Rumunsko 2010
aneb s Brdomrdem na hrbu padám v Rodně na hubu
2.-10.7.2010
aneb s Brdomrdem na hrbu padám v Rodně na hubu
2.-10.7.2010
Tento příběh je sepsán dle skutečné události na základě vyprávění jednoho z přeživších členů této expedice.
Hlavní postavy:
Králík: despota a diktátor, vedoucí expedice
Foom: chodící rádio, fotograf
Poula: lidový vypravěč, kameraman
Mošák: divadelní ochotník, ranger
Voďour: věčný oponent, pravá ruka Brdomrda
Bimbo: všeznalý a všehoschopný, biolog
Wilsonovo nádraží v předprázdninové páteční poledne bylo zcela zaplněno lidmi odjíždějícími do všech koutů Evropy. Hodinu před odjezdem vlaku si zde u prodejny rychlého občerstvení pochybné kvality dala sraz i skupinka dobrodruhů, kteří podnikají různé expedice po celém světě a jejichž letošním cílem bylo pohoří v rumunských Karpatech, Rodnei. Součástí přivítacího rituálu bylo potěžkávání krosen, neboť váha břemena neseného na zádech byla častým tématem před-odjezdových rozhovorů. Nakonec zjistili, že všechny krosny váží téměř stejně (+-25kg) a rozprchli se dokoupit poslední zásoby na dlouho cestu za poznáním.
V době příjezdu lehce zpožděného mezinárodního rychlíku Berlín-Budapešť bylo nástupiště velmi slušně zaplněno cestujícími. Naše povedená skupinka ale neměla pražádné obavy o místa ve vlaku. Byli totiž vybaveni místenkami až do hloubi rumunského území. Při nástupu, jak to tak bývá, zavládl menší chaos, který ještě umocnil lehce bukvicovatý průvodčí s informací, že v jejich vagóně nefunguje érkondišn a že doporučuje přemístit se do jiného. Rozhodli se tedy pokračovat v treku napříč vlakem, až našli relativně volné fleky pro šest horalů i s krosnami. Relativně v tomto případě znamená, že jedna skupina vyhodila Japonce, kterému mávali před nosem pro tento vagón neplatnými místenkami, a druhá zabrala poslední volnou čtyřku.
To co se dělo dále, defakto celou cestu na nádraží Budapešť-Keleti, je pro tuto skupinku typické, zvláště přibližují-li se vlakovými spoji. Všichni vyndali řízky, smaženky a jiné pochutiny a zapíjeli to pivem. Po nezbytném zasycení přišel na řadu Poulův lomcovák (rum s colou v poměru 1:1) a na zapíjení Králíkovo Cuba Libre v dvou litrových petkách. S tímto arsenálem si vystačili po celou sedmi-hodinou cestu. Avšak pokud jste byli svědky jejich legendární jízdy do Vyššího Brodu v roce 2006, sami byste uznali, že tentokrát proběhlo vše v mezích slušného vychování.
V Keleti měli na přestup necelou hodinku. Stačili směnit 60 éček na rumunské šlejšky (cca270lei) a protože se brzy na tabuli objevilo číslo nástupiště s vlakem do Teius, nastoupili do něj. Každý asi chápe, že v době tropických veder není úplně v silách železničářů udržovat stojící vlak jakž takž v chladu, ale takovou saunu si naši nebojácní cestovatelé, kteří odmítli pohodlí lehátkového vagónu, určitě nezasloužili. Už jen poskládat se do kupé se šesti krosnami (čtyři na horní pryčny, dvě na zem mezi sedačky) dávalo tušit, že noc bude dlouhá a bezesná. Samozřejmě vlak jako na potvoru se né a né rozjet, což ničilo hlavně Králíka, jehož potní žlázy jely na plnej kotel.
Během jízdy placatou maďarskou krajinou klucí navázali kontakty s částí osazenstva vagónu, který se ukázal být téměř česko-slovenský. Hlavně čtveřice rozverných slovenských sousedek, cestujících do Bulharska na pediatrickou měsíční stáž, byla příjemným zpestřením. Jízda totiž začínala bejt pěknej voser. Aby taky né, když nenechavci prolili hrdlem poslední kapky alkoholu někde u Bratislavy a hrát dokola „prší“ na dlouho nezabaví.
S blížící se půlnocí zkoušel hlavně Poula a Mošo prospat ubíjející nudu, ale byli to jen minutové záchvěvy. Naopak Voďour s Králíkem na spaní rezignovali úplně. Nemuseli tak být zbouzeni rumunskou pohraniční stráží, která se tvářila hodně důležitě, ale razítko do pasu dát odmítla.
Každopádně čas se pomalými skoky vteřinové ručičky blížil k půl čtvrté ráno, kdy mělo dojít k dalšímu přestupu.
Je fakt zajímavý, jak je čas relativní. Nejdřív se vleče jak vlak z Bechyně do Tábora a jakmile rumunský průvodčí oznámí: „hoši, ještě dvě zastávky a vystupujete“ začíná polehounku zrychlovat. A zrychluje a zrychluje až na rychlost světla, když už je čas vystoupit a zastávka nikde. Velitel panického komanda Voďour zatím střádal plány jak zastavit vlak uprostřed ničeho, případně zlynčovat průvodčího. Klidu nepřidalo ani to, že v Rumunsku je hodinový časový posun, tak nebylo ani jisté, jestli má vlak zpoždění nebo má naopak fóra oproti řádu. Nakonec všechno samozřejmě dobře dopadlo. Horalové vystoupili v Teiusu a s pomocí průvodčího po chvíli nastoupili do dalšího vlaku směr Beclean pe Somes. Vyčerpáni náročným cestováním rozdělili se po třech do kabinek obývaných pouze jedním domorodcem a okamžitě vytuhli.
