Jihoafrická republika
20.2. - 7.3.2012
Dva roky už uběhly, kdy jsme se vydali na nějakou delší cestu za poznáním a dobrodružstvím. Volání dálek bylo čím dál více silnější, až jsme ho na podzim roku 2011 vyslyšeli a jako další cíl našich cest jsme si vybrali Jihoafrickou republiku. Do značné míry tomu pomohly letenky za poloviční cenu, než jsme platili při cestě do Indonésie. A když je pak na co se těšit, i ta protivná středoevropská zima uteče mnohem rychleji.
1. den
Pořádný odletový adrenalin nám zajistilo čekání na kreditní kartu, bez které bychom si nemohli vyzvednout již zarezervované auto na letišti v Johannesburgu (dále jen Jo´burg aneb jak říkají místňáci). Naštěstí karta došla přesně dle slibu pana bankéře a na letišti jsme ještě měli dostatek času vypít si obligátní lahvinku vína. Ve dvě hodiny tedy odlétáme se španělskou společností Ibéria směr Madrid. 4 hodinový přelet je nudný jak jen může takový přelet být. Navíc letadlo i služby na palubě plně odpovídají akční ceně naší letenky. Přistáváme v Madridu a musíme nějak přežít 6 hodin do dalšího odletu. Zkraje to jde. Čas si krátíme v jednom docela solidním bufáči jídlem a kartami. Pak už jen nuda, nuda, nuda. Nejhorší je, že na sedačkách ani nejde pořádně spát.
2. den
Deset minut po půlnoci se konečně podvozek odlepuje od runwaye. Ovšem zdaleka nebylo utrpení konce. Následný, deseti hodinový, přelet se s přehledem vyšvihnul na první místo žebříčku nejhorších přeletů vůbec. O nějakých službách snad ani nemůže být řeč a o vlastním monitoru zabudovaném v sedačce jsme si mohli nechat leda tak zdát. Kdyby alespoň šlo usnout. Jediný, kdo prospal celý let, byl jakýsi šikmo-okec sedící ob řadu před námi, kterej neskutečně hlasitě chrápal. Taky jsem nepochopil, proč bylo pořád rozsvíceno a zhasli až k ránu, kdy na těch pár společných monitorech přestali pouštět reklamy a pustili nějakej film. Jako malou osobní pomstu si alespoň odnášíme deky a polštáře a to ani netušíme, jak se nám v příštích dnech budou hodit.
Jedno z velkých pozitiv při cestě do JARu je pouze hodinový posun. Teoreticky tak při nočním přeletu vystoupíte na letišti svěží a odpočatí. To rozhodně nebyl můj případ. Ale na nějaký odpočinek nebyl čas, ještě jsme museli ten den urazit kus cesty.
Krosny naštěstí dorazily v pořádku. Po zkušenostech z Bali jsme raději hned směnili nějaký dolary a eura a na oplátku dostali několik stovek Randů. Kurz byl tou dobou 1 Rand cca 2,4 Kč. Pak ihned přesun ke kanceláři Avisu, kde jsme měli zamluvený auto na celou dobu pobytu. Zaskočila mě teda darebná fronta, protože jsme měli opravdu naspěch. Když jsem si pujčoval auto u Avisu v Maroku, tak to byla akce na hodinu. Jiný kraj jiný mrav, tohle pořekadlo prostě platí vždycky. Šlo to jako po másle a vlastně jediný problém jsem měl rozumět, co mi to ta holčina anglicky vlastně říká. Byla to vůbec angličtina?
Nafasovali jsme krásné červené VW Polo Viva, takovej větší angličák to byl, a vyrazili vstříc dalším zážitkům. A ty na sebe nenechaly dlouho čekat.
Ihned nás to vyplivlo na dálnici, a jestli jsem si myslel, že z řízení vlevo se po zkušenostech z Indonésie nemám čeho bát, tak to jsem se spletl. Ono je totiž velký rozdíl prohánět se na skútru po Bali nebo v autě s volantem vlevo po největším městě JARu. Jen zvyknout si na volant vlevo, a všechno co k tomu patří, byl oříšek. Když člověk potřebuje pustit stěrače, protože zrovna jako na potvoru začalo pršet, a místo toho bliká doprava, tak je asi něco v nepořádku. Další velký problém byl levou rukou zařadit pátý rychlostní stupeň. Nevím proč, ale neustále jsem podřazoval na trojku, ať jsem tu levou ruku rval sebevíc doprava. Je jasný, že tohle se autu zrovna moc nelíbilo.
Naštěstí jsem měl skvělou navigátorku, takže zatím co jsem si hrál se řadicí pákou, Lucík nás vyvedl pryč z Jo´burgu na dálnici N3 směr Durban. JAR je více jak 15x větší než Česko navíc s 3x menší hustotou zalidnění, z čehož asi plyne i ten komfort stavění dálnic. Jízdní pruhy odděloval místo svodidel široký pruh vegetace, povětšinou palem. Po načtení pár cestopisů jsem věděl, že zejména na dálnicích je často měřena rychlost. To jsem ale netušil, že místní policisté jsou natolik mazaní, že využívají právě bujné vegetace k maskování radarů. Zkraje to problém nebyl. Hlavně taky proto, že neschopnost zařadit pátý rychlostní stupeň, nám nedovolovala jet rychleji. Ale po pár kilometrech jsem se oťukal, naučil se ovládat řadicí páku, a tak dodržovat maximální povolenou 120, bylo ubíjející. Zvláště když jsme se z rádia dozvěděli, že slunce zapadá už o půl sedmé a my měli tedy nějakých pět hodin na ujetí 400 km do cíle dnešního dne: Dračích hor. Člověk tedy musel trochu riskovat případnou pokutu.
Naštěstí jsem měl skvělou navigátorku, takže zatím co jsem si hrál se řadicí pákou, Lucík nás vyvedl pryč z Jo´burgu na dálnici N3 směr Durban. JAR je více jak 15x větší než Česko navíc s 3x menší hustotou zalidnění, z čehož asi plyne i ten komfort stavění dálnic. Jízdní pruhy odděloval místo svodidel široký pruh vegetace, povětšinou palem. Po načtení pár cestopisů jsem věděl, že zejména na dálnicích je často měřena rychlost. To jsem ale netušil, že místní policisté jsou natolik mazaní, že využívají právě bujné vegetace k maskování radarů. Zkraje to problém nebyl. Hlavně taky proto, že neschopnost zařadit pátý rychlostní stupeň, nám nedovolovala jet rychleji. Ale po pár kilometrech jsem se oťukal, naučil se ovládat řadicí páku, a tak dodržovat maximální povolenou 120, bylo ubíjející. Zvláště když jsme se z rádia dozvěděli, že slunce zapadá už o půl sedmé a my měli tedy nějakých pět hodin na ujetí 400 km do cíle dnešního dne: Dračích hor. Člověk tedy musel trochu riskovat případnou pokutu.
Další lekci z řízení v JARu jsem dostal na zúžení pruhů, kde probíhaly jakési opravy. Že maximální povolenou šedesátku dodržuju jenom já, mi došlo, když mě problikal a poté při předjíždění mohutně protroubil nejeden kamión. Na omezeních se zřejmě neměří a ani nezpomaluje. Zřejmě proto před každým omezením mávali místní černoši většinou červenými prapory a nezřídka zde byly umístěny cedule s nápisem: Please don´t kill us. Efektní způsob jak zvýšit zaměstnanost národa.
Nepočítáme-li doplnění benzínu (na pumpě jsme mimochodem koupili náš první biltong /sušené maso/ a ihned si ho oblíbili), první zastávku jsme udělali ve větším městě Harrismith. V Dračákách jsme totiž plánovali nějaký trek a potřebovali jsme sehnat zásoby. Dostat se z poklidné dálnice mezi běžný městský provoz byl opět velký nápor na mojí nervovou soustavu. Průjezdy křižovatek s předností vlevo mi daly slušně zabrat, naštěstí místní měli pro moje manévry pochopení. Zastavili jsme hned u prvního slušně vypadajícího krámku, ale byl to totální "local only". Koupili jsme nějaký hotový kuře s rýží, plechovky s fazolemi, ovoce, vodu a s né úplně příjemným pocitem jsme se vrátili do auta. Upřímně přiznávám, že jsem čekal, že auto na parkovišti nebude, nebo budou chybět třeba kola. Ale spíš to byly naše mylné představy o Jižní Africe. Místní byli úplně v pohodě.
Pak jsme náhodou zabloudili k standardnímu obchodu, kde byli i jiní běloši, a to bylo jiný kafe. Přiznávám, že se mě trochu zmocnila nákupní horečka, hlavně u pultu s hotovým jídlem a regálů s kořením. Odvahu, abych si koupil hotové kuřecí pařáty v omáčce, jsem ale nenašel. Košík se plnil celkem rychle a spíš než zásoby na pár denní túru to vypadalo, že se blíží konec světa. Vyloženě mě nadchnul krámek s alkoholem s cenami běžných vín kolem 15 - 30 randů (x2,4) a plechovkami piva kolem 8R. Když k tomu připočtu cenu benzínu kolem 25Kč, tak se snad ani nemá cenu vracet domu, ne?
V 17:30 opouštíme poblíž Escourtu dálnici a pokračujeme po pěkný silnici dál do 25 km vzdáleného Loskopu. V šest hodin konečně odbočujeme na silničku směr Injisuthi, cíl dnešního dne. Do západu slunce zbývá půl hodina a před námi 30 kilometrů. Valim to, co to jde, ale na silnici je docela velký pohyb domorodců a kvalita povrchu už taky není nějak valná. A proč je vlastně tak důležitý stihnout dojet za světla? Varování před jízdou v noci po JARu si můžete přečíst snad na každém webu a průvodci. Hrozí srážka se zvířaty a bohužel v odlehlejších částech nejsou výjimkou ani přepadení aut. A my se zrovna nacházeli v místech, kde o bělocha nezavadíš, navíc všichni ti lidé jdoucí po silnici na nás pořád mávali. Lucík začínal být už trochu nervózní a já se k ní přidal, když po 20km skončily obydlí kolem silnice, včetně mávajících lidí, ale bohužel skončila i silnice sama. Dál vedla jakási hodně rozbitá polní cesta. Druhý rychlostní stupeň jsem zařazoval už jen málo kdy. Situace, kdy jsem drhnul podvozkem o cestu, nebyly výjimečné a světla rychle ubývalo. Zkrátka nic, co by přidalo na cestovatelské pohodě. V 18:50 přijíždíme k bráně kempu, kde na ceduli stojí, že zavírá v 19:00. Dál už za naprosté tmy, ale za to po kvalitním povrchu dojíždíme poslední 4 km do kempu. Nálada už je veselejší. Zvládli jsme to.
Recepce je ale zavřená a náhodně projíždějící guard nám říká, že máme stanovat u říčky a nahlásit se až ráno. Vracíme se tedy kousek před kemp, kde mají být plochy ke stanování. Ve tmě se trochu hůř orientuje, ale nějakej rovnej plácek jsme našli, navíc hned naproti umývárně. To, že jsme tu úplně sami, asi nemusím dodávat. Lucík je ale trochu vyděšená, nečekala, že hned první noc stráví takhle nadivoko. Vyloženě napospas zvířátkům, abych jí citoval přesně.
Stavíme stan, snažím se podpálit brikety a ohřát večeři, kdežto Lucík zatím testuje umývárnu. Voda teče, snad dokonce i teplá, jen tam je na její vkus poněkud moc živo. Je to fakt, protože zatímco jíme kuře s rejží a fazolemi, na deku nám zadarmo skákají cvrčci, za které doma platíme 44Kč.
Po opravdu dlouhém dni konečně uleháme do stanu. Noční oblohu osvětlují blesky z bouřky zuřící kdesi v hloubi Dračích hor.
3. den
Vstáváme kolem sedmé a vítá nás opravdu nádherné ráno. Na obloze zbylo po večerní bouřce ještě trochu mraků, které se líně válejí mezi vrcholky Dračích hor. V poklidu balíme stan, lehce snídáme a během toho všeho si všímáme cedule v umývárně, která nás varuje před "problem animal". Že jde o opičáka, zjišťujeme vzápětí.
V osm hodin vcházíme do kanceláře kempu Injisuthi. Celkově na nás působí dojmem, že mají po sezóně a velký příliv turistů už se nečeká. Dotaz na více denní trek paní trochu zaskočil, ale přivolává si posilu a pán se už v okolí očividně vyzná. Doporučuje nám dojít k Marbel Bath Cave, tam přespat a druhý den se vrátit zpět. Nemám moc rád vracení se stejnou cestou nazpátky a navíc na mapě, kterou nám ukazuje, vidím možnost udělat okruh s návratem zpět do kempu. Prý je ale vysoká tráva a cesta není moc jasně prošlapaná. Bez průvodce to nedoporučuje a ti mají navíc školení. K dispozici budou až zítra. Dáváme tedy na jeho doporučení, ostatně cizího chlápka s sebou nechceme. Bohužel nemají ani žádnou mapu, takže si alespoň fotíme tu jejich.
Uzpůsobujeme obsah krosen dvoudennímu pobytu v divočině a po deváté dopolední vyrážíme. Nejdřív zpátky silnicí, po které jsme přijeli a u mostku přes říčku uhýbáme doprava do hloubi Dračích hor. Cesta sleduje proti proudu tok říčky, tudíž nijak dramaticky nestoupáme. Jen už v takto dopoledních hodinách je docela slušné vedro. Hrdě ale odmítám jakékoliv krémy, chci se co nejdřív krásně opálit. Po půlhodince chůze se míjíme s několika člennou ozbrojenou skupinou. Asi se jedná o školení těch průvodců. Všichni hrozně milý, a že prý je Marbel Bath hned za rohem. Škoda jen, že jsme je nepotkali o chvíli pozdějc. To totiž scházíme přímo k řece, kde také cesta končí. Činím zoufalý pokus. Vracím se několik stovek metrů, jestli nebylo možné minout nějakou odbočku, ale samozřejmě že nebylo. Bohužel nám ani nepomůže nafocená mapa, protože tam žádná řeka zakreslená není. Nezbývá než zkusit brodit. Řeka má v tomto místě asi 10 metrů, a i když je v ní docela dost velkých kamenů, přebrodit se na druhou stranu není žádná sranda. Místy je proud hodně silný a vody nad kolena.
Na druhém břehu nacházím sice nějaké náznaky cesty, ale všechny po chvíli končí v trávě. Jsem z toho docela přepadnutej. Trek skoro ještě nezačal a už to vypadá, že se budem vracet. Lucík na druhý straně něco gestikuluje a volá, ale přes hučící řeku není nic slyšet. Vracím se tedy zpět, abych se dozvěděl, že to mám zkusit víc vlevo. Brodím tedy už po-třetí řeku a konečně nacházím cestu. Nicméně stejně ještě musím dvakrát tam a zpět pro krosny a Lucíka, která pochopitelně z přechodu řeky moc nadšená není. Ale dala to v pohodě.
Blíží se poledne a vedro začíná být docela nesnesitelné. Začínám s aplikací opalovacích krémů, zdá se ale, že pro mě už je pozdě. Taky vody ubývá poměrně značným tempem. Na rozdíl od Černé Hory, kde jsme s Poulou byli odkázáni jen na naše zásoby, tady pod námi teče řeka, takže při nejhorším, bych se dolu nějak proklestil. Tyto negativa ale na celé čáře přebíjí krása okolní přírody. Chtě nechtě musím přiznat, že Dračí hory jsou zatím ty nejkrásnější, které jsem měl šanci spatřit.
Na rozcestí, kde doleva je to k Battle cave, se dáváme doprava na Marble bath. Opět scházíme k řece, kterou budeme muset přebrodit. Lehce obědváme a doplňujeme vodu. Raději používám desinfekční tablety, ale nemyslím, že by byly třeba. V tomhle opuštěném kraji je voda určitě pitná i bez nich. Za říčkou je cesta znatelně míň prošlapaná. Stoupáme od říčky, ale stále sledujeme její tok. Na okolních kamenech se vyhřívají ještěrky. Hada jsme zatím bohužel žádného neviděli. Ostrá tráva, která celou dobu lemuje kraje cestičky, postupně vzrůstá místy až nad naše hlavy, což postup hodně znepříjemňuje. Už začínám pomalu chápat slova o vysoké trávě chlapíka z recepce. V tomhle by člověk věru snadno ztratil orientaci.
Kolem třetí odpoledne přicházíme k Marble Bath cave. Spíš než jeskyně to je takový převis. Ale rovný plácek na stan se tu najde a zbytky ohniště prozrazují, že lidé tu opravdu nocují. To místo je vlastně perfektní. Vybalujeme stan, do jedné krosny balíme pár věcí a rovnou míříme k samotným Marble Baths. Pokud jsou totiž Dračí hory úchvatné, tak Marble Baths je klenot zasazený do jejich srdce. Řeka za nepočítaně let vymlela do obrovského kamene svoje vlastní koryto. Nechybí zde malé vodopády či bazénky s čirou příjemně osvěžující vodou. Slovy opravdu těžko popsatelné. Celý zážitek umocňuje pocit, že jsme nejspíš jediní návštěvníci hor široko daleko.
