Na Vášák (přes Písek, Bechyni a Tejn)

Letošní nejdelší biková vyjížďka. Rozhodně né náročnější než ŠELA, ale své následky si vybrala.

Začalo to už ve čtvrtek na oslavě 30.narozenin, která se opakovala ještě v pátek. Ráno sem pak vyrazil ve značně dehydrovaném a přiopilém stavu. Do Písku sem si ráz krajiny a pro mě nové cesty celkem užíval. V Píseckých horách mě častá klesání, stoupání a bloudění sebrali dost sil, no a od Týna nad Vltavou sem se vyloženě trápil. Pokud se mi do Kolodějů zdálo, že terénu mohlo být víc, tak rozbahněný břeh rozvodněné řeky Lužnice mi to spolehlivě vynahradil. V Bechyni na mě již čekal Lucius s velkou zásobou jointových driáků, které sem pak krkal ještě v neděli. Díky její přítomnosti sem taky zjistil, že mi přibržduje zadní kolo a to když mi ve sjezdech ujížděla o parník. Nečekaně se mi to povedlo opravit, ale dál mě už táhla jenom vidina pivečka na Vášáku.
Večer mi pak dvakrát zaťukala na pravé lýtko křečová víla a to takovým způsobem, že sem se musel zakousnout do polštáře, aby si sousedi nemysleli, že si ten horor pouštim zbytečně nahlas.
Nakonec sem byl rád, že sem vyjel sám. Aspoň sem nemusel cestou poslouchat, že sem to trochu s tou obtížností přehnal.

Šela Marathon 2010

Šela Marathon 2010

8.5.

I když jsem si po Drtiči 08 výslovně zakázal jakékoliv závody, v náhlém pomanutí mysli (a značně opilý) jsem se zavázal k účasti na 11. ročníku Author Šela Marathonu v Lipníku nad Bečnou. 93 km s převýšením přes 2000m a to všechno 8. května, kdy zrovna nebývám v nejoslnivější formě.

Pátek
19:00 příjezd do Hranic. V hospodě do sebe hážu první trojpivo.
19:45 přijíždí Pavel Šprenclů, který mi poskytl ubytování a byl vyzvendout startovní čísla. Má v sobě už čtyři.
23:30 naházeli sme do sebe další 4 piva a jdeme spát. Ráno máme závod.

Sobota
05:30 Pavel vstává a meje nádobí. V bytě bez dveří (rekonstrukce) se to cinkání docela rozlejhá.
06:15 vzdávám pokusy o opětovné usnutí a vstávám taky. Pavel mi nadává do línejch Pražáků.
06:50 zvoní můj budík
7:30 přijíždí Lubošek, nakládáme kola a vyrážíme do Lipníku.
7:45 parkujem u Lidla, hned vedle Liborka. Libor je v civilu,nejede. Had. Nejdřív mě do toho uvrtal a teď simuluje zdravotní potíže.
8:20 přesouváme se na náměstí, místo startu.

Dál už nemá cenu řídit se chronologicky, neb čas se smrskl do pouhého nic. Jediná berná mince byl každý pracně ujetý nebo ušlapaný kilometr.

0.km do startu zbývá asi půl hodina. Přesouváme se do koridoru pro první vlnu, která startuje hned po profíkách. Všichni vypadaj hrozně nabušeně, téměř nikdo nemá na zádech camelback jako já.

0.km pár minut do startu. Sem docela nervózní. Kolem mě 250 bikerů. S hromadnym startem nemám zkušenosti

0,5.km bylo odstartováno. Peleton se pomalu rozjíždí a zrychluje. Držím se při pravém kraji silnice a docela si to užívám.

1.km Pavel s Michalem sou dobrejch 200 metrů přede mnou. Přestávám se kochat a zrychluju s cílem je dotáhnout

1,5. km Jedu fakt pilu, ale neustále mě všichni předjížděj. Koukám na tacháč a tam 45km/hod!! Po rovině! Sice po silnici, ale po rovině! Tuhnou mi nohy.

3.km nájezd do terénu a zpomalení. Konečně tempo, kterému rozumim.

4.km první stoupání, pár bikerům nefunguje šaltr. To mě tam jde kašpar v pohodě.

7.km sjezd k prvnímu brodu a hned vzhůru do rozbahněného kopce. Zastavuju, sundavám bundu a uklidňuju se. Kluky už nedohonim, holt těch zbylých 90km odjedu sám.

15.km už mě předjíždí jen sem tam někdo. Čekám kdy se přeze mě převalí dalších 300 bikerů, který startovali o 10 minut později.

17.km terén je neskutečně rozbahněnej, téměř do každého kopce to tlačim. Při výjezdu na silnici míjím Liborka. Povzbuzuje a fotí, ale nejradši bych si to s nim vyměnil.

18.km vytlačil sem kolo na Helfštýn, kde je první občerstvovačka. Cpu do sebe banány a joinťáky. S lejtkama to vypadá blbě.

22.km začíná mi blbnout šaltr. I když defacto používám jenom jeden převod a to kašpárka. Čistím přehazku, ale bez úspěchu, snad si to nějak sedne.

26.km už si to sedlo, přetrhnul sem řetěz. Nemám nýtovačku, neumim to. Rezignuju. Prostě kolo dotlačim někam na silnici a pak zavolam Libora ať pro mě dojede.

26,3.km zastavil u mě bajker, že mi to pomůže opravit. Je to borec. Překvapivě se zkrácenym řetězem to chodí líp než před tím. Zavazuju se, že teď už to prostě nevzdám.

27.km začíná brutálně chcát, včetně krup. To určitě už tak rozbahněnýmu terénu nepřidá.

30,4.km druhá občerstvovačka na kopci Maleník. Už jen poprchává, ale výjezd mi dal zabrat. Lejtka odmítaj poslušnost. Leju do sebe další decilitry joinťáků a polykám energo tyčinky a banány.

37.km sjezdy jsou neskutečně náročný na techniku. Navíc po každém sjezdu ihned následuje další stoupání. Kolo je šíleně zaprasený, zázrak, že ještě funguje. Už jedu téměř sám. Zpívám si a brodím se bahnem.

44.km jezdecká chyba ve sjezdu, okamžitě odměněná pádem a kotrmelcema po kamenech. Kolo naštěstí v pořádku, já si dojebal koleno, ale de to.

