Černá zkrocená Hora
17.-29.8. 2011
Od průlomové expedice na Srí Lanku byla účast na všech dalších expedicích nebo ostatních dobrodružných výpravách hojná. Někdy dokonce na hraně únosnosti, ale vždycky se to nějak zvládlo. Při loňském pochodu rumunskou Rodnou se ale stále častěji a nahlas začaly ozývat hlášky typu: "Tohle je moje poslední expedice" případně "Za rok už budu mít dítě, další dovolená až za dvacet let". Samozřejmě, že mě to mrzelo. Vždyť jsme byli taková skvělá parta. Spolu jsme podnikali tolik věcí, až nám to všichni záviděli, když jsme to na baru barvitě líčili.
Již během mého prvního pořádného čundru jsem věděl, že příští rok do nějakých hor vyrazím znova. Možností bylo spousty. Otázkou bylo, jestli se mi vůbec podaří sehnat někoho, kdo by jel se mnou. Sice jsem házel ramena, že klidně pojedu sám, ale přiznejme si to upřímně. To by byl sotva poloviční zážitek.
Nakonec po načtení cestopisů z různých evropských pohoří se mi zalíbilo pohoří Durmitor v Černé Hoře. Během února jsem rozeslal e-maily k obvyklým adresátům a čekal. Jak se dalo čekat, ze všech adres se začali vracet omluvenky, až zbylo nepřeškrtlé jen jedno jméno. Poula.
den první
Tak tomu se tedy říká ostrý start. Budíček ve 3:50. Loučení s Lucíkem. 23 kg krosnu na záda, rychle na zbraslavské náměstí a prvním ranním autobusem do centra Prahy. Mám klasicky trochu šponu, ale nakonec vše v pohodě. V 5:15 se vítáme s Poulou na hlaváku. Do odjezdu vlaku Avala z Prahy na černohorské pobřeží zbývá 20 minut.
Na nástupišti se žádné davy lidí nekonají. Po příjezdu vlaku v poklidu nalézáme naše kupé. Oproti loňskému tripu do Rumunska jsme zvolili pohodlnější variantu cestování vlakem, a sice lůžkové kupé. Nebo lehátkové? Pořád si to pletu, každopádně jedno z nich je o něco dražší a tomu jsme naštěstí dali přednost. Ve finále totiž jde o jedno a to samé kupé, ale při dražší variantě jste v kupé maximálně čtyři. Což pokud cestujete i s krosnama, hraje podstatnou roli, protože, jak okomentoval hned zkraje Poula, horní lůžka jsou jen pro raněné. Za zpáteční jízdenku jsme tak nevyplázli víc než čtyři litry.
V Pardubicích, Brně a naštěstí ani v hlavním městě Čoboláků Bratislavě do našeho kupé nikdo nepřistoupil. Jedinečnou možnost jak dohnat spánkový deficit, jsme ale nevyužili. Prostě se nám spát nechtělo. Trochu jsme popíjeli, ale nic extra. Skvělé na našem vagónu bylo jeho poslední kupé, kde byla jakási improvizovaná kuchyňka, kde za velmi přijatelné ceny šlo koupit něco k jídlu (párky, guláš) nebo k pití. Loni chtěli Židi z Německa za třetinku Krušovic 99 Kč, tady prodávali desinu Gambáče za 26 Kč. Paráda.
V půl jedné přijíždíme na nám dobře známé nádraží Budapešť - Keleti. Tentokrát nás ovšem žádný přestup nečeká. Lůžkové vagóny zůstávají, jen se připojí nové vagóny. Do vlaku se tentokrát hrne spousty cestujících. Naše kupíčko však odolává. Až teprve chvíli před odjezdem k nám přistupují ......chvíle napětí..... dvě Francouzky. Dvě mladý Francouzky, ovšem na přihlášku do Miss to není. S lístkem až na konečnou do Baru. Trošku zápolí s krosnami, jedna dokonce šahá po ruční brzdě, aby se přitáhla nahoru. Zkoušíme trochu konverzovat, ale ti Francouzi si stále myslí, že francouzština je globální jazyk. Jedna trochu anglicky umí, druhá tak maximálně pozdravit.