Když slunce klesne za okolní hory, víme, že nastal čas návratu. S sebou táhnu několik suchých stromků na večerní oheň. Pár chrastí se mi ještě podaří nasbírat v okolí jeskyně. Dokonce při tom najdu savý hadřík na karabině, který tu nejspíš ztratil některý z předchozích návštěvníků jeskyně. Rozděláváme oheň a přímo na žhavých uhlících ohříváme kuře koupené v "local only" krámku. Bohužel buď už bylo jetý při nákupu, nebo mu neprospělo to dnešní horko, každopádně trochu smrdí. Snažím se nedat nic najevo, ale Lucík to taky odhalila, tak jíme spíš fazole v tomatové šťávě a toustový chleba. Pro jistotu to pak zapíjíme hruškovicí. Ta by měla udělat v břiše pořádek.
Zbytky kuřete jsem donucen zavěsit na strom několik metrů od stanu, kdyby se snad nějaké zvíře rozhodlo to kuře dorazit. Oheň pomalu dohořívá, zatímco kolem nás se rozprostírá tma. Nebe plné hvězd. Opravdu se to děje, nebo je to jen sen?
4. den
Náš plán vyrazit dřív než sluníčko vykoukne zpoza okolních hor, nevyšel. Vyrážíme až kolem osmé. Draze pykáme za včerejší nedostatečné namazání ochrannými krémy. Každý kousek kůže, který nebyl namazán, je zbarven do ruda. Takže povětšinou ruce, krk, uši a nos. Zvláště ruce při klestění si cesty skrz vysokou trávu hodně trpí.
Brodíme zpět říčku, doplňujeme vodu a na rozcestí odbočujeme k Battle cave. Po další slabé hodince přicházíme opět spíš k jakému si převisu. Tentokrát podstatně většímu a navíc oplocený pletivem s ostnatým drátem. Naštěstí v jednom místě se nechá podlézt, což také k nelibosti Lucíka činím. Na skalních stěnách jsou skutečně k vidění malby různých postav a zvířat. Prý je jich tu až 750 a tyto kresby staré několik tisíc let znázorňují klání dvou křováckých klanů.
Pak už se stejnou cestou v poledním žáru vracíme zpět do kempu. Po zdolání řeky se mi v lesíku přeci jen plní přání, když nám cestu překříží asi metr dlouhý had. Dle výstražných žlutých barev na zádech bude nejspíš i pěkně jedovatej. To, že moje nadšení Lucík nesdílí, je asi jasný.
V jednu hodinu jsme tedy zpátky u recepce. Nad třetinkou vychlazeného piva přemýšlíme co dál. Původně jsme tu měli zůstat ještě jednu noc, ale teď nám to přijde skoro škoda. Samozřejmě mít víc času, neskutečně rád bych tu v horách zůstal celý týden. Bohužel na JAR máme jen 15 dní, a tudíž každý půl den navíc se hodí. Rychle tedy hážeme věci do auta a vyrážíme za dalším dobrodružstvím.
 |
| tato cedule může v jistých částech země v klidu platit i pro turisty |
Nepočítáme-li doplnění benzínu (na pumpě jsme mimochodem koupili náš první biltong /sušené maso/ a ihned si ho oblíbili), první zastávku jsme udělali ve větším městě Harrismith. V Dračákách jsme totiž plánovali nějaký trek a potřebovali jsme sehnat zásoby. Dostat se z poklidné dálnice mezi běžný městský provoz byl opět velký nápor na mojí nervovou soustavu. Průjezdy křižovatek s předností vlevo mi daly slušně zabrat, naštěstí místní měli pro moje manévry pochopení. Zastavili jsme hned u prvního slušně vypadajícího krámku, ale byl to totální "local only". Koupili jsme nějaký hotový kuře s rýží, plechovky s fazolemi, ovoce, vodu a s né úplně příjemným pocitem jsme se vrátili do auta. Upřímně přiznávám, že jsem čekal, že auto na parkovišti nebude, nebo budou chybět třeba kola. Ale spíš to byly naše mylné představy o Jižní Africe. Místní byli úplně v pohodě.
Pak jsme náhodou zabloudili k standardnímu obchodu, kde byli i jiní běloši, a to bylo jiný kafe. Přiznávám, že se mě trochu zmocnila nákupní horečka, hlavně u pultu s hotovým jídlem a regálů s kořením. Odvahu, abych si koupil hotové kuřecí pařáty v omáčce, jsem ale nenašel. Košík se plnil celkem rychle a spíš než zásoby na pár denní túru to vypadalo, že se blíží konec světa. Vyloženě mě nadchnul krámek s alkoholem s cenami běžných vín kolem 15 - 30 randů (x2,4) a plechovkami piva kolem 8R. Když k tomu připočtu cenu benzínu kolem 25Kč, tak se snad ani nemá cenu vracet domu, ne?
V 17:30 opouštíme poblíž Escourtu dálnici a pokračujeme po pěkný silnici dál do 25 km vzdáleného Loskopu. V šest hodin konečně odbočujeme na silničku směr Injisuthi, cíl dnešního dne. Do západu slunce zbývá půl hodina a před námi 30 kilometrů. Valim to, co to jde, ale na silnici je docela velký pohyb domorodců a kvalita povrchu už taky není nějak valná. A proč je vlastně tak důležitý stihnout dojet za světla? Varování před jízdou v noci po JARu si můžete přečíst snad na každém webu a průvodci. Hrozí srážka se zvířaty a bohužel v odlehlejších částech nejsou výjimkou ani přepadení aut. A my se zrovna nacházeli v místech, kde o bělocha nezavadíš, navíc všichni ti lidé jdoucí po silnici na nás pořád mávali. Lucík začínal být už trochu nervózní a já se k ní přidal, když po 20km skončily obydlí kolem silnice, včetně mávajících lidí, ale bohužel skončila i silnice sama. Dál vedla jakási hodně rozbitá polní cesta. Druhý rychlostní stupeň jsem zařazoval už jen málo kdy. Situace, kdy jsem drhnul podvozkem o cestu, nebyly výjimečné a světla rychle ubývalo. Zkrátka nic, co by přidalo na cestovatelské pohodě. V 18:50 přijíždíme k bráně kempu, kde na ceduli stojí, že zavírá v 19:00. Dál už za naprosté tmy, ale za to po kvalitním povrchu dojíždíme poslední 4 km do kempu. Nálada už je veselejší. Zvládli jsme to.
Recepce je ale zavřená a náhodně projíždějící guard nám říká, že máme stanovat u říčky a nahlásit se až ráno. Vracíme se tedy kousek před kemp, kde mají být plochy ke stanování. Ve tmě se trochu hůř orientuje, ale nějakej rovnej plácek jsme našli, navíc hned naproti umývárně. To, že jsme tu úplně sami, asi nemusím dodávat. Lucík je ale trochu vyděšená, nečekala, že hned první noc stráví takhle nadivoko. Vyloženě napospas zvířátkům, abych jí citoval přesně.
Stavíme stan, snažím se podpálit brikety a ohřát večeři, kdežto Lucík zatím testuje umývárnu. Voda teče, snad dokonce i teplá, jen tam je na její vkus poněkud moc živo. Je to fakt, protože zatímco jíme kuře s rejží a fazolemi, na deku nám zadarmo skákají cvrčci, za které doma platíme 44Kč.
Po opravdu dlouhém dni konečně uleháme do stanu. Noční oblohu osvětlují blesky z bouřky zuřící kdesi v hloubi Dračích hor.
3. den
Vstáváme kolem sedmé a vítá nás opravdu nádherné ráno. Na obloze zbylo po večerní bouřce ještě trochu mraků, které se líně válejí mezi vrcholky Dračích hor. V poklidu balíme stan, lehce snídáme a během toho všeho si všímáme cedule v umývárně, která nás varuje před "problem animal". Že jde o opičáka, zjišťujeme vzápětí.
V osm hodin vcházíme do kanceláře kempu Injisuthi. Celkově na nás působí dojmem, že mají po sezóně a velký příliv turistů už se nečeká. Dotaz na více denní trek paní trochu zaskočil, ale přivolává si posilu a pán se už v okolí očividně vyzná. Doporučuje nám dojít k Marbel Bath Cave, tam přespat a druhý den se vrátit zpět. Nemám moc rád vracení se stejnou cestou nazpátky a navíc na mapě, kterou nám ukazuje, vidím možnost udělat okruh s návratem zpět do kempu. Prý je ale vysoká tráva a cesta není moc jasně prošlapaná. Bez průvodce to nedoporučuje a ti mají navíc školení. K dispozici budou až zítra. Dáváme tedy na jeho doporučení, ostatně cizího chlápka s sebou nechceme. Bohužel nemají ani žádnou mapu, takže si alespoň fotíme tu jejich.
Uzpůsobujeme obsah krosen dvoudennímu pobytu v divočině a po deváté dopolední vyrážíme. Nejdřív zpátky silnicí, po které jsme přijeli a u mostku přes říčku uhýbáme doprava do hloubi Dračích hor. Cesta sleduje proti proudu tok říčky, tudíž nijak dramaticky nestoupáme. Jen už v takto dopoledních hodinách je docela slušné vedro. Hrdě ale odmítám jakékoliv krémy, chci se co nejdřív krásně opálit. Po půlhodince chůze se míjíme s několika člennou ozbrojenou skupinou. Asi se jedná o školení těch průvodců. Všichni hrozně milý, a že prý je Marbel Bath hned za rohem. Škoda jen, že jsme je nepotkali o chvíli pozdějc. To totiž scházíme přímo k řece, kde také cesta končí. Činím zoufalý pokus. Vracím se několik stovek metrů, jestli nebylo možné minout nějakou odbočku, ale samozřejmě že nebylo. Bohužel nám ani nepomůže nafocená mapa, protože tam žádná řeka zakreslená není. Nezbývá než zkusit brodit. Řeka má v tomto místě asi 10 metrů, a i když je v ní docela dost velkých kamenů, přebrodit se na druhou stranu není žádná sranda. Místy je proud hodně silný a vody nad kolena.
Na druhém břehu nacházím sice nějaké náznaky cesty, ale všechny po chvíli končí v trávě. Jsem z toho docela přepadnutej. Trek skoro ještě nezačal a už to vypadá, že se budem vracet. Lucík na druhý straně něco gestikuluje a volá, ale přes hučící řeku není nic slyšet. Vracím se tedy zpět, abych se dozvěděl, že to mám zkusit víc vlevo. Brodím tedy už po-třetí řeku a konečně nacházím cestu. Nicméně stejně ještě musím dvakrát tam a zpět pro krosny a Lucíka, která pochopitelně z přechodu řeky moc nadšená není. Ale dala to v pohodě.
Blíží se poledne a vedro začíná být docela nesnesitelné. Začínám s aplikací opalovacích krémů, zdá se ale, že pro mě už je pozdě. Taky vody ubývá poměrně značným tempem. Na rozdíl od Černé Hory, kde jsme s Poulou byli odkázáni jen na naše zásoby, tady pod námi teče řeka, takže při nejhorším, bych se dolu nějak proklestil. Tyto negativa ale na celé čáře přebíjí krása okolní přírody. Chtě nechtě musím přiznat, že Dračí hory jsou zatím ty nejkrásnější, které jsem měl šanci spatřit.
Na rozcestí, kde doleva je to k Battle cave, se dáváme doprava na Marble bath. Opět scházíme k řece, kterou budeme muset přebrodit. Lehce obědváme a doplňujeme vodu. Raději používám desinfekční tablety, ale nemyslím, že by byly třeba. V tomhle opuštěném kraji je voda určitě pitná i bez nich. Za říčkou je cesta znatelně míň prošlapaná. Stoupáme od říčky, ale stále sledujeme její tok. Na okolních kamenech se vyhřívají ještěrky. Hada jsme zatím bohužel žádného neviděli. Ostrá tráva, která celou dobu lemuje kraje cestičky, postupně vzrůstá místy až nad naše hlavy, což postup hodně znepříjemňuje. Už začínám pomalu chápat slova o vysoké trávě chlapíka z recepce. V tomhle by člověk věru snadno ztratil orientaci.
Kolem třetí odpoledne přicházíme k Marble Bath cave. Spíš než jeskyně to je takový převis. Ale rovný plácek na stan se tu najde a zbytky ohniště prozrazují, že lidé tu opravdu nocují. To místo je vlastně perfektní. Vybalujeme stan, do jedné krosny balíme pár věcí a rovnou míříme k samotným Marble Baths. Pokud jsou totiž Dračí hory úchvatné, tak Marble Baths je klenot zasazený do jejich srdce. Řeka za nepočítaně let vymlela do obrovského kamene svoje vlastní koryto. Nechybí zde malé vodopády či bazénky s čirou příjemně osvěžující vodou. Slovy opravdu těžko popsatelné. Celý zážitek umocňuje pocit, že jsme nejspíš jediní návštěvníci hor široko daleko.
Když slunce klesne za okolní hory, víme, že nastal čas návratu. S sebou táhnu několik suchých stromků na večerní oheň. Pár chrastí se mi ještě podaří nasbírat v okolí jeskyně. Dokonce při tom najdu savý hadřík na karabině, který tu nejspíš ztratil některý z předchozích návštěvníků jeskyně. Rozděláváme oheň a přímo na žhavých uhlících ohříváme kuře koupené v "local only" krámku. Bohužel buď už bylo jetý při nákupu, nebo mu neprospělo to dnešní horko, každopádně trochu smrdí. Snažím se nedat nic najevo, ale Lucík to taky odhalila, tak jíme spíš fazole v tomatové šťávě a toustový chleba. Pro jistotu to pak zapíjíme hruškovicí. Ta by měla udělat v břiše pořádek.
Zbytky kuřete jsem donucen zavěsit na strom několik metrů od stanu, kdyby se snad nějaké zvíře rozhodlo to kuře dorazit. Oheň pomalu dohořívá, zatímco kolem nás se rozprostírá tma. Nebe plné hvězd. Opravdu se to děje, nebo je to jen sen?
4. den
Náš plán vyrazit dřív než sluníčko vykoukne zpoza okolních hor, nevyšel. Vyrážíme až kolem osmé. Draze pykáme za včerejší nedostatečné namazání ochrannými krémy. Každý kousek kůže, který nebyl namazán, je zbarven do ruda. Takže povětšinou ruce, krk, uši a nos. Zvláště ruce při klestění si cesty skrz vysokou trávu hodně trpí.
Brodíme zpět říčku, doplňujeme vodu a na rozcestí odbočujeme k Battle cave. Po další slabé hodince přicházíme opět spíš k jakému si převisu. Tentokrát podstatně většímu a navíc oplocený pletivem s ostnatým drátem. Naštěstí v jednom místě se nechá podlézt, což také k nelibosti Lucíka činím. Na skalních stěnách jsou skutečně k vidění malby různých postav a zvířat. Prý je jich tu až 750 a tyto kresby staré několik tisíc let znázorňují klání dvou křováckých klanů.
Pak už se stejnou cestou v poledním žáru vracíme zpět do kempu. Po zdolání řeky se mi v lesíku přeci jen plní přání, když nám cestu překříží asi metr dlouhý had. Dle výstražných žlutých barev na zádech bude nejspíš i pěkně jedovatej. To, že moje nadšení Lucík nesdílí, je asi jasný.
V jednu hodinu jsme tedy zpátky u recepce. Nad třetinkou vychlazeného piva přemýšlíme co dál. Původně jsme tu měli zůstat ještě jednu noc, ale teď nám to přijde skoro škoda. Samozřejmě mít víc času, neskutečně rád bych tu v horách zůstal celý týden. Bohužel na JAR máme jen 15 dní, a tudíž každý půl den navíc se hodí. Rychle tedy hážeme věci do auta a vyrážíme za dalším dobrodružstvím.
 |
| ještě trocha té fauny |
Vracíme se na dálnici N3 a po 150 km přijíždíme k Indickému oceánu do města Durban. Není s podivem, že v tomto třetím největším jihoafrickém městě a největším africkém přístavu vůbec uvízneme v odpolední dopravní zácpě. Než se stačíme prokousat skrz ucpaný Durban, je jisté, že do rezervace divoké zvěře Hluhluwe se do tmy nedostaneme. Můj navigátor operativně mění cíl dnešního dne na městečko St. Lucia.
Po dálnici N2 to máme z Durbanu dalších 180km. Bohužel díky častým radarovým kontrolám není možný jet celou dobu s plynovým pedálem přišpendleným k podlaze, navíc u Richards Bay dálnice končí. I z toho důvodu přijíždíme do St. Lucia opět kolem sedmé a za šera. Než najdeme kemp Sugarloaf, prý na nejkrásnějším místě v St. Lucii, padá úplná tma. Platíme 170 Randů, stavíme stan a na doporučení hlídače u brány kempu jdeme do blízké restaurace na večeři. Dávám si kromě piv i rybu za 90R a Lucík 12 velkejch kreveťáků za 120R.