Po osvěžujících třech hodinách spánku už mohli všichni společně v jednom kupé pozorovat rumunskou krajinu, která se zatím hodně podobala té maďarské i se zjevnými stopami po povodních.
To se však už blížil čas dalšího přestupu. Tentokrát dorazili do zastávky Beclean pe Somes, kterou pracovně nazvali Baklažán, na chlup přesně. Byla to také poslední stanice, kam měli ještě z Čech koupené jízdenky. Dle informací, které poskytl server idos, měl další vlak odjíždět téměř okamžitě. Avšak na nádraží žádný nenacházel a tak se Poula vypravil zjistit situaci. Dle gestikulací vyděšeného průvodčího se jednalo o ten samý vlak, kterým přijeli a který právě odjížděl. Situace ale nebyla nijak tragická, další vlak jel už za hodinu. Alespoň mohli dokoupit jízdenky a ve stánku vodu, chleba a místní pivo v 2,5litrové petce. Pivní znalci ho velmi pozitivně hodnotili, hlavně po ránu na lačno muselo skvěle chutnat. O vlaku z Baklažánu není až na opravdu outdoorácký záchod o čem psát, takže se rovnou přesuňme na nádraží v Ilva Mica.
Zde kolem desáté sobotního dopoledne vystoupili. Krajina se mezitím pěkně rozvlnila a počasí panovalo více než luxusní. Možná až moc vedro. Rovnou zamířili do kanceláře přednosty stanice. Králík za pomocí posunkové řeči a mapky zjistil celkem zajímavou věc. Nejbližší možný vlak do cílové stanice Rodna Veche odjížděl už za 5 hodin. Bus žádnej. Problémy se ale nejlíp řeší v hospodě, což je velká výhoda rumunskýjch nádraží. To už to musí bejt opravdu prdel světa, aby na nádraží nebyl otevřenej alespoň malý kiosek. A to i dlouho v noci. V Ilva Mica byla rovnou celá hospoda, kde tedy bohužel po objednání 5 kousků točeného sud došel, takže došlo opět na lahvové. Navíc před hospodou seděl mladý Rumun mluvíc obstojně anglicky. Králík poučen z předchozích expedic věděl, že v rozvojových zemích nikdy není neochota si něco bokem přivydělat a šel zjišťovat možnosti dalšího postupu rumunskou zemí. A skutečně stačilo pár telefonátů a než stačili všichni dosrkat lahvoně, přijížděl na nádraží klasickej Rumun (rozuměj: tlustej, potetovanej spoluvězni, s prsteny a řetězy) ve starym VW transportéru. Naložili krosny, správce společné pokladny Bimbo zaplatil 55 lei a navrch přihodil pár éček. Řidič taky přihodil bonus v podobě domácího techna linoucího se z jediného praskajícího repráku za Králíkovou hlavou. Po půl hodince jízdy údolím říčky Somesul Mare už stavěli v Rodně za kostelem (525m). Nahodili krosny, rozloučili se s řidičem a de facto s celou civilizací a vyrazili do hor. Za utrpením, za dobrodružstvím.
Značenou modrou turistickou cestu nebylo těžké sledovat. Byla to jediná cesta, která vedla napříč vrstevnicemi vzhůru na Rodenský hřeben. Krpál to byl teda pořádnej a tak již po 2 km odpočívali pod vrcholem Vf. Lazului ve výšce 1001m.
Během stoupání se otevíraly nádherné výhledy jak do údolí, tak na okolní pohoří. I když to zas tak povzbudivé nebylo. Ačkoliv oproti všem cestopisům z Rodny bylo zatím teplo a slunečno, pohled do okolních hor sliboval změnu v podobě dešťů a bouřek. První kapky taky na sebe nenechaly dlouho čekat. Celé to mělo za následek velkou převlékací akci, kdy ti nejrychlejší jedinci si oblékli voděodolné vrstvy už za 10 minut. Některé zachránilo to, že pršet vůbec nezačalo.
K rumunským horám neodmyslitelně patří stáda ovcí, koz a koní. Ke stádům zase bačové a k bačům jejich smečka věrných psů. Rumunští psi hodně a nejspíš i rádi štěkají. Dávají tak najevo, že to jsou právě oni, kdo střeží bačovi stáda. V případě narušitelů neváhají přiběhnout na několik metrů a neustálím štěkotem připomínat všem, že zde nejsou vítáni. Jak ale naši horalové brzy poznali, k nějakému přímému ohrožení mají daleko. Tak tedy za štěkotu psů různě rozmístněných ve svahu došli až k prvnímu prameni, kde se rozhodli doplnit zásoby pitné vody. Pramen vyvěral přímo ze stráně a dřevěnými korýtky se voda dostávala dál. Zkraje sice panovaly trochu obavy o její kvalitu, ale výborná chuť vše přebila.
