12.9. - 19.9. 09
Třetí a nejspíš i na nějakou dobu poslední výlet na Gardu dopadl přesně podle očekávání. Počasí tradičně velmi proměnlivé, stejně tak jako složení grupy, která se sešla na baráku v Arcu, který jsme měli po celý týden jen pro sebe. Denní cíle byli jasné. Vyvést Lucíka na všechny zásadní vrcholy Gardy a otestovat den před odjezdem nově zakoupené celopéro značky Ducháček. A jak to vypadalo po večerech si můžete udělat obrázek samy z ukázky pera jednoho životního optimisty:
úryvek typického půlnočního dialogu:
_____________________________________________
"mohli by sme si dať eště slivovičku
""ne, já už nechcu
"no tak, nedělaj Pamelu,
a aspoň dopij pivečko,
roztočím šnitlíky
""já už nebudu
"!! a HLÁSILS ?!!
""ne nehlásil !!?
"tak vidíš to
""dobrá, dám poslední
a nalej eště kapůrkovou, dělej!!
______________________________________
Stojedničková večerní klasika
sobota 12.9.
příjezd
Ráno postupně nabíráme do auta Mářu a Hadráka. Jestli jsem všechny ujišťoval, ať se při balení neomezujou, že do Krabice se vejde všechno, tak nakonec to bylo docela na těsno, kufr narvanej po střechu. Cesta ubíhala celkem svižně. Díky stálému dialogu sem měl asi jen dvě krizovky a jednou sme na chvilku skejsli v zácpě někde za Mnichovem.
Itálie nás přivítala nádherným počasím. V autě bez klimačky už tak krásně nebylo, ale nic na co bych nebyl zvyklej, narozdíl od pánů z Envenu na zadní lavici.
Na barák v Arcu jsme dorazili někdy po třetí hodině a zazněly i pochvaly na moje orientační dovednosti. Ono po třetí návštěvě bych byl asi za blbce někde zabloudit. Část osazenstva již byla na místě, hlavně takzvaná Chrtí skupina v čele s Liborkem. Ty jeli na noc a hned si střihli krátkou vyjížďku, která se změnila na procházku s kolma po ferratech.
Jelikož několik lidí odřeklo ať již ze zdravotních či lenostních důvodů, nebyl s rozdělením jednotlivých kusů do pokojů sebemenší problém. Druhé patro zabrala početná rodina Benedělů. Má vytoužená 101 byla přidělena největším zpiťanům a my nakonec skončili jako loni v podkroví, ale ve druhém pokoji, který jsme měli samy pro sebe. Rozlosování bylo velmi podařené s ohledem na následující večery. Defakto hned první večer jsem zjistil, že spát na 101 nemůže jen tak někdo.
Odpoledne zajeli milevšťáci, respektive jihočeši, když je ten Martin z Březí, klasicky kolem řeky Sarca k jezeru. V Rivě nehorázně lidu, hlavně na plážích. Poprvé za tři roky tu vidím někoho dobrovolně se koupat. Taky je neskutečně teplo a slunečno (ovšem to se má brzo změnit). Dáváme zmrzlinu a vracíme se zpátky.
Zbytek večera měl klasický scénář. Lidi postupně najížděli, narazil se první sud, my sme ugrilovali nějaký maso. První problém nastal někdy po půlnoci, kdy jsem chtěl jít spát, leč neznalý pravidla o hlášení posledního piva. Nedopadlo to nejlíp, ostatně jako u mnohých tu noc.
neděle 13.9.
Strada degli Eroi aneb Cesta Hrdinů
Ještě za blahé střízlivosti jsem si stačil nastavit budíka na krutých 7:00. To proto, že ostrý start byl vyhlášen na osmou a je třeba zbalit kola. Ne, nechystáme se prchnout z tohoto alkoholového doupěte, jen sme si na Martinově notebooku zjistili předpověď pro další dny. Výsledek? Dnes má být poslední den hezky, pak déšť, přeháňky a průtrž mračen. A z tohoto důvodu jsem se rozhodl vydat na Stezku Hrdinů, ačkoliv všichni ostatní jeli na Tremalzo. Jestli tohleto má být poslední hezký den, tak právě na Stezce jsou snad ty nejúžasnější výhledy, ať si Libor brblá jak chce.
