Černá Hora & Albánie
13. - 24.8. 2014
Sedm, šest, pět, čtyři, tři... Ne, to není odpočítávání startu kosmické lodi. To jen popisuju, jak postupně odpadávali členové Zissou teamu z letošní výpravy do hor. Jednu chvíli jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že bych vyrazil sám. Docela mě ta představa lákala. Doma o tom samozřejmě nechtěli ani slyšet. Nakonec jsme vyrazili ve třech. Já, Brácha a Humpy. Stejná sestava letěla před dvěma lety do Skotska projít trasu West Highland Way. Mnohé se od té doby změnilo. Mlaďoši nám nějak dospěli. Jsem zvědavý, jestli s nimi bude pořád taková sranda.
Den 1.
Pro přesun do Černé Hory jsme opět využili přímý vagón ČD. Tzn., že cestující zůstává ve vagóně, který se v Budapešti a Subotici přepřahá k jinému vlaku a takhle dojede našinec až k moři. Už jsme takhle jeli s Poulou, když jsme mířili do Durmitoru. Letos to ale mělo být trochu jinak. Jarní mohutné záplavy v Srbsku poničily i část železniční tratě, takže v Subotici budeme muset přesednout na autobus, který nás doveze až k moři.
Budík mám nastavený na úžasný čas 4:00. Tak abych stihnul první ranní autobus na Smícháč. Sraz máme klasicky na hlaváku před Burger Kingem. Mlaďoši přicházejí záhy po mě a diví se, že už mám v ruce Plzničku. Není ale kam spěchat. Máme totiž zakoupeny místenky, takže místo nám nikdo nesebere. V kupíčku jsou ještě další dvě místenky z nástupem v Brně. Vagón do Černé Hory je zaplněn jen z půlky. Je to kvůli tomu, že se pak přesedá na autobus a dle informací ČD, by měl mít každý k dispozici dvousedačku. Takže doufáme, že ty dva příchozí si to rozmyslí a půjdou si sednout jinam. A skutečně se tak děje. Máme tedy celé kupé až do Subotica pro sebe.
 |
| tradiční místo setkání |
Na každou horskou expedici připravuju instantní Cuba Libre a ani letos tomu nemělo být jinak. Hodně jsem se ale rozmýšlel. Brácha byl čerstvě po nemoci, takže to na nějakou divočinu ve vlaku nevypadalo. Ale nakonec jsem ho udělal, vylejt to můžu vždycky. Naprosto jsem ale nebyl připraven na to, co vytáhnul Humpy ze své obří igelitky. 3-litrový demižon Rulandského šedého. Před odjezdem strávil pár dní na Moravě a tak mu přišlo jako dobrý nápad to vzít do vlaku. K tomu samozřejmě něco k zakousnutí. Nechtěli jsme být za totální alkoholiky, co otevřou flašku, sotva se probudí, a tak jsme počkali až za Brno a Rulandu načali. To už alespoň odbila devátá dopolední.
Kdesi v hloubi nekonečné maďarské roviny se nám podařilo podívat se demižonu na dno. Tou dobou se k naší pijatice pochopitelně připojil i brácha, který se začal náhle zázračně uzdravovat. Odbila druhá odpolední a do přestupu na autobus nám zbývaly tři hodiny. Jako kompenzace Českých drah za to, že jsme si zaplatili lůžkové kupé, ale nebudeme mít šanci ho využít, jsme si mohli vzít 3 půl litrové vody a v jídelním voze utratit 150Kč. Jídla jsme měli dostatek ještě z domova, zbývalo zjistit, za kolik prodávají pivo. Za Gambáče chtěli 35Kč. To jsou čtyři kousky pro každýho s malým doplatkem. Zdá se, že se zbývající tři hodiny nudit nebudem.
Kromě jedné party horalů jsou ostatní spolucestující očividně turisté mířící k černohorskému pobřeží, takže taktiku vylejt se jak konev uplatňujeme pouze my. Má to jednu velkou výhodu. Nemusíme se bát, že by došlo pivo, tak jak se nám stane na cestě zpět. Zásobovací most mezi jídelním vagónem a naším kupé zajišťuji povětšinou já. V povznesené náladě zkrátka nemohu odolat zvonečku připevněném na barovém pultu. Naštěstí má obsluha pro moje počínání pochopení a já si tak při každém doplnění paliva mohu několikrát zacinkat a připadat si jak host v recepci amerického hotelu.
Vypít čtyři lahváče za tři hodiny není žádný světoborný výkon. Ani když před tím člověk vypije ve třech tři litry vína. Ještě před nástupem do autobusu došlo tedy na moje dvoulitrové Cuba Libre. Pak už nebylo cesty zpět. Nemusím tedy zdůrazňovat, že naše kupé nepatřilo zrovna k těm nejtišším. A těch málo spolucestujících, kteří nás ještě neměli tu čest potkat na chodbičce nebo v jídelním vagónu, dostali tu šanci při přesedání na autobus. Hned ale všichni pochopili, že je jen v jejich zájmu nechat nás zabrat poslední pětku a přilehlé dvousedačky a doufat, že ty tři zpiťany brzy alkohol přemůže a v autobuse zavládne klid.
 |
| takhle nějak probíhala cesta autobusem |
Den 2.
 |
| bivak u nádraží |
Hodinka a půl nepřetržitého spánku udělala z kluků úplně jiné lidi. Na střídačku jsme se došli zkulturnit na blízkou benzínku a pak se přesunuli o pár desítek metrů dál před pekárnu. Během té doby jsme odmítli několik taxikářů, kteří zkoušeli štěstí, jestli náhodou nechceme jet do Durmitoru. Tam už jsem ale byl. S Poulou před třemi lety. I tehdy jsme vystoupili v Mojkovaci, ale na vlakáči. Byla tenkrát taková mlha, že nebylo vidět na krok. Byli jsme jediní, kdo z vlaku vystoupil a před nádražím čekal pouze jeden taxikář. Po trochu smlouvání jsme se rádi nechali dovést do Durmitoru s krátkou zastávkou ve městě k nakoupení snídaně. A říkejte si tomu třeba osud, náhoda nebo vyšší moc, ale přesně před tou samou pekárnou jsem se po třech letech ocitl znova. Burek s masem stál pořád jedno euro a chutnal pořád stejně skvěle.
Po sedmé ranní jsme vyrazili za dalším horským dobrodružstvím. Nejdřív jsme se ale museli vymotat z města. V centru jsme potkali ty dva kluky, zrovna se pokoušeli sehnat nějakou mapu. My jsme mapu pohoří Bjelasica k dispozici měli, ale zdaleka nebyla podle mých představ. Něco jsem stáhnul z internetu a vytiskl. Dalo se podle toho orientovat. Za předpokladu, že je krásný slunečný den a skvělá viditelnost. V mlze a dešti bych podle toho bloudit nechtěl. Krásný slunečný den, přesně takový dnešní den byl. A začínalo se citelně oteplovat už cestou z města. Na podruhé se nám podařilo dostat k vlakovému nádraží, kde už byla cesta značená červenobílými značkami.
 |
| vlakové nádraží Mojkovač |
Z Mojkovace ležícího v nadmořské výšce 800m, jsme museli vystoupat do dvou tisíc. To není nějaká neobvyklá porce. Při minulých expedicích se to pohybovalo v podobné rovině, možná to bylo o něco míň. Trpěli jsme ale vždycky. A proč? Protože jsme se vždycky po cestě vožrali jak dobytci a pak bylo stoupání na hřeben o to horší. Člověk je zkrátka tvor nepoučitelný.
První zastávku jsme udělali po dvou hodinách pochodu u stodoly, v jejíž blízkosti vytékal ze svahu pramen s úžasně studenou vodou. Bylo teprve devět ráno, ale trička už jsme měli propocený a při odpočinku jsme raději vyhledávali chladnější stín. Bohužel už kousek za touto stodolou se nám povedlo červenobílou značku ztratit. Zkoušeli jsme se kousek vrátit, ale bezúspěšně. Pokračovali jsme tedy dál s vědomím, že směr kam se ubírat známe, jen musíme využít lesní cesty a zkusit po nich vystoupat na hřeben. Cesta lesem mimo cesty nepřipadala v úvahu. Les totiž mimo vyražené cesty připomínal džungli, navíc svah byl tak prudký, že nám činila potíže pouhá chůze vzhůru po vyjeté cestě.
Pak najednou les skončil a my se ocitli obklopeni loukami. Zřejmě jsme došli k salaším Laništa. Hned se pokračovalo veseleji. Jednak cesta teď stoupala jen mírně a konečně jsme také viděli do okolí. Stoupat lesem byla docela nuda. A za druhé jsme podle mapy vystoupali do výšky 1.400m, takže zbývalo už jen dalších 600 výškových metrů.
Cesta, která se tak příjemně držela vrstevnice, najednou zmizela v zelené louce a s ní i veškeré značení. Chvilku jsme pokračovali dál, ale když se značka pořád neobjevovala, zahájil jsem frontální útok na hřeben. Nemělo smysl to oddalovat. Stejně jsme se tam nějak museli vyškrábat a je celkem jedno jestli po cestě nebo po louce. Humpy mi byl v patách, jen brácha to zkoušel dál po vrstevnici. Rozdělit se, nebyl úplně šťastný nápad, ale nechtěl jsem to hned první den hrotit, takže jsem jen doufal, že se o několik desítek minut zase setkáme.
Stoupání to tedy bylo výživný. Blížilo se poledne, a ač jsme byli těsně pod hranicí dvou tisíc metrů, vedro bylo jako kráva. Konečně se mi podařilo dosáhnout jakéhosi sedla, kde jsem počkal na Humpyho. Za několik dalších minut dorazil i brácha. Nikomu nebylo moc do řeči. Humpymu bylo blbě z chlastu a bráchu nepěkně píchalo v koleni. Rozhodli jsme se, že čas máme skvělej, nikam chvátat nemusíme, tak jsme si vyndali karimatky a normálně jsme na tom poledním slunci vytuhli.
O půl hodiny později jsme se jakž takž probrali a pokračovali dál. Ráno jsme se samozřejmě s nějakým natíráním ochranného faktoru vůbec neobtěžovali, takže naše krky a ruce začali lehounce chytat barvu. To ale nebylo to nejhorší. Tomovi se začalo darebně ozývat koleno, které si před měsícem namohl při sportovním víkendu. Ze začátku to sice vypadalo, že to bude jen dočasné, ale postupem času nám všem bylo jasné, že dál to asi půjde jen ztuha. Protože ať se to zdálo sebevíc kruté, ty těžší dny nás teprve čekaly.
