CHKO Český Ráj

Český bahna Ráj
26. - 29.6.09

Ideální zaměstnání v dnešní době je rozhodně věstec počasí. Ačkoliv úspěšnost předpovědi je leckdy diskutabilní, každý den sledují předpověď počasí tisíce lidí, jen aby se dozvěděli jak bude o víkendu. Ani já jsem nebyl vyjímkou a tak když předpověď na víkend 25. týdne slibovala převážně ošklivo a přívalové deště, posunuli jsme další bikovou akci na neurčito. Že onen víkend bylo na kolo více než dobré počasí, je smutné. Zvlášť když ostatní mezitím odjeli do Francie na serfy, zemi sužovali povodně a předpověď na další víkend slibovala všechno od krásně až po konec světa. Nakonec jsme s Lucíkem přeci jen vyrazili a nelitovali jsme. Bikování v Českém Ráji bylo super a i ta předpověď vyšla dokonale. Krásně až po konec světa.

pátek 26.6.
příjezd

Po práci sraz na Pankráci a urychlený odjezd z počínající každopáteční pražský zácpy. Za hoďku už stavíme u brány kempu Sedmihorky, platíme za stan velikosti B,auto a dvě osoby a jedem hledat místo na utáboření. Nakonec stan rozbíjíme na úplně stejném místě jako před třemi lety s klukama. Za sousedy máme dvě rodiny z dětmi, což nám aspoň dává jistotu, že se v klidu vyspíme.

těžké začátky

Postavit stan s drobnými potížemi a malou pomocí od souseda (prej: kolik vás ještě přijede?) se do půlhoďky povedlo. Je fakt, že spát v tomhle stanu pro šest ve dvou je trochu zhýčkalost, ale zas proč ho jednou za rok nevyvětrat. Povedené dílo jsme šli oslavit pár pivama do hospody.
Před večeří zbyl ještě čas na názornou ukázku výměny zadního pláště. Přeci jen Lucík jako velká bikerka by měla být schopna vyměnit píchlou duši. Ačkoliv píchám a měním zadní plášť celkem často a většinou úspěšně, tento den mi nebylo přáno. Nakonec se to povedlo, ale pokud si Lucík měla odnést ze školení dojem, že vyměnit duši je hračka, tak to se rozhodně nepodařilo. Ovšem jednu zásádní věc jsem přeci jen zjistil. Když jsem chtěl její kolo projet, došlo mi (a prohledání auta mě v tom utvrdilo), že jsem nechal SPDčka v Praze! Z tohoto šoku jsem se během večera vypitím několika dvanáctek dostal, a tak již s chladnou hlavou jsem nařídil budíka na 4:45 a šel spát.

sobota 27.6.
Kost - Prachovské skály - Trosky

Ve 4:45 budíček.No nic, za blbost se musí platit. Závora je sice zavřená, ale na doporučení od slečny z vrátnice volám na uvedené číslo a opravdu za chvíly přicházejí dva sekuriťáci. V šest jsem na Zbraslavi, beru boty co na mě koukaj z botníku a v sedm už jsem zpět v kempu. Celkem šílená jízda.
Snídaně klasicky v kiosku u brány a ve čtvrt na devět vyrážíme. Je příjemně, ani zima ani teplo, polojasno. Přes lázně Sedmihorky stoupáme mě už notoricky známou cestou na Hrubou skálu. Následuje krásný tříkilometrový sjezd po červený na jehož začátku nemůžu nevzpomenout na bráchu, který se tady před třemi roky tak pěkně rozšvihal. Vlastně společného je toho víc. Díky častým dešťům byla cesta dosti bahenitá a plná louží. Absence blatníků byla samozřejmě vidět na první pohled.

lázně Sedmihorky

Kolem Žehrovky a malým úsek po silnici přijíždíme do Libošovic. Zde se můžem rozhodnout, zda ke Kosti přijet zkrze Prokopské údolí po červené nebo po bikové 4010. Volíme (pardon, já volím) cestu údolím, neboť Prokopské údolí v Praze je tuze pěkné a i toto určitě bude stát za to.
I kdyby jsme cestou potkali panenku Marii, nestálo by to za to. Bylo to velmi špatné rozhodnutí. Trochu bahna samozřejmě nevadí, ale co je moc, to je moc. Po dvou kilometrech jízdochůze jsme se dostali do bodu odkud není návratu. Cesta se změnila v jedno nekonečné bahniště a nezbylo než vzít kola na ramena, tiše oplakat čisté boty, snažit se ignorovat všudypřítomný bahenní smrad a přežít zbývající kilometr.
Lucík se oprávněně hněval, já byl přímo nasranej. Naštěstí jsme to dotlačili až k Bílému rybníku u Kosti a u mola měli šanci totálně zadělaný kola umejt.

