Bali - Lombok
Ruzyně - Soul - Bali
(23 hodin)
Cíl mojí další expedice byl tentokrát opět v Asii, ale premiérově to byla Indonésie, konkrétně ostrovy Bali a Lombok. Asie hlavně kvůli Lucíkovi, pro kterou to byl velký sen. Já byl rád, že si zase po dvou letech zaserfuju, slezu nějakou horu a připomenu si asijskou pikantní kuchyni.
Tahle expedice ale dostávala už počátku těžké údery. To že jsme nakonec 14.září odbavovali naše krosny na ruzyňském letišti, byla velká výhra. Taky jsme to pořádně zapili instantním Cuba Libre, které se tak nějak stalo nedílnou součástí každého začátku jakékoliv expedice.
10ti hodinový let do Soulu v Jižní Korei utekl docela dobře. Z části za to mohlo Cuba Libre a letušky neustále nabízející víno a jiné pitivo, z části sledování filmů na zabudovaných LCD displejích. 90% letadla byli opravdu Korejci, což mě překvapilo. Netušil jsem, že jich tolik lítá do ČR. Na druhou stranu těžko v Praze rozeznat Korejce od Japonce, že?
V Soulu, respektive Incheonu, nás čekalo šestihodinové čekání na letadlo do Denpasaru, hlavního města Bali. Po zkušenostech z letu na Srí Lanku a čtyřhodinovém ukrutném čekání na letišti v katarském Doha, jsem měl z toho celkem obavy. Ty se ale nenaplnily. Čekání jsme vyplnili průzkumem rozsáhlé letištní haly, ochutnávkou korejského jídla a spánkem.
fast food na jihokorejském letišti
Jako nejhorší se nakonec ukázal sedmihodinový přelet do Denpasaru na Bali, kde jsme přistáli lehce před půlnocí. Člověk si pokaždý oddychne, když se na pásu objeví vaše krosna. Navíc ani imigrační důstojník nedělal potíže a důležitého, což se mi stalo fakt poprvé.
Kuta
Před výstupem z letištní haly jsme směnili několik set dolarů v kurzu 1$=cca 8.700 rupií. Tato transakce z nás udělala během vteřiny milionáře. Musím uznat, že je to celkem příjemný pocit, mít v ruce tolik bankovek. Asi bych si na to zvyknul.
Další okamžiky rozhodně neměly být tolik příjemné, čekal nás totiž výstup z letištní haly. Tenhle pocit, aspoň u mě, beze zbytku naplňuje rčení: jít s kůží na trh. Navíc pozdní noční hodina dělá z turistů velmi snadný cíl. Já jsem si to ještě ztížil tím, že jsem byl pevně rozhodnut nenechat ze sebe tentokrát udělat vokurku. A světe div se, podařilo se to. Sice nás odchytl hned první drožkař, ale jeho vyvolávací nabídku 150.000 rupií (ubrat 3 nuly, krát dvě a máte Kč) jsem srazil na 50.000. Což i podle průvodce bylo v pořádku. V taxíku směr centrum Kuty jsem byl na sebe fakt pyšnej.
Po 24 hodinách na cestě, navíc v jednu ráno, už nebyla moc chuť zkoušet různé hotely. Vzali jsme hned ten první za 200.000. Během dalších dní jsme pochopili, že právě v této ceně se rozpustili naše usmlouvané rupie za tágo, protože pokoj to byl za tyhle prachy opravdu hroznej.
Tělo absolutně zblblé změnami časových pásem a přerušovaným spánkem odmítalo jít na kutě. Navíc v Kutě se na kutě opravdu nechodí. Poznali jsme to záhy při krátké procházce městem. V jednom z otevřených krámků jsme koupili pivo a jako právě narozené želvy jsme si to neomylně namířili na pláž.
Denní světlo se nám postaralo o příjemný budíček a jelikož opravdu není důvod zůstávat v této cimře, kde ani záchod nesplachuje, balíme a vyrážíme zjišťovat možnosti přesunu. Je to asi poprvé, kdy jsem na expedici, která nemá pevně stanovený itinerář. Nicméně první dny chceme strávit v Ubudu, tudíž se tam musíme nějak dopravit. Cestou k pláži kupujeme jízdenky na jakýsi turistický shuttle bus do Ubudu za 75.000/os. Jelikož je odjezd až za dvě hodiny, ujít malou koupačku si rozhodně nenecháme. Osmi kilometrová pláž v Kutě je už celkem slušně zaplněna. Serfující amatéři i slušně pokročilý tak dlouho zkoušejí mojí trpělivost, až to nevydržím a běžím do kanceláře zkusit přebookovat jízdenky na později. Bohužel už to nejde.
"nekonečná" pláž na Kutě
Při návratu na pláž již z dálky vidím, jak u Lucíka postávají domorodci. Holt prodavači korálků jsou opravdu všude. Když však přijdu blíž, zjišťuju, že to jsou sice domorodci, ale z Jávy, tady jsou na dovolené a všichni se chtějí fotit s Lucíkem v plavkách. Ta je chudák červená až za ušima. Kombinace bílé kůže a 180 cm je pro místní zkrátka něco nezvyklého.
Ubud
(3 dny)
Po necelých dvou hodinkách se dostáváme z rušné Kuty do Ubudu. Už cestou jsme mohli pozorovat jak se ráz krajiny mění od městské aglomerace po vesnice obklopené palmovými háji a rýžovými políčky. Po výstupu nás samozřejmě čeká odmítání naháněčů. Pár, co cestoval s námi, už tak neoblomný není a za doprovodu jednoho z nich míří do blízkého warungu. Jak se říká místnímu typu ubytování. My zatím trochu bloudíme a ve snaze zjistit naší polohu podle mapy v průvodci, se pořád vracíme na křižovatku, kde nás shuttle bus vysadil. Už ani ti naháněči na nás nereagují. S plným žaludkem se ale vždycky líp přemejšlí. Usedáme proto v blízké restauraci, objednáváme jídlo a po dotazu na servírku konečně zjišťujeme, kde vlastně jsme. Ukázalo se, že jsme sice v Ubudu, ale na samém okraji.
Po úžasném obědě tak přichází chvíle pro naháněče. V Ubudu totiž nejezdí žádná hromadná doprava a pokud se nám nechce jít s plnou polní 3km napříč městem, musíme vzít zavděk odvozem. Nakonec jsme cenu srazili na 35.000 a drožkař nás vysadil před námi vytipovaným warungem. Cena sice trochu vyšší (250.00) ale za to nádherné bydlení chvíli chůze od hlavní silnice. Bohužel volno měli až další den. Udělali jsme si tedy rezervačku a šli hledat bydlení na jednu noc. V Ubudu jsme totiž měli v plánu zůstat tři noci a podnikat různé výlety do okolí.
Při chůzi z kopečka na hlavní silnici Lucíkovi podjela noha a celou svojí vahou, včetně 20kg krosny, zabrzdila o svoje levé koleno. Tak ošklivou sedřeninu jsem už dlouho neviděl. Jelikož se to stalo před nějakým jiným warungem, ihned jsme zamířili se ubytovat a Lucík pak do koupelny vyčistit ránu od kamínků a nečistot. Na první pohled vypadala rána dost zle, ale na druhý to bylo ještě horší. Hlavně jedna hluboká rýha vypadala, že by pár štychů uživila. Když jsme trochu strávili ten šok, měli jsme čas se rozhlídnout po našem bydlení. Dřevěný bungalov se sprchou v přízemí, velkou postelí v prvním patře a dvěma pohovkami na verandě. V ceně 200.000 byla snídaně a i vzhledem k Lucčině zranění jsme se rozhodli tu zůstat.
Po úžasném obědě tak přichází chvíle pro naháněče. V Ubudu totiž nejezdí žádná hromadná doprava a pokud se nám nechce jít s plnou polní 3km napříč městem, musíme vzít zavděk odvozem. Nakonec jsme cenu srazili na 35.000 a drožkař nás vysadil před námi vytipovaným warungem. Cena sice trochu vyšší (250.00) ale za to nádherné bydlení chvíli chůze od hlavní silnice. Bohužel volno měli až další den. Udělali jsme si tedy rezervačku a šli hledat bydlení na jednu noc. V Ubudu jsme totiž měli v plánu zůstat tři noci a podnikat různé výlety do okolí.
Při chůzi z kopečka na hlavní silnici Lucíkovi podjela noha a celou svojí vahou, včetně 20kg krosny, zabrzdila o svoje levé koleno. Tak ošklivou sedřeninu jsem už dlouho neviděl. Jelikož se to stalo před nějakým jiným warungem, ihned jsme zamířili se ubytovat a Lucík pak do koupelny vyčistit ránu od kamínků a nečistot. Na první pohled vypadala rána dost zle, ale na druhý to bylo ještě horší. Hlavně jedna hluboká rýha vypadala, že by pár štychů uživila. Když jsme trochu strávili ten šok, měli jsme čas se rozhlídnout po našem bydlení. Dřevěný bungalov se sprchou v přízemí, velkou postelí v prvním patře a dvěma pohovkami na verandě. V ceně 200.000 byla snídaně a i vzhledem k Lucčině zranění jsme se rozhodli tu zůstat.
náš apartmán nebyl ve skutečnosti tak velký, jak se zdá z fotografie
Po krátkém odpočinku k odbourání jet-lagu jsem se vydal na průzkum centra Ubudu. S průvodcem v ruce jsem se proplétal zaplněnou hlavní třídou a brzo mi došlo, že veškeré dění se odehrává v takovém obdélníku tvořeném ulicemi Jalan Monkey Forrest, Jalan Raya a Jalan Hanoman. Restaurace střídaly krámky s obrazy a jiným uměním. Dokonce jsem natrefil na jakési tržiště, které ale bylo tak přecpané koupěchtivými turisty, že jsem se dal na ústup. Cestou zpět jsem nenápadně pokukoval po skútrech k zapůjčení. Místní obchodníci jsou ale mistři svého řemesla, takže jsem se za chvilku přistihl, jak smlouvám o ceně za pronájem skútru. Nakonec jsem to usmlouval na 50.000 za den (cca 100Kč).
jediná světelná křižovatka v Ubudu
Podepsal jsem jakousi smlouvu, nafasoval dvě helmy, papíry od toho červenýho ďábla a vyrazil jsem. Teda slovo vyrazil asi není to pravé slovo. Nejdřív jsem bubákovi lehce přejel nohu (přeci jen už to byly dva roky, co jsem na Rhodosu poprvý osedlal skútr), což ho přimělo pochybovat o mé svéprávnosti řídit motorku, a poté jsem další 2 minuty čekal až se budu moct zařadit do nekonečného hada projíždějících motorek a aut. Dalším úskalím byla jízda vlevo, proto sem raději vyrazil směrem z centra, abych se, jak říkají závodníci, sžil se strojem a navykl na levou stranu silnice.
Když jsem usoudil, že už bych mohl zvládnout provoz na hlavní ulici, namířil jsem si to zpět napříč celým Ubudem do míst, kde by podle informací bubáka měla stát benzínka. O jízdě v centru nemůže být ale vůbec řeč, jelikož se neustále popojíždí, troubí a ti největší borci to berou po chodníku mezi lidma. Nakonec se ale všechno nějak poddalo, včetně tankování a průjezdu světelnou křižovatkou ve tvaru ypsilon.
Při cestě z večeře jsme se nechali nalákat na shlédnutí typického balijského tance Legong. Pěkná hodinu a půl trvající show, kde se na jevišti za zvuku bubnů odehrával jakýsi mýtický příběh. Skvělé byly hlavně výkony tanečnic, které místy jenom kulily očima a hejbaly prstama.
Když jsem usoudil, že už bych mohl zvládnout provoz na hlavní ulici, namířil jsem si to zpět napříč celým Ubudem do míst, kde by podle informací bubáka měla stát benzínka. O jízdě v centru nemůže být ale vůbec řeč, jelikož se neustále popojíždí, troubí a ti největší borci to berou po chodníku mezi lidma. Nakonec se ale všechno nějak poddalo, včetně tankování a průjezdu světelnou křižovatkou ve tvaru ypsilon.
Při cestě z večeře jsme se nechali nalákat na shlédnutí typického balijského tance Legong. Pěkná hodinu a půl trvající show, kde se na jevišti za zvuku bubnů odehrával jakýsi mýtický příběh. Skvělé byly hlavně výkony tanečnic, které místy jenom kulily očima a hejbaly prstama.
každý pohyb prstem či očima měl při tanci svoje opodstatnění
Zranění Lucíka nás donutilo trochu pozměnit plány a proto jsme další den vyrazili na skútru do hor k chrámu Pura Ulun Danu Bratan. I mně to ostatně přišlo vhod. Z Čech jsem si přivezl nějakej moribundus, v noci jsem propotil prostěradlo, takže po snídani z toustů a čaje jsme vyrazili. Naplánovaný jsme to měli skvěle. Na mapě jsme si našli několik vztyčných vesnic, kterýma jsme museli projet, abysme se vyhnuli hlavnímu městu Denpasaru.
Stejně jako na Srí Lance i na Bali je těžké poznat, kdy začíná která vesnice, protože podél hlavní silnice jsou domky téměř nonstop. K tomu je třeba připočíst téměř nulové značení, takže po projetí pár křižovatek jsem jel už tak nějak naslepo. Pak začaly domy postupně narůstat a když notně zhoustnul provoz, přibyly semafory, bylo jasné, že brázdíme ulice Denpasaru.
Na druhou stranu jsme měli možnost poznat ochotu obyčejných lidí, kteří nemají nic dočinění s turismem. Jakmile jsme zastavili a vytáhli mapu, hned se k nám sbíhali a ochotně ukazovali správný směr. Samozřejmě ukazatelů bylo v Denpasaru nepoměrně víc než na přilehlých okrskách i tak jsme se nevyhnuli menšímu zaváhání. To jsme ale hned využili k svačině v local stánku. Hádám, že moc turistů tam neviděli, ale jídlo bylo skvělé. Ovšem, jak jinak, velmi pálivé.
Jakmile jsme trefili hlavní silnici do Singaraja (větší město na severním pobřeží), už nebyl problém s navigací. Trochu nás sice překvapila obousměrná uzavírka silnice, kde policisté kontrolovali všechny projíždějící motocykly, ale pohled na bělochy na skútru je asi natolik překvapil, že nenašli odvahu nás zastavit.
Stejně jako na Srí Lance i na Bali je těžké poznat, kdy začíná která vesnice, protože podél hlavní silnice jsou domky téměř nonstop. K tomu je třeba připočíst téměř nulové značení, takže po projetí pár křižovatek jsem jel už tak nějak naslepo. Pak začaly domy postupně narůstat a když notně zhoustnul provoz, přibyly semafory, bylo jasné, že brázdíme ulice Denpasaru.
Na druhou stranu jsme měli možnost poznat ochotu obyčejných lidí, kteří nemají nic dočinění s turismem. Jakmile jsme zastavili a vytáhli mapu, hned se k nám sbíhali a ochotně ukazovali správný směr. Samozřejmě ukazatelů bylo v Denpasaru nepoměrně víc než na přilehlých okrskách i tak jsme se nevyhnuli menšímu zaváhání. To jsme ale hned využili k svačině v local stánku. Hádám, že moc turistů tam neviděli, ale jídlo bylo skvělé. Ovšem, jak jinak, velmi pálivé.
Jakmile jsme trefili hlavní silnici do Singaraja (větší město na severním pobřeží), už nebyl problém s navigací. Trochu nás sice překvapila obousměrná uzavírka silnice, kde policisté kontrolovali všechny projíždějící motocykly, ale pohled na bělochy na skútru je asi natolik překvapil, že nenašli odvahu nás zastavit.
né zrovna ideální počasí pro výlet na skútru
Postupem času a hlavně s přibývajícími výškovými metry se začal měnit ráz krajiny. Domky ustupovaly přírodě a my projížděli krásnými rýžovými políčky. K našemu nemilému překvapení se začalo měnit i počasí. Slunce se schovalo za mraky a protijedoucí byli navlečeni do pláštěnek. To máte tak, na každou z výprav jsem si bral pláštěnku a vždy jsem jí nerozbalenou zase přivezl zpět. Tentokrát přišla vhod, i tak jsme raději první přeháňku přečkali pod přístřeškem.