Koleno bolelo hlavně při klesání, takže jsem se snažil jít pokud možno stále po vrstevnici. To nás ale zase několikrát zavedlo do hustého borůvčí, kde se šlo snad ještě hůř. Naštěstí jsme se vyšvihli do dalšího sedla, kde konečně byla značka a s ní i pěšinka, kterou jsme mohli sledovat. Pak začala klasická hřebenovka, tzn. nahoru a dolů. Brácha kulhal, Humpy měl děsnou kocovinu, vypadali jsme jak zbídačelí vojáci vracející se z fronty. Když jsme se přehoupli přes vrchol Crna lokva dosáhli jsme tím nejvyšší kóty dnešního dne: 2008 metrů nad mořem. Kolem sběraček, které se nám snažily jejich pracně načesané borůvky prodat, jsme sešli do sedla. Z údolí od Biogradského jezera stoupala prašná cesta a my konečně věděli, kde se podle mapy nacházíme.
Odbočili jsme z hlavní hřebenové cesty a začali klesat k jezeru Šiško. Byly sice teprve čtyři hodiny odpoledne, ale už jsme vybírali místo, kde pro dnešek zakempujem. S ohledem na bráchův stav jsme nehledali nic složitého, a protože v dohledu nebyl žádný skrytý plácek, na kterém by se daly postavit dva stany, rozbili jsme tábořiště kousek od cesty všem kolemjdoucím na očích. Snad jich nebude moc.
Klucí zalehli na karimatky a já se šel podívat k jezeru. Nebyla to žádná louže, ale bohužel bylo dost mělké a plné drobného života. Na pití bez filtru to tedy nebylo, ale koupačka v něm byla parádní. K jezeru sice nevedla žádná asfaltka, ale soudě podle několika aut parkujících u chatiček, nebyl problém se sem dostat i jinak než pěšky. Po návratu jsem zjistil, že kluci nelenili a mezitím postavili naše ultralight stany. Celá tehla výprava byla totiž pojmuta jako ultralight: lehké stany (tarpy), lehké baťohy, běžecké boty. Samozřejmě nejlehčí krosnu z náš všech měl stejně Humpy, to už byla taková jistota.
 |
| Šiško jezero |
Ve vzduchu ještě ale visela otázka bráchova dalšího fungování. Nevím, jak Humpymu, ale mně se moc ulevilo, když s tím Brašule začal sám. Sám si uvědomoval, že k dalšímu pokračování to není a rozhodl se nás opustit a dojet si k moři, kde se zhruba za týden setkáme. Tomu se říká soudnost. A ve mně se najednou praly hrozně rozporuplný pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že se brácha takhle rozhodl, ale na druhou stranu jsem mu trochu záviděl. Víte, jak jsem na začátku psal, že kluci postupně odříkali účast na tomhle výletu a já si jeden čas myslel, že pojedu sám. Začal jsem se tehdá na to i těšit. Samozřejmě v horách je to na prd zůstat sám, ale brácha jel k moři a mě bylo jasný, že jako jedinec zažije úplně jiný věci, než když bychom tam byli všichni tři.
Den 3.
Včera jsme to zatáhli fakt brzo, čemuž se ale nemůže nikdo divit. Spaní na velkých drnech s tenkou ultralight karimatkou nebylo bůhvíco, ale pořád to bylo stokrát lepší než spát v autobuse. Vstáváme tedy už v sedm. Bráchovo koleno se přes noc zázračně neuzdravilo, takže je rozhodnuto. Hážeme věci do baťohů a na snídani se přesouváme k jezeru. Tam večer dorazili i dva klucí, naši známý z autobusu. K jezeru přišli z druhý strany, proto jsme se nemohli potkat. Při pohledu na jejich obří krosny a vybavení je nám s Humpym jasný, že sem ultralight horečka ještě nedorazila. Mají ale průvodce Lonely Planet Černá Hora, takže brácha si alespoň může nafotit, co ho zajímá a nepojede k moři úplně na blint. Plán má takový, že sejde k jezeru Biogradsko a odtud se pokusí dostat nějak k moři. Sraz budeme mít zhruba za týden v letovisku Sutomore, což je kousek od Baru. Odtud odjíždí náš vlak, respektive autobus. Před devátou tedy nastává čas loučení. Přece jen to je mladší brácha, a i když už je to dospělej fracek, neopouští se mi ho s lehkým srdcem.
Ať už chodím po horách, nebo jedu někam na kole, záměrně se vyhýbám vracení se stejnou cestou. To mě dokáže vždycky otrávit. Při cestě zpět na hřeben jsme naštěstí měli variantu jak se vyhnout potupnému návratu stejnou cestou. Pokračovali jsme dál kolem jezera, salaší a pasoucího se dobytka. Cesta byla jasná a dokonce i značená. Dlouho nám ale ta pohoda nevydržela. Za jezerem Ševarina, které spíš připomínalo louku než jezero, se nám úspěšně povedlo značku ztratit. Stačilo se kousek vrátit a najít místo, kde jsme patrně minuli nějakou odbočku, ale to by bylo pro nás příliš potupné. S vědomím, že hřeben je vpravo, jsme zahli do hustého listnatého lesa a po pár set metrech jsme se opět napojili na značenou cestičku.
Černohorci, zdá se, objevili výhody a krásy chalupaření, obzvláště v horském prostředí. Vždycky je lepší vlastnit chatičku u moře, která se může během sezóny pronajímat, ale stavební parcely asi už budou značně rozebrané a cenově to asi bude taky někde jinde. V horských údolích je ale místa dost. Třeba zrovna to, v kterém jsme se právě nacházeli. Je to ale zvláštní pohled. Vedle sebe stojí salaše, lépe řečeno chatky, kterým před vchodem parkuje moderní esúvéčko a pak jsou tu ty původní, které už pár zim pamatují. Jejich obyvatelé tu žijí celoročně a pro vodu si chodí k nedalekému prameni. U jednoho takového pramene jsme dali malou pauzu a nabrali zásoby vody. Zkoušeli jsme si pokecat s paní, která tu zrovna myla kastroly, ale naše černohorština ještě není moc dobrá.
V deset dopoledne jsme se ocitli zpátky na hřebeni. Krásné výhledy do krajiny hyzdil akorát monstrózní vysílač na třetím nejvyšším vrcholu pohoří Zekova glava a těžké šedivé mraky visící někde nad Durmitorem. Možná proto jdeme docela svižně. Cesta vede ale víceméně stále po vrstevnici, takže během chvilky jsme na rozcestí pod vysílačem. Značená cesta vrchol obchází zprava, my ale stoupáme až na samotný vrchol ve výšce 2.117m. Pod námi se nachází jezero Pešica, kde by bylo přímo úžasný kempování. Ještě není ale ani poledne, takže po krátké přestávce pokračujeme dál. Vysílač je obehnán plotem s ostnatým drátem, ale nechá se to obejít. Pak už klesáme po široké cestě, která k vysílači vede.
Na přímém poledním slunci je snadné ztratit koncentraci. V lehkých běžeckých botách je nutné dávat pozor na každý krok, protože to co vám kotníkové boty se svojí masivní konstrukcí odpustí, může vést v běžeckých botách k těžkému výronu kotníku. Tak jako v případě Humpyho. Ze začátku to vypadalo, že snad fakt budu pokračovat dál sám, ale opravdu jen na chvilku. Sérií vulgárních nadávek by uzdravil snad i zlomeninu. Zrovna nás ale míjeli starší pánové z cyklo zájezdu od Kudrny. Ti asi takhle jadrnou češtinu v černohorských horách nečekali.
V klesání jsme pokračovali až do Raskrsnica ve výšce 1725m. Ze sedla jsme se buď dali špatnou cestou, nebo nebyl tenhle úsek kolem vrcholu Klisura značenej. Směr jsme ale měli dobrej a za salašemi Čkala, se vrátilo i značení. To už jsme ale byli v malém pohoří Ključ. Po pravé straně se nachází jeden ze dvou černohorských lyžařských center, Kolašin 1450. V Kolašinu jsme také měli původně začínat, ale pak mi přišla trasa moc krátká, tak jsem jí lehce překolíkoval.
Vysílač máme pořád na dohled, takže o signál si nemusíme dělat starost. Brácha píše, že u Biogradského jezera to stálo za prd, takže se právě pokouší dojet až do Kotoru. Tam se mu určitě bude líbit. Snad se mu podaří sehnat nějaký levný ubytko. My s Poulou skončili v takovém surrealistickém pokoji, ale na přespání to stačilo. Humpy mezitím začal připravovat večeři. Včerejší kocoviny se během dnešního dne úspěšně zbavil, a i chuťové buňky se mu navrátily. Stejně jako včera vaří brkaši, dnes ale vylepšenou o restovanou cibuli a čabajku. Já dnes šel do kuskusu s olivami, sušenými rajčaty, tuňákem, to celé zasypané parmazánem. Já si tu hubu prostě nevošidím ani na horách.
Plápolající oheň krásně dokresluje pohodovou atmosféru zapadajícího slunce. Během dne jsme toho při pochodu moc nenamluvili, ale najednou to jde úplně samo. Probíráme všechno možný i nemožný, dokud nás tma a hlavně padající rosa nezažene pod tarp.
Den 4.
Hlavní důvod, proč si člověk místo klasického stanu sbalí do baťohu tarp, je úspora hmotnosti. Můj tarp váží necelé kilo a Humpyho, který jde tvrdě po hmotnosti čehokoliv, dokonce jen půl kila. Staví se na trekové hůlky a samozřejmě není samonosný, proto nelze postavit kdekoliv a výběr místa pro nocování je třeba pečlivě vybírat. Standardní stan je dvouplášťový, tarp je prostě jen plachta vztyčená na hůlkách. Proto je zapotřebí zajistit dostatečné větrání, aby se kondenzovaná vlhkost nesrážela na vnitřních stěnách. Ačkoliv jsme spali s oběma vchody otevřenými dokořán, stěny tarpu byly úplně mokré a stejně tak naše spacáky. Vycházející slunce nás vytáhlo ven už v šest ráno. V poklidu jsme uvařili snídani a počkali, až se naše péřové spacáky vysuší na sluníčku.
Jen co jsme vyšli z lesa, nabízejí se nám nádherné pohledy na pohoří Komovi. To bude náš další cíl. Nejprve ale musíme trapně sestoupit, abychom si to pak mohli zase nastoupat zpátky. U napajedla doplňujeme z pramene zásoby vody, protože to opět vypadá na parný den. Nedůvěřivě nás u toho pozoruje skupinka koní, kteří si ihned po našem odchodu zabírají zpět svoje napajedlo.
 |
| vzhůru do pohoří Komovi |
V půl desátý jsme konečně sestoupili až k silnici protínající sedlo Trešnjevik. Pohoří Komovi asi bude o něco navštěvovanější než sousední Bjelasica, soudě podle dvou hospod u silnice. Nikde ale není nikdo, kdo by nás mohl zlomit na jedno či dvě ranní pivka a tak z výšky 1573m začínáme stoupat lesem k pohoří Komovi. Cestou se trochu rozhlížím kolem a kolem, protože takhle přesně vypadá les, kde by mohly růst nějaké houby. Když skutečně jednu spatřím, shazujem s Humpym krosny a o chvíli později jsme majitelé čtyřech luxusních hřibů. Večer bude žranice.