45,3.km občerstvovací stanice Rybáře. Hadicí mi pán myje kolo a já opět pokračuju v chemických pokusech na svym těle. K banánům přidávám i tvrdej sejra, vysočinu a rohlík. Lejtka se kroutí jak žížaly.

46.km kolo je opět zadělaný. Cesta vede konečně po rovině, ale je tak rozbahněná, že nezbývá než tlačit. 2km!

52.km po kilometrech samoty jsem se nalepil na jednu bikerku. Je o hlavu menší, ale vážit bude asi tak stejně jako já. Sem sračka.

56.km bajkerka baculka mi v kopci ujíždí. Sem už tak utahanej, že mi ani není hanba. Počkám až zajede za zatáčku a jdu tlačit.

60,2.km občerstvovací stanice Uhřínov. Opět si nechávám umýt kolo, i když je mi jasný, že během dalších 100 metrů bude zase zadělaný. Obsluha to už pomalu balí, asi už moc dalších bajkerů nepřijede. Lejtka překvapivě pořád drží, pro jistotu sem polknul jeden prášek magnesia, zapil to půl litrem joinťáku a zašpuntoval to sejrem, vysočinou a rohlíkem.

66.km předjíždím bajkerku baculku, přetrhla řetěz. Od občerstvovačky jsem jel s jinou bajkerkou. Teď nás dohnal asi její frajer, co si tam zapálil. Řekl, teď na to zkusíme šlápnout a během chvilky už sem je neviděl. Už ani necejtim šulína, sesedám. Tlačení mám dneska natrénovaný. Akorát chodim jak střelec z divokýho západu, protože mám darebný opruzeniny na tříslech. Holt, na konci pelotonu zbyli jen starci, ženy a sračky jako sem já.

70,5.km poslední občerstvovací stanice Slavkov aneb nejvyšší vrch v okolí, jak jinak. Světe div se, Pavel s Michalem. Fakt sem nečekal, že je ještě uvidim. Michal má totálně sjetý destičky a Pavel do sebe lije nealko pivo, o kterém si myslí, že je normální. Já už jedu rutinu: mytí kola, sejra, vysočina, rohlík a to celé zapít joinťákem.

78.km nejlepší pasáž za celý den. Nádhernej sjezd po pevném povrchu. Čekáme na Michala, který si to bez destiček asi tolik neužil. Je 17:45. 15 minut do konce limitu. Michal i po čtvrthodině nikde, tak se vydávám do cíle sám.

93.km konečně pod hradem Helfštýn. Zbývá vytlačit ty 3 kiláky do kopce.

96.km 18:59 CÍL. Sem tak zničenej, že nemám žádný pocity. Počkám na konec tomboli, vystojim frontu na wapku a klepajíc se zimou sjíždím do Lipníku.

Výsledky jsou neúprosné. Jsem úplně poslední biker, který stačil dojet do časového limitu, který byl nakonec posunut o jednu hodinu. 120. v kategorii a 510. celkově. Přes 250 bikerů nebylo klasifikováno.

Lago di Garda

Lago di Garda
12.9. - 19.9. 09

Třetí a nejspíš i na nějakou dobu poslední výlet na Gardu dopadl přesně podle očekávání. Počasí tradičně velmi proměnlivé, stejně tak jako složení grupy, která se sešla na baráku v Arcu, který jsme měli po celý týden jen pro sebe. Denní cíle byli jasné. Vyvést Lucíka na všechny zásadní vrcholy Gardy a otestovat den před odjezdem nově zakoupené celopéro značky Ducháček. A jak to vypadalo po večerech si můžete udělat obrázek samy z ukázky pera jednoho životního optimisty:

úryvek typického půlnočního dialogu:
_____________________________________________

"mohli by sme si dať eště slivovičku

""ne, já už nechcu

"no tak, nedělaj Pamelu,
a aspoň dopij pivečko,
roztočím šnitlíky

""já už nebudu

"!! a HLÁSILS ?!!

""ne nehlásil !!?

"tak vidíš to

""dobrá, dám poslední
a nalej eště kapůrkovou, dělej!!
______________________________________

Stojedničková večerní klasika

sobota 12.9.
příjezd

Ráno postupně nabíráme do auta Mářu a Hadráka. Jestli jsem všechny ujišťoval, ať se při balení neomezujou, že do Krabice se vejde všechno, tak nakonec to bylo docela na těsno, kufr narvanej po střechu. Cesta ubíhala celkem svižně. Díky stálému dialogu sem měl asi jen dvě krizovky a jednou sme na chvilku skejsli v zácpě někde za Mnichovem.
Itálie nás přivítala nádherným počasím. V autě bez klimačky už tak krásně nebylo, ale nic na co bych nebyl zvyklej, narozdíl od pánů z Envenu na zadní lavici.
Na barák v Arcu jsme dorazili někdy po třetí hodině a zazněly i pochvaly na moje orientační dovednosti. Ono po třetí návštěvě bych byl asi za blbce někde zabloudit. Část osazenstva již byla na místě, hlavně takzvaná Chrtí skupina v čele s Liborkem. Ty jeli na noc a hned si střihli krátkou vyjížďku, která se změnila na procházku s kolma po ferratech.
Jelikož několik lidí odřeklo ať již ze zdravotních či lenostních důvodů, nebyl s rozdělením jednotlivých kusů do pokojů sebemenší problém. Druhé patro zabrala početná rodina Benedělů. Má vytoužená 101 byla přidělena největším zpiťanům a my nakonec skončili jako loni v podkroví, ale ve druhém pokoji, který jsme měli samy pro sebe. Rozlosování bylo velmi podařené s ohledem na následující večery. Defakto hned první večer jsem zjistil, že spát na 101 nemůže jen tak někdo.
Odpoledne zajeli milevšťáci, respektive jihočeši, když je ten Martin z Březí, klasicky kolem řeky Sarca k jezeru. V Rivě nehorázně lidu, hlavně na plážích. Poprvé za tři roky tu vidím někoho dobrovolně se koupat. Taky je neskutečně teplo a slunečno (ovšem to se má brzo změnit). Dáváme zmrzlinu a vracíme se zpátky.
Zbytek večera měl klasický scénář. Lidi postupně najížděli, narazil se první sud, my sme ugrilovali nějaký maso. První problém nastal někdy po půlnoci, kdy jsem chtěl jít spát, leč neznalý pravidla o hlášení posledního piva. Nedopadlo to nejlíp, ostatně jako u mnohých tu noc.