Po třech hodinách jízdy jsme se dokodrcali až k jezeru Bratan. Ve výšce 1.200 m se zde u břehů jezera nachází vodní palác Pura Ulun. Dle průvodce jedno z nejfotografičtějších míst na Bali. Nebylo to špatný, ale počasí a davy japonských turistů celkový dojem moc neumocnily. Navíc Lucíka postihla akutní žaludeční nevolnost a než se dala na záchodech dohromady začalo ukrutně pršet. Opět jsme tedy přehodnotili plány a místo dojetí až k severnímu pobřeží (další cca 1,5h) jsme se rozhodli pro návrat.
Po třech hodinách jízdy jsme se dokodrcali až k jezeru Bratan. Ve výšce 1.200 m se zde u břehů jezera nachází vodní palác Pura Ulun. Dle průvodce jedno z nejfotografičtějších míst na Bali. Nebylo to špatný, ale počasí a davy japonských turistů celkový dojem moc neumocnily. Navíc Lucíka postihla akutní žaludeční nevolnost a než se dala na záchodech dohromady začalo ukrutně pršet. Opět jsme tedy přehodnotili plány a místo dojetí až k severnímu pobřeží (další cca 1,5h) jsme se rozhodli pro návrat.
jedna ze staveb vodní paláce Pura Ulun
Ústupem z hor jsme si zase zajistili pěkné počasí a nějakým záhadným způsobem se nám na první pokus podařilo projet darebně ucpaným Denpasarem. V zácpách jsem si také osvojil taktiku moto-pohybu po Bali, kterou jsem pak s úspěchem používal celou dobu pobytu. Mapa je naprosto zbytečná, stačí si zapamatovat jméno města kam máte namířeno. Zastavíte u chodníku, řeknete pouze název oni ukážou správný směr rukama a pokračujete v jízdě. Ideální příležitost je také čekání na červené. Stačí se zeptat vedle stojícího motorkáře.
Po odpoledním relaxu jsme vyrazili shánět druhou pláštěnku pro jízdu za deště. Za 35.000 Rupií (70Kč) se nám povedlo sehnat opravdu kvalitní, co by něco mohla vydržet. Na rozdíl od těch našich za 150Kč. Po večeři jsme zašli do sousedního chrámu na Kecak & fire dance. Hodně jsem stál o to vidět toto typické balijské drama, a i když to byla show pro turisty, rozhodně to stálo za to. Asi jako bonus byl pak zařazen fire dance, kdy jeden muž rozhazoval nohama hořící, či doutnající kokosové ořechy. Na efekt hodně dobrý, ale netušil jsem, že to dotyčný tolik prožívá. Na konci byl totiž úplně v transu a museli ho při odchodu podpírat.
Po odpoledním relaxu jsme vyrazili shánět druhou pláštěnku pro jízdu za deště. Za 35.000 Rupií (70Kč) se nám povedlo sehnat opravdu kvalitní, co by něco mohla vydržet. Na rozdíl od těch našich za 150Kč. Po večeři jsme zašli do sousedního chrámu na Kecak & fire dance. Hodně jsem stál o to vidět toto typické balijské drama, a i když to byla show pro turisty, rozhodně to stálo za to. Asi jako bonus byl pak zařazen fire dance, kdy jeden muž rozhazoval nohama hořící, či doutnající kokosové ořechy. Na efekt hodně dobrý, ale netušil jsem, že to dotyčný tolik prožívá. Na konci byl totiž úplně v transu a museli ho při odchodu podpírat.
kecak - originální Balijské taneční drama
Následující den jsme opět zařadili na program moto výlet. Nejdřív jsme však u recepčního domluvili na další den odvoz do Besakih. Odvoz zařídí jeho bratr a i s následným převozem do Padang Bai nás to vyšlo na 400.000. Snaha smlouvat byla, ale byl neoblomný. Asi se na nás ještě zlobil, že jsme si od něj nepůjčili i motorku.
Tentokrát jsme vyrazili kolem benzínky v Ubudu dál do vnitrozemí směrem k slonímu safari. Nejdřív jsme však narazili na krásná rýžová políčka, u kterých jsme rovnou zastavili a v blízké hodně domácí restauraci dali snídani. Byl odsud nádherný výhled na rýžová políčka a jelikož jsme přijeli dřívěji než normálně autobusy s turistama jezdí, neotravovali nás ani prodejci dřevěných nesmyslů. Ty si teprv opodál domlouvali taktiku na dnešní den.
Tentokrát jsme vyrazili kolem benzínky v Ubudu dál do vnitrozemí směrem k slonímu safari. Nejdřív jsme však narazili na krásná rýžová políčka, u kterých jsme rovnou zastavili a v blízké hodně domácí restauraci dali snídani. Byl odsud nádherný výhled na rýžová políčka a jelikož jsme přijeli dřívěji než normálně autobusy s turistama jezdí, neotravovali nás ani prodejci dřevěných nesmyslů. Ty si teprv opodál domlouvali taktiku na dnešní den.
Mírným ale stálým stoupáním jsme pokračovali dál až jsme k našemu překvapení vyjeli nad největším balijským jezerem Batur, nad kterým sem tyčila stejnojmenná sopka (1717m). Než jsme to stačili vydýchat, už u nás byl nějakej čičmunda, mával lístkama a chtěl, jak jinak, peníze. Přes mírný odpor se mu podařilo ze mně těch 10.000 Rupií dostat, prej jako že za průjezd.
Sjezd k jezeru měl darebný sklon a úspěšně prověřil naše brzdy. Otázkou bylo, jestli i výkon toho skútru je dostatečně silný na cestu zpět. Kolem lávových polí, kde probíhá těžba a následný odvoz vulkanického kamene jsme projížděli opravdu zvláštní sopečnou krajinou. Míjeli jsme termální lázně, políčka se zeleninou. Nakradli trochu rajčata přímo z keříku a když jsme dojeli do vesnice, kde na nás koukali hodně zvědavě, usoudili jsme, že je nejlepší čas to otočit.
Sjezd k jezeru měl darebný sklon a úspěšně prověřil naše brzdy. Otázkou bylo, jestli i výkon toho skútru je dostatečně silný na cestu zpět. Kolem lávových polí, kde probíhá těžba a následný odvoz vulkanického kamene jsme projížděli opravdu zvláštní sopečnou krajinou. Míjeli jsme termální lázně, políčka se zeleninou. Nakradli trochu rajčata přímo z keříku a když jsme dojeli do vesnice, kde na nás koukali hodně zvědavě, usoudili jsme, že je nejlepší čas to otočit.
sopka Batur
Ve výjezdu jsme spotřebovali snad veškerý zbývající benzín, takže jsme rádi vzali za vděk jedním z mnoha stánků lemující silnice, kde vám dolejí do nádrže benzín přímo z flašky. Většinou od Absolut vodky. Po doplnění energie do červeného ďábla jsme v blízké restauraci doplnili energii i my. Jídlo formou bufetu, jednotná cena 40.000, tak sem si pěkně naložil, 3x po sobě.
Ačkoliv jsme se do Ubudu vraceli stejnou cestou, nemohli jsme si nevšimnout, že ulice, která ještě ráno zela prázdnotou, ožila v podobě spousty otevřených krámků a obchůdků s vyřezávaným zbožím všeho druhu. Objevení krámků s náušnicemi se ukázalo jako ten nejlepší lék na Lucčinu stále trvající nevolnost. Zvlášť po zjištění, že jeden pár náušnic vychází na cca 7 korun. Nákupní horečka trvala asi hodinu a byla natolik vyčerpávající, že jsme museli načerpat síly v naší oblíbené restauraci při Pad Thai a chmelové klasice Bintang.
Ačkoliv jsme se do Ubudu vraceli stejnou cestou, nemohli jsme si nevšimnout, že ulice, která ještě ráno zela prázdnotou, ožila v podobě spousty otevřených krámků a obchůdků s vyřezávaným zbožím všeho druhu. Objevení krámků s náušnicemi se ukázalo jako ten nejlepší lék na Lucčinu stále trvající nevolnost. Zvlášť po zjištění, že jeden pár náušnic vychází na cca 7 korun. Nákupní horečka trvala asi hodinu a byla natolik vyčerpávající, že jsme museli načerpat síly v naší oblíbené restauraci při Pad Thai a chmelové klasice Bintang.
tankování benzínu
Odpoledne jsme ještě navštívili Monkey Forest, což je asi paradoxně největší atrakce jinak veskrze umělecky založeného Ubudu. Jak už z názvu napovídá, jedná se o les, kde žijou drzý opice, který můžete krmit draze koupenýma mini-banánama. I přesto to bylo fajn. Hlavně koupání opic, různé šarvátky mezi nimi i to jak mi jedna potvora vlezla na záda.
začátek stezky v Monkey Forest
Na rozloučenou s červeným ďáblem jsme chtěli uspořádat poslední vyjížďku, ale hned zkraje nás chytil další z mnoha monzunů, takže jsme ho tak tak stačili vrátit. S vracením byl ostatně trochu problém, protože zatím co půjčit vám chce motorku každý, vrátit už jí nebylo komu. Nakonec jsme klíčky a doklady odevzdali nějaké prodavačce, která se tvářila, že jako trochu tuší.
Den a vlastně celý pobyt v Ubudu jsme zakončili v takové zapadlé venkovní restauraci, kde měl každý svůj přístřešek. Ten byl ostatně nezbytný, protože neustále hrozně pršelo, až musela číšnice roznášet s deštníkem v ruce. Jo a to hovězí curry mi vybavilo čerstvě poraženýho jelena ze Srí Lanky. Úplně stejná žvýkačka.
Den a vlastně celý pobyt v Ubudu jsme zakončili v takové zapadlé venkovní restauraci, kde měl každý svůj přístřešek. Ten byl ostatně nezbytný, protože neustále hrozně pršelo, až musela číšnice roznášet s deštníkem v ruce. Jo a to hovězí curry mi vybavilo čerstvě poraženýho jelena ze Srí Lanky. Úplně stejná žvýkačka.
vyšší motorkářská: jednou rukou držet řidítka a druhou se za jízdy fotit
Besakih
(dopoledne)
Časně ráno nasedáme do klimatizovaného auta, které řídí brácha našeho recepčního a míříme do Besakih. Besakih je největší chrámový komplex a zároveň nejuctívanější svatyně na Bali. Skládá se z 22 samostatných chrámů rozesetých po délce tří kilometrů. Leží na svahu sopky Gunung Agung, která je nejvyšší horou ostrova. Tahle kombinace samozřejmě láká různé vykuky, kteří se vrhají na davy turistů přijíždějících během dne. Pro ty, kdo chtějí nejlépe poznat atmosféru, se doporučuje návštěva v dopoledních hodinách.Během cesty v mracích a mlze jsme museli uznat, že najít ten chrám svépomocí by asi bylo nad naše síly a na vynaložených 400.000 Rupií jsem se už začali dívat trochu jinak. Při vstupu nám byl pochopitelně vnucen sarong a vstupné prý si mám určit sám. Dal sem 50.000 a nic mě nezlomily ty vysoké částky přede mnou. V ceně byl i průvodce, i když mi bylo jasný, že ten bude chtít na konci taky peníz. Ale zkraje se docela snažil, prováděl nás po komplexu a vysvětloval, čemu je který chrám zasvěcený. Celkově na mě Besikah moc dojem neudělal, představoval jsem si to víc ve stylu Srí Lanky, ale hinduisti holt velký dagoby nestavěli.
Konec účinkování našeho průvodce nastal, když se s náma pomodlil za bůhvíco a pak chtěl donation pro chrám. Lucíka to evidentně otrávilo natolik, že dala jen 3.000. To zas otrávilo průvodce, takže přestal mluvit a pak prostě zmizel. Bez tak už jsme měli namířeno k autu. Cestou mě trochu svírala nervozita, jestli řidič nezdrhnul i s krosnama, ale opět se ukázalo, že tyhle lidi tě sice oškubou při dohadování ceny, ale pak už je na ně většinou spoleh.
Padang Bai
Jelikož jsme strávili v Besikah míň času než jsme předpokládali, po příjezdu do Badang Bai se nám rázem otevřely nové možnosti. Padang Bai je totiž tranzitním místem na sousední ostrov Lombok, kam vedla naše další cesta. Rozloučili jsme se s řidičem a za postupného odhánění naháněčů jsme se rozkoukávali po přístavu. Prvořadé bylo najít nějakou směnárnu, protože už dávno jsem nebyli milionáři. Nakonec směněno lepším kurzem než na letišti (jak jinak) v takové multifunkční budově, která sloužila zároveň jako směnárna, restaurace a cestovní kancelář. Rovnou nám nabídl dopravu na Lombok, ale až na další den. Jelikož samotné Padang Bai nenabízelo moc možností jak strávit odpoledne, dali jsme přednost poměrně drahým lístkům (300.000/os) v kanceláři Perama, s tím že loď odjíždí už v 13:30, tzn. za necelou hoďku a půl. Výhodou téhle drahé, skoro pěti hodinové plavby bylo, že nás vysadí přímo na jednom z ostrůvků Gili, kde jsme chtěli pár dní pobýt.
přístav v Padang Bai
Samotné nalodění byl zážitek, kdy nás na loď kotvící na moři dovezl celkem přeplněný člun. Skladba byla různorodá, většinou mladší ročníky a někteří dokonce s kufry. Jako každá plavba po delší pauze i tahle nejdřív krásně utíkala. Dalo se pozorovat pobřeží Bali, menší ostrůvky kolem něj i pomalu se blížící Lombok. A jestli jsme doufali, že počasí na něm nebude tak deštivé jako na Bali, tak to co jsme viděli, nás moc optimismem nenabíjelo. Dál už to byla nuda, kterou občas ukrátil spánek, jídlo v podpalubí (celou dobu jsme totiž trávili na horní palubě) nebo delfíni prohánějící se kolem lodi. Překvapivě jsme si taky pokecali pár jednoduchých frází v češtině, když se z Angličana vyklubal učitel angličtiny střídající školy po celém světě. Dva roky pobýval v Praze a teď se chystal učit do Hongkongu. Mezitím už se ale blížil první z ostrůvků Gili a konec našeho dnešního putování.
z mraků vykukuje nejvyšší hora na Bali - sopka Gunung Agung (3.142 m)
Gili Trawangan
(2 dny)aneb jako ho místní nazývají Gili Tralala. Největší z ostrovů se 700 místními obyvateli, leží od pevniny nejdál, a jak už přezdívka napovídá, přitahuje největší počet návštěvníků. My jsme opět přesedlali na menší člun a už za šera přistáli konečně na pevnině. Než jsme si stačili nazout boty, už tam byli samozřejmě dohazovači, ale tihle žádnou výdrž neměli. Až mi to bylo skoro líto.
Nabití informacemi z průvodce jsme z hlučného "centra" vyrazili na sever, kde se na východní straně ostrova nacházela hlavní šnorchlovací oblast. S přibývajícími metry hustota nabídek k bydlení slábla a když se ještě k tomu setmělo, rozhodli jsme se, že vezmeme první slušnou nabídku. Nakonec jsme za 200.000 vzali pěkný apartmán s verandou bez výhledu na moře. Za to nám dělal společnost hlučící generátor. Ráno se ale ukázalo, že to opravdu bylo jedno z posledních možných ubytování a navíc přímo naproti hlavní šnorchlovací pláži.
Hážeme krosny do kouta a vyrážíme na večeři do jedné z mnoha pouličních restaurací, které lemují hlavní, a jedinou cestu. Na ostrově totiž nejsou žádná auta ani motorky. Dopravu zajišťují drožky, které i za tmy klušou slušnou rychlostí.
Se skvělou grilovanou rybou v žaludku pokračujeme dál k molu, do centra nočního života na Trawanganu, když jsme zavadili o nabídku na výstup na Rinjany. Chlápek zněl velmi přesvědčivě a uvěřitelně, i když mi bylo jasný, že né všechno bude ve skutečnosti tak jak říká. Cena 1,3 miliónu za osobu za 3 denní trek na vrchol, k jezeru a zpět na ostrovy. Odjíždělo by se už v úterý, což bylo pozítří. Celkem nás to oslovilo, nechali jsme rozhodnutí na zítra a vyrazili do baru trochu to prodiskutovat.
Nabití informacemi z průvodce jsme z hlučného "centra" vyrazili na sever, kde se na východní straně ostrova nacházela hlavní šnorchlovací oblast. S přibývajícími metry hustota nabídek k bydlení slábla a když se ještě k tomu setmělo, rozhodli jsme se, že vezmeme první slušnou nabídku. Nakonec jsme za 200.000 vzali pěkný apartmán s verandou bez výhledu na moře. Za to nám dělal společnost hlučící generátor. Ráno se ale ukázalo, že to opravdu bylo jedno z posledních možných ubytování a navíc přímo naproti hlavní šnorchlovací pláži.