Dešťová mračna však mezitím dorazila i do této části Rodny, takže další pochod se odehrával už v pláštěnkách a jiných nepromokavých úborech. Naštěstí cesta dál pokračovala lesem, tudíž déšť částečně tlumily vzrostlé smrky, navíc se šlo po vrstevnici a co bylo vůbec nejlepší, dle mapy se kousek před nima nacházela chata Capul Benesului včetně pramenu. Když ušli značný kus cesty a chata pořád nikde, shodli se na tom, že chata na mapě vyznačená bylo ve skutečnosti těch několik ztrouchnivělých trámů. Pravdivost mapy tak dostala první, a né poslední, ránu a jim nezbylo nic jiného než pokračovat v chůzi dál, protože v lese nikde žádné místo pro stanování nebylo.
To se ukázalo až po opuštění lesa, když na blízkém pahorku uviděli stát cosi jako přístřešek. Možná si uvědomovali, že při bouřce není úplně ideální vycházet na vyvýšená místa v krajině, ale únava z dlouhého vlakového přesunu a náročný výstup zatlačily tyto pochybnosti až na samý okraj mozkové kůry. Když už nic jiného tak aspoň se schovat před neustávajícím deštěm pomysleli si a rychlou chůzí mířili k přístřešku. Jak se přibližovali vypadal hůř a hůř. Nakonec to bylo několik kůlů zatlučených do země nesoucí střechu, na zemi udupaná hlína a prkna s nebezpečně čouhajícími hřebíky. V jejich situaci ale byli rádi i za to málo. Však už taky byla téměř pátá odpolední a tak Foom po chvíli odpočinku našel opodál relativně rovný kousek a se svým parťákem Bimbem začali stavět stan. Druhý stan vystavěný Mošákem a Poulou vyrostl za chvilku v těsné blízkosti. Jen Voďour s Králíkem se nikam nehnali a pořád doufali, že pršet přestane a oni budou stavět za sucha. Poprvé se vařila na plynových vařičích večeře, čaje a grogy samozřejmě chybět taky nemohly. Kolem šesté postupně pršet přestalo, mraky se začaly trhat a zakrátko vysvitlo slunko. To byl čas pro Voďoura s Králíkem, kteří začli stavět stan sice za krásného počasí, ale protože ta nejmíň šikmá místa byla už zabraná, čekala je noc plná cestování na kluzké karimatce. Jen o tom ještě nevěděli.
Několik set metrů pod jejich táborem nacházela se obývaná salaš. Asi že dny jsou v rumunských horách pro bači trochu jednotvárné, vydal se bača navečer podívat, co mu to tam stanuje za blázny. Aby na něj nebyla nakonec přesila, vzal si s sebou na procházku rovnou celé ovco-kozí stádo s nezbytným psím doprovodem a malým bráškou(asi), který měl už v deseti hlas jak Vlasta Rédl. Jediné slovíčko kterému rozumněl Čech i Rumun bylo bryndza. Tím byla taky celá velmi krátká konverzace zahájena. Bača je zval do salaše na bryndzu. Jim se však při pohledu na vzdálenou salaš podlamovala kolena. Na oplátku nabídli k ochutnání 80% Stroha, což s bačou, který byl určitě mladší než oni, jen tak nevypadal, pěkně zacloumalo. Dál jen tak mlčky postávali až i bačovi došlo, že tyhle evropany do salaše nedostane a pomalu začal přesouvat stádo dál. Chlapci se po té nasoukali do spacáků a ačkoliv ještě nebylo ani devět, za štěkotů psů a bačova pískání usnuli.
Králík jakožto samozvaný vedoucí expedice z těch pár předešlých návštěv hor tušil, že počasí bude dopoledne dobrý, pak asi bude chcát a navečer by mohlo být zase hezky. Nechtěl ale hned první večer otravovat s budíkem. Příroda tedy zaúřadovala sama a kolem sedmé ranní se začali postupně probouzet do nádherného slunečného jitra. U snídaně, ke které se většinou podávali čínské polívky, debatovali o uplynulé noci. Shodli se, že přestože stanovali v 1500m.n.m.noc nebyla nijak výrazně studená, a že se všichni po vlakovém utrpení krásně vyspali. Tedy samozřejmě až na dvojci Voďour – Králík, kteří si slavnostně slíbili, že pro příště musí najít rovný kus půdy, jinak to bude opět utrpení.
Dvě hodiny uběhly od probuzení, než bylo opět všechno vybavení naskládáno do krosen a vyrazilo se vzhůru na rodenský hřeben. Dnešním cílem bylo dobýt druhý nejvyšší vrchol pohoří Rodna – Vf. Ineu 2279m.
Ani né po půlhodině míjeli prvního protijdoucího horala-turistu. Byl to Rumun a měl pro ně celkem zásadní informace o předpovědi počasí. Dobrou angličtinou jim doporučil nevystupovat na Ineu, protože předpověď slibuje na dnešní a další dny bouřky. Sám prý cestuje nalehko a krosnu má v chatě půl hodiny vzdálené. Sice stále panovalo krásné slunečné počasí, ale pohled do Mordoru (tak pojmenovali krajinu před nimi, kde to vypadalo jak z filmové trilogie Pána Prstenů) dával spíš za pravdu Rumunovi.