Kost

Na hradě jsme nemohli minout občerstvení U rytíře, dali po jednom škopku, vyčistili SPDčka od bahna a pokračovali přes úžasný údolí Plakánek, Sobotku, různé vesničky až do Blat, kde jsme se v místním hostinci občerstvili pivem a polívkou. To už jsme se dostali do katastru Prachovských skal, kde jsme ještě udělali zastávku na zřícenině Pařez a už pomalu stáčeli kormidlem k hlavnímu cíli naší dnešní etapy-hradu Trosky.
Před druhou odpolední jsme již byli na hradě a stoupali na Pannu, pokochat se rozhledem po okolí. Před třemi roky byla taková mlha, že nebylo vidět na deset metrů. Tentokrát jsme dohlédli až na Bezděz.

na Pařezu

Luxusním technickým sjezdem po modrý a dále po bikové 4010 jsme se vrátili do kempu, respektive jsme dojeli do restaurace u fotbalového hřiště. Zde probíhala pro místní velká sláva, neboť jejich klub z pralesní ligy slavil 90 let vzniku. Za tímto účelem si pozval tým z první ligy Jablonec, kterej je zpráskal 9:0. My si dali špagety a pivko, což bylo vlastně první pořádný jídlo toho dne.
Večer za náma z Milevska dorazili naši na motorce, kterejm jsem zamluvil chatku na přespání. No a protože v kiosku u závory hrála nějaká country kapela, ještě jsme stačili docela slušně popít.

graf bohužel není celý, computer na Troskách přestal nahrávat

neděle 28.6.
Kozákov - Frýdštejn - Valdštejn

kemp Sedmihorky po ránu (v pozadí vrchol Kozákov)

Zblblej z předchozího dne vstávám dobrovolně v 6:45. Asi už stárnu. Zbývající čas do budíčku vyplňuji procházkou po kempu a focením úžasné ranní atmosféry. Bohužel kalkulačka není schopna ranní scenérii plnohodnotně zachytit. Snídani odbydem klasicky v kiosku u závory a v půl devátý vyrážíme na dnešní královskou etapu.
Hned zkraje se zakusujeme do 12 kilometrového stoupání s převýšením 500m na jehož konci dobýváme kopec Kozákov. Výsledný čas hoďka a půl není vůbec špatný. Z Kozákova jakožto nejvyššího kopce Českého Ráje je famózní kruhový výhled. Přispívá k tomu i počasí, které je od rána opět celkem fajn. Na jedné straně máme pod sebou celý Ráj a na opačné straně jsou již vidět Jizerské hory a města Semily a Železný Brod.

rozhledna Kozákov

Nezdržujem se ale příliš dlouho, ještě nejsme ani ve třetině. Ze silnice se dáváme vlevo luxusním sjezdem po červený, který prověří techniku jízdy a stav brzdových destiček. Pořád se držíme červený a po Hamštejnském hřbetu (singlík, krásné vyhlídky) sjíždíme k Jizeře, konkrétně do městečka Malá Skála.
Zde už bylo potřeba najít nějakou putiku, jelikož se přiblížil čas oběda. Šťastnou náhodou jsme se dostali do pizařství Pietro Tomasso. Úžasná hospůdka u hlavní silnice se skvělým jídlem a ještě lepšími cenami. Jediná vada na kráse je, pokud přijedete na kole, přejíte se jako my a pak hodláte vyjet na Frýdštejn. 5 km stoupáni s převýšením 200m není na plný žaludek to pravé.

výjezd na Frýdštejn

Zmlsáni z Kozákova jsme úplně nedocenili frýdštejnské výhledy a spíš než po okolí, jsme se rozhlíželi po blížící se okluzní studené frontě. Nechtělo se nám čekat na bouřku na hradní věži a tak jsme se fajnovým sjezdem po modrý protáhli přes Turnov a po bikové 4078 začli stoupat k poslední dnešní zastávce-hradu Valdštejn.

vstup na Valdštejn

Náročná etapa si začala vybírat svou daň, v podobě menších krizí v pelotonu, ale úspěšně jsme je zvládli. Prohlídku hradu jsme sice nevynechali, ale vzali jsme to pěkně hopem. Přeci jen na kulturu už moc chuť nebyla. A tak přes Mariánskou vyhlídku a darebně úzkou průrvu ve skále, jsme si sjeli zelenou a před čtvrtou odpolední dorazili celkem utahaný do kempu.