Hážeme krosny do kouta a vyrážíme na večeři do jedné z mnoha pouličních restaurací, které lemují hlavní, a jedinou cestu. Na ostrově totiž nejsou žádná auta ani motorky. Dopravu zajišťují drožky, které i za tmy klušou slušnou rychlostí.
Se skvělou grilovanou rybou v žaludku pokračujeme dál k molu, do centra nočního života na Trawanganu, když jsme zavadili o nabídku na výstup na Rinjany. Chlápek zněl velmi přesvědčivě a uvěřitelně, i když mi bylo jasný, že né všechno bude ve skutečnosti tak jak říká. Cena 1,3 miliónu za osobu za 3 denní trek na vrchol, k jezeru a zpět na ostrovy. Odjíždělo by se už v úterý, což bylo pozítří. Celkem nás to oslovilo, nechali jsme rozhodnutí na zítra a vyrazili do baru trochu to prodiskutovat.
cíl našich večerních procházek po ostrově
Po pár rumech s kolou v poměru 1:1 za 11.000 Rupií (22korun) už nebylo moc co řešit. Vlastně tedy jo. Ve vzduchu visela taková otázka. Jestli to zkusit nebo ne. Před odjezdem jsem byl spíš proti, nechtěl jsem zbytečně hazardovat, ale teď když se to nabízelo, přišlo mi docela líto to nevyzkoušet. A o čem je vlastně řeč? O lysohlávkách, respektive koktejlech, které z nich zde vyrábějí. Snad u každého baru je cedule s nabídkou na "ticket to the moon" nebo "bloody fresh magic mushrooms". Zvědavost samozřejmě zvítězila, takže jsme si nechali od barmana jeden koktejl připravit. Tušim, že do toho mixéru hodil houbičky, vodku, redbull, džus a snad nějaký ovoce. Odebrali jsme se na prázdnou pláž, protože podle kelímku s malovanými houbičkami každý musel poznat, co jsme si chtěli dát za dobrotu. Chuť nic moc, účinek se žádný nedostavil, tak jsme si dali ještě pár rumů a dali se na cestu zpět. A v tom to přišlo. Těžko takový stavy za střízliva popisovat a dávat si to rozhodně kvůli tomu znova nebudu, ale nejdřív jsme se smáli absolutně každý kravině. Vlastně jsme se smáli za chůze neustále. To nám vydrželo až do bungalovu, kde jsme zase nemohli usnout. Mně v uších hrála empétrojka, kterou jsem samozřejmě neměl a když jsem zavřel oči, viděl jsem cosi jako kaleidoskopické obrazce. Ticket to the moon, indeed!
slunce vychází na úpatí nejvyšší hory Lomboku: Gunung Rinjani (3.726 m)
Ráno nás vzbudil budík už v 5:30, protože jsme chtěli vystoupat na jediný kopec na ostrově a nenechat si ujít východ slunce. Nebyli jsme ale vůbec ve stavu se z té postele zvednout, takže jsme to o hodinu posunuli. To jsme sice stále nebyli schopni, ale při procházce jsme alespoň trochu vystřízlivěli a utříbili si včerejší zážitky. Mezitím už začalo slunce vycházet a jestli si myslíte, že není možné minout jediný stometrový kopec na ostrově 3x2km navíc s vysílačem na vrchu, tak to možné je. Došli jsme tak aspoň na nejjižnější bod ostrova a zahájili návrat.
Zbytek dne jsme strávili šnorchlováním. Spíš teda já, protože Lucíkovi v delších ponorech bránilo mokvající sedřené koleno. Když jsem jí ale nadšeně líčil krásy podvodního světa, nevydržela a přidala se taky. Nejvíc toho bylo k pozorování asi tak dvacet metrů od břehu ve zhruba třímetrové hloubce, kde se útes lámal a padal do hloubky. Zde se mezi krásnými korály proháněly hejna pestrobarevných ryb od nejmenších až po ty větší a párkrát jsme po mořském dně honili i želvu. Očividně se jí moje šahání na krunýř pranic nelíbilo, takže se ukryla do bezpečí hlubiny.
Ještě jedna zásadní událost se toho dne udála. Došli jsme koupit ten výstup na Rinjani. Zítra odjezd, tři dny, dvě noci, 2,6 milionu Rupií vtahu a konec válení se u moře. Zase to budem mít dřív za sebou, protože jak jsme tak během dne pozorovali počasí na Lomboku, vypadalo to, že nás nic hezkého nečeká.
Zbytek dne jsme strávili šnorchlováním. Spíš teda já, protože Lucíkovi v delších ponorech bránilo mokvající sedřené koleno. Když jsem jí ale nadšeně líčil krásy podvodního světa, nevydržela a přidala se taky. Nejvíc toho bylo k pozorování asi tak dvacet metrů od břehu ve zhruba třímetrové hloubce, kde se útes lámal a padal do hloubky. Zde se mezi krásnými korály proháněly hejna pestrobarevných ryb od nejmenších až po ty větší a párkrát jsme po mořském dně honili i želvu. Očividně se jí moje šahání na krunýř pranic nelíbilo, takže se ukryla do bezpečí hlubiny.
Ještě jedna zásadní událost se toho dne udála. Došli jsme koupit ten výstup na Rinjani. Zítra odjezd, tři dny, dvě noci, 2,6 milionu Rupií vtahu a konec válení se u moře. Zase to budem mít dřív za sebou, protože jak jsme tak během dne pozorovali počasí na Lomboku, vypadalo to, že nás nic hezkého nečeká.
pláž na Gili Trawangan (naproti Gili Meno)
Večer jsme si zašli na pořádnou večeři. Na dlouhou dobu nejspíš poslední. Steaku z tuňáka s přílohou typu "vyber si a sněz co můžeš" to celé za 65.000 na osobu opravdu nešlo odolat. A chutnal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval z Kostariky, tzn. skvěle. Aby se nám líp balilo, zašli jsme ještě na pár rumů. Do stejného baru co včera, to dá rozum. Jen už bez těch letů na měsíc.
Gunung Rinjani - 3726 m
Budík pěkně na šestou, moc jsme toho po těch rumech večer nezabalili. Výhodu to ale mělo. Konečně se mi podařilo nafotit ten východ slunce. Překvapivě byl vidět i vrchol Rinjany, třeba i my budem mít takový štěstí.
V 6:45 už stepujem u přístavního mola spolu s domorodci i pár turisty. Po chvíli se objevuje zřízenec od naší "cestovky" a sděluje nám, že opravdu pojedem lodí v sedm a na Lomboku ještě nabereme dva Francouze. Nic co by jsme už nevěděli, ale když člověk vyplázne 2,6 miliónu, je rád aspoň za něco.
Kapacita lodě sice nedosahovala počtu přepravychtivých pasažérů a jejich zavazadel, ale nějak jsme se tam poskládali. Na břehu už na nás čekal jeep a já si opět oddechnul. Teď už to vypadalo, že by jsme se opravdu na ten trek mohli vydat. Ještě malé zmatky s nabíráním toho francouzského páru a mohlo se vyrazit do Senaru.
Zde v Rinjany trek centru jsme si měli dát do takové komůrky veškeré věci, co neponeseme s sebou. Místní bubáci se moc podivovali, když zjistili, že si beru celou krosnu. A když si jí i potěžkali, začali mi to dokonce rozmlouvat. Blázni, nevěděli, že sem s 23kg krosnou prošel kus rumunských hor a tahle měla podle odhadu maximálně 13 kg, tzn. lehká jako peříčko.
V 6:45 už stepujem u přístavního mola spolu s domorodci i pár turisty. Po chvíli se objevuje zřízenec od naší "cestovky" a sděluje nám, že opravdu pojedem lodí v sedm a na Lomboku ještě nabereme dva Francouze. Nic co by jsme už nevěděli, ale když člověk vyplázne 2,6 miliónu, je rád aspoň za něco.
Kapacita lodě sice nedosahovala počtu přepravychtivých pasažérů a jejich zavazadel, ale nějak jsme se tam poskládali. Na břehu už na nás čekal jeep a já si opět oddechnul. Teď už to vypadalo, že by jsme se opravdu na ten trek mohli vydat. Ještě malé zmatky s nabíráním toho francouzského páru a mohlo se vyrazit do Senaru.
Zde v Rinjany trek centru jsme si měli dát do takové komůrky veškeré věci, co neponeseme s sebou. Místní bubáci se moc podivovali, když zjistili, že si beru celou krosnu. A když si jí i potěžkali, začali mi to dokonce rozmlouvat. Blázni, nevěděli, že sem s 23kg krosnou prošel kus rumunských hor a tahle měla podle odhadu maximálně 13 kg, tzn. lehká jako peříčko.
jen málo věcí z běžného života balijců nelze převést na motorce
K snídani jsme kromě omelety dostali i kratší popis toho co nás čeká, ale popravdě jsem tomu nevěnoval moc pozornost. Realita je stejně většinou jiná. Pak už jsme naházeli věci i sebe do jinýho jeepu a včetně průvodce jsme vyrazili o notný kus dál, tentokráte do vesničky Sembalun Lawang. Po povinné registraci do tlustého sešitu A4, kde jsem se mohl přesvědčit, že v uplynulých týdnech žádný Čech horu nezdolal, jsme konečně zahájili výstup z kóty 1156 metrů nad mořem. Ostatně byl nejvyšší čas, bylo už skoro poledne.
V pětičlenné skupince (průvodce, my a Francouzi) jsme se za velkého vedra začali zakusovat do svahu. Stoupání zatím velmi pozvolné, ale průvodce nasadil ostřejší chůzi, takže ze mě brzo pěkně lilo. Francouzi, cca kolem 35 let, moc nestíhali nastolenému tempu, ale zároveň nejevili známky, že by nás pustili před sebe. Naštěstí v jednom širším místě se nám povedlo je předejít. Zároveň jsme dohonili i průvodce a jelikož jeho angličtina byla na docela slušné úrovni, dozvěděli jsme se pár detailů toho, co nás čeká. Třeba že brzy budeme stavět na oběd, tábor bude ve výšce 2600m a že je celkem velká šance, že zmoknem. To nám ostatně nemusel říkat. Pásmo těžkých mraků, které zakryly zbytek hory od nějakých 1600m se blížilo každým krokem.
Po dvou hodinách chůze jsme skutečně u takového přístřešku zastavili na oběd. Ukázalo se, že tu na nás už přes hodinu čeká dalších deset lidí, včetně několika nosičů a dalšího průvodce. Ti po našem příchodu začali připravovat oběd, zatímco ostatní na nás tak pokukovali, jako by byla naše chyba, že tu museli čekat. Očividně se stačili i spřátelit, protože když nás začali rozdělovat do dvou skupin, některým se to moc nelíbilo. Nám tedy zůstal průvodce, Francouzi a k nim přibyla Kanaďanka a mladší pár Holanďanů.
V pětičlenné skupince (průvodce, my a Francouzi) jsme se za velkého vedra začali zakusovat do svahu. Stoupání zatím velmi pozvolné, ale průvodce nasadil ostřejší chůzi, takže ze mě brzo pěkně lilo. Francouzi, cca kolem 35 let, moc nestíhali nastolenému tempu, ale zároveň nejevili známky, že by nás pustili před sebe. Naštěstí v jednom širším místě se nám povedlo je předejít. Zároveň jsme dohonili i průvodce a jelikož jeho angličtina byla na docela slušné úrovni, dozvěděli jsme se pár detailů toho, co nás čeká. Třeba že brzy budeme stavět na oběd, tábor bude ve výšce 2600m a že je celkem velká šance, že zmoknem. To nám ostatně nemusel říkat. Pásmo těžkých mraků, které zakryly zbytek hory od nějakých 1600m se blížilo každým krokem.
Po dvou hodinách chůze jsme skutečně u takového přístřešku zastavili na oběd. Ukázalo se, že tu na nás už přes hodinu čeká dalších deset lidí, včetně několika nosičů a dalšího průvodce. Ti po našem příchodu začali připravovat oběd, zatímco ostatní na nás tak pokukovali, jako by byla naše chyba, že tu museli čekat. Očividně se stačili i spřátelit, protože když nás začali rozdělovat do dvou skupin, některým se to moc nelíbilo. Nám tedy zůstal průvodce, Francouzi a k nim přibyla Kanaďanka a mladší pár Holanďanů.
Po obědě jsme ještě počkali, až odezní menší monzunová přeháňka a v nově utvořené skupině jsme vyrazili. Dlužno podotknout, že první skupina už vyrazila za deště. Zřejmě lepší oddíl. Francouze jsem si už otipoval a ostatní taky nevypadali, že by jejich fyzička byla lepší než moje. I drželi jsme se za zády průvodce.
Bohužel se začalo dít cosi podivného. Zkraje jsem dýchací potíže přičítal celkem brutálnímu stoupání. Tady jsme si mohli o nějakých serpentýnách nechat jenom zdát. Cesta vedla přímo nahoru, napříč vrstevnicemi. Ale když problémy neustupovaly, ba co víc, začalo se to ještě zhoršovat až do stádia, kdy jsem ani nevnímal déšť, nemohl dýchat a vymačkaný jsem byl jak citrón, ještě rád jsem přenechal místo vepředu Holanďanům a Kanaďance. Naštěstí se dělaly docela časté přestávky (v rámci průvodcova měřítka) a taky se mi pořád s vypětím všech sil dařilo držet Francouze za zády. Protože to jediné bych opravdu nepřežil. Stejně tak kdybych nikdy nepřenechal Lucíkovi krosnu, o kterou se tak často hlásila. Ostatně Lucíkovi i zbytku gruppeta to šlapalo moc dobře, takže si nezbylo než přiznat, že jsem slabingr a snažit se to dofunět do základního tábora.
Bohužel se začalo dít cosi podivného. Zkraje jsem dýchací potíže přičítal celkem brutálnímu stoupání. Tady jsme si mohli o nějakých serpentýnách nechat jenom zdát. Cesta vedla přímo nahoru, napříč vrstevnicemi. Ale když problémy neustupovaly, ba co víc, začalo se to ještě zhoršovat až do stádia, kdy jsem ani nevnímal déšť, nemohl dýchat a vymačkaný jsem byl jak citrón, ještě rád jsem přenechal místo vepředu Holanďanům a Kanaďance. Naštěstí se dělaly docela časté přestávky (v rámci průvodcova měřítka) a taky se mi pořád s vypětím všech sil dařilo držet Francouze za zády. Protože to jediné bych opravdu nepřežil. Stejně tak kdybych nikdy nepřenechal Lucíkovi krosnu, o kterou se tak často hlásila. Ostatně Lucíkovi i zbytku gruppeta to šlapalo moc dobře, takže si nezbylo než přiznat, že jsem slabingr a snažit se to dofunět do základního tábora.
Miloše Zemana prý objímání stromů na Vysočině nabíjelo energií. U mě to nefungovalo.
S převýšením 1500 m a 6ti hodinách poctivého šlapání se před námi z mraku vynořil základní tábor. Docela mě překvapilo, kolik tu už stálo stanů, respektive kolik lidí se rozhodlo horu zdolat. Celkem se mohlo jednat o zhruba 50 kousků. Základní tábor se nacházel na okraji velkého kráteru ve výšce 2639m. Kdesi pod námi se mělo nacházet jezero Segera Anak (Dítě Moře). S rozměry 8x6km žádnej prcek, ale přes husté mraky nebylo vidět lautr nic.
Pokud se tedy základní tábor rozkládá na hraně kráteru, je jasné, že míst pro stany tu moc není. Naše skupina měla k dispozici již postavené 4 stany na samém kraji kráteru. A to celkem doslova, alespoň náš stan už byl hodně na hraně. I když slovem stan té igelitové konstrukci docela lichotim. Na Mácháč nebo fesťák bych si ho bez obav vzal, ale v téhle výšce a s počasím, které kolem nás panovalo, moc jistoty, že přečkáme noc v suchu nedával.
náš stan samozřejmě úplně na kraji propasti
Zprvu se samozřejmě všichni podivovali, proč táhnu tak velkou krosnu. Když jsme ale začali vyndavat vlastní spacáky, náhradní trička, čepice a rukavice, docela jim sklapla čelist. Zvlášť když se neměli do čeho převlíct a nafasované krátké spacáky bez zipů připomínali spíš deku k vodě, než něco v čem by měli přečkat noc ve zhruba 6 stupních Celsia.