K mému překvapení se k nám přidávájí i Hadrák s Mářou. Buď bezmezně věří v mé organizační schopnosti, nebo mají tajný úkol na nás po celou dobu dohlížet. Hned v Roveretu ale špatně odbočuju a následkem toho stoupáme po opačné straně údolí. Naštěstí šlo po několika kilometrech odbočit na správnou silnici, která nás dovedla až do sedla Passo Pian delle Fugazze. Oproti loňsku, kdy v sedle parkovala asi tři auta, letos docela šok. Aut tolik, že není téměř kde zaparkovat. Nakonec sázím na to, že Krabici z Čech neodtáhnou a parkuju pěkně na hulváta.
V půl desáté z výšky 1162m začínáme stoupat po šotolinové cestě vedené pod názvem: E5–Strada degli Eroi. Z loňska si vzpomínám, že mě chvílemi docela boleli záda, ovšem Ducháček úžasně žehlí všechny hrboly a výmoly. Už teď jsem nadšen a nemůžu se dočkat prvního sjezdu. Postupem času se otevírají výhledy do okolí a z rekací ostatních soudím, že nelitují svého rozhodnutí. Radost nám tak kazí jen dva minibusy, které vozí německý důchodce až k tunelu. Při každém jejich průjezdu musíme sesednout z kola a uhnout stranou z cesty, kterou kompletně zabíraj.
Od tunelu Galleria Gen. D'Havet (1797m) už i ty důchodci musí dojít ty dva kiláky po svých. My se ještě fotíme s partičkou veselých italských bikerů, s kterejma si skvěle pokecáme, ale vůbec jim nerozumíme. Loučíme se s údolím Vallarsa a projíždíme 80m tunelem na druhou stranu masivu. Zbývající dva kiláky po trochu drsnějším šoteru je skutečná lahůdka, stavíme opravdu často. Pořád je co fotit.
Před polednem přijíždíme po 11 km stoupání k chatě Rif. Gen. A. Papa (1934 m). Opět proti loňsku nesrovnatelně narváno jak na zahrádce před chatou tak vevnitř, kde na nás vyzbyl poslední volný stůl. Po guláši na italský způsob a pivíčkem se vracíme pro kola, nakoukneme do Strada delle 52 gallerie (neboli „Cesta 52 tunelů“, což je 6 km dlouhá cesta s převýšením cca –800 m vystřílená do skály) a v sedle Porte del Pasubio se chystáme na sjezd. Je třeba se trochu přioblíct, jelikož počasí se za tu půlhodinku trochu změnilo.
před ...
...a po obědě
Uuaaaa, pokud nemíjím skupinku turistů, tak to pořádně prasim a naplno si užívám možností nového kola s pérem pod prdelí. Po celých 9 nádherných kilometrů sjezdu.
Idylka bohužel končí před sedlem Bochetta Campiglia (1216m), když nejprve kroupy a pak hustej slejvák nás donutí schovat se pod střechu a vzít na sebe pláštěnky. Pokračujem opatrně sjezdem už po silnici k hospodě Colle Xomo (1058 m). Tady se potkáváme s Martinem, kterej nechtěl čekat ve sjezdech a razil si cestu sám. Unikl tak tomu největšímu slejváku, ale jelikož je na silnici spousta vody, navíc pořád klesáme, za chvilku je na tom stejně špatně jako my.
V Ponte Verde (901m) přijíždíme k hlavní silnici a čekají nás poslední 3 kiláky zpět k autu s převýšením necelých 300m. O téhle "třešince na dortu" jsem se asi moc nezmínil a nesetkala se z nikterak kladnými reakcemi.
Na parkoviště jsme nakonec dofuněli a jelikož už nepršelo, stačili jsme i oschnout.