5. den
Původně rybářská osada St. Lucia se nachází jižně od parku Greater St.Lucia Wetland. Přírodní rezervace je dokonce zapsána v UNESCO na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví. Dominantou celé oblasti je největší vnitrozemská vodní plocha v Jižní Africe, obrovské jezero St. Lucia o rozloze 360 km2. Samotná oblast nabízí nespočet možných aktivit od rybaření až po cyklistiku. Člověk by tu mohl zůstat týden a stejně by se nenudil. My jsme bohužel tolik času neměli, vlastně jsme neměli žádný čas. Ocitli jsme se zde jaksi omylem.
Nicméně byla by určitě škoda, nepodniknout alespoň malý průzkum. Zvlášť, když kvůli nějakýmu zatrolenýmu ptákovi, kterej celou noc pravidelně hýkal, vstáváme s prvními ranními paprsky. Přímo u brány do kempu začíná uměle vybudovaný chodník, kde nás cedule hned zkraje varují před krokodýly a hrochy. Po pár metrech skutečně vidíme hroší stádečko rochnit se ve vodě. Vidět je takhle ve volné přírodě, je přeci jen trochu jiné, než koukat na ně v zoo. Pokračujeme po stezce až k oceánu, který je docela rozbouřený. Je totiž odliv a skrz zátoku se ženou obrovské masy zkalené vody zpět do moře. Na klidnějších místech v zátoce pak pozorujeme různé druhy ptáků, několik krabů a dokonce i několik vyhřívajících se krokodýlů.
Na nic dalšího už nemáme čas a tak po desáté opouštíme St. Lucii, která za denního světla vypadá o dost živěji než včera večer při příjezdu.
Než se napojíme na hlavní silnici N2 stavíme v trochu větším městečku Mtubatuba k dokoupení jídla, které by se nám mohlo v rezervaci hodit. Z mnoha různých obchodů na křížení ulic Mdoni a St. Lucia stavíme u klasického Sparu, teda s ohledem na to, že se právě nacházíme v Jižní Africe. Sortiment je pochopitelně úplně jiný a já opět nenacházím dost odvahy koupit si ty slepičí pařáty v omáčce. Bohužel další šance už se mi nedostane. I ten kraťoučký pobyt v horách nám připomněl, jak si máme vážit dostupnosti jídla a tak se moc nežinýrujeme a do nákupního košíku přilítává jedna dobrota za druhou. Součástí obchodu je i lékárna, kde se Lucík snaží (nakonec úspěšně) vysvětlit lékárnici, že potřebujeme něco na spáleniny od slunce, případně nějaký silnější krém a repelent. Já se mezitím snažím zjistit, kde se tu nechá koupit alkohol, protože ten součástí krámu nebyl. Pán nás posílá naproti přes ulici a my máme alespoň možnost zažít na vlastní kůži páteční nákupní mumraj spousty domorodců. Při bližším pohledu zjišťujeme, že moc lidí světlé kůže tu opravdu není.
Nakupujeme dostatečné zásoby vína, Savanny (místní cider) a pár Castlů (místní pivo) a před odjezdem ještě zacházím do banky směnit nějaké dolary. To byla ale ovšem velká chyba, protože v bance je docela velká fronta, která navíc ubývá jen velmi pomalu. Ve zdejších chýších asi nebude moc bezpečno, protože povětšinou přicházejí místní ukládat své těžce vydělané peníze. Někdy to taky ale vypadá, že si přišli jen pokecat. Konečně na mě přichází řada u mladé, celkem hezké bankéřky ovšem s pozadím o velikosti menšího kopírovacího centra. Každou, i jednodolarovou bankovku, projíždí skenerem jako bych snad s těmi 500 dolary chtěl ohrozit jejich národní ekonomiku. Do JARu je proto lepší moc peněz nevozit a raději vybírat z bankomatu.
Za slabou hodinku jízdy přijíždíme k bráně parku Hluhluwe-Umfolozi (čte se trochu krkolomně zhruba: šla-šlů-ví úm-fa lou-zí). V celé provincii KwaZulu-Natal je to bezpochyby nejpozoruhodnější útočiště zvěře a někteří ho dokonce považují za lepší než je samotný Krugerův národní park. Samozřejmě nemůže konkurovat rozlohou, či četností zvěře, ale spíš svojí zvláštní, drsnou a díky menší návštěvnosti více komorní atmosférou. Většina lidí využije k vstupu do parku severní bránu Memorial Gate v oblasti Hluhluwe (park je zhruba v půli rozdělen silnicí na dvě části Hluhluwe a Umfolozi) a my nejsme výjimkou. Zapisujeme se do knihy návštěv a chlápek volá do resortu Hilltop, de facto jediné ubytovací zařízení v této části parku. Tomu odpovídá i cena. Přestože chceme co nejlevnější bydlení, platíme nakonec 640 Randů za noc v rondavelu + 60R/os za vstup do parku.
Pár stovek metrů od brány už máme první úlovek pro naše fotoaparáty: mládě prasete bradavičnatého s mámou. O kus dál vidím v trávě hřbet nějakého zvířete, ale není moc poznat a tak i přes důrazné varování na recepci i Lucíka vystupuji s auta. Mimo speciálně k tomuto účelu vyhrazená místa je totiž v parku přísně zakázáno z auta vystupovat. Samozřejmě jako naschvál přijíždí auto strážců parku a i přes moje dobré výmluvy, dostanu pořádně vyčiníno. Vícekrát už to tedy neudělám, ale hned zkraje se ukazuje nevýhoda našeho dopravního prostředku. Okolní tráva má ke dvoum metrům a je tak vyšší než střecha našeho auta. Proto menší zvěř, pokud nebude někde na planině, nemáme moc šanci vidět.
Hlavní cesta je vyasfaltovaná a poměrně dobré kvality, i tak nám trvá další hodinu, než přijedeme k Hilltopu. Stavíme ještě několikrát, ale nejvíc zvěře jsme měli šanci zahlídnout u napajedla: zebry, vodní buvoly a nějaký druh antilopy. Hrozně nás ale baví hledat za jízdy další a další zvířata. Resort Hilltop opravdu dělá čest svému jménu, protože je umístěn na jednom z nejvyšších míst v parku a je z něj tak krásný výhled. Jako jediné místo k ubytování v parku je také oplocen elektrickým ohradníkem. Trochu mě tedy mrzí, že večer nepřijde na návštěvu pan Lev s chotí, ale Lucíkovi se evidentně ulevilo. Další noc napospas zvířátkům už zažít nechce. Čekáme na check in a máme aspoň čas si rozvrhnout pobyt zde v parku. I kvůli ceně se zdržíme jen jednu noc a proto jsme si hned na večer za 300R/os koupili výlet i s průvodcem a ráno zkusíme štěstí samy s naším červeným ďáblem.
Dostáváme mapku resortu a vydáváme se najít náš příbytek. Rondavel, jak ostatně název trochu napovídá, je klasická africká chatrč s kulatým půdorysem a střechou z rákosí. Uvnitř velká postel, skříň, lednička, umyvadlo = naprostá paráda. Navíc ta naše je poslední v řadě vedle lesíka a má číslo 69. V hlavě se mi pomalu začíná rodit plán, jak se večer zbavím jednoho předmětu, který v krosně na cestách běžně nevozím.
Do organizovaného výletu zbývají nějaké dvě hoďky. Konečně se tedy dostane na praní propocených triček z Dračáků a zbyde čas i na trochu relaxu u bazénu.
Před pátou míříme na sraz k recepci resortu. Pár lidí už tu je, další přicházejí. Akorát nechápeme, proč mají na sobě nebo kolem pasu svetry a mikiny. Nám je slušný vedro v tričku a kraťasech. Řidiči a průvodci v jedné osobě si nás rozdělují do aut. Ty mají tři řady sedaček po třech. Fikaně zabíráme tu poslední a pak jen doufáme, že se nikdo další nepřidá. Nepřidal. Řidič je ale nějakej divnej. Z kolony čtyř aut vyjíždíme až jako poslední. Navíc pořád někam telefonuje. První půl hodinu vidíme leda tak trus na cestě. Navíc mám pocit, že ostatní jezdí před námi a zvířata nám plaší.
Pak už to ale jde tak rychle za sebou, že nestíháme zážitky ani pořádně vstřebávat. Řidič nás upozorní na stádo slonů pasoucí na protější stráni, i když je to docela dálka. Sjíždíme k potoku a zde je sice menší stádo slonů, za to vzdálené pár desítek metrů od našeho auta. O kus dál nám naproti autu běží stádo pakoňů a na poslední chvíli uhýbá do trávy. Hravé opice, různé druhy ptáků, zebry, dokonce nosorožec probíhající přes cestu. A jako vrchol dnešního dne slon samotář, pomalu si vykračující proti nám. Nakonec zastavil čtyři metry od zádě našeho auta (ano, přesně tam, kde jsme seděli) a nerušeně odlamoval kousky větví z velkého keře. Ihned mi naskočila vzpomínka ze Srí Lanky, kde nám řidiči říkali, že slon samotář představuje pro ostatní potencionální nebezpeční. No, nezbylo než doufat, že tenhle má zkrátka dobrou náladu.
Jak sluníčko zapadalo, začali jsme tušit, k čemu jsou dobré ty svetry a bundy. Na korbě auta nebylo zrovna dvakrát teplo. Naštěstí zde byla deka a jednu navíc jsme dostali od sousedů před námi. Po setmění jsme dorazili k hlavní bráně kempu. Zastávka na občerstvení a za úplné tmy, jsme pokračovali dál. Řidič rozdal na každou stranu po jedné lampě a jednotlivci měli za úkol pročesávat tmu a hledat nějakou tu zvěř, v lepším případě snad i lvy. Zkraje to byl adrenalin, ale po půl hodině, kdy jsme akorát probudili mládě žirafy a vodního buvola, nadšení lehce opadlo a my se vrátili zpátky na Hilltop. I tak to byl úžasný zážitek, který stoprocentně předčil naše očekávání.
Po rozmanité večeři skládající se převážně z dopoledního nákupu ve Sparu a dvou lahví vína, se mi začíná trochu zrychlovat tep. Zjišťuji, že přeci nikde není psáno, že na svou plánovanou otázku musím dostat kladnou odpověď. Nervozita ale k tomu asi patří, a i přesto že jsem určitě neřekl vše, co jsem si dopředu zhruba připravil, dostalo se mi kladné odpovědi a tak 24.února 2012 usínáme s Lucíkem poprvé jako snoubenci.
6. den
Ráno ani není čas pořádně vstřebat dojmy z předešlé noci. Nekompromisní budíček nás tahá z postele už v 4:50. Rychle balíme, spíš tedy doslova hážeme, věci do auta a vyrážíme na naše vlastní safari. Ač zatím úplná tma, rychle se rozednívá a než dojedeme k hlavní bráně, můžeme už za slušného světla pozorovat pasoucí se zebry. Najíždíme na cestu, po které jsme ani včera nejeli a hned po pár metrech musíme zastavit. Né z důvodu nějakého zvířete. Od předního kola se ozývá šílený zvuk jakéhosi skřípění. Zastavuju. Vylejzvám z auta, ale nic nenormálního nevidím. Zkouším dát zpátečku a ač je to k nevíře, zvuk sám od sebe zmizel. Asi se do kola dostal nějakej kamínek. Je teda fakt, že VW Polo dostává docela zabrat.
O kousek dál už máme šanci pozorovat z uctivé vzdálenosti dvojici nosorožců. Jeden nám dokonce předvede, jakým obrovským močovým měchýřem toto zvíře disponuje. Mít něco podobnýho, tak můžu jít do hospody v pátek i sobotu a na záchod si dojdu poprvý až v pondělí v práci. Ovšem opravdový adrenalinový zážitek nás čeká vzápětí. Z bezpečné vzdálenosti cca 200 m pozorujeme stádečko asi deseti slonů a slůňat, dopřávajíc si snídani. Zároveň s námi slony pozorují i turisté na protějším kopečku. Mají tak ideální stanoviště pro pozorování následujícího dění.
Hlavní slonice totiž zřejmě usoudila, že je čas na změnu místa a zavelela k odchodu. Takový slon průměrného vzrůstu stojící v dvoumetrové trávě, nevypadá zas tak mohutně. To se samozřejmě změní, když z té trávy vyjde na cestu. Mě se tak naskytla skvělé příležitost pro fotografování, zvlášť když se stádečko rozhodlo vydat naším směrem. Tuto mou radost, ale rozhodně nesdílela moje novopečená snoubenka. Její naléhání samozřejmě sílilo s blížícím se stádem, a tudíž nezbylo než se dát na ústup. Pravdou je, že já bych asi nečekal o nic déle. Jenže do hlavy slona nikdo nevidí a je jen na něm, kdy uzná za vhodné z cesty sejít. A tak jsme couvali a couvali. Zároveň jsme doufali, že sloni nemají nějakou vrozenou agresi na červenou barvu, kterou bylo naše auto nastříkáno. Po poctivě odcouvaných 300 metrech si to naštěstí sloni rozmysleli, odbočili, a za chvíli už je přes vysokou trávu nebylo skoro vidět. Před námi opět volno. Vyškrábat se ale na kopeček za ostatními turisty bylo lehce na hraně schopností našeho auta. Náš příjezd vyvolal nečekanou vlnu pozdvižení, až jsme si připadali jako nějaké celebrity. S některými jsme se dali do řeči. Prý bylo nedaleko slyšet řev lvů a oni se je pokusí najít. My ovšem pokračujeme dál, protože i kdyby lvi objevili, z našeho malého auta bychom stejně prdlajs viděli.
Jedeme směrem k Hilltopu postranními cestami v obráceném gardu než při včerejší vyjížďce. Opět máme neskutečné štěstí na žirafy a zebry přímo na cestě, pár metrů před naším autem. Na křižovatce u Hilltop Resortu sjíždíme do jižní části parku Hluhluwe. Není tady takový výběr z cest. Hlavní asfaltka vede napříč krajinou až k bráně Naylazi a z ní je možno sjíždět do postranních cest. I ráz okolní přírody je tu trochu jiný. Kolem cest je docela dost stromů, což v kombinaci s naším miniautem způsobuje, že moc zvířat jsme tu neviděli. Ale abych byl upřímný. Viděli jsme párek nosorožců z celkem solidní vzdálenosti, žirafy, slona, krokodýla, varana a nějaké malé gazely. Naše Polo si na těch cestách užilo svý a tak jsme s blížícím se polednem, plni neskutečných zážitků, zamířili k Naylazi Gate, opustili park a vydali se zase o dům dál.
Místo, kam bychom chtěli dnes dojet, se jmenuje Port St. Jones. Foom s Poulou si tuhle vesničku u Indického oceánu nemohli vynachválit. Po těch celkem zběsilých předešlých dnech cítíme, že potřebujeme na den nebo dva trochu zvolnit. Itinerář máme sice dost našlapaný, ale ušetřili jsme jeden den díky přejezdu z Dračáků do St. Lucie, takže proč si nedopřát trochu odpočinku. Nejdřív tam ale musíme dojet. Zbývá nám zhruba 7 hodin denního světla a před sebou máme cca 600 km.
Cesta po dálnici ubíhá docela rychle, byť jsem díky častým radarům limitován 120 km rychlostí. Navíc, každý úsek dálnice je placený. Nejsou to nijak závratné částky jako třeba v Itálii, a pak, kdo by to počítal. Dyť jsme na dovolený. Za Durbanem, který jsme projeli tentokrát bez problémů, stavíme na doplnění benzínu a já si poprvé mimo Evropu kupuju nanuka. Však to tu moc Afriku ani nepřipomíná spíš naopak. Leckde v Evropě to nepochybně vypadá o mnoho hůř. Stačí si vzpomenout na naše výlety na Balkán.
V Port Shepstone uhýbá páteřní silnice N2 do vnitrozemí, zatím co my sledujeme novou značku R 61 vedoucí až do Port St. Jones. Po dalších 40 km opouštíme i my pobřeží Indického oceánu a míříme do vnitrozemí. Silnice totiž nevede rovně kolem oceánu, ale opíše takový 180 km oblouk. Celkem brzy jsem pochopil, že na těchto vedlejších silnicích policisty s radarem asi nepotkám. Jízda se hned stala o něco záživnější, alespoň z pohledu řidiče. Zážitkem byly i průjezdy vesnicemi. Kvalitní povrch silnice většinou úplně zmizel. Z ničeho nic se vynořil dav lidí korzující po obou stranách silnice, kde byly různé krámky. Člověk se pak musel vyhýbat nejen jim, ale i dírám před sebou. Po pár desítkách metrů jako když utne. Zmizeli lidi i domy a opět začalo rallye. A ještě jedna věc nám vrtala hlavou. Okolní krajina byla prostě nějaká divná. Dlouho jsme přemýšleli, co nám na tom nesedí, až nám to došlo. V krajině nebyly vůbec žádné stromy. Jen tráva a občas nějaký shluk keřů. Domorodci zřejmě všechno vykáceli a použili to na stavby domků a otop. Každopádně absence stromů měla svoje následky, které se projevily hlavně v období dešťů, kdy s sebou voda brala i úrodnou půdu.
 |
| Pondoland Bridge |
V luxusním čase přijíždíme do Port St. Jones, do setmění zbývá necelá hodinka. Po mostě Pondoland Bridge přejíždíme řeku Mzimvubu a vjíždíme do The gates of St.John, což jsou dva vrcholky, Mount Thesiger a Mount Sullivan, majestátně se vypínající nad ústím řeky. Jinak je to klasická africká vesnice, jaké jsme v regionu Wild Coast míjeli cestou: větší obchod, benzínka, zevlující domorodci a všudypřítomný nepořádek. Pokračujeme skrz centrum až do vzdálenější oblasti Beach Second, Third a Fourth a zkoušíme najít nějaké pěkné bydlení. V kempu, který ostatně vypadá dost vybydleně, pronajímají chatky jen pro čtyři. Posílá nás do jiného místa, které je sice pěkné, ale chtějí 800R za noc. Nakonec tedy parkujeme před Amapondem, backpackerem, kde bydleli i kluci. Za solo pokoj platíme 350R, zatím na jednu noc.