Vápencové pohoří Komovi není nijak rozhlehlé. Co ale nepobralo na rozloze, to bohatě dohnalo v kráse. Se svými dramaticky rozeklanými vrcholy připomíná Alpy. Z osmi vrcholů jsou bez použití horolezecké výbavy dostupné jen tři. Celé pohoří se nám v celé své kráse zjevilo hned, co jsme vyšli z lesa. Rychlou chůzí jsme minuli osadu deseti chat Eko Katun Štavna. Nestavěli jsme ani u stánku, a to hlavně proto, že byl momentálně okupován partou Čechů. Jen jsme doplnili u pramene vodu, ať se nám krásně stoupá. Po třech kilometrech jsme dorazili k rozcestí Konjic, ve výšce 1833m. Až sem se nechá dojet autem. Dál už ale musí každý pěšky. Na výběr je ze dvou cest, z nichž každá vede přibližně stejným směrem, tedy do samého středu pohoří. Alepoň tak jsme tomu věřili. Zvolili jsme samozřejmě tu dramatičtější. Žádná hrůza nás ale asi nečeká, protože míjíme dvě navoněné Srbky v teniskách a s kabelkami. Zbytek jejich grupy sbíral síly na úsek, kterým jsme se k nim právě vyškrábali. Chlapík se s námi dává do řeči a ačkoliv si moc nerozumíme, celkem rychle jsme pochopili, že tahle cesta vede jen a pouze na Kom Vasojevicki. Co teď? Sice děláme jako že zvažujeme možnosti, ale oba moc dobře víme, že se vracet nebudeme. To je přece tak potupný. Správná cesta musí být někde pod námi, stačí na ní jenom sejít. Z počátku to šlo. Mírně jsme klesali borůvčím až k sutinovému poli. Zhruba 100 výškových metrů pod námi jsme zahlédli naší cestu. Ale jak se k ní dostat. Zkusil jsem sutinové pole, které se rozprostíralo před námi, ale tudy cesta nevedla. Svah byl pekelně příkrý a v drobné suti nebyla šance mít sestup jakkoliv pod kontrolou. Nezbývalo než sestoupit příkrým svahem a vyhýbat se rizikovým místům, jako například příkrá skála apod. Což se lehce řeklo, ale o něco hůř provádělo. Jedno je jisté. Vidět nás holky, nepochválily by nás. Rozhodně by nás nepochválily. Celý sestup o 100 výškových metrů nám zabral skoro hodinu, což asi jasně dokresluje, jak moc náročné to bylo. Nakonec jsme to ale nějak ve zdraví slezli až k cestě. To byla velká úleva.
O pár set metrů dál odpočíváme u rozcestníku a doplňujeme vydanou energie. Sušenky, oříšky, klasický sortiment. Je jedna hodina odpoledne a podle cedule je to dalších 2 a půl hodiny na vrchol. My tam asi budeme o něco rychlejc, ale stejně. Jestliže byl včerejšek celkem výživnej, dneska to bude ještě horší. Rozjímání o krásách okolní přírody tedy necháváme na večer, hážeme krosny na záda a vyrážíme dál. Cesta vedla kotlinou lemovanou po obou stranách nepřístupnými štíty. Pořád se bylo na co dívat a tak jsme se ani nenadáli a stáli v sedle pod Kom Kučki. Kousek od sedla jsme schovali krosny, abychom se s nima nemuseli vláčet až k vrcholu. Kromě party Srbů jsme sice za celý den nikoho nepotkali, ale když si to člověk spočítá, kolik už zaplatil za výbavu, co nesl na hřbetu. Raději neriskovat.
Ze sedla vypadal vrchol dost nepřístupně. Soudě ale podle siluet na vrcholu, muselo jít to 300 metrové převýšení nějak zdolat. Celkem nezáživné stoupání bylo zhruba v půlce proloženo prvními úseky, kde se museli zapojit i ruce. Směrem k vrcholu těchto míst stále přibývalo a finální ostrý hřebínek byl vyloženě lahůdkou. Za 45 minut (o polovinu méně, než stálo na ceduli v sedle) byl nejvyšší vrchol pohoří Komovi dobyt. Z výšky 2.487m jsme měli úžasné výhledy na všechny strany. Zvláště nás zaujal pohled směrem pohoří Prokletije v Albánii. Tam totiž směřovali naše další kroky a podle toho, co jsme mohli odsud vidět, nudit se rozhodně nebudem. Ty siluety, které jsme viděli ze zdola, patřily skupině černohorských turistů. Jejich vedoucí se s náma dal brzy do řeči a jak se záhy ukázalo, měl o Čechách celkem přehled. Jako že nám bude někdo na vrcholu Kom Kučki jmenovat pražské čtvrti jako Holešovice, Vršovice, to jsme opravdu nečekali.
 |
| Kom Kučki a na obzoru Prokleté hory |
Na vrcholu byl signál a tak jsme napsali domů svým blízkým a samozřejmě nemohlo chybět ani vrcholové foto. V okamžiku našeho sestupu byla už skupina dávno pryč, ale dohnali jsme jí poměrně rychle. Ty lidi se v obtížnějších pasážích fakt báli. Moc jsem nechápal, jak se mohli vyškrábat až nahoru. Humpy mi sice nadával, že se po skalách pohybuju až moc lehkovážně, ale mě to bavilo a prostě jsem si nepřipouštěl, že bych mohl chybovat. Hádám ale, že to si nepřipouští nikdo, dokud tu chybu neudělá. A na horách některé chyby člověk udělá jen jednou. No, nic se ale nestalo, postupně jsme se přes skupinku probyli a pokračovali v rychlém sestupu.
Krosny jsme naštěstí našli na tom samém místě a v tom samém stavu, v jakém jsme je s těžkým srdcem opouštěli. Nepěkným sestupem na přímém odpoledním slunci jsme klesli o dalších 200 výškových. Jestliže jsme byli unavený už před výstupem, teď už jsme toho měli akorát tak dost a začali jsme pomalu hledat nějaké nocležiště. Cesta se nám v těchto místech ztrácela mezi trávou a balvany. Směr byl ale pořád jasný. Vpravo se tyčil masiv hory Rogamski vrh a vlevo krajina padala do údolí řeky Mojanska. Šli jsme tedy dál víceméně po vrstevnici a brzy jsme opět na značenou cestu narazili. Již dávno jsme opustili plán dojít až ke kapličce pod vrcholem Sumor. A když jsme našli pěkný pramen křišťálově čisté vody, věděli jsme, že tady to pro dnešek zapíchnem. Po 10 hodinách pochodu jsme za velkým balvanem postavili tarp.
Místo to sice nebylo ideální, trochu na větrné hůrce, ale v případě že by se doopravdy něco velkého přihnalo, byla kousek od nás opuštěná, ale zařízená salaš, kde bychom se mohli případně ukrýt. Brzy jsme také zjistili, že všude kolem nás roste spousta jahodníků, jejichž plody dosahovaly úctyhodných rozměrů. Velmi vítané zpestření jinak vesměs instantní stravy. Ostatně celý večer se nesl v netradičním stravovacím duchu. K chilli kuřeti na paprice z řady Dobrého hostince, jsem ještě zpracoval ty hříbky, kterých i po selekci červivých částí byl plný kastrůlek. S plnými bachory jsme se ještě chvilku povalovali před tarpem, než nás chlad a únava zahnaly do spacáků. Zítra musíme trochu zvolnit, protože tímhle tempem se za chvilku odrovnáme. Dyť jsme usnuli ještě za světla!
 |
| příprava večeře |
Den 5.
Oba vchody, které jsme měli kvůli kondenzaci opět otevřené, jsme museli v noci zavřít. Důvod? Jednoduchý. Dostavil se déšť. Tedy něco, co jsme zatím nepoznali. Jen jsme mohli doufat, že po probuzení bude po dešti. A skutečně bylo. Žádné bubnování na plachtu. Spíš kolem vládlo až podezřelé ticho. Stačilo však otevřít vchod a hned bylo jasno. Tedy spíš mlhavo. Hory a všechno kolem nás zahalila neprostupná mlha. Nebo mrak. To je asi jedno, každopádně nebylo vidět na deset kroků. Nám tedy nezbývalo než zůstat ve stanu a čekat. Né snad proto, že bychom byli tak zhejčkaný a chodili jen za pěkného počasí. Dnes jsme měli opustit značenou stezku a orientovat se jen podle okolního terénu. Což jde v neprostupné mlze jen těžko, že?
 |
| večerní pohled ze stanu... |
 |
| ...se od toho ranního trochu lišil |
Takhle jsme se ve stanu převalovali zhruba dvě hodinky, až se nám naskytla šance na jeho opuštění. Po deváté se totiž probralo osazenstvo salaše, které tam v noci dorazilo autem. Zřejmě na nějakou párty. Víc nevíme. Byli jsme příliš unavení na to se tam dojít podívat a případně rozjet nějaký friendship. Ať tak nebo tak salaš se uvolnila a my se do ní přesunuli. Mohli jsme alespoň dát sušit tarp a spacáky. To nás přeci jen na nějaký čas zaměstnalo. Já se pak věnoval dopisování deníku a četl. Vím, že knížka, díky své váze, asi nepatří do výbavy správného ultralighta, ale já měl s sebou elektronickou čtečku, která se svými 150g nevážila zas tak moc. A když jsem viděl Humpyho, kterej nudou četl i složení instantních polívek, nepochyboval jsem o správnosti svého rozhodnutí.
Když jsme kolem poledne protnuli nudu vařením, začínalo být patrné, že mraky z údolí postupně stoupají nad okolní vrcholky. Ve dvě už bylo definitivně zřejmé, že nízká oblačnost je na ústupu a tak jsme se rychle sbalili a vyrazili. Zbývalo nám zhruba 6 hodin světla a ty jsme chtěli beze zbytku využít.
Svižným tempem jsme za necelou hodinku dorazili k malebné kapličce pod vrcholem Sumor. Nafotili jsme pár snímků, prohlédli interiér a pokračovali dál k rozcestí čtyř cest. Hlavní cesta dál klesala pryč z hor k vesnici Veruša. Pak tu byla cesta, kterou jsem chtěl původně jít dál. Teoreticky nás měla dovést až k jezeru Rikavačko. Na něm asi nebylo nic zajímavého až na to, že jsem se nikde nedočetl, že by tam kdo šel. Měl jsem prostě chuť si zahrát na průkopníka. Pak nelegálně přejít někudy černohorsko-albánskou hranici a kolem nějakého potoka sklesat do údolí řeky Vermosh. Bohužel čas hrál proti nám a tak jsem musel tento plán s těžkým srdcem opustit a dát se poslední možnou cestou. Ta měla, alespoň kousek, vést z druhé strany hřebene. Pod vrcholy Planinica a Maja e Zabeljit, což už jak název napovídal, bylo v Albánii. Jednalo se o čistou improvizaci, neměl jsem tušení, jestli to vůbec půjde.
