec ukázalo, že opravdu jedem do Marrakéše. Před námi byla pěti hodinová jízda tak rozpáleným autobusem, že i místním bylo dost vedro. Ale nakonec se to přežít dalo i díky dostatečným zásobám (postupem času) velmi teplé vody.
Cesta vedla přes okrajovou část pohoří Atlasu, takže bylo na co koukat, aspoň do doby než nás přepadl spánek. Výborná však byla zastávka v Imi n´ Tanoute, kde jsme dokoupili studenou vodu a já si došel do stánku s rychlým občerstvením. Za 10dh jsem dostal půlku toho jejich chleba plněnou masem připravovaným na dřeveném uhlí. Co to bylo za maso těžko říct, ale bylo to hrozně dobrý.


zastávka v Imi n´ Tanoute


Marrakéš se už na první pohled jevil jako velmi rušné město a to i přes to, že cedule u autobusáku ukazovala v čase 14:50 teplotu 45°C ve stínu. Velký vedro nebyla jediná nepříjemnost, s kterou jsme se museli popasovat. Ukázalo se, že poslední autobus do Asni odjel už před hodinou. Samozřejmě než jsem stačil otevřít průvodce, přikvačil k nám naháněč vokurek. Že by deja vu z Kostariky? Naháněč ale vytasil nabídku, která mě zaujala: odvoz až do Imlilu. Taky k tomu vymyslel pěknou cenu- 500dh. Když se vrátil podruhý, zdálo se, že je už ochoten smlouvat. Nakonec jsme se dohodli na 350 dh. Jasně, byl jsem nasranej, že nás zase voškubali, ale s postupem času se to ukázalo jako akceptovatelná cena. Nejdřív ale bylo zapotřebí zbavit se teď už dvou naháněčů. Jednomu sem dal bůra (nebyl moc rád) a ten druhej měl asi část kořisti domluvenou s taxikářem, ke kterému nás společně dovedli.


před autobusákem, Marrakéš


Pán za volantem byl ale docela sympatickej, za ty prachy co vydělal nás i trochu povozil po městě, když jsem mu svou francouzštinou vysvětlil, že potřebuju směnit peníze.Nicméně směnit se mi nic nepodařilo, banky byly zavřený a bankomat nedal ani ťuk.
V Asni, kam jsme po 50km dojeli, sem byl celkem rád, že pokračujeme dál. Kolem hlavní třídy se to jen hemžilo naháněči a taxikáři a jelikož jiná cesta než taxíkem do Imlilu nevedla, turista byl chycen do dokonalé pasti. Takže v Asni jsme zahli z hlavní a kolem řeky Mizane stoupali krásnou přírodou do Imlilu (1740m). Nejen příroda měnila svou tvář i vzduch se v předzvěstí vysokých hor znatelně ochladil.
Po příjezdu jsme odolali všem naháněčům a zamířili rovnou k chatě CAF (chata francouzského klubu alpinistů) a ubytovali se za 50dh/os v separé pokojíčku. Asi to bylo tím, že jsme byli jediní, jinak tam sou velké pokoje s palandama. U paní (jak jinak než z Francie) jsme směnili eura, domluvili úschovu krosny a ještě nám poradila cestu zítřejší túry. Moje francouzština se rapidně zlepšuje.


Imlil-hlavní (jediná) ulice


Při večeři na jedné pěkné terase jsme zažili kromě fajn jídla i jednu velkou marockou novinku. Déšť a kdesi v horách dokonce i bouřilo. Po těch dnech strávených v opravdovém vedru, vám přijde vzduch provoněný ozónem jako malý zázrak. Ve zbytku dne jsme dali malou procházku po Imlilu, dokoupili zásoby jídla a pití, přebalili krosny a kolem desáté za zvuku modlitby Alláh Akbar z ampliónu spokojeně usnuli. V pokoji mohlo být tak 23°C. Krásný chládek.



Den 4.
Imlil - Refuge Toubkal (3207 m)


V 6:30 se po tak krásné noci ani nechce vstávat. Teda aspoň mě. Lucík budíka docela uvítala, pořád jí trápí spálené boky a vrzající postel tomu taky nepřidala. Balíme, dáváme krosnu do úschovny a krátce po sedmé ranní už ukusujeme první metry z 12km cesty k dnešnímu cíly-chatě Refuge Toubkal. Lucík s mým fotobaťohem a já s darebně těžkou krosnou. Schválně počítejte se mnou: 6 litrů vody, dva spacáky po kile, čelovka, baterky, nůž, bundy a další hadříky, plechovky s tuňákem, chleba, poličan a 400 gramů švestkovice.
Dle průvodce bysme do 4km vzdálené vesničky Aroumd měli dojít po velmi příjemné cestě asi za hoďku a půl. Blbost. Byli jsme tam sice o něco dřív, ale s tou krosnou na zádech mám co dělat, abych tam dofuněl. Nehledě na vynechávající plíce mě pekelně pálí záda a lezení někdy v budoucnu po horách jen tak s krosnou dostává celkem značné trhliny.

Imlil, asi po půl hodině stoupání


Za Aroumdem cesta překračuje řeku, která je skryta pod obrovským polem kamene a suti a není úplně jednoduché držet správný směr. Naštěstí mám načtenu jednu zásadní a velmi užitečnou orientační pomůcku. Pokud si kdykoliv na cestě z Imlilu k chatě nebudete jisti správným směrem, držte se mulích hovínek. Nemluvím tu o rastru jeden bobek na kilometr. Cesta je tu exkrementy doslova poseta, což plně odpovídá provozu. A tak když si zkraje budete nadšeně fotit každou mulu, před chatou už budete pěkně naštvaný, že tý padesátý mule musíte zase uhnout z cesty.





Po dalších pár kilometrech dorážíme do Sidi Chamaroudu, což je jakýsi shluk domků/chýší určených převážně k prodeji vody a různých cetek jak turistům tak i Marokáncům. Kvůli jisté hrobce tu mají poutní místo a míří jich sem pěšmo nebo na zádech mul docela dost. Hrobka je možná až moc vznešený slovo pro ten velký kámen natřený na bílo. I tak k němu vede malý můstek s nápisem "jen pro muslimy". Partě Němců to očividně nic neříká a vesele se u hrobky fotí. S tou samou partou se v závěrečném 6km úseku různě míjíme. Patří k nim i dvě muly, které jim nesou věci a jednu darebně tlustou Gertrudu. Chudák mula.