Škoda, že se nelze na mapu Rodny stoprocentně spolehnout. Stejný znak je použit pro obydlí naprosto neslučitelné kvality. Zatímco v prvním případě se pod značkou chata nacházaly pouze základy olezlé lišejníkem, v druhém případě opravdu nalezli nádhernou dřevěnou chatu, přesně podle Rumunova popisu. Na mapě je označena názvem Salvamont Curatel. Součástí chaty byla opodál postavená nádherná dřevěná kadibudka, kterou Králík neváhal otestovat. Dle jeho slov se jednalo o krásný zážitek, jen toho mohlo bejt víc. Po návratu našel skupinu vášnivě debatovat o dalším pokračováním. Někdo chtěl pokračovat dál stylem „ať se děje, co se děje“, někdo zase upřednostňoval bezpečný pobyt v chatě. Jelikož nebylo ještě jedenáct, nechtěl Králík o zůstávání v chatě ani slyšet a tak se společně dohodli na kompromisu. Vyjít do průsmyku Saua cu Lac 2140m a v případě ucházejícího počasí dobýt vrchol, který byl už kousek. Pokud počasí nebude dobré, sestoupit a utábořit se u jezera L. Lala Mica 1920m.
U pramene pod chatou doplnili vodu a šlo se dál. Od případného bloudění je zachránil bača opět s velkým stádem a několika psíkama, který je nasměroval správným směrem. Ačkoliv to zprvu nevypadalo a na jeho hlavu padaly různé tituly, po několika set metrech pernýho stoupání se na trávě objevila spásná modrá značka. Bačovi bylo rázem vše odpuštěno.
S narůstající výškou bylo jasné, že nebude třeba řešit, jestli na Ineu vystoupit či ne. Otázkou bylo pouze, kdy začne pršet a jak moc to bude zlý. Naštěstí se tím nemuseli moc dlouho zabývat, protože pršet začalo poměrně záhy. Nejdříve klasicky pár kapek, které postupně přerůstaly v trvalý déšť. V důsledku rychlého pochodu se celá skupina dost natáhla, naštěstí viditelnost byla celkem dobrá. Vpředu určoval tempo tradičně Králík, který by snad nesnesl jít poslední, následován Mošákem a Voďourem. V průsmyku se ani nestavělo na poradu a rovnou se zamířilo k jezeru. Sestup po mokrých kamenech hrozil co chvíli nepěkným výronem kotníku.
Plácek před jezerem opravdu nesl stopy po táboření (rozuměj několik ohnišť a plechovky zastrkané pod kameny), ale hlavně to byla rovina. Voďoura s Králíkem čekala premiéra stavění stanu v dešti, zvádli to ale rychle, stejně jako zbývající dvojice zocelené již včerejškem. Paradoxem je, že do půl hodiny od postavení stanů přestalo pršet, ale to už tak hólt někdy bývá. Když ještě vysvitlo slunce, začali se sušit po kamenech boty a různé druhy mokrého oblečení. Navíc Foom se s Králíkem vydal k jezeru dostát trochu té hygieně. Nutno podotknout, že to byla velká oběť. Voda byla tak studená, že skončili u namydlení nejdůležitějších partií a rychlého ošplouchnutí. I tak je chodidla pálila ještě pěknou chvíli.
Než se stačili domluvit co dál se zbytkem odpoledne (procházka po okolí, případně výstup na Ineu) přihnal se další déšť a uvěznil je zpátky ve stanech. Dvě hodiny trvající déšť opět přestal a vrcholek Ineu ani nebyl v mracích. Ačkoliv už bylo sedm večer Voďour s Králíkem na nic nečekali a nalehko vyrazili. Zbytek tlupy šel prozkoumávat okolí jezera, včetně sněhového pole ve skalách. Výstup dvojici Králík-Voďour trval ani né 45 minut. Dobytí druhého nejvyššího vrcholu Rodny Vf. Ineu 2279m dávali navědomí hlasitým halekáním, které jim čtveřice pod nima oplácela. Z Ineu byl nádherný pohled na celé pohoří Rodnei, Suhard a Maramures, včetně bouřek, které tam zuřili. Zvláště pohled do Mordoru a úzký hřeben, který museli zítra přejít, vzbuzoval respekt.
Samotná noc hlavně pak usínání bylo trochu divočejší než noc první. Vítr a déšť se postaraly o zajímavou kulisu před usnutím. Ráno ovšem vše vynahradilo. Krásný východ slunce a údolí utopené v mracích připomnělo pamětníkům svítání na Srí Lanské Adamově hoře. Pohled na tuhle krásu vylákal z teplých spacáků i zaryté spáče ze stanu číslo 3, Moša a Poulu (označení stanů se vykrystalizovalo dle toho, jak rychle byla posádka připravena k odchodu). Oproti včerejšímu ránu byl také rozdíl v teplotě. Přeci jen stanovali už skoro ve dvou tisících a to se muselo někde projevit.
Jinak probíhalo vše téměř stejně. Uvařily se čínské polívky a čaje, sbalily se vlhké stany a vyrazilo se. Oproti plánu s 15 min zpožděním a to dal ještě Králík budík na 5:40.
Pochod po hřebeni nebyl rozhodně snadnou záležitostí. Radost z hezkého rána a pěkné cesty brzy vystřídalo roztrpčení z šedivých mraků a náročných stoupání i klesání. Všichni se po skončení expedice shodli, že se jednalo o nejnáročnější část přechodu. Klesání místy okořenily o něco více exponovaná místa. Náročnost zvyšovala především všudypřítomná vlhkost, která činila skály značně kluzké.
O další malé rozptýlení se postaralo stádo koní pasoucích se na hřebeni. Nebyli natolik plašší, aby se nenechali z blízka vyfotit. Ovšem nechat se pohladit, nebo snad dát jim krosnu na hřbet, jak se taky ozvalo, rázně odmítli. Dál už se zraky všech ubíraly na nejbližší viditelný kopec. Mohlo se totiž jednat o Vf. Gargalau 2159m, překřetěn na Gargamel, což by znamenalo jediné. Poslední kopec na který je potřeba vystoupit a po něm už jen sestup do tábořiště.