Hrubá skála z Mariánské vyhlídky

Ve zbytku dne po nezbytné hygieně se Lucík dal na odpočinek. Já šel řešit na vrátnici doplatek za stan. Při příjezdu přiznaná velikost B se zdála moc malá, a doplatek do kategorie těžkých vah C stál 45 Kč. Pak začlo jako každý den pršet a nápad na Tour de Bier po kempu se ukázal jako velmi krásný zabíječ času.

stejný error jako předešlí den, tentokrát zdechnul na Valdštejně

pondělí 29.6.
Valečov - Krásná vyhlídka

to není garáž pro auto, to je náš stan

Do zataženého ráno se nikomu vstávat nechtělo. Čekal nás ale poslední švih, navíc odpočinkového rázu. Teda aspoň tak to bylo v plánu. Tradiční snídaně u závory, ovšem start v netradičně brzkých 7:53.
Při výjezdu po 4089 na Valdštejn jsme zavzpomínali na včerejší martyrium. Ovšem plni nových sil se ten kopec zas nezdál tak hroznej. Chvíli jsme pokračovali po hřebenu a pak zahli vpravo krásným sjezdem po modrý kolem Kopiceho statku. U hotelu Králíček jsme najeli na 4009 a sledovali jí až do Žehrova.

Následoval kus po státní 279. Provoz byl ale v pondělí dopoledne téměř nulový. Dál se stačilo držet zelené směr Valečov, která sice vedla krásnou přírodou, ale bahenní úseky moc příjemné nebyly. Obklopeni lesem jsme zkusili najít pár hub na smaženici. Něco se našlo, ale spíš tak na malý zákusek.

Valečov

U překrásné zříceniny Valečov jsme krátce posvačili a pak vyrazili zdolat stoupání ke Krásné vyhlídce. Cíl poslední etapy byl před polednem úspěšně zdolán, takže jsme se odměnili obědem. Ovšem nemůžu si pomoct, restauraci by určitě slušel milejší a hlavně rychlejší personál. I menu bylo dost drahé, na to jaké jídlo jsme obdrželi.

Krásná vyhlídka

Sjet z vyhlídky jsme chtěli po modré, protože z minule jsem si moc dobře pamatoval, že na červený jsou nepěkný schody a navíc zákaz pro kola. Bohužel. Buď sem takovej neumětel, nebo to je fakt špatně značený, ale ani natřikrát se nám nepodařilo tu modrou trefit. Opět jsme skončili u schodů. Snášení biků nám neváhali "zpříjemnit" uvědomělí turisté, s přednáškou o značkách, slušném vychování atd. Držel jsem se a sprostej sem byl jen trochu. Ale jednu výhodu to přeci jen mělo. Lucík našla krásný hřiby, takže večerní smaženice byla zajištěna.

tudy s kolama raději ne

Pokračovali jsme pohodovým tempem již po silnici přes Příhrazy, Doubravu a Ploukonice. Pohoda ovšem byla ta tam, když jsme zjistili, že se formuje brutální bouřka a míří přímo na nás. Od Všeně přes Turnov a dál po 4010 jsem nasadil vysoko-frekvenční tempo, který stíhá uviset jen Kančeláro a Voďour maximálně po jednom pivu. Lucík se ale velmi statečně držel, ikdyž toho musela mít plný kecky. Před deštěm jsme dokonce stačili i zbalit stan a pak už vyrazili Krabicí směr Praha.

asi bude pršet

Tatry 2009

Tatry 2009

11.-14.6.

1.den

příjezd

Další rok utekl jako voda a my už potřetí vyrážíme do Tatranské Lomnice. Návrat k původní sestavě znamá, že jsme vyrazili tátovo oktávkou a na zadních sedačkách se uvelebil Lucík-mimochodem na cestu nám připravila výborné smaženky, budu si je muset prosadit častěji.

Dle dohody řídí v Čechách táta a já na Slovensku. Maximálně mi to vyhovuje, jelikož předešlé dva dny jsem strávil na cestě do Ostravy a zpět a mám tak Dé jedničky plný zuby. Než jsme překročili hranice, stavíme na výborné jídlo v Motorestu Rasová. Před tím jsme sice míjeli bistro Tramp, ale z pochopitelných důvodů jsme ani nepřibrzdili, i když vtípky na mou adresu nechyběly.

Kvůli jistému omezení u Žiliny tentokrát volíme cestu středem Slovenska. Spěchat není kam, stejně jsme na vile vždycky první a aspoň poznáme trochu víc z kraje. Takhle, ono ani není možný nějak spěchat, jelikož na čtvrteční den asi vypsali Bratři nějakýho jejich Kryštofa. Policejní hlídky s radary jsou snad všude. Táta si libuje jaký to udělal suprový rozhodnutí nechat mě řídit.

nad Tatrou sa blíská...