Amapondo je krásnej stylovej backpacker, kde se určitě nechá luxusně zapařit až do ranních hodin. Vesměs tu taky potkáváme mladý lidi. My bereme auto a snažíme se najít jednu ze dvou restaurací zmíněných v průvodci. Vracíme se zpátky na parkoviště u pláží, kde se mezitím rozjela brutální domorodá párty. Horečka sobotní noci. Hloučky černochů postávají u provizorních grilů, nechybí samozřejmě na plný pecky puštěný autorádio a hromady chlastu. Při našem průjezdu na nás všichni dost divně koukaj a minimálně polovina cosi gestikuluje. Já vím, že si to jen možná namlouvám, ale kdyby se něco semlelo, těžko by nás moje vetché paže ochránili před tou nabušenou hordou svalů. Člověk by se asi zkrátka neměl dívat na filmy typu Hotel Rwanda, když chce jet do Afriky.
Jednu ze dvou restaurací jsme nakonec našli, ale neměli jsme chuť trávit večer v karavanu u někoho na zahradě. Zkusili jsme tedy štěstí v centru, kde večerní klid občas prořízlo auto s reprobednami na plný koule a partou černochů mířících k pláži. V menší restauraci se zahrádkou jsem si objednal 300g rump steak za 60R. Čekal jsem, že celýmu Port St. Jones nasadí korunu právě ta večeře, ale došlo k překvapení. Steak byl skvělej, žádnej čerstvě střelenej jelen jako na Srí Lance, a dokonce medium rare, jak jsem si poručil. Zapil jsem to třemi pivy a jeli jsme zpátky. Ne, opravdu jsem neměl strach, že bych narazil na policajty. Spíš sem měl obavy z těch lidí kolem silnice. V noci je fakt lepší nevyjíždět. V baru našeho backpackeru jsme si dali ještě pár drinků a šli spát.
7. den
Klasická noc hrůzy. Nejdřív se nám před pokojem usídlila část osazenstva backpackeru a v podroušeném stavu diskutovali s místním borcem o právech ženy; neskutečný moudra. Odešli zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkal, že než čumět dál do stropu se půjdu raději vožrat na bar. Možná hodina klidu a pak se pro změnu probudili místňáci a začali s úklidem. V sedm vstáváme, balíme, platíme a mizíme. Další noc tu opravdu trávit nechceme. Zkusíme štěstí v Jeffrey´s Bay-surfařské Mekce.
 |
| Beach Second, Port St. Jones |
Před sebou máme téměř 700 km štreku. První stovečka vede po opět po silnici R61. Díky kvalitnímu povrchu se člověk i v té rychlosti může kochat okolní krajinou a vesničkami rozesetými po okolních kopcích. Navíc je úplně jasno a sluníčko pálí už od rána. V prvním větším městě Mthatha, doplňujeme benzín a odbočujeme na naší starou známou silnici N2.
Projíždíme rodnou vesničkou Nelsona Mandely a sypeme to dál, co to jde. Tady už musí být člověk opatrnější, nečekané policejní radary nedovolují jízdu s nohou na podlaze. Ideální je se zavěsit za nějakého místního Schumachera, který většinou tuší, kde je lepší zpomalit. U East Londonu se opět přibližujeme k oceánu a míjíme krásné a vysoké duny. Taky zjišťuju, že díky staženému okýnku mám na pravém koleni vypálený jakýsi mnohoúhelník. V King´s William Town máme snad poprvé navigační potíže a ztrácíme zhruba 20 minut. Těžko říct jak by to vypadalo, kdybychom odbočili správně. Hned za městem totiž proti nám jedou sanitky a za chvilku přijíždíme k dost ošklivý nehodě osobáku s minibusem. Vidět čouhající nohy z auta a zbytek těla přikrytý dekou, případně stopy krve a zvratků v okolí minibusu, to člověka donutí přemýšlet, jestli je nutné tolik spěchat.
V Jeffrey´s Bay, místní nejspíš neřeknou jinak než J. Bay, jsme překvapivě brzy. Už před pátou zvoním na recepci v kempu Kabbeljous Caravan Park. Domluva s jinak hrozně milou paní je trochu složitější, její angličtina je fakt pekelná. Nicméně jsem pochopil, že si máme nejdřív najít místa a pak někdy přijít zaplatit. Skoro to zní, jako kdybychom se měli ujistit, jestli mají vůbec volno. Ale je tomu přesně naopak. V celém kempu jsou všeho všudy tři karavany. Asi bude opravdu už po sezóně. Každé místo má k dispozici vlastní gril, což je přesně to, na co jsme se těšili. Stavíme stan a vyrážíme na nákupy.
Pořád se nám nějak nedaří nakupovat s rozmyslem, ale ono je to opravdu těžký, když člověk vidí tolik dobrot. Tentokrát se hlavně soustředíme na maso, jehněčí i hovězí se nechají koupit za poloviční ceny než v Čechách. Problém máme s koupí vína. Paní pokladní nám ho nechce prodat s tím, že v neděli se smí prodávat pouze do 15:00. Nechápeme toto hodně zvláštní opatření a navíc se jí snažíme přesvědčit, že je přeci sobota, tak vocogou. Nejhorší je, že my tomu opravdu věříme, nějak se nám popletly dny. Naštěstí v krámku vedle nějaký to víno mají a netíží je nám pár lahví prodat.
Večer pak máme parádní grilovačku, kdy zakládáme příjemnou večerní tradici dvou vypitých lahví vína. Od moře fouká docela chladný vítr, ale o to líp se v noci spí.
8. den
Ačkoli J. Bay mělo být jen místo pro přespání, rozhodli jsme se tu zůstat ještě jednu noc. Nějak nás ta místní pohodová atmosféra dostala. Kemp leží na kraji města, pokud přijíždíte od Port Elizabeth, takže dojít po pláži do města a zpátky nám i se sběrem mušlí, koupáním a pozorováním pár surfařů, kteří se snažili chytit těch pár vln, co se občas objevili, zabralo celé dopoledne. Po návratu jsem se dal do řeči s týpkem, který spal ve stanu hned vedle nás. Teda do řeči: snažil jsem se s vypětím všech sil porozumět tomu, co na mě chrlil. Anglicky mluvil totiž stejně hrozně jako paní správcová, ale navíc ještě děsně rychle. Silně mi připomínal toho magora Daffyho z filmu Pláž (jak dal Capriovi tu mapu). Hlavně když mi líčil, že prostě musím skočit bungee z mostu u parku Tsitsikamma, kdysi nejvyšším místě na světě odkud se dá skočit. Trochu se uklidnil, až když jsem mu vyprávěl o svých třech seskocích padákem.
Polední žár jsme strávili ve stanu čtením, případně dopisováním deníku. Pak míříme na další procházku, tentokrát na druhou stranu dál od města, kde jsou supr písečný duny a nějaký divný medúzy vyplavený na pláž. Příjemně fouká čerstvý vítr, takže si člověk ani neuvědomuje, jak to sluníčko opaluje. Zjistil jsem to až ve sprchách, kde postava, co jsem viděl v zrcadle, byla trochu do růžova. I "Daffy", který mě tam zastihl, se docela zděsil, což mě u takového blázna znepokojilo a raději jsem aplikoval nějaké krémy na spáleniny.
Jelikož do večera zbývalo ještě pár hodin, vydali jsme se k asi 40km vzdálenému mysu St. Francis. V průvodci o něm nebyla ani zmínka, ale nakonec se z toho vyklubal pěknej výlet. Maják byl bohužel zavřený, ale v sezóně a s průvodcem je prý možné se nahoru podívat. Vedle stojící budova byla jakousi záchranou stanicí pro tučňáky zasažených ropou od proplouvajících tankerů.
Cestou zpátky jsme neodolali dalším nákupům a k večeři si dopřáli jehněčí, hovězí špízy a klobásky. Jako příloha salát, pečené brambory a samozřejmě dvě lahve bílého vína.
9. den
Ráno si Lucík přivstává na focení východu slunce. Vyrážíme tedy poměrně brzy, navíc dnešní přesun je oproti těm minulým vyloženě směšný. K ústí řeky Storms je to necelých 100km a již pohled z mostu do úzké a hluboké rokle je docela zážitek. V recepci nefunguje rezervační systém, tak sjíždíme serpentýnami až k oceánu. Kemp Storms River Mouth je jedna z těch věcí, co se musí vidět na vlastní oči. Nachází se přímo u ústí řeky Storms, kde se temné vody řeky setkávají s burácejícím příbojem. Udržované travnaté plochy se tísní mezi strmými zalesněnými svahy a rozeklaným pobřežím s černými útesy, do kterých naráží zpětné vlny hlučného příboje.
Stan stavíme v těsné blízkosti oceánu, vyřizujeme rezervaci na výlet lodí k ústí řeky a vyrážíme na Watterfall trek. Z informační tabule se dozvídáme, že je to trasa zhruba na tři hodiny. Výlet lodí jsme rezervovali na druhou odpolední, to je za čtyři hodiny. Pro svůj vnitřní klid nasadím trochu rychlejší tempo, což v důsledku znamená, že u vodopádu jsme již za 50 minut a já musím vydržet pár rýpanců od Lucíka. Trek k vodopádu je vlastně začátek Otter trail aneb Vydřího treku. Tenhle pěti denní trek podél pobřeží s celkovou délkou 41km je jeden z nejznámějších nejen v Jižní Africe, ale i na celém světě. Což v důsledku znamená, že je skoro na rok dopředu rezervovaný a jen tu a tam se objeví volná místa. Cestou se nechá spát pouze v chatkách a denně tak vyráží maximální počet 12 osob.
 |
| začátek Otter trail |
My měli šanci okusit první tři kilometry a musíme potvrdit, že projít si tenhle trek podél divokého pobřeží musí být neskutečný zážitek. Samozřejmě s těžkou krosnou na zádech (veškeré jídlo a věci si musíte nést s sebou) mají zážitky úplně jinou hodnotu, než s lehkým baťůžkem, jako v našem případě. Zatímco cesta lesem a přes útesy byla úchvatná, cíl toho to treku, vodopád, byl hroznej. Špinavá až do rezava zbarvená voda v jezírku rozhodně ke koupání neláká, jak se tvrdí v průvodci.
Po návratu se pomalu přesouváme k restauraci u ústí řeky, kde je i kotviště pro lodě. Na výlet s náma jede ještě několik důchodců, který si ale naštěstí sedají až za nás, takže nebudou zaclánět na fotkách. Asi abychom měli pocit, že jsme za své peníze dostali adekvátní zážitek, nás kapitán povozil na vlnách při ústí řeky. Nečekaně dobré. Vlny byly slušný, takže to s člunem docela házelo. Pak jsme již vpluli do klidných, ale temných vod řeky Storms a po podjetí vysutého mostu i do samotné rokliny. Na člunu se bohužel nechá jet jen několik desítek metrů proti proudu řeky. Dál od moře klesá hladina a cestu přehrazují kameny. I to málo, co jsme mohli ze člunu vidět, stačilo Lucíka nahlodat. Já bych to sám asi nenavrhl, proto mě o to víc překvapil její dotaz na kajaky. Kuju železo, dokud je žhavé a bookujem na zítřejší dopoledne 2 1/2h výpravu na kajakách, které se samozřejmě dostanou mnohem dál proti proudu. Ještě ale není vyhráno, počasí na další den nehlásí kdo ví jaký.
 |
| ústí... |
 |
| ...a kanon řeky Storms |
Odpoledne trochu zelvujem ve stanu, pozorujem damany a před večeří ještě vyrážíme zaplatit nahoru k bráně za pobyt a zároveň se podívat do Tsitsikamma Forest Big Tree. Jak již název napovídá, po zaplacení vstupného a krátké procházce lesem, jsme přišli k fakt velkýmu stromu. Podocarpus latifolius, jak zní latinský název, je nejstarším stromem v JARu. Odhadovaný věk mezi 600-800 lety. S výškou 36,6m a obvodem kmene 9 metrů nepatří rozhodně mezi žádné drobky. Bohužel celou procházku nás doprovázel slabý déšť, který ustal až před kempem.
Mezitím co jsme byli, pryč přibylo v našem okolí několik stanů. Hlavně pár hned vedle nás pojal stanování ve velkolepém stylu. Zatímco paní byla spíše odměřenější, chlápek měl tendenci si pořád povídat, třeba když mě viděl s mapou, nebo přispěchal s kladivem, když jsem zatloukal kolíky od stanu. Po večeři jsme se s nima zapovídali podstatně víc, spouštědlo bylo jak jinak, když se Lucík zmínil o našich zásnubách. Ukázalo se, že to jsou opět úžasně ochotní lidé, snad jako každej v týhle zemi. Dokonce je mrzelo, že se nezdržíme dýl, aby nám mohli připravit pravou jihoafrickou večeři. Otter trail si dali pětkrát a teď se chystají na cestu s jejich džípem napříč Afrikou až do Londýna. Ostatně jak mi chlápek ukázal, v jejich džípu je využito každičké místo. Jen škoda, že jsme si na ně nevzali nějaký kontakt.
10. den
Ač se večer obloha krásně zbarvila do červena, v noci přišel déšť, a do ranních hodin nepřestal. Je docela chladno, což prospívá mým spáleným zádům. Ano, noc jsem strávil na břiše. Chození po plážích v J. Bay bez trička a UV ochrany mě dostihlo. Kajaky nedoporučuje ani týpek v agentuře, takže se balíme a loučíme se sousedama. Před odjezdem, ale ještě absolvujem procházku k vysutým mostům přes ústí řeky Storms.
Krátkou zastávku věnujeme i mostu přes řeku Bloukrans, kde se nachází onen bungee jumping. I když se svými 216 metry již není nejvyšším komerčním bungee jumpingem na světě (aktuálně vede Royal Gorge Bridge v Coloradu s 321m), pořád je to docela vejška a sedm sekund volného pádu na dno rokle.
Hlavním centrem na Garden Route je město Knysna (čte se "Najsna"). Garden Route je úzký proužek pobřeží mezi Mušlovým zálivem a ústím řeky Storms a má pověst pravého jihoafrického ráje. Od Pouly jsme tu měli typ na koupi domorodých masek. Knysna před rozmachem turistického ruchu bývala centrem hippie a uměleckých řemesel. Před dosažením centra města jsme odbočili vlevo a zaparkovali u The Heads. Tyto dvě pískovcové skály tvoří jakousi vstupní bránu do laguny.
Pak jsme se trochu pídili po trzích s maskama, ale úspěšný jsme nebyli. Zaparkovali jsme tedy poblíž centra, trochu prolezli krámky. Nakonec jsme Poulovi koupili masku od paní z průchodu. Pro dobrý pocit jsem jí ještě usmlouval z 85 na 80 randů, což dělá rozdíl asi 13 Kč. Ty jsem pak obratem investoval do chlapíka, který se v ulici, kde jsme parkovali, staral o auta a vybíral nikde nezmíněné parkovné. Nebyl úplně z nejbystřejších, takže se možná jednalo o nějakou formu zaměstnanosti mentálně postižených. Každopádně byl hrozně hodnej.
Další zastávku na Garden Route jsme udělali ve Victoria Bay, prý jedna z nejtřpytivějších perel na Garden Route. Což o to, zátoka, kde se nachází malá písečná pláž chráněná z obou stran útesy, je opravdu moc pěkné místo. Zvláště jste-li surfař, protože tohle místo patří k těm nejlepším v JAR vůbec. Tedy pokud jsou vlny, což v době našeho příjezdu zrovna neplatilo. Navíc se mi při parkování podařilo odřít spodek nárazníku o rantl, takže jsem nebyl zrovna v nejlepší náladě. Po krátké pauze jsme jeli dál a dojeli až do města Mossel Bay, tedy Mušlového zálivu. Tady jsme měli v plánu přenocovat v jednom z kempů. Z dálnice se zdálo Mossel Bay jako docela průmyslové město. Průjezd historickým centrem nás pak sice přesvědčil o opaku, ale i tak jsme zde hodlali jenom přespat a zítra pokračovat dál. Jako jednu z možných aktivit Lucík v žertu navrhl, že bych mohl doplavat na ostrov v zátoce. Pominu-li fakt, že Tulení ostrov je podle průvodce 10 km daleko, tak jak i jméno napovídá, žije na něm dost tuleňů. I kdyby mě na krásno nekousnul jeden z nich, tak tuleni jsou oblíbenou pochoutkou velkého bílého a kousanec od něj bych si jako suvenýr rozhodně nerad přivezl. I proto v Mossel Bay není nouze o celou řadu společností nabízejících potápění v kleci.