Nebylo to sice zadarmo, ale i ten Gargamel byl zdolán. Úleva, že dnešní trmácení je už u konce, jim pomohlo zdolat i nepříjemné štěrkové klesání. Následovala nejlepší část každého dne. Po šesti hodinách pochodu hledání tábořiště a stavění stanů. Ať totiž pršelo nebo svítilo sluníčko, to že se začly stavět stany, vždycky znamenalo, že už se dál nepůjde. Celkem rovný plácek našli poblíž jezírek v závětří za skalním útvarem. Krásné místo umocnila návštěva sluníčka, kterého si tento den moc neužili. S ohledem na rychlé změny počasí využili této chvilky na velkou hygienickou akci v menším jezírku. Velké, které měli hned vedle stanů, si totiž biolog Bimbo, který vždy spolehlivě určil každého brouka a květinu, vybral pro své chemické pokusy a odebírání vzorků. Teplotu vody v jezírku ocenil především Foom s Králíkem, pro které to byl doslova balzám oproti včerejší tryzně pod Ineu.
Noc opět studená a deštivá. I ráno visely mraky darebně nízko. Naštěstí očekávaný déšť se nedostavil,
ale vykopat se ze spacáků jim tentokrát sebralo více psychických sil než v dnech uplynulých. V horách se žádná chyba neodpouští a málo kdy dostane člověk druhou šanci. Přesvědčit se o tom mohl Králík, kterej teď bez příboru odmítal snídat a snažil se náhradní lžíci si vyřezat. Stejně tak se o tom přesvědčili Mošák s Bimbem, kteří podcenili přípravu před zalehnutím do spacáků a jejich pohorky nebyly právě suché.
Čtvrtý den přechodu Rodny nebyl nijak náročný, což se po předešlé hřebenovce celkem hodilo. Hned na startu všechny překvapil Bimboš. Asi že ho štvalo pořád chodit vzadu, neskutečně to napálil a zabrzdil se až o první větší kopec. Původní plán dojít k průsmyku Saua Intre Izvoare, utábořit se tam a nalehko dobýt nejvyšší vrchol Rodny Vf. Pietrosu, se během pochodu ukázal jako hodně nereálný. Zaprvé ze základního tábora by to byla ještě pořádná štreka a navíc, i když nepršelo, viditelnost byla často mizivá. Během pochodu občas potkávali i jiné skupinky horalů, na což zatím nebyli zvyklí. Asi nejvíc jim dalo setkání s maďarskou tlupou, která poskytla cenné informace o dalším tábořišti.
Před druhou odpolední sešli k jezírku L.Rebra (1935m), našli pěkný kousek země a utábořili se. Počasí zprvu bylo natolik příznivé, že jim umožnilo i dosoušet vlhké části oblečení. Když už si začali pohrávat s myšlenkou dobytí Pietrosu již dnes a získat tak de facto den k dobru, přihnali se z údolí dešťové mraky. Zalezlí ve stanech hráli karty, spali, četli a mezi dvojicí Voďour Mošák dál pokračovali líté boje na šachovnici. K překvapení všech měl značně navrch Voďour. A ačkoliv Králík občas vykoukl ze stanu a zahlásil“ „už vidím modrou oblohu“, byl to jen výkřik do tmy, respektive do hustých, vodou nasáklých mraků.
S těma hláškami to bylo tak. Celé to odstartoval pochod v Brdech, kde se hojně používalo slovo pro označení dámského přirození s íč uprostřed. To se přeneslo i do Rumunska. Navíc postupně všichni převzali Bimbův vysokoškolský slang a za chvíli mluvili jak parta dlaždičů po pěti pivech. Místo je to v pohodě, ok, se vžilo Poulovo cájk. A čím víc to bylo v pohodě, tím delší cáááájk muselo zaznít. Následovali klasické otázky, které měli za úkol rozhodit vedoucího expedice: „Už tam budem?“ „Jak poznáme tábořiště?“ nebo vedoucího oblíbené „Co budem večeřet?“ a „Co budem dělat, když bude ráno pršet?“
Déšť už je ze zajetí stanů nepustil. Měli tak možnost vyzkoušet si jaké je to uvařit si jídlo přímo ve stanu. Po večeři nezbylo než zalehnout a pokusit se prospat do lepšího rána. Vítr a vytrvalý déšť tomu dávali efektní kulisu.
Třetího dne od pronesení legendární věty se Foom konečně dočkal a tak mohl v osm ráno pronést z plných plic větu: „Králíku, co budeme dělat, když bude ráno pršet?“ Je to tak. Uplynulá noc žádné změny počasí nepřinesla. Dlouho trvající déšť rovněž prověřil odolnost stanů. Foomův vyženěný coleman jako jediný obstál na výbornou. Králíkově stanu tu a tam něco prokáplo, stejně tak Mošákovi. Ale nic dramatického.
Dopoledne se hrály opět karty a šachy, ale už to všem tak lezlo na nervy, že začali prosit Brdomrda o slitování a aspoň mírnou změnu počasí.
Brdomrd, jemuž byla celá expedice zasvěcena, byl totiž přísný a spravedlivý vládce všech evropských hor. Naše skupinka dokonce podnikla před Rumunskem menší expedici do rodných hor Brdomrda –Brd, kde na jeho počest pojmenovala dosud bezejmenný vrch a označila ho cedulí.