Kolem šestý dorážíme na vilu opět jako první. Avšak než si stačíme vybalit přijíždějí Stříbňáci. Pomáháme jim s věcma a že je s čím: tři basy piv, plechovková Plzeň, Tulamorky,Fernet i nějaký to jídlo přivezl. Včetně 4 kilovýho filetu z lososa. Náš příspěvek na společné večeře glosuje: "Jasně sem řikal, ať nic nevozíte". Samozřejmě hned se načíná pivo a Tulamorka, což se ihned opakuje po příjezdu Luboška (ten z Blat) a Pavla se synem. Už nemám strach, že by nebylo veselo. V týhle sestavě to nehrozí a to ještě nedorazil Zdeněk Ševčík s potomkama.

příprava na párty

Už v plný sestavě se to pěkně rozjíždí, brzy dochází první Tulamorka, někdo načíná domácí slivovici a hraje se hra: Ukaž jak velkýho máš psa. Doufám, že nás nikdo nevidí. Taky se chodí hromadně kouřit před barák. U aby si znepřátelení sousedi všimli, že jsme dorazili, rozdělal se po půlnoci u altánku oheň a pekly se klobásy. Prostě welcome párty jak má bejt.

2.den

Sliezsky dom (1670) -Hrebienok (1263)

Nechápu co se to v mý opilecký hlavě zrodilo, ale ráno začíná budík vyzvánět už v 6:00. Proooč? Sám sobě to nedokážu vysvětlit, ale místo abych se poučil, přeřizuju ho o půl hodiny dál. Ptám se znova, proč? (Je mi jasný, že za to může podvědomí, protože sem ještě jako duha, ale tomu přece musí bejt jasný, že dneska jdeme jen krátkou tůru, takže není kam spěchat). Lucík se na mě hněvá a dožaduje se spánku.

Opouštím pokoj a jdu aspoň připravovat svačinu. Vila ještě spí a v kuchyni to vypadá jak když tam řádili trempové alkoholici. Posléze zjišťuji důvod našeho špatného ranního stavu. Litrovka Lemondu je až na nějaký zbytky u dna prázdná. Až mě z toho zjištění rozbolela hlava. Mezitím vstávájí i Stříbňáci, jejichž děti je dlouho spát nenechaj. Od Libora se dovídám, že táta se Zdeňkem spí někde jinde. Přidává i vysvětlení, ale to mi už hlava nebere. Že prej čekali na Vackovi (poslední členi výpravy), kteří přijeli ve 3 ráno a pak s nima ještě popíjeli. No každopádně jak znam tátu, tak mu bude dneska pěkně zle, tudíž na trek s náma určitě nepujde.

Vyrážíme na vlakáč. Opět na blint. Já se prostě v těch jízdních řádech nevyznám. Je krásné slunečné červnové ráno. Lucík se pro jistotu vrací pro delší kalhoty. Co kdyby nebylo pořád tak hezky.

ráno bylo krásně...

Vlak nám ujel asi o tři minuty a další jede za 45 min. Nevadí, aspon trochu vystřízlivim. Píše táta, kam jdeme a jestli ho vezmem. Volám zpět, že má půl hodiny na to se dostat na vlakáč. Posílá mě do prdele, že prej sem se zbláznil, ať si jdem samy. Chudák, soucítím s jeho postalkoholním stavem.

Ve stanici Starý Smokovec maličko zmatky, ale nakonec přeci jen ten správný vlak trefujem a o pár stanic dále vystupujeme v Tatranské Poliance.

...za dvě hodiny už o něco míň

To už není tak hezky. Naopak. Hory zahalují mraky, fouká vítr a vypadá to, že dešti neuniknem. A skutečně. Snad po čtvrt hodině chůze začíná pršet. Zprvu je to nepříjemný, ale pak si na to člověk prostě zvykne. Aspoň mám šanci využít novou goratexovou bundu a musim uznat, že to byla super koupě.

Poháněni deštěm a větrem zvládáme velmi pěknou cestu kolem potoka za hod´ku a čtvrt, což je o půl hodiny míň než ukazují značky. První záchytný bod naší cesty je horský hotel Sliezsky dom. Snad budou mít otevřeno. Je totiž 12. června a stezky pro letní provoz se otevírají až 16. Naštěstí už zdálky je vidět nápis "Otevřeno nonstop".

Vevnitř je příjemně teplo a trochu mě uklidně pohled po okolních stolech. Zdá se, že nejsme jediný, kdo se vydal do hor. Ovšem výběr z polívek je smrtící: čočková, fazolová nebo zelňačka. Vybíráme šošovicovou, ale je jasný, že v noci se bude větrat. K polívce ještě točenou kofolu a pivo a máme to bratru za 7 euro. Takhle se jim do těch hor turisti nepohrnou. Ceny stejný jak v Rakousku, ale ten servis je úplně někde jinde. Ale to bych se jen opakoval.

Po jídle ještě chvíli čekáme, zda-li se ten déšt přeci jen neumírní, ale je to marný. Nezbývá než vyrazit.