Z počátku to šlo velmi dobře. Normální cesta, po které šlo jet autem, nás zavedla až ke dvěma salaším. U nich se nám povedlo k smrti vyděsit polooblečenou pastýřku, která spala v autě. Asi nepředpokládala, že by tudy nějaký blázni mohli kdy jít. No, to my ráno ještě taky ne. U salaší sice cesta končila, ale podařilo se nám najít pěknou cestičku vedoucí požadovaným směrem. Než jsme stačili rozvinout diskuzi, jak tudy pašují Albánci kokain do Evropy, skončila cestička v lese u pramene. Takže tudy to očividně nepůjde. Vrátili jsme se tedy k salaším, kousek vystoupali, tak abychom měli rozhled. Zhruba tři, čtyři kilometry od nás jsme na mýtině zahlédli něco, co mohlo připomínat salaš. Jistí jsme si nebyli, ale stejně jsme neměli na vybranou. Vpravo dole bylo údolí, kam jsme se museli dostat a pokud to opravdu byly salaše, určitě od nich vede cesta, po které se do toho údolí dostanem. A tak začaly nejdelší dvě hodiny této expedice.
 |
| dole před námi údolí Vermosh a vlevo nepatrná mýtina, kam jsme se chtěli dostat |
Ke konci jsme v lese zachytili nepatrnou ovčí stezku, která nás vyvedla až na kýženou mýtinu. Salaše tu opravdu byly, ale již ve značném stádiu rozpadu. Ale cesta tu byla. Prošli jsme kolem jakéhosi pomníčku s albánskou vlajkou, čímž jsme se definitivně utvrdili, že jsme právě nelegálně vstoupili na albánskou půdu. Pokynuli jsme dvěma staříkům a zahájili sestup do údolí.
Údolí řeky Vermosh bylo přesně takové, jaké jsem se obával, že bude. Na kámen spasená země plná ovčích bobků a odpadků. Vyschlé řečiště řeky, která se v pozdním létě ukrývala pod kameny. Jasně, byly tady i krásné rovné zelené plácky, ale všechny byly oploceny. Slunce už zašlo za okolní hory a my pořád nevěděli, kde budeme spát. Nakonec se nám podařilo najít jednu zahradu stranou hlavní cesty. Byla sice oplocená, ale jen nízkým dřevěným plůtkem. Snad nebude nikomu vadit, když se v rohu utáboříme.
Ještě než padla tma, prošel kolem nás pastevec se svým malým stádem. Ze slovansko-anglicko-albánské konverzace jsme pochopili, že on neví, jestli bude problém, že tu stanujem, protože to není jeho zahrada. Nikdo další už nás neviděl. Tedy aspoň jsme si to mysleli. Zrovna jsem totiž dojídal svůj narychlo uvařený kuskus, když si to k nám zahradou šinuly dvě postavy. Takže přeci jen jsme pozornosti neunikli a s počínající tmou budeme nemilosrdně vykázáni. Mladší ze dvou osob se představila jako Pomona. Lámanou angličtinou nám vysvětlila, že maminka anglicky neumí, ale že nám vzkazuje, že tady spát nemůžem. Přesně jak jsme tušili. Pak nás ale šokuje, když nám řiká, že máme jít s nimi, že přespíme u nich doma, kde dostaneme i najíst. To jsme opravdu nečekali. Pochopitelně s díky odmítáme a snažíme se paní vysvětlit, že když nás nechá přespat na zahradě, budeme nejvíc šťastni. Je ale neoblomná. Soukáme tedy věci do báglů a následujeme je k jejich domu.
Abyste mě chápali správně. Problém by ani tak nebyl v tom, že nás cizí lidé táhnou k sobě domů. Pár zemí už jsem navštívil a měl jsem neblahé tušení, že nás táhnou do nějakého penziónu. I když paní se dušovala, že žádné peníze od nás nechtějí. Tváří v tvář jejich obydlí jsem ale variantu s penziónem musel vyloučit. Zavedli nás až do obýváko-kuchyně, posadili na gauč a paní odněkud přinesla elektrický přímotop. Humpy si s sebou v kastrůlku přinesl večeři, kterou nestačil ani ochutnat a ta záhy skončila u čuníka. Soudě podle chrochtání mu moc chutnala. Přes Pomonu jsme se snažili nějak konverzovat, ale šlo to z tuha. Většinu času na nás paní koukala jak na svatý obrázek a ujišťovala se, jestli je nám teplo. Zhruba po půl hodině přišel pán domu. Moc vesele se netvářil. Taky kdo by byl nadšenej, když večer přijde domů a v kuchyni mu sedí dva smradlavý frajeři. Z toho co jsem pochytil, mu ale paní máma začala vyděšeně líčit, že jsme chtěli spát pod jakousi plachtičkou zabaleni do směšně malých futrálků. Ona asi fakt věřila, že bychom v noci trpěli. Pán roztál jako jarní sníh a začalo se pomalu nosit na stůl. K večeři se podával doma upečený chléb a fazolová polévka s domácím vařeným bůčkem. My k tomu dostali ještě vajíčko natvrdo. Polívka byla dobrá, ale ten bůček. To bylo trochu hardcore. Čistý bílý tuk. Ale co, energie je energie a v kombinaci s polívkou to šlo pozřít. Humpy zcela netakticky jedl až moc rychle a mě bylo jasný, k čemu to povede. Další nálož polívky a hlavně bůčku. Já jsem dojedl s ostatními, ale stejně jsem ještě jednu žběračku dostal. Prostě jako na obědě u babičky. Humpymu se sice kroutily i palce na nohou, ale statečně se s tím bůčkem popral. Ještě necelou hodinu jsme po večeři seděli v obýváku a zkoušeli přes Pomonu komunikovat. Moc to ale nešlo a kolem desáté jsme se nechali doprovodit do našeho pokoje. Koupelnu s teplou sprchou jsme s díky odmítli a pod přísným dohledem Ježíše Krista jsme ulehli na kutě.
Den 6.
Včera jsme nahlásili budíček na sedmou hodinu. Sbaleno máme už z večera. Jen jsme se ošplouchli v koupelně a jsme připraveni vyrazit. Naši hostitelé samozřejmě nespí a zvou nás ještě na snídani. Tu s díky odmítáme. Loučíme se s paní mámou a pan táta nás jde doprovodit k brance. Tak, a teď to přijde, říkám si. O kolik eur si asi tak řekne. Přicházíme k brance, lučíme se a.... A nic. Pomalu mi dochází, že ti dobří lidé nás prostě jen pozvali k sobě domů a nic za to nechtěli. Myslel jsem si, že tohle už se v dnešním světě zažít nedá. Omyl. Zdá se, že pořád existují lidé, kteří za vším nevidí jen osobní profit. Dávám pan tátovi alespoň krabičku cigaret, co jsem měl na úplatky a vřele se loučíme.
Prašná cesta brzy přechází na kvalitní silnici. Míjíme několik penziónů. Turisti však nikde. Tohle údolí už ale na ně připravené je. Snídáme za pochodu. Pořád se mi v hlavě přehrávají poslední události. Z rozjímání mě vytrhává až značená odbočka směr Shkodër. Nějak se nám ale nezdá, aby silnice k čtvrtému největšímu albánskému městu měla podobu kamenité polňačky. Pokračujem tedy dál po asfaltce, ale když jsme přišli k mostu přes řeku Vermosh spolu v konfrontací s mapou nám došlo, že se musíme vrátit, že to byla přesně ta odbočka, kterou se máme dát. Na poslední dny našeho černohorsko-albánského putování jsme totiž už disponovali relativně dobrou mapou, která nám nyní přišla velmi vhod.
Po zhruba sedmi kilometrech, kdy jsme mírně stoupali kolem říčky klestící si cestu přes mohutné balvany, jsme došli k uskupení obydlí a salaší Lepushë. Zajímavostí tohoto místa je, že všechny potoky a říčky nakonec skončí v Dunaji, který vtéká do Černého moře. Ale všechno, co pramenní na druhé straně kopce, už steče do Jaderského moře. My stále sledovali značku, která nás zavedla k říčce, kde ale náhle zmizela, takže jsme si klestili cestu, kudy se dalo. I přes soukromé pozemky. Naštěstí místní nemají ve zvyku svoje branky zamykat. Cíl dnešního dne byla opět Černá Hora, konkrétně údolí Grbaja dolja. Albánsky se to asi řekne nějak jinak, přesto nám ale místní rozuměli a posílali nás tím správným směrem. Když jsme nalezli ztracenou značku, která mířila neomylně vzhůru, pod stromem, skryti před poledním sluncem, jsme si dali menší svačinku.
Značená stezka nebyla ve skutečnosti nic jiného než klasická ovčí stezka. Po necelé hodině a pár stovek nastoupaných metrech jsme se ocitli venku z lesa, na rozcestí dvou značených cest. Na mapu jsme se teď moc spolehnout nemohli, značení bylo ve skutečnosti úplně jiné. Podle mapy tu třeba žádné rozcestí být nemělo. Pocitově jsme ale tušili, že se máme dát doprava. A tak jsme kolem sběračů borůvek a pasoucího se skotu nabírali další výškové metry. Na chvíli se k nám dokonce připojil pastevec, který mě neskutečně rozčiloval. V odpoledním žáru měl na sobě černé sako, bílou košili, kalhoty, a zatímco já se ve svých kraťasech a merinu tričku potil jako prase, on neměl ani orosený čelo. Ale hlavně mu bylo něco kolem šedesáti a statečně stačil našemu tempu. Čiperný chlapík.