Zde by mohl celý příběh krásně končit, ale to se bohužel nestalo. Naložili jsme kola, vydali se zpět k domovu, ale už od vyjetí jsem měl takový divný pocit. Ten pocit se týkal chybějícího předního kola mého Ducháčka v kufru auta. Zhruba po 20 minutách sem to už nevydržel a šel se uklidnit pohledem do kufru. Krve by se ve mě nedořazali, když jsem tam to kolo skutečně nenašel. Začala tak stíhací jízda a jestli do té doby měli klucí z Envenu o mě celkem kladné mínění co se mých řidičských schopností týče, tak po tomhle zážitku je museli přehodnotit. Prasil sem to i na mě celkem dost, ale přeci jen šlo o dost. Těžko odjezdim celou Gardu na zadním kole. Když sem pak v nepřehledných serpentýnách předjel mercedes a ozvala se nabídka na složení se na přední kolo, věděl sem, že se asi všichni fakt bojí. Naštěstí už bylo parkoviště nadohled a k mému obrovskému štěstí tam to kolo pořád v té trávě leželo. Ufff.
Návrat do Arca pak už probíhal poklidně, i když sem si celou cestu v duchu nadával do debilů. To sme ještě netušili, že nejsem jedinej, komu se ten den povedla taková to paráda. Na baráku nás totiž přivítali Lubošek s Jurou. Ráno je zastihlo v alkoholovém delíriu, nestihli tak ostrý start, ale jelikož nechtěli přijít o výjezd na Tremalzo, rozhodli se vyjet autem s kolama na střeše na Lago di Ledro a zde se k ostatním připojit. Plán brilantní, leč to by nesměli Italové téměř před každý vjezd na parkoviště instalovat zábrany pro vjetí vyšších aut než osobních. Škody? Bouchlý rám, zdeformovaný ráfek, ohlé kotouče, přetrhaná lanka. Jinak skupinu A ve sjezdu z Tremalza taky překvapil deštík a navíc u děla (Passo Nota) špatně zahli doprava a ocitli se tak v Limone. Né, fakt sem z toho neměl radost. Asi špatná mapa.
Večer přijel nejdůležitější člověk Petr Trunkátů, který ukrýval ve svém kombi sedm 30litrových soudků piva Janáček. A hned bylo veselejc, i když předpověď na příští dny slibovala všechno jenom né hezky. Zodpovědně sem nahlásil poslední a do postele se dostal v pohodě.
pondělí 14.9.
Mokrá etapa
Někdo tráví deštivé dopoledne spravováním kol, někdo točením šnitlíků a ostatní se tak porůznu poflakují a sledují střídavě předpověď a oblohu. Kolem dvanáctý se sice mraky nerozehnali, za to už úspěšně 30 minut neprší. S Liborem nastiňujeme trasu a stanovujem ostrý start na 13:00.
13:00 Milevská skupina připravena k odjezdu, skupině A to kazí především Jura s Luboškem, které překecali v 12:55
13:10 začíná pršet
13:15 přestává pršet
13:20 začíná chcát
13:30 už jen prší a půl hodinu po ostrém startu vyjíždíme
Ač veden jako spoluautor téhle vyjížďky, brzy ztrácím přehled a možnost ovlivnit směr našeho pokračování je nulová. Vyjíždíme zprudka do vinic u Vigne, abychom pak sjeli na úroveň hradu nad Arcem a celý masiv zadem objeli. Ve sjezdu k řece Sarca trochu podceňuju mokrej a kamenitej singlík, ale těsně před drtivým setkáním varlat s rámem mě ze srabu vytáhne Ducháček.
celé grupa z ArcoVacanze, samozřejmě kromě Beneděl´s Family
Skrze ves Ceniga pokračujeme kolem řeky do Dro. Zde velitel peletonu odbočuje na trasu č.425. Pokud mě paměť neklame, tak jsem četl, že trasa je nesjízdná, ale zatím je to pěkná šotolinka a navíc už sou stejně všichni v trapu. Ovšem po pár desítkách metrů slejzáme a kola přenášíme přes kořeny a kameny. Probíjíme se dál, překračujeme bod, ze kterého není návratu a za sílícího deště a nadávek na vedení přicházíme na palouk, kde už na nás čekají.