Nad hotelem se kdesi v mrakách čněl Gerlachovský štít, vzádu bylo vidět Velické pleso do nehož padal jakýsi vodopád, vůbec celkově to tady může být fakt hezký, pokud neprší a nefouká, takovým stylem, že člověk je rád, když udělá rychlou fotku nad kterou pak doma zjistí, že je pěkně hnusná. Nicméně, vše nebylo tak špatné jak se zdá. Po chvíli jsme se dostali do kosodřeviny, která byla vyšší než my a tudíž tlumila nárazy větru a co je hlavní přestalo pršet. Když se pak dokonce ukázalo i sluníčko, neveřil jsem svým očím. Scházeli jsme Tatranskou magistrálou k Hrebienku, sem tam někoho potkali, včetně skupiny německej důchodců, klábosili o všem možném a bylo to krásné. Vždycky je fajn si v těch našich uspěchaných životech najít chvilku jen sami pro sebe.

Na Hrebienok jsme došli asi jen o čtvrthodinku dřív než značky ukazovaly. Byl už jsem ale pln očekávání, jakže se dostaneme na vlak. Mohli jsme buď za a) využít pozemní lanovku za b) sejít to pěšky anebo za c) doufat, že bude fungovat půjčovna koloběžek a sfrčet to na nich dolů. Turistický světe div se, byly tam. 3 eura jedna jízda, luxusní škopek na hlavě, reflexní vesta, Lucčiny rozpaky, foťák co přežil pád na kamennou zem, vítr ve vlasech, brzdy nebrzdy, to všechno tam bylo. Doporučuju každýmu, je to bžunda. Jen malé varování pro ty, co to trochu pustí. Tyhle kolobrndy nejsou stavěný na downhill ježdění, tak ať nejste v zatáčkách dlouhý na brzdách.

Na nádraží jsme oproti ránu měli na vlak štěstí, v Lomnici jsme byli po druhé hodině a tak nám zbyl čas dojít si do Gajdovské izby na plněné pirohy. Výlet to náročnej nebyl, nebýt té včerejší chlastačky, takže nám přišel příchod před čtvrtou vhod. Zbylo ještě na hodinový spánek před večeří.

Postupně jsme se pak scházeli k večeři ve venkovním altánku. Jídla bylo hrozné kvanta: grilovaný losos, špízy, sýry, zelenina, do toho samozřejmě pivo, víno, Tequila...

Tatínek prožil krušnej den. S opičkou na krku si došel na Popradské pleso a zpět a prý to byl očistec. Mladí Ševčíci se neúspěšně pokoušeli kamsi dostat vlakem, Libor sbíral kladné body za pobyt s rodinou a Zdeněk Ševčík, Pavel a Lubošek se obětovali pro ostatní a jali se upíjet zásoby chlastu už od rána. K ohni přišli taky Vackovi, prý z Milevska, dcery prý dvojčata. Každopádně do sestavy Alexandry nezapadali ani trochu.

Chlad nás zahnal celkem rychle do vily, tudíž ani nebyla šance pocuchat nervy sousedům, i když nelze říct, že by to nikdo nezkoušel. V předzvěstí náročného dne co nás čekal, se naše skupina rozprchla celkem rychle do postelí. Jasně, že padly nějaký šláftrunky, tentokrát Fernet s Tonikem, ale přes půlnoc jsme se stopro nepřehoupli.

3.den

Rysy (2499)

Člověk je tvor omylný, důležité je však se z chyb, nejlépe vlastních, poučit. Ještě včera jsem si tedy opsal odjezdy vlaků, sbalil po zkušenosti na Priecnem sedle do batohu rukavice a čepici a rozhodně si nebral s sebou sluneční brýle, i když k tomu slunné ráno opět navádělo.

V sedm ráno přichází táta vymóděn jako bavorský hochštapler, chybí snad jen ten padací most. V kuchyni je celkem narváno, každej si připravuje snídani. David Ševčíků přichází ve slunečních brýlích. Nedá si vymluvit, že sou zbytečný.

ráno opět krásně...

O cíli naší cesty nemáme pochyb, jdeme na Rysy. Druhá banda (Ševčíci+partneři) ještě chvíli špekulujou, jestli nejít s náma, ale nakonec si dávají za cíl Priecné sedlo. Vlakem v 7:48 vyrážíme všichni společně. V Tatranské Lomnici je krásné teplé slunečné ráno.

Už jen já, Lucík a táta vylézáme o hodinu a 30 km dál ve stanici Popradské pleso. Něco je špatně. Tohle není to samé ráno jako v Lomnici. Je zataženo, zima, fouká vlezlej studenej vítr. Cesta na chatu při Popradském plese naštěstí vede lesem, kde to tak hrozný neni. Abych se zahřál, přidávám trochu do kroku, což nelibě nese zbytek skupiny. Zde se asi zrodil takzvaný odboj, proti kterému jsem pak bojoval po celou dobu.