Cesta tedy ubíhá podobně jako do Keleti, tudíž pomalu a nezáživně. Změna nastává až na srbských hranicích, kam dojíždíme kolem půl páté. V hraničním městě Subotica se bude masivně přepřahat a my tudíž máme přes dvě hodiny volno. Zamykáme kupé a vyrážíme na blint do města. Nakonec nás osud zavane do jedné moc příjemné picérie. Ceny jsou pouze v srbských šušních a my vůbec netušíme, jakej je přepočet. Pořád je to ale Srbsko, extra draho tu být nemůže. Po zjištění, že se tu dá platit kartou, si každý dáváme pizzu a pivo. Platíme nějakých 1.100, což, jak se později dovídáme, je cca 11euro. Pohoda.
Po sedmé večerní pokračujeme dále do hlubin Balkánu. Při udržování pitného režimu se na chodbičce dáváme do řeči se studentem Vaškem z ValMezu. Na internetu se dal dohromady se dvěma holkama a mají namířeno do Prokletých hor v Albánii. O těch jsme také původně uvažovali, ale po načtení pár cestopisů jsme trochu vyměkli. Vašek má však ruce jako lopaty, lejtka vyrýsovaný jako Mošák, klasickej Nebojsa. Jen těm jeho holkám se tam prej moc nechce. Zveme ho k nám do kupíčka a párty, o které jsme si už mysleli, že nebude, se konečně rozjíždí. Již legendární instantní Cuba Libre ve dvou pet flaškách rozvazuje jazyk i nemluvným Francouzkám. S přibývajícím večerem už se ani neobtěžují chodit kouřit na záchod. Spolu s těmi všemi prázdnými lahváči povalujícími se kolem, to v kupé vypadá jak v klasický nádražce. V jednu ráno usuzujeme, že je na čase párty ukončit. Dáváme lehátka do operativní polohy a s holkama se domlouváme, že zabereme dolní pryčny.
den druhý
Svědomitý konduktor nás přišel ráno vzbudit. Tušil, že těžká jsou rána opilcova a dal nám dostatek času před naší výstupní stanicí Mojkovac. Opouštíme kupé, Marínu a Kláru, který jsou ještě úplně kožený. Vlak během cesty Srbskem nabral dvou hodinové zpoždění, takže místo 5:36 jsme vystupovali o půl osmé. Nádraží v Mojkovaci je zahalené mlhou. Stejně jako naše mysl. Přemýšlení o tom, jak se dostaneme na autobusák, nám ulehčil číhající taxikář, který nás tam za euro hodí. Během cesty chytře začal porovnávat, kolik dáme za autobus a kolik, když pojedeme s ním. Poslední po čem jsem po ránu toužil, bylo přemýšlet a počítat. Přesto nabídka byla zajímavá. Do 70 km vzdáleného Žabljaku za 25 éček. Sakra, to je bratru 650Kč. Sváťa nás vozíval z Kovářova za tři stovky a to je to 10 km. To je třikrát dráž. Kašlat na autobus, berem tágo.
Než opustíme Mojkovac stavíme u krámku, kde dokupujem vodu a k snídani místní specialitu burek. Nejběžnější balkánské občerstvení je vlastně taštička z listového těsta, jejíž náplň tvoří sir (sýr), meso (maso), krompir (brambory) nebo občas i pečurke (žampiony). Jí se obvykle s jogurtem, ten jsme ale nedostali. Pokračujeme dál do hor. Po pravé straně teče řeka Tara. S narůstající výškou se postupně vymaňujeme ze sevření mlhy a naskýtají se nám krásné výhledy na stále se zvyšující skály kaňonu Tary. Místy je jeho hloubka až 1300m, což ho činí druhým nejhlubším kaňonem na světě. Hned po Grand Canyonu. Ten má ještě o 200m více.
Zhruba po 45 km přijíždíme k mostu přes Taru. S řidičem se domlouváme na krátké přestávce a jdeme se podívat na tu impozantní stavbu. Most byl dostavěn na začátku druhé světové války. V té době šlo o největší klenutý silniční most z betonu v Evropě. Jeho 365 metrů dlouhou mostovku podpírá pět majestátních oblouků, z nichž největší má rozpětí 116 metrů. Hluboko pod námi teče řeka Tara. Je už úplně jasno a viditelnost je skvělá.