V bubáckém stanu se mezitím usilovně pracovalo na večeři, když mezi nás přišel průvodce a celkem se rozpovídal. O své minulosti, kdy začínal jako nosič, ale štvalo ho, že nerozumí turistům, tak začal pracovat na angličtině a po složení nějakých zkoušek se zněj stal průvodce. O tom co nás čeká při výstupu, o ranním vstávání, o tom jak na nás bude dohlížet a my musíme dbát jeho pokynů. Opravdu fajn dojem jsme z kluka přičmoudlýho měli.
Po večeři, která složením kopírovala oběd (tzn. palačinka, rýže), se trochu vyjasnilo a nám se naskytly krásné výhledy, jak na samotný vrchol Rinjani, tak na jezero pod námi. S ubývajícím světlem a vzrůstající zimou, jsme se raději rozešli do stanů už kolem sedmé večerní. Přesto budíček ve 2:30 dlouhou noc nesliboval. Zvlášť když se k vlezlé zimě, přidal hluk ze stanu nosičů, kterým pod rouškou tmy kradly opice rejži.
V noci nás ještě budily bouřky na úpatí Rinjani, takže onen brzký budík alespoň nám vůbec nevadil.
Zima byla pořád stejná jako večer, takže vlastně dobrý. Ve svahu nad tábořištěm už byly vidět světýlka čelovek a tak ani naše skupina dlouho na nic nečekala a kolem třetí ráno jsme zahájili výstup. Hned zkraje se s náma převýšení vůbec nemazlilo, ale tentokrát jsme šli nalehko, jen já s fotobaťohem, takže to šlo. Po hodině jsme se vyškrábali na hranu kráteru, po které jsme měli dojít až na vrchol. Teoreticky tedy nic složitého. První stovky metrů tomu opravdu napovídaly. Pak se ale z počátku pozvolný kopec hodně napřímil a pod nohama se nám octlo cosi, co jsem si pracovně nazval šotolinové peklo. Guide se postupem času propadl někam dozadu, takže teď naší skupinku vedu já, za mnou Lucík a Holanďani. Z cesty ale není možné sejít, tak jen tupě zvedáme nohy a snažíme se udržet rovnováhu při ostrém a studeném bočním větru.
Postupujeme stylem 3 kroky vpřed - 2 zpět, protože nohy se nemají v té 40 cm vrstvě vulkanických kamínků o co opřít. S přibývající výškou taky častěji děláme zastávky, to většinou sjedeme tak o metr. Už se jde těžce přes morál. Kdo by řekl, že tento úsek nám trval jen dvě hodiny. Mně to přišlo jako věčnost. Nicméně cíl být na vrcholu Gunung Rinjani ve výšce 3726m do východu slunce (tedy 6:00) se podařil. Tělo okamžitě zaplavila neskutečná euforie. Jednoznačně nejtěžší vrchol, na který sem kdy vylezl.
V bubáckém stanu se mezitím usilovně pracovalo na večeři, když mezi nás přišel průvodce a celkem se rozpovídal. O své minulosti, kdy začínal jako nosič, ale štvalo ho, že nerozumí turistům, tak začal pracovat na angličtině a po složení nějakých zkoušek se zněj stal průvodce. O tom co nás čeká při výstupu, o ranním vstávání, o tom jak na nás bude dohlížet a my musíme dbát jeho pokynů. Opravdu fajn dojem jsme z kluka přičmoudlýho měli.
Po večeři, která složením kopírovala oběd (tzn. palačinka, rýže), se trochu vyjasnilo a nám se naskytly krásné výhledy, jak na samotný vrchol Rinjani, tak na jezero pod námi. S ubývajícím světlem a vzrůstající zimou, jsme se raději rozešli do stanů už kolem sedmé večerní. Přesto budíček ve 2:30 dlouhou noc nesliboval. Zvlášť když se k vlezlé zimě, přidal hluk ze stanu nosičů, kterým pod rouškou tmy kradly opice rejži.
V noci nás ještě budily bouřky na úpatí Rinjani, takže onen brzký budík alespoň nám vůbec nevadil.
Zima byla pořád stejná jako večer, takže vlastně dobrý. Ve svahu nad tábořištěm už byly vidět světýlka čelovek a tak ani naše skupina dlouho na nic nečekala a kolem třetí ráno jsme zahájili výstup. Hned zkraje se s náma převýšení vůbec nemazlilo, ale tentokrát jsme šli nalehko, jen já s fotobaťohem, takže to šlo. Po hodině jsme se vyškrábali na hranu kráteru, po které jsme měli dojít až na vrchol. Teoreticky tedy nic složitého. První stovky metrů tomu opravdu napovídaly. Pak se ale z počátku pozvolný kopec hodně napřímil a pod nohama se nám octlo cosi, co jsem si pracovně nazval šotolinové peklo. Guide se postupem času propadl někam dozadu, takže teď naší skupinku vedu já, za mnou Lucík a Holanďani. Z cesty ale není možné sejít, tak jen tupě zvedáme nohy a snažíme se udržet rovnováhu při ostrém a studeném bočním větru.
Postupujeme stylem 3 kroky vpřed - 2 zpět, protože nohy se nemají v té 40 cm vrstvě vulkanických kamínků o co opřít. S přibývající výškou taky častěji děláme zastávky, to většinou sjedeme tak o metr. Už se jde těžce přes morál. Kdo by řekl, že tento úsek nám trval jen dvě hodiny. Mně to přišlo jako věčnost. Nicméně cíl být na vrcholu Gunung Rinjani ve výšce 3726m do východu slunce (tedy 6:00) se podařil. Tělo okamžitě zaplavila neskutečná euforie. Jednoznačně nejtěžší vrchol, na který sem kdy vylezl.
Kvůli mrakům pod námi žádné extra rozhledy nebyly, takže po sérii vrcholových snímků, nemělo smysl zde déle zůstávat. Sestup již za ranního světla nabídnul úžasné scenérie především na kráterové jezero Segera Anak, včetně nového kuželu sopky Gunung Baru. Za světla taky krásně vynikla ta hrůza, po které jsme šli nahoru. Dolů už to bylo o hodně snazší, klouzali jsme jako v přeskáčích čerstvě napadaným prašanem. Za hoďku a půl jsme byli zpět v táboře, kde mezitím nosiči připravili snídani. Sladká variace toustů, ale jíst to šlo.
kráterové jezero Segera Anak i se sopkou Gunung Baru
Průvodce nám dal na odpočinek sotva půlhodinku, akorát tak na snídani a sbalení věcí. Před odchodem nám snad i řiká, co všechno ještě dneska musíme ujít, ale cestu zpět už moc nastudovanou nemám, takže ho moc nevnímám. Prostě mu budeme muset důvěřovat. V osm tedy vyrážíme na další část treku. Ihned začíná prudké klesání k jezeru v kráteru. Odspodu během rána doputovaly do kráteru mraky, v kterých se cesta po deseti metrech ztrácí. Aspoň že neprší. Úplné bezvětří. Ticho. V trávě kvákají žáby. Nikdo téměř nemluví. Je to dáno náročným sestupem a pak asi každý cítí tu zvláštní hororovou atmosféru. Trochu jako Cesta do pravěku.
O pět set výškových metrů níže se cesta příjemně narovnává a dál postupujeme svižnější chůzí téměř po vrstevnici. Naše skupina se mezitím úplně roztrhala. Kdesi vpředu jde guide s Kanaďankou, my jsme utvořili skupinku s Holanďanama, se kterýma si pořád máme co říct, a někde vzádu vlajou Frantíci. Pěšinka je nicméně poctivě vyšlapána, odbočky žádné nejsou a i ty mraky se trochu protrhaly. Obavy, že se ztratíme, nebyly na místě. Jen bylo trochu úsměvné, když jsme si vzpomněli na včerejší průvodcova slova, že nás nespustí z očí apod. Že by dostal chuť na mladé maso z Kanady? Jedinou komplikací po cestě k jezeru tak bylo Lucíkovo opětovné rozedrání stále se hojícího kolena, když zavadila o spadlý strom.
Po třech hodinách jsme tedy dorazili k tábořišti u jezera. Když došli i Frantíci, mimochodem ty si samotu vůbec neužili a dali to průvodci hned najevo, jsme se šli ohřát do nedalekých horkých pramenů. Hnědá voda plná zelených řas určitě na pohled moc ke koupání nesváděla, ale tady šlo především o teplotu vody a ta byla velmi příjemná, odhadem tak 40°C. Krátký deštík nám znepříjemnil už tak dost nemilé vylejzání z vody, ale nachýlil se čas oběda. Tentokrát ke standardu přibylo i kus kuřete a to moje břicho hodně ocenilo. Toustů a palačinek už bylo dost.
O pět set výškových metrů níže se cesta příjemně narovnává a dál postupujeme svižnější chůzí téměř po vrstevnici. Naše skupina se mezitím úplně roztrhala. Kdesi vpředu jde guide s Kanaďankou, my jsme utvořili skupinku s Holanďanama, se kterýma si pořád máme co říct, a někde vzádu vlajou Frantíci. Pěšinka je nicméně poctivě vyšlapána, odbočky žádné nejsou a i ty mraky se trochu protrhaly. Obavy, že se ztratíme, nebyly na místě. Jen bylo trochu úsměvné, když jsme si vzpomněli na včerejší průvodcova slova, že nás nespustí z očí apod. Že by dostal chuť na mladé maso z Kanady? Jedinou komplikací po cestě k jezeru tak bylo Lucíkovo opětovné rozedrání stále se hojícího kolena, když zavadila o spadlý strom.
Po třech hodinách jsme tedy dorazili k tábořišti u jezera. Když došli i Frantíci, mimochodem ty si samotu vůbec neužili a dali to průvodci hned najevo, jsme se šli ohřát do nedalekých horkých pramenů. Hnědá voda plná zelených řas určitě na pohled moc ke koupání nesváděla, ale tady šlo především o teplotu vody a ta byla velmi příjemná, odhadem tak 40°C. Krátký deštík nám znepříjemnil už tak dost nemilé vylejzání z vody, ale nachýlil se čas oběda. Tentokrát ke standardu přibylo i kus kuřete a to moje břicho hodně ocenilo. Toustů a palačinek už bylo dost.
Po nějakých dvou hodinkách strávených u jezera si nás guide svolal a oznámil nám další plán cesty. Nutnost znovu vystoupat na hranu kráteru a pak po 3 hodinách sejít do 2000m, kde bude náš dnešní tábor, nikoho moc nenadchnula. Většina už byla docela unavená a vzpomínky na strmé klesání k jezeru příliš živé. Dle průvodce ale mělo být stoupání na této trase méně prudké. 600 výškových se ale samo určitě nezdolá, na druhou stranu zůstat na věky tu taky nemůžem, takže jsme vyrazili na pochod.
Jestliže jsme někdy měli pochyby o pravdivosti toho, co nám průvodce řiká, tentokrát měl naprostou pravdu. Stoupání nebylo tak prudké jako na druhé straně kráteru. Bylo ještě mnohem prudší. Po krátkém intermezzu kolem jezera, se cesta nekompromisně zakousla do svahu kráteru. Výjimkou nebylo lezení po čtyřech, kdy se člověk přidržoval volných kořenů. Do toho se nám nějak vytratil průvodce, takže jsme se nahoru prodírali sami. A když už jsme si mysleli, že nejhorší máme za sebou, začal krásný indonéský monzum. Po cestě se valily potůčky vody, což dělalo lezení ještě náročnější, zvlášť když většina na sobě měla nepohodlná, ale voděodolná ponča. Cestou jsme zdolávali místa, která by byla např. v Tatrách stoprocentně opatřena lany nebo řetězy. Tady jsme si museli poradit sami. Teda abych byl úplně přesný. K jednomu místu, kde byl v tak pětimetrovém téměř kolmém úseku nainstalovaný silný provaz, jsme došli. Jelikož jsem byl podstatnou část výstupu vepředu, pustil jsem se jako první i do téhle překážky. K velkému překvapení všech, a mého asi nejvíc, mi po chvilce zůstal celý provaz v ruce. Naštěstí jsem vylezl jenom kousíček, ale až když jsem viděl ty zděšené výrazy v očích ostatních, tak mi došlo, že tahle příhoda taky mohla mít úplně jiný konec.
Jestliže jsme někdy měli pochyby o pravdivosti toho, co nám průvodce řiká, tentokrát měl naprostou pravdu. Stoupání nebylo tak prudké jako na druhé straně kráteru. Bylo ještě mnohem prudší. Po krátkém intermezzu kolem jezera, se cesta nekompromisně zakousla do svahu kráteru. Výjimkou nebylo lezení po čtyřech, kdy se člověk přidržoval volných kořenů. Do toho se nám nějak vytratil průvodce, takže jsme se nahoru prodírali sami. A když už jsme si mysleli, že nejhorší máme za sebou, začal krásný indonéský monzum. Po cestě se valily potůčky vody, což dělalo lezení ještě náročnější, zvlášť když většina na sobě měla nepohodlná, ale voděodolná ponča. Cestou jsme zdolávali místa, která by byla např. v Tatrách stoprocentně opatřena lany nebo řetězy. Tady jsme si museli poradit sami. Teda abych byl úplně přesný. K jednomu místu, kde byl v tak pětimetrovém téměř kolmém úseku nainstalovaný silný provaz, jsme došli. Jelikož jsem byl podstatnou část výstupu vepředu, pustil jsem se jako první i do téhle překážky. K velkému překvapení všech, a mého asi nejvíc, mi po chvilce zůstal celý provaz v ruce. Naštěstí jsem vylezl jenom kousíček, ale až když jsem viděl ty zděšené výrazy v očích ostatních, tak mi došlo, že tahle příhoda taky mohla mít úplně jiný konec.
za celou dobu jsem nezažil, že by nějaký z nosičů v žabkách na kluzkých kamech a kořenech uklouzl.
Těch několik minut potřebných pro celou skupinu ke zdolání tohoto exponovaného úseku alespoň využil průvodce, aby se na nás dotáhnul a opět se ujmul vedení. Bylo na čase. Konečně jsme totiž vystoupali na hranu kráteru. Cesta nebyla úplně zřetelná, takže někdo znalý směru se celkem hodil. Z výrazů našich tváří musel ale poznat, že jsme na něj pěkně nasraný. Nicméně, kdyby nás popravdě informoval o tom co nás čeká a celou dobu se nedržel kdesi vzadu s nosičema s cigaretou v hubě, nemuselo tomu tak být.
Výstup nám zabral 3 hodiny, takže tábor nemohl být daleko. Kdyby ovšem průvodce u jezera mluvil pravdu. Ukázalo se totiž, že do tábora jsou to ještě dvě hodiny sestupu. V té chvíli ztratil i posledního spojence, Kanaďanku. Ta ostatně vypadala, že toho má plné kecky. Doslova. Vodou nasáklá do hor zcela nevhodná obuv, jí pochod vůbec neulehčovala. Ostatní na tom byli podobně a já už byl zvyklej z Rumunska. Mokrý boty, to byl pro mě normální stav.
Sestup po kamenech postupně vystřídalo kluzké bahno. O to horší. Nás naštěstí před výronem kotníku chránily boty. Ostatní se dolu nějak klouzali, Kanaďanka jednu chvíli dokonce po zádech, což opět odnesl průvodce. Tomu už tady pšenka nepokvete. A jak jsme se později dozvěděli, opravdu to na ní zkoušel.
V půli cesty vítaný oddech v altánku obsazeným Anglány. Náš zubožený vzhled jim asi moc odvahy do dalšího putování nepřidal. Asi jsme opravdu vypadali dost hrozně. Dokonce nám nabídli i nějaké sušenky a jakýsi zásyp na Lucčinu ránu. Nám ale bohatě stačilo chvilku posedět pod střechou, mimo dosah indonéského monzumového deště.
Po dvou hodinách úmorného sestupu jsme dorazili konečně do tábora pro dnešní noc. Bohužel dnes neměl být očividně náš šťastný den. Na malém prostranství se tísnilo vedle sebe víc jak tucet stanů. Další byly pod dřevěnými přístřešky. Marně jsem však hledal náš stan. Naši nosiči nikde. Zato stany druhé skupiny už stály připraveny pro své obyvatele, kteří ale ještě ani nedorazili. Když pak na nás vyzbyl ten nejhorší možný stan, přímo pod střechou jednoho z dřevěných přístřešků, moje frustrace a zloba dosáhla vrcholu. Nejdřív to bohužel schytal Lucík, pak jsem se vyřádil na průvodci. Zdatně mi sekundoval Frantík. Nestačili tempu většiny a opět zůstali sami někde vzadu.