Jestli Brdomrd skutečně existuje, nebo je jen v hlavách našich schizofrenních alkoholiků, netušíme. Jisté je však to, že v jednu hodinu skutečně pršet přestalo. Pro ně to byl jasný signál vydat se na vrchol. Nalehko. Stany i výbavu nechali na místě doufajíc, že vše zůstane na místě. Samozřejmě cennosti a malé zásoby vody měli s sebou. Ani nevadilo, když po pár minutách chůze začalo opět mrholit. I moknout v mlze bylo lepší, než zůstat dál ve stanech. Během stoupání navíc déšť ustával a tesně pod vrcholem probliklo občas i sluníčko. Na Vf.Pietrosu 2303m stanuli po dvou hodinách.
Ač neoznačen, dle opuštěné meteorologické stanice nebylo pochyb, kde se nacházejí. Zároveň to byla příležitost pro Mošáka s Králíkem vyndat plechovkové pivo a pro Poulu nachystat na společnou fotku památnou českou vlajku. Byla to taky šance jak se ozvat do Čech. V údolí Tisíce dešťů (jak ho pojmenovali) totiž nebyl signál.
Pro návrat si zvolili jinou cestu, než tu která je přivedla na vrchol. Na mapě vyznačená, v terénu už bohužel ne. Začátek byl ale perfektní, težko někoho napadlo, že by byl problém se jí držet. V sestupu k jezerům se už u mnohých projevila únava z nastoupaných a sestoupaných metrů, kde především kolení vazy dostávali zabrat. Samotná jezera určitě stála za vidění. Kaskádovitě seřazená, zasazená do krásného kousku přírody.
Za jezery je čekal přechod kamenného pole. Po jeho zdolání, kde to zase zavánělo výrony kotníku, se bohužel se snižující viditelností začala cesta ztrácet, až zanikla úplně. Velmi rychle zapomněli na krásy jezer, protože každým krokem v mokré trávě se jejich boty nacucávaly vodou víc a víc. A to nebylo pořád to nejhorší. Fooma chytlo koleno, viditelnost se snížila na minimum a pomalu se do jejich myslích vkrádaly myšlenky o zabloudění. Veselé myšlenky, jak se k sobě budou tulit až jim bude v noci zima, vystřídaly ty o tom, jestli je opravdu možné zabloudit a minout stany. Když ušli v mokré trávě další půlhodinu, v botách jim čvachtalo, další a další přejité horizonty nic nenasvědčovaly jejich poloze, sebrali zbytky logického myšlení a stočili kormidlo vpravo ostře nahoru na hřeben. Snažili se tak natrefit na cestu, po které stoupali na vrchol a to se skutečně podařilo. Jak se ukázalo do base campu jim chybělo jen čtvrthodiny chůze. Byla to cenná lekce, jak se skutečně nevyplácí podceňovat počasí na horách.
Další překvapení je čekalo u tábořiště. Kolem stanů rozházené odpadky a než poznali co se doopravdy stalo, trochu jim zatrnulo, jestli tábor nenavštívil zloděj. Tedy on to přeci jen zloděj byl. Bílý pes, nejspíš patřící k opodál postavenému stanu, si trochu pohrál s taškou s odpadky a Králíkovi roztrhal houbičku na mytí.
V údolí Tisíce dešťů bylo opět darebně ošklivo. Nezbylo než vymyslet, jak v malých stanech rozprostřít mokré kalhoty, aby do rána neshnily a zalehnout do spacáků.
Pátý den přechodu Rodny začal pozvolným balením tábořiště. Přispělo k tomu jak nečekaně slušné počasí tak i to, že dnešek měl být ve znamení postupného sestupu a přiblížení k civilizaci.
Bílý, chlupatý zloděj jakmile zmerčil aktivitu v tábořišti, přiběhl zkusit něco vyžebrat k snědku. Bez šancí nebyl, zvlášť když je v týmu milovník fauny a flóry, biolog Bimbo. Skotačení odměněné pravým řízkem ještě z Čech mělo za následek to, že když při odchodu psa odehnali, už je čekal nahoře na cestě. Brzy pochopili, že Gora se jen tak nezbaví a pokud s nimi půjde až do města, nebude o zábavu nouze. Cestou totiž potkali několik bačů a jejich ochránci stád velmi nelibě nesli přítomnost bezprizorního psa.
Za sedlem Saua Batranei došlo k menšímu zaváhaní. Již delší dobu šli téměr po rovině, v nízké viditelnosti a louce značně nasáklé vodou. Nikde žádný kámen kam by šla značka nakreslit. Prostě a jednoduše zabloudili. Na kopci Vf. Batrana 1710m sice značku našli, leč vedoucí jiným směrem než potřebovali. Padala různá řešení nastalé situace, z nichž většina neprospívala Králikovu duševnímu zdraví. Rostoucího pysku si asi všimnul Foom, který se ujal vedení a namířil si to cesta necesta, mlha nemlha někam do míst, kde se mohla cesta nacházet a vyplatilo se.
Sestup již správnou cestou je brzy zavedl na hranici lesa, kde začalo pomalu přituhovat. Strmá a bahnitá cesta si začala vybírat svou daň na kolenech horalů. Zakrátko to vypadalo jak vracení se veteránů bitvy u Little Bighornu.