Serpentýnami vyjíždíme na jakousi náhorní plošinu a blížíme se k Žabljaku. Žabljak je největší a tak trochu vlastně jediné horské středisko v Černé hoře, kde se v zimě lyžuje na svazích Savin Kuku. S řidičem se šlo domlouvat pouze slovansky, což byl občas při naší absenci ruštiny problém. Nicméně jsme vytušili, že nás neveze do námi určeného kempu Ivan do, ale do druhého, jezeru o něco vzdálenějšímu, kempu Razvršje. Hned po příjezdu ho vítá Mišo. To bude nejspíš místní předák, kápo. Každopádně se tváří stylem, že se bez jeho vědomí ani stéblo trávy nepohne. Tuhle podporu v podnikání jsme již zažili na Srí Lance, tady maj chlapci smůlu, že jim přeci jen trochu rozumíme. Přesto nakonec platím 5 euro za jakousi bílou kartu, bez který by nás určitě zavřeli na doživotí. Nebo aspoň na 12 let. Nevim, fakt nevim, k čemu ta karta je, ale nemám náladu se s nim dohadovat. Čas máme oproti očekávání skvělý, takže přebalujem krosny a vyrážíme do hor.
Přes malý kopeček se dostáváme k Černému jezeru (1416m). Jelikož jsem vede z města krásná, rovná vyasfaltovaná cesta, pohyb lidí je tu docela velký. Prodavači kolem cesty nabízejí klasickou sortu věcí: borůvky, pití, cetky. Sedíme na lavičce u jezera a kocháme se výhledem na Savin Kuk a masiv Meděd. Ubezpečuju Poulu, že na žádný z těch hrozivě se nad jezerem tyčících vrcholů dneska nepolezem. Je klidný a využívá poslední možnosti si něco koupit. Volí količku, já třetinku vody. Říkám Poulovi, že ta třetinka bude moje poslední záchrana, až nám dojde voda. Myslím to samozřejmě v žertu, ale už brzy jsem měl poznat, jak dalece to byla pravda. Maximální objem vody, který táhnu na zádech, tak činí 3,33 litru.
Je krátce před polednem a my tentokrát už doopravdy začínáme naší Durmitorskou odyseu. Jestliže kolem Černého jezera se motá spousta lidí, dál v horách jich potkáte už opravdu málo. A pokud přeci jen, tak pouze s malým baťůžkem na jednodenní túře. Rozhodně to není taková dálnice, jak se můžete dočíst v některých cestopisech. Cesta od jezera vede zpočátku lesem a po úvodní rovinatější pasáži se začíná pěkně zvedat. Po půlhodince přicházíme k rozcestí. Rovně na Savin Kuk a doprava, kudy půjdeme my, směrem k sedlu Struga. Krátká pauza přijde vhod. I v lese, který je plný hřibů, je docela slušný vedro.
Od rozcestníku se úzká pěšina začíná pěkně zvedat a brzo už opouštíme pásmo lesa. Jedna věc mě ale dost znervózňuje. Poula je neustále několik metrů přede mnou a jeho tempu jen tak tak stačím. Kolovaly zvěsti, že se svědomitě připravuje a týdně naběhá několik kilometrů, ale že by na tom byl až takhle dobře? No uvidíme, co s tím provedou další hodiny a dny.
Po dvou hodinách a 500 nastoupaných metrech jsme v sedle Struga (1910m). Čas na menší sváču, kterou zapíjíme drahocennou vodou. To byl taky nápad se ožrat ve vlaku a teď mít darebnej sušák. My se fakt asi nikdy nepoučíme. Kolem nás se z obou stran tyčí masivy Savin Kuku a Meděda, a v dály, pod sněhovým kotlem je vidět plechová bouda Alpin bivak. Cíl našeho dnešního putování. Je ale teprv 14 hodin a k bivaku to je už jen po vrstevnici. Opatrně proto navrhuji Poulovi si dnešní túru protáhnout o výstup na Meděda. Souhlasí.