Nad Bílým tesákem, jak hrobku Lucík nazvala, cesta prudce stoupá a poté traverzuje levý řeky Mizane. Slunce, které se mezitím přehouplo přes okolní vrcholky, krásně osvětluje údolí před námi. Mnozí sice tvrdí, že krása zdejší krajiny je podobná té v Himalájích, ale tam já nikdy nebyl, tak to sem psát nebudu.
Přestávky už děláme o něco míň. Jednak cesta pozvolna stoupá údolím a pak moje záda přešli ze stavu "bolí to" na "necítím to". Zastávku u prodavače čerstvě vymačkané pomerančová šťávy jsme ale udělat museli. Dvě sklenky za 20dh byla ta nejlepší investice dnešního dne.


Zdálky je už vidět cíl dnešního dne- chata Refuge Toubkal (3207m), kam také v 12:30 po pěti a půl hodinách dorážíme. Sympatický a hlavně anglicky mluvící kluk nás vede do zatím prázdného pokoje se 4 manželskými palandami. Je tu krásný chládek a tak není divu, že vzápětí usínáme. Budí nás až nový spolubydlící, dvá klucí a starší pár.
Zbytek dne hrajem karty, trochu se opalujem a já dopisuju deník.


Němci naposledy před náma




chata Refuge Toubkal, po 5 1/2 hodinách chůze


Průvodce i zkušenosti z Chirripa dávali tušit, že po slunce západu se citelně ochladí. Nakonec sem ale spal zabalen do spacáku jen v trenkách a bylo to úplně v pohodě. Otevřeným oknem doléhalo do pokoje šumění horské bystřiny.


pohled do údolí




bohužel tohle není Toubkal



Den 5.
Refuge Toubkal - Djebel Toubkal (4167 m) - Marrakéš



Za naprosté tmy vstáváme v 5:30, rychle se oblíkáme a vyrážíme zdolat vrchol. Ještě před tím jsem jeden vrchol už zdolal. Konečně sem se po pěti dnech v..... konečně sem byl po pěti dnech na záchodě. Byla z toho pěkná pětka, hruškovice zatím pomáhá.
Zdaleka nejsme první kdo takhle časně ráno vyrazil. Kluk z pokoje i jedna velká skupina vyrazili už o hodinu dřív. Ostatně je to vidět na svahu před námi, kde se pohybuje spousta světýlek, které nám aspoň trochu naznačují cestu.
Za svitu baterek stoupáme pomalu kamenitým svahem a snažíme se držet vždy né úplně jasné cesty. Bohužel se stane to čeho jsem se obával. Cesta náhle mizí. Než se vracet a hledat znovu, se rozhodujem pokračovat dále přímo vzhůru. Nejdřív suťovým polem, pak traverzem po kamenech do míst, kde by jsme snad mohli na ztracenou cestu navázat.Světýlka lidí pod námi se ubírají úplně jiným směrem, Lucík mi přestal mluvit, ale naštěstí se napojujeme na správnou cestu.
Už se pomalu rozednívá, když doháníme první dva opozdilce z první skupiny. A světe div se, je to horský vůdce s Gertrůdou. 12 km si vozila prdel na mule, ale teď je už v tom jen sama za sebe. Sem na ní zvědavej. Vypadá, že brzo bude po ní. Zbytek její německý skupiny doháníme asi za půl hoďky, zrovna v úseku, kde se musíme prodrat obrovskými kameny. Předcházíme je, ale nenápadně se držíme před nima, jelikož cesta je místy nečitelná a nerad bych opakoval ranní chybu.





Stoupání se ale zdá být nekonečné. Z nadmořské výšky se mi točí hlava a noha co chvíli ve štěrku podklouzne, což stojí dost drahocenných sil. Naštěstí vrchol, ke kterému už delší dobu upínáme zraky, je již nedaleko. Ovšem, chyba lávky. Až na domnělém vrcholu zjišťujem, že ten opravdový s pyramidou na špičce je ještě pár set metrů daleko. I tak nám to ale vlije do žil dostatečné množství energie a tak po dvou a půl hodinách zdoláváme vrchol Djebel Toubkal 4167m. Je to naše první čtyřtisícovka, takže euforii je veliká.




Na vrcholu jsou s náma ještě dvá klucí z Izraele. Dáváme se do řeči a nabízejí nám zrovna uvařený čaj. Není úplná zima, asi 10°C, ale přijde vhod. Počasí jinak mohlo být o něco lepší. Je zataženo a přes mlžný opar jsou vidět jen okolní vrcholky. I tak je to krásný pohled. Navzájem se fotíme a po příchodu německé grupy zahajujeme neméně namáhavý sestup.




V sedle pod vrcholem míjíme supící Gertrudu. Tu mulu sem jí ještě neodpustil, ale jako respekt že se pořád drží. Jinak se snažíme na suťuvých polích nevykloubit si kotníky, k čemuž častokrát není daleko. Za světla si taky v závěrečním klesání můžeme prohlédnout tu naší ranní zkracovačku. Je to fakt hnus nepěknej. Místo aby jsme svahem traverzovali, jsme se dali kolmo vzhůru. Fuj, ještě že byla tma.
Po jedenácté scházíme k chatě, krátce posnídáme a vyrážíme zase dál, než nám začnou tvrdnout nohy. Ještě to máme 12km do Imlilu, nemluvě o přesunu do Marrakéše.
Cesta je mimořádně úmorná. Každý kilometr bolí víc a víc. Ten úplně poslední už jen tak tupě střídáme levou nohu za pravou. Naštěstí i tohle utrpení má svůj konec. V chatě si balíme krosny a hlavně si dopřáváme sprchu. Úžasný pocit smýt ze sebe tu dvoudenní špínu.