neděle 13.9.
Strada degli Eroi aneb Cesta Hrdinů

Ještě za blahé střízlivosti jsem si stačil nastavit budíka na krutých 7:00. To proto, že ostrý start byl vyhlášen na osmou a je třeba zbalit kola. Ne, nechystáme se prchnout z tohoto alkoholového doupěte, jen sme si na Martinově notebooku zjistili předpověď pro další dny. Výsledek? Dnes má být poslední den hezky, pak déšť, přeháňky a průtrž mračen. A z tohoto důvodu jsem se rozhodl vydat na Stezku Hrdinů, ačkoliv všichni ostatní jeli na Tremalzo. Jestli tohleto má být poslední hezký den, tak právě na Stezce jsou snad ty nejúžasnější výhledy, ať si Libor brblá jak chce.
K mému překvapení se k nám přidávájí i Hadrák s Mářou. Buď bezmezně věří v mé organizační schopnosti, nebo mají tajný úkol na nás po celou dobu dohlížet. Hned v Roveretu ale špatně odbočuju a následkem toho stoupáme po opačné straně údolí. Naštěstí šlo po několika kilometrech odbočit na správnou silnici, která nás dovedla až do sedla Passo Pian delle Fugazze. Oproti loňsku, kdy v sedle parkovala asi tři auta, letos docela šok. Aut tolik, že není téměř kde zaparkovat. Nakonec sázím na to, že Krabici z Čech neodtáhnou a parkuju pěkně na hulváta.
V půl desáté z výšky 1162m začínáme stoupat po šotolinové cestě vedené pod názvem: E5–Strada degli Eroi. Z loňska si vzpomínám, že mě chvílemi docela boleli záda, ovšem Ducháček úžasně žehlí všechny hrboly a výmoly. Už teď jsem nadšen a nemůžu se dočkat prvního sjezdu. Postupem času se otevírají výhledy do okolí a z rekací ostatních soudím, že nelitují svého rozhodnutí. Radost nám tak kazí jen dva minibusy, které vozí německý důchodce až k tunelu. Při každém jejich průjezdu musíme sesednout z kola a uhnout stranou z cesty, kterou kompletně zabíraj.

Od tunelu Galleria Gen. D'Havet (1797m) už i ty důchodci musí dojít ty dva kiláky po svých. My se ještě fotíme s partičkou veselých italských bikerů, s kterejma si skvěle pokecáme, ale vůbec jim nerozumíme. Loučíme se s údolím Vallarsa a projíždíme 80m tunelem na druhou stranu masivu. Zbývající dva kiláky po trochu drsnějším šoteru je skutečná lahůdka, stavíme opravdu často. Pořád je co fotit.

Před polednem přijíždíme po 11 km stoupání k chatě Rif. Gen. A. Papa (1934 m). Opět proti loňsku nesrovnatelně narváno jak na zahrádce před chatou tak vevnitř, kde na nás vyzbyl poslední volný stůl. Po guláši na italský způsob a pivíčkem se vracíme pro kola, nakoukneme do Strada delle 52 gallerie (neboli „Cesta 52 tunelů“, což je 6 km dlouhá cesta s převýšením cca –800 m vystřílená do skály) a v sedle Porte del Pasubio se chystáme na sjezd. Je třeba se trochu přioblíct, jelikož počasí se za tu půlhodinku trochu změnilo.

před ...

...a po obědě

nový celopéro sem chtěl vyměnit za oslíka, ale měl už moc najeto

Uuaaaa, pokud nemíjím skupinku turistů, tak to pořádně prasim a naplno si užívám možností nového kola s pérem pod prdelí. Po celých 9 nádherných kilometrů sjezdu.
Idylka bohužel končí před sedlem Bochetta Campiglia (1216m), když nejprve kroupy a pak hustej slejvák nás donutí schovat se pod střechu a vzít na sebe pláštěnky. Pokračujem opatrně sjezdem už po silnici k hospodě Colle Xomo (1058 m). Tady se potkáváme s Martinem, kterej nechtěl čekat ve sjezdech a razil si cestu sám. Unikl tak tomu největšímu slejváku, ale jelikož je na silnici spousta vody, navíc pořád klesáme, za chvilku je na tom stejně špatně jako my.
V Ponte Verde (901m) přijíždíme k hlavní silnici a čekají nás poslední 3 kiláky zpět k autu s převýšením necelých 300m. O téhle "třešince na dortu" jsem se asi moc nezmínil a nesetkala se z nikterak kladnými reakcemi.

Na parkoviště jsme nakonec dofuněli a jelikož už nepršelo, stačili jsme i oschnout.
Zde by mohl celý příběh krásně končit, ale to se bohužel nestalo. Naložili jsme kola, vydali se zpět k domovu, ale už od vyjetí jsem měl takový divný pocit. Ten pocit se týkal chybějícího předního kola mého Ducháčka v kufru auta. Zhruba po 20 minutách sem to už nevydržel a šel se uklidnit pohledem do kufru. Krve by se ve mě nedořazali, když jsem tam to kolo skutečně nenašel. Začala tak stíhací jízda a jestli do té doby měli klucí z Envenu o mě celkem kladné mínění co se mých řidičských schopností týče, tak po tomhle zážitku je museli přehodnotit. Prasil sem to i na mě celkem dost, ale přeci jen šlo o dost. Těžko odjezdim celou Gardu na zadním kole. Když sem pak v nepřehledných serpentýnách předjel mercedes a ozvala se nabídka na složení se na přední kolo, věděl sem, že se asi všichni fakt bojí. Naštěstí už bylo parkoviště nadohled a k mému obrovskému štěstí tam to kolo pořád v té trávě leželo. Ufff.
Návrat do Arca pak už probíhal poklidně, i když sem si celou cestu v duchu nadával do debilů. To sme ještě netušili, že nejsem jedinej, komu se ten den povedla taková to paráda. Na baráku nás totiž přivítali Lubošek s Jurou. Ráno je zastihlo v alkoholovém delíriu, nestihli tak ostrý start, ale jelikož nechtěli přijít o výjezd na Tremalzo, rozhodli se vyjet autem s kolama na střeše na Lago di Ledro a zde se k ostatním připojit. Plán brilantní, leč to by nesměli Italové téměř před každý vjezd na parkoviště instalovat zábrany pro vjetí vyšších aut než osobních. Škody? Bouchlý rám, zdeformovaný ráfek, ohlé kotouče, přetrhaná lanka. Jinak skupinu A ve sjezdu z Tremalza taky překvapil deštík a navíc u děla (Passo Nota) špatně zahli doprava a ocitli se tak v Limone. Né, fakt sem z toho neměl radost. Asi špatná mapa.
Večer přijel nejdůležitější člověk Petr Trunkátů, který ukrýval ve svém kombi sedm 30litrových soudků piva Janáček. A hned bylo veselejc, i když předpověď na příští dny slibovala všechno jenom né hezky. Zodpovědně sem nahlásil poslední a do postele se dostal v pohodě.