My celkem snadno našli De Bakke kemp na George street, ale k našemu velkému překvapení byl zavřený. Není sezóna. Ale odkázali nás na druhý kemp: Point Caravan Park. Za auto, stan a dvě osoby jsme zaplatili 190 Randů a jak jsme posléze zjistili, je úplně jedno jestli máme malý stan pro dva nebo šapitó pro celou holandskou rodinu. Kemp byl zhruba z poloviny zaplněn. Většinou se jednalo o důchodce v pěkně vybavených karavanech. My si vybrali místo trochu stranou, kousek od grilů. Zatažená obloha se během dne protrhala, ale ani na sluníčku, díky větru, žádné velké vedro není. Den zakončujeme procházkou kolem oceánu a hlavní třídy. Nechybí ani nákupy čerstvého masa, aby bylo hodit co na gril.
11. den
Cílem dnešního dne je rezervace De Hoop, která je vzdálená pouhých 200 km, tudíž vymýšlíme delší, za to určitě hezčí trasu. Kousek za Mossel Bay odbočujeme na silnici R327 a prakticky od moře začínáme stoupat až do výšky jednoho kilometru. Přes průsmyky Du Plessis Pass a Cloetes Pass překonáváme pohoří Langeberg. Z nádherných scenérií stále zelených kopců, sjíždíme do oblasti polopouště Malé Karoo.
Můžeme si tak udělat představu, jak vypadá 1/3 povrchu Jihoafrické republiky. Otevřené holé pláně s roztroušenými keříky houževnaté vegetace. Když pak cestou míjíme několik velkých pštrosích farem, je nám jasné, odkud se bere maso na výrobu biltongů. Hlavní středisko těchto farem je v okolí Oudtshoornu, my ale u Ladismith odbočujeme doleva a po známé silnici R62 míříme k Barrydale. R62 je takový protipól Garden Route a určitě stojí za to projet si alespoň část z obou silnic. Místo scénických výhledů na pobřeží a věčně zelených kopců na Garden Route, nabízí R62 vyprahlou krajinu s dramatickými průsmyky a malými osadami.
V Barrydale stavíme u jednoho vtipnýho krámku a nakupujeme několik místních biltongů a pár malých suvenýrů z oblasti Little Karoo. Odbočujeme z R62 na R324 a přes opět famózní výjezd k průsmyku Tradouws Pass se vracíme na N2. Ani na té se ale dlouho nezdržíme, za Swellendam odbočujeme na Bredasdorp po R319.
I přes velmi povedenou okliku jsme v Bredasdorpu už před polednem. U první pumpy bereme plnou a já se jen tak pro jistotu zeptám na cestu do parku. Ještě že tak. Cesta, kterou jsem chtěl jet já, je zavřená, neboť vede k letecké základně. Ochotný stařík radí jinou cestu. Před odjezdem z města ještě podnikáme loveckou výpravu do místního supermarketu, ačkoliv nevíme, jestli bude v parku možnost grilování. Inu, byla by velká škoda o tolik dobrot přijít. Počasí se totiž opět změnilo. Ani se nechce věřit, že ještě před dvěma dny, jsme si u Storms river oblíkali mikinu. V pravé poledne je v Bredasdorpu neskutečnej pařák, takže budeme rádi, když nám syrové maso vydrží do večera.
Vracíme si tedy kousek za město a odbočujeme na prašnou, kamenitou silnici. Podle průvodce po tomhle povrchu pojedeme ještě dalších 50 km. Zprvu mám z toho trochu respekt, takže se řítíme vpřed zhruba čtyřicítkou. Když nás ale postupně předjede několik aut, pomalu se osměluji, ručička tachometru nenápadně stoupá, až místy atakuje stovečku. To pak má člověk pocit, že se skoro vznáší. Zajímavé jsou situace, kdy se nás chystá v protisměru minout jiné auto, nebo dokonce náklaďák. Oblak prachu, který se za autem vytváří, je obrovský. Pak se prostě jede pár sekund tak nějak na náhodu.
U brány parku jsme zhruba po hodině jízdy. Cena za ubytování ve stanu za jednu noc není zrovna nejmenší. Platíme 360R, ale je to asi daň za to, že budeme spát uvnitř parku. Pána nakonec velmi pobavíme, když vytahuji 400R za ubytování a po vracených 40 Randech chňapne Lucík. Aspoň se utvrdil, že ženský jsou všude na světě stejný.
Už kousek od brány je vidět na oceán, před kterým se tyčí hradba sněhově bílých písečných dun. Nejdřív ale míříme k recepci, kde nám pán ukazuje cestu k místům pro stany. Cestou míjíme několik obsazených chatek, ale místa pro stany jsou trochu stranou a co víc, jsme tu úplně samy. Vybíráme asi to nejhezčí na takové kamenné podestě a s výhledem jezírko. Stavíme stan, aby nám místo nezabrali další turisti a autem vyrážíme k dunám a oceánu.
Na parkovišti jsou i s naším, všeho všudy tři auta. Duny i celá scenérie pobřeží jsou naprosto úžasné. Zdoláváme pár dun a pak po dřevěném chodníčku zacházíme na osamělou pláž. Zdejší divoké pobřeží ale nenabízí snadný přístup do vody, takže se spíš jen tak osvěžíme po tom celém dni a pomalu se vracíme ke stanu.
Čeká nás totiž skvělá večeře, kde opět nechybí pořádná flákota masa, špízy, brambory a fazole. Ostatně jak říkali naši sousedé od Storms River: jídlo v přírodě chutná prostě jinak. Kocháme se při tom západem slunce a pomalu dopíjíme druhou lahev vína. Uprostřed volné přírody si člověk vychutnává všechno tak nějak intenzivněji. Na krásné noci plné hvězd bylo stejně nejhezčí to usínání.
12. den
Krásné ranní probuzení s lehkou kocovinkou. Loučíme se s tímhle úžasným místem a nejdřív vyrážíme k zátoce Die Monde. Nechají se tam pozorovat různé druhy ptáků a taky opice jak se hrabou v bahně a navzájem se pošťuchují. Francouzi, co kolem nás večer prošli, nás před nima varovali, že jim málem vtrhli až do auta. Nás si nevšímali, asi měli po ránu jiné starosti.
Pak přejíždíme k parkovišti u dun, kde jsme jako první. Vydáváme se do dun a dál podél pobřeží. Trumfujeme se, kdo najde hezčí mušli, kterých je tady všude plno. Když už máme baťoh skoro plný a začíná být nepříjemné vedro, vracíme se k domku na pobřeží. Od července do září je to ideální místo pro pozorování velryb jižních, což se nás bohužel netýká.
Opouštíme v trochu nostalgické náladě tohle úžasné místo a míříme dál. Dnes bychom měli dosáhnout ke Střelkovému mysu, ale protože ten je asi dvě hodiny jízdy, děláme si zajížďku do vesnice Arniston. V tomto ospalém městečku by kromě pěkných pláží měly být i Kassiesbaai: zářivě bílé chaloupky rybářů, chráněné jako přírodní památka. Arniston nás nakonec velmi příjemně překvapil. Od kluků jsme věděli, že sehnat levné bydlení přímo u Střelkového mysu není úplně snadné, tak jsme se spontánně rozhodli zůstat tady. Ubytování jsme sehnali v kempu na kraji vesnice. Opět tedy budeme spát ve stanu, s tím jsme už nepočítali. Když mi paní na recepci řekla cenu, musel jsem si to nechat zopakovat. 90 Randů. Takhle levně jsme ještě nespali a určitě ani nebudem. Kemp je pravda trochu sparťánskej. Grily tu nemají, ale prý si můžeme rozdělat oheň na zemi, kde chceme. Opět tedy jedeme do Bredasdorpu nakoupit jídla a pití na večer: maso, salát, dvě lahve vína, nějaký to pivo na cestu a pro Lucíka Savannu.
Vracíme se na pláž, kde trochu blbneme ve vlnách. Je znát, že zrádné vody Střelkového mysu jsou nedaleko. Dál od břehu už nás za nohy tahá silný spodní proud. Pozdě odpoledne dorazili na pláž i surfaři, ale vlny jsou hrozně nečitelný a málokterá nabízí svezení. Navíc již zmiňovaný silný proud je strhává úplně mimo pláž.
Večer v kempu se snažím připravit jídlo na provizorním ohništi a Lucík trochu uklízí v našem squatu na čtyřech kolech. Původně červené auto je nyní spíše pískové barvy, od všudy přítomného prachu. I s tím si ale Lucík poradil. Postupně kolem nás přibává ubytovaných. Je pátek a vypadá to, že to sem najíždí místňáci z města zapařit. Po dvou lahvích vína se ale usíná dobře.
13. den
Ráno po delší době vstáváme na budíka. V 6:30. A přesto překvapivě nejsme jediní. Tentokrát nezajíždíme až do Bredasdorpu, ale zkoušíme zkratku. Pár minut jsme určitě ušetřili, ale 20km jízdy po prašné cestě vzalo zpět veškeré Lucíkovo včerejší snažení. Aspoň to bude v Kapském Městě vypadat, že jsme něco prožili.
Na nejjižnějším bodu afrického kontinentu jsme úplně sami. Od parkoviště vede dřevěný chodník až k pamětní desce, kde se střetávají vody obou oceánů. Kolem nás se táhnou rozeklaná skaliska omývaná divokým příbojem. Zdejší silné spodní proudy a mělké vody mají za následek 250 ztroskotaných lodí a právem se tak pyšní přídomkem nejzákeřnější a nejzrádnější částí jihoafrického pobřeží.
Pak už je před námi poslední moto přesun v rámci naší expedice. Zhruba 150 km do Kapského Města. Po třetí a už definitivně naposled stavíme v Bredasdorpu a kupujeme pozdní snídani. Pak už po R316 na Caledon a dál po N2. Stavíme v průsmyku Sir Lowry´s pass, kde je z výšky 420m k vidění aglomerace kolem Kapského Města. Sjíždíme do Summerset West a pak už je to vlastně nekončící shluk budov, jen se mění jména měst. Samozřejmě nechybí ani slamy, které lemují hlavní silnici, a kde by mělo žít zhruba 1,5 milionu lidí. Je vidět snaha úřadů s tím začít něco dělat. Zatím začali jako všude jinde na světě. Když je někde problém, postavme kolem toho zeď. Míjíme i odbočku na mezinárodní letiště, ta se nám bude za pár dní hodit. Skvělá navigátorka se nás snaží nasměrovat velmi hustým provozem do centra města, a to se jí nějakým zázrakem daří. Odbočujeme do ulice Long Street, což je jakási obdoba Poppies v Kutě na Bali. Ulice, kde se nachází většina backpackerů, restaurací a barů zaměřených na turisty. Parkujeme až na konci ulice, shodou okolností u Cat and Moose Backpackers, kde spali i kluci před sedmi lety. Vypadá to tu pořád stejně pěkně, bohužel single room mají volný až za dva dny. Dostáváme typ na jinej backpacker, ten ale nenacházíme. Zkoušíme Long Street Backpackers, kde mají volno od zítřka, tak si to bookujeme a vracíme se do Cat and Moose, kde v dormu strávíme jednu noc. Chlápek z recepce představuje klasický příklad dlouhodobého užívání marihuany, nebo je prostě od přírody neskutečně zpomalenej. Má asi nějakej problém s Long Street Backpackers, protože neskrývá rozmrzelost, když se dozvěděl, že budeme právě tam.
Nakonec je všechno trochu jinak. Ten náš společný pokoj (dorm) není tak úplně společný. Jedná se o minipokojík s jednou palandou a oknem do dvora, chodit ale musíme přes dorm. Rozhodli jsme se zůstat, jednak je to docela v pohodě, nemusíme se už nikam stěhovat a pak platíme 240R za noc místo 350R za singl. Týpek v recepci je moc rád, prý si to dokonce myslel. Takže je ještě ke všemu jasnovidec. Vynášíme z auta veškeré věci (kvůli kriminalitě) a zjišťujeme, že na dormu bydlí jeden nechutnej černoch, který se pořád cicmá s jakýmsi poloklukem z Německa. Další z osazenstva je Zdeněk, Čech, který toho s profesí kuchaře procestoval docela dost. Trochu s ním kecáme v kuchyni, ale máme naspěch, aby nám nezavřeli infocentrum.
Sháníme totiž mapu Stolové hory. Mapu sice mají, ale jen na koukání, nafotit nás jí nenechají a naproti v knihkupectví za ní chtějí 110R ve velkém měřítku. Nahoru je totiž vícero možností výstupu. Ale prostě to nějak risknem. Navíc Zdenda tam už byl a zhruba nám trasu nastínil. Tak nějak na náhodu procházíme ulicemi Kapského Města, až nás to zanese k hradu: hradu Dobré naděje. Pevnost byla postavena v roce 1679 a jedná se tak o nejstarší jihoafrickou budovu. Uvnitř areálu je několik expozic, ale tohle není zrovna náš šálek čaje. Zajímavé je, že hrad nemusel nikdy sloužit svému účelu. Ještě si počkáme na střílení z miniděla a míříme schrastit něco k jídlu. Cestou jsme náhodou prošli kolem Eastern Food Bazaar a i tentokrát se nám ho povedlo najít. Chvíli ale jen tak bezradně koukáme a snažíme se ten hroznej mumraj pochopit. V průchodu pod blokem domu je asi 10, dejme tomu, stánků s velmi rychlým občerstvením. Jeden navazuje plynule na druhý. Většina, jak už název napovídá, je zaměřená na východní kuchyni. Tureckou, indickou a čísnkou. Jak celý systém funguje, se mi podaří rozklíčovat, až když si vystojím frontu u Istanbul-Shawarma-Falafel. Nejdřív je potřeba si jídlo vybrat, poté celou objednávku nadiktovat u jedné ze dvou pokladen, které jsou uprostřed průchodu a rozdělují tak vlastně stánky na dvě půlky, a zaplatit. Až pak je potřeba vystát frontu u příslušného stánku. S úmyslem dát si něco menšího jsme si objednali dva gyrosy v pita chlebu. Byla toho ale šílená kupa, dost že se nám to povedlo do sebe nasoukat. Každopádně víme, kam budeme v Cape Town chodit na jídlo. Všechny jídla totiž stojí kolem 30R (cca 70 Kč), navíc vypadají neskutečně dobře, o vůni a chuti ani nemluvě.
Večer jsme pak trochu víc pokecali se Zdendou, už sami zašli na pizzu (jednu společnou, hlad nebyl) a vínko do Sgt. Pepper, z balkonu pozorovali dění na Long Street a vzpomínali na Dračí hory a De Hoop. Co jsme měli zatím šanci poznat, tak Cape Town je určitě jedním z nejhezčích velkoměst, které jsme navštívili. Samozřejmě hrozně moc tomu pomáhá okolí a Stolová hora de facto uprostřed města. Tyhle trumfy se těžko přebíjí. Stejně ale divokost a samota Dračích hor zaťaly dráp mnohem hlouběji.
14. den
Jediná trochu užitečná věc, kterou jsme se v infocentru dozvěděli, byla předpověď počasí na následující dny. Slunečno. Ráno je tomu opravdu tak, protože se ale počasí na Stolové hoře může měnit každou chvíli, rychle balíme a vyrážíme na parkoviště u lanovky. Cestu jsme díky bezvadnému značení našli bez problémů, o něco horší to bylo s parkováním.
Říká se, že Stolová hora je nejčastěji zdolávanou horou světa. Díky velkokapacitní lanovce to jistě může být pravda. My ale samozřejmě vyrážíme zdolat to 800m převýšení po svých. Začátek není těžké najít. Nachází se poblíž parkoviště u dolní stanice lanovky a první desítky výškových metrů vedou přímo pod lanovkou. Proti nám sbíhají dva chlápci se psem, kteří si jen tak po ránu vyšlápli na Horu. Dáváme se do řeči, rád bych se utvrdil, že jdeme správnou cestou, ale bohužel jejich angličtině téměř nerozumím. Přicházíme k rozcestí, kde nám Zdeněk říkal, že se musíme dát doprava. Vskutku, za chvíli jsme u cedule, která nás utvrzuje v tom, že jdeme správně. Bohužel, taky utvrzuje Lucíka, že jsme si vybrali tu nejobtížnější cestu, po které je možné se dostat na Stolovou horu. Aby si snad lidi nemysleli, že cedule jen tak přehání, je vtipně umístěna u takové krátké lezecké pasáže. Nic těžkýho, ale spolehlivě to odradilo dvě holčiny, co jsme cestou předešli.
Dál je to ale pořád příjemný výšlap, téměř bez lidí a s úžasnými výhledy na Cape Town.