...o 30 km dále a 10° méně

V celkem slušném tempu, které ale bylo podmíněno slibem polévky, přicházíme v půl desátý na chatu. Mají vskutku luxusní výběr polívek, bohužel je podávají až od jedenácté. Slováci. Jak řiká pan Komárek: " To nezměníš". Lucík si dává párky, táta vajíčka. Asi pro to jeli až do Popradu, protože to trvá neskutečně dlouho a ve finále je to studený. Já jsem se zařekl, že tyhle "čoboláky" podporovat nebudu a tak jsem si objednal pouze pivo. To mi přinesli taky studený. Aspon že tak, k snídani úplně stačilo.

Chvílema prosvituje mrakama slunce, vítr ale neustal. Vrcholky hor jsou krásně poprášeny čerstvě napadnutým sněhem, z čehož mám trochu obavy. Odboj je ale v celkem dobré náladě a tak míjíme rozcestník chata pod Rysy za 2:15 hod a míříme lesní mírně stoupající cestou vzhůru. U rozcestníku je ještě možnost vzít na záda jednu z krosen s proviantem, čímž si zasloužíte uznání a nějaký ten čaj na chatě zdarma, ale každý už svůj baťoh má a pak, nejsou zrovna nejlehčí.

Další rozcestník Nad Zabim potokom už je obklopen pouze kosodřevinou, což má za následek dvě věci. Fouká jako prase a vrcholy jsou zahaleny mraky. Paráda. Dneska to asi moc o kochání nebude. Lucík má strach, že bude zase pršet. Uklidňuju jí. Dneska stoprocentně pršet nebude. Vypadá to na sníh.

Bereme na sebe teplejší oblečení a neohroženě stoupáme dál. Předháníme první lidi a někdo se už i vrací. Kolem 1700m začíná padat takový ten zmrzlý sníh, co v kombinaci se silným větrem pěkně štípe do tváře. Konečně pořádnej outdoorovej výstup. Připadám si jak v Himaláji. Odboj si ze mě pořád dělá srandu, že musim bejt první. Není to pravda, šel bych klidně poslední, ale kdo by pak udával tempo?.

najdi...

...pět rozdílů

U Žabiech ples (1921) docházíme poslední skupinku. Cítim lehké zadostiučinění. Mezitím už cesta zmizela pod sněhem. Pohybujeme se teď výhradně po sněhu, nebo po skále. Mám trochu obavy o Lucíka, ale snáší to skvěle, zima jí není a po zkušenosti z Priecného sedla jí zdá se tohle nemůže rozhodit. Navíc když se dostanem do závětří je i čas trochu se v rámci možností porozhlídnout po okolních skalách. Při tomto pohledu by opravdu jeden nevěřil, že je půlka června.

Žabí plesa

Od ples začínáme pěkně nabírat nadmořskou výšku a když se blížíme asi k technicky nejexponovanější části výstupu, nemůžeme věřit svým očím. Před námi slézají po řetězu tři chlápci s krosnama, klasickejma lyžema a co je nejhorší, v přeskáčích. Blázni. Chvíli je nevěřícně pozorujem. Očividně se chystají sjet svah k plesům, ale v tom větru se nám nechce čekat. Věřim, že si to užili a přežili.

vzádu jsou vidět ty blázni s lyžema

Následuje již zmiňovaný úsek s řetězy, který ale není vůbec obtížný. Je možný, že absolvovat tuhle trasu před Priecnym sedlem, psal bych něco jiného. I díky tomu, že jsme na řetězech sami, je celkem rychle zdoláváme a zakusujeme se do posledního stoupání ledovým polem. Teda to že je to poslední stoupání samozřejmě netušíme, protože viditelnost silně klesá a chatu vidíme, až když jsme těsně pod ní.

závěrečný výstup k chatě dal fakt zabrat

Chata pod Rysmi (cca 2200). Rychle pořizuju pár fotek před chatou a mizíme dovnitř. Je tam krásně teplo, nefouká, nesněží. Navíc to tam vypadá přesně podle mého gusta. Malé, útulné. Zatím všechny ostatní chaty, které jsme navštívili, připomínali spíš vysokohorské hotely. Celkový dojem bohužel kazí parta vožralejch Poláků. Začínám mít na tenhle národ celkem slušnou averzi.

chata pod Rysami

Dle mapy je to na vrchol a zpět ještě 1:45 a podvědomě tuším, že se odboji chtít nebude. První s ortelem příchází táta a celkem rezolutně prohlašuje, že už nikam nejde. Lucík je na vážkách, ráda by šla, ale venku je hnusně, panoramata žádný, takže jde jen o ten pocit tam vylézt. Nakonec to taky vzdává a je řada na mě. Vnitřně trochu bojuju, zvažuju pro a proti, ale ve skutečnosti už mám dávno jasno. Když už jsem tady, chci ten vrchol dobýt. Defacto jsem ještě na žádné hoře v Tatrách nestanul, "jen" samá sedla a nechce se mi čekat další rok. Rychle dojídám výbornou česnečku a pakuju se na výstup. Beru s sebou jenom foťák, vše ostatní nechám v chatě. Lucík má obavy a ani já se necítím nejlíp, zvlášť když s sebou nemám ani mobil. Ale k čemu taky, když neni signál. Je půl jedný, do dvou bych měl být zpátky.