pondělí 14.9.
Mokrá etapa

Budík sice zvoní standardně v sedm, ale při letmé kontrole z okna to na žádný výjezd nevypadá...

Někdo tráví deštivé dopoledne spravováním kol, někdo točením šnitlíků a ostatní se tak porůznu poflakují a sledují střídavě předpověď a oblohu. Kolem dvanáctý se sice mraky nerozehnali, za to už úspěšně 30 minut neprší. S Liborem nastiňujeme trasu a stanovujem ostrý start na 13:00.
13:00 Milevská skupina připravena k odjezdu, skupině A to kazí především Jura s Luboškem, které překecali v 12:55
13:10 začíná pršet
13:15 přestává pršet
13:20 začíná chcát
13:30 už jen prší a půl hodinu po ostrém startu vyjíždíme

Ač veden jako spoluautor téhle vyjížďky, brzy ztrácím přehled a možnost ovlivnit směr našeho pokračování je nulová. Vyjíždíme zprudka do vinic u Vigne, abychom pak sjeli na úroveň hradu nad Arcem a celý masiv zadem objeli. Ve sjezdu k řece Sarca trochu podceňuju mokrej a kamenitej singlík, ale těsně před drtivým setkáním varlat s rámem mě ze srabu vytáhne Ducháček.

celé grupa z ArcoVacanze, samozřejmě kromě Beneděl´s Family

Skrze ves Ceniga pokračujeme kolem řeky do Dro. Zde velitel peletonu odbočuje na trasu č.425. Pokud mě paměť neklame, tak jsem četl, že trasa je nesjízdná, ale zatím je to pěkná šotolinka a navíc už sou stejně všichni v trapu. Ovšem po pár desítkách metrů slejzáme a kola přenášíme přes kořeny a kameny. Probíjíme se dál, překračujeme bod, ze kterého není návratu a za sílícího deště a nadávek na vedení přicházíme na palouk, kde už na nás čekají.
Nastává malý oragnizační chaos, kudy se vydat dál až nakonec přijíždíme k hlavní a velmi frekventované silnici. Nemám nic proti chaosu. Za hezkého počasí bych klidně probloudil celý den. Takhle se vydáváme s Lucíkem nejkratší možnou cestou zpět do Arca. Boty opět durch, už z nich asi tu zatuchlinu do konce Gardy nedostanu. I tak jsem byl rád za tuhle vyjížďku pod vedením někoho jiného. Příště už si to naplánuju zas podle sebe.
Večer klasika na 101. Sudů je dost. Navíc každý pokoj přinese něco k jídlu, takže žízeň neutichá. Hlavní je si ohlídat hlášení posledního. Předpověď na zítra: nic moc.

úterý 15.9.
Malga Campo

7:00. Rychlý pohled z okna. Úžas. Oproti předpovědi vrcholky zalité sluncem, polojasno. Mohli by sme zkusit výšvih na Malga Campo. Šance, že se během dopoledne udělá hnusně je pořád velká a z Dreny se nechá případně rychle vrátit. Vedoucí skupiny A mají jiné plány, snad nezabloudí.
8:00 ostrý start, kromě Hadráka a Máři se přidal i Petr Trunkátů. Skupina A v různém stádiu připravenosti.

Projíždíme skrz náměstí v Arcu, za kruháčem kus po hlavní a přes S.Martino to štelujem kolem hřbitova směrem na Braila a Carobbi. Počáteční chlad spolehlivě zahánějí nastoupané metry a stoupání zpestřuje výhled na lezecké stěny (Falesia Policromuro). Na Dosso Grande je výšky 584m krásný výhledem na údolí řeky Sacra a městečka Ceniga a Dro, abychom, slovy klasika, ihned část nastoupaných metrů ztratili při sjezdu do Dreny.

Nad Drenou (376m) se kocháme výhledem na hrad a samozřejmě nemůže chybět zastávka u kašny. Spolu s Lago di Ledrem a lanovky na Monte Baldo jediné místo, které jsem pokaždé během těch tří let navštívil. Bohužel je to taky místo, kde nás opouští Martin Hadrbolců. Necítí se nejlíp. Pravda, stahující se mračna a teplota kolem 14°C neslibují žádnou horskou romantiku.
Stoupáme tedy dál už jen ve čtyřech. Společníka nám ale dělá nově pan Déšť a při pohledu vzhůru někam do míst, kde asi spočívá vrchol dnešní etapy tušíme, že se brzy přidá paní Mlha (vlastně mrak) a paní Kosa rozená Hrozná. I tak je odhodlání to nevzdat.

v půlce stoupání na Malga Campo

V Maso Michelotti (608m) začíná kultovní 10 km stoupání na Malga Campo. 16 serpentin, která má každá svoje jméno napsané na kameni. Petra s Mářou rovnou posíláme napřed a low rider stylem ukusujeme metr po metru. Přeci jen tenhle kopec mi dal před dvěma lety pořádně zabrat, i když byl duben a měl sem prdlajs najeto.
Nakonec sme to dali v tý kose a občasném dešti za hoďku a půl. Mě se jelo oproti minule dobře, ale Lucík to už dřel přes morál.

