Tatry 2009

Tatry 2009

11.-14.6.

1.den

příjezd

Další rok utekl jako voda a my už potřetí vyrážíme do Tatranské Lomnice. Návrat k původní sestavě znamá, že jsme vyrazili tátovo oktávkou a na zadních sedačkách se uvelebil Lucík-mimochodem na cestu nám připravila výborné smaženky, budu si je muset prosadit častěji.

Dle dohody řídí v Čechách táta a já na Slovensku. Maximálně mi to vyhovuje, jelikož předešlé dva dny jsem strávil na cestě do Ostravy a zpět a mám tak Dé jedničky plný zuby. Než jsme překročili hranice, stavíme na výborné jídlo v Motorestu Rasová. Před tím jsme sice míjeli bistro Tramp, ale z pochopitelných důvodů jsme ani nepřibrzdili, i když vtípky na mou adresu nechyběly.

Kvůli jistému omezení u Žiliny tentokrát volíme cestu středem Slovenska. Spěchat není kam, stejně jsme na vile vždycky první a aspoň poznáme trochu víc z kraje. Takhle, ono ani není možný nějak spěchat, jelikož na čtvrteční den asi vypsali Bratři nějakýho jejich Kryštofa. Policejní hlídky s radary jsou snad všude. Táta si libuje jaký to udělal suprový rozhodnutí nechat mě řídit.

nad Tatrou sa blíská...

Kolem šestý dorážíme na vilu opět jako první. Avšak než si stačíme vybalit přijíždějí Stříbňáci. Pomáháme jim s věcma a že je s čím: tři basy piv, plechovková Plzeň, Tulamorky,Fernet i nějaký to jídlo přivezl. Včetně 4 kilovýho filetu z lososa. Náš příspěvek na společné večeře glosuje: "Jasně sem řikal, ať nic nevozíte". Samozřejmě hned se načíná pivo a Tulamorka, což se ihned opakuje po příjezdu Luboška (ten z Blat) a Pavla se synem. Už nemám strach, že by nebylo veselo. V týhle sestavě to nehrozí a to ještě nedorazil Zdeněk Ševčík s potomkama.

příprava na párty

Už v plný sestavě se to pěkně rozjíždí, brzy dochází první Tulamorka, někdo načíná domácí slivovici a hraje se hra: Ukaž jak velkýho máš psa. Doufám, že nás nikdo nevidí. Taky se chodí hromadně kouřit před barák. U aby si znepřátelení sousedi všimli, že jsme dorazili, rozdělal se po půlnoci u altánku oheň a pekly se klobásy. Prostě welcome párty jak má bejt.

2.den

Sliezsky dom (1670) -Hrebienok (1263)

Nechápu co se to v mý opilecký hlavě zrodilo, ale ráno začíná budík vyzvánět už v 6:00. Proooč? Sám sobě to nedokážu vysvětlit, ale místo abych se poučil, přeřizuju ho o půl hodiny dál. Ptám se znova, proč? (Je mi jasný, že za to může podvědomí, protože sem ještě jako duha, ale tomu přece musí bejt jasný, že dneska jdeme jen krátkou tůru, takže není kam spěchat). Lucík se na mě hněvá a dožaduje se spánku.

Opouštím pokoj a jdu aspoň připravovat svačinu. Vila ještě spí a v kuchyni to vypadá jak když tam řádili trempové alkoholici. Posléze zjišťuji důvod našeho špatného ranního stavu. Litrovka Lemondu je až na nějaký zbytky u dna prázdná. Až mě z toho zjištění rozbolela hlava. Mezitím vstávájí i Stříbňáci, jejichž děti je dlouho spát nenechaj. Od Libora se dovídám, že táta se Zdeňkem spí někde jinde. Přidává i vysvětlení, ale to mi už hlava nebere. Že prej čekali na Vackovi (poslední členi výpravy), kteří přijeli ve 3 ráno a pak s nima ještě popíjeli. No každopádně jak znam tátu, tak mu bude dneska pěkně zle, tudíž na trek s náma určitě nepujde.

Vyrážíme na vlakáč. Opět na blint. Já se prostě v těch jízdních řádech nevyznám. Je krásné slunečné červnové ráno. Lucík se pro jistotu vrací pro delší kalhoty. Co kdyby nebylo pořád tak hezky.

ráno bylo krásně...