Vystoupáním do sedla jsme zvládli převýšení tisíce výškových metrů. Zdá se, že to už je taková naše denní norma. Akorát jsme tam potkali albánskou rodinku. Otec uměl anglicky, tak jsme lehce pokecali a nechali si načechrat ega, když se rozplýval nad našimi výkony. Na vrchol Talijanka (2.057m) to bylo už jen kousek. Bohužel z černohorské strany tam mířil doslova dav lidí. Za poslední dny jsme nebyli zvyklí moc lidí potkávat a teď snad celej autobus jednodenních turistů. Posledním hřebíčkem do mé rakve byla věta, cituji: Moje GPSska mi hlásí, že už jsme v Albánii. To i Humpy v duchu zalomil rukama a popošli jsme o kus dál, kde jsme si mohli v klidu bez dalších 50 Čechů vychutnávat okolní panorama. A že bylo na co koukat. Na albánské straně byla vidět vesnice Lepushë, odkud jsme sem vyšplhali. Před námi pak masiv tří vrcholů Karanfili, pod kterými byla Grbaja dolja.
 |
| albánské údolí, ze kterého jsme vystoupali zpět do Černé Hory |
 |
| vrchol Talijanka, v pozadí masiv Karanfili |
Na konci plošiny se značení ztratilo, ale pod námi již byla vidět Grbaja dolja a stačilo tedy pokračovat v klesání. Najít cestu dolů bylo, tedy i přes četná příkrá suťová pole, v nichž se pohyb spíše podobal sjezdovému lyžování, jednoduché. V opačném směru ale musí být značně obtížné vybrat z těch několika lesních cestiček tu správnou, která vás dovede až nahoru. Pohybovat se tady volným terénem je skoro nemožné.
 |
| Lasse Kjus má důstojného nástupce |
Na dně údolí už to byla brnkačka. Stopy od aut nám daly jasně na vědomí, že už nás žádná divočina nečeká. Večer byl ještě daleko, ale my už hledali místo, kde přenocujeme. Zkraje nám žádný z plácků nebyl dost dobrý, a když už jsme začali míjet první salaše a chaty, šance na nějaký zastrčený plácek se rapidně zmenšovala. Humpy by asi byl schopen dojít až do Gusinje, ale podle mě nebylo kam chvátat a potřeboval jsem taky dopsat deník. Když jsme minuli čtyři altánky a o chvíli dál přišli k vydatnému prameni, rozhodli jsme se vrátit a zůstat v jednom z altánků. Než padne tma, pak se někam zašijeme. Altánky se ukázaly jako oblíbené výletní místo Černohorců. Soudě podle bordele v okolí i četnosti lidí, kteří se kolem nás střídali. U pramene byla i malá salaš, kde se místní pastevec rozhodl přiživit na turistech a prodával domácí sýr. Za 2€ asi jen 100g, ale byla to vítaná změna po těch dnech instantní kuchyně. Největší radost nám ale udělala poslední grupa místních mladých Černohorců. Pravda, byli trochu hlučnější, ale neváhali a donesli nám každému jedno vychlazené Nikšičko. To jedno pivo po 5 dnech strávených v horách s náma docela zamávalo a děsně jsme vykysli. Samozřejmě, myšlenka, že ještě někde budeme stavět stan, byla pro nás v tuhle chvíli naprosto nepředstavitelná. Postupně všichni odjeli, práce v nedalekém kamenolomu ustaly, i psi přestali štěkat. Nastal náš čas, kdy jsme vyndali karimatky, zalezli do péřových spacáků a pozorovali hvězdnou oblohu nad námi.
Den 7.
Chtít po mém tělu, aby mě nechalo spát dýl jak do sedmi, je asi nesplnitelné přání. Takže sice vstávám a rychlou chůzí mířím k lesíku udělat, co je třeba, ale pak se zase rychle vracím a choulím se do spacáku. Je totiž pěkná kosa. A to taková, že i snídani vaříme ze spacáků a čekáme, až sluníčko přeci jen trochu nabere na síle. Vyrážíme tedy až před devátou, ale vůbec nám to nevadí.
 |
| luxusní tarp v provedení ultra-heavy-weight |
Dneska bychom se měli přiblížit někam pod nejvyšší vrchol Prokletých hor, Maja Jezercës. Jen co jsme minuli turistické chaty a penziony, přidala se k nám fena z darebně vytahanejma ceckama. Dost možná jde o tu samou fenu, co mě v noci budila, když přehrabovala odpadky. Soudě podle vystouplých žeber, asi nic kloudnýho nenašla. Přestože jsme jí nic nedali, nalepila se na nás a z uctivé vzdálenosti nás stopovala.
 |
| Ceckatá |
Gusinje je malé město na soutoku říček Vrulja a Grnčar. Do tohoto městečka naše teď již asfaltová silnička vedla a přesně tomuhle městečku jsme se taky mínili vyhnout. Přeci jen všechny ty lákadla v podobě hospod a krámků s jídlem, by mohly povážlivě narušit naší životosprávu. Chtěli jsme po značené turistické cestě č. 510 vystoupat do sedla Cafa Brada (1.611m) a pak nějak sejít do vesnice Vusanje, která leží na samém začátku údolí Ropojana. To byla asi jediná možná cesta, jak se přes masiv Karanfili dostat. Bohužel náš plán ztroskotal hned v samém počátku. Rozcestník jsme sice objevili, ale cesta nikde. Jen louka s vysokou, nechutně mokrou trávou. A do tý se nám nechtělo. Takže jsme pokračovali po asfaltce dál.
Na samém okraji Gusinje byl malý kostelík. Zimu z rána rozehnalo letní slunce, takže jsme rádi využili stínu stromů, které kostelík obklopovaly. Ceckatá, naše nová zvířecí společnice, už zcela ztratila ostych a nechala se dokonce i podrbat. To jí samozřejmě vyneslo něco k jídlu. Proti srsti jí nebyly ani müsli tyčinky, ale samotný oříšky nežrala. Ty už sem totiž nežral ani já. Na další expedici, jestli nějaká bude, musím tuhle oříškovou politiku přehodnotit. Nějakou energii to tělu jistě dodá, ale k čemu to je, když už je po pár dnech nemůžu ani vidět.
Byli jsme na samém konci údolí, navíc prakticky v civilizaci, takže nebylo divu, že naše telefony zachytily signál. Po dvou dnech jsme se tak mohli ozvat nejbližším. I brácha byl na živu. Kotor už měl za sebou, udělal špatnou zkušenost s Herceg-Novi a teď je právě v Perastu. Malebná vesnička v kotorském zálivu, naproti které leží maličký ostrůvek s kapličkou.
Jak už jsem psal, do Gusinje jsme nechtěli. Opustili jsme tedy asfaltovou silničku a mezi domky si to šinuli přímo na začínající hřeben, který rozděluje obě údolí. Podařilo se nám najít nějakou ovčí stezku, po které jsme dál stoupali s Ceckatou samozřejmě v patách. Cesta se ale postupně stáčela, zpět do míst odkud jsme přišli. Zkoušeli jsme jít i mimo ní, volným terénem. To ale naprosto nepřipadalo v úvahu. Nízké stromky rostly hrozně blízko u sebe a představa, že se s ohlým hřbetem budeme prodírat tímhle pralesem další minimálně hodinu, byla tak děsivá, že jsme se raději vrátili. Ano, vrátili jsme se zpět po té samé cestě. To už se mi dlouho nestalo. Naštěstí to nebylo nijak daleko, brzy jsme našli jinou cestu, která vedla požadovaným směrem a najednou jsme se vynořili z lesa a pod námi několik jezírek a budova připomínající mlýn.
 |
| Alipašini izvory |
Vusanje není žádná velká vesnice, přesto jsme se odsud nemohli nějak vymotat a najít cestu do Ropojany. Párkrát jsme se poptali a kýžený rozcestník nakonec našli. V poledním vedru, kdy se nepohnulo ani stéblo trávy, jsme tedy započali poslední stoupání letošního výletu. Čekalo nás převýšení téměř 1.700m. Hned na samém okraji údolí jsme se rozhodli trochu si odpočinout a schladit se ve vodě místní říčky. Zástupný důvod, o kterém jsme se raději moc nezmiňovali, byl ale ten, že jsme se od příjezdu ještě nemyli. Já se teda alespoň vykoupal hned první den, ale i tahle koupel se už odehrála před pěti dny. Voda v potoce byla ale tak šíleně studená, že veškeré cizopasné bakterie nacházející se na našem těle spolehlivě zabila. I tak jsme raději použili ekologické mýdlo a pořádně se vydrhli. Bohužel pocit svěžesti, jak by řekli reklamní mágové, nám nevydržel dlouho. V táhlém stoupání ropojanským údolím po nás brzy opět stékaly slané čůrky potu a jediné rozptýlení poskytovaly zmije občas se plazící přes cestu.
 |
| Vusanje |
Na samém začátku Ropojany byl luxusní pramen. S vodou jsem na tom nebyl bůhví jak dobře a v tom pekelném vedru dál mizela po decilitrech. Nicméně jsem uvěřil Humpyho tvrzení, že o kus dál vodu doplníme, vždyť podle mapy máme jít okolo dvou dalších pramenů. Prameny jsme úspěšně minuly, nebo prostě přes léto vyschly. Teď jsme se podle mapy blížili k velkému jezeru Liqeni Geshtares, na samé hranici Černé Hory a Albánie. Viděl jsem pár fotek z této oblasti a zhruba jsem tušil, že nás asi jezero nečeká. A tak tomu také bylo. Vyloupli jsme se na horizont a před námi se rozléhala krásná zelená louka aneb jezero Liqeni Geshtares. A já byl fakt nasranej. Ani né tak na Humpyho, kterej se vzhlídnul v ultralightu a chce nést na zádech, co nejmenší zátěž. Ať si pro mě za mě třeba zdechne žízní. Nasranej jsem byl na sebe, že jsem se nevykašlal na tyhle ultralightský kydy a nedoplnil vodu, když byla možnost. Jako bych v Durmitoru nezažil, co je to mít fakt žízeň.
 |
| jezero Liqeni Geshtares |
Za hlubokého ticha jsme míjeli vyschlé jezero. Podle mapy před námi byly ještě další dva prameny, ale moc jsem v ně nevěřil. Naštěstí Humpy prolomil zlověstné mlčení, vzali jsme rozum do hrsti, polkli falešnou pýchu a už podruhé během dnešního jsme se rozhodli vrátit. Až k rozcestníku. U něj snad najdeme tu správnou cestu k jezerům pod nejvyšším vrcholem Albánie. A jako mávnutím kouzelného proutku špatná nálada zmizela. Partnerská krize zažehnána.
U rozcestníku jsme tentokrát odbočili správně a po vystoupání několika serpentýn jsme se vynořili u opuštěné vojenské ubytovny Zastan. Ta je nyní nejspíš celoročně okupována pasteveckou rodinou. A jak se na správnou pasteveckou rodinu sluší a patří, náš příchod byl již dlouho dopředu avizován jejich hafanem. Tenhle byl ale darebně velkej a vzhledem k tomu, že nebyl přivázanej a cesta vedla poblíž jejich obydlí, neměli jsme z toho úplně dobrej pocit. Naštěstí štěkot psa vylákal ven z obydlí celou rodinu a ty psa zahnali. Zeptali jsme se na vodu a ta prý je kousek nad salaší. Pán domu na oplátku projevil zájem o naší Ceckatou. Tuhle situaci už jsem zažil. Poprvé v horách, v Rumunsku, taky projevili zájem o "našeho" psa, který se k nám přidal, protože ho Bimbo krmil týden starými řízky. Nemělo cenu lhát, bylo nad slunce jasný, že i tenhle pes je místní tulák. A třeba se naše fena bude mít u novejch kamarádů dobře. V Černý Hoře přece nevaří ze psů guláš, nebo jo?