Chata na Malga Campo (1385m) byla bohužel zavřená. Žádné vítání koláči a grapou se tedy nekonalo. Natlačili sme do sebe něco energie a vyrazili po ďábelsky značené cestě č. 666, protože počasí odpočinku a kochačce zrovna dvakrát nepřálo.
Zvláštní jak vzpomínky časem otupí. Věděl sem, že poslední metry sou hodně výživný, ale že to bude takovej kus, to sem teda nečekal. Nečekali to ani ostatní, ale nakonec byli i ty výhledy, takže mě nezbili. Tolik.

Malga Campo

Na hřebenu Pala delo Stivo jsme ustanovili dnešní maximálku na 1534 m n.m. Dál už jen samá pozitiva. Po super šotr wégu padáme hnedka o nějaký 400m. Pokud nechcem dopadnout jako před dvěma lety, je potřeba v páté serpentině zahnout doleva, což se tentokrát daří. Za průsmykem Passo Due Sassi (1108m) se nám naskýtá úžasný pohled napříč celou Gardou. Pokračujem po pohodové šotolině až k chatě Monte Velo. Následuje samozřejmě přestávka vyplněná špagetama a pivíčkem. Akorát ten vrchní byl nějakej divnej.
Kus po asfaltu a u chaty S. Francesco po chvilce stoupání opět luxusní šotolinovej 8km sjezd končící ve vsi Bolognano. Nemůžu nezmínit Ducháčka, ty sjezdy v jeho sedle, to je prostě pohádka. Tam kde ostatní kacířky naříkali, že už by to mohlo stačit, sem to pořád dřel na doraz a Duch ani necekl.
Návrat kolem čtvrtý, dost času k nákupu jídla na večer. Postupně najížděla opět min. jednou ztracená skupina A.
Před večerním srazem alkoholiků na stojedničce jsme si ugrilovali čerstvé krevety. Je třeba tu dřinu adekvátně odměňovat. Poslední sem zodpovědně nahlásil, akorát to bylo trochu pozdějc. Beztak, předpověď na zítřek darebná.

středa 16.9.
Tour de Garda, Monte Brione

"Mami, chčije a chčije!
""Co to řikáš?
"To řikal děda.

Ne, nám to opravdu žádný děda říkat nemusel. Stačilo se podívat z okna. Od rána a dost možná celou noc, padala k zemi voda v množství větší než malém. Vydrželi jsme čekat do jedenácti, ale dnes to opravdu na kolo nevypadalo. Nevim jak ostatní, když na Gardě prší, ale u nás platí: když chčije, objeť Gardu autem. A jak řekli tak, udělali. Milevská skupina plus adoptovaný Petr Trunkátů, vyrazila směr opačný břeh, kde by snad měl být i nějaký vodní hrad. Tento rok zleva do prava, aby se škopek netočil.
Výhoda trasy kolem Gardy spočívá v tom, že je pořád na co koukat. To je ovšem zároveň i nevýhoda, jelikož se to za chvíli omrzí. Zvlášť když člověk řídí a pomalu popojíždí v koloně. Nakonec jsme se za vytrvalého deště dokrdocali až k poloostrovu na němž se rozkládá působivé středověké městočko Sirmione.

Vstup do staré části města vede přes původně padací most. Vzhledem k počasí jsme se zmohli jen na prohlídku hradu rodu Scaligerů (r.1250), který je obehnám vodním příkopem a krátkou procházkou úzkými uličkami. Po řádné porci zmrzliny, kdy na výběr bylo kolem 40 druhů, jsme se dali na ústup. Samozřejmě po druhé straně jezera.
S návratem jsme nespěchali jen tak pro nic za nic. Na jihu jezera déšť s oblačností ustupoval a místy probleskující slunce dávalo malou naději na pěkný večer i tam u nás na severu. Tak se i stalo. Zbývalo jen vymyslet vhodný cíl, protože návrat bude jisto jistě za tmy.

svišti na golfovym gřišti, teda v Sirmione

Zdoláno bylo už mnoho vrcholů kolem Gardy, jen jeden stále tak nějak unikal naší pozornosti, přestože jsme ho měli každý den na očích. Monte Brione(340m). Ideální tip na výlet v pozdních denních hodinách. Hned mě začali svrbět nohy a zcela vážně jsem informoval lídra skupina A o možnosti toho výletu, který mi to obratem potvrdil a stanovili jsme ostrý start na 19:00.
Bohužel při doplnňování jiontových nápojů na 101 se ukázalo, že Chrtí pokoj nebere tuto výzvu vůbec vážně a zcela jí sabotoval gulášovou polívkou. Navíc z pytlíku. Nakonec tedy vyráží včetně mě jen Hadrák s Mářou, čímž jsme se stali jedinými kdo každý den vyjel na kole. Zdatní borci ze stojedničky se mezitím odvážně pustili do zdolávání úplně jiných vrcholů.

Riva del Garda

Dost už bylo civění na cizí záda, trochu jsem se opřel do pedálů a na kopec mezi Rivou a Torbolem jsem vyletěl celkem rychle. Herzna jela na plný koule. Začátek sjezdu odradil Hardáka, taky kdo by se dobrovolně vrhal do tmy bez přední lampy. Zvolil návrat po silnici s Mářou a já zas zvolil špatnou cestu dolů. Když je v Itálii cedulka s přeškrtlym bikerem, většinou to opravdu znamená, že je to nesjízdný. Tma jak v ranci, metrové skoky, bahýnko, espéda dostali zabrat. I tak sem se vrátil na haciendu dřív.
Deštivý den darebně zacloumal s počtem zbývajících piv v sudech. Kofry ze stojedničky je neradno podceňovat a hlavně nenechávat osamotě s naraženou bečkou. V rámci úspor piva se vytahuje tvrdej a nachlazenou Čulamorku tu já můžu.

čtvrtek 17.9.
Tremalzo

Vim, že každý nový zápis dne začínám zmínkou o počasí, ale to je tak nějak alfou a omegou každého bajkového výletu. Předpověď na zbývající dny na Gardě zněla velmi slibně, což se potvrdilo hned ráno. Ostrý start milevské skupiny plus domestikovaného Petra Trunkátů klasicky osmá ranní. Motorizovaný přesun na Lago di Ledro (660m), kde začne dnešní výšvih na kultovní Tremalzo. Posíláme ostatní napřed a obtížně hledáme nějakej gratis flek na parking.

