Tatry - 14.-17.6.2007
1. den
příjezd do Tatranské Lomnice
Po devíti měsíční známosti s Lucíkem bylo načase prověřit pevnost našeho vztahu nějakou dovolenou. Ideální se zdála být nabídka od Starýho na prodloužený víkend v Tatrách každoročně pořádaný partou Hraničářů. Známe byli jejich alkoholické historky i smysl pro humor,takže o důvod víc proč se přidat.
Kéžby na šesti hodinové cestě do Tatranské Lomnice nebylo nic zajímavého. Bylo, bohužel. Nechme stranou tátovo mentorování Lucíka, kdy se dozvěděla jak se řekne slovensky čáp a další užitečné rady do života. Hlavní událost, která posléze určila ráz celého výletu, se stala v kopci u hradu Buchlov, jmenovitě v hospodě U Trampa. Na tomto kultovním místě pro všechny žrouty asfaltu jsme prostě museli zastavit, jak jsem se dozvěděl. Pan majitel má asi taky hodně kamarádů u hygieny, protože podmínky byly vskutku trampské. Ale co, jedl jsem už v horších podmínkách, takže jsem si s klidným svědomím objednal zelňačku...
Následovala už jen zastávka v Bešeňové, která je vyhlášená pro svoje halušky (já si dal smažák) a po krátkém bloudění v Popradu parkujem před naší chatou. Dorazili jsme první, takže máme aspon čas si jí prohlídnout a zabrat nějaký pěkný pokoj. Během večera najíždějí ostatní: Maříkovci, Stříbňáci, Zdeněk Ševčík s dcerou, Pavel Šprencl a Šturzovi. Po ubytování následuje klasický scénář: dolévání půlitrů, posléze panáků a během toho ličení zážitků, co kdo kde prožil. Většina se skoro rok neviděla, tak bylo o čem. Když se kolem jedenácté pustil Zdeněk do dělání své speciality, slivovicí flabované sušené švestky obalené ve slanině, cítil jsem, že něco není v pořádku. Většinou ale zažívacími problémy netrpím, takže jsem tomu zprvu nevěnoval pozornost. Před půlnocí jdem na kutě. Mě je čim dál tim hůř, ale třeba to do rána přejde. V jednu nás budí hluk, který můžou vydávat jen ožralí lidi jdoucí do schodů. Mám neblahé tušení, že se na nás něco chystá. Zamykáme. Naštěstí se dav zastaví jedny dveře před náma. Šturza má narozeniny... uff, pro tentokrát ušetřeni. O dvě hodiny později se opět budím. Tušim, že to bude tím, že mam propocenej polštář, peřinu, prostěradlo, matraci a nevim jestli budu spíš zvracet nebo to pujde horem. Záchod je naštěstí blízko. Záchod je bohužel hrozně blízko. Do hrobového ticha noci se ozývají příšerné zvuky, asi jako když to Kraken přežene s Gutalaxem. Lucík odložil růžové brýle. Konec romantických představ. Po totálním spodním vyprázdění se vracím na propocené lože. Lucík se o mě stará a dopuje mě nějakýma práškama. V křečích a na mokré postely vyhlížím k ránu a proklínám hospodu U Trampa.
Šturza měl narozeniny
2. den
Velká Sviš´tovka (2028)
Nejen smysl pro humor a alkohol charakterizuje tuhle grupu. Ale taky po prohýřené noci se ráno zbalit a vyrazit na tůru, což mě velmi imponuje. Jelikož jsem po týdnu na Gardě byl zvyklí na něco jiného, mám ráno docela hoňky. Až za pochodu se taky dozvídám trasu dnešní tůry: lanovkou na Skalnaté pleso, přes Velkou Svišťovku na Zelené pleso a pak už jen sestup k silnici. Žádné velké výšlapy a já sem za to velmi rád. Jen vůbec dojít na lanovku mi dává docela zabrat, večerní vzpoura trávícího traktu mi sebrala všechny síly. Naštěstí nás lanovka vyváží o nějakých 800 výškových metrů až na Skalnaté pleso (1751) a to i přesto, že jsme se pokusili v mezistanici vystoupit. Z lanovky je taky krásně vidět jakou paseku napáchala vichřice před třemi lety.
Skalnaté pleso, v pozadí Lomnický štít
Na Skalnatém plese do sebe pokouším natlačit alespoň tatranku, mezitím co čekáme na ostatní. Společně pak kolem hvězdárny vyrážíme směrem na Velkou Svišťovku. Těch 300 vejškovejch je tak maximum co jsem dneska schopen přežít. Cesta po velký balvanech by byla i příjemná, nebýt těch křečí v břiše. V maximálně úsporné režimu sunu nohu za nohou a vůbec mi nevadí, že jsme poslední. Je pěkně a výhledy do krajiny sou impozantní. Na vrchol Velké Svišťovky už ale přeci jen dorážíme ve svižnějším tempu. Už není pěkně. Ba co víc, je hnusně. Kolem se honí mraky a vypadá to, že asi zmoknem.
