Cyklo akce CHKO Kokořínsko
pátek 1. května
1. den-Mělník, Kokořín, Pokličky
První májový prodloužený víkend využíváme k dalšímu prozkoumávání koutů naší matičky země. Tentokrát na doporučení kolegy-bajkera z práce zkoušíme Kokořínsko. Původní plán spaní ve stanech se vzhledem k našemu věku a Celsiovým stupňům během noci přehodnotil na spaní v karavanech. I když cena 80 Kč/os/noc dala tušit, že to bude taky pěkný dobrodružství.
Sraz máme v devět na náměstí ve Mšenu, které jsme určil jako výchozí bod našich toulek. V páteční sváteční ráno je Praha krásně průjezdná, takže za tu hodinku bych mohl být ve Mšeně. Stejně tam budu jako vždy první. Z letargie a jízdy dle předpisů mě vytrhává Mošákův telefonát se zdělením, že už jsou na Černym Mostě. Takhle velkej náskok nemůžu stáhnout, i když na to šlapu co se dá, nicméně přijíždim na čas a bez pokut.
Kemp a pana Nechybu nacházíme snadno. Karavany nezklamaly moje předtuchy, postele značně malých rozměrů a ve vnitř místa tak akorát na otočení. Mošáci nám přenechávaj o něco větší karavan s velkou postelí, kdežto na Voďoura s Mo zbyde spíš větší jednolůžák. Ale oba jsou menšího vzrůstu a navíc jsou spolu krátce, tak se rádi přitulí. Ostatně právo volby ztratili, když si dal Marťas na pátek přednášku, takže za námi dorazí až večer.
Do hodky jsme připraveni a vyrážíme na první trasu do Mělníka a přes Kokořín zpět. Po vrácení se a dofouknutí kola, dojíždím ostatní. Bohužel přetechnizovanej tacháč ukazuje úplný nesmysly. Po krátkém domluvení snad fungovat bude. Je to taky jeho poslední šance, protože už mi s ním silně dochází trpělivost. Cesta i tempo jsou velmi příjemné. Po opuštění silnice v Zahájí nás mapa vede kolem Řepínského potoka až k jeho soutoku s Pšovkou. Potom pár kiláků městem a pak už jen krátký ale zato velmi výživný kopec na Mělnické náměstí. Jsme na soutoku Labe s Vltavou. Všichni se shodujem, že je nespravedlivý, že řeka se po soutoku jmenuje Labe ačkoliv je Vltava mnohem mohutnější. Foom ještě dělá pár snímků a pak už hurá do hospody, kterou vybírá Vendy, na oběd. Vendy měla šťastnou ruku, sice nemaj polívku, ale vařej suprově a ženský co nás obsluhujou snad musí něco hulit, jak jsou veselý.
Utrh Chrtan team na obědě
Po vydatném obědě vyrážíme směr hlavní dnešní cíl Kokořín. Cesta vede údolím Pšovky. Sledujeme turistickou červenou a ta nás přivádí na skvělý singlíky kolem skal. Když si je pochvaluje i Lůca, tak to už je co říct.
Na Kokořín je to, jako snad na každý hrad, do kopce.
Kola jsme dotlačili až na nádvoří a po pokochání výhledu na okolí z Kokořínské věže dáváme malou siestu. Ozývá se Voďour, že prej zabloudili a jestli kemp najdou za tmy. Ostatní se smějou, já už trochu míň, protože jak znám Voďoura, tak je schopnej za tý tmy dojet a ještě bude vysmátej od ucha k uchu jakej to má krásnej zážitek. Otázka je, jak se to bude líbit jeho nové přítelkyni Monice.
Z Kokořína do Mšena je to už co by kamenem dohodil, pokud by ovšem přehodil ten darebnej kopec, který bude zároveň nejvyšším bodem dnešního švihu. A jelikož chceme vidět Pokličky, zpestřujeme si to poctivím výšlapem s kolama na zádech. Holkám samozřejmě kola berem, teda kromě Fooma. Ten holku nemá, takže si nese jen to svoje. Pokličky i následný výjezd roklí, ale rozhodně za tu námahu stáli. Následoval pěkný sjezdík k městským lázním a konečný docvak přes město do kempu. Moc pěkná vyjížďka za krásného počasí to byla.