pohled na chatu při návratu





cesta údolím řeky Mizane



suťové pole u Aroumdu




Aroumd


Tágo do Marrakéše sme sehnali velmi rychle a i bez smlouvání za 200 dh (jen připomínám, že sem jsme platili 350dh). Za 250dh sme to sice mohli mít až na náměstí Djemaa al Fna, kde se chcem ubytovat, ale to snad levnějc pořešíme přímo v Marrakéši. Nakonec nás petit taxi stál 20dh a to jen proto, že nás taxík z hor vysadil někde na předměstí neznámo kde, jinak by dostal ještě míň.
Ubytováváme se v hotelu Ali. Je hned u náměstí, za pokoj chtěj 300dh,ale je s klimatizací a výhledem na město a náměstí. Bohužel za ty tři patra nás naše nohy nenávidí. Hodinku sme poleželi a pak nám to nedalo a vyrazili jsme do souků a na náměstí.
Djemaa El Fna: v Maroku se nic nevyrovná náměstí Djemaa El Fna. Žádné místo si vás nezíská tak jednoduše a nepřinutí vás vracet se zpátky. Tak se to alespoň píše v průvodci a já to může bezvyjímky potvrdit. Po celkem nudném dni, kdy je na náměstí jen pár zaklínačů hadů a lidových vypravěčů, se večer změní v ohromný živý organismus žijící si svým vlastním životem. Stačí jednou projít kolem stánků s jídlem nebo s čerstvou pomerančovou šťávou a opravdu se sem budete chtít vracet.
My se přes náměstí museli doslova prodrat, aby jsme se dostali do souků, jejichž atmosféra si vás rovněž podmaní. Já měl jediné přání. Přivést si z Maroka náhradu za rozpadající se peněženku koupenou před léty v Tunisku.



Djemaa El Fna




medina



Je dobré vedět, že jen zastavení u nějakého krámku, či dokonce šáhnout si na prodávané zboží, znamená pro obchodníka signál k zahájení obchodování a z těchto spár se lze už jen těžko vymanit. Já měl štěstí na sympatickýho klučinu, který sice peněženku neměl, ale někde jí sehnal a pak sem ho usmlouval ze 150dh na 60dh.
Při cestě zpět na hotel jsme neodolali vábiči u jednoho stánku s jídlem a neskutečně se za 100dh přežrali. Krevety,masovej špíz, kuřecí špíz, olivy, saláty... úžasný. Těžko uvěřit, že jsme se ještě ráno plahočili po horách Atlasu. Připadá mi to jako věčnost.


večerní hody u stánků




Den 6.
Marrakéš


Po příjemně prospané noci v klimatizovaném pokoji vyrážíme dopoledne obhlédnout pár Marrakéšských památek: rozvaliny paláce El Badi a Saddské hrobky. Celkem fajn, ale nic co stálo za to vidět znovu. K hotelu se vracíme zkrze medinu a její souky. Tentokrát můj orientační smysl úplně selhal a dočista se ztrácíme. Po návratu si nedaleko hotelu dáváme kuřecí tajine připravený úplně jinak, než jsme doposud měli možnost ochutnat. Náhoda tomu chtěla, že se opět potkáváme s Izraelskými bratry. Zrovna přijeli a sehnali snad někde bydlení zadara.



mešita Koutoubia, nejvýraznější stavba ve městě



stánek s kořením





uvnitř paláce El Badi


saddské hrobky


Odpoledne se snažíme držet trochu siestu. Sice se trochu ochladilo na 36°C, ale na velký procházení to pořád není. Já se snažím sehnat auto, ale že je neděle, tak mají všude zavříno. Aspon ale vim, kam se zítra nechat dovést.
Kolem šestý vyrážíme zase do souků. V medině je příjemně a než jsme se vymotali ven, už je pomalu tma. A to je ten správný čas vyrazit ke stánkům s jídlem a zúročit tak celodenní střídmění. Ovšem tentokrát jsme si toho naporoučeli tolik až mi bylo samotnýmu trapně. Ale bylo to opět skvělé. Navíc dnes nebylo ani tolik turistů a tak obklopeni místníma jsme si připadali opravdu jako v Maroku.
No a jelikož to byl asi náš poslední večer v Marrakéši trochu víc jsme se zapojili do dění na náměstí, kde se již tvořili hloučky lidí kolem různých vypravěčů a jiných individuí. Zvláště Marocká obdoba skořápek byla velmi působivá.



stánek se sušeným ovocem...



...s čerstvou pomerančovou sťávou...




...s olivami...




...se šálami...



... a s vařenými šneky

Obžérství




morocké skořápky



Den 7.
Ralley Maroko aneb plná čára není zeď


Včera jsem auto sháněl bezúspěsně, ale jak i název napovídá, nakonec se to podařilo. I když byl to porod. A jak to tedy bylo? Ráno jsem se vydal do mezinárodní půjčovny AVIS, kde chtěli za auto 650dh/den, což byl docela ranec (2xvíc než chtěli za auto v hotelu, ale nakonec volný nesehnali). Navíc v tom nebyla ještě započtena pojistka a hlavně auto bylo volný až v 11:00. Když mi naproti u Hertzu pro změnu řekli, že nemají vůbec žádný volný auto, ještě rád jsem se vrátil zpátky.
O tři hodiny později jsme tedy už s plnou polní dorazili do kanceláře Avisu. Znatelně jsem ulehčil svému bankovnímu kontu a po krátké instruktáži a oblídce vozu, jsme již seděli v pěkném, jak říká můj věrný skladník Vašek Zeman, Pažoutu 206. Najeto 14288, vypadal jak fungl novej.
Nechat si vozit zadek v taxíku a sám auto řídit, je obzváště v Marrakéši velký rozdíl. Sice jsem si málem hlavu ukroutil, ale nakonec jsme se bez nehody z města vymotali. Pak už jsou nepsaná pravidla silničního provozu podobná jako jinde.
100 km za městem se začíná krajina pozvolna vlnit, silnice kopíruje tok jakési říčky a celá tahle úžasná jízda je korunována průjezdem přes průsmyk Tiz-n-Tichka je výšce 2260m. Vzpomínáme na tátu motorkáře a jeho kozí dech. Ten by si to tady teprv užil.
V Ouarzazate, což je správní město včetně letiště a golfového hřiště, dotankováváme plnou. Respektive rád bych dotankoval, ale vůbec netušim, co se do toho lije. Naštěstí pan pumpař zdá se být znalec, takže pokud to auto někde nezdechne, vím, že mám tankovat Sans Plomb.