vrcholovka
Rychle se fotíme a převlékáme do nepromokavých svršků. Teda až na mě, nejsem ještě na tyhle případy moc vybavenej, takže beru za vděk obyčejnou bundou od Lucíka. Hodí se. Z vrcholu je vidět cíl naší cesty chata u Zeleného plesa (1550). Že to bude sešup o tom není pochyb, ani to že to bude trochu adrenalin, jelikož docela prší a na mokrých kamenech to docela klouže, nemluvě o sestupu kolem potoka, kde to bylo i s řetězama. Lucík to ale statečně zvládnul.
sestup kolem potoka
Za vytrvalého deště jsme se konečně sestoupali k chatě. Proč se Zelenému plesu říká zelené, bylo celkem zřejmé. Kupodivu je opravdu zelené. Uvnitř chaty se tísnilo množství lidu, takže jediné volné stoly byly sice pod střechou ale venku. Naštěstí jsme si chytře počkali až odejde snad celá školní třída a najednou bylo místa dost i u topení, což jsme opravdu potřebovali. Lucíka nové outdoorové boty nevydrželi nápor deště a ponožky byly durch. Naoplátku jak se o mě hezky v noci starala jsem jí koupil za nekřesťanské peníze nové ponožky a v kombinaci s igelitovými pytlíky byly nožky zase v suchu.
Chata u Zeleného plesa
Počasí na horách je opravdu nevyzpytatelné. Během oběda se krásně vyčasilo, takže následný příjemný sestup kolem Zeleného (jak jinak) potoka dává zapomenout na křeče v břiše. Po žlutý, modrý a zase žlutý dorážíme až k silnici. Od zastávka Biela voda to sice k chatě není daleko, i tak ale každý, a hlavně já, uvítají, když pro nás dorazí Silva ve velkém Mercedesu.
Večer se ve venkovním přístřešku griluje. Každej přináší nějaké to maso a saláty, takže ve finále je stůl plný jídla. Já nejím. Celej den jsem skoro nic nejedl a mám strach do žaludku něco poslat. Už nechci znovu zažít včerejší noc. Nakonec si dávám suchý rohlíky a zapíjím to Jackem Danielsem se Spritem. Tim nemůžu nic zkazit. Večer tím pádem pěkně ubýhá a v noci spím jako nemluvně.
3. den
Popradské pleso (1500)
Sobota je tradičně vyhrazena volnému programu. Jelikož mi pořád nebylo valně, nechali jsme si od zkušených horalů doporučit nějakou lehčí tůru. V devět jsme tedy vyrazili na vlakáč, kde nám jel vlak směr Štrbské pleso. Cestou velmi moderní vlakovou soupravou, kde stanice hlásili ve třech jazycích, byli vidět od vichřice zpustošené lesy. Usedlosti, o kterých by normální cestující neměl ani potuchy, teď byli odhaleny v plné nahotě.
Ve stanici Popradské pleso opouštíme vlak a vyrážíme zdolat celkem mírné 300 metrové převýšení. Cesta vedem příjemně lesem, míjí potoky Hincov a Poprad a i přes mé občasné křeče v břiše, se mi jde celkem dobře. Dokonce předcházíme ostatní turisti, ale to asi bude taky tim, že ti opravdový horalové jsou už dávno před námi.
na vrcholu blaha
Na Popradském plese si Lucík záplatuje paty a v chatě si daváme něco k jídlu. Zkouším slepičí vývar s pečivem a byla to dobrá volba. Od té doby se zažívací trakt vrátil do starých kolejí. Vracíme se po červené aneb po Tatranské magistrále. Ještě hezčí cesta než po modré k plesu. Jdeme po krásných kamenných chodníčkách s výhledy do krajiny a štíty hor (co nejdou překlenout) lemující Mengusovskou dolinu.
Vlakem se vracíme zpátku do Lomnice a jelikož jsou teprve necelé tři hodiny, debatujem co podniknout. Nakonec si pujčujem auto a jedem do nedaleké dědiny Vrbov, kde by snad měli být termální lázně. Trochu nás vyděsí romská osada na kraji vesnice, kde to vypadá až na ty satelity jak ve filmu ze středověku a i po troše bloudění parkujem konečně u lázní.
Cestu z Lomnice do Vrbové sem si pro jistotu ještě jednou zopakoval, jelikož tak nějak chyběli v tašce moje plavky. Za vinu to nikomu nedávám, měl sem si na to dát pozor. Než termální lázně bych to spíš nazval koupaliště s teplým bazénem, ale ty dvě hodinky jsme si pěkně užili. Jedno malé doporučení. Nebrat s sebou bílé plavky. Vliv síry, nebo co tam je všechno za minerály, má pak na plavky devastující následky.
Večer pak opět grilovačka-chlastačka. Tentokrát si toho dávám víc, jak jídla tak chlastu.
4.den
odjezd
Ráno se loučíme a my ještě vyrážíme na bobovou dráhu. Sice délka nic moc a chtěli za to 50 slovenskejch, ale byla to docela prča. Hlavně moje předsevzetí, že nebudu celou dobu brzdit, vzalo celkem rychle za svý. Dlouhou cestu zpět do Milevska nám pak zpříjemnila zastávka ve Valašském Meziříčí v restauraci Rajka. Bachor jsem si nacpal k prasknutí a to bez následků, takže se zdá, že zažívací problémy jsou minulostí.