Venku mě přivítá opět "krásné" zimní počasí. Stoupám, no spíš lezu po čtyrech, zmrzlým, zasněženým dost prudkým svahem. Počáteční euforie mě brzy opouští, po chvíli mizí v mrakách chata, značení nikde a tak jediným vodítkem jsou zmrzlé stopy lidí, co na vrchol už šli. Taky musim zvolnit, z kraje sem nasadil šílený tempo a sotva můžu popadnout dech. V sedle Váha cesta mírně ztáčí do prava. Červenou značku jsem ještě neviděl, nicméně zatím se držím stop ve sněhu. Sem ale pevně rozhodnutej, že kdybych si jen trochu nebyl jistej kudy dál a hlavně zpět, vrátím se.

Sláva, červená značka. Sledovat jí ale není žádná sranda, stačí chvilka nepozornosti, domnění, že jdu správně a pak člověk lehce přijde ke skále a pod ním zeje pořádná propast. Naštěstí se stačilo pár desítek metrů vrátit a byl jsem zpět na červené. Nicméně po téhle zkušenosti, jsem si dával ještě větší pozor.

Neznámé místo v kombinaci s nulovým provozem a špatným počasím způsobilo, že jsem lezl a lezl a najednou nebylo kam. Byl jsem na Rysech. Opět se místo euforie, dostavila, spíš úleva, že to mám za sebou a můžu se vrátit. Shodou okolností byl na vrcholu i jeden pohodovej Polák, s kterým jsme se navzájem vyfotili, trochu pokecali a jelikož nebylo opravdu co obdivovat, vyrazil jsem zpátky na chatu.

člen Zissou teamu dobyl Rysy

Zpátky jsem to vzal tak rychle jak jen mi to značení a počasí dovolovalo a sněhový sráz k chatě jsem zdolal novou metodou-sbíháním. Před vstupem ještě kontroluju hodinky a je to docela mazec. Na vrchol a zpět to mělo trvat 1:45, je 13:15, což znamená, že sem to dal za 0:45. Aspoň už vim, z čeho se mi točí hlava. Ostatně i odbojáři sou hodně překvapení, když mě vidí mezi dveřma. Rychle ze sebe sundavám věci, v tom závěrečním sestupu sem se docela zapotil. Jedno točený ale všechno srovná. Dávám si chvíli voraz a začínáme se postupně balit na odchod. Kupujem pohledy (aspon konečně vidim, jak to má nahoře vypadat) a příjemné obsluze, mimochodem z Čech, nechám poctivě vynešenou malou Plzeň. Už by mi bylo trapně jí opět donést do vily a klučinovi sem udělal radost. Narozdíl od těch vožralejch Poláků, který nechali v rozporu s pravidly slušnýho chování na chatě všechen bordel. Hovada.

Zpět se vracíme tou samou cestou. Tudíž vítr, který nám foukal příjemně do zad, když jsme stoupali k chatě, nám teď žene zmrzlý sníh přímo do obličeje. Naštěstí uplatňuju na sněhový svah svoji novou metodu a tak to mám celkem rychle za sebou. Odboj nehodlá tak riskovat, takže mu to trochu trvá a pak řikaj něco o kamzíkovi.

sestup byl nebyl taky žádná selanka

Zbytek cesty probíhá klidně. Se snižující se výškou se postupně otepluje a když na magistrále dokonce vysvitne slunko, nastává mohutné odsvlékání. Na nádraží ve Štrbském plese potkáváme známé lyžníky ze Žabích ples, takže to přece jen přežili. Kupujem pivko a čekáme na vlak.

Do Tatranské Lomnice shodou náhod příjíždíme stejným vlakem jako druhá grupa. Stavujem se ještě v nádražce na Plzeň a sdělujem si zážitky. Ukázalo se, že jsme nejdrsnější výprava dne, jelikož došli jen na Térryho chatu a pak jim počasí nedovolilo jít dál. A ke vší smůle ani nebylo dost koloběžek. A to jsme si mysleli, že mají krásně. Z vlaku to tak aspoň vypadalo.