Večeři v podobě další omelety jsme odmítli. Jen co Lucík odvážně vydezinfikoval ránu slivovicí jsme raději zalehli. Byl to pekelně dlouhej a náročnej den. Malé shrnutí: Budíček 2:30,1100m na vrchol. Sestup k jezeru o 1700m dolu. Pak 600m na hranu kráteru a 600m dolu do tábora, kam jsme dorazili o páté.
I přes velkou únavu spát stejně moc nešlo. Naši sousedé, kteří měli vše teprv před sebou, samozřejmě překypovali energií. Aspoň mluvili anglicky, tak se člověk mohl něčemu přiučit. No a k ránu se k tomu přidali nosiči sekající dřevo na snídani. Prostě jedna z těch nocí, kdy si přejete, aby už bylo ráno.
Svítání nás zastihlo překvapivě v docela dobré náladě. Jednak jsme přečkali noc, druhak bylo venku jasno a za treťjak nás čekal poslední den tohoto na zážitky silného výletu. A s ním "pouhých" 1400 výškových metrů klesání k officu s uschovanými bágly. O ranní dobrou náladu se taky postaraly drzé opice, které jsme krmili naší snídaní. Ano, opět se podávalo banana pancake. Nikdy více.
Nasoukat se znova do studeného a mokrého oblečení bylo pro mnohé pořádné utrpení. My naštěstí disponovali posledním setem náhradního oblečení. Ostatní už nás museli nenávidět. Ostrým startem v sedm ráno jsme zahájili sestup. Cesta vyšlapaná v hustém pralese žádné výhledy nenabízela. Nikdo by se stejně nekochal, protože po těch dvou dnech jsme měli tak zrasovaný nohy, že každý krok nebo zdolání terénní nerovnosti hodně bolel. Ke konci, když už nebylo klesání tak příkré, už byla nálada přeci jen veselejší a myslím, že všichni průvodci jeho chování i odpustili. Dokonce došlo na skupinové foto. To už jsme ale byli po čtyřech hodinách v cíli: Senar, 600m nad mořem. Teplo, sluníčko. Po třech dnech sprcha a velký Bintang. Absolutní blaho.
Výstup nám zabral 3 hodiny, takže tábor nemohl být daleko. Kdyby ovšem průvodce u jezera mluvil pravdu. Ukázalo se totiž, že do tábora jsou to ještě dvě hodiny sestupu. V té chvíli ztratil i posledního spojence, Kanaďanku. Ta ostatně vypadala, že toho má plné kecky. Doslova. Vodou nasáklá do hor zcela nevhodná obuv, jí pochod vůbec neulehčovala. Ostatní na tom byli podobně a já už byl zvyklej z Rumunska. Mokrý boty, to byl pro mě normální stav.
Sestup po kamenech postupně vystřídalo kluzké bahno. O to horší. Nás naštěstí před výronem kotníku chránily boty. Ostatní se dolu nějak klouzali, Kanaďanka jednu chvíli dokonce po zádech, což opět odnesl průvodce. Tomu už tady pšenka nepokvete. A jak jsme se později dozvěděli, opravdu to na ní zkoušel.
V půli cesty vítaný oddech v altánku obsazeným Anglány. Náš zubožený vzhled jim asi moc odvahy do dalšího putování nepřidal. Asi jsme opravdu vypadali dost hrozně. Dokonce nám nabídli i nějaké sušenky a jakýsi zásyp na Lucčinu ránu. Nám ale bohatě stačilo chvilku posedět pod střechou, mimo dosah indonéského monzumového deště.
Po dvou hodinách úmorného sestupu jsme dorazili konečně do tábora pro dnešní noc. Bohužel dnes neměl být očividně náš šťastný den. Na malém prostranství se tísnilo vedle sebe víc jak tucet stanů. Další byly pod dřevěnými přístřešky. Marně jsem však hledal náš stan. Naši nosiči nikde. Zato stany druhé skupiny už stály připraveny pro své obyvatele, kteří ale ještě ani nedorazili. Když pak na nás vyzbyl ten nejhorší možný stan, přímo pod střechou jednoho z dřevěných přístřešků, moje frustrace a zloba dosáhla vrcholu. Nejdřív to bohužel schytal Lucík, pak jsem se vyřádil na průvodci. Zdatně mi sekundoval Frantík. Nestačili tempu většiny a opět zůstali sami někde vzadu.
Večeři v podobě další omelety jsme odmítli. Jen co Lucík odvážně vydezinfikoval ránu slivovicí jsme raději zalehli. Byl to pekelně dlouhej a náročnej den. Malé shrnutí: Budíček 2:30,1100m na vrchol. Sestup k jezeru o 1700m dolu. Pak 600m na hranu kráteru a 600m dolu do tábora, kam jsme dorazili o páté.
I přes velkou únavu spát stejně moc nešlo. Naši sousedé, kteří měli vše teprv před sebou, samozřejmě překypovali energií. Aspoň mluvili anglicky, tak se člověk mohl něčemu přiučit. No a k ránu se k tomu přidali nosiči sekající dřevo na snídani. Prostě jedna z těch nocí, kdy si přejete, aby už bylo ráno.
Svítání nás zastihlo překvapivě v docela dobré náladě. Jednak jsme přečkali noc, druhak bylo venku jasno a za treťjak nás čekal poslední den tohoto na zážitky silného výletu. A s ním "pouhých" 1400 výškových metrů klesání k officu s uschovanými bágly. O ranní dobrou náladu se taky postaraly drzé opice, které jsme krmili naší snídaní. Ano, opět se podávalo banana pancake. Nikdy více.
Nasoukat se znova do studeného a mokrého oblečení bylo pro mnohé pořádné utrpení. My naštěstí disponovali posledním setem náhradního oblečení. Ostatní už nás museli nenávidět. Ostrým startem v sedm ráno jsme zahájili sestup. Cesta vyšlapaná v hustém pralese žádné výhledy nenabízela. Nikdo by se stejně nekochal, protože po těch dvou dnech jsme měli tak zrasovaný nohy, že každý krok nebo zdolání terénní nerovnosti hodně bolel. Ke konci, když už nebylo klesání tak příkré, už byla nálada přeci jen veselejší a myslím, že všichni průvodci jeho chování i odpustili. Dokonce došlo na skupinové foto. To už jsme ale byli po čtyřech hodinách v cíli: Senar, 600m nad mořem. Teplo, sluníčko. Po třech dnech sprcha a velký Bintang. Absolutní blaho.
(zleva) Frantík, Frantíková, Králík, Králíková, Bludní Holanďané a nosiči. Vedoucího poznáte snadno. Jediný z bubáků nemá pantofle
Jelikož v ceně výletu byla i doprava zpět na Gili Island a bubáci asi lodí nedisponovali, dostali jsme s Luckou potají 50.000 Rupií. Neskutečné, komu se stalo, aby ještě od místních dostal peníze. Samozřejmě, háček to mělo. Vysadili nás v přístavu, odkud jsme na Rinjani vyráželi, a nechali nás napospas místní lodní mafii. Princip je úžasně jednoduchý. Turista příjde na pokladnu se žádostí o koupi lístků. Na pokladně se dle denní doby dozví, že poslední loď už jela, nebo pojede až za hodně dlouho. Tam ho taky odchytí naháněč a začne boj o cenu. My měli to štěstí, že s námi jela naše Kanaďanka, která byla docela vostrá, takže nakonec my tři jsme platili 80.000 Rupiií. Nepoměrně více než platí místní bubáci, ale my to měli de facto zadarmo. Pak naháněč sežene volného kapitána nějaký bárky, dá mu sotva polovinu a všichni jsou spokojení, může se vyrazit.
Gili Air
(3 dny)Gili Air je nejblíž pevnině a má nejvyšší počet obyvatel ze všech tří ostrovů. Dosahuje tisícovky bubáků. V každém směru je délka ostrova kolem 1,5km. Gili Air lze zařadit někam doprostřed mezi živý a společensky pulzující Gili Trawangan a neobyčejně klidný Gili Meno. Z těchto důvodů jsme se nevrátili zpět na Gili Tralala, ale zamířili na Gili Air. A hned od počátku byl mezi oběma ostrůvky vidět velký rozdíl. Minimum turistů, pár restaurací a obchůdků a několik míst k ubytování. My jsme zamířili do Sun Rise, kde jsme zakotvili v celkem fajn bungalovu za 200.000/noc.
jediní dopravní prostředek na ostrovech Gili
Po odpolední siestě vyrážíme na obhlídku ostrova. Jistý život je od přístavu na jižním cípu po celém východním pobřeží až na sever. Pořád se ale bavíme o jedné udusané cestě a cca 1,5km. Kousek od bungalovu se nechají vyprat věci. Snažím se paní varovat, aby k mé tašce moc nečuchala, protože ponožky z věčně mokrých bot by v mnoha městech světa spustily senzory útoku biologickou zbraní, ale asi mě nechápe. Snad jí nebudu mít na svědomí. O kus dál jsme si udělali radost v dílně s ručně dělaný bižu. Borci, co vůbec nevypadali jako indonésané, vyráběli šperky z kokosu a dřeva, které leží na mořském dně. Aspoň tak nám to řikali. Den jsme pak zakončili v restauraci, kde jsme si dali úžasnou rybu.
stačí si ukázat a za chvíli se už pokrm připravuje na grilu
Myšlenky, že by jsme si druhý den trochu pospali, zaplašil hned po ránu agilní zametač lístků na chodnících kolem bungalovů. Vlastně se nám to tady stalo už mockrát. Proti tomu nemělo cenu bojovat, raději jsme se vypravili na snídani do hotelové restaurace u pláže. Byl odsud krásný výhled na Lombok a Rinjany, kde zrovna zuřilo hezké počasí. Klasika.
Po snídani jsem dlouho nelenil a hned zkusil šnorchling. Jestli na Gili Trawangan bylo šnorchlování úžasný, pak nevím, jaké přídavné jméno použít teď. Úžasně úžasný? Mnohem víc ryb i korálů, křišťálově průzračné moře. Při prvním "ponoru" jsem hned narazil na želvu, tak jsem jí pěkně vyprudil. Během dne taky začal sílit proud kolem ostrova, což dávalo šnorchlování úplně jiný rozměr. To pak jen stačilo doplavat na kraj útesu, nechat se unášet kolem ostrova a bez námahy pozorovat život pod vodou. Často se mi stávalo, že když jsem svěsil nohy, připlavaly rybičky a začaly mě okusovat. Příjemný to ale moc nebylo. Jedinou nevýhodou bylo, pokud člověk zahlédl nějakou mušli, pro kterou se chtěl vrátit a potopit, musel vynaložit značné úsilí vrátit se proti proudu.
Šnorchlováním a poleháváním na pláži jsme de facto strávili celý den. To byl totiž taky jediný pohyb, při kterém nás nebolely nohy. Jinak to byla dost katastrofa. Sejít třeba jen tři schody byl problém a sednout si na záchodovou mísu přímo nadlidský výkon.
Při jednom z posledních odpoledních ponorů se mi podařilo najít a vylovit krásnou velkou mušli. Zdála se prázdná, což by byla docela rarita. Cestou k bungalovu mě ale začalo cosi šimrat na ruce. To cosi byl samozřejmě obyvatel mušle. Takový slizký černý jazyk. Po krátké poradě jsme se rozhodli si jí nechat a položili jí na mravenčí dálnici, aby si s ní poradili. Aspoň v Chorvatsku to tak po každý fungovalo.
Po snídani jsem dlouho nelenil a hned zkusil šnorchling. Jestli na Gili Trawangan bylo šnorchlování úžasný, pak nevím, jaké přídavné jméno použít teď. Úžasně úžasný? Mnohem víc ryb i korálů, křišťálově průzračné moře. Při prvním "ponoru" jsem hned narazil na želvu, tak jsem jí pěkně vyprudil. Během dne taky začal sílit proud kolem ostrova, což dávalo šnorchlování úplně jiný rozměr. To pak jen stačilo doplavat na kraj útesu, nechat se unášet kolem ostrova a bez námahy pozorovat život pod vodou. Často se mi stávalo, že když jsem svěsil nohy, připlavaly rybičky a začaly mě okusovat. Příjemný to ale moc nebylo. Jedinou nevýhodou bylo, pokud člověk zahlédl nějakou mušli, pro kterou se chtěl vrátit a potopit, musel vynaložit značné úsilí vrátit se proti proudu.
Šnorchlováním a poleháváním na pláži jsme de facto strávili celý den. To byl totiž taky jediný pohyb, při kterém nás nebolely nohy. Jinak to byla dost katastrofa. Sejít třeba jen tři schody byl problém a sednout si na záchodovou mísu přímo nadlidský výkon.
Při jednom z posledních odpoledních ponorů se mi podařilo najít a vylovit krásnou velkou mušli. Zdála se prázdná, což by byla docela rarita. Cestou k bungalovu mě ale začalo cosi šimrat na ruce. To cosi byl samozřejmě obyvatel mušle. Takový slizký černý jazyk. Po krátké poradě jsme se rozhodli si jí nechat a položili jí na mravenčí dálnici, aby si s ní poradili. Aspoň v Chorvatsku to tak po každý fungovalo.
pláž na Gili Air a ukázka typického počasí na Lomboku
Večer se udělovaly medajle za Rinjani. Lucík byl odměněn lobsterem na grilu, já si dal další úžasnou rybu. Ve finále z toho byla zatím nejdražší večeře naší dovolený: 380.000Rupií (cca 800Kč).
Ráno jsme si zaplatili šnorchlovací výlet(80.000/os) kolem všech tří ostrovů. Než jsme nabrali všechny pasažéry (včetně tří Češek), bylo hodně po desátý, což pro šnorchling nebylo nejlepší. Čím dřív, tím líp. Ale klucí opálený dobře veděli, kam nás mají zavést a i když třeba u Gili Trawangan se jednalo o stejné místo, kde jsme se potápěli i my, většinou to byla místa dál od ostrovů. Bez lodi stěží dosažitelná. Jedno takové bylo i u prostředního z ostrovů Gili Meno. Korálový útes tu padal do hlubin. Včetně spousty ryb vysledoval klučina, který se tentokrát potápěl s náma, v hloubce asi šesti metrů želvu. Hloubka tedy pro ponor s maskou docela velká, ale aby nám ukázal, jakej je kofr, potopil se až k ní a zkoušel jí trochu vytáhnout nahoru. Želva se samozřejmě zase vrátila, ale to už sem měl v plánu to zkusit taky. Ať bubáci viděj, že bílí kluci z Evropy nejsou žádný ořezávátka. No, povedlo se mi to. Byl jsem teda rád, že jsem se dotknul krunýře a hned sem mazal zpátky, a i tak jsem toho měl plný potápěčský brejle. Ale na bubáka to dojem udělalo.
Na oběd jsme pak zakotvili právě u ostrova Meno, takže jsme se nakonec podívali na všechny tři ostrovy. A Rough Guide měl naprostou pravdu. Ostrov byl opravdu civilizací nejmíň zasažen. V podstatě asi jediný turistický ruch měli na svědomí lodě, které tu stejně jako ta naše stavěly v rámci šnorchlovacího výletu na oběd.
Ve zbytku dne jsme prostě jen relaxovali, což musím uznat není častým jevem na mých dovolených. Ale má to něco do sebe a na místě jako jsou ostrovy Gili, to jde úplně samo. Večer jsme zašli do stejné restaurace co včera, tentokrát jsme se "uskromnili" a dali si krevety, kalamáry a nějakou tu rybu. Zkrátka jsme si užívali života na vysoké noze.
Ráno jsme si zaplatili šnorchlovací výlet(80.000/os) kolem všech tří ostrovů. Než jsme nabrali všechny pasažéry (včetně tří Češek), bylo hodně po desátý, což pro šnorchling nebylo nejlepší. Čím dřív, tím líp. Ale klucí opálený dobře veděli, kam nás mají zavést a i když třeba u Gili Trawangan se jednalo o stejné místo, kde jsme se potápěli i my, většinou to byla místa dál od ostrovů. Bez lodi stěží dosažitelná. Jedno takové bylo i u prostředního z ostrovů Gili Meno. Korálový útes tu padal do hlubin. Včetně spousty ryb vysledoval klučina, který se tentokrát potápěl s náma, v hloubce asi šesti metrů želvu. Hloubka tedy pro ponor s maskou docela velká, ale aby nám ukázal, jakej je kofr, potopil se až k ní a zkoušel jí trochu vytáhnout nahoru. Želva se samozřejmě zase vrátila, ale to už sem měl v plánu to zkusit taky. Ať bubáci viděj, že bílí kluci z Evropy nejsou žádný ořezávátka. No, povedlo se mi to. Byl jsem teda rád, že jsem se dotknul krunýře a hned sem mazal zpátky, a i tak jsem toho měl plný potápěčský brejle. Ale na bubáka to dojem udělalo.