Pramen krásně čisté vody jsme skutečně objevili kousek na salaší. Cítil jsem se ale trochu provinile, když jsem doplňoval zásoby vody. Ta fena nám důvěřovala, našla nás i po skoro deseti kilometrech a my jí při první příležitosti směníme za vodu. Navíc se od salaše ozývalo nepěkný vití a kňučení. Snažil jsem si nepředstavovat, jak paní máma krájí cibuli a pan táta zatápí pod velkým kotlem a raději jsme vyrazili vzhůru do darebně prudkýho svahu. Kde se vzala, tu se vzala značka na stromech a kamenech, ale vzhledem k tomu, že cesta vzhůru byla celkem jasná a vyšlapaná od ovcí, sklonili jsme hlavy a dupali nahoru.
Během necelé hodinky jsme zdolali 400 výškových metrů. Jediné co jsme za tu dobu viděli, byly stromy, hlína a ovčí bobky. Jo a vlastně Humpy měl na obzoru moje záda. Ne, opravdu jsme nezávodili, i když tempo jsme měli slušný. To se mu jen takhle opožděně mstím za tu vodu, co odmítal nabrat, když byla příležitost. Každopádně jen co jsme opustili les, pomalu se nám začala otevírat kotlina, kde se už nacházely jezírka Buni i Jezercës. Ty už byly na albánském území a my opět překročili nelegálně státní hranici. Snad už tentokrát naposledy. Bylo něco po čtvrté a my měli v plánu u jezírek zakempovat a ráno dobýt vrchol Maja Jezercës.
 |
| opět překračujeme hranice do Albánie, opět nelegálně |
Pocit odlehlé pustiny, kde vůkol není ani živáčka, nás bohužel opustil už u prvního jezírka, které okupovalo několik hlučných turistů. S mým štěstím se určitě jednalo o krajany, nedej bože bratry z východu. Humpymu bylo hned jasný, že půjdeme dál, ale nemám pocit, že mu to vadilo. Ostatní jezírka byly spíše takové velké louže těsně před vyschnutím. Před pátou jsme došli až k poslednímu jezírku Liqenet e Jezercës. Tam naštěstí nikdo nebyl. Navíc tu byl přímo luxusně rovný, travnatý plácek na zakempování. To už ani Humpy neprojevil touhu jít dál a to už bylo vážně co říct. Mezitím, co Humpy stavěl stan, tuto činnost jsem nechával čistě na něm, stal se opět zázrak. Po pěšince si to k nám šinula Ceckatá! Nevím, kdo z nás dvou měl ze setkání větší radost. Tím tedy myslím mě a Ceckatou. Humpy zřejmě není takový milovník zvířat a nejspíš tušil, že ho donutím, aby Ceckatý dal taky něco k jídlu.
Sice jsme se dnes už jednou koupali, ale pohrdněte koupelí v jezeře, které se nachází výš, než nejvyšší vrchol země odkud jste přijeli. Při téhle mojí teorii musím s povděkem konstatovat, že jsem rád, že nepocházím z Holandska. Na každý pád koupel byla osvěžující a stála rozhodně za to. Mezitím se naše tábořiště ocitlo ve stínu zapadajícího slunce a byl nejvyšší čas se osušit, navlíknout na sebe termoprádlo a zahájit přípravu večeře. Když půjde všechno dobře, již zítra večer bychom mohli být v civilizaci. Pokud tedy jde o něčem takovém v souvislosti s Albánií mluvit. Byl tedy ten správný čas udělat revizi zásob, protože jak jednou opustíme hory, nebudu chtít tyhle instantní náhražky jídla ani vidět. Uznávám, že italský špek do této kategorie nepatří, ale i tak jsem ho Ceckaté dal. Jako odměnu za to, jak utekla od bači a už podruhé během dneška nás našla. Doufal jsem, že si ho náležitě vychutná, ale vdechla ho na dvě přežvýknutí. Ostatně, že není vybíravá, ukázala, když nepohrdla ani Humpyho čokoládou.
Já si k večeři nachystal curry s krevetama. Vodu jsem použil tu z jezera a při nabírání jsem si všiml, že se ešus hemží miniaturníma potvůrkama. Byly červený jako ty v tom mém instantním curry. Tak jsem ten plankton uvařil, abych měl pocit, že jím opravdové jídlo. V puse to samozřejmě poznat nebylo, a jestli mě to ráno prožene, jenom dobře. Už jsem zase několik dní ve skluzu se stolicí.
Ochlazovalo se čím dál víc. Co bylo ale horší, začali nás otravovat takové drobné mušky. S obojím si naštěstí poradil skromný ohýnek, který se nám podařilo rozdělat. V okolí jsme našli několik suchých větví a jako hlavní potrava posloužil již z části ohořelý kořen. Kouř sice mušky odehnal, ale tepla z ohně moc nebylo, přesun do péřových spacáků tedy byl jasnou volbou. Zvlášť pro mě, který se začetl do knížky Hry o trůny. Usínal jsem v době, když už se Humpymu zdálo o svíčkový s pěti knedlíky.
Den 8.
Jak už jsem psal, každý večer usínám o dobrou hodinu později než Humpy. Jenže o co dýl jdu spát, o to dřív vstávám. Chtěl bych mít močovej měchýř jako má nosorožec, nebo aspoň Mošák. Většinou už pak neusnu, tak si raději čtu a čekám, až se Humpy probudí. Dnes ale ne. Naše tábořiště sice bylo ve stínu, ale jinak sluníčko už svítilo. Dobrého počasí jsme chtěli využít a tak jsme vstali poměrně brzy. Pokračujeme v dojídání zásob v jasné úměrnosti: čím víc toho sníme, tím lehčí budeme mít baťohy. Nezapomínáme ani na Ceckatou, která noc strávila schoulená vedle stanu. Pochybuju, že po všech těch včerejších trampotách nás dnes opustí, takže energii nepochybně bude také potřebovat.
V osm máme sbaleno a vyrážíme na poslední stoupání tohodle výletu. Jdeme celkem svižně, hlavně proto abychom se zahřáli. Po pěšině obcházíme bezejmenný kopec (2.162m). Za ním však cestička skončila ve sněhových polích. Ty pro změnu střídaly pole kamenné. Směr jsme ale na rozdíl od Ceckaté, která kdesi vzádu zoufale štěkala, neztratili. Tu a tam nám vypomohla značka nebo stopy těch, co tu již prošli před námi. O Ceckatou jsme se nebáli, věděli jsme, že nás zase najde. Což se taky stalo. Dostihla nás před sedlem, v místech kdy už jsme nahlas polemizovali, na který že z těch okolních nepřístupných vrcholů polezeme.
Jestliže doposud se značky objevovaly spíše sporadicky, od sedla byly nahuštěny v malých rozestupech. A my si nestěžovali. Cesta vedla nekompromisně nahoru a my byli rádi, že nám odpadla alespoň jedna starost. Velmi brzy jsme také pochopili, že trekové hůlky jsou nám tu zbytečné. Že teď mnohem častěji budeme využívat ruce. Pár úseků, kde to bez použití všech čtyřech končetin nešlo, jsme cestou vzhůru vskutku museli absolvovat. Několikrát jsem si říkal, že tohle už je pro Ceckatou konečná, že zkrátka není šance, jak by po skále vyšplhala dál. Ale tuhle fenu jen tak něco nezastavilo. Když viděla, že pokračujeme dál bez ní, začala zoufale výt, aby se po chvilce objevila o kousek nad námi. A nikdo nechápal, jak se tam mohla dostat.
Po dvou a půl hodinách jsme se konečně vydrápali na větrný hřebínek, po kterém jsme došli k vrcholu Maja Jezercës (2.694m), této nejvyšší hory Prokletých hor i našeho letošního putování. Ani náš časný budíček nám ale nezaručil prvenství u vrcholového kříže. Myšleno samozřejmě tohoto dne. Jako první zdolali vrchol italští zeměměřiči v roce 1929. Nyní byl ale prostor kolem kříže okupován skupinkou lidí a mně už zdálky bylo jasný, odkud budou. Jasně že to byli Češi. Ale musím uznat, že to byla fajn skupinka. Už jen proto, že Ceckatá na nich vyloudila kus vysočiny, pořídili nám vrcholové foto a trochu jsme si na nich pohonili ega, když jsme vylezli nahoru "na těžko", kdežto oni nechali svoje batohy na pastvinách pod sedlem Pejëc. Ostatně tím směrem jsme měli namířeno i my, takže jsme rádi využili jejich nabídku na doprovod. Na vrcholu už stejně nebylo nic k vidění, přihnal se totiž mrak, který okolní panorama dokonale schoval.
Ačkoliv měli jen malé baťůžky, případně vůbec nic nenesli, sestupovalo se dost pomalu. My se usídlili na čele, kde jsme kecali s jejich náčelníkem, kterému zřejmě vyhovovalo naše tempo. Díky tomu jsme ale museli častěji stavět, abychom počkali i na zadní voj, kde převládali osoby opačného pohlaví. Byli jsme ale rádi, že nás náhoda dala dohromady. Tato přístupová cesta na vrchol nebyla vůbec značena. Jen sem tam nějaký ten kamenný mužík.
V nižších partiích nás náčelník poslal napřed, když usoudil, že už cestu neztratíme, a sám čekal na ostatní, kterým jsme mezitím opět utekli. Sešli jsme do údolí, prošli kolem salaše, pozdravili jsme baču s jeho dcerou? a po pěšině jsme došli až k sedlu Q. Pejës (1.706m). Klesli jsme tudíž o celých 1.000 výškových metrů a při pohledu do údolí pod námi zdaleka nebyl konec. Ukazatel nám sděloval, že do Thethi, což je jakási osada v údolí, kam vede silnice.
 |
| údolí Thethi |
Akorát odbila čtvrtá hodina a my jsme zvažovali možnosti. Zůstat tu se nám moc nechtělo, i přes to, že akorát přišly dvě holky a ubytovaly se v apartmánu nad hospodou. Ostatně na Humpyho otázku: Holky, který pokoj je váš? nereagovaly. Takže pojedem pryč. Ale jak. Poslední autobus už prý odjel. Jasně, to se stává. Spíš mě znervózňoval fakt, že nikdo se nám nepokoušel nabídnout odvoz. Samozřejmě patřičně předražený, ale odvoz. To bylo divný. Nechali jsme si ukázat cestu do civilizace, s tím že se přece nebudeme nikoho doprošovat a vyrazili jsme opět na cestu. Trochu nás tedy mátlo, že cesta vedla do kopce, místo aby sledovala koryto řeky, jak jsme předpokládali z nastudovaných map.
S tím, co už teď víme, by se tenhle nápad (jít pěšky po cestě a stopovat) stal s přehledem jedním z nejblbějších nápadů, které nás kdy na cestách napadly. Naštěstí hned za mostem jsme narazili na dvojičku se stejným úmyslem. Dokonce to ani nebyli Češi. Petr byl Němec a jeho žena Julietha pocházela z Kolumbie. Slovo dalo slovo a tak jsme se dohodli, že se pokusíme dostat odsud společnými silami.