Horní stanice lanovky je postavena na kolmé skále a vzhledem k tomu, že stále jdeme pod lanovkou, moc nás zajímá, kudy se tam nakonec vyšvihnem. Po krátkých lezeckých vložkách přicházíme k opravdové výzvě. 20m kolmého lezení stupně C. Sice nevím, jak těžký je stupeň C, ale za slušného počasí a alespoň nějakých zkušeností se to nechá zvládnout. Ostatně komu by se chtělo teď vracet. Navíc do skály jsou nainstalovány železné stupačky, což dělá výstup jednodušší. Rozhodně ale nepodceňovat, tento úsek si už několik obětí z řad nezkušených návštěvníků vyžádal.
Stanice lanovky je nějakých 100 výškových nad námi. Další lezecká vložka se už ale nekoná. Obcházíme skálu zprava, čímž se dostaneme na větrnou stranu hory. Ostrý studený vítr nás donutil se přiobléct. Na druhou stranu je to vykoupeno krásnými výhledy na Camps Bay a Clifton: místa s nejdražšími pozemky v Africe.
O kousek dál už se naše cesta napojuje na nějakou jinou, podstatně lehčí trasu výstupu. Je to moc dobře poznat na množství lidí a jejich obuvi. Povětšinou sandále, ale ani podpatky u dam nebyly výjimkou. Na Stolovou horu jsme nakonec vylezli po India Venster trail za dvě a půl hodiny, což je tak v normě. Stále nám přálo počasí a výhledy byly neskutečný. V závětří jsme pak spolu s damany lehce posvačili, nakoupili nějaké suvenýry a za 100 R/osoba jsme sjeli kabinkou k parkovišti.
U auta mám menší výstup s nějakým samozvaným hlídačem, který samozřejmě požaduje nějaký bakšiš za údajné hlídání našeho auta před odcizením. Nedostal ani vindru. Z kruhové křižovatky na vrcholku Kloofneku se dáváme ještě cestou ke Lví hlavě a Signální hoře. I na 669 m vysokou Lví horu se nechá vyjít a je to velmi oblíbená činnost místních, zvláště při úplňku nebo na západ slunce. Také je to oblíbené místo pro paraglidisty. My ale dojeli až k parkovišti na Signální hoře, která je také oblíbeným místem romantiků pozorujících východ či západ slunce. Také je zde dělo, které v dřívějších dobách sloužilo jako zvukový signál pro lodě kotvící v přístavu, tak aby si mohli nastavit chronometry. V roce 1934 byla tato funkce nahrazena rádiovými signály. Přesto každodenně Noon Gun vypálí dělovou kouli.
Ve zbytku odpoledne jsme podnikli takové autotoulky. Zkoušeli jsme najít nějaký větší nákupák, kde bychom nakoupili zásoby koření a místních specialit. Bohužel byla neděle a většinou bylo všude zavřeno. Náhodným výběrem ulic se dostáváme kolem hlavní pošty a Food Bazarau až do Long Street k našemu backpackeru. Oproti sobotě je to obrovský rozdíl. Většina barů má dokonce zavříno. Sedáme ke stolku na ulici v Cafe Mojito a konečně se dostáváme ke psaní pohledů. Týpek, co se snaží hodně vtipně, ale zároveň dost marně nalákat nějaké hosty do prázdného, baru nápadně připomíná Kocoura z Červeného Trpaslíka.
Večer jsme zašli na večeři, jak jinak, do Food Bazaaru. Opět oproti včerejšku téměř bez lidí, což bylo ale super. Bohužel díky tomu zase neměli všechno z nabídky. Jen blázen by si ale nevybral, takže talíře nám opět přetékaly rýží, kuřecím curry a chicken tikka masala. Akorát škoda, že člověk musí toto lahodné krmě zapíjet vodou nebo spritem. K pálivým jídlům by se krásně hodilo pivíčko, které tedy ale, vzhledem k islámským tradicím, neprodávají.
Jediným mínusem byla cesta zpět k backpackeru. Food bazaar leží bohužel několik bloků od hlavní turistické třídy Long street, takže osamocení turisté se snadno můžou stát terčem místních žebráků. Bohužel ani přepadení a loupeže nejsou v noci nic mimořádného. Na nás se naštěstí lepili jenom ti žebráci, a ač měli někteří velkou výdrž, nic z nás nedostali. Je opravdu nutné se držet této zásady, protože když člověk vytáhne nějaký ten peníz, snadno se může stát, že nejen v oku se žebrákovi zablýskne. Leckdy se zablýskne něco i v ruce.
Před spaním ještě kecáme se Zdeňkem u slivovice, kde se zároveň tak trochu sám od sebe nanominuje na náš zítřejší výlet na Cape Point a mys Dobré naděje.
15. den
Většina backpackeru ještě spí, když opouštíme náš kamrlík. Bohužel spí i Zdeněk, přestože jsme byli domluveni, že v osm vyrážíme. Pak někam záhadně zmizel. Když už jsem byl téměř rozhodnut odjet bez něj, objevil se u auta s tím, že byl pro svačinu. Snažíme si udržet pozitivní náladu, ale jen se nám potvrzuje, že takhle ve dvou se nám to nejlíp cestuje.
Cape Town jako moderní metropole je naštěstí skvěle značena a my, ačkoliv nemáme navigaci ani podrobnou mapu, si razíme neohroženě cestu pondělní ranní špičkou. Projíždíme Muizenbergem, kdysi nejmódnější jihoafrickou plážovou osadou, až k pobřeží. Stále po silnici M4 pokračujeme kolem pobřeží přes předměstské osady St. James, Kalk Bay a Fish Hoek. Silnice vede zároveň vedle železniční tratě, a ačkoliv provoz je místy silný, je stále se na co dívat. V Simon´s Town, což je hlavní jihoafrická námořní základna, už pomalu vyhlížíme odbočku na Boulders. Ta je zhruba dva kilometry od vlakového nádraží směrem na Cape Point.
Boulders dostala název podle obrovité zaoblené skály, která v průběhu věků utvořila malé zátoky s písečnými plážemi lemovanými právě boulders, tedy velkými vodou omletými kameny. To, co toto pěkné místo dělá častým cílém návštěvníků z Kapského Města, je ale kolonie tučňáků brýlovitých, kteří se tu usadili. Pevninské kolonie těchto tučňáků jsou na světě pouze dvě, zbytek žije na ostrovech na západním jihoafrickém pobřeží. Kolem oplocené kolonie vede dřevěný chodník, na který je přístup zdarma. Člověk tak může velmi zblízka pozorovat tyto vtipné ptáky, kteří si svoje hnízda vyhrabávají do země, případně využívají napůl zakopané plastové nádoby. Na konci trasy jsme pak viděli pár solitérů, kteří se nespoléhají na člověčí ochranu a svoje nory si vyhrabali mimo rezervaci v těsné blízkosti rodinných domů u pobřeží.
Opět se nám vyplatilo přivstat, protože jsme tu téměř sami. Na společné plavání s tučňáky jsme se zlákat nenechali, ale zaplatili jsme 45 R/os za vstup na dřevěný chodník, který vede přímo k pláži. Ta je hojně okupovaná tučňáky, takže je se na co dívat.
Parkoviště jsme opustili akorát. Už se na něj začali stahovat různí prodejci čehokoliv, vyčkávající příjezdu autobusů s turisty. Několik kilometrů za Simon´s Town se silnice stáčí do vnitrozemí a za chvíli přijíždíme k bráně parku Table Mountain National Park. Platíme 85R/os za vjezd a po asi 10km přijíždíme k parkovišti. Naše zastávka u Boulders mimo jiné znamenala, že už jen stěží nacházíme volné místo k zaparkování.
Na Cape Point, případně k mysu Dobré naděje míří většina lidí s tím, že se jedná o nejjižnější část Afriky a místo, kde se setkává Indický oceán s Atlantickým. Což samozřejmě není pravda, to místo je Střelkový mys, kde jsme byli před pár dny. Nutno ale podoktnout, že Cape Point je na první pohled mnohem působivější místo.
Z parkoviště vede k majáku dlážděný chodník a pro ty, které by snad 20 minutová chůze na čerstvém vzduchu příliš zmohla, postavili něco jako zubačku. Od starého majáku, postaveného v roce 1860, jsme se vydali k novému. Ten byl postaven roku 1914 ze dvou důvodů. Původní maják byl často zahalen v mlhách a kvůli své poloze se lodě plující na východ mylně domnívali, že jsou od břehu dál, než ve skutečnosti byly. Proto nový maják stojí mnohem níže a až na samotném konci výběžku. Cestou k novému majáku se otevírají úžasné výhledy na masivní mořské útesy bičované bouřlivým oceánem a prudkými větry. Není divu, že i tyto vody ukrývají mnoho vraků z dob minulých i poměrně nedávných.
Vracíme se zpátky na parkoviště a po široké pěšině se jdeme ještě podívat na mys Dobré naděje. Cestou míjíme několik pasoucích se buvolců bělořitných a pštrosy. Výhledy na pobřeží jsou opět famózní. Po 45 minutách doslova stojíme na mysu Dobré naděje. Oproti Cape Pointu nevypadá tahle skála nijak dramaticky, zvláště v porovnání s obrovskou dálkou, jakou museli portugalští mořeplavci urazit. Ale byl to právě tenhle kousek skály, který stačilo obeplout a kormidlo, celou dobu směřující k jihu, se mohlo stočit na východ. Proto i ten název, i když první mořeplavec, který ho obeplul mu dal neméně příhodné jméno: mys Bouří.
Autem ještě sjíždíme k ceduli Cape of Good Hoop, kde je neskutečný nával. Zdá se, že vyfotit se před touto cedulí je pro každého nejvyšší priorita. Čekáme proto dobrých 15 minut, než se u cedule udělá na pikosekundu prázdno. Cestou zpět za infocentrem sjíždíme kolem monumentu Vasco da Gamy k jedné ze zátok v Buffels Bay. Krásné místo na piknik. Dojídáme zásoby konzerv. Hlavně sardinky od firmy Lucky Star mi budou hodně chybět.
Vyjíždíme z parku, ale tentokrát odbočujeme doprava na Kommetjie. Malé bloudění v Ocean View, pak už po M6 na Chapman´s Peak Drive. Tento zhruba deseti kilometrový úsek je placený, tuším 30R za auto, ale naprosto úžasný. Silnice je vytesána do příkrého srázu spadajícího přímo do vod oceánu. Skvělé výhledy na Hout Bay.
Vysazujeme Zdeňka u backpackeru a vyrážíme do jednoho nákupáku, který jsme cestou objevili. Nakupujeme spoustu koření, biltongů a dalších věcí, které nám budou ještě nějaký čas tuhle expedici připomínat. Zpět k backpackeru se náhodou objevíme u hlavní pošty, kde se Lucíkovi v hodině dvanácté povedlo odeslat pohledy. V asi tří patrovém domě na Long street plném malých obchůdků s africkými výrobky, ještě kupuju masku. Z ceny 350 R to nekompromisně usmlouvám na 80R. Chlápek se ale při tom tváří, že mi prodává drogy a hlavně ať to prý nikde neřikám.
Poslední návštěva Eastern Food Bazaar nemohla skončit jinak než totální obžérstvím. Tentokrát jsem zavítal k Indům ke stánku Madras-Dosa House a dal si chicken masala dosa. Podáváno se sambalem a chutney. Ihned jsem zalitoval, že jsem tohle jídlo objevil až poslední možný den. Trochu vytrávit jdeme opět do Mojito Cafe. Zbytek posledního večera pak trávíme v backpackeru u velkého kuchyňského stolu. Zdeněk koupil jako poděkování láhev vína a spolu s ostatními kecáme o všem možném. Jeden Holanďan se nás ptá, jestli nejsme sourozenci, že prý máme stejné nosy.
16. den
Měl to být jen nekonečně dlouhý den plný čekání, přelétávání a zase čekání. Ráno poctivě balíme a vyrážíme na letiště. Směrem do centra velká zácpa, my ale bez problémů odbočujeme na letiště a parkujeme na parkovišti u Avisu. Za těch 15 dní jsme najezdili přes 4000 kilometrů. Přichází k nám několik zaměstnanců Avisu a začíná přebírání auta. Trochu trnu, aby neobjevili ten odřenej spodek nárazníku. Ten nakonec jejich očím zůstává utajen. Objevili ale malou prohlubeň ve dveřích spolujezdce. Je opravdu tak malá, že je vidět jen z určitého úhlu. Přesto to prý musí napsat do protokolu a nakonec nás tahle sranda stojí 950R.
V letištní hale se snažíme ukrátit čas, jak se dá. Do odletu zbývají asi čtyři hodiny. Jediný krámek, kde se nechá koupit pivo nebo Savanna, je hned u brány, z které odlétáme. Po nastoupení do letadla jsme pak zjistili, že se nám povedlo nechtěně propašovat 1,5L láhev s vodou.
V Johannesburgu nás pak čeká ještě o něco delší čekání než v Kapském Městě. Protloukáme se, jak to jen jde. Dvě hodiny před odletem míříme na check in. Utrácíme poslední Randy za alkohol a suvenýry a přesouváme se na odletový gate. Trochu mě zaráží, že hodinu před odletem je nás tam asi jen deset. Vysvětlení přichází vzápětí. Naše letadlo má poruchu. Dnes se nikam neletí. Máme si dojít pro baťohy a následovat pracovníka letiště. Tenhle den bude ještě dlouhý. Zřízenec nás zavedl k okénku Ibérie, kde zoufalý černoušek čelí velkému tlaku nasraných pasažérů. Ačkoliv jsem byl zřízencovi v patách, a z naší skupinky jsem tak první, je tam už štos lidí, kteří zřejmě ani neprošli check-in. Ve frontě plných nervózních lidí se zatím množí různé spekulace. Pak se stanou dvě zásadní věci. Přichází pracovník Ibérie, který nabízí noc v hotelu na náklady společnosti. Tomu hodně lidí podlehne. My ale odmítáme. Dokud nepadne poslední možnost, jak se odsud dostat, nehneme se z místa. Za okýnkem dochází ke střídání. Nový černoušek je očividně schopnější. Taky prosakuje informace, že v letadle odlítajícím kolem půlnoci do Amsterdamu jsou nějaké volné místa. Dostáváme se na řadu a naštěstí je ještě místo. Trváme na letenkách do Prahy, ačkoliv jsme z Madridu měli letět do Vídně a zbytek dorazit busem. Tvrzení, že na to nemáme nárok, směle odrážím tím, že nám lístky na autobus kvůli nim propadly a tak chceme až do Prahy. Světe div, nakonec vše vychází. Z Johannesburgu letíme s KLM o půlnoci do Amsterdamu a odtud po poledni do Prahy. Budeme tak doma ještě o půl dne dřív.
Nemáme sice letenky vedle sebe, Lucík sedí v řadě za mnou, ale to se vyřešilo ještě před startem. Pánové, co seděli se mnou, sami od sebe navrhli, že si přesednou, abychom mohli sedět spolu. A další pozitivum. Srovnávat služby Ibérie a KLM snad ani nejde. Konec dobrý, všechno dobré.
Mezitím co jsme byli, pryč přibylo v našem okolí několik stanů. Hlavně pár hned vedle nás pojal stanování ve velkolepém stylu. Zatímco paní byla spíše odměřenější, chlápek měl tendenci si pořád povídat, třeba když mě viděl s mapou, nebo přispěchal s kladivem, když jsem zatloukal kolíky od stanu. Po večeři jsme se s nima zapovídali podstatně víc, spouštědlo bylo jak jinak, když se Lucík zmínil o našich zásnubách. Ukázalo se, že to jsou opět úžasně ochotní lidé, snad jako každej v týhle zemi. Dokonce je mrzelo, že se nezdržíme dýl, aby nám mohli připravit pravou jihoafrickou večeři. Otter trail si dali pětkrát a teď se chystají na cestu s jejich džípem napříč Afrikou až do Londýna. Ostatně jak mi chlápek ukázal, v jejich džípu je využito každičké místo. Jen škoda, že jsme si na ně nevzali nějaký kontakt.
10. den
Ač se večer obloha krásně zbarvila do červena, v noci přišel déšť, a do ranních hodin nepřestal. Je docela chladno, což prospívá mým spáleným zádům. Ano, noc jsem strávil na břiše. Chození po plážích v J. Bay bez trička a UV ochrany mě dostihlo. Kajaky nedoporučuje ani týpek v agentuře, takže se balíme a loučíme se sousedama. Před odjezdem, ale ještě absolvujem procházku k vysutým mostům přes ústí řeky Storms.
Krátkou zastávku věnujeme i mostu přes řeku Bloukrans, kde se nachází onen bungee jumping. I když se svými 216 metry již není nejvyšším komerčním bungee jumpingem na světě (aktuálně vede Royal Gorge Bridge v Coloradu s 321m), pořád je to docela vejška a sedm sekund volného pádu na dno rokle.
Hlavním centrem na Garden Route je město Knysna (čte se "Najsna"). Garden Route je úzký proužek pobřeží mezi Mušlovým zálivem a ústím řeky Storms a má pověst pravého jihoafrického ráje. Od Pouly jsme tu měli typ na koupi domorodých masek. Knysna před rozmachem turistického ruchu bývala centrem hippie a uměleckých řemesel. Před dosažením centra města jsme odbočili vlevo a zaparkovali u The Heads. Tyto dvě pískovcové skály tvoří jakousi vstupní bránu do laguny.