Lago di Ledro

S notným zpožděním vyrážíme za ostatníma. Cesta klasická: objíždíme Ledro, po hlavní do vesničky Tiarno di Sopra a po mírném sjezdíku u chaty Ampola (730m). Před námi 13km stoupání končící až u chaty Garda. Jede se téměř pořád v lese, takže výhledy nic moc. Proti loňsku ani žádný skot, jen v dálce jsou slyšet zvonky. Počasí ale super, nohy jedou, i když ke konci už nevim jak si sednout. Sedlo měkké jako kuchyňské prkýnko asi bude chtít vyměnit.

Přesně s úderem poledne vcházíme do chaty, kde již hodinu čekají ostatní. Po špagetách a nezbytném pivu sedláme opět naše šemíky a vyjíždíme zbývajících pár set metrů k tunelu pod sedlem Bocca di Val Marza (1850m). Hodili sme na sebe pár hadříků, neb nás čekalo 35 serpentin v 10km s výškovým úbytkem 600m a vyrazili vstříc tomu, proč především každý na Tremalzo vyjíždí. Zhruba tak v půli jsem se ale rouhačsky přistihl, že po Stezce Hrdinů a sjezdu z Malga Campo nejsem z toho už tolik vodvařenej, jak bych asi měl. I tak to bylo opět super, zas po roce sjet Tremalzo a aspoň jsem měl víc času fotit a pozorovat nebožáky, kteří se nahoru teprve škrábali.

U děla aneb Passo Nota (1240m) nevěřícně koukáme na odbočku do Limone, kudy se dala v neděli skupina A a nechápem. Taky doporučuju ostatním odslečení, protože nás čeká krátkej ale o to víc říznej výšlap. Funim jak lokomotiva za zády Hadrák a pro bronz si překvapivě vyjel Lucík. Vědět, že je tak nabušená, tak dáme Tremalzo z Arca.
Následovalo několik Pass: Passo di Bestana, Bocca dei Fortini, Passo Guil až jsme dojeli k Passo Rochetta (1158 m). Tahle část cesty je snad ještě lepší než samotný sjezd: pestrý singlík, sluníčko, výhledy, paráda.

Doteď nechápu proč jsme se za Passo Rochetta nedali vlevo a místo toho opět skončili v tom korytě. Loňský přepad přes řidítka mám stále v hlavě, takže kola dotlačujem až k Malga Palear. Svižný šotr se střídal s betonovými pasážemi, kde brzdy dostali pěkně zabrat. Kochačka a foto v Pregasině u Madonony, ale dlouho sem se nezdržel. Zatím co ostatní pokračovali ve sjezdu do Arca, mě čekal bolestiví návrat pro auto.
Jestli si někdo myslí, že 6. den už nebyla večer poptávka po alkoholu, šeredně se plete. Odjezd se blížil a nikdo se nechtěl tahat zpět s plnou flašou.

pátek 18.9.
Monte Altissimo

milevská grupa, zleva: Lucík,Králík, Petr Trunkát,Hadrák, Mářa

Ostrý start v osm ráno nenechal nikoho na pochybách, že vyjíždí Milevská skupina. Za krásného počasí se naše nohy rozkmytali do slušné rychlosti 25km/hod na 12km cestě do Malcesine. Ano, ani tentokrát jsme lanovku nevynechali. Poprvé se ovšem vyplatilo dorazit v předstihu, jelikož tabulka volných míst v lanovce byla již značně proškrtána. Skupinka postarších Čechů s trekovýma kolama!! zřejmě nerozumějíc prodavačce, že se už všichni nevejdou, pak způsobila při nastupování pěknej chaos.
Ač podruhé na Monte Baldu (1752m) Lucík konečně vidí jak to nahoře vypadá, neb minule nebylo vidět za přední kolo. I když zas takové výhledy nejsou a o teplu být řeč nemůže.

Ve sjezdu k silnici (1430m) mi trochu haprujou brzdy. Úspěšně to maskuju focením ostatních. Po známé silnici stoupáme do sedla Graziani (1620m). U chaty, kterou po loňské destrukci stavějí od základu znova, dáváme malý oddech, který zbytek podinformované skupinky využije pro kladení všetečných otázek. Asi i s velkým přispěním mraku, který leží na Monte Altissimu, se mi podaří je přesvědčit ke stoupání k vrcholu.

co si asi holky povídaj

Krásná ukázka jak čas obrušuje hrany i těm méně pěkným vzpomínkám. Opravdu jsem si nemyslel, že to 500m převýšení bude tak nepěkný. Únava z celého týdne se asi projevila. Chvílema kašpárek, ale většinou spíš drtíme spédéčka o kameny. Slova které padají na mojí hlavu se snažím nebrat vážně, protože bych se taky mohl urazit. Nahoře potkáváme manželský pár z Čech, kteří přišli od Torbole a nějak si nedovedou představit, že tudy chceme jet na kole.

Polední menu špagety s červenym vínem mě spolehlivě dobije baterky, takže se můžeme směle postavit na start legendární 601 a začít. . . . . . .tlačit. Přesně tak. Většina téhle kultovní trasy je bez zkušeností, pořádných zdvihů a nějakého toho chrániče pro běžného bikera nesjízdná. Aspoň máme čas kochat se výhledem na okolní vrcholky a jezero ležící 2000m pod námi. Takže po 2km a -300m víceméně chůze se ocitáme u Malga Campiglio. Dál už to je šotr a pak už jen tupý asfalt, ale zase maximálka letí přes 70km/hod. Nechá se sice pokračovat po 601, ale z první návštěvy Gardy vím, co se v těch lesích skrývá. Některý vzpomínky ani čas neotupí.

legendární 601, právě nás předjela holka, ikdyž to není moc poznat

Po dojezdu sedíme v Torbole na pivku u jednoho bike shopu. Jak to tak na naší Gardě bývá, poslední den před odjezdem se opět dělá pěkné počasí.
Liborova skupina odjíždí už na noc a nám tak zbývá dopít ty skromné zásoby Janáčka, což po skvělé večeři v picérce u náměstí není vůbec žádný problém. Hlásim poslední...

sobota 19.9.
odjezd

Poslední foto Krabice, která byla hned v pondělí prodána. Že jsme spolu ale něco prožili, co? DÍKY!