Příležitost k rozbití tábora se naskytla v průsmyku Pasul Pietrii 1196m, ale nebylo to zrovna místo krásou oplývající. Dřevěná bouda s podlahou pokrytou odpadky navíc blízko silnice (dle rumunských měřítek, v Čechách bysme jí našli jen v turistických mapách jako polní cestu), navíc bez pramenu pitné vody. Ale venkovní stůl s lavicemi využili ke krátkému odpočinku. Poula s Bimbem podnikli krátkou expedici do lesa za účelem sběru hub a Králík také zašel do lesa, ale naopak tam něco zanechat. Ulevilo se i Voďourovi. Dle jeho slov už to s nim nebylo k vydržení.
Sestupem namožená kolena si odpočinula ve výstupu od průsmyku pod vrchol Muncelul Rajos 1703m. Tady se naplno projevila nespolehlivost do té doby jakž takž fungující mapy. Ale popořadě. Téměř v každém cestopise který četli, nechyběla návštěva salaše, kde za nějaký peníz či cigarety poskytli bačové něco z vyráběného sýra, bryndzy. Nechtěli o tento zážitek přijít a jejich chvíle přišla právě na pastvinách pod Rajosem. Kousek pod nimi byla obydlená salaš. Mošák s Voďourem hlídali krosny a Gora, zatímco zbytek se vydal pln očekávání pro bryndzu. Pár desítek metrů před salaší se páslo stádo koz a ovcí hlídané samozřejmě psy. Naštěstí je včas zmerčil klučina, který je mezi nimi provedl. Vyhráno ale zdaleka neměli. Před salaší začala půda povážlivě měknout a bahno to rozhodně nebylo. Poslední metry se pak Foom s Králíkem doslova bořili do sraček. Poula s Bimbem nemajíc tou dobou kotníkové boty se do tohodle dobrodružství odmítli pustit.
Samotná salaš byl trochu masakr a kulturní šok. Všudypřítomný kouř z ohniště uprostřed si klestil cestu skrz střechu ven. Po stranách něco jako postele, malé rádio na baterky, nějaké zásoby jídla a vaky s bryndzou. To celé obývané jedním starcem, bačou a dvěma dětmi. Z jednoho vaku odřízl bača kus bryndzy, vedle nasypal hrubou sůl a vybídl je k ochutnání. Dál připravil do misky jakýsi polotovar z mlíka, kde plavaly kusy sýra. Obojí bylo nezvyklé chuti, ale vůbec né špatné. Vzájemné okukování přerušil Poula s Bimbem, kteří nějak vymysleli, jak se dostat dovnitř. Králík pak dal každému z mužů po krabičce cigaret, sbalili sýr a rozloučili se. Kloučkům snad že bylo líto, že nic nedostali je doprovázeli až ke krosnám, kde dostali hašlerky a překvapivě taky Gora, o kterého projevili zájem.
Po několika minutách pochodu (kdy jim Goro samozřejmě utekl a museli si pro něj přijet na koni a z obojku už se nevyvlíknul) zaslechli jen úpěnlivé zaskučení. Těžko odhadovat co se přihodilo, ale radostí z nových pánů to asi nebylo. Úpěnlivě skučet mohli ale i oni, když po kilometru chůze zjistili, že jdou úplně špatně a museli se vrátit téměř až k salaši. Průzkumník Poula naštěstí našel správnou cestu, ale bylo to Pyrrhovo vítězství. Dle mapy se totiž měli nacházet ve výšce kolem 1400m. Po vrstevnici měli obejít Muncelul Rajos a dál klesat ke státní silnici. Nic z toho je ale nečekalo. V příkrém stoupání si spíš připadali, že brzy na samotném vrcholu stanou. A Bůh ví jestli se tak nakonec nestalo, ale zkrze mraky toho nebylo moc poznat. Dívat se na mapu nemělo vůbec smysl, protože ta zkrátka neodpovídala skutečnosti. Avšak nedílnou součástí výstupu je i sestup a tenhle už hodně bolel. Morálka mužstva byla pod bodem mrazu. Králík musel svatosvatě slíbit, že při prvním náznaku místa příhodného k stanování to zapíchnou. Bohužel takové místo né a né přijít.
Až konečně při výstupu z lesa v jakémsi sedle našel se kus rovné země. Shodou okolností, zrovna když postavili stany, k nim mířil pár horalů. Kluk s holkou, Němci. Na mapě jim určili jejich polohu. Kdesi v té mlze přešli odbočku vedoucí do vesnice Dealu Stefanitei a teď byli na cestě k průsmyku Pasul Setref. Moc je to ale nerozhodilo, zas tolik si nazajdou a hlavně, že tenhle hodně dlouhej den je za nima. Byl to vlastně den, kdy ušli nejvíc kilometrů.
Večer se ještě Poula, Voďour a Králík vypravili do lesa pro dříví na oheň. Jako na potvoru celý den míjeli podél cest krásné suché stromky a teď skoro nic. Všechno mokrý a napůl ztrouchnivělý. Nicméně něco přitáhli a ačkoliv se Poula snažil vylákat ostatní k ohni, déšť a únava mu plán dokonale zhatily.
Poslední probuzení uprostřed krásné horské přírody. A Rodna jako by měla výčitky svědomí, se rozhodla to poslední den vynahradit a je krásně. Stejně jako první den. Což se jim hodilo při balení stanů, které mohli krásně vyschnout.