Stoupání zprvu hodně prudké. Po chvíli se už ani nevyplácí používat hůlky. Lepší je jít po čtyřech a přitahovat se za trsy trávy. V sedle Devojka (2160m) vydejcháváme. Těch 250 výškových metrů dalo slušně zabrat. Bláhově si ale myslíme, že už to nejhorší máme za sebou a kocháme se výhledy na pohoří Durmitor. Další cesta totiž vede přes masiv Velkého Meděda, a jeho dva vrcholky Severni (2287m) a Južni Vrch (2285m). Paradoxně jsme tak vystoupali ještě výš, než jsme původně viděli od jezera. Ano, tam kde sem Poulu ubezpečoval, že na tenhle masiv v žádném případě nepolezem. Jako lezecká vložka to byl ale dobrej nápad. Místy byly hůlky opravdu zbytečný. V Tatrách by na těhle místech byly stoprocentně řetězy, ale zase o to víc to byla zábava. Člověk tedy nesměl udělat chybu. Na některých úsecích byly pod námi docela solidní srázy a navíc lezení s 23 kilovou krosnou vyžaduje větší obezřetnost.
Při sestupu z Meděda po skalnatém hřebínku byl opět na dohled Alpin bivak. Po krátké poradě jsme se ale rozhodli nesestupovat až k té plechové boudě. Voda tam stejně nebyla a pak, zítra bychom museli stejnou cestou zpět. Sešli jsme tedy do sedla V. previja (2145m) a posléze se nám podařilo najít jediný relativně rovný plácek na postavení stanu. Zabivakovali jsme. Těžko říct, co bychom dělali, když by nás bylo víc a my hledali místa třeba pro tři stany. Celé pohoří zdá se býti docela kamenité a travnatých, natož pak rovných kousků země je tu asi poskrovnu.
Výstup na Meděda si přece jen nějakou daň vybral. Zásoby vody se nám dramaticky zmenšily. Z 3,33 litru jsem to stáhnul na litr a půl a Poula na tom nebyl o moc líp. Večeři jsem proto volil raději studenou. K suchému chlebu jsem přikusoval klobásu a opatrně to zapíjel. Zítra musíme dojít k nějakýmu prameni, jinak bude zle. Spát jdeme ještě za světla. Za prvý jsme unavený a za druhý máme žízeň jako trám, tak to asi bude lepší zaspat.
den třetí
Denní světlo a plný měchýř nás tahá z vyhřátých spacáků. Obloha tmavomodrá, bez jediného obláčku. A ranní sluníčko, které pomalu vylézá za Savin Kukem má už v sedm ráno docela sílu. Takhle leckdy nebývalo v Rodně ani přes den. Po snídani, která byla zcela v duchu předešlé večeře (indické placky a klobása), začínám sušit stan vlhký od ranní rosy a pomalu balit. Velmi pomalu balit, neboť Poulovy ranní starty jsou již proslulé. Ve chvíli, kdy mám po snídani a začínám přeskupovat krosnu, teprve vylézá ze spacáku. Tak to dopadá, když se sejdou dva extrémy. Ale počasí nás do ničeho nenutí. Jediné v co doufáme, že u salaše pod námi se opravdu nachází pramen s vodou.
O deváté nahazujeme krosny na záda a vyrážíme k salaši. První stovky metrů klesá cesta jen pozvolna. Pár lezeckých vložek na protáhnutí. V úrovni nad salaší však pěšina nekompromisně padá dolů. Radost mi dělá hlavně sutinový úsek. Vzpomínám na Rinjani a sbíhám ho v kuse celý. Nic pro Poulovy oči. Prý před výpravou slíbil tátovi, že na mě dá pozor. Jako by nevěděl, s kým do Černé Hory jede. Kousek nad salaší se cesta nějak ztrácí, když akorát vylézá bača a ukazuje nám správný směr. Stihnul to jen tak tak. To chlupatý křoví před námi začalo nějak nepříjemně vrčet.