Už jsem byl nějakej lenivej, ale Humpy se naštěstí nabídnul, že se to pokusí dojednat. To, že se dlouho nevracel, mohlo být dobré i špatné znamení. Nakonec to byla kombinace obojího. Odvoz sice sehnal, ale ač zkoušel smlouvat sebe líp, cifra byla pevná. 50 euro! To se nám zdálo dost, ale v přepočtu na jednoho, už to tak hrozný nebylo a nám se vážně chtělo pryč. Při představě, že za pár hodin žvejkám doopravdický maso a zapíjím to točeným pivem, bych asi byl schopen těch 50 euro zaplatit ze svýho.
Odvoz měl ještě jedno úskalí. Museli jsme počkat zhruba tři hodiny, než pro nás dojel strýček klučiny, se kterým obchod Humpy domlouval. Vyjížděl až ze Shkodër, což také částečně obhajovalo tu cenu. Ostatně ten klučina byl taky vtipná osůbka. Bylo mu snad něco kolem 12, ale díky tomu uzavřenému obchodu se tvářil hrozně důležitě. Určitě už se viděl, jak za pár let pošéfuje rodinnému byznysu. Čekání nakonec uběhlo děsně rychle. Dost tomu pomohly ty dvě pivka na lačný žaludek a taky Juliina a Petrova společnost. Hlavně Petr byl skvělý vypravěč, který nám svojí německou angličtinou neskutečně připomínal herce Christophera Waltze.
Strýček dorazil a nastal čas loučení. Theth jsme opouštěli velmi rádi, ale na druhou stranu jsme cítili, že ten čas v horách zase strašně rychle utekl a blíží se čas návratu do reality všedních dní. Ceckatá naštěstí zrovna někde pobíhala, takže náš nástup do starého mercedesu nezaznamenala. Ta byla totiž schopná za náma běžet až do Shkodëru. Já se s krosnou nasoukal dopředu, zabouchli jsme dveře a vyrazili.
Cesta byla hrozivá. Z údolí se šplhala v nekonečných serpentýnách po šíleně kamenitý cestě snad na nejvyšší vrchol v okolí, aby pak opět klesala až téměř na úroveň mořské hladiny. Mnohokrát jsme si s Humpym děkovali, že jsme opustili od plánu nějak se do Shkodëru prostopovat. Na druhé straně hory se začínala budovat silnice, které jistě zpřístupní Prokleté hory dalším turistům. Asfalt ale začínal až ve vesnici Bogë.
Strýček moc anglicky neuměl. Většinu času jsme konverzovali mezi sebou. Ovšem po Bogë zavládlo zlověstné ticho. Důvod? Strýček asi někam spěchal a tak když už nehrozilo, že prorazí kolo nebo podvozek o kámen, rozjel to na asfaltu, co mercedesu válce stačily. Do toho se začalo pomalu stmívat, čímž pocit, že se řítíme vpřed kosmickou rychlostí, ještě zesílil. Všem se nám ulevilo až před Shkodër, kdy jsme se z úzké klikaté silničky, kde očividně měl přednost ten, který měl silnější dálkový světla, dostali na normální silnici s celkem hustým provozem. Shodli jsme se, že těch 50 euro nebyla zas tak přemrštěná částka. Byla to opravdu dálka, a o kvalitě cesty jsem se již zmiňoval.
Nechali jsme se dovést až před hotel, ve kterém již Petr s Julií přenocoval. Za 10 euro na osobu jsme dostali slušný dvojlůžák se sprchou i záchodem. Během deseti minut jsme se osprchovali, vylovili z krosen poslední čistá trička a byli jsme připraveni vyrazit do víru velkoměsta. Což město o 214 tisíci obyvateli, skutečně je.
Byli jsme pryč z civilizace pouhý týden, ale spíš nám to připadalo jako měsíc. Všude tolik vůní a lákadel. Nejdřív jsme ale museli zajistit místní měnu, o kterou se postaral Humpy, když na druhý pokus podojil bankomat. Pak už honem rychle na hlavní promenádu, najít volný stůl v restauraci a v doneseném meníčku vybírat nikoliv podle ceny, ale zásadně podle gramáže. 750g mix gril a řecký salát nás prozatím uspokojil. Musel na nás být zábavný pohled, jak do sebe s úlevou cpeme flákoty masa.
Příjemný večer se protáhl až do půlnoci. Pivo jsme si čepovali samy z doneseného tubusu a při tom pozorovali korzující albánské slečny, které rozhodně neholdovaly nějakému celozahalování, jak korán v jiných islámských zemí přikazuje. Na hotel jsme to stihli akorát včas, než začalo silně pršet. Déšť nám alespoň spolu s otevřeným oknem vynahradil nefunkční klimatizaci.
Den 9.
Takový budíček, jaký nám byl o sedmé ranní přichystán, jsme, si myslím, po těch dnech v horách nezasloužili. Z repráků na skříni, která byla přímo před naším pokojem, se spustil hrozivý albánský technofolk. Byly to sice jen dvě písničky, ale i ty stačily, abychom dál ve spaní už nepokračovali. Balkánské techno za chvíli vystřídal houslista z balkónu proti našemu oknu. To mi přišlo mnohem příhodnější.
 |
| v hotelovém pokoji jsme strávili tak málo času, že jsme ani nestihli udělat klasický bordel |
S Petrem a Julií jsme nebyli nijak domluveni, tak jsme jim alespoň před ochodem strčili pod dveře vzkaz s našima mailovkama. Klasická filmová scéna. Plán byl dojít ke kruháči před hotelem Rozafa, což bylo jakési srdce Shkodëru, a zjistit kdy a odkud odjíždějí autobusy do Ulcinju, kde už na nás netrpělivě čekal brácha. Infocentrum bylo bohužel ještě zavřený, tak jsme alespoň nakoupili pár pohledů a šli hledat nějaký krámek s jídlem. Museli jsme projít pár ulic, než jsme takový našli. Při pohledu na ceny a regály plné jídla, se mě klasicky zmocnila nákupní horečka. Fakt za to nemůžu. Košík se začal velmi rychle plnit kořením, vínem, sýry a masnými výrobky. Všechno vypadalo tak lákavě, že jsme se do toho museli na lavičce u infáče pustit. Místní na nás podezřívavě koukali, asi jsme jim připadali jako bezdomovci.
Obklopeni jídlem a prázdnými taškami nás objevili Petr s Julií. Svět je vážně malej. Měli pro nás informaci, že autobus do Ulcinju jede v devět hodin od kruháče. Což bylo ale dost smutný zjištění, když už je půl desátý. Zdá se, že se naše cesty opět spojí, protože i oni se tam potřebovali dostat. Dali jsme si půl hodinky rozchod. Oni šli na kafe, my do hospody napsat pohledy. Přeci jen bylo už deset hodin a my ještě neměli pivo.
A ještě jednu věc jsem musel, chtěl udělat. Už dlouho jsem toužil po tom, když jsem někde ve světě, nechat se ostříhat, nejlíp v nějaké zapadlé špeluňce. A pokud né ostřihat, tak aspoň shodit ten desetidenní vous. A přesně takový místo jsem našel kousek od naší kavárny. Skutečnost pak předčila veškerá moje očekávání a vůbec nevadilo, že pan lazebník neuměl ani slovo anglicky. Ono povídejte si s někým, když vám přejíždí ostrou břitvou po krku. Můžu vás ubezpečit, že strnete jako socha a modlíte se, aby se vám nechtělo třeba kýchnout. A pan lazebník byl opravdu mistr svého řemesla. Nechybělo nic. Nahřátý ručník, ani darebně pálivá kolínská na závěr. Za celý tenhle úžasný zážitek si řekl 200 Lek, což je směšných 60 korun. Dal jsem mu ještě dalších 100 Lek jako dýško a doufám, že z mých gest pochopil, jakou radost mi svým výkonem udělal.
V konečně otevřeném info stánku, kam jsme se potom přemístili, se nám také podařilo sehnat odvoz. Stačilo se zmínit. Paní za pultem někam zavolala, řekla nám sumu 25 euro, se kterou jsme souhlasili, a za půl hodinky už jsme lezli do dalšího mercedesu.
Ze Shkodëru na hranice je to kousek. Asi 20 km. Mít normálního řidiče, rychleji bychom se tam asi dostali pěšky. Tak dlouhá se táhla kolona aut k hraničnímu přechodu. My ale neměli normálního řidiče. Za posledním autem nezastavil. Naopak. Přejel do protisměru a jal se všechny předjíždět. Silnice nebyla široká a logicky pár aut mířilo i z Černé Hory do Albánie. To pak uhnul do škarpy, až jsme si mysleli, že se musí mercedes převrátit na bok. Naše auto nemělo žádné speciální označení, takže jsem jen čekal, kdy nám někdo zatarasí cestu a bude nás konfrontovat. Nestalo se tak. Svojí zběsilou jízdu skončil až těsně před hraničním přechodem, v místech kde se auta rozřazovala do třech pruhů, zřejmě podle SPZky. Teď ale začlo jít do tuhýho nám s Humpym. Jak si asi vzpomínáte, nevkročili jsme do Albánie zrovna legálně. V pasu nám chybělo jakési razítko, což se nám mohlo stát osudným. Velký šprýmař Petr si z nás už začínal dělat legraci, že skončíme v albánské báni. No musím říct, že tuhle zkušenost bych si rád odpustil. Naštěstí vše dobře dopadlo.
Ulcinj byl přesně takový, jaký jsem ho s Poulou před třemi roky opouštěl. Pamatoval jsem si autobusák, kde jsme se asi už definitivně rozloučili s Petrem a Julieth. Vybavila si mi policejní stanice, kde se Poula shledal se svým ztraceným pasem. I ta zácpa na hlavní ulici nechyběla. U kruháče na konci hlavní ulice jsme se nechali vysadit a pěšky jsme sešli k promenádě u Mala Plaža. Davem lidí si to k nám šinula jakási místní podoba lázeňskýho šviháka. Opálené a místní stravou dobře živené tělo halily jen nové kraťasy. Vlastně všechno na něm bylo nové, sandále, klobouček i brašna přes rameno. Je to očividně šichta strávit týden sám po černohorských plážích. Ale samozřejmě přivítání s brašulem bylo náležitě vřelé.
O překvapení ostatně nebyla nouze. Zvláště pro Humpyho. Brácha nás dovedl do hospody, kde už seděli jejich kolegové z RUR, kteří procestovali Albánii a včera se náhodou potkali s bráchou. O důvod víc proč si objednat nějaké to pivko navíc a čert vem, že je teprv poledne. Naštěstí než se stihl tento dýchánek víc rozjet, museli kolegové na autobus, který je odveze zpět do Čech. Nás tahle smutná událost naštěstí čekala až za dva dny. Brácha do Ulcinj dorazil včera a našel nám, za 10euro, úplně luxusní ubytování přímo ve zdech Stari Grad. Teda jednalo se jen o jeden pokoj se třemi postelemi, se sprchou a toaletou na chodbě, ale v pokoji jsme měli i vlastní ledničku a já už se nemohl dočkat až jí naplním jídlem a vínem. Postel a lednička. Víc ke štěstí jsem nepotřeboval.