Pak jsme se trochu pídili po trzích s maskama, ale úspěšný jsme nebyli. Zaparkovali jsme tedy poblíž centra, trochu prolezli krámky. Nakonec jsme Poulovi koupili masku od paní z průchodu. Pro dobrý pocit jsem jí ještě usmlouval z 85 na 80 randů, což dělá rozdíl asi 13 Kč. Ty jsem pak obratem investoval do chlapíka, který se v ulici, kde jsme parkovali, staral o auta a vybíral nikde nezmíněné parkovné. Nebyl úplně z nejbystřejších, takže se možná jednalo o nějakou formu zaměstnanosti mentálně postižených. Každopádně byl hrozně hodnej.
 |
| Wilderness National Park |
Další zastávku na Garden Route jsme udělali ve Victoria Bay, prý jedna z nejtřpytivějších perel na Garden Route. Což o to, zátoka, kde se nachází malá písečná pláž chráněná z obou stran útesy, je opravdu moc pěkné místo. Zvláště jste-li surfař, protože tohle místo patří k těm nejlepším v JAR vůbec. Tedy pokud jsou vlny, což v době našeho příjezdu zrovna neplatilo. Navíc se mi při parkování podařilo odřít spodek nárazníku o rantl, takže jsem nebyl zrovna v nejlepší náladě. Po krátké pauze jsme jeli dál a dojeli až do města Mossel Bay, tedy Mušlového zálivu. Tady jsme měli v plánu přenocovat v jednom z kempů. Z dálnice se zdálo Mossel Bay jako docela průmyslové město. Průjezd historickým centrem nás pak sice přesvědčil o opaku, ale i tak jsme zde hodlali jenom přespat a zítra pokračovat dál. Jako jednu z možných aktivit Lucík v žertu navrhl, že bych mohl doplavat na ostrov v zátoce. Pominu-li fakt, že Tulení ostrov je podle průvodce 10 km daleko, tak jak i jméno napovídá, žije na něm dost tuleňů. I kdyby mě na krásno nekousnul jeden z nich, tak tuleni jsou oblíbenou pochoutkou velkého bílého a kousanec od něj bych si jako suvenýr rozhodně nerad přivezl. I proto v Mossel Bay není nouze o celou řadu společností nabízejících potápění v kleci.
My celkem snadno našli De Bakke kemp na George street, ale k našemu velkému překvapení byl zavřený. Není sezóna. Ale odkázali nás na druhý kemp: Point Caravan Park. Za auto, stan a dvě osoby jsme zaplatili 190 Randů a jak jsme posléze zjistili, je úplně jedno jestli máme malý stan pro dva nebo šapitó pro celou holandskou rodinu. Kemp byl zhruba z poloviny zaplněn. Většinou se jednalo o důchodce v pěkně vybavených karavanech. My si vybrali místo trochu stranou, kousek od grilů. Zatažená obloha se během dne protrhala, ale ani na sluníčku, díky větru, žádné velké vedro není. Den zakončujeme procházkou kolem oceánu a hlavní třídy. Nechybí ani nákupy čerstvého masa, aby bylo hodit co na gril.
11. den
Cílem dnešního dne je rezervace De Hoop, která je vzdálená pouhých 200 km, tudíž vymýšlíme delší, za to určitě hezčí trasu. Kousek za Mossel Bay odbočujeme na silnici R327 a prakticky od moře začínáme stoupat až do výšky jednoho kilometru. Přes průsmyky Du Plessis Pass a Cloetes Pass překonáváme pohoří Langeberg. Z nádherných scenérií stále zelených kopců, sjíždíme do oblasti polopouště Malé Karoo.
Můžeme si tak udělat představu, jak vypadá 1/3 povrchu Jihoafrické republiky. Otevřené holé pláně s roztroušenými keříky houževnaté vegetace. Když pak cestou míjíme několik velkých pštrosích farem, je nám jasné, odkud se bere maso na výrobu biltongů. Hlavní středisko těchto farem je v okolí Oudtshoornu, my ale u Ladismith odbočujeme doleva a po známé silnici R62 míříme k Barrydale. R62 je takový protipól Garden Route a určitě stojí za to projet si alespoň část z obou silnic. Místo scénických výhledů na pobřeží a věčně zelených kopců na Garden Route, nabízí R62 vyprahlou krajinu s dramatickými průsmyky a malými osadami.
V Barrydale stavíme u jednoho vtipnýho krámku a nakupujeme několik místních biltongů a pár malých suvenýrů z oblasti Little Karoo. Odbočujeme z R62 na R324 a přes opět famózní výjezd k průsmyku Tradouws Pass se vracíme na N2. Ani na té se ale dlouho nezdržíme, za Swellendam odbočujeme na Bredasdorp po R319.
I přes velmi povedenou okliku jsme v Bredasdorpu už před polednem. U první pumpy bereme plnou a já se jen tak pro jistotu zeptám na cestu do parku. Ještě že tak. Cesta, kterou jsem chtěl jet já, je zavřená, neboť vede k letecké základně. Ochotný stařík radí jinou cestu. Před odjezdem z města ještě podnikáme loveckou výpravu do místního supermarketu, ačkoliv nevíme, jestli bude v parku možnost grilování. Inu, byla by velká škoda o tolik dobrot přijít. Počasí se totiž opět změnilo. Ani se nechce věřit, že ještě před dvěma dny, jsme si u Storms river oblíkali mikinu. V pravé poledne je v Bredasdorpu neskutečnej pařák, takže budeme rádi, když nám syrové maso vydrží do večera.
Vracíme si tedy kousek za město a odbočujeme na prašnou, kamenitou silnici. Podle průvodce po tomhle povrchu pojedeme ještě dalších 50 km. Zprvu mám z toho trochu respekt, takže se řítíme vpřed zhruba čtyřicítkou. Když nás ale postupně předjede několik aut, pomalu se osměluji, ručička tachometru nenápadně stoupá, až místy atakuje stovečku. To pak má člověk pocit, že se skoro vznáší. Zajímavé jsou situace, kdy se nás chystá v protisměru minout jiné auto, nebo dokonce náklaďák. Oblak prachu, který se za autem vytváří, je obrovský. Pak se prostě jede pár sekund tak nějak na náhodu.
U brány parku jsme zhruba po hodině jízdy. Cena za ubytování ve stanu za jednu noc není zrovna nejmenší. Platíme 360R, ale je to asi daň za to, že budeme spát uvnitř parku. Pána nakonec velmi pobavíme, když vytahuji 400R za ubytování a po vracených 40 Randech chňapne Lucík. Aspoň se utvrdil, že ženský jsou všude na světě stejný.
Už kousek od brány je vidět na oceán, před kterým se tyčí hradba sněhově bílých písečných dun. Nejdřív ale míříme k recepci, kde nám pán ukazuje cestu k místům pro stany. Cestou míjíme několik obsazených chatek, ale místa pro stany jsou trochu stranou a co víc, jsme tu úplně samy. Vybíráme asi to nejhezčí na takové kamenné podestě a s výhledem jezírko. Stavíme stan, aby nám místo nezabrali další turisti a autem vyrážíme k dunám a oceánu.
Na parkovišti jsou i s naším, všeho všudy tři auta. Duny i celá scenérie pobřeží jsou naprosto úžasné. Zdoláváme pár dun a pak po dřevěném chodníčku zacházíme na osamělou pláž. Zdejší divoké pobřeží ale nenabízí snadný přístup do vody, takže se spíš jen tak osvěžíme po tom celém dni a pomalu se vracíme ke stanu.
Čeká nás totiž skvělá večeře, kde opět nechybí pořádná flákota masa, špízy, brambory a fazole. Ostatně jak říkali naši sousedé od Storms River: jídlo v přírodě chutná prostě jinak. Kocháme se při tom západem slunce a pomalu dopíjíme druhou lahev vína. Uprostřed volné přírody si člověk vychutnává všechno tak nějak intenzivněji. Na krásné noci plné hvězd bylo stejně nejhezčí to usínání.
12. den
Krásné ranní probuzení s lehkou kocovinkou. Loučíme se s tímhle úžasným místem a nejdřív vyrážíme k zátoce Die Monde. Nechají se tam pozorovat různé druhy ptáků a taky opice jak se hrabou v bahně a navzájem se pošťuchují. Francouzi, co kolem nás večer prošli, nás před nima varovali, že jim málem vtrhli až do auta. Nás si nevšímali, asi měli po ránu jiné starosti.
Pak přejíždíme k parkovišti u dun, kde jsme jako první. Vydáváme se do dun a dál podél pobřeží. Trumfujeme se, kdo najde hezčí mušli, kterých je tady všude plno. Když už máme baťoh skoro plný a začíná být nepříjemné vedro, vracíme se k domku na pobřeží. Od července do září je to ideální místo pro pozorování velryb jižních, což se nás bohužel netýká.
Opouštíme v trochu nostalgické náladě tohle úžasné místo a míříme dál. Dnes bychom měli dosáhnout ke Střelkovému mysu, ale protože ten je asi dvě hodiny jízdy, děláme si zajížďku do vesnice Arniston. V tomto ospalém městečku by kromě pěkných pláží měly být i Kassiesbaai: zářivě bílé chaloupky rybářů, chráněné jako přírodní památka. Arniston nás nakonec velmi příjemně překvapil. Od kluků jsme věděli, že sehnat levné bydlení přímo u Střelkového mysu není úplně snadné, tak jsme se spontánně rozhodli zůstat tady. Ubytování jsme sehnali v kempu na kraji vesnice. Opět tedy budeme spát ve stanu, s tím jsme už nepočítali. Když mi paní na recepci řekla cenu, musel jsem si to nechat zopakovat. 90 Randů. Takhle levně jsme ještě nespali a určitě ani nebudem. Kemp je pravda trochu sparťánskej. Grily tu nemají, ale prý si můžeme rozdělat oheň na zemi, kde chceme. Opět tedy jedeme do Bredasdorpu nakoupit jídla a pití na večer: maso, salát, dvě lahve vína, nějaký to pivo na cestu a pro Lucíka Savannu.
Vracíme se na pláž, kde trochu blbneme ve vlnách. Je znát, že zrádné vody Střelkového mysu jsou nedaleko. Dál od břehu už nás za nohy tahá silný spodní proud. Pozdě odpoledne dorazili na pláž i surfaři, ale vlny jsou hrozně nečitelný a málokterá nabízí svezení. Navíc již zmiňovaný silný proud je strhává úplně mimo pláž.
 |
| rybářské chajdy |
13. den
Ráno po delší době vstáváme na budíka. V 6:30. A přesto překvapivě nejsme jediní. Tentokrát nezajíždíme až do Bredasdorpu, ale zkoušíme zkratku. Pár minut jsme určitě ušetřili, ale 20km jízdy po prašné cestě vzalo zpět veškeré Lucíkovo včerejší snažení. Aspoň to bude v Kapském Městě vypadat, že jsme něco prožili.
Na nejjižnějším bodu afrického kontinentu jsme úplně sami. Od parkoviště vede dřevěný chodník až k pamětní desce, kde se střetávají vody obou oceánů. Kolem nás se táhnou rozeklaná skaliska omývaná divokým příbojem. Zdejší silné spodní proudy a mělké vody mají za následek 250 ztroskotaných lodí a právem se tak pyšní přídomkem nejzákeřnější a nejzrádnější částí jihoafrického pobřeží.
Pak už je před námi poslední moto přesun v rámci naší expedice. Zhruba 150 km do Kapského Města. Po třetí a už definitivně naposled stavíme v Bredasdorpu a kupujeme pozdní snídani. Pak už po R316 na Caledon a dál po N2. Stavíme v průsmyku Sir Lowry´s pass, kde je z výšky 420m k vidění aglomerace kolem Kapského Města. Sjíždíme do Summerset West a pak už je to vlastně nekončící shluk budov, jen se mění jména měst. Samozřejmě nechybí ani slamy, které lemují hlavní silnici, a kde by mělo žít zhruba 1,5 milionu lidí. Je vidět snaha úřadů s tím začít něco dělat. Zatím začali jako všude jinde na světě. Když je někde problém, postavme kolem toho zeď. Míjíme i odbočku na mezinárodní letiště, ta se nám bude za pár dní hodit. Skvělá navigátorka se nás snaží nasměrovat velmi hustým provozem do centra města, a to se jí nějakým zázrakem daří. Odbočujeme do ulice Long Street, což je jakási obdoba Poppies v Kutě na Bali. Ulice, kde se nachází většina backpackerů, restaurací a barů zaměřených na turisty. Parkujeme až na konci ulice, shodou okolností u Cat and Moose Backpackers, kde spali i kluci před sedmi lety. Vypadá to tu pořád stejně pěkně, bohužel single room mají volný až za dva dny. Dostáváme typ na jinej backpacker, ten ale nenacházíme. Zkoušíme Long Street Backpackers, kde mají volno od zítřka, tak si to bookujeme a vracíme se do Cat and Moose, kde v dormu strávíme jednu noc. Chlápek z recepce představuje klasický příklad dlouhodobého užívání marihuany, nebo je prostě od přírody neskutečně zpomalenej. Má asi nějakej problém s Long Street Backpackers, protože neskrývá rozmrzelost, když se dozvěděl, že budeme právě tam.
Nakonec je všechno trochu jinak. Ten náš společný pokoj (dorm) není tak úplně společný. Jedná se o minipokojík s jednou palandou a oknem do dvora, chodit ale musíme přes dorm. Rozhodli jsme se zůstat, jednak je to docela v pohodě, nemusíme se už nikam stěhovat a pak platíme 240R za noc místo 350R za singl. Týpek v recepci je moc rád, prý si to dokonce myslel. Takže je ještě ke všemu jasnovidec. Vynášíme z auta veškeré věci (kvůli kriminalitě) a zjišťujeme, že na dormu bydlí jeden nechutnej černoch, který se pořád cicmá s jakýmsi poloklukem z Německa. Další z osazenstva je Zdeněk, Čech, který toho s profesí kuchaře procestoval docela dost. Trochu s ním kecáme v kuchyni, ale máme naspěch, aby nám nezavřeli infocentrum.
 |
| hrad Dobré naděje |
Sháníme totiž mapu Stolové hory. Mapu sice mají, ale jen na koukání, nafotit nás jí nenechají a naproti v knihkupectví za ní chtějí 110R ve velkém měřítku. Nahoru je totiž vícero možností výstupu. Ale prostě to nějak risknem. Navíc Zdenda tam už byl a zhruba nám trasu nastínil. Tak nějak na náhodu procházíme ulicemi Kapského Města, až nás to zanese k hradu: hradu Dobré naděje. Pevnost byla postavena v roce 1679 a jedná se tak o nejstarší jihoafrickou budovu. Uvnitř areálu je několik expozic, ale tohle není zrovna náš šálek čaje. Zajímavé je, že hrad nemusel nikdy sloužit svému účelu. Ještě si počkáme na střílení z miniděla a míříme schrastit něco k jídlu. Cestou jsme náhodou prošli kolem Eastern Food Bazaar a i tentokrát se nám ho povedlo najít. Chvíli ale jen tak bezradně koukáme a snažíme se ten hroznej mumraj pochopit. V průchodu pod blokem domu je asi 10, dejme tomu, stánků s velmi rychlým občerstvením. Jeden navazuje plynule na druhý. Většina, jak už název napovídá, je zaměřená na východní kuchyni. Tureckou, indickou a čísnkou. Jak celý systém funguje, se mi podaří rozklíčovat, až když si vystojím frontu u Istanbul-Shawarma-Falafel. Nejdřív je potřeba si jídlo vybrat, poté celou objednávku nadiktovat u jedné ze dvou pokladen, které jsou uprostřed průchodu a rozdělují tak vlastně stánky na dvě půlky, a zaplatit. Až pak je potřeba vystát frontu u příslušného stánku. S úmyslem dát si něco menšího jsme si objednali dva gyrosy v pita chlebu. Byla toho ale šílená kupa, dost že se nám to povedlo do sebe nasoukat. Každopádně víme, kam budeme v Cape Town chodit na jídlo. Všechny jídla totiž stojí kolem 30R (cca 70 Kč), navíc vypadají neskutečně dobře, o vůni a chuti ani nemluvě.
Večer jsme pak trochu víc pokecali se Zdendou, už sami zašli na pizzu (jednu společnou, hlad nebyl) a vínko do Sgt. Pepper, z balkonu pozorovali dění na Long Street a vzpomínali na Dračí hory a De Hoop. Co jsme měli zatím šanci poznat, tak Cape Town je určitě jedním z nejhezčích velkoměst, které jsme navštívili. Samozřejmě hrozně moc tomu pomáhá okolí a Stolová hora de facto uprostřed města. Tyhle trumfy se těžko přebíjí. Stejně ale divokost a samota Dračích hor zaťaly dráp mnohem hlouběji.