Dál už je to víceméně rovina, tříset kilometrová rovina. Už se s tim moc nemažu. Čas nás neúprosně tlačí, takže cihla na plynu, 150 km/hod není žádnej problém a plná čára není zeď. Akorát ve vesnicích se snažím tu šedesátku dodržovat. Ovšem ten třiceti kilometrový zhluk vesnic zkrátka dle pravidel projet nešel. I tak do Erfoudu dorážíme až v šest večer. Erfoud by měl už být nedaleko těch slibovaných velkých dun, ale moc jako pouštní město nevypadá. Pokračujem po asfaltce do Rissani, kde trochu tápema a až rada strážníka nás posílá správným směrem do Merzougy. Cestou ještě pořádně pročítáme průvodce a zdá se, že jet až tam je blbost a tak v určité části cesty zcela náhodně odbočujeme vlevo, kde by po 6km jízdy měli být přímo u dun nějaké hotely.


i v maroku má cestování autem svá specifika




6 km se zdá být hračka, zvlášť když už máme za sebou nějakých sedm set, jenže po téhle "silnici" ne. Jet polní cestou zadem do Líšnice připadal bych si jistější. Tohle opravdu nebyla cesta pro Peugeota 206. Naštěstí se na pozadí impozantních dun vynořuje několik hliněných kaseb a na nás zbývá jediné, vybrat si nějakou pro přenocování. Zde opět zafunguje faktor štěstěny, který nás tak moc provází. Vybíráme tu nejmenší ze všech, téměř na konci řady. Hned jak zaparkujeme vedle offroadů, vítá nás milý vedoucí. Za pokoj včetně večeře a snídaně chce 300 dh, což je super.
Jen co vyházíme věci z auta a popijeme berberský čaj na přivítanou jdeme se vyblbnout do dun, které jsou hned za hotelem. Cestou míjíme nafukovací bazén, kde se ráchá pár Evropanů. To je panečku outdoor.


cesta k hotelu


Lezení po důnách je super. Západ slunce vytváří krásnou stínohru a ani písek tolik nepálí. Z ničeho nic však přichází nefalšovaná písečná bouře. Máme co dělat, aby jsme zachránili sebe i foťák a našli cestu k hotelu. Foťák naštěstí přežil, akorát my máme písek úplně všude, i v zubech kde pěkně chroupe.



v dunách


o 30 vteřin později


o dalších 30 sekund později


S příchozí tmou vrcholí přípravy na večeři v dunách. Teda nevím jak v kuchyni, ale venku před hotelem se zapalují louče a na zemi jsou koberce a polštáře. Bohužel neustále se zvedající vítr nás pokaždé zažene zpátky do haly. S jídlem si ale dávají pěkně načas. Celý den jsme pořádně nejedli, takže se na večeři fakt těšíme. Já mám takovej hlad, že bych snědl i králíka.
Na stole nám mezitím přistálo něco jiného. A to nabídka na dopolední projížďku offroadem po poušti. 300 dh/os se zdá být ok, takže do toho půjdem.
Večeře stále nikde, vítr se utišil, tak aspoň sedíme venku a seznamujem se se zbytkem osazenstva. Měli jsme opravdu velký štěstí. Ještě před dvě dny byla tahle kasba zavřená. Pak přijela grupa fakt v pohodě Španělů, nějakým způsobem napojených na majitele a zařídila, že se otevřelo a tak i my tu můžem bydlet. Dál jsou tu dvá klucí z Portugalska, kteří s náma jedou zítra na výlet a skupina revmatiků, co se sem jezdí léčit.

naše kasba

Španělé jsou fakt super. Při společném stěžování si na nemožnost koupit zde alkohol nám nabízejí dovezené pivo. S díky ale odmítáme, tak nějak jsem si na život bez alkoholu zvykl (uff, netušil jsem, že tuhle větu někdy napíšu). Ovšem cesty Páně jsou nevyzpytatelné a hřích si k člověku cestu vždycky najde. Mama Kami ve španělském provedení balí jednu kostarickou cigaretu za druhou a tohle pozvání zkrátka nejde odmítnout.


vstupní hala

Konečně nastal čas večeře: v 23:00!! Vzhledem k celodennímu hladovění a událostem předešlým berberský tajine a salát doslova vyluxuju. A to není vše. Teda z večeře bohužel ano, ale jinak se zdá, že tenhle den nemá konce. Přesunuli jsme se ven, portugalec Pedro bere z pokoje kytaru a začíná malý koncert. Dává tam jeden flák za druhým, připojuje se k němu i vedoucí s bubínky a do toho Mama Kami posílá ty svoje dárečky. Kolem Sahara, na nebi úplněk, úplnej filmovej kýč.
Na noc se místo do pokoje, kde je 30°C a 100% vlhkost, přesunujem na střechu kasby. Připravili tam pro nás úžasné dvojlůžko. Pomalu usínáme, ale něco jako by tu nehrálo. Po chvíli nám to dojde. Obklopuje nás absolutní ticho. Aspoň do doby než začne jeden spolunocležník zařezávat. Různě po střeše jsou totiž rozmístněni úplně všichni.


Den 8.
Erg Chebbi - kaňon Todra

Slunce vystoupalo překvapivě vysoko, když se po úžasné noci budíme. Respektive je krátce po osmý a až na chrapouna jsou všichni vzhůru. Před snídaní vyrážím hlouběji do dun, zdolat jednu fakt velkou. Teda je to docela fuška. Od hotelu je to dobrejch 500m a já nevim proč, ale pořád se mi vybavuje obraz nešťastníka bloudícího po poušti bez vody. Docela se dokážu vžít do jeho pocitů.