Rada starších se rozhodla, že grilovat se kvůli zimě nebude a tak zbytky (asi dvě kila) lososa se dělaly v troubě. A jak se něco dělá v troubě, tak je potřeba to podlívat, takže já sem se začal podlívat Plzněma a Tulamorkou. No co, byl to přeci rozlučkovej večírek a rozkaz zněl jasně: vypít a sežrat všechno za každou cenu. A tak se pilo, jedlo, vyprávělo až dlouho do noci. Narcisticky sem musím napsat, že mnou dosažený čas výstupu na Rysy byl pro Libora k neuvěření, což mě velmi potěšilo.

4.den

odjezd

Opravdu bych rád napsal, že se cestou zpět nic nestalo, že to byla nuda. Nebyla, bohužel. Cestou do Tater "bratři" radarovali kde se dalo, a když jsme se po opět výborném obědě v Rasové vystřídali u kormidla, předvedli pro změnu naši orgáni mnou ještě nevídanou věc. Mohutný šesti blok hlídek a pohyblivých nebo stacionárních radarů. Vzhledem k faktu, že jsme celkem pospíchali a že po každé úspěšně projeté hlídce jsme si řikali, že to už byla fakt poslední, stalo se logicky to, co se stát muselo. Za bistrem Tramp proťala vzduch policejní plácačka, poté odstavení auta, krásné předříkání orgánem všech možných paragrafů a sdělení, že jsem jel rychlostí 110km/hod. Parkoviště jsem opouštěl o jeden tisíc korun českých lehčí, za to na mém kontě přibyly dva bodíky do karty řidiče. A to se vyplatí.

Napříč Brdy

Napříč Brdy aneb malý PoloDrtič
7.6.2009

bike-vyjížďka

Po páteční brutál kalbě s Radečkem a sobotním zmrtvých vstání vyrážíme v neděli dopoledne s Marťasem napříč Brdy ke kopci Plešivec (pozor, neplést s menším bráškou, který je u Karlštejna). Zprvu je to klasika, stoupání na Cukrák, průjezd Jílovištěm. Pak sice trošku bloudíme (mojí vinou), ale je to malá daň za objevení pěkné cesty. Pak už přes Černolice, Skalku a v chatové oblasti u Kytína si U Dernerů dáváme oběd. Po polívce, játrům s hranolkama a dvěma malým pivům mi pěkně ztěžknou nohy.
Míjíme rozcestník Na Soudném což je zároveň poslední bod, kam jsem kdy dojel. Dál už to zná jenom Voďour a hned toho v následujícím stoupání na Stožeč využívá. Prý je to třetí nejhorší věc, co mě čeká. Fajn, radši bych kdybych nevěděl do čeho jdu, ale zdá se, že toto mi dnes dopřáno nebude.

V pěkným sjezdíku z kopce Liška si dělám denní maximálku přes 60 km/hod. Pak se začíná ihned stoupat na nejvyšší bod dnešního švihu, vrch Studený, kde je kamenná rozhledna s velmi příjemnou obsluhou, která nás láka na maso na grilu. Dal bych si hned, kdybych nebyl ještě přecpanej, tak aspoň dokupujem vodu do vaků a já tam lámu jednu Plzeň. Každopádně za tu námahu to stálo.

Následuje další sjezd a po něm hned dle Marťase druhý nejhorší úsek, výšlap na Kuchyňku. Nevim, co může bejt horší než výšlap mezi kořeny a kameny. Pod vrcholem už toho mám dost a sesedám. Z hřebenu Kuchyňky jsou aspoň pěkné výhledy na obě strany, jak na Dobříšsko, tak na Berounsko. I když pěkné je trochu zavádějící. Na obou stranách jsou vidět velký bouřkový mraky a při našem štěstí, to určitě alespoň jednou schytáme. Proto neváháme, sjíždíme pod Plešivec a zakusujeme se do něj.

Během stoupání se dovídám, čímže je tedy ten Plešivec tak nejhorší. Je to proto, že stojí osamocem a vyjet na něj dá vždycky zabrat. Nicméně podstatná část je v pohodě po lesní cestě a ten závěrečnej kamenitej úsek, se už nechá v klidu přetlačit. I když Voďour to samozřejmě jede.

Nakonec výhledy jsou famózní určitě to za to stálo a netlačit nás čas, zdrželi by jsme se ještě dýl. Sjezd je jak jinak darebně kamenitej a nohy mě bolí víc než při cestě nahoru.

Ve Lhotce uhybáme špatně na Radouš, ale zajížďka je to zanedbatelná a v Libomyšli už správně kolem řeky Litavky dojíždíme na hlavní nádraží v Berouně. Máme štěstí, vlak jede za pět minut. Vysedáme v Radotíně a po šestý hodině a s 80 km v nohách jsme zpátky na Zbraslavi.

rozhledna na Studeném...

...a zasloužená odměna

pod Plešivcem

Plešivec