Na oběd jsme pak zakotvili právě u ostrova Meno, takže jsme se nakonec podívali na všechny tři ostrovy. A Rough Guide měl naprostou pravdu. Ostrov byl opravdu civilizací nejmíň zasažen. V podstatě asi jediný turistický ruch měli na svědomí lodě, které tu stejně jako ta naše stavěly v rámci šnorchlovacího výletu na oběd.
Ve zbytku dne jsme prostě jen relaxovali, což musím uznat není častým jevem na mých dovolených. Ale má to něco do sebe a na místě jako jsou ostrovy Gili, to jde úplně samo. Večer jsme zašli do stejné restaurace co včera, tentokrát jsme se "uskromnili" a dali si krevety, kalamáry a nějakou tu rybu. Zkrátka jsme si užívali života na vysoké noze.
Lombok, Kuta
(3 dny)Přes týpka z recepce jsme sehnali odvoz do Kuty na Lomboku. Opět jsme zvolili dražší (200k/os) a pohodlnější variantu. Taky ale podstatně rychlejší a vyhneme se tak aspoň těm banditům v přístavu. Sraz jsme měli v sedm ráno u přístaviště. Zpoždění na místňáka zanedbatelný, koupil nám lístky na loď a že po vystoupení na nás bude čekat jinej maník s autem. Na lodi klasicky překročen maximální počet přepravovaných věcí a osob, ale horší bylo, že nešel vůbec nastartovat motor. Když už se i místňáci začínali divit, povedlo se tu bárku dát do pohybu.
Na Lomboku již řidič čekal, takže jsme ihned vyrazili směrem na jih ostrova. Stoupáním přes sedlo Pusuk Pass 295m.n.m. jsme sjeli zpět do nížiny a projížděli jsme hlavním městem Lomboku Mataramem. Ač má mít Lombok průměrně méně srážek než Bali a období dešťů mělo začít až v listopadu, místy stála na silnici voda až do půlky kola. Místním to ale přišlo naprosto normální, to nebyl důvod proč nechat motorku doma a jít nedejbože pěšky. Naštěstí zaplavená místa byla většinou jen na kraji města. Potřeboval jsem totiž dočerpat u bankomatu hotovost. 2 milióny Rupií by na chvilku stačit mohly.
Na Lomboku již řidič čekal, takže jsme ihned vyrazili směrem na jih ostrova. Stoupáním přes sedlo Pusuk Pass 295m.n.m. jsme sjeli zpět do nížiny a projížděli jsme hlavním městem Lomboku Mataramem. Ač má mít Lombok průměrně méně srážek než Bali a období dešťů mělo začít až v listopadu, místy stála na silnici voda až do půlky kola. Místním to ale přišlo naprosto normální, to nebyl důvod proč nechat motorku doma a jít nedejbože pěšky. Naštěstí zaplavená místa byla většinou jen na kraji města. Potřeboval jsem totiž dočerpat u bankomatu hotovost. 2 milióny Rupií by na chvilku stačit mohly.
skútr projede čímkoliv
Po desáté dopolední přijíždíme do Kuty. Klidná přímořská vesnice, na první pohled turistický ruch minimální. Ubytování vybíráme podle průvodce. Sekar Kuning, prosté, ale pěkné pokoje v zahradě. Cena standardní 200k/os. U kloučka z recepce si hned pronajímáme skútr (50k/den) a vyrážíme na obhlídku okolí. Jak samotná Kuta vypadá ospale a nevábně, tak o to více dech beroucí jsou pláže a příroda v jejím okolí. Hned na první pláži se dokonce serfuje, ale dávat si to mezi útesy rozhodně nehodlám. Navíc není ani kde si půjčit prkno. Další pláž je za menší poplatek a ještě o něco hezčí než první, ale jsou tu samí domorodci, takže pokračujeme dál. Kousek za pláží nás předjíždějí dva bubáci s běloškama a serfama. Zavěsili jsme se jim za vejfuky a k našemu překvapení nás dovedli do vesničky se serfovým krámem, odkud se vyráželo bárkou za vlnama. Chvíli jsme pozorovali jak to tu chodí, ať nejsme za úplný vokurky, a pak jsme si domluvili volnýho kapitána a zápůjčku prkna. Dali nás dohromady s párem z Walesu, což bylo fajn. Aspoň jsem nemusel platit celých 80.000 Rupií za loď.
Zbývající čas do odjezdu jsme využili k doplnění energie v přilehlé restauraci.
Serfování z lodi byl samo o sobě velký zážitek. Po 15 minutách jízdy zakotvil kapitán nějakých 200m od břehu ve shluku ostatních loděk. Ve vodě tou dobou čekalo na vlny odhadem tak 30 serfařů. Do vln se vrhnul i náš kapitán, takže Lucík, která pořád doléčovala to koleno, zůstala na loďce sama. Po roční pauze nebylo jednoduchý se do toho dostat, zvlášť za těchto podmínek. Docela dost lidu, vlny chodily sporadicky a nebyly z nejlehčích. Nakonec se mi podařilo chytnout aspoň dvě, ale měl jsem toho plný kecky. Navíc, při klasickém serfování, když toho měl člověk dost, tak se prostě jen svezl ke břehu. Já teď musel znova kolem vln až k loďkám. To jsou přesně ty chvíle, kdy si řikám, že pár kliků denně by mě nezabilo. Ani Lucík to neměl jednoduchý. Vlny se postupně zvětšovaly a jak do sebe povětšinou prázdné loďky vrážely, jedna se úplně převrátila. To pocitu jistoty moc nepřidá.
Večer jsme ještě trochu prozkoumali na skútru vesnici, aby jsme věděli kam jít nakoupit a kam na večeři. Jeden větší krámek a pár hospod, víc toho Kuta nenabízela. Pro nás ale dostačující.
Serfování z lodi byl samo o sobě velký zážitek. Po 15 minutách jízdy zakotvil kapitán nějakých 200m od břehu ve shluku ostatních loděk. Ve vodě tou dobou čekalo na vlny odhadem tak 30 serfařů. Do vln se vrhnul i náš kapitán, takže Lucík, která pořád doléčovala to koleno, zůstala na loďce sama. Po roční pauze nebylo jednoduchý se do toho dostat, zvlášť za těchto podmínek. Docela dost lidu, vlny chodily sporadicky a nebyly z nejlehčích. Nakonec se mi podařilo chytnout aspoň dvě, ale měl jsem toho plný kecky. Navíc, při klasickém serfování, když toho měl člověk dost, tak se prostě jen svezl ke břehu. Já teď musel znova kolem vln až k loďkám. To jsou přesně ty chvíle, kdy si řikám, že pár kliků denně by mě nezabilo. Ani Lucík to neměl jednoduchý. Vlny se postupně zvětšovaly a jak do sebe povětšinou prázdné loďky vrážely, jedna se úplně převrátila. To pocitu jistoty moc nepřidá.
Večer jsme ještě trochu prozkoumali na skútru vesnici, aby jsme věděli kam jít nakoupit a kam na večeři. Jeden větší krámek a pár hospod, víc toho Kuta nenabízela. Pro nás ale dostačující.
častý a námi velmi oblíbený obyvatel příbytků: jakýsi druh gekona nočního
Druhý den v Kutě jsme si dali od serfování pokoj a naplánovali si takový menší moto-výlet po plážích v okolí. Moje úchylka být všude včas tentokrát zapůsobila značně kontraproduktivně, protože pláže, které jsme navštívili již včera, byly po ránu díky odlivu úplně bez vody a tudíž nefotogenické. Zkusili jsme to tedy na druhou stranu, kde nás čekalo vyjetí pořádného kopce po lehce offroadové cestě. Jelikož jsme se chystali do krajů méně obydlených, dotankoval jsem u jedné chýše plnou. A právě v ten moment nás předjel serfař na skútru. Nenápadně jsme se za ním vydali. Sledování nás po několika kilometrech členitého terénu dovedlo až k odbočce k pláži Mawi. Po vyjetí strašidelného šotolinkového kopce na nás čekalo u závory pár bubáků. Zaplatili jsme nějaký ten bakšiš(5k) a spustili se z kopce zase dolů. Kolem vodních bůvolů, mezi tabákovými políčky. Silnice se pomalu měnila v cestu a ta pak už jen ve vyjeté koleje z období dešťů. V jednom exponovanějším úseku se mi dokonce podařilo skútr položit, což Lucík odnesl pár škrábanci a já sedřeným kolenem. Za vynaložené úsilí nás ale pláž Mawie bohatě odměnila svojí neskutečnou krásou. Určitě jedna z nejhezčích pláží, kterou jsem kdy navštívil. A navíc se tu dalo serfovat.
Hodinu jsme vydrželi pozorovat serfaře a pak jsme se vydali na další cestu.
Brzy po návratu na hlavní silnici jsme dojeli do Selong Blanaku. O něco větší vesnice, dokonce i s krámkem. Dle průvodce měly dál pokračovat dvě cesty. Jedna kratší kolem pobřeží a druhá delší přes vnitrozemí. My jsme žádnou křižovatku neobjevili, takže jsme samozřejmě jeli tou delší, dobrodružnější, cestou. V další vesničce Keling už bylo znát, že do těhle končin moc turistů nezavítá, natož na skútru. U vytržení z nás byly nejen děti, ale čím dál tím víc i dospělí. Né že by jsme se báli, to ne. Ale ten pocit být za hlavní atrakci, prostě nebyl příjemný. V rozhodování zda to otočit nám pomohl i šílený stav silnice, která prostě nebyla určena pro dovádění na skútru. U patníku Pengangtap 10km to definitivně otáčíme.
Večer proháním skútr v okolí Kuty. Mimo jiné se snažím sehnat nějaký rum nebo Arak, až se to u jednoho bohem zapomenutého stánku podaří. Malá placka rumajzla, chuť nic moc, ale s colou to jde.
Brzy po návratu na hlavní silnici jsme dojeli do Selong Blanaku. O něco větší vesnice, dokonce i s krámkem. Dle průvodce měly dál pokračovat dvě cesty. Jedna kratší kolem pobřeží a druhá delší přes vnitrozemí. My jsme žádnou křižovatku neobjevili, takže jsme samozřejmě jeli tou delší, dobrodružnější, cestou. V další vesničce Keling už bylo znát, že do těhle končin moc turistů nezavítá, natož na skútru. U vytržení z nás byly nejen děti, ale čím dál tím víc i dospělí. Né že by jsme se báli, to ne. Ale ten pocit být za hlavní atrakci, prostě nebyl příjemný. V rozhodování zda to otočit nám pomohl i šílený stav silnice, která prostě nebyla určena pro dovádění na skútru. U patníku Pengangtap 10km to definitivně otáčíme.
Večer proháním skútr v okolí Kuty. Mimo jiné se snažím sehnat nějaký rum nebo Arak, až se to u jednoho bohem zapomenutého stánku podaří. Malá placka rumajzla, chuť nic moc, ale s colou to jde.
Před večeří ještě preparuju tu zpropadenou mušli. Čert mi jí byl dlužen. Už jsem pochopil, proč jí mravenci nechtěli na Gili Air požírat. Ta mrcha umřela teprv na Kutě, po 3 dnech na souši! Teď už jen darebně smrdí a jako naschvál v okolí pokoje, žádní mravenci. Večeříme v Irish pubu, ty jsou snad všude po světě. Zrovna tenhle má ale s ostatníma společné asi jen jméno, ale je to nejrušnější hospoda v Kutě.
Třetí den v Kutě vyrážíme opět serfovat. Za tímto účelem jsme vyměnili motorku za jiného skútra s držákem na serf. Prkno máme z půjčovny nedaleko našeho warungu. Nedočkavostí opět vyrážíme brzy po ránu. Doufajíc, že většina serfařů bude ještě vyspávat. Na pláži jsme skutečně jako první. Proč by taky ostatní serfaři vstávali v sedm ráno, když moc dobře ví, že je odliv a moře je jako Tálinskej rybník. Společnost nám dělají pouze místní rybáři, kteří využívají nízké hladiny moře a chytají ryby do sítí.
Třetí den v Kutě vyrážíme opět serfovat. Za tímto účelem jsme vyměnili motorku za jiného skútra s držákem na serf. Prkno máme z půjčovny nedaleko našeho warungu. Nedočkavostí opět vyrážíme brzy po ránu. Doufajíc, že většina serfařů bude ještě vyspávat. Na pláži jsme skutečně jako první. Proč by taky ostatní serfaři vstávali v sedm ráno, když moc dobře ví, že je odliv a moře je jako Tálinskej rybník. Společnost nám dělají pouze místní rybáři, kteří využívají nízké hladiny moře a chytají ryby do sítí.
Po dvou hodinách začínají pomalu najíždět opravdový serfaři a skutečně i moře začíná přibývat a vlny zvětšovat. Chvíli ještě pozoruju a pak jdu do vln i já. Lidí naštěstí není moc. I tak se držím při okraji. Postupem času zjišťuji, že tady mi ty vlny nic zadarmo nedaj. Během celého serfování se mi nepodaří chytit pořádně ani jedinou. Vrcholem pak je, když mě silný spodní proud zanese do druhé zátoky. V té chvíli jsem byl tak vyčerpán bojem s vlnama, že jsem prostě neměl sílu to upádlovat. Poníženě musim vzít prkno do ruky a po souši se vrátit zpět. Snažím se chvátat, aby mě vidělo co nejmíň lidí, ale po ostrých kamínkách, to moc nejde. Kolem čtvrté odpolední přijíždějí naši známý z Walesu, ale to už to pomalu balíme.
na souši si každý může připadat jako Kelly Slater
Jak už jsem zmiňoval, od hlavní cesty musel člověk překonat šotolinový darebný kopec. A právě při sjíždění tohoto kopce se před námi ze křoví vynořil buvol. Pak další a další. Šli si tak pěkně za sebou. Zkraje to bylo v pohodě, času dost, ale když průvod stále neměl konce, my se nebezpečně přibližovali. Motorka na tom štěrku zastavit nešla, úsměv nám začal tuhnout. Nevím, proč ale v tu chvíli se mi vybavila scénka z Ace Ventury 2, jak Jim Carrey vyleze nosorožci z míst, kam slunce nikdy nesvítí. Nějak jsem měl pocit, že my na to půjdem opačně. Naštěstí těsně před námi vylezl náhončí a my pak celý ten průvod těsně minuli.
Před Kutou se ještě stavujeme na kopci. Je zde úžasná vegetariánská restaurace s ještě lepšími výhledy na Kutu a její okolí. Byla to vlastně první vegetariánská restaurace, kterou jsem v životě navštívil a ač jako velký masožrout, sem bych se klidně znovu rád vrátil. I Polreich by zaplesal. Žádný jídelní lístek, jen pár jídel napsaných kolem na tabulích a k tomu výborné nealkoholické kokteily.
Jelikož nás čeká poslední noc na Kutě, zjišťujeme možnosti odjezdu k trajektu na Bali. Nakonec volíme opět nejpohodlnější a tudíž né nejlevnější variantu. Týpek z recepce nám dohodil odvoz k trajektu za 320k. S Peramem by nás to vyšlo na 400k, ale až do Kuty na Bali. Na druhou stranu celej den v řiti. Takhle budem vyrážet už v šest ráno.
Pobyt na Lomboku jsme chtěli zakončit nějak stylově, nějakou večeří na kterou budem vzpomínat. To se nám povedlo dokonale. Nějakým záhadným řízením osudu jsme skončili v tý nejnuznější putyce. Večeře, kterou jsme měli, byla suverénně nejlevnější za celou dobu našeho pobytu. Raději jsme jí před spaním spláchli několika doušky toho nicmocrumu.
Jelikož nás čeká poslední noc na Kutě, zjišťujeme možnosti odjezdu k trajektu na Bali. Nakonec volíme opět nejpohodlnější a tudíž né nejlevnější variantu. Týpek z recepce nám dohodil odvoz k trajektu za 320k. S Peramem by nás to vyšlo na 400k, ale až do Kuty na Bali. Na druhou stranu celej den v řiti. Takhle budem vyrážet už v šest ráno.
Pobyt na Lomboku jsme chtěli zakončit nějak stylově, nějakou večeří na kterou budem vzpomínat. To se nám povedlo dokonale. Nějakým záhadným řízením osudu jsme skončili v tý nejnuznější putyce. Večeře, kterou jsme měli, byla suverénně nejlevnější za celou dobu našeho pobytu. Raději jsme jí před spaním spláchli několika doušky toho nicmocrumu.