Po snídani nasedáme do džípu a jedeme kolem dun k první zastávce: jezero s plameňákama. Jezero bylo, ptáci ne. Ještě že je máme v pražský zoo. Každopádně mě začíná bolet břicho. Na záchod chodim sice pravidelně, ale je to nula až jednička. Zase šetřím zadní sval. Ovšem ty křeče, to je teda novinka.
Další zastávka je v šéfově vesnici. V jedný chatrči nám zahráli místní hudebníci pro tuto oblast typickou hudbu:Gnaoua. Super. Dokonce jsme si s nima i zatancovali. Následovali zastávky u horníků těžící minerály a v oáze. Kolem nomádských obydlí jsme pak celé duny objeli a krátce po poledni se vrátili na kasbu.
Před odjezdem jsme nemohli odolat vábení úžasně studené vody v bazénku. Pak následovalo dojemné loučení a rychlý odjezd, jelikož se ten původně dvouhodinový výlet poněkud protáhnul. Každopádně těch 700 kiláků za to rozhodně stálo.


vlevo klucí z portugalska






v oáze




umělá oáza před hotelem


O tři hoďky později už přijíždíme k soutězce v kaňonu Todra. Během cesty se nic moc nestalo. To že Lucince vypadla ve 130 moje outdoorová lžička sem snad ani psát nebudu (našla se). Jo a vlastně stalo. Jel jsem trochu přes limit, asi 120, a byl jsem změřen a zastaven policií. Po kontrole pasů nám popřáli šťastnou cestu a jelo se dál. Tomu říkám podpora turistického ruchu.



Takže za 60dh/os bydlíme sice přímo u soutězky v hotelu El Mansour, ale cena plně vystihuje poskytované, lépe řečeno neposkytované, služby. I podle rozsáhlých pavučin lze soudit, že tady se moc lidí neprostřídá.
Za světla z čelovky v pokoji bez oken vybalujem (proud bude až se setmí, prý) a jdeme prozkoumat tu nejpůsobivější část z celého kaňonu. Né že by začátek za nic nestál. Celých 17 km jsme jeli kolem krásných ksourů, kaseb a velké palmérie, ale samotná soutězka je vskutku dechberoucí. V nejužším místě je jen pár desítek metrů široká a skály kolem se tyčí do 300metrové výšky.






Turistů tu tou dobou překvapivě moc nebylo, za to mladých Marokánců parkující svá auta podél silnice vedoucí kaňonem je tu přehršle. Respektive tolik, že nám to trochu kazí celkový dojem tohodle místa a raději sem sem vrátíme ráno.
V hotelu si dáváme šéfem připravený tajine. Opět trochu jinak upravený, ale hlavně se dostávám jako na každé expedici do fáze, kdy z počátečního nadšení místním jídlem mám chuť si objednat pečený koleno s křenem a pěti Plzněma.
Před spaním dostáváme od šéfa svíčky. V noci totiž proud opět nepůjde.




Den 9.
kaňon Todra - údolí Dádes - Marrakéš - Sidi Kaouki

Ranní slunce dává Todře zase trochu jíný nádech než včera. A hlavně. Až na pár obchodníků připravující si svoje krámky ho máme celý pro sebe. Autem stoupáme kaňonem ještě hezkých pár kilometrů až do míst, kde se cesta mění v hůře jetelnou pistu. Cestou zpět fotíme úžasná zákoutí a vyrážíme dál.








náš hotýlek El Mansour



Další zastávkou na naší dnešní cestě až k moři je údolí Dádes. Zajímavé především vysokými vápencovými stěnami a bizardně tvarovanými skálami. Bohužel čas nás opět tlačí, takže jen projíždíme, ale i tak to stálo za to.
Zbytek cesty do Marrakéše na to šlapu co to dá. Ani ve vesnici už tu šedesátku nedodržuju. Mezi marockými řidiči totiž panuje velká sounáležitost, takže o případných hlídkách, a že jich není málo, se dozvídám s dostatečným předstihem. V Atlasu se mé zběsilé jízdě zkouší přizpůsobit i dva místní borci. Chvíli sice odolávájí, ale nakonec je stejně předjíždím.




zastávka na trhu






údolí Dádes


Na předměstí Marrakéše zastavujem u Metra, což je Marocké Makro. Kartičku jsem sice nechal v Leipzigu na parkovišti, ale narozdíl od Čech nás dovnitř pouští jen s takovým papírkem. Uvnitř je to opravdu Makru dost podobný včetně regálů s chlastem. Mé přání se splnilo. Stojím uprostřed těch vín a připadám si jak v Jiříkově vidění. Ani se mi tomu nechce věřit. Nakonec si ale zachováváme chladnou hlavu a na zbývajících 6 nocí si kupujem flašku rumu a 8 lahví vína. Vozík se dál úspěšně plní věcma jako jsou čaje, marmelády, chipsy a piva, takže není divu, že na kase necháváme 1000dh.
Průjezd Marrakéší opět stojí za to. Už si ale věřím o něco víc a dokonce marocké řidiče učím nový trik: podjíždění. Sou z toho ale docela vyděšení. Asi moc pravý zpětný zrcátko nepoužívaj. Na svojí suverenitu bohužel doplácím na jedné z křižovatek, kdy projíždím kruháč zleva. Polehčující okolností by však mělo být, že jsem ten velkej odpadkovej koš těžko mohl za kruháč považovat. Všudy přítomný oficír si mě ale bere stranou a začíná drama s názvem: Policajt a imbecil. Celou dobu má navrch policista. Vypadá to, že pokutě neuniknu. Ale nakonec přeci jen mé herecké umění slaví úspěch.
Na výjezd z města míjíme Mekáče a hlad nás přinutí udělat hroznou věc. Ano. Koupili jsme si tam jídlo. Je to nemorální, já vím, ale zase kde jinde v Evropě si dáte tajine od Mekáče.