14. den
Jediná trochu užitečná věc, kterou jsme se v infocentru dozvěděli, byla předpověď počasí na následující dny. Slunečno. Ráno je tomu opravdu tak, protože se ale počasí na Stolové hoře může měnit každou chvíli, rychle balíme a vyrážíme na parkoviště u lanovky. Cestu jsme díky bezvadnému značení našli bez problémů, o něco horší to bylo s parkováním.
Říká se, že Stolová hora je nejčastěji zdolávanou horou světa. Díky velkokapacitní lanovce to jistě může být pravda. My ale samozřejmě vyrážíme zdolat to 800m převýšení po svých. Začátek není těžké najít. Nachází se poblíž parkoviště u dolní stanice lanovky a první desítky výškových metrů vedou přímo pod lanovkou. Proti nám sbíhají dva chlápci se psem, kteří si jen tak po ránu vyšlápli na Horu. Dáváme se do řeči, rád bych se utvrdil, že jdeme správnou cestou, ale bohužel jejich angličtině téměř nerozumím. Přicházíme k rozcestí, kde nám Zdeněk říkal, že se musíme dát doprava. Vskutku, za chvíli jsme u cedule, která nás utvrzuje v tom, že jdeme správně. Bohužel, taky utvrzuje Lucíka, že jsme si vybrali tu nejobtížnější cestu, po které je možné se dostat na Stolovou horu. Aby si snad lidi nemysleli, že cedule jen tak přehání, je vtipně umístěna u takové krátké lezecké pasáže. Nic těžkýho, ale spolehlivě to odradilo dvě holčiny, co jsme cestou předešli.
Dál je to ale pořád příjemný výšlap, téměř bez lidí a s úžasnými výhledy na Cape Town.
 |
| Warning: Extremely dangerous route with steep rock climbing and difficult navigation. DO NOT attempt this route if inexperienced. Use at own risk |
Horní stanice lanovky je postavena na kolmé skále a vzhledem k tomu, že stále jdeme pod lanovkou, moc nás zajímá, kudy se tam nakonec vyšvihnem. Po krátkých lezeckých vložkách přicházíme k opravdové výzvě. 20m kolmého lezení stupně C. Sice nevím, jak těžký je stupeň C, ale za slušného počasí a alespoň nějakých zkušeností se to nechá zvládnout. Ostatně komu by se chtělo teď vracet. Navíc do skály jsou nainstalovány železné stupačky, což dělá výstup jednodušší. Rozhodně ale nepodceňovat, tento úsek si už několik obětí z řad nezkušených návštěvníků vyžádal.
Stanice lanovky je nějakých 100 výškových nad námi. Další lezecká vložka se už ale nekoná. Obcházíme skálu zprava, čímž se dostaneme na větrnou stranu hory. Ostrý studený vítr nás donutil se přiobléct. Na druhou stranu je to vykoupeno krásnými výhledy na Camps Bay a Clifton: místa s nejdražšími pozemky v Africe.
O kousek dál už se naše cesta napojuje na nějakou jinou, podstatně lehčí trasu výstupu. Je to moc dobře poznat na množství lidí a jejich obuvi. Povětšinou sandále, ale ani podpatky u dam nebyly výjimkou. Na Stolovou horu jsme nakonec vylezli po India Venster trail za dvě a půl hodiny, což je tak v normě. Stále nám přálo počasí a výhledy byly neskutečný. V závětří jsme pak spolu s damany lehce posvačili, nakoupili nějaké suvenýry a za 100 R/osoba jsme sjeli kabinkou k parkovišti.
 | |||
| Camps Bay a Clifton |
 |
| Cape Town |
U auta mám menší výstup s nějakým samozvaným hlídačem, který samozřejmě požaduje nějaký bakšiš za údajné hlídání našeho auta před odcizením. Nedostal ani vindru. Z kruhové křižovatky na vrcholku Kloofneku se dáváme ještě cestou ke Lví hlavě a Signální hoře. I na 669 m vysokou Lví horu se nechá vyjít a je to velmi oblíbená činnost místních, zvláště při úplňku nebo na západ slunce. Také je to oblíbené místo pro paraglidisty. My ale dojeli až k parkovišti na Signální hoře, která je také oblíbeným místem romantiků pozorujících východ či západ slunce. Také je zde dělo, které v dřívějších dobách sloužilo jako zvukový signál pro lodě kotvící v přístavu, tak aby si mohli nastavit chronometry. V roce 1934 byla tato funkce nahrazena rádiovými signály. Přesto každodenně Noon Gun vypálí dělovou kouli.
 |
| Kapské Město, Stolová hora a Lví hlava |
Ve zbytku odpoledne jsme podnikli takové autotoulky. Zkoušeli jsme najít nějaký větší nákupák, kde bychom nakoupili zásoby koření a místních specialit. Bohužel byla neděle a většinou bylo všude zavřeno. Náhodným výběrem ulic se dostáváme kolem hlavní pošty a Food Bazarau až do Long Street k našemu backpackeru. Oproti sobotě je to obrovský rozdíl. Většina barů má dokonce zavříno. Sedáme ke stolku na ulici v Cafe Mojito a konečně se dostáváme ke psaní pohledů. Týpek, co se snaží hodně vtipně, ale zároveň dost marně nalákat nějaké hosty do prázdného, baru nápadně připomíná Kocoura z Červeného Trpaslíka.
Večer jsme zašli na večeři, jak jinak, do Food Bazaaru. Opět oproti včerejšku téměř bez lidí, což bylo ale super. Bohužel díky tomu zase neměli všechno z nabídky. Jen blázen by si ale nevybral, takže talíře nám opět přetékaly rýží, kuřecím curry a chicken tikka masala. Akorát škoda, že člověk musí toto lahodné krmě zapíjet vodou nebo spritem. K pálivým jídlům by se krásně hodilo pivíčko, které tedy ale, vzhledem k islámským tradicím, neprodávají.
Jediným mínusem byla cesta zpět k backpackeru. Food bazaar leží bohužel několik bloků od hlavní turistické třídy Long street, takže osamocení turisté se snadno můžou stát terčem místních žebráků. Bohužel ani přepadení a loupeže nejsou v noci nic mimořádného. Na nás se naštěstí lepili jenom ti žebráci, a ač měli někteří velkou výdrž, nic z nás nedostali. Je opravdu nutné se držet této zásady, protože když člověk vytáhne nějaký ten peníz, snadno se může stát, že nejen v oku se žebrákovi zablýskne. Leckdy se zablýskne něco i v ruce.
Před spaním ještě kecáme se Zdeňkem u slivovice, kde se zároveň tak trochu sám od sebe nanominuje na náš zítřejší výlet na Cape Point a mys Dobré naděje.
15. den
Většina backpackeru ještě spí, když opouštíme náš kamrlík. Bohužel spí i Zdeněk, přestože jsme byli domluveni, že v osm vyrážíme. Pak někam záhadně zmizel. Když už jsem byl téměř rozhodnut odjet bez něj, objevil se u auta s tím, že byl pro svačinu. Snažíme si udržet pozitivní náladu, ale jen se nám potvrzuje, že takhle ve dvou se nám to nejlíp cestuje.
Cape Town jako moderní metropole je naštěstí skvěle značena a my, ačkoliv nemáme navigaci ani podrobnou mapu, si razíme neohroženě cestu pondělní ranní špičkou. Projíždíme Muizenbergem, kdysi nejmódnější jihoafrickou plážovou osadou, až k pobřeží. Stále po silnici M4 pokračujeme kolem pobřeží přes předměstské osady St. James, Kalk Bay a Fish Hoek. Silnice vede zároveň vedle železniční tratě, a ačkoliv provoz je místy silný, je stále se na co dívat. V Simon´s Town, což je hlavní jihoafrická námořní základna, už pomalu vyhlížíme odbočku na Boulders. Ta je zhruba dva kilometry od vlakového nádraží směrem na Cape Point.
Boulders dostala název podle obrovité zaoblené skály, která v průběhu věků utvořila malé zátoky s písečnými plážemi lemovanými právě boulders, tedy velkými vodou omletými kameny. To, co toto pěkné místo dělá častým cílém návštěvníků z Kapského Města, je ale kolonie tučňáků brýlovitých, kteří se tu usadili. Pevninské kolonie těchto tučňáků jsou na světě pouze dvě, zbytek žije na ostrovech na západním jihoafrickém pobřeží. Kolem oplocené kolonie vede dřevěný chodník, na který je přístup zdarma. Člověk tak může velmi zblízka pozorovat tyto vtipné ptáky, kteří si svoje hnízda vyhrabávají do země, případně využívají napůl zakopané plastové nádoby. Na konci trasy jsme pak viděli pár solitérů, kteří se nespoléhají na člověčí ochranu a svoje nory si vyhrabali mimo rezervaci v těsné blízkosti rodinných domů u pobřeží.
Opět se nám vyplatilo přivstat, protože jsme tu téměř sami. Na společné plavání s tučňáky jsme se zlákat nenechali, ale zaplatili jsme 45 R/os za vstup na dřevěný chodník, který vede přímo k pláži. Ta je hojně okupovaná tučňáky, takže je se na co dívat.
Parkoviště jsme opustili akorát. Už se na něj začali stahovat různí prodejci čehokoliv, vyčkávající příjezdu autobusů s turisty. Několik kilometrů za Simon´s Town se silnice stáčí do vnitrozemí a za chvíli přijíždíme k bráně parku Table Mountain National Park. Platíme 85R/os za vjezd a po asi 10km přijíždíme k parkovišti. Naše zastávka u Boulders mimo jiné znamenala, že už jen stěží nacházíme volné místo k zaparkování.
Na Cape Point, případně k mysu Dobré naděje míří většina lidí s tím, že se jedná o nejjižnější část Afriky a místo, kde se setkává Indický oceán s Atlantickým. Což samozřejmě není pravda, to místo je Střelkový mys, kde jsme byli před pár dny. Nutno ale podoktnout, že Cape Point je na první pohled mnohem působivější místo.
Z parkoviště vede k majáku dlážděný chodník a pro ty, které by snad 20 minutová chůze na čerstvém vzduchu příliš zmohla, postavili něco jako zubačku. Od starého majáku, postaveného v roce 1860, jsme se vydali k novému. Ten byl postaven roku 1914 ze dvou důvodů. Původní maják byl často zahalen v mlhách a kvůli své poloze se lodě plující na východ mylně domnívali, že jsou od břehu dál, než ve skutečnosti byly. Proto nový maják stojí mnohem níže a až na samotném konci výběžku. Cestou k novému majáku se otevírají úžasné výhledy na masivní mořské útesy bičované bouřlivým oceánem a prudkými větry. Není divu, že i tyto vody ukrývají mnoho vraků z dob minulých i poměrně nedávných.
Vracíme se zpátky na parkoviště a po široké pěšině se jdeme ještě podívat na mys Dobré naděje. Cestou míjíme několik pasoucích se buvolců bělořitných a pštrosy. Výhledy na pobřeží jsou opět famózní. Po 45 minutách doslova stojíme na mysu Dobré naděje. Oproti Cape Pointu nevypadá tahle skála nijak dramaticky, zvláště v porovnání s obrovskou dálkou, jakou museli portugalští mořeplavci urazit. Ale byl to právě tenhle kousek skály, který stačilo obeplout a kormidlo, celou dobu směřující k jihu, se mohlo stočit na východ. Proto i ten název, i když první mořeplavec, který ho obeplul mu dal neméně příhodné jméno: mys Bouří.
Autem ještě sjíždíme k ceduli Cape of Good Hoop, kde je neskutečný nával. Zdá se, že vyfotit se před touto cedulí je pro každého nejvyšší priorita. Čekáme proto dobrých 15 minut, než se u cedule udělá na pikosekundu prázdno. Cestou zpět za infocentrem sjíždíme kolem monumentu Vasco da Gamy k jedné ze zátok v Buffels Bay. Krásné místo na piknik. Dojídáme zásoby konzerv. Hlavně sardinky od firmy Lucky Star mi budou hodně chybět.
Vyjíždíme z parku, ale tentokrát odbočujeme doprava na Kommetjie. Malé bloudění v Ocean View, pak už po M6 na Chapman´s Peak Drive. Tento zhruba deseti kilometrový úsek je placený, tuším 30R za auto, ale naprosto úžasný. Silnice je vytesána do příkrého srázu spadajícího přímo do vod oceánu. Skvělé výhledy na Hout Bay.
 |
| Chapman´s Peak Drive a Dvanáct apoštolů |
Vysazujeme Zdeňka u backpackeru a vyrážíme do jednoho nákupáku, který jsme cestou objevili. Nakupujeme spoustu koření, biltongů a dalších věcí, které nám budou ještě nějaký čas tuhle expedici připomínat. Zpět k backpackeru se náhodou objevíme u hlavní pošty, kde se Lucíkovi v hodině dvanácté povedlo odeslat pohledy. V asi tří patrovém domě na Long street plném malých obchůdků s africkými výrobky, ještě kupuju masku. Z ceny 350 R to nekompromisně usmlouvám na 80R. Chlápek se ale při tom tváří, že mi prodává drogy a hlavně ať to prý nikde neřikám.
Poslední návštěva Eastern Food Bazaar nemohla skončit jinak než totální obžérstvím. Tentokrát jsem zavítal k Indům ke stánku Madras-Dosa House a dal si chicken masala dosa. Podáváno se sambalem a chutney. Ihned jsem zalitoval, že jsem tohle jídlo objevil až poslední možný den. Trochu vytrávit jdeme opět do Mojito Cafe. Zbytek posledního večera pak trávíme v backpackeru u velkého kuchyňského stolu. Zdeněk koupil jako poděkování láhev vína a spolu s ostatními kecáme o všem možném. Jeden Holanďan se nás ptá, jestli nejsme sourozenci, že prý máme stejné nosy.
16. den
Měl to být jen nekonečně dlouhý den plný čekání, přelétávání a zase čekání. Ráno poctivě balíme a vyrážíme na letiště. Směrem do centra velká zácpa, my ale bez problémů odbočujeme na letiště a parkujeme na parkovišti u Avisu. Za těch 15 dní jsme najezdili přes 4000 kilometrů. Přichází k nám několik zaměstnanců Avisu a začíná přebírání auta. Trochu trnu, aby neobjevili ten odřenej spodek nárazníku. Ten nakonec jejich očím zůstává utajen. Objevili ale malou prohlubeň ve dveřích spolujezdce. Je opravdu tak malá, že je vidět jen z určitého úhlu. Přesto to prý musí napsat do protokolu a nakonec nás tahle sranda stojí 950R.
V letištní hale se snažíme ukrátit čas, jak se dá. Do odletu zbývají asi čtyři hodiny. Jediný krámek, kde se nechá koupit pivo nebo Savanna, je hned u brány, z které odlétáme. Po nastoupení do letadla jsme pak zjistili, že se nám povedlo nechtěně propašovat 1,5L láhev s vodou.
V Johannesburgu nás pak čeká ještě o něco delší čekání než v Kapském Městě. Protloukáme se, jak to jen jde. Dvě hodiny před odletem míříme na check in. Utrácíme poslední Randy za alkohol a suvenýry a přesouváme se na odletový gate. Trochu mě zaráží, že hodinu před odletem je nás tam asi jen deset. Vysvětlení přichází vzápětí. Naše letadlo má poruchu. Dnes se nikam neletí. Máme si dojít pro baťohy a následovat pracovníka letiště. Tenhle den bude ještě dlouhý. Zřízenec nás zavedl k okénku Ibérie, kde zoufalý černoušek čelí velkému tlaku nasraných pasažérů. Ačkoliv jsem byl zřízencovi v patách, a z naší skupinky jsem tak první, je tam už štos lidí, kteří zřejmě ani neprošli check-in. Ve frontě plných nervózních lidí se zatím množí různé spekulace. Pak se stanou dvě zásadní věci. Přichází pracovník Ibérie, který nabízí noc v hotelu na náklady společnosti. Tomu hodně lidí podlehne. My ale odmítáme. Dokud nepadne poslední možnost, jak se odsud dostat, nehneme se z místa. Za okýnkem dochází ke střídání. Nový černoušek je očividně schopnější. Taky prosakuje informace, že v letadle odlítajícím kolem půlnoci do Amsterdamu jsou nějaké volné místa. Dostáváme se na řadu a naštěstí je ještě místo. Trváme na letenkách do Prahy, ačkoliv jsme z Madridu měli letět do Vídně a zbytek dorazit busem. Tvrzení, že na to nemáme nárok, směle odrážím tím, že nám lístky na autobus kvůli nim propadly a tak chceme až do Prahy. Světe div, nakonec vše vychází. Z Johannesburgu letíme s KLM o půlnoci do Amsterdamu a odtud po poledni do Prahy. Budeme tak doma ještě o půl dne dřív.
 |
| let do Madridu "lehce" opožděn |
Nemáme sice letenky vedle sebe, Lucík sedí v řadě za mnou, ale to se vyřešilo ještě před startem. Pánové, co seděli se mnou, sami od sebe navrhli, že si přesednou, abychom mohli sedět spolu. A další pozitivum. Srovnávat služby Ibérie a KLM snad ani nejde. Konec dobrý, všechno dobré.