Nastává malý oragnizační chaos, kudy se vydat dál až nakonec přijíždíme k hlavní a velmi frekventované silnici. Nemám nic proti chaosu. Za hezkého počasí bych klidně probloudil celý den. Takhle se vydáváme s Lucíkem nejkratší možnou cestou zpět do Arca. Boty opět durch, už z nich asi tu zatuchlinu do konce Gardy nedostanu. I tak jsem byl rád za tuhle vyjížďku pod vedením někoho jiného. Příště už si to naplánuju zas podle sebe.
Večer klasika na 101. Sudů je dost. Navíc každý pokoj přinese něco k jídlu, takže žízeň neutichá. Hlavní je si ohlídat hlášení posledního. Předpověď na zítra: nic moc.
úterý 15.9.
Malga Campo
7:00. Rychlý pohled z okna. Úžas. Oproti předpovědi vrcholky zalité sluncem, polojasno. Mohli by sme zkusit výšvih na Malga Campo. Šance, že se během dopoledne udělá hnusně je pořád velká a z Dreny se nechá případně rychle vrátit. Vedoucí skupiny A mají jiné plány, snad nezabloudí.
8:00 ostrý start, kromě Hadráka a Máři se přidal i Petr Trunkátů. Skupina A v různém stádiu připravenosti.
Projíždíme skrz náměstí v Arcu, za kruháčem kus po hlavní a přes S.Martino to štelujem kolem hřbitova směrem na Braila a Carobbi. Počáteční chlad spolehlivě zahánějí nastoupané metry a stoupání zpestřuje výhled na lezecké stěny (Falesia Policromuro). Na Dosso Grande je výšky 584m krásný výhledem na údolí řeky Sacra a městečka Ceniga a Dro, abychom, slovy klasika, ihned část nastoupaných metrů ztratili při sjezdu do Dreny.
Nad Drenou (376m) se kocháme výhledem na hrad a samozřejmě nemůže chybět zastávka u kašny. Spolu s Lago di Ledrem a lanovky na Monte Baldo jediné místo, které jsem pokaždé během těch tří let navštívil. Bohužel je to taky místo, kde nás opouští Martin Hadrbolců. Necítí se nejlíp. Pravda, stahující se mračna a teplota kolem 14°C neslibují žádnou horskou romantiku.
Stoupáme tedy dál už jen ve čtyřech. Společníka nám ale dělá nově pan Déšť a při pohledu vzhůru někam do míst, kde asi spočívá vrchol dnešní etapy tušíme, že se brzy přidá paní Mlha (vlastně mrak) a paní Kosa rozená Hrozná. I tak je odhodlání to nevzdat.
v půlce stoupání na Malga Campo
V Maso Michelotti (608m) začíná kultovní 10 km stoupání na Malga Campo. 16 serpentin, která má každá svoje jméno napsané na kameni. Petra s Mářou rovnou posíláme napřed a low rider stylem ukusujeme metr po metru. Přeci jen tenhle kopec mi dal před dvěma lety pořádně zabrat, i když byl duben a měl sem prdlajs najeto.
Nakonec sme to dali v tý kose a občasném dešti za hoďku a půl. Mě se jelo oproti minule dobře, ale Lucík to už dřel přes morál.
Chata na Malga Campo (1385m) byla bohužel zavřená. Žádné vítání koláči a grapou se tedy nekonalo. Natlačili sme do sebe něco energie a vyrazili po ďábelsky značené cestě č. 666, protože počasí odpočinku a kochačce zrovna dvakrát nepřálo.
Zvláštní jak vzpomínky časem otupí. Věděl sem, že poslední metry sou hodně výživný, ale že to bude takovej kus, to sem teda nečekal. Nečekali to ani ostatní, ale nakonec byli i ty výhledy, takže mě nezbili. Tolik.