výšlap schodů
Pokličky
průjezd roklí
Ještě sem se nezmínil, že vedle kempu je fotbalové hřiště a plochá dráha. A zrovna ten den na ní byli zřejmě závody, což nám nijak nevadilo, jelikož vše skončilo než jsme přijeli a zbyli jen stánky s pivem a klobásama, kde se Foom marně snažil zbalit hezkou mladou prodavačku. Horší bylo, že závodníci nám vyplejtvali všechnu teplou vodu. Studený brutál sem nakonec dal jen já s Foomem, jelikož Mošák byl nemocnej a holky se prej tolik nezapotili. Přípravu na večeři jsme zahájili rozštípáním palety, čehož se chopil jakožto nejzručnější člověk ve výpravě Mošák, který zároveň pochválil můj ze skladu půjčenej pajcr. Slovo pajcr pak bylo slyšet hodně často. S přibívající tmou rostla nervozita, jelikož Voďour s Mo ještě nedorazili, což jsme řešili přechodem z piva na cube libre v kempovém provedení (bez ledu a limetek). Když pak za úplné tmy přece jen dorazili, docela se nám všem ulevilo. Hlavně mě, jelikož jsem už měl něco vypito a nechtělo se mi brázdit silnice hledáním Voďoura s alkoholem v krvi. Počáteční nadšení však Martinovi s Monikou dlouho nevydrželo. Nejprve je nepotěšilo, když viděli velikost jejich postele, pak je velmi zarmoutila zpráva, že neteče teplá voda a do třetice všeho špatného se dozvědeli v hospodě, když jim oznámili, že už teplá jídla nevařej. Celé to mělo za následek, že do rána zmizlo půl litru Bechera a dvojlitrovka Tonicu. My se taky docela snažili, takže spát se šlo až po půlnoci.
sobota 2. května
2. den-hrady Bezděz a Houska
Ráno pro mě začíná nečekaně brzo. Ačkoliv mám budíka až na 7:45, sluníčko deroucí se oknem do karavanu a plnej močák mě ženou z postele ven už v sedm. Zbývající čas trávím úklidem po večerní párty a mytí nádobí. Foom nakonec stává taky dřív, tak vyrážíme na nákup. Foom si totiž s sebou přivezl jen kolo, takže pokud nás nechce vyjídat jako včera, tak si musí něco nakoupit. Obchody na náměstí v Mšenu otvíraj v osm a i když jsme tam na čas, náměstí je už beznadějně plný aut. S Foomem na sebe nechápavě koukáme. Po vystátí dvou dlouhejch front se vracíme s proviantem do kempu, kde už jsou všichni vzhůru (holky dokonce po sprše), tak jdem na snídani, která je formou bufetu a je celkem v pohodě.
V půl desátý sedáme na bajky a vyrážíme na nejnáročnější etapu, která nás zavede na hrady Bezděz a Housku. Výhoda či spíše nevýhoda týhle trasy je ta, že hrad Bezděz je hned po vyjetí z kempu krásně vidět. A jelikož je na opravdu velkym kopci, brzo dostává nové jméno-Běsděs.
větrný mlýn s Bezdězem v pozadí
Cestou se stavíme na fakt pěknym větrnym mlýnu, následuje pěknej sjezdík do údolí, kde je trochu obtížnější terén, takže nezbývá než tlačit. Samozřejmě až na kamzíka Voďoura.Ten si to snad i užívá. Asi už vystřízlivěl z toho Bechera, dokonce proti ránu i mluví a nemračí se. Pak už jen kus po silnici, kus lesem a vyjíždíme přímo na úpatí Běsděsu. Na parkovišti se sjíždíme a radíme co dál. Vendy, která byla na Bezdězu předloni, řiká, že až na hrad to vyjet nejde a zůstává v příjemně vypadající hospůdce. Lucík si u ní nechává kolo a ostatní sou odhodláni to tam dotlačit. Hlavně já. Co bych neudělal pro pěkně dramatickej graf, že? Cestou, po které by opravdu vyjel snad jen Martin, se stáváme terčem mnoha vtípků od pěšáků. Nevadí mi to, i když chvílema to kolo na zádech proklínám. Po kluzkých kamenech se v espédéčkách nechodí dobře.
Běsděs...
...a výstup na něj
Všechno to trápení ale rozhodně stálo za to. U vchodu sem polknul jedno pivo, koupil krásnej magnet na ledničku a z věže Běsděsu si užíval ten famózní výhled. Fakt pěkný to tam bylo.Celou návštěvu hradu jsme dovršili v hospůdce po návratu k Vendy, kde jsme si objednali úžasný špízy na grilu.