Za Marrakéšem zkouším dohnat čas strávený nakupováním, ale moc to nejde. Jednak kvůli hustému provozu, místy chybějící silnici a druhak kvůli častým policejním hlídkám. Mám prostě pech, asi sem zase narazil na nějakýho Kryštofa.
Do serfařské vesničky Sidi Kaouki dorážíme po celodenní jízdě a 700 kilometrech až se západem slunce. Máme v plánu pouze přespat, takže je nám celkem jedno kde. Klidně i na pláži. Nakonec míříme k hotýlku La Pergola vedeného francouzem Sebastiánem a dostáváme krásný pokojík s výhledem na moře za 300dh včetně snídaně. Hned běžíme do moře, kde je ještě pár kiteboardistů. Bohužel žádný serfař. Není taky divu. Vlny nejsou, fouká silný vítr a moře je tak studené, že tam ani nevlezem. Nicméně nás tohle místo tak nadchlo, že měníme plány a zůstaneme tu ještě jednu noc.
Po dvou láhvích červeného se usíná táák báječně...


serfařská hospoda

La Pergola




Den 10.
Sidi Kaouki


Po snídaní v klasickém ( a pro mě tudíž nijak vábném) složení:čaj, bageta, máslo, džem jedem s naším milovaným Peugeotem do 24 km Essaouiry. Nadešel totiž čas jeho vrácení.Do 11:00, kdy ho máme vrátit, ještě nějaká ta minutka zbývá, tak si město trochu projíždíme. Stejně ale po očku sledujem, jestli se za nějakým rohem neobjeví pobočka Avisu. Ovšem místo, které nám v Marrakéši do průvodce zakreslili v reálu jakoby neexistovalo. U autobusáku si už přestáváme hrát na hrdiny a žádáme o radu pana policajta. Zde opět zafunguje paní štěstěna, toho času v Maroku nám velmi nakloněna. Policista taky netuší, bere si můj mobil a volá na číslo uvedené ve smlouvě. V tom se z poza rohu vynořuje chlapík z Avisu. Opravdu neuvěřitelná shoda okolností. Vrácení auta pak proběhne bez problémů. Asi i pro to, že pánova angličtina je o něco lepší než moje francouzština.
Zpět do Sidi Kaouki si berem za kilo tágo. Určitě se dá jet i levnějc, ale kilčo se mi zdá v pohodě. Na parkovišti v Sidi taxikáři za pomoci slovníku a tužky vysvětluju, ať pro nás zítra ve stejnou dobu přijede. Zdá se, že pochopil.
Během cesty k hotelu zjišťuju, že ranní vlnky se docela zvětšili a když uvidím ve vlnách jednoho serfaře, mé srdce zaplesá. Že bych si přeci jen v Maroku zaserfoval? Rapidně přidávám do kroku, balíme věci, půjčujem prkno (samozřejmě jedno z nejdelších) a po včerejší večerní zkušenosti raději i neoprén. Lucík moji vášeň příliš nesdílí, spíš si myslí, že jsem se zbláznil. Nic toho nedbám, navlíkám za její pomoci neoprén a vyrážím do vln.


První dojmy? Ten neoprén se setsakramentsky hodí. Fouká vítr jako kráva a celkově je tohle prostředí spíš pro windserfaře a kiteboardisti, jichž je kolem mě docela dost. Všechno tohle mi je ale jedno, když se mi podaří chytit první vlnu a zjišťuju, že serfovat tu půjde. Jasně, že jsem hned hodil držku a co na tom, že sem tu kolem dokola jedinej serfař. Jde se serfovat!!!


Po hodině intenzivního serfování totálně hotovej, prosolenej, ale šťastnej, vylejzám z vody a předávám žezlo(tedy neoprén a prkno) Lucíkovi. Přes počáteční obavy a boj s vlnama a silným spodním proudem se jí podaří chytit pár pěkným vln a vleže na prkně si je hezky dát. A jako každý kdo to jednou zkusil, i ona tomu naprosto propadá.
Bohužel postupem dne vítr neustále zesiluje. Vlny se značně zvětšují a zrychluje se frekvence těch opravdu velkejch, takže když se konečně probojuju až za vlny, jsem tak hotovej, že už nemám sílu na na chytání vln. Asi po pěti hodinách serfování to balíme a z posledních sil nesu to obrovský prkno v darebnym protivětru zpět do půjčovny. Ale šťastnej jsem jako blecha, to je jasný.



Ve zbytku dne pak popíjíme vínko a taky připravujeme krosny na zítřejší přesun. Ono dát tam ke standardnímu vybavení všechen ten chlast není žádná prdel. Večeři si dáváme u nás v hotýlku. Je super. Nějaká placatá ryba, salát, olivy. Dopíjíme druhou láhev vína a naprosto vyčerpáni usínáme.



Den 11.
Essaouira






Po běžném ránu se loučíme s tímhle super místem a s fakt těžkejma krosnama míříme na místo našeho randevú s taxikářem. Po třičtvrtě hodině marného čekání tuším, že moje francouzština nebyla asi úplně košér. Naštěstí přijíždí minibus, sice po střechu našlapaný místníma, ale zase za 10 šušní nás hodil až na autobusák.
Najít a dojít až k našemu vyhlídnutému hotelu Tafrout v srdci mediny dalo opravdu zabrat. 25 kilo na zádech nosili snad jen staří Egypťané, jenže ti aspoň byli motivováni masivními biči. Toho chlastu je třeba se zbavit.
Hotel Tafrout byl celkem v pohodě. Vzali jsme si pokoj bez sociálu za 280dh a po nezbytném odpočinku jsme vyrazili na průzkum. Včerejší letmý průjezd městem nás moc nepřesvědčil a tak jsme opět změnili plány (respektive se vrátili k těm původním). Máme tedy jeden den na donákup dárků.


Pokud do Essaouiry dorazíte až po Marrakéši, po chvilce procházení se po jedné z hlavních tříd vám bude připadat cosi jinak. Jakoby něco nehrálo. Přijdete na to v okamžiku, kdy se vám něco zalíbí a budete si to chtít koupit. Žádná dlouhá vyjednávání, ceny většiny věcí jsou dané a u každého obchodníka většinou stejné. Není proto divu, že nás snadno zachvátila nákupní horečka a dirhámy jen lítaly. Lucík taky zatoužil po heně, 100dh se nezdálo moc a právě odcházející turisti s pěknýma obrázkama vypadali taky spokojeně. Když pak henárka rozjela onewomanshow, došlo mi, že spíš byli rádi, že konečně vypadli. Ta ženská totiž byla absolutní blázen, jako fakt dost. Ale henu udělala krásnou, to zas jo.