Slabá hodinka sestupu nám stačila, abychom se dostali k salaši Katun lokvice, 1693m. Spadli jsme o 450 výškových metrů, které zase budeme muset nastoupat. To nám v tuto chvíli ale bylo úplně jedno. Hlavní úkol: sehnat vodu. Ptám se bači na pramen, a zatímco Poula hlídá krosny, vydávám se směrem, kterým ukazoval. O kus dál je vidět polovyschlé jezírko, ale to naštěstí není oním zdrojem pitné vody. Ten nacházím kousek od hlavní cesty na Bobotov Kuk. Žádný tekoucí pramen, jak jsme to znali z Rumunska. Spíš taková malá studánka pod skálou. Neřešim žádný dezinfekční tablety, po kterých se musí alespoň hodinu čekat, až zaberou. Nabírám vodu do lahve a piju plnými doušky. Nádhera. Celý proces několikrát opakuju, až už mám pocit, že pro další vodu není v břiše místo. Vracím se k Poulovi, ukazuju mu směr k prameni a začínám chystat první teplý jídlo v Durmitoru. Nejedná se o nic jiného, že o legendární brkaši s chilli, česnekem a pažitkou.
Sluníčko se přehouplo přes střechu salaše a neúprosně zarylo paprsky do našich zad. Bylo na čase se opět vydat na cestu. 300 výškových nás čekalo při stoupání ke křižovatce u Sagorele ploče. Během celého pochodu do nás neúprosně pralo polední slunce. Doslova z nás vysávalo za dopoledne nahromaděnou vodu a nutilo jí doplňovat z drahocenných zásob. Nasadil jsem své strojové tempo a krok za krokem se zakusoval do svahu. Poulu, zvyklého dělat při pochodu přestávky, jsem nechal za svými zády. Čekal jsem až u zmiňované křižovatky, hlavu alespoň částečně schovanou za velkým kamenem. Ideální počasí na vypálení přechodek, zvlášť když opalovací krém pro měl byl už moc velkou zátěží.
Dál pokračujeme směr k Ledena pecina (ledové jeskyni). Nachází se pod vrcholem Obla glava 2303m. Na mapě cesta vyznačena není, v reálu je před námi pěkně vychozená pěšinka, po které se stoupáme dál. S přibývající výškou se otevírají pohledy zpět k Žabljaku a na celou náhorní plošinu až do míst, kde padá do kaňonu Tary.
Kolem druhé přicházíme ke vstupu do ledové jeskyně, která se před námi vynořila až na poslední chvíli. Je poznat, že se jedná o oblíbený turistický cíl jednodenních výšlapů. Pár lidí posedává u vstupu do jeskyně, odkud je opět skvělý výhled po okolí, a je opravdu vtipné porovnávat naše a jejich vybavení. Respektive na nás koukají trochu jako na blázny.
Samotná jeskyně je maličko hůře přístupná, musí se sejít po ledové stěně, ve které toho času byly naštěstí vyšlapány schody, ale určitě stojí za to se tam vydat. Uprostřed se nachází shluk různě velký a vysokých ledových stalagmitů. Samozřejmě nechybělo ani jezýrko s ledově studenou vodou, ale od nabrání vody jsem raději upustil. Nějak jsem měl pocit, že pít vodu z jeskyně není úplně dobrý nápad.
Po krátkém odpočinku jsme vyrazili dál směrem k nejvyšší hoře pohoří Bobotov kuk 2523m. Plán byl jít co nejdál a pokud se po cestě naskytne nějaké pěkné místo na přespání, zakempovat. Šli jsme jakousi kotlinou Valoviti do, která byla za všech stran sevřena okolními vrcholy. Zkraje bylo k vidění pár travnatých ploch, bohužel žádná vhodná ke stanování, ale postupem času začal těžce převládat kamen v nejrůznějších tvarech a objemech. Ve finále jsme se doprodírali kamenným polem až k začátku stoupání na Bobotov kuk. Stačilo se rozhlédnout kolem a bylo jasno, že máme jen dvě možnosti. Vrátit se zpět do míst, kde teoreticky šlo stan postavit, nebo spát pod širákem a pravděpodobně si o kameny rozervat během noci kalimatku i spacák. Přes všechen pesimismus, který nás zachvátil, zvítězila možnost třetí: najít místo ke stanování. Poulovi se skutečně povedlo jedno takové najít. A přesto, že to bylo asi nejhorší místo na stanování v dějinách, pro nás to byl jak dar z nebes. Na malém pahorku kousek relativně rovné travnaté plochy, přesně na velikost našeho stanu. Před samotným postavením stanu jsme museli rukama vyhrabat ze země pár kamenů. Některé daly docela zabrat, některé jsme museli v zemi nechat a doufat, že podlážku neprodřou.