Vlak nám ujel asi o tři minuty a další jede za 45 min. Nevadí, aspon trochu vystřízlivim. Píše táta, kam jdeme a jestli ho vezmem. Volám zpět, že má půl hodiny na to se dostat na vlakáč. Posílá mě do prdele, že prej sem se zbláznil, ať si jdem samy. Chudák, soucítím s jeho postalkoholním stavem.

Ve stanici Starý Smokovec maličko zmatky, ale nakonec přeci jen ten správný vlak trefujem a o pár stanic dále vystupujeme v Tatranské Poliance.

...za dvě hodiny už o něco míň

To už není tak hezky. Naopak. Hory zahalují mraky, fouká vítr a vypadá to, že dešti neuniknem. A skutečně. Snad po čtvrt hodině chůze začíná pršet. Zprvu je to nepříjemný, ale pak si na to člověk prostě zvykne. Aspoň mám šanci využít novou goratexovou bundu a musim uznat, že to byla super koupě.

Poháněni deštěm a větrem zvládáme velmi pěknou cestu kolem potoka za hod´ku a čtvrt, což je o půl hodiny míň než ukazují značky. První záchytný bod naší cesty je horský hotel Sliezsky dom. Snad budou mít otevřeno. Je totiž 12. června a stezky pro letní provoz se otevírají až 16. Naštěstí už zdálky je vidět nápis "Otevřeno nonstop".

Vevnitř je příjemně teplo a trochu mě uklidně pohled po okolních stolech. Zdá se, že nejsme jediný, kdo se vydal do hor. Ovšem výběr z polívek je smrtící: čočková, fazolová nebo zelňačka. Vybíráme šošovicovou, ale je jasný, že v noci se bude větrat. K polívce ještě točenou kofolu a pivo a máme to bratru za 7 euro. Takhle se jim do těch hor turisti nepohrnou. Ceny stejný jak v Rakousku, ale ten servis je úplně někde jinde. Ale to bych se jen opakoval.

Po jídle ještě chvíli čekáme, zda-li se ten déšt přeci jen neumírní, ale je to marný. Nezbývá než vyrazit.

Nad hotelem se kdesi v mrakách čněl Gerlachovský štít, vzádu bylo vidět Velické pleso do nehož padal jakýsi vodopád, vůbec celkově to tady může být fakt hezký, pokud neprší a nefouká, takovým stylem, že člověk je rád, když udělá rychlou fotku nad kterou pak doma zjistí, že je pěkně hnusná. Nicméně, vše nebylo tak špatné jak se zdá. Po chvíli jsme se dostali do kosodřeviny, která byla vyšší než my a tudíž tlumila nárazy větru a co je hlavní přestalo pršet. Když se pak dokonce ukázalo i sluníčko, neveřil jsem svým očím. Scházeli jsme Tatranskou magistrálou k Hrebienku, sem tam někoho potkali, včetně skupiny německej důchodců, klábosili o všem možném a bylo to krásné. Vždycky je fajn si v těch našich uspěchaných životech najít chvilku jen sami pro sebe.

Na Hrebienok jsme došli asi jen o čtvrthodinku dřív než značky ukazovaly. Byl už jsem ale pln očekávání, jakže se dostaneme na vlak. Mohli jsme buď za a) využít pozemní lanovku za b) sejít to pěšky anebo za c) doufat, že bude fungovat půjčovna koloběžek a sfrčet to na nich dolů. Turistický světe div se, byly tam. 3 eura jedna jízda, luxusní škopek na hlavě, reflexní vesta, Lucčiny rozpaky, foťák co přežil pád na kamennou zem, vítr ve vlasech, brzdy nebrzdy, to všechno tam bylo. Doporučuju každýmu, je to bžunda. Jen malé varování pro ty, co to trochu pustí. Tyhle kolobrndy nejsou stavěný na downhill ježdění, tak ať nejste v zatáčkách dlouhý na brzdách.

Na nádraží jsme oproti ránu měli na vlak štěstí, v Lomnici jsme byli po druhé hodině a tak nám zbyl čas dojít si do Gajdovské izby na plněné pirohy. Výlet to náročnej nebyl, nebýt té včerejší chlastačky, takže nám přišel příchod před čtvrtou vhod. Zbylo ještě na hodinový spánek před večeří.

Postupně jsme se pak scházeli k večeři ve venkovním altánku. Jídla bylo hrozné kvanta: grilovaný losos, špízy, sýry, zelenina, do toho samozřejmě pivo, víno, Tequila...