Již tradičně velmi časný budíček a v šest ráno již nasedáme do otlučeného jeapu, aby jsme už v 7:45 seděli v trajektu na Bali. Že to půjde takhle rychle jsme skutečně nečekali. Trajekt není zdaleka plně obsazen, tak se můžeme trochu roztáhnout po sedačkách. Hlavně nevybrat místo pod klimatizací, která ochlazuje kabinu na standardních 20°C. Ač ráno, ten deseti stupňový rozdíl po příchodu z venčí je poznat.
Čtyř hodinová cesta zpět na Bali uběhla poměrně rychle a tak jsme po týdnu byli opět v Padang Bai.
Tentokrát jsme se zdrželi jen krátce. Po zjištění všech možností dalšího přesunu do Kuty (pozor středisko s názvem Kuta má Bali i Lombok, takže je to trochu matoucí) jsme se nechali odchytnout od takovýho mořskýho vlka v šílený, rozklepaný dodávce. Usmlouvali jsme ho na 175k za oba a vyrazili do Kuty, kde to všechno začalo a mělo i skončit. To, že dodávce nešly pořádně zavřít dveře, alespoň eliminovalo ten smrad, který se mi linul z batohu. A to byla mušle zabalená do dvou igelitek.
Čtyř hodinová cesta zpět na Bali uběhla poměrně rychle a tak jsme po týdnu byli opět v Padang Bai.
Tentokrát jsme se zdrželi jen krátce. Po zjištění všech možností dalšího přesunu do Kuty (pozor středisko s názvem Kuta má Bali i Lombok, takže je to trochu matoucí) jsme se nechali odchytnout od takovýho mořskýho vlka v šílený, rozklepaný dodávce. Usmlouvali jsme ho na 175k za oba a vyrazili do Kuty, kde to všechno začalo a mělo i skončit. To, že dodávce nešly pořádně zavřít dveře, alespoň eliminovalo ten smrad, který se mi linul z batohu. A to byla mušle zabalená do dvou igelitek.
Bali, Kuta
( 5 dní)Po těch všech dnech strávených relativně mimo civilizaci byl příjezd na Poppies I docela slušným šokem. Začátek odpoledne, davy lidu, troubení aut a do toho se proplétající motorkáři. Procházeli jsme ulicemi Poppies I a Poppies II a zkoušeli sehnat slušné ubytování. Měli jsme v plánu tu zůstat až do odletu, tj. šest nocí, tudíž jsme byli i ochotni si trochu připlatit. Hlavně aby to nebyla nějaká špeluňka, a že jsme jich pár navštívili. Nakonec jsme zakotvili přímo na Poppies I. Několik na sebe nalepených bungalovů s verandou v zahradě, kde zanikal ten hluk a shon rušného letoviska. Náš bungalov byl netradiční v tom, že v koupelně byla neskutečně silně cítit dezinfekce. Později jsme zkoušeli bungalov vyměnit za sousední, ale v jiných to bylo snad ještě horší. Tak jsme se s tím prostě naučili žít.
Absence jakéhokoliv pořádného jídla nás hned po ubytování vyhnala do nejbližší restaurace. Již při hledání noclehu jsme zjistili, že veškerá Indonésie zde ustoupila západnímu stylu a nejvíc to bylo poznat právě na stravování. K pozdnímu obědu jsme si tedy objednali hamburger. Při čekání na jídlo mi došlo, že poslední peníze jsme dali za odvoz do Kuti, takže pokud jsme nechtěli mýt nádobí, museli jsme někde směnit peníze. To se ukázalo jako ten nejmenší problém, protože směnárna snad byla v každém krámku. Ať už tam prodávali falešný Ray Bany nebo čím víc pruhů, tím víc Adidas. Navíc všechny měly fantastické kurzy, žádných 8.600 Rupií za Dolar jako na letišti. Všechny přes 9.000. Nakonec jsem si vybral jednu důvěryhodnou směnárnu s kurzem 9.190 Rupek za Doláč. A mohla začít historka, na kterou opravdu nebudu pyšný.
Pár zemí světa jsem již zcestoval a nikde zatím nebyl nějaký problém. To že člověk zaplatí víc než musí, to je zkrátka jenom jeho blbost a nejde to ani moc dávat za vinu místním. Nikdy jsem ani nic zásadního neztratil nebo nedal šanci, aby mi bylo něco odcizeno. Pečlivý děda by ze mě měl zkrátka radost, že kráčím v jeho šlépějích.
Takže když mi dva pánové začali vyplácet těch 1.800.000 Rupií, který jsem měl za 200 Dolarů obdržet, v 20.000 bankovkách, přirozeně jsem zpozorněl. Netušil jsem, že mám proti sobě zkušené hráče. Po dlouhých minutách, když byly všechny bankovky přepočítány a nastrkány do kapes (vězte, že jich bylo fakt hodně) najednou pokladník znejistěl a žádal, abych to opět vyndal z kapes a znovu jsme to přepočítali. Nevědomky jsem totiž překazil jejich plán. Když byly tedy necelé dva milióny opět přepočítány, pokladník shrnul všechny bankovky do velkého paklu, sklepl je o stůl a podal mi je. Neměl jsem důvod je znovu přepočítat, tak jsem jim ještě jako ten největší tukan poděkoval a odešel za Lucíkem. V hlavě mi však celou dobu blikala červená kontrolka. U stolu mi to pak přeci jen nedalo a znova jsem obnos přepočítal. Když jsem skončil, krve by se ve mně nedořezal. Chybělo rovných 600.000 Rupií! To je nějakých 1.200Kč. Lucík to na mě samozřejmě hned poznal a tak jsem musel s pravdou ven. Když jsem si vzpomněl na to všechno smlouvání o pár šušní a teď jsem tady projebal jedním šmahem šest set tisíc. Byl jsem tak nasranej, že jsem měl chuť jim z toho krámku udělat kůlničku na dříví. Bylo mi totiž jasný, že nic víc dělat nemůžu. Zpětně jsem si vybavil i ten moment, kdy se z 1.800.000 stalo 1.200.000. Bylo to to sklepnutí o stůl, kdy za hranu stolu spadnul ten manipulační poplatek, za který by se nemusely stydět ani české banky. Tohle tedy byla hodně drahá zkušenost.
Pár zemí světa jsem již zcestoval a nikde zatím nebyl nějaký problém. To že člověk zaplatí víc než musí, to je zkrátka jenom jeho blbost a nejde to ani moc dávat za vinu místním. Nikdy jsem ani nic zásadního neztratil nebo nedal šanci, aby mi bylo něco odcizeno. Pečlivý děda by ze mě měl zkrátka radost, že kráčím v jeho šlépějích.
Takže když mi dva pánové začali vyplácet těch 1.800.000 Rupií, který jsem měl za 200 Dolarů obdržet, v 20.000 bankovkách, přirozeně jsem zpozorněl. Netušil jsem, že mám proti sobě zkušené hráče. Po dlouhých minutách, když byly všechny bankovky přepočítány a nastrkány do kapes (vězte, že jich bylo fakt hodně) najednou pokladník znejistěl a žádal, abych to opět vyndal z kapes a znovu jsme to přepočítali. Nevědomky jsem totiž překazil jejich plán. Když byly tedy necelé dva milióny opět přepočítány, pokladník shrnul všechny bankovky do velkého paklu, sklepl je o stůl a podal mi je. Neměl jsem důvod je znovu přepočítat, tak jsem jim ještě jako ten největší tukan poděkoval a odešel za Lucíkem. V hlavě mi však celou dobu blikala červená kontrolka. U stolu mi to pak přeci jen nedalo a znova jsem obnos přepočítal. Když jsem skončil, krve by se ve mně nedořezal. Chybělo rovných 600.000 Rupií! To je nějakých 1.200Kč. Lucík to na mě samozřejmě hned poznal a tak jsem musel s pravdou ven. Když jsem si vzpomněl na to všechno smlouvání o pár šušní a teď jsem tady projebal jedním šmahem šest set tisíc. Byl jsem tak nasranej, že jsem měl chuť jim z toho krámku udělat kůlničku na dříví. Bylo mi totiž jasný, že nic víc dělat nemůžu. Zpětně jsem si vybavil i ten moment, kdy se z 1.800.000 stalo 1.200.000. Bylo to to sklepnutí o stůl, kdy za hranu stolu spadnul ten manipulační poplatek, za který by se nemusely stydět ani české banky. Tohle tedy byla hodně drahá zkušenost.
V pozdním odpoledni jdeme na pláž zkusit serfing a trochu rozehnat vzpomínky na tu levárnu. Ceny za půjčení serfu samozřejmě vůbec neodpovídají cenám uvedeným v průvodci, přesto se mi podaří to trochu usmlouvat. Serfování parádní. Dno je písčité a vlny přiměřeně velké. Lidí docela dost, ale nechali se najít místa, kde to nebylo tak hrozný.
Večer jsme si zajistili od domácího motorku. Při předávání s tím dělal hrozný cavyky. Div né hodinový školení. Jaký to rozdíl od Lomboku, kde nám k ní snad nedal ani papíry a když jsme chtěli helmy, byli jsme za totální pitomce. V rámci přípravy na návrat jsme pak zavítali na večeři do mexické restaurace. Nutno podotknout, že jídlo bylo opravdu skvělé. Měli jsme taky tu možnost se poprvé v životě setkat s Američanama. Teď nemyslím, ty jednotlivce, které jsme občas potkávali na cestách. Mám na mysli klasickou americkou rodinku. Teda klasickou v tom smyslu, že tihle alespoň vytáhli paty z domova. A musím říct, že přesně naplnili ty klišé, které se o nich říkají. Vesměs tlustý lidi, hlavně děti. K večeři cola, hranolky. A chování vůči personálu, hrůza.
Druhý den na Kutě věnujeme celý serfování. Já bohužel po pár jízdách ztrácím prostřední ploutev na prkně. Tato sranda mě stojí dalších 50.000 Rupií a jenom prohlubuje "lásku" k místním občanům. Odpoledne Lucík odchází napsat a poslat pohledy. Navíc si pochroumala kotník, takže už serfuju sám. Večer beru motorku a projíždím Kutu. Je to fakt masakr. Provoz šílenej. Po hodině bloudění a marného hledání záchytných bodů jsem se začal v systému kutských ulic orientovat. Ba co víc, začalo mě to ježdění hodně bavit. Nakonec jsem si připadal jak v závodní hře.
Během řádění po silnicích jsem dokonce objevil pár zajímavých krámů. Mezi nimi i obchodní dům Carrefour. Návštěvě jsem nemohl odolat. Výsledný dojem byl o něco nižší, než když jsme v Maroku po 8 dnech alkoholové abstinence stáli v Makru před regálem s víny, nicméně neměl k tomu úplně daleko. Naštěstí jsem byl tentokrát limitován úložným prostorem, který je na skútru opravdu malý. Nicméně ani zde, kde byl tak velký výběr alkoholu, neměli žádný domácí produkt, typu Arak. Oproti očekávání se mi podařilo sehnat mastičku na ten Lucíkův kotník. Na večeři jsme se pak dobelhali kousek za barák, kde byla jedna z mála restaurací nabízející indonéskou kuchyni. A navíc ve čtyřhodinovém happy hour vycházel Long Island více než přijatelně.
Večer jsme si zajistili od domácího motorku. Při předávání s tím dělal hrozný cavyky. Div né hodinový školení. Jaký to rozdíl od Lomboku, kde nám k ní snad nedal ani papíry a když jsme chtěli helmy, byli jsme za totální pitomce. V rámci přípravy na návrat jsme pak zavítali na večeři do mexické restaurace. Nutno podotknout, že jídlo bylo opravdu skvělé. Měli jsme taky tu možnost se poprvé v životě setkat s Američanama. Teď nemyslím, ty jednotlivce, které jsme občas potkávali na cestách. Mám na mysli klasickou americkou rodinku. Teda klasickou v tom smyslu, že tihle alespoň vytáhli paty z domova. A musím říct, že přesně naplnili ty klišé, které se o nich říkají. Vesměs tlustý lidi, hlavně děti. K večeři cola, hranolky. A chování vůči personálu, hrůza.
Druhý den na Kutě věnujeme celý serfování. Já bohužel po pár jízdách ztrácím prostřední ploutev na prkně. Tato sranda mě stojí dalších 50.000 Rupií a jenom prohlubuje "lásku" k místním občanům. Odpoledne Lucík odchází napsat a poslat pohledy. Navíc si pochroumala kotník, takže už serfuju sám. Večer beru motorku a projíždím Kutu. Je to fakt masakr. Provoz šílenej. Po hodině bloudění a marného hledání záchytných bodů jsem se začal v systému kutských ulic orientovat. Ba co víc, začalo mě to ježdění hodně bavit. Nakonec jsem si připadal jak v závodní hře.
Během řádění po silnicích jsem dokonce objevil pár zajímavých krámů. Mezi nimi i obchodní dům Carrefour. Návštěvě jsem nemohl odolat. Výsledný dojem byl o něco nižší, než když jsme v Maroku po 8 dnech alkoholové abstinence stáli v Makru před regálem s víny, nicméně neměl k tomu úplně daleko. Naštěstí jsem byl tentokrát limitován úložným prostorem, který je na skútru opravdu malý. Nicméně ani zde, kde byl tak velký výběr alkoholu, neměli žádný domácí produkt, typu Arak. Oproti očekávání se mi podařilo sehnat mastičku na ten Lucíkův kotník. Na večeři jsme se pak dobelhali kousek za barák, kde byla jedna z mála restaurací nabízející indonéskou kuchyni. A navíc ve čtyřhodinovém happy hour vycházel Long Island více než přijatelně.
před obchodním domem Matahari se vyplatí zapamatovat si, kde člověk zaparkoval
V důsledku pohmožděného Lucčina kotníku trochu měníme plán a místo serfování si odbydeme nákupy. To znamená, dostat se do Ubudu a trefit tu kouzelnou silnici plnou krámků se vším možným. Cestu z Kuty do Ubudu jsme absolvovali hned první den v minibusu, takže jsem věděl, že je možné se tam dostat, aniž by člověk musel přes Denpasar. To že se nám tohle nepoštěstí, mi došlo na semaforech někde v centru tohoto rušného hlavního města. Mapu jsem ani nevytahoval, při čekání nás vždycky někdo nasměroval. Třeba jako jeden pár, který na motorce převážel klícku s křečkama. Že nebloudíme a blížíme se k Ubudu, jsme mimo občasných cedulí poznali i podle toho, že začalo pršet. Na to už jsme ale byli připraveni. V Ubudu na nás šly trochu vzpomínky, přeci jen už to bylo 14 dní od naší poslední návštěvy. Kolik jsme jen za tu dobu měli zážitků.
Ulici s krámkama jsme bezpečně trefili, ale opět jsme tady byli zbytečně brzy. Posnídali jsme u rýžových políček a kolem jedenácté už jsme měli větší štěstí. Hned první krámek byl ten pravý. Dřevěné náušnice, pár za 4000 rupií, to je asi 9 Kč. Kam se hrabou nějaké účinky mastičky na otok kotníku. Tohle byl ten správný lék. Pro mě toho tam moc neměli, tak jsem povětšinou čekal venku u skútru, nebo se poflakoval po okolí a fotil. Samozřejmě jsme nemohli vynechat zastávku v naší oblíbené restauraci na kraji Ubudu, kde jsme si opět dali Pad Thai. Opravdu nejlepší. Navíc se nám povedla výborná věc. Servírka, když viděla jak se Lucík přehrabuje v zakoupených náušnicích, se tak s úšklebkem zeptala, kolik že jsme za ně dali. Odpověď jí docela šokovala a nevěřila, dokud jsme jí neukázali cenovku.
Ulici s krámkama jsme bezpečně trefili, ale opět jsme tady byli zbytečně brzy. Posnídali jsme u rýžových políček a kolem jedenácté už jsme měli větší štěstí. Hned první krámek byl ten pravý. Dřevěné náušnice, pár za 4000 rupií, to je asi 9 Kč. Kam se hrabou nějaké účinky mastičky na otok kotníku. Tohle byl ten správný lék. Pro mě toho tam moc neměli, tak jsem povětšinou čekal venku u skútru, nebo se poflakoval po okolí a fotil. Samozřejmě jsme nemohli vynechat zastávku v naší oblíbené restauraci na kraji Ubudu, kde jsme si opět dali Pad Thai. Opravdu nejlepší. Navíc se nám povedla výborná věc. Servírka, když viděla jak se Lucík přehrabuje v zakoupených náušnicích, se tak s úšklebkem zeptala, kolik že jsme za ně dali. Odpověď jí docela šokovala a nevěřila, dokud jsme jí neukázali cenovku.
mekka všech, kdo shánějí náušnice za pár kaček
Promotat se zpět do Kuty bylo nepoměrně lehčí, stačilo sledovat cedule směr letiště. Aby toho nebylo málo, v rámci nákupů jsme ještě navštívili pár obchodních domů a nějaký outlety, ale ceny nebyly o tolik výhodnější, jako třeba na Srí Lance.