Na Hrad Houska dorážíme po 10 km převážne po silnici a převážně do kopce. Pro holky je to docela náročný, ale drží se statečně. Hrad už je zavřenej, ale stejně by jsme tam nešli. Aspoň se dovídáme, že nad Slováky vedem 2:0. Z Housky do Ráje to burácíme krásnym sjezdem, který si pochvalujou i holky. Do Mšena zbývá překonat nám ze včerejška dobře známý kopec s velmi ironickým názvem Rovina. Možnosti jsou čtyři. Jelikož se nám po silnici nechce a vynášení kol do schodů není zrovna naše oblíbená činnost zkoušíme průjezd Baudeckou roklí. Zkraje si pochvalujeme příjemně stoupající cestu do chvíle než před náma vyroste pořádnej macek. Jediný kdo to jede, je samozřejmě Voďour a do půlky mu sekunduje Mošák. Ostatní vedou. Pak už se to nechá vyjet, takže zbývá jen nám už dobře známý sjezdík k městským lázním a hurá na večeři do kempu.
městské lázně ve Mšeně
Po příjezdu na mě Foom, který nám nějak ujel, křičí, že nad Slovákama vedeme po dvou třetinách 8:0. Ten kluk se asi zbláznil, nebo má snad úžeh z toho sluníčka. Jdu pro pivo do hospody a fakt že jo, 8:0! Dobře jim tak, Slovákům. Po tentokrát teplých sprchách připravujem večeři, holky dělaj salát a přílohy, my pijem pivo. Teda až na Voďoura, který se snaží pajcrem rozebrat paletu. K Mošákově šikovnosti má daleko, takže za chvilku už jeho tělo zdobí první krvavý šrám. Radši mu jdu pomoct. Po velkolepé večeři dopíjíme zásoby.Dojde i na basu, s kterou jsem se táhnul zbytečně, neb ubyl přesně jeden lahváč. Však ona se neztratí.
neděle 3. května
3. den-Čertovy hlavy
Ranní sluníčko mě opět spolehlivě budí dlouho před budíkem a nejsem jedinej. Fooma potkávám na hajzlech. Spát se nám už moc nechce, tak uklízíme po včerejší noci. Večer jsem všem svatosvatě slíbil, že dnešní a zároveň poslední trasa bude velmi odpočinková a tak zbytek času do snídaně trávim nad mapou. Cíl cesty by měl být na Čertových hlavách, tudíž je celkem jasný, že budeme muset někam autama přejet, aby jsme se vyhli kopcům kolem Kokořínu. Nakonec můj zrak spočine na vesničce Horní Vidim a i okruh k hlavám a zpět, odhadem tak 30 km, vypadá sympaticky.
V osm začíná snídaně a tak budím ostatní. Mošáci už nespí, za to duo M&M neboli Emenemsovi po mě div nezačnou házat botama. Dokonce padají otázky ohledně mého mentální stavu. No, trochu je chápu, pod Martinem se dvakrát v noci propadla postel, ale stejně... tohle je přece outdoorovej výlet. Abych jim ale nekřivdil, v půl desátý jsou už všichni zbalený a připravený k odjezdu.
start v Horní Vidimi
Horní Vidim jsme na podruhý v pohodě našli (Jakoukoliv chybu za zabloudění odmítám. Ty cedule prostě byly špatně postavený). Cestou jsem ještě uklidňoval Voďoura, že dnešní švih víc jak 20 km nebude a bude to úplná pohoda. On naoplátku neustále něco řikal, až jsem z toho špatně odbočil. To že to nebude taková pohoda, nám došlo v brutálním kopci z Dolní do Horní Vidimi. Ještě jsem snažil trochu mlžit, ale nikdo mi to nežral a tak jsme rychle nasadili kola a vyjeli, neb se schylovalo k defenestraci.
Cesta tam a zpět byla opravdu pohodová. K Čertovým hlavám mírně z kopce, zpátky do D.Vidimi, až na jeden kopeček a pěknej technickej sjezdík, mírně do kopce. Čertovy hlavy super.
naše letka...
...sedící na Čertově hlavě...
...projíždějící sluncem zalitým údolím
Takže po dosažení Dolní Vidimi nás čekal už jen ten zatracenej kopec. Nasadili jsme roubíky a pustili se do něj. Nakonec to vyjeli a přežili všichni. Naložili jsme kola, rozloučili se a vyrazili zpět k domovům.