Večer kolem nás prošli dva týpci v maskáčích, které jsme zprvu považovali za strážce parku. Ukázalo se, že jdou na těžko jako my a hledají pramen. V mapě sice zakreslený je, i já ho zkoušel hledat. A i když jsem našel místo, kde by dle okolní vegetace mohlo něco pramenit, nakonec jsem žádný pramen neobjevil. Stejně jako oni. Večeře tak byla opět studená. Zítra nás čekal výstup na nejvyšší vrchol Durmitoru a k vodě bychom se měli dostat až někdy odpoledne. A naše lahve byly opět spíš poloprázdné než poloplné.
den čtvrtý
Přesto že jsme spali v zákrytu hory, cloumaly stanem poryvy větru. Navíc ležení nebylo opravdu ideální. Já spal v ďolíku po jednom z vykopaných kamenů a Poula pro změnu na hrbu. Takže noc nic extra. Ráno ovšem opět kýčovitě krásné. Vymetená obloha, vycházející slunce pomalu zalívající světlem okolní vrcholky a to vše jsme mohli pozorovat, stačilo rozepnout vchod do stanu.
Z našeho kempu na pahorku jsme měli pěkný přehled o dění v kotlině, takže jsme zaregistrovali, že ta dvojička včetně jejich psíka už vyrazila. Touha dobýt toho dne vrchol jako první donutila i Poulu přeřadit na vyšší rychlost a nakonec jsme se setkali už na začátku stoupání na vrchol. Lehce jsme pokecali, klucí byli aus Deutschland, a vyrazili. Byl to pěkně ostrý ranní start. Nasadil jsem opět strojové tempo a na Poulu čekal až v sedle. Štěstí, že se stoupalo ze závětrné strany, protože v sedle darebně foukalo.
Během chvilky odpočinku vystoupal z druhé strany Srb George. Musel vyjít hodně brzo, aby byl v půl devátý už v sedle pod Bobotovem. My jsme hodili krosny za kus skály a nalehko vyrazili. S Georgem v patách.
Přestože vrchol vypadal ze sedla absolutně nepřístupně, samotný výstup nebyl nijak extrémně náročný. Chvilkama člověk musel použít ruce, ale bez těch krosen, to šlo úplně samo. Postupně se otevíraly výhledy na druhou stranu pohoří, kterou jsme doposud měli v zákrytu. Včetně jezer Škrčko cíle naší dnešní cesty.
V 9:15 jsme dobyli nejvyšší vrchol Durmitoru 2523 metrů vysoký Bobotov Kuk. Samozřejmě nemohly chybět vrcholové fotografie v Zissou kulichách a Poulovou velkou vlajkou, kterou snad bere hlavně proto, aby mě nasral. George se asi rád vídal na fotkách, protože pořízení jedné ani druhé mu rozhodně nestačilo. Naštěstí si v půli sestupu vzpomněl, že tam zapomněl baťoh, takže se musel vrátit a my už od něj měli pokoj.
Krosny jsme našli nedotčeny za skálou a po krátké pauze, kdy jsme pozorovali početné skupinky lidí přicházejících zdolat Bobotov, jsme zahájili sestup.
Klesání do doliny nám, i kvůli vzrůstajícímu vedru, dalo trochu zabrat. Navíc rapidně zmenšilo zásoby vody. Nyní jsme měli všeho všudy 0,5 litru pro oba. George nás ale ujišťoval, že dole voda je. Mělo se jednat o jezírko Zeleny vir. Když jsme k němu plni očekávání dorazili, zjistili jsme, že George nelhal. V jezírku opravdu voda byla, ale ani s našimi pilulkami jsme se neodvážili to risknout. Hloubka vody max 20 cm a všudypřítomné řasy nás do pití zrovna dvakrát nemotivovaly. O to víc nás šokoval jeden z Němců, který k jezírku přišel a rovnou se z něj napil. Asi nemohl nespatřit naše vyděšené pohledy, tak nás začal utěšovat, že prý má nějaké pilulky. Těžko říct, co za sajrat musel po požití téhle vody pozřít, ale my jsme jeho nabídku s díky odmítli.