Před západem slunce jsme vyrazili do Jimbaranu. Tato vesnice je vyhlášená po celém Bali díky čerstvým rybám a plodům moře prodávaných podél pláže v nachlup stejných warungách. Dříve malá vesnička se díky poloze u mezinárodního letiště pomalu začíná podobat Kutě, ikdyž přeci jen v její klidnější verzi. Jimbaran jsme trefili docela dobře a po menším bloudění jsme dojeli až před Muayu Seafood Warung. Už na parkovišti se vás snaží nahnat k jedné z několika restaurací. My se nechali trochu přemlouvat, než jsme si u vstupu do jedné z nich vybrali z vystavovaných darů moře. Oni to pak rovnou hodí na váhu, oznámí cenu a když s tím souhlasíte, zavedou vás na pláž, kde jsou v písku zabořené stoly. Romantika jako prase. Zvlášť když padne tma a celá pláž se rozzáří ze stovek svíček postavených na stolech.
Před západem slunce jsme vyrazili do Jimbaranu. Tato vesnice je vyhlášená po celém Bali díky čerstvým rybám a plodům moře prodávaných podél pláže v nachlup stejných warungách. Dříve malá vesnička se díky poloze u mezinárodního letiště pomalu začíná podobat Kutě, ikdyž přeci jen v její klidnější verzi. Jimbaran jsme trefili docela dobře a po menším bloudění jsme dojeli až před Muayu Seafood Warung. Už na parkovišti se vás snaží nahnat k jedné z několika restaurací. My se nechali trochu přemlouvat, než jsme si u vstupu do jedné z nich vybrali z vystavovaných darů moře. Oni to pak rovnou hodí na váhu, oznámí cenu a když s tím souhlasíte, zavedou vás na pláž, kde jsou v písku zabořené stoly. Romantika jako prase. Zvlášť když padne tma a celá pláž se rozzáří ze stovek svíček postavených na stolech.
My jsme na jídlo museli trochu déle čekat, ale to se nemůže nikdo divit, když jsme si toho objednali tolik, že nám to museli nést nadvakrát. Bylo to ovšem něco úžasnýho. Z donesených ryb, krevet a kalamárů nám nejvíc chutnali právě ty kalamáry. Byly dělaný na grilu napíchlý na špejli a přelitý takovou hutnou omáčkou.
Čtvrtý den v Kutě mi štěstí mi štěstí moc nepřálo. Šel jsem té smůle ale dost naproti, takže se vlastně nemůžu moc divit. Začalo to při dopoledním serfingu. Tentokrát jsem žádnou ploutev neztratil, ale rovnou jsem dvě ulomil. Paušální pokuta 50.000 Rupií mě samozřejmě neminula. Další z výbornejch nápadů měl za následek to, že jsme se rovnou z pláže vypravili na letiště zkontrolovat jestli sedí datum a hodina odletu. Pro můj klid na duši. Jízdou v mokrých plavkách, bez helem po 6-ti proudé silnici jsme na sebe upozornili policisty hned na první křižovatce. Ti klucí šikovní si dokonce udělali nějakou tabulku, snad ve wordu, kde měli krásně rozepsaný prohřešky na levé a na pokuty na pravé straně. My jsme zase na ně zkoušeli trik se studenty a předstírali, že nerozumíme. Ovšem pak vytáhli trumf v podobě soudního líčení, takže jsme nakonec skončili na kompromisu. Odpustili nám, že nemáme doklady a napařili pokutu za absenci helem. Tuším 250.000 Rupií. Na letiště jsme samozřejmě nepokračovali.
Odpoledne jsme měli v plánu návštěvu chrámu Pura Tanah Lot. Tento chrám se dramaticky tyčí na rozeklané, oceánem omývané skále. Je to zároveň asi nejfotografovanější místo na celém Bali. Hlavní nápor turistů začíná při západu slunce. Nám se za tmy vracet moc nechtělo, tak jsme vyjeli o něco dřív. Najít cestu k chrámu kupodivu nebylo moc obtížné. Na každé křižovatce byl ukazatel a pak taky docela dost aut mělo stejný cíl jako my. Samotný chrám Tanah Lot je určitě působivý, ovšem celkový dojem kazí zástupy lidí a pouťová ulička plná laciných cetek, která k němu vede.
Čtvrtý den v Kutě mi štěstí mi štěstí moc nepřálo. Šel jsem té smůle ale dost naproti, takže se vlastně nemůžu moc divit. Začalo to při dopoledním serfingu. Tentokrát jsem žádnou ploutev neztratil, ale rovnou jsem dvě ulomil. Paušální pokuta 50.000 Rupií mě samozřejmě neminula. Další z výbornejch nápadů měl za následek to, že jsme se rovnou z pláže vypravili na letiště zkontrolovat jestli sedí datum a hodina odletu. Pro můj klid na duši. Jízdou v mokrých plavkách, bez helem po 6-ti proudé silnici jsme na sebe upozornili policisty hned na první křižovatce. Ti klucí šikovní si dokonce udělali nějakou tabulku, snad ve wordu, kde měli krásně rozepsaný prohřešky na levé a na pokuty na pravé straně. My jsme zase na ně zkoušeli trik se studenty a předstírali, že nerozumíme. Ovšem pak vytáhli trumf v podobě soudního líčení, takže jsme nakonec skončili na kompromisu. Odpustili nám, že nemáme doklady a napařili pokutu za absenci helem. Tuším 250.000 Rupií. Na letiště jsme samozřejmě nepokračovali.
Odpoledne jsme měli v plánu návštěvu chrámu Pura Tanah Lot. Tento chrám se dramaticky tyčí na rozeklané, oceánem omývané skále. Je to zároveň asi nejfotografovanější místo na celém Bali. Hlavní nápor turistů začíná při západu slunce. Nám se za tmy vracet moc nechtělo, tak jsme vyjeli o něco dřív. Najít cestu k chrámu kupodivu nebylo moc obtížné. Na každé křižovatce byl ukazatel a pak taky docela dost aut mělo stejný cíl jako my. Samotný chrám Tanah Lot je určitě působivý, ovšem celkový dojem kazí zástupy lidí a pouťová ulička plná laciných cetek, která k němu vede.
Zpátky do Kuty už jsme dojížděli za tmy, ale ani to nás neodradilo od další návštěvy Jimbaranu. Na jedněch semaforech jsem si nebyl jistý, tak jsem použil osvědčený trik. Šmahem jsme získali motorizovaného průvodce. Dvojce na skútru se za námi neustále otáčela, jestli je následujem. V Jimbaranu jsem už cestu znal, a aby na konečné nedošlo k nějakým scénám ohledně bakšiše za doprovod, raději jsem se jich úhybným manévrem zbavil. Možná už jsem byl paranoidní, že jsem za vším viděl touhu oškubat turisty, ale mohli si za to bubáci sami.
Tentokrát jsme zajeli do prostředního Jimbaran Seafood Warungu. Prostředí a atmosféra ještě o chlup lepší než včera. Jídlo, ačkoliv tady bylo opět skvělé, nám chutnalo víc v krajním warungu. Naporoučeli jsme si kraba, mušle, obří krevety a nějakou tu rybu. Opět jsem si potvrdil, co už jsem zjistil na Srí Lance. Krab je v zajímavej na ochutnání, ale žádný chuťový orgie z toho nemám. Opět nám to nesli nadvakrát, už jsem to brali jako normu a udivených pohledů od sousedních stolků si nevšímali.
Tentokrát jsme zajeli do prostředního Jimbaran Seafood Warungu. Prostředí a atmosféra ještě o chlup lepší než včera. Jídlo, ačkoliv tady bylo opět skvělé, nám chutnalo víc v krajním warungu. Naporoučeli jsme si kraba, mušle, obří krevety a nějakou tu rybu. Opět jsem si potvrdil, co už jsem zjistil na Srí Lance. Krab je v zajímavej na ochutnání, ale žádný chuťový orgie z toho nemám. Opět nám to nesli nadvakrát, už jsem to brali jako normu a udivených pohledů od sousedních stolků si nevšímali.
Pátý den v tomhle rušném turistickém středisku jsme z větší části proserfovali. Dopoledne to byl asi nejlepší serfing na Bali. Málo lidí, super vlny. Navíc jsem si poprvý pujčil shortboard (tedy klasický serf, žádný dvoumetrový prkno) a světe div, šlo to i na něm. Jen to sjíždění vln není pořád podle mých představ. Kolem mě se proháněli malí bubáci, chytali a sjížděli jednu vlnu za druhou, což se o mě zdaleka říct nedalo.
Odpoledne serfařů přibylo. Hlavně bubáků a ti mi začli značně pít krev. To jejich ustavičné pískání na ostatní, když chytali vlnu, aby jí měli pro sebe. Někdy jsem jim normálně vjel do dráhy a donutil je vystoupit. Vím, že je to jeden z nějvětších serfařských prohřešků, ale já už jich měl plný zuby. Ten, kdo mě nakonec dorazil byl nějakej vietkong s ploutvemana na boogie boardu, díky kterejm vyžral každou vlnu, kterou si usmyslel.
Raději jsem šel čekat na pláž, než se vrátí Lucík ze siesty. Zde jsem byl pro změnu vyhnán z lehátka. Teda kdybych zaplatil, tak samozřejmě můžu zůstat. Sedl jsem si proto demonstrativně na písek vedle něj. Prkno už jsem vrátil, takže jsem pozoroval ostatní serfaře a lidi kolem mne. Celou etýdu okolo lehátka sledovala z nedalekého lehátka i docela hezká holka. Na balijku i celkem prsatá a vyzývavě oblečená. Neustále na mě mávala a zvala mě na to její lehátko. Zkraje jsem si myslel, že se jí mě zželelo, ale pak mi došlo jakej jsem naivní trouba. To posezení u ní by mě vyšlo mnohem dráž a ještě bych si možná přivezl do Čech nějakou pěknou pohlavní chorobu.
V pozdním odpoledni jsme trochu courali po Kutě a dokupovali suvenýry. Třeba bez pivního trička Bintang jsem rozhodně nemohl odjet. Dyť jsem to pivo lemtal celý tři týdny. Došlo taky opět na výměnu doláčů. Lucík se chtěl na vlastní oči přesvědčit, jak to tady chodí. Stodolarovku nejdřív skoro nikde nechtěli vzít, až se nám zadařilo v krámku s brýlema a směnárnou v jednom. Seběhla se celá rodina. Židle nám donesli a pořád se omlouvali, že musíme čekat, že tolik peněz u sebe nemaj. Když někde schrastili potřebný skoro milión, samozřejmě opět v dvaceti-tisícovkách začal pro mě už moc dobře známý kolorit přepočítávání. Když člověk ví, na co si dát pozor, tak si pak řiká, jak já vůl jsem mohl naletět. Pochopitelně že ten trik se sklepnutím peněz pod stůl zkusili i na Lucíka. A to neměli dělat. Strašlivě jí to dopálilo, vzala stodolarovku a s nadávkami na rozloučenou jsme odjížděli pryč. Štěstí, že už jsme další den odlétali. Tak jí ty bubáci dopálili, že do odletu na ně už nikdy nebyla milá.
Zlepšit si náladu jsme se vydali na večeři kam jinam než do našeho oblíbeného Jimbaranu. Zkoušet třetí warung jsme nechtěli a rovnou zamířili do toho, kde jsme byli poprvé. A dokonce i do té samé restaurace. Jelikož se jednalo o poslední večeři na Bali odhodili jsme veškeré zábrany. Suma sumárum absolutní rekord v ceně za večeři. Za půl miliónu Rupií nám donesli půlkilového humra, kilo krevet, kilo kalamár, pár mušlí a samozřejmě rybu. To že nám to nesli navícekrát je asi jasný, ale bylo na pováženou, že se nám to skoro ani nevešlo na stůl, kde normálně hodují až čtyři osoby. Tento povedený večer a vlastně i celou dovolenou jsme pak zapíjeli v baru kousek od našeho bungalovu.
Raději jsem šel čekat na pláž, než se vrátí Lucík ze siesty. Zde jsem byl pro změnu vyhnán z lehátka. Teda kdybych zaplatil, tak samozřejmě můžu zůstat. Sedl jsem si proto demonstrativně na písek vedle něj. Prkno už jsem vrátil, takže jsem pozoroval ostatní serfaře a lidi kolem mne. Celou etýdu okolo lehátka sledovala z nedalekého lehátka i docela hezká holka. Na balijku i celkem prsatá a vyzývavě oblečená. Neustále na mě mávala a zvala mě na to její lehátko. Zkraje jsem si myslel, že se jí mě zželelo, ale pak mi došlo jakej jsem naivní trouba. To posezení u ní by mě vyšlo mnohem dráž a ještě bych si možná přivezl do Čech nějakou pěknou pohlavní chorobu.
V pozdním odpoledni jsme trochu courali po Kutě a dokupovali suvenýry. Třeba bez pivního trička Bintang jsem rozhodně nemohl odjet. Dyť jsem to pivo lemtal celý tři týdny. Došlo taky opět na výměnu doláčů. Lucík se chtěl na vlastní oči přesvědčit, jak to tady chodí. Stodolarovku nejdřív skoro nikde nechtěli vzít, až se nám zadařilo v krámku s brýlema a směnárnou v jednom. Seběhla se celá rodina. Židle nám donesli a pořád se omlouvali, že musíme čekat, že tolik peněz u sebe nemaj. Když někde schrastili potřebný skoro milión, samozřejmě opět v dvaceti-tisícovkách začal pro mě už moc dobře známý kolorit přepočítávání. Když člověk ví, na co si dát pozor, tak si pak řiká, jak já vůl jsem mohl naletět. Pochopitelně že ten trik se sklepnutím peněz pod stůl zkusili i na Lucíka. A to neměli dělat. Strašlivě jí to dopálilo, vzala stodolarovku a s nadávkami na rozloučenou jsme odjížděli pryč. Štěstí, že už jsme další den odlétali. Tak jí ty bubáci dopálili, že do odletu na ně už nikdy nebyla milá.
Zlepšit si náladu jsme se vydali na večeři kam jinam než do našeho oblíbeného Jimbaranu. Zkoušet třetí warung jsme nechtěli a rovnou zamířili do toho, kde jsme byli poprvé. A dokonce i do té samé restaurace. Jelikož se jednalo o poslední večeři na Bali odhodili jsme veškeré zábrany. Suma sumárum absolutní rekord v ceně za večeři. Za půl miliónu Rupií nám donesli půlkilového humra, kilo krevet, kilo kalamár, pár mušlí a samozřejmě rybu. To že nám to nesli navícekrát je asi jasný, ale bylo na pováženou, že se nám to skoro ani nevešlo na stůl, kde normálně hodují až čtyři osoby. Tento povedený večer a vlastně i celou dovolenou jsme pak zapíjeli v baru kousek od našeho bungalovu.
poslední večeře Páně
Pátý a poslední den na Kutě a celém Bali. Na Lombok nezapomínaje. Hned po ránu, tentokrát s helmou na kebuli, vyjíždím na letiště zkontrolovat čas odletu. Nic se samozřejmě nezměnilo. Pořád platí odlet ve vražedný čas 01:20. Dopoledne si ještě stačíme trochu zaserfovat a posunout tak tu část, která je na každý dovolený úplně nejhorší. Balení a příprava na odlet. Mně dalo největší práci zabalit tu smradlavou potvoru. Mušle sice za těch pět dní trochu vyschla, ale bohužel neztratila nic ze své schopnosti zamořit smradem celou krosnu. Zabalení do několika igelitových tašek jí snad zabrání v kontaminaci.
Večer si přes klučinu od nás z Diana homestay bungalovu objednáváme tágo na letiště. Pak už jen útrpně čekáme na pokyn k boardingu a možná přemýšlíme o cíli další expedice.
Večer si přes klučinu od nás z Diana homestay bungalovu objednáváme tágo na letiště. Pak už jen útrpně čekáme na pokyn k boardingu a možná přemýšlíme o cíli další expedice.