Malga Campo
Na hřebenu Pala delo Stivo jsme ustanovili dnešní maximálku na 1534 m n.m. Dál už jen samá pozitiva. Po super šotr wégu padáme hnedka o nějaký 400m. Pokud nechcem dopadnout jako před dvěma lety, je potřeba v páté serpentině zahnout doleva, což se tentokrát daří. Za průsmykem Passo Due Sassi (1108m) se nám naskýtá úžasný pohled napříč celou Gardou. Pokračujem po pohodové šotolině až k chatě Monte Velo. Následuje samozřejmě přestávka vyplněná špagetama a pivíčkem. Akorát ten vrchní byl nějakej divnej.
Kus po asfaltu a u chaty S. Francesco po chvilce stoupání opět luxusní šotolinovej 8km sjezd končící ve vsi Bolognano. Nemůžu nezmínit Ducháčka, ty sjezdy v jeho sedle, to je prostě pohádka. Tam kde ostatní kacířky naříkali, že už by to mohlo stačit, sem to pořád dřel na doraz a Duch ani necekl.
Návrat kolem čtvrtý, dost času k nákupu jídla na večer. Postupně najížděla opět min. jednou ztracená skupina A.
Před večerním srazem alkoholiků na stojedničce jsme si ugrilovali čerstvé krevety. Je třeba tu dřinu adekvátně odměňovat. Poslední sem zodpovědně nahlásil, akorát to bylo trochu pozdějc. Beztak, předpověď na zítřek darebná.
středa 16.9.
Tour de Garda, Monte Brione
"Mami, chčije a chčije!
""Co to řikáš?
"To řikal děda.
Ne, nám to opravdu žádný děda říkat nemusel. Stačilo se podívat z okna. Od rána a dost možná celou noc, padala k zemi voda v množství větší než malém. Vydrželi jsme čekat do jedenácti, ale dnes to opravdu na kolo nevypadalo. Nevim jak ostatní, když na Gardě prší, ale u nás platí: když chčije, objeť Gardu autem. A jak řekli tak, udělali. Milevská skupina plus adoptovaný Petr Trunkátů, vyrazila směr opačný břeh, kde by snad měl být i nějaký vodní hrad. Tento rok zleva do prava, aby se škopek netočil.
Výhoda trasy kolem Gardy spočívá v tom, že je pořád na co koukat. To je ovšem zároveň i nevýhoda, jelikož se to za chvíli omrzí. Zvlášť když člověk řídí a pomalu popojíždí v koloně. Nakonec jsme se za vytrvalého deště dokrdocali až k poloostrovu na němž se rozkládá působivé středověké městočko Sirmione.
Vstup do staré části města vede přes původně padací most. Vzhledem k počasí jsme se zmohli jen na prohlídku hradu rodu Scaligerů (r.1250), který je obehnám vodním příkopem a krátkou procházkou úzkými uličkami. Po řádné porci zmrzliny, kdy na výběr bylo kolem 40 druhů, jsme se dali na ústup. Samozřejmě po druhé straně jezera.
S návratem jsme nespěchali jen tak pro nic za nic. Na jihu jezera déšť s oblačností ustupoval a místy probleskující slunce dávalo malou naději na pěkný večer i tam u nás na severu. Tak se i stalo. Zbývalo jen vymyslet vhodný cíl, protože návrat bude jisto jistě za tmy.
svišti na golfovym gřišti, teda v Sirmione
Zdoláno bylo už mnoho vrcholů kolem Gardy, jen jeden stále tak nějak unikal naší pozornosti, přestože jsme ho měli každý den na očích. Monte Brione(340m). Ideální tip na výlet v pozdních denních hodinách. Hned mě začali svrbět nohy a zcela vážně jsem informoval lídra skupina A o možnosti toho výletu, který mi to obratem potvrdil a stanovili jsme ostrý start na 19:00.
Bohužel při doplnňování jiontových nápojů na 101 se ukázalo, že Chrtí pokoj nebere tuto výzvu vůbec vážně a zcela jí sabotoval gulášovou polívkou. Navíc z pytlíku. Nakonec tedy vyráží včetně mě jen Hadrák s Mářou, čímž jsme se stali jedinými kdo každý den vyjel na kole. Zdatní borci ze stojedničky se mezitím odvážně pustili do zdolávání úplně jiných vrcholů.