CHKO Český Ráj

Český bahna Ráj
26. - 29.6.09

Ideální zaměstnání v dnešní době je rozhodně věstec počasí. Ačkoliv úspěšnost předpovědi je leckdy diskutabilní, každý den sledují předpověď počasí tisíce lidí, jen aby se dozvěděli jak bude o víkendu. Ani já jsem nebyl vyjímkou a tak když předpověď na víkend 25. týdne slibovala převážně ošklivo a přívalové deště, posunuli jsme další bikovou akci na neurčito. Že onen víkend bylo na kolo více než dobré počasí, je smutné. Zvlášť když ostatní mezitím odjeli do Francie na serfy, zemi sužovali povodně a předpověď na další víkend slibovala všechno od krásně až po konec světa. Nakonec jsme s Lucíkem přeci jen vyrazili a nelitovali jsme. Bikování v Českém Ráji bylo super a i ta předpověď vyšla dokonale. Krásně až po konec světa.

pátek 26.6.
příjezd

Po práci sraz na Pankráci a urychlený odjezd z počínající každopáteční pražský zácpy. Za hoďku už stavíme u brány kempu Sedmihorky, platíme za stan velikosti B,auto a dvě osoby a jedem hledat místo na utáboření. Nakonec stan rozbíjíme na úplně stejném místě jako před třemi lety s klukama. Za sousedy máme dvě rodiny z dětmi, což nám aspoň dává jistotu, že se v klidu vyspíme.

těžké začátky

Postavit stan s drobnými potížemi a malou pomocí od souseda (prej: kolik vás ještě přijede?) se do půlhoďky povedlo. Je fakt, že spát v tomhle stanu pro šest ve dvou je trochu zhýčkalost, ale zas proč ho jednou za rok nevyvětrat. Povedené dílo jsme šli oslavit pár pivama do hospody.
Před večeří zbyl ještě čas na názornou ukázku výměny zadního pláště. Přeci jen Lucík jako velká bikerka by měla být schopna vyměnit píchlou duši. Ačkoliv píchám a měním zadní plášť celkem často a většinou úspěšně, tento den mi nebylo přáno. Nakonec se to povedlo, ale pokud si Lucík měla odnést ze školení dojem, že vyměnit duši je hračka, tak to se rozhodně nepodařilo. Ovšem jednu zásádní věc jsem přeci jen zjistil. Když jsem chtěl její kolo projet, došlo mi (a prohledání auta mě v tom utvrdilo), že jsem nechal SPDčka v Praze! Z tohoto šoku jsem se během večera vypitím několika dvanáctek dostal, a tak již s chladnou hlavou jsem nařídil budíka na 4:45 a šel spát.

sobota 27.6.
Kost - Prachovské skály - Trosky

Ve 4:45 budíček.No nic, za blbost se musí platit. Závora je sice zavřená, ale na doporučení od slečny z vrátnice volám na uvedené číslo a opravdu za chvíly přicházejí dva sekuriťáci. V šest jsem na Zbraslavi, beru boty co na mě koukaj z botníku a v sedm už jsem zpět v kempu. Celkem šílená jízda.
Snídaně klasicky v kiosku u brány a ve čtvrt na devět vyrážíme. Je příjemně, ani zima ani teplo, polojasno. Přes lázně Sedmihorky stoupáme mě už notoricky známou cestou na Hrubou skálu. Následuje krásný tříkilometrový sjezd po červený na jehož začátku nemůžu nevzpomenout na bráchu, který se tady před třemi roky tak pěkně rozšvihal. Vlastně společného je toho víc. Díky častým dešťům byla cesta dosti bahenitá a plná louží. Absence blatníků byla samozřejmě vidět na první pohled.

lázně Sedmihorky

Kolem Žehrovky a malým úsek po silnici přijíždíme do Libošovic. Zde se můžem rozhodnout, zda ke Kosti přijet zkrze Prokopské údolí po červené nebo po bikové 4010. Volíme (pardon, já volím) cestu údolím, neboť Prokopské údolí v Praze je tuze pěkné a i toto určitě bude stát za to.
I kdyby jsme cestou potkali panenku Marii, nestálo by to za to. Bylo to velmi špatné rozhodnutí. Trochu bahna samozřejmě nevadí, ale co je moc, to je moc. Po dvou kilometrech jízdochůze jsme se dostali do bodu odkud není návratu. Cesta se změnila v jedno nekonečné bahniště a nezbylo než vzít kola na ramena, tiše oplakat čisté boty, snažit se ignorovat všudypřítomný bahenní smrad a přežít zbývající kilometr.
Lucík se oprávněně hněval, já byl přímo nasranej. Naštěstí jsme to dotlačili až k Bílému rybníku u Kosti a u mola měli šanci totálně zadělaný kola umejt.

Kost

Na hradě jsme nemohli minout občerstvení U rytíře, dali po jednom škopku, vyčistili SPDčka od bahna a pokračovali přes úžasný údolí Plakánek, Sobotku, různé vesničky až do Blat, kde jsme se v místním hostinci občerstvili pivem a polívkou. To už jsme se dostali do katastru Prachovských skal, kde jsme ještě udělali zastávku na zřícenině Pařez a už pomalu stáčeli kormidlem k hlavnímu cíli naší dnešní etapy-hradu Trosky.
Před druhou odpolední jsme již byli na hradě a stoupali na Pannu, pokochat se rozhledem po okolí. Před třemi roky byla taková mlha, že nebylo vidět na deset metrů. Tentokrát jsme dohlédli až na Bezděz.

na Pařezu

Luxusním technickým sjezdem po modrý a dále po bikové 4010 jsme se vrátili do kempu, respektive jsme dojeli do restaurace u fotbalového hřiště. Zde probíhala pro místní velká sláva, neboť jejich klub z pralesní ligy slavil 90 let vzniku. Za tímto účelem si pozval tým z první ligy Jablonec, kterej je zpráskal 9:0. My si dali špagety a pivko, což bylo vlastně první pořádný jídlo toho dne.
Večer za náma z Milevska dorazili naši na motorce, kterejm jsem zamluvil chatku na přespání. No a protože v kiosku u závory hrála nějaká country kapela, ještě jsme stačili docela slušně popít.