Tatínek prožil krušnej den. S opičkou na krku si došel na Popradské pleso a zpět a prý to byl očistec. Mladí Ševčíci se neúspěšně pokoušeli kamsi dostat vlakem, Libor sbíral kladné body za pobyt s rodinou a Zdeněk Ševčík, Pavel a Lubošek se obětovali pro ostatní a jali se upíjet zásoby chlastu už od rána. K ohni přišli taky Vackovi, prý z Milevska, dcery prý dvojčata. Každopádně do sestavy Alexandry nezapadali ani trochu.

Chlad nás zahnal celkem rychle do vily, tudíž ani nebyla šance pocuchat nervy sousedům, i když nelze říct, že by to nikdo nezkoušel. V předzvěstí náročného dne co nás čekal, se naše skupina rozprchla celkem rychle do postelí. Jasně, že padly nějaký šláftrunky, tentokrát Fernet s Tonikem, ale přes půlnoc jsme se stopro nepřehoupli.

3.den

Rysy (2499)

Člověk je tvor omylný, důležité je však se z chyb, nejlépe vlastních, poučit. Ještě včera jsem si tedy opsal odjezdy vlaků, sbalil po zkušenosti na Priecnem sedle do batohu rukavice a čepici a rozhodně si nebral s sebou sluneční brýle, i když k tomu slunné ráno opět navádělo.

V sedm ráno přichází táta vymóděn jako bavorský hochštapler, chybí snad jen ten padací most. V kuchyni je celkem narváno, každej si připravuje snídani. David Ševčíků přichází ve slunečních brýlích. Nedá si vymluvit, že sou zbytečný.

ráno opět krásně...

O cíli naší cesty nemáme pochyb, jdeme na Rysy. Druhá banda (Ševčíci+partneři) ještě chvíli špekulujou, jestli nejít s náma, ale nakonec si dávají za cíl Priecné sedlo. Vlakem v 7:48 vyrážíme všichni společně. V Tatranské Lomnici je krásné teplé slunečné ráno.

Už jen já, Lucík a táta vylézáme o hodinu a 30 km dál ve stanici Popradské pleso. Něco je špatně. Tohle není to samé ráno jako v Lomnici. Je zataženo, zima, fouká vlezlej studenej vítr. Cesta na chatu při Popradském plese naštěstí vede lesem, kde to tak hrozný neni. Abych se zahřál, přidávám trochu do kroku, což nelibě nese zbytek skupiny. Zde se asi zrodil takzvaný odboj, proti kterému jsem pak bojoval po celou dobu.

...o 30 km dále a 10° méně

V celkem slušném tempu, které ale bylo podmíněno slibem polévky, přicházíme v půl desátý na chatu. Mají vskutku luxusní výběr polívek, bohužel je podávají až od jedenácté. Slováci. Jak řiká pan Komárek: " To nezměníš". Lucík si dává párky, táta vajíčka. Asi pro to jeli až do Popradu, protože to trvá neskutečně dlouho a ve finále je to studený. Já jsem se zařekl, že tyhle "čoboláky" podporovat nebudu a tak jsem si objednal pouze pivo. To mi přinesli taky studený. Aspon že tak, k snídani úplně stačilo.

Chvílema prosvituje mrakama slunce, vítr ale neustal. Vrcholky hor jsou krásně poprášeny čerstvě napadnutým sněhem, z čehož mám trochu obavy. Odboj je ale v celkem dobré náladě a tak míjíme rozcestník chata pod Rysy za 2:15 hod a míříme lesní mírně stoupající cestou vzhůru. U rozcestníku je ještě možnost vzít na záda jednu z krosen s proviantem, čímž si zasloužíte uznání a nějaký ten čaj na chatě zdarma, ale každý už svůj baťoh má a pak, nejsou zrovna nejlehčí.

Další rozcestník Nad Zabim potokom už je obklopen pouze kosodřevinou, což má za následek dvě věci. Fouká jako prase a vrcholy jsou zahaleny mraky. Paráda. Dneska to asi moc o kochání nebude. Lucík má strach, že bude zase pršet. Uklidňuju jí. Dneska stoprocentně pršet nebude. Vypadá to na sníh.

Bereme na sebe teplejší oblečení a neohroženě stoupáme dál. Předháníme první lidi a někdo se už i vrací. Kolem 1700m začíná padat takový ten zmrzlý sníh, co v kombinaci se silným větrem pěkně štípe do tváře. Konečně pořádnej outdoorovej výstup. Připadám si jak v Himaláji. Odboj si ze mě pořád dělá srandu, že musim bejt první. Není to pravda, šel bych klidně poslední, ale kdo by pak udával tempo?.

najdi...