Cestou na hotel jsem ještě nenápadně pokukoval po krámcích s hudebninami. Na Sahaře se mi totiž zalíbili ty jejich bubínky.Když jsme pak do jednoho shopu vešli a já se zeptal na cenu, až příliš pozdě jsem si uvědomil, že se právě rozjelo vyjednávání na jehož konci budu lehčí o několik set dirhámů. Prodavač byl ale fakt dobrej a vtipnej. Uplynulo hezkých pár minut než mi vůbec sdělil první cenu. Smlouvání s ním byl fakt super zážitek, i když teď už samozřejmě vím, že jsem dělal spoustu chyb. Nakonec jsem odcházel lehčí o 550 dirhámů, za to si krásnýma bubínkama a jedněma maličkýma jako dárek od pána Lucce. Nevím jestli sem nebyl za kafku, já chtěl dát maximum 400dh on začínal na 1000, každopádně ty bubínky za to stály.
Z toho všeho nakupování nám ale pěkně vyhládlo, takže jsme donesli všechny ty věci na pokoj a vyrazili směr přístav, kde by měli být nějaké stánky s čerstvě ugrilovanýma rybama. Vyklubali se z toho stánky jako na náměstí Djemaa al Fna akorát naháněči byli v pohodě a místo špízů a kuskusu měli samý mořský potvory. Celkem velký hlad nás přinutil udělat i pořádnou objednávku. Za 160dh. Ale kde si u nás dáte právě chycené krevety, sardinky, mořské raky a nějakou červenou rybu. Vytrávit jsme se odebrali na pokoj, kde padla další flaška vína.

Při večerní procházce jsme zjistili proč obchodníci nabízejí uprostřed léta svetry a proč se Essaouiře říka "Wind City, Afrika". Opravdu celkem frišno. Potkat místňáka v čepici nebyl problém.
Dovětek nakonec věnovaný panu Nešporovi. Po pravidelném přísunu alkoholu v dostatečném množství se rapidně zlepšil můj zažívací mechanismus. Co vy na to, pane primáři?



Den 12.
Essaouira - Taghazoute

Probouzíme se až v neskutečných devět ráno. Ostatně není kam spěchat, nákupy máme splněny, krosny přebaleny, zbývá jen sehnat něco k snědku a nasednout na bus do Taghazoute. Během našeho bloumání městem jsme opět zjistili jaká je to ta naše matička Země jen malá díra uprostřed vesmíru. Po rozloučení před Imlilem, opětovném setkání v Marrakeši, potkáváme opět po 6 dnech kluky z Izraele. Opravdu těžko uvěřit. Pořád si jedou hodně lowcost holiday. Tentokrát spí na střeše hotelu za 25dh.
Na oběd jsme nemohli zajít jinam než do stánků u přístavu. Na rozloučenou jsme si poručili dvojtou porci krevetek, kamaláry a nějakou rybičku.

tak co to bude dneska...


Přesun na autobusák opět nechutně bolel i přes to, že se nám večer podařilo odlehčit krosnám o dvě lahve vína. S krosnama, baťohem a bubínky jsme byli pro naháněče snadnou kořistí. Nevim kolik platěj Marokánci, ale nás stáhnul o 120dh a dalších 20dh chtěl za krosny. Do Taghazoute nás ale dovezli, i když ty tři hodiny byli docela úmorný.
V Taghazoute se tedy uzavřelo naše putování Marokem. Za těch deset dní, kdy jsme to tu opouštěli, jsme toho stačili zažít a procestovat opravdu hodně. Ještě ale není třeba házet flintu do žita, být sentimentální. Máme před sebou 2 dny na plážích a ty si hodláme patřičně užít.
Holky z L´Auberge tradičně nacházíme v kanceláři. Shodli jsme se, že jim jednu láhev vína věnujem, z čehož mají upřímnou radost. Na oplátku máme pokoj o patro víš než posledně, s výhledem na moře a celkově mnohem víc vzdušnější než ten minulý. Ovšem ani přes darované víno jsme neunikli vyplňovaní ubytovacích formulářů. Marně přemýšlím, co jsem minule uvedl za profesi. Tak přinejhorším povýším.


Do večera času dost, takže vyrážíme zchladit se na pláž. V celkem pěkných vlnách přemýšlíme o zítřejším programu a taky o dnešní večeři. Bohužel nás už přešla veškerá chuť na místní kuchyni, takže po návratu z pláže míříme do picérky. I o zítřejším programu je jasno. Pojedeme serfovat! Tentokrát to bude premiéra i pro mě, jelikož to bude pod dohledem učitelů. No, jsem zvědavej, co řeknou na můj styl.
Noc zkusíme strávit v pokoji. Na střeše stejně někdo bivakuje a pak vypadá to, že se mírně ochladilo, takže by jsme to mohli vydržet. Stejně ale nic neriskujem a načínáme ten francouzskej rum. Dle etikety se výborně hodí do drinků a míchanejch nápojů. Pěkná blbost. Tomu co to psal by měli strčit koule do svěráku. Oni ani limetky nejsou bůhvíco. Vysušený jsou jak ryba od Babici. Ale alkohol je alkohol a svůj účel to snad splní. Ještě že coca cola je coca cola. Cola a cheeseburger to jsou jediný jistoty tohodle světa.


Den 13.
Surfin´ Taghazoute



A je to tady. Po snídani už netrpělivě přešlapujeme před hotelem a čekáme na pokyn k odjezdu. Ten po deváté konečně přichází a dvěma auty vyrážíme k nedaleké Devil´s rock. Řidiči, zároveň plnící funkci instruktorů se jmenují Barák a Jonáš (trochu jsme si ta jména počeštili) a kromě nás jede ještě jeden pár Britů a dva kluci (ty jako pár nepůsobí. Bohužel u Devil´s rock vlny ještě nejsou a další tři hoďky ani nebudou. Přejíždíme tedy zpět do asi 40km vzdáleného Tamri. Tu pláž my už známe, jeli jsme kolem ní včera autobusem. Krásná pláž, super vlny. Těšim se jak malej kluk.
Bohužel Barák mé nadšení krotí. Vlny se mu zdaj moc přísný. Ty dvá kluci, prej pokročilí, to ale jdou zkusit, tak beru prkno a jdu s nima. Po čtvrt hodině marného boje s vlnami musím sebekriticky uznat, že tohle je na mě moc a vracím se ke břehu. Ty dvá ale nakonec s Barákem zůstavaj. Prej se jim to líbí. Zvláštní, ani oni se za vlny nedostali.