Riva del Garda
Dost už bylo civění na cizí záda, trochu jsem se opřel do pedálů a na kopec mezi Rivou a Torbolem jsem vyletěl celkem rychle. Herzna jela na plný koule. Začátek sjezdu odradil Hardáka, taky kdo by se dobrovolně vrhal do tmy bez přední lampy. Zvolil návrat po silnici s Mářou a já zas zvolil špatnou cestu dolů. Když je v Itálii cedulka s přeškrtlym bikerem, většinou to opravdu znamená, že je to nesjízdný. Tma jak v ranci, metrové skoky, bahýnko, espéda dostali zabrat. I tak sem se vrátil na haciendu dřív.
Deštivý den darebně zacloumal s počtem zbývajících piv v sudech. Kofry ze stojedničky je neradno podceňovat a hlavně nenechávat osamotě s naraženou bečkou. V rámci úspor piva se vytahuje tvrdej a nachlazenou Čulamorku tu já můžu.
čtvrtek 17.9.
Tremalzo
Vim, že každý nový zápis dne začínám zmínkou o počasí, ale to je tak nějak alfou a omegou každého bajkového výletu. Předpověď na zbývající dny na Gardě zněla velmi slibně, což se potvrdilo hned ráno. Ostrý start milevské skupiny plus domestikovaného Petra Trunkátů klasicky osmá ranní. Motorizovaný přesun na Lago di Ledro (660m), kde začne dnešní výšvih na kultovní Tremalzo. Posíláme ostatní napřed a obtížně hledáme nějakej gratis flek na parking.
Lago di Ledro
S notným zpožděním vyrážíme za ostatníma. Cesta klasická: objíždíme Ledro, po hlavní do vesničky Tiarno di Sopra a po mírném sjezdíku u chaty Ampola (730m). Před námi 13km stoupání končící až u chaty Garda. Jede se téměř pořád v lese, takže výhledy nic moc. Proti loňsku ani žádný skot, jen v dálce jsou slyšet zvonky. Počasí ale super, nohy jedou, i když ke konci už nevim jak si sednout. Sedlo měkké jako kuchyňské prkýnko asi bude chtít vyměnit.
Přesně s úderem poledne vcházíme do chaty, kde již hodinu čekají ostatní. Po špagetách a nezbytném pivu sedláme opět naše šemíky a vyjíždíme zbývajících pár set metrů k tunelu pod sedlem Bocca di Val Marza (1850m). Hodili sme na sebe pár hadříků, neb nás čekalo 35 serpentin v 10km s výškovým úbytkem 600m a vyrazili vstříc tomu, proč především každý na Tremalzo vyjíždí. Zhruba tak v půli jsem se ale rouhačsky přistihl, že po Stezce Hrdinů a sjezdu z Malga Campo nejsem z toho už tolik vodvařenej, jak bych asi měl. I tak to bylo opět super, zas po roce sjet Tremalzo a aspoň jsem měl víc času fotit a pozorovat nebožáky, kteří se nahoru teprve škrábali.
U děla aneb Passo Nota (1240m) nevěřícně koukáme na odbočku do Limone, kudy se dala v neděli skupina A a nechápem. Taky doporučuju ostatním odslečení, protože nás čeká krátkej ale o to víc říznej výšlap. Funim jak lokomotiva za zády Hadrák a pro bronz si překvapivě vyjel Lucík. Vědět, že je tak nabušená, tak dáme Tremalzo z Arca.
Následovalo několik Pass: Passo di Bestana, Bocca dei Fortini, Passo Guil až jsme dojeli k Passo Rochetta (1158 m). Tahle část cesty je snad ještě lepší než samotný sjezd: pestrý singlík, sluníčko, výhledy, paráda.