...pět rozdílů

U Žabiech ples (1921) docházíme poslední skupinku. Cítim lehké zadostiučinění. Mezitím už cesta zmizela pod sněhem. Pohybujeme se teď výhradně po sněhu, nebo po skále. Mám trochu obavy o Lucíka, ale snáší to skvěle, zima jí není a po zkušenosti z Priecného sedla jí zdá se tohle nemůže rozhodit. Navíc když se dostanem do závětří je i čas trochu se v rámci možností porozhlídnout po okolních skalách. Při tomto pohledu by opravdu jeden nevěřil, že je půlka června.

Žabí plesa

Od ples začínáme pěkně nabírat nadmořskou výšku a když se blížíme asi k technicky nejexponovanější části výstupu, nemůžeme věřit svým očím. Před námi slézají po řetězu tři chlápci s krosnama, klasickejma lyžema a co je nejhorší, v přeskáčích. Blázni. Chvíli je nevěřícně pozorujem. Očividně se chystají sjet svah k plesům, ale v tom větru se nám nechce čekat. Věřim, že si to užili a přežili.

vzádu jsou vidět ty blázni s lyžema

Následuje již zmiňovaný úsek s řetězy, který ale není vůbec obtížný. Je možný, že absolvovat tuhle trasu před Priecnym sedlem, psal bych něco jiného. I díky tomu, že jsme na řetězech sami, je celkem rychle zdoláváme a zakusujeme se do posledního stoupání ledovým polem. Teda to že je to poslední stoupání samozřejmě netušíme, protože viditelnost silně klesá a chatu vidíme, až když jsme těsně pod ní.

závěrečný výstup k chatě dal fakt zabrat

Chata pod Rysmi (cca 2200). Rychle pořizuju pár fotek před chatou a mizíme dovnitř. Je tam krásně teplo, nefouká, nesněží. Navíc to tam vypadá přesně podle mého gusta. Malé, útulné. Zatím všechny ostatní chaty, které jsme navštívili, připomínali spíš vysokohorské hotely. Celkový dojem bohužel kazí parta vožralejch Poláků. Začínám mít na tenhle národ celkem slušnou averzi.

chata pod Rysami

Dle mapy je to na vrchol a zpět ještě 1:45 a podvědomě tuším, že se odboji chtít nebude. První s ortelem příchází táta a celkem rezolutně prohlašuje, že už nikam nejde. Lucík je na vážkách, ráda by šla, ale venku je hnusně, panoramata žádný, takže jde jen o ten pocit tam vylézt. Nakonec to taky vzdává a je řada na mě. Vnitřně trochu bojuju, zvažuju pro a proti, ale ve skutečnosti už mám dávno jasno. Když už jsem tady, chci ten vrchol dobýt. Defacto jsem ještě na žádné hoře v Tatrách nestanul, "jen" samá sedla a nechce se mi čekat další rok. Rychle dojídám výbornou česnečku a pakuju se na výstup. Beru s sebou jenom foťák, vše ostatní nechám v chatě. Lucík má obavy a ani já se necítím nejlíp, zvlášť když s sebou nemám ani mobil. Ale k čemu taky, když neni signál. Je půl jedný, do dvou bych měl být zpátky.

Venku mě přivítá opět "krásné" zimní počasí. Stoupám, no spíš lezu po čtyrech, zmrzlým, zasněženým dost prudkým svahem. Počáteční euforie mě brzy opouští, po chvíli mizí v mrakách chata, značení nikde a tak jediným vodítkem jsou zmrzlé stopy lidí, co na vrchol už šli. Taky musim zvolnit, z kraje sem nasadil šílený tempo a sotva můžu popadnout dech. V sedle Váha cesta mírně ztáčí do prava. Červenou značku jsem ještě neviděl, nicméně zatím se držím stop ve sněhu. Sem ale pevně rozhodnutej, že kdybych si jen trochu nebyl jistej kudy dál a hlavně zpět, vrátím se.

Sláva, červená značka. Sledovat jí ale není žádná sranda, stačí chvilka nepozornosti, domnění, že jdu správně a pak člověk lehce přijde ke skále a pod ním zeje pořádná propast. Naštěstí se stačilo pár desítek metrů vrátit a byl jsem zpět na červené. Nicméně po téhle zkušenosti, jsem si dával ještě větší pozor.