Rekordně pozdní opuštění tábořiště. Až na půl desátou. Ale mohli si to dovolit. Čekalo je pár kilometrů v terénu, pár po silnici a pak už jen vlakový přesun do Baklažánu, kde jim vlak odjížděl až v sobotu v 0:34. Jestliže samotný start začal pěkným kopečkem, dál se pokračovalo strmým klesáním, někdy v mokré trávě, někdy po bahnité cestě. Když se však na horizontu naskytl výhled do průsmyku Pasul Setref 818m zavládlo ve skupině nadšení a kdekdo si jistě v duchu rekapituloval prožité dny s krosnou a Brdomrdem na hrbu.
Průsmyk měl velkou výhodu, že ho protínala opravdová silnice a jakožto bod, kde většina pochodů v Rodně začínala nebo končila, disponoval stánkem s chlazeným pivem. Po přípitku chmelovým mokem zmerčili kluci opodál stojící autobus z Čech. Foom s Králíkem se vypravili zjistit, jestli by nebyla možnost odvozu do 3km vzdálené vesnice na vlak. Řidiči byli velký pohodáři a i když sami tuto možnost zmínili, bohužel to z organizačních důvodů nebylo možné. Čekali totiž na pár turistů, kteří byli v okolí na procházce. Zbytek autobusu šel taky přechod Rodny a podle zpráv dost trpěli. Nemusim snad dodávat, že ego jim rázem vyletělo o dvě patra nahoru.
Nakonec dojít do vesnice Dealu Stefanitei 670m byl menší problém, než se z ní dostat. Když po troše bloudění našli vlakové nádraží, od výpravčího se dozvěděli, že první vlak, který tu zastaví, přijede v 18:30. Bylo 12:28. Pán je ale odkázal na autobus. Někteří domorodci koukali trochu divně, když je skupinka už potřetí během chvíle míjela, ale jinak měli štěstí. Autobus odjížděl pár minut po jejich příjezdu a dovezl je až do městečka Salva. Na nádraží, kam po krátkém pochodu došli, sotva stačili rozendat smradlavý a mokrý fusekle na sluníčko a už zase balili, protože jim jel vlak do Becleanu.
Baklažán zhruba o velikosti Milevska neměl asi často tu čest, že by se po jeho ulicích procházeli turisté. Takže byli spíš za exoty. Naštěstí se jim podařilo nechat krosny v úschovně na nádraží, směnit v bance nějaký peníze a vyrazit konečně na pořádný žrádlo. Požadavek na typickou rumunskou restauraci úplně nevyšel podle jejich předtav, když je kluk z Vodafonu poslal někam, kde měli sedačky z bílé kůže. Na druhý pokus teda skončili v jakémsi bistru, ale jídlo bylo ok a hlavně: točený pivo. Co víc si může člověk po týdnu v horách přát.
Po jídle se rozdělili na dvě půlky. Jedna vždy hlídala krosny (úschovna již byla zavřená) a druhá chodila po krámech. Kupovaly se hlavně chleby, sýry, salámy, voda a alkohol. Ten nejvíc. Navíc se Králíka zmocnila nákupní horečka, takže kvůli jeho nákupům prošli Poula s Mošákem půlku města. Rozhodně ale ty žebra, s okurkami, chlebem a pivem za to stály.
Od půl devátý už natrvalo okupovali lavičky před nádražní halou a krátili si čas hraním karet a popíjením piva. Rozhodující zlom nastal ve chvíli, kdy objevili ve stánku půl litru 20% rumunského rumu v přepočtu za 30Kč. V kombinaci s colou to vytvořilo velmi důstojnou náhražku Cuba Libre. Jak docházeli lei, zábava nabírala na obrátek. O společnost se jim starali cestující čekající na svůj vlak. Jeptiška se sedmi dětmi, nebo velmi výřečná mladá matka.
Do vlaku nastupovali v podroušeném stavu a průvodčí si hned přilepšil o 20 euro, když jim nabídl azyl v první třídě. Nutno dodat, že to bylo skvěle investovaných 20éček. Přeci jen vyspat se v kupé nataženej přes sedačky, lahoda. Zbuzeni byli až maďarským průvodčím, kterému neštymovala druhá třída na jízdence a náš pobyt v první. Za 3.500 foryntů byl ochoten tuto disproporci tolerovat, ale zas takový vokurky nebyli, aby rozdávali peníze na počkání a tak se na zbytek jízdy (asi 2 hod) přemístili do druhé třídy.
V Budapešti zabrali v právě přistaveném vlaku kupíčko a ještě jim zbylo dost času nakoupit k snídani kebab. Slovenskem profrčeli ani nevěděli jak a už tu bylo Brno, kde se rozloučili s Bimbem, který pokračoval do Budějic po vlastní ose. V momentě, kdy si říkali, jak je cesta zpět v pohodě, nastaly menší komplikace, které vyvrcholily ve stanici Zámrsk. Jestliže se mnohým muselo zdát divné, proč mezinárodní rychlík Budapešť – Berlín staví ve stanici, kde nemají ani hospodu, průvodčí intercomem vše osvětlil. Mašina je kaput, bude se přistavovat jiná. Zpoždění tou dobou mající 45 minut bude narůstat. To vše ve vlaku, kterej stojí na sluníčku, ve stínu 30° a klimatizace nefunguje. Naštěstí přistavená herka měla alespoň tolik sil, že dojela do Pardubic, kde všichni, kdo vystupovali v Praze, přestoupili na normální rychlík. Šanci nakoupit nějaké pivo si samozřejmě nenechali ujít, takže cesta byla zase veselá a loučení v Praze o něco víc nostalgické.