Se zásobami vody na příděl a o to větší chutí dosáhnout co nejdříve zdroje pitné vody, jsme vyrazili traverzovat severní svah doliny Mliječni do. V žáru poledního slunce nás neminul přechod po kamenovém poli i šťavnatý výlez do sedla Samar. Z něj už bylo vidět V.Škrčko jezero. V opět výživném sestupu ze sedla, jsem tentokrát hrubě podcenil možné riziko. I když mi jakýsi šestý smysl napovídal: nedělej ten krok, nemusí to dobře skončit. Samozřejmě že jsem nakonec ten krok udělal. Pár setinek vrávorání a pád. Tedy spíše nekontrolovatelný sesun, kdy jsem jednou rukou zkoušel brzdit o kameny a druhou si krýt foťák. Štěstí v neštěstí, až na pár oděrek a modřin mi nic nebylo. Hůř to odnesla jedna z hůlek, která byla 15cm za špičkou ohlá do pravého úhlu. Snaha o navrácení do původního stavu vedla pouze k odlomení zbytku hůlky. Naštěstí po maximálním vytažení zbývajících dvou částí se daly hůlky dál používat, i když samozřejmě nebyly v té správné operační výšce.
Poté co jsem si od Pouly vyslechl kázání o bezpečnosti slézání skal, jsme už bez dalších extempore pokračovali dál. Za další úmornou hodinu pochodu jsme došli k jezeru, které ale nebylo přes stromy a křoviska vůbec vidět. Hned u první mýtiny jsme z cesty odbočili a zkoušeli si proklestit cestu ke břehu. Při tom se nám podařilo vyplašit dva kluky ze Zlína bivakující pod stromem pár desítek metrů od jezera. Prohodili jsme pár klasických vět, ale déle nás žízeň meškat nenechala. Přicházíme k jezeru zrovna v místech, kde by se dalo šikovně zabivakovat. Rovná a měkká půda bez kamení. Jaký to rozdíl oproti včerejšku. Vybalujem krosny, plníme lahve vodou a chladíme přehřátá těla v darebně studeném jezeře. Voda vypadá v pohodě, tak prostě plavu a piju přímo z hladiny.
Zbytek dne trávíme takovou tou běžnou kempinkovou rutinou. Pereme věci, vaříme brkaše, relaxujeme, případně sbíráme dříví na večerní romantický táborák.
den pátý
Ač podmínky ke klidnému spánku byly ideální, stejně se mi moc dobře nespalo. Asi za to mohl silný vítr, který šustil v korunách stromů a knížka, kterou sem si náhodně koupil s sebou do Monte Negra. Post-apokalyptický horor Cesta od Cormac McCarthyho. Příště si budu muset alespoň lehce zjistit, co si vlastně kupuju, neboť bát se jít na záchod uprostřed noci ve 30-ti letech, je trochu na pováženou.
Plán na dnešní den má jasný začátek a nejasný konec. Chtě nechtě musíme překonat masiv skal zvedající se přímo z druhého břehu jezera. Podle toho jak si povedeme, můžeme domýšlet cíl dnešního dne. Zatím je ale teprv ráno a to nikterak pěkné. Je trochu chladněji a hlavně se docela honí mraky. Nicméně neprší, jsme u zdroje vody, takže není důvod si odepřít nějakou vydatnou snídani.
V devět dopoledne, dvě hodiny od probuzení, vyrážíme. O kousek dál míjíme správcovu chatu. Bohužel náš pohyb v terénu není pro dobře vycvičené ucho správce nezachytitelný, takže nás hned kasíruje za 4 éčka. Poula mu alespoň vnutil svojí tašku s odpadem. V době snídaně se krásně vyčasilo a my poučeni s předešlých dní, neseme plné lahve vody, plus jsme dostatečně napity. Já tedy určitě. Při zdolávání masivu každou chvíli ucvrnkávám.
Jinak výšlap na vrchol Planica nás ničím nepřekvapil. Ono když jezero je ve výšce 1686m a musíte na dvou kilometrech vylézt do 2330m, je jasný, že to nebude jak procházka po Václaváku. Já opět nasadil svoje strojové tempo, na které už Poula vymyslel teorii. Začalo to Rumunskem a pokračovalo přes Víkendy Přežití v Brdech a jiné kratší pochody na těžko, kdy jsem zkoumal způsob nošení zrcadlovky. Na krku to mít dlouhodobě nejde a pokud to měl člověk v krosně, tak zas nic nenafotil. Letos nově jsem zainvestoval do brašny, kterou jsem ale nosil jako ledvinku. Jestli se ptáte, proč jsem si nekoupil rovnou ledvinku, tak ta se zase neslučovala s krosnou. Prostě ty bederní pásy si navzájem vadily. No a při chůzi se mi ta brašna prostě otírala o rozkrok, z čehož Poula vyvodil, že právě proto chodím tak rychle a bez přestávek.