Neznámé místo v kombinaci s nulovým provozem a špatným počasím způsobilo, že jsem lezl a lezl a najednou nebylo kam. Byl jsem na Rysech. Opět se místo euforie, dostavila, spíš úleva, že to mám za sebou a můžu se vrátit. Shodou okolností byl na vrcholu i jeden pohodovej Polák, s kterým jsme se navzájem vyfotili, trochu pokecali a jelikož nebylo opravdu co obdivovat, vyrazil jsem zpátky na chatu.

člen Zissou teamu dobyl Rysy

Zpátky jsem to vzal tak rychle jak jen mi to značení a počasí dovolovalo a sněhový sráz k chatě jsem zdolal novou metodou-sbíháním. Před vstupem ještě kontroluju hodinky a je to docela mazec. Na vrchol a zpět to mělo trvat 1:45, je 13:15, což znamená, že sem to dal za 0:45. Aspoň už vim, z čeho se mi točí hlava. Ostatně i odbojáři sou hodně překvapení, když mě vidí mezi dveřma. Rychle ze sebe sundavám věci, v tom závěrečním sestupu sem se docela zapotil. Jedno točený ale všechno srovná. Dávám si chvíli voraz a začínáme se postupně balit na odchod. Kupujem pohledy (aspon konečně vidim, jak to má nahoře vypadat) a příjemné obsluze, mimochodem z Čech, nechám poctivě vynešenou malou Plzeň. Už by mi bylo trapně jí opět donést do vily a klučinovi sem udělal radost. Narozdíl od těch vožralejch Poláků, který nechali v rozporu s pravidly slušnýho chování na chatě všechen bordel. Hovada.

Zpět se vracíme tou samou cestou. Tudíž vítr, který nám foukal příjemně do zad, když jsme stoupali k chatě, nám teď žene zmrzlý sníh přímo do obličeje. Naštěstí uplatňuju na sněhový svah svoji novou metodu a tak to mám celkem rychle za sebou. Odboj nehodlá tak riskovat, takže mu to trochu trvá a pak řikaj něco o kamzíkovi.

sestup byl nebyl taky žádná selanka

Zbytek cesty probíhá klidně. Se snižující se výškou se postupně otepluje a když na magistrále dokonce vysvitne slunko, nastává mohutné odsvlékání. Na nádraží ve Štrbském plese potkáváme známé lyžníky ze Žabích ples, takže to přece jen přežili. Kupujem pivko a čekáme na vlak.

Do Tatranské Lomnice shodou náhod příjíždíme stejným vlakem jako druhá grupa. Stavujem se ještě v nádražce na Plzeň a sdělujem si zážitky. Ukázalo se, že jsme nejdrsnější výprava dne, jelikož došli jen na Térryho chatu a pak jim počasí nedovolilo jít dál. A ke vší smůle ani nebylo dost koloběžek. A to jsme si mysleli, že mají krásně. Z vlaku to tak aspoň vypadalo.

Rada starších se rozhodla, že grilovat se kvůli zimě nebude a tak zbytky (asi dvě kila) lososa se dělaly v troubě. A jak se něco dělá v troubě, tak je potřeba to podlívat, takže já sem se začal podlívat Plzněma a Tulamorkou. No co, byl to přeci rozlučkovej večírek a rozkaz zněl jasně: vypít a sežrat všechno za každou cenu. A tak se pilo, jedlo, vyprávělo až dlouho do noci. Narcisticky sem musím napsat, že mnou dosažený čas výstupu na Rysy byl pro Libora k neuvěření, což mě velmi potěšilo.

4.den

odjezd

Opravdu bych rád napsal, že se cestou zpět nic nestalo, že to byla nuda. Nebyla, bohužel. Cestou do Tater "bratři" radarovali kde se dalo, a když jsme se po opět výborném obědě v Rasové vystřídali u kormidla, předvedli pro změnu naši orgáni mnou ještě nevídanou věc. Mohutný šesti blok hlídek a pohyblivých nebo stacionárních radarů. Vzhledem k faktu, že jsme celkem pospíchali a že po každé úspěšně projeté hlídce jsme si řikali, že to už byla fakt poslední, stalo se logicky to, co se stát muselo. Za bistrem Tramp proťala vzduch policejní plácačka, poté odstavení auta, krásné předříkání orgánem všech možných paragrafů a sdělení, že jsem jel rychlostí 110km/hod. Parkoviště jsem opouštěl o jeden tisíc korun českých lehčí, za to na mém kontě přibyly dva bodíky do karty řidiče. A to se vyplatí.