graf bohužel není celý, computer na Troskách přestal nahrávat

neděle 28.6.
Kozákov - Frýdštejn - Valdštejn

kemp Sedmihorky po ránu (v pozadí vrchol Kozákov)

Zblblej z předchozího dne vstávám dobrovolně v 6:45. Asi už stárnu. Zbývající čas do budíčku vyplňuji procházkou po kempu a focením úžasné ranní atmosféry. Bohužel kalkulačka není schopna ranní scenérii plnohodnotně zachytit. Snídani odbydem klasicky v kiosku u závory a v půl devátý vyrážíme na dnešní královskou etapu.
Hned zkraje se zakusujeme do 12 kilometrového stoupání s převýšením 500m na jehož konci dobýváme kopec Kozákov. Výsledný čas hoďka a půl není vůbec špatný. Z Kozákova jakožto nejvyššího kopce Českého Ráje je famózní kruhový výhled. Přispívá k tomu i počasí, které je od rána opět celkem fajn. Na jedné straně máme pod sebou celý Ráj a na opačné straně jsou již vidět Jizerské hory a města Semily a Železný Brod.

rozhledna Kozákov

Nezdržujem se ale příliš dlouho, ještě nejsme ani ve třetině. Ze silnice se dáváme vlevo luxusním sjezdem po červený, který prověří techniku jízdy a stav brzdových destiček. Pořád se držíme červený a po Hamštejnském hřbetu (singlík, krásné vyhlídky) sjíždíme k Jizeře, konkrétně do městečka Malá Skála.
Zde už bylo potřeba najít nějakou putiku, jelikož se přiblížil čas oběda. Šťastnou náhodou jsme se dostali do pizařství Pietro Tomasso. Úžasná hospůdka u hlavní silnice se skvělým jídlem a ještě lepšími cenami. Jediná vada na kráse je, pokud přijedete na kole, přejíte se jako my a pak hodláte vyjet na Frýdštejn. 5 km stoupáni s převýšením 200m není na plný žaludek to pravé.

výjezd na Frýdštejn

Zmlsáni z Kozákova jsme úplně nedocenili frýdštejnské výhledy a spíš než po okolí, jsme se rozhlíželi po blížící se okluzní studené frontě. Nechtělo se nám čekat na bouřku na hradní věži a tak jsme se fajnovým sjezdem po modrý protáhli přes Turnov a po bikové 4078 začli stoupat k poslední dnešní zastávce-hradu Valdštejn.

vstup na Valdštejn

Náročná etapa si začala vybírat svou daň, v podobě menších krizí v pelotonu, ale úspěšně jsme je zvládli. Prohlídku hradu jsme sice nevynechali, ale vzali jsme to pěkně hopem. Přeci jen na kulturu už moc chuť nebyla. A tak přes Mariánskou vyhlídku a darebně úzkou průrvu ve skále, jsme si sjeli zelenou a před čtvrtou odpolední dorazili celkem utahaný do kempu.

Hrubá skála z Mariánské vyhlídky

Ve zbytku dne po nezbytné hygieně se Lucík dal na odpočinek. Já šel řešit na vrátnici doplatek za stan. Při příjezdu přiznaná velikost B se zdála moc malá, a doplatek do kategorie těžkých vah C stál 45 Kč. Pak začlo jako každý den pršet a nápad na Tour de Bier po kempu se ukázal jako velmi krásný zabíječ času.

stejný error jako předešlí den, tentokrát zdechnul na Valdštejně

pondělí 29.6.
Valečov - Krásná vyhlídka

to není garáž pro auto, to je náš stan

Do zataženého ráno se nikomu vstávat nechtělo. Čekal nás ale poslední švih, navíc odpočinkového rázu. Teda aspoň tak to bylo v plánu. Tradiční snídaně u závory, ovšem start v netradičně brzkých 7:53.
Při výjezdu po 4089 na Valdštejn jsme zavzpomínali na včerejší martyrium. Ovšem plni nových sil se ten kopec zas nezdál tak hroznej. Chvíli jsme pokračovali po hřebenu a pak zahli vpravo krásným sjezdem po modrý kolem Kopiceho statku. U hotelu Králíček jsme najeli na 4009 a sledovali jí až do Žehrova.

Následoval kus po státní 279. Provoz byl ale v pondělí dopoledne téměř nulový. Dál se stačilo držet zelené směr Valečov, která sice vedla krásnou přírodou, ale bahenní úseky moc příjemné nebyly. Obklopeni lesem jsme zkusili najít pár hub na smaženici. Něco se našlo, ale spíš tak na malý zákusek.

Valečov

U překrásné zříceniny Valečov jsme krátce posvačili a pak vyrazili zdolat stoupání ke Krásné vyhlídce. Cíl poslední etapy byl před polednem úspěšně zdolán, takže jsme se odměnili obědem. Ovšem nemůžu si pomoct, restauraci by určitě slušel milejší a hlavně rychlejší personál. I menu bylo dost drahé, na to jaké jídlo jsme obdrželi.

Krásná vyhlídka

Sjet z vyhlídky jsme chtěli po modré, protože z minule jsem si moc dobře pamatoval, že na červený jsou nepěkný schody a navíc zákaz pro kola. Bohužel. Buď sem takovej neumětel, nebo to je fakt špatně značený, ale ani natřikrát se nám nepodařilo tu modrou trefit. Opět jsme skončili u schodů. Snášení biků nám neváhali "zpříjemnit" uvědomělí turisté, s přednáškou o značkách, slušném vychování atd. Držel jsem se a sprostej sem byl jen trochu. Ale jednu výhodu to přeci jen mělo. Lucík našla krásný hřiby, takže večerní smaženice byla zajištěna.

tudy s kolama raději ne

Pokračovali jsme pohodovým tempem již po silnici přes Příhrazy, Doubravu a Ploukonice. Pohoda ovšem byla ta tam, když jsme zjistili, že se formuje brutální bouřka a míří přímo na nás. Od Všeně přes Turnov a dál po 4010 jsem nasadil vysoko-frekvenční tempo, který stíhá uviset jen Kančeláro a Voďour maximálně po jednom pivu. Lucík se ale velmi statečně držel, ikdyž toho musela mít plný kecky. Před deštěm jsme dokonce stačili i zbalit stan a pak už vyrazili Krabicí směr Praha.

asi bude pršet