Naházeli jsme věci do pokoje a vyrazili jen tak na lehko na nějakou poloilegální pláž, kterou včera brácha objevil. Jenže včera není dnes. Možná si někdo z těch několika málo turistů stěžoval, a tak dnes jsme byli vykázáni se slovy, že je to jen pro hosty jaké si vily. Týpek se u toho skoro omlouval a my mu nechtěli dělat potíže. Došli jsme tedy na jinou, tentokrát už veřejnou plážičku. Tu měl pod palcem místní pan Šifalda. Pan Šifalda, abyste tomu rozuměli, byl takový samozvaný ochránce pořádku na Pytláku, rybníku u Milevska, v dobách své největší slávy. Tenhle černohorský pan Šifalda měl ale ještě k dispozici dalekohled a píšťalku, kterou nosil proklatě nízko a neváhal jí použít. Jak jsme se ostatně mohli přesvědčit, naštěstí né na vlastní kůži. Protože nikdo se nechce dostat do hledáčku pana Šifaldy.
 |
| Mala Plaža, Ulcinj |
Při návratu na pokoj jsem to vzal oklikou přes supermarket. Asi nemusím podotýkat, že se mi nákup trochu pronesl. Ale vyplatilo se. Pozemek, který patřil k domu, totiž končil malou teráskou s výhledem na moře. Zabrali jsme si jediný plastový stůl a pozorujíc západ slunce polkli dvě lahve červeného vína Vranac. K tomu jsme přikusovali olivy, kozí sýr a pršut. Vydrželi bychom tam rozjímat hodiny. Až naprostá tma a prázdná druhá láhev nás donutily vrátit se zpět do reality.
Paní domácí nám doporučila restauraci Taphana, jako místo kde se zaručeně dobře najíme. Zdála se nám trochu dražší, ale při obhlídce celého staré města a ostatních restaurací, jsme se tam ještě rádi vrátili. Týpek u vchodu byl správný šoumen a uměl to prodat. Nemohl jsem jinak, než si objednat ligne na žaru, neskutečně jsem se na ně těšil. Brácha si dal mušle na buzaru a Humpy místní specialitu crno rizoto. Vše za jednotou sumu 8 éček, ale vše výborný. Snad jen ty moje ligne, ty byly totiž přímo famózní. Z 1,5 litrové karafy jsme si nalévali červené víno a před odchodem tam poslali ještě dvě rakije, jedno kolo dal do placu šéfík, jako pozornost podniku. Bráchovi se při placení trochu protočili oči. Né že bychom platili nějak moc, tuším do 20 éček za osobu, ale snažil se žít celou dobu střídmě, aby moc neutratil. No, to teď asi skončí. My byli s Humpym jak utržený ze řetězu. Celý tenhle úžasný den jsme pak zakončili na hradbách s poslední lahví Vranac, jejíhož konce jsem se ale už nedožil.
Den 10.
Ráno se probouzíme s darebnou kocovinou. Zmuchlaný jak nepovedený náčrt. Já mám navíc památku na noční vytuhnutí na hradbách. O ne zrovna moc lichotivou fotku se postaral Humpy. Děkuji kamaráde. Ale já nejsem pomstychtivý člověk. Věřím, že každý je strůjcem své karmy. Ostatně Humpy toho je zářným příkladem, respektive jeho tělo poseté kousanci. Ty přisuzoval blechám, které na něj přeskočily z Ceckaté. A prej že blechy psí na člověka nejdou.
Ranní sprcha a snídaně na terase nás vrátila zpět do formy. Dnes zkusíme pro změnu pláž na druhé straně Ulcinju. Prý je celkem daleko. Vidina, že skončím někde na celý den bez přísunu jídla, mě moc nepotěšila. Zastávku v supermarketu jsem si prosadil výměnou za dopolední kafíčko.
 |
| ranní kafíčko |
Dojít až k oné pláži nám sice zabralo necelou půlhodinku volné chůze, ale stoprocentně se to vyplatilo. Na vybetonovaných teráskách bylo jen pár turistů. Nad tím byla dřevěná chýše, kde se předevčírem brácha s kolegama z práce opil se šéfíkem rakijí. Jeho paní nám za tři lehátka a slunečník naúčtovala 5 éček, což byla přijatelná cena. Jak už jsem psal, moc lidí tu nebylo. Vlastně jen mladý ruský pár. Kluk se očividně nudil, opalování ho na rozdíl od jeho drahé polovičky moc nebavilo. Ta naopak vystavovala svoje plavkami nezahalené luxusní poprsí slunečním paprskům a já si blahořečil, že jsem si v Albánii koupil tmavé sluneční brýle.
Odpoledne uteklo jako voda. Ve chvílích, kdy jsme zrovna neskákali do vody z betonového rantlu, jsem dopisoval deník, opaloval se, četl si, nebo chodil do chajdy na pivo. Prostě klasickej masňáckej zevl, kterýho jsme si užívali plnými doušky. Celý den jsme pak završili rakijí a pivem u šéfíka a se západem slunce jsme se vraceli na pokoj.
 |
| ...do naší hospody, vedou jen tři schody... |
De facto se jednalo o poslední večer naší dovolený. Ten sobotní strávíme někde na cestě v autobusu, to se nepočítá. Nálada ale byla nějaká pokleslá. Hlavně Humpy byl bídnej. Naštěstí existuje jeden zaručený recept na špatnou náladu. Rakija. Pardon, to není úplně přesně. Hodně rakiji. Fungovalo to i tentokrát. Večer zachráněn, vrháme se do víru promenády. Naše kroky mířily k Budha baru, kde jsme se před lety s Poulou slušně sundali. Tentokrát to ale byla bída. Totálně překlobásováno. Při srkání třetinky Heinekenu za tři éčka vzpomínáme na Frankensteina v Edinburghu. Tam byl ten poměr holky vs kluci přesně obráceně. Přesouváme se tedy na open street party u Big Benu pod skálou. Tady aspoň není pivo tak drahý, ale jinak je to taky bída. Těch pár korzujících holek jen potvrzovalo mou teorii, že místní holky o kluky z Evropy nestojí. Balkán za Evropu nepovažuji. Brácha pak od holky stojící vedle dýdžeje vyzjistil něco o tajné párty, na kterou nás vezme. Sraz za půl hoďky před Budha barem. Čekali jsme hodně přes limit, než holčina přišla. Než jsme se stačili ohlásit, sedla do taxíku a zmizela. Tolik asi k rozlučkové párty s letošní dovolenou. Nejlepší to bylo stejně na hradbách, kde jsme zase skončili i s poslední lahví vína Vranac. Já jsem tedy opět vytuhnul a dal tak šanci Humpymu zopakovat selfíčko, kde vyfigurovala jeho zadnice a moje hlava. Jako vážně Humpy? Znova?
Den 11.
Ranní kocovina tentokrát nebyla tak hrozná jako včera. Za to slunce už bylo docela vysoko na obzoru. Sbalili jsme si věci a přesunuli se ještě na malou rozlučkovou koupačku k Šifaldově pláži. Poté jsme si vyzvedli na pokoji krosny, rozloučili se s paní bytnou a vyrazili na poslední zteč supermarketu. Nakoupit domu nějaké sýry, vína a pršut. A taky nějaké zásoby do vlaku a autobusu. Sotva se mi to podařilo všechno do krosny vmáčknout. V rámci úspory hmotnosti jsem si rovnou načal jedno chlazený Nikšičko.
 |
| předodjezdová deprese |
V Baru nám při tří hodinovém čekání dělala společnost dvou litrovka piva Nikšičko a obří porce pljeskavici v hospodě u nádraží. Čas ale bohužel nešel zastavit ani vrátit. Obávaný příjezd autobusu smrti se blížil. Kolik s náma pojede lidí a jaká sorta? Tyhle a další úvahy se nám honily před pátou hodinou hlavou. Snažili jsme se působit dostatečně odpudivě, aby ostatní spolucestující sami uznali, že téhle sebrance bude nejlíp na poslední pětisedačce. A taktika vyšla. Dokonce jsme měli k dispozici i první dvě dvojsedačky před pětkou. Ideální situace. Ideální situace, která šla totálně do hajzlu hned při další zastávce v Sutomare. K nám dozadu se totiž nakýbloval Flendrs se svými retardovanými předpubertálními syny. Těžko jejich chování jinak popsat, prostě Flendrs a jeho synové. Místo aby rozebírali, jak potají pozorovali holky, které se opalovali nahoře bez, tak raději komentují každý kostelík nebo holou skálu, kterou jsme cestou minuli. Pro lepší představu si pusťte Simpsnovi, ať zjistíte, co jsme museli poslouchat, než usnuli.
Když na to tak teď vzpomínám, asi byla chyba spoléhat, že nám spánkový deficit z předešlé noci zajistí alespoň částečně klidnou cestu. I přes únavu se nám nepodařilo zabrat a těch pár piv, co jsme při cigár pauzách nakoupili, nás bohužel nespasilo. Chtělo to aspoň půl litru něčeho tvrdýho, rum, vodka, cokoliv. Takhle jsme si to protrpěli pěkně od začátku do konce.
Den 12.
Zlatý dva dny vstávání s kocovinou. Teď se sice budím střízlivej, ale s totálně zablokovaným krkem. Vůbec celý tělo je děsivě rozlámaný a mladý jsou na tom podobně. Naštěstí už byl utrpení konec, v osm ráno jsme z autobusu definitivně vystoupili. Subotica nás přivítala modrou oblohou, a protože do odjezdu vlaku nám ještě nějaká ta hodinka scházela, vypravili jsme se do centra zkusit najít něco k jídlu. Štěstí se na nás usmálo na konci pěší zóny, tady zvané Korzo, v restauraci s příhodným názvem Bon Appetit. Tak brzo sice nikoho asi nečekali, ale vůbec jim nečinilo problém nás obsloužit. Do noblesně vypadajícího interiéru jsem se ale moc nehodili, raději jsme zaparkovali u stolečků před restaurací. Snídaně byla luxusní: tři volský voka se slaninou a skvělým chlebem. K tomu kafíčko pro kluky. Já si dal klasicky pivo, což vrchní nijak nekomentoval, pouze nevěřícně pozdvihl obočí.
Po příjezdu vlaku jsme našli svoje kupíčko, do kterého po zbytek cesty už nikdo nepřisedl. Mohli jsme tak v klidu dospat předešlou noc a nechat si zdát o nějaké další expedici.