Doteď nechápu proč jsme se za Passo Rochetta nedali vlevo a místo toho opět skončili v tom korytě. Loňský přepad přes řidítka mám stále v hlavě, takže kola dotlačujem až k Malga Palear. Svižný šotr se střídal s betonovými pasážemi, kde brzdy dostali pěkně zabrat. Kochačka a foto v Pregasině u Madonony, ale dlouho sem se nezdržel. Zatím co ostatní pokračovali ve sjezdu do Arca, mě čekal bolestiví návrat pro auto.
Jestli si někdo myslí, že 6. den už nebyla večer poptávka po alkoholu, šeredně se plete. Odjezd se blížil a nikdo se nechtěl tahat zpět s plnou flašou.
pátek 18.9.
Monte Altissimo
milevská grupa, zleva: Lucík,Králík, Petr Trunkát,Hadrák, Mářa
Ostrý start v osm ráno nenechal nikoho na pochybách, že vyjíždí Milevská skupina. Za krásného počasí se naše nohy rozkmytali do slušné rychlosti 25km/hod na 12km cestě do Malcesine. Ano, ani tentokrát jsme lanovku nevynechali. Poprvé se ovšem vyplatilo dorazit v předstihu, jelikož tabulka volných míst v lanovce byla již značně proškrtána. Skupinka postarších Čechů s trekovýma kolama!! zřejmě nerozumějíc prodavačce, že se už všichni nevejdou, pak způsobila při nastupování pěknej chaos.
Ač podruhé na Monte Baldu (1752m) Lucík konečně vidí jak to nahoře vypadá, neb minule nebylo vidět za přední kolo. I když zas takové výhledy nejsou a o teplu být řeč nemůže.
Ve sjezdu k silnici (1430m) mi trochu haprujou brzdy. Úspěšně to maskuju focením ostatních. Po známé silnici stoupáme do sedla Graziani (1620m). U chaty, kterou po loňské destrukci stavějí od základu znova, dáváme malý oddech, který zbytek podinformované skupinky využije pro kladení všetečných otázek. Asi i s velkým přispěním mraku, který leží na Monte Altissimu, se mi podaří je přesvědčit ke stoupání k vrcholu.
co si asi holky povídaj
Krásná ukázka jak čas obrušuje hrany i těm méně pěkným vzpomínkám. Opravdu jsem si nemyslel, že to 500m převýšení bude tak nepěkný. Únava z celého týdne se asi projevila. Chvílema kašpárek, ale většinou spíš drtíme spédéčka o kameny. Slova které padají na mojí hlavu se snažím nebrat vážně, protože bych se taky mohl urazit. Nahoře potkáváme manželský pár z Čech, kteří přišli od Torbole a nějak si nedovedou představit, že tudy chceme jet na kole.
Polední menu špagety s červenym vínem mě spolehlivě dobije baterky, takže se můžeme směle postavit na start legendární 601 a začít. . . . . . .tlačit. Přesně tak. Většina téhle kultovní trasy je bez zkušeností, pořádných zdvihů a nějakého toho chrániče pro běžného bikera nesjízdná. Aspoň máme čas kochat se výhledem na okolní vrcholky a jezero ležící 2000m pod námi. Takže po 2km a -300m víceméně chůze se ocitáme u Malga Campiglio. Dál už to je šotr a pak už jen tupý asfalt, ale zase maximálka letí přes 70km/hod. Nechá se sice pokračovat po 601, ale z první návštěvy Gardy vím, co se v těch lesích skrývá. Některý vzpomínky ani čas neotupí.
legendární 601, právě nás předjela holka, ikdyž to není moc poznat
Po dojezdu sedíme v Torbole na pivku u jednoho bike shopu. Jak to tak na naší Gardě bývá, poslední den před odjezdem se opět dělá pěkné počasí.
Liborova skupina odjíždí už na noc a nám tak zbývá dopít ty skromné zásoby Janáčka, což po skvělé večeři v picérce u náměstí není vůbec žádný problém. Hlásim poslední...
sobota 19.9.
odjezd
Poslední foto Krabice, která byla hned v pondělí prodána. Že jsme spolu ale něco prožili, co? DÍKY!