Takže zbytek týmu se vrací zpět k Devil´s rock, kde by už snad měli být aspoň nějaký vlnky na serfování. Berem si neoprény (teda mě snad vystačí šortky a dres. Když jsem vydržel vodu v Sidi Kaouki, tak tady to nebude problém).Jonáš rozděluje prkna a kurz začíná trochou teorie. Celkem zajímavý. Pak už nastává část praxe. Kdo by si ale myslel že se šlo serfovat do moře, šeredně by se mýlil. Jako Keanu Reeves v Bodu Zlomu zkoušíme pádlování a naskakování pěkně na pláži. Naštěstí kolem moc lidí zrovna není. Ale jako potupu to neberu. Jsem rád, že mi to konečně někdo vysvětlil a řekl mi co dělám špatně. A navíc Jonáš je hodně v pohodě.
Konečně se ale přesouváme do vln. Zprvu mě dvě, tři pěkně semelou, ale pak už to jde celkem dobře. Jonáš když vidí, že se mnou moc starostí nebude se jde věnovat Britům (ty už s ním byli včera) a hlavně Lucíkovi, která je totální začátečník. Že je to ale holka šikovná, po snad hodince zkoušení se staví na prkno a docela dlouho jede.

Takhle to jde po zbytek dne až do pěti hodin, kdy to balíme. Akorát během vzrůstajícího přílivu se vlny zvětšovali a zvětšovali a jen dostat se za ně dalo hooodně zabrat. Když pak ale člověk chytí a sjede fakt velkou vlnu, stojí to za tu námahu a darebně sedřený stehna. Anebo taky člověk tu vlnu nechytne, ona ho semele takovým způsobem, že neví kde je dole a nahoře, vypije litr mořský vody a navrch dostane prknem po kebuli. To je právě to kouzlo serfování.
Po opět nemarocké večeři jsme ztrestali půlitrový zbytek rumu a šli spát. Měli jsme toho celkem dost a jelikož jsme se nahlásili i na zítřek, bylo potřeba nabrat síly.



Den 14.
Surfin´ Taghazoute



Ráno bylo výjmečné snad jen tím, že jsem si k snídani dal dva trojhránky veselé krávy. Na tom by v Čechách nebylo nic divnýho, jenže v Maroku nemají jaksi ve zvyku skladovat měkké sýry v lednici. Hlavně aby to na mě nepřišlo na serfu.
Před hotelem jsme se opět rozdělili na dvě skupiny, jelikož nás ale bylo 15! byli zapotřebí auta tři. Barák se čtyřma lidma rovnou odjel do Tamri a začátečníci se vydali k Devil´s rock. Zde jsme se rozdělili na ty co byli serfovat už včera a ten zbytek. Nás měl tentokrát na starost třetí do party Arašíd.
Již z moře jsem pozoroval jak nováčci na písku trénují naskakování a pádlování pod vedením Jonáše. Dost bylo pozorování těch greenhornů, uý mi přicházela první pěkná vlna. Arašíd sice řikal něco o tom ať chytám jen tu pěnu, že tyhle vlny nejsou dobrý, ale co ten o tom může vědět. Serfoval snad na Srí Lance nebo Kostarice?
Když si se mnou několik vln darebně pohrálo, musel jsem mu dát za pravdu a vrátil se zpátky na břeh. Stejně jsem měl pro tento den jiný úkol:nafotit Lucíka jak serfuje. Pod tíhou okamžiku a namířeného objektivu sice nejdřív s vlnama trochu bojovala, ale nakonec se s tím popasovala skvěle a její serfařský fotky toho budiž důkazem.
Jinak to dneska za moc nestálo. Jednak bylo ve vlnách dost serfařů a druhak vlny ani za moc nestáli. Né že by nebyli velký to jo, ale byli neměli vůbec sílu a lámali se dost nepředvídatelně. Tolik vln mi snad v životě neujelo jako tady.
Stalo se tak něco u mě nevídaného. Seděl jsem na pláži a do vln se mi ani moc nechtělo. Šel jsem tam až když Jonáš ohlásil posledních 10 minut serfování. 10 minut se nakonec protáhlo na půl hodiny, protože ta úplně poslední vlna kterou bych podařeně zakončil serfování v Maroku né a né přijít. Nakonec se to ale povedlo.


Před večeří jsme stačili sbalit krosny, doplatit dluhy za kurzy a bydlení, stáhnout flašku vína a utratit poslední peníze. Teda poslední peníze jsme nechali v naší restauraci Florida, kde jim ale došla pizza, takže jsme to nechtěně a přeci stylově zakončili marockou večeří.
Pak už zbývalo vypít poslední flašku vína a zkusit usnout. Přeci jen jsem byl ze zítřejšího odletu trochu nervózní.


Den 15.
Agadir - Leipzig - Praha


Vstáváme v 5:45, i když vstáváme... Cestovní schýza mě dostihla v půl třetí ráno, kdy jsem se probudil a už neusnul. Měl jsem totiž strach, že domluvený svoz na letiště nedorazí, nebo že se změní čas letu. Nedovolal jsem se totiž na informace o odletech. Jednoznačně nejhorší noc za celou dovolenou. Bubák ale přijel přesně na čas a i letadlo vzlítlo jak mělo, takže jsem byl trochu za plašana.
Odbavení je stejná úřednická pakárna jako při příletu. Samotný let je v pohodě, to samé na letišti v Leipzigu. Auto je přesně tam kde jsme ho před 15 dny nechali, stačí zaplatit 55 éček a vyrážíme směr Praha. Tečku za touhle úžasnou dovolenou jsme udělali v Bille v Lovosicích, kde jsme nakoupili samé české dobroty na večerní obžérství.