Králičí toulky: Napříč Brdy

Napříč Brdy aneb malý PoloDrtič
7.6.2009

bike-vyjížďka

Po páteční brutál kalbě s Radečkem a sobotním zmrtvých vstání vyrážíme v neděli dopoledne s Marťasem napříč Brdy ke kopci Plešivec (pozor, neplést s menším bráškou, který je u Karlštejna). Zprvu je to klasika, stoupání na Cukrák, průjezd Jílovištěm. Pak sice trošku bloudíme (mojí vinou), ale je to malá daň za objevení pěkné cesty. Pak už přes Černolice, Skalku a v chatové oblasti u Kytína si U Dernerů dáváme oběd. Po polívce, játrům s hranolkama a dvěma malým pivům mi pěkně ztěžknou nohy.
Míjíme rozcestník Na Soudném což je zároveň poslední bod, kam jsem kdy dojel. Dál už to zná jenom Voďour a hned toho v následujícím stoupání na Stožeč využívá. Prý je to třetí nejhorší věc, co mě čeká. Fajn, radši bych kdybych nevěděl do čeho jdu, ale zdá se, že toto mi dnes dopřáno nebude.

V pěkným sjezdíku z kopce Liška si dělám denní maximálku přes 60 km/hod. Pak se začíná ihned stoupat na nejvyšší bod dnešního švihu, vrch Studený, kde je kamenná rozhledna s velmi příjemnou obsluhou, která nás láka na maso na grilu. Dal bych si hned, kdybych nebyl ještě přecpanej, tak aspoň dokupujem vodu do vaků a já tam lámu jednu Plzeň. Každopádně za tu námahu to stálo.

Následuje další sjezd a po něm hned dle Marťase druhý nejhorší úsek, výšlap na Kuchyňku. Nevim, co může bejt horší než výšlap mezi kořeny a kameny. Pod vrcholem už toho mám dost a sesedám. Z hřebenu Kuchyňky jsou aspoň pěkné výhledy na obě strany, jak na Dobříšsko, tak na Berounsko. I když pěkné je trochu zavádějící. Na obou stranách jsou vidět velký bouřkový mraky a při našem štěstí, to určitě alespoň jednou schytáme. Proto neváháme, sjíždíme pod Plešivec a zakusujeme se do něj.

Během stoupání se dovídám, čímže je tedy ten Plešivec tak nejhorší. Je to proto, že stojí osamocem a vyjet na něj dá vždycky zabrat. Nicméně podstatná část je v pohodě po lesní cestě a ten závěrečnej kamenitej úsek, se už nechá v klidu přetlačit. I když Voďour to samozřejmě jede.

Nakonec výhledy jsou famózní určitě to za to stálo a netlačit nás čas, zdrželi by jsme se ještě dýl. Sjezd je jak jinak darebně kamenitej a nohy mě bolí víc než při cestě nahoru.

Ve Lhotce uhybáme špatně na Radouš, ale zajížďka je to zanedbatelná a v Libomyšli už správně kolem řeky Litavky dojíždíme na hlavní nádraží v Berouně. Máme štěstí, vlak jede za pět minut. Vysedáme v Radotíně a po šestý hodině a s 80 km v nohách jsme zpátky na Zbraslavi.