Za tři hodiny jsme měli tuto ranní "rozcvičku" za sebou. Na vrcholu, ač bylo opět vedro, nepříjemně foukalo, takže jsme sešli kotlinou Gornja Ališnica k vyschlým Gornje lokve (dvě jámy v zemi, kde se udržuje voda) a dali si polední pauzu. U ní jsme se rozhodli netrávit další noc v horách. Respektive v horách ano, ale natáhnout to až k Černému jezeru.
Procházíme další kotlinou Donja Ališnica a po krátkém výstupu do sedla se nám opět otevírají výhledy na Crno jezero a celou náhorní plošinu. Relativní blízkost civilizace má taky za následek, že potkáváme stále více lidí. Celkem slušným klesáním spadnem o 200 výškových, kde cesta dál pokračuje lesem. Na jednu stranu úleva před vedrem ve stínu stromů, na druhou stranu se cesta neuvěřitelně vleče a je absolutně nezáživná.
Černé jezero je opět obklopeno lidmi. Někteří se dokonce koupou. My se osvěžujeme pivem. Stylově u stánku, kde jsme se zastavili před začátkem výšlapu. Po asfaltce přicházíme do kempu Ivan do, na volném plácku stavíme stan a platíme v recepci ubytko. Kemp je sice docela rozlehlý, ale podstatná část je ve svahu, takže míst pro stany zas tak moc není. Pohoří Durmitor je mezi Čechy (samozřejmě Čoboláci tu nemůžou chybět) nejspíš hodně oblíbené, protože několik jsme jich potkali v horách a i tady v kempu jsou všude kolem nás. Naši nejbližší sousedi, postarší pár z Liberecka, to je ovšem jiná sorta. Hlavně mít s sebou v dodávce dost bas piva, protože zdejší patoky se nedaj pít. Vlastně se jim tu ani moc nelíbí, lepší to prý bylo v Srbsku, kde je o mnoho levněji. Poula je už stěží vydejchává, tak raději vyrážíme do Žabljaku na večeři.
Ve městě na žádnou klasickou restauraci nemůžem narazit, nakonec sedáme na zahrádku u jakého si bistra. Podstatný je, že maj točený pivo a na jídelním lístku klasická černohorská jídla. My po 4 dnech suché, nebo v lepším případě pytlíkové stravy, máme chuť skoro na všechno. Dáme si saláty a domácí sýr jako předkrm a pljeskavica (něco jako karbanátek) jako hlavní jídlo. Všechno to, co jsme si objednali, bylo super. Ve zbytku dovolené už asi nezhubnem.
Na závěr jsme zašli do blízkého supermarketu podívat se, co nás v příštích dnech čeká za dobroty. Ceny více než přijatelné, alkohol srovnatelný s cenami u nás, takže to vypadalo velmi slibně. Na dvou kilometrovou cestu zpět do kempu jsme si koupili láhev vína. Překvapil Ráďa, když vytáhl z kapsy otvírák a mě nachytal nepřipraveného. Víno se hodilo nejen na cestu, ale i jako lék proti chrápajícímu Liberečákovi. Zlatý časy, kdy jsme spali osamoceni v horách.
den šestý
Vstáváme jako obvykle kolem sedmé. Sušíme ranní rosou zmáčený stan. Tentokrát to musí být pořádně, protože na dlouhou dobu ho z krosny nevyndáme. Fronta na omezený počet toalet je vskutku ohromující, něco podobného jsem naposledy viděl o třetině na Motoru. Nechvátáme. Včera jsme si zamluvili rafty na řece Taře. Asi to nebude žádná adrenalinová pecka, přeci jen je konec léta a vody v řece není mnoho, ale za 35 éček máme možnost se podívat na samé dno nejhlubšího kaňonu Evropy. No, nekup to.
V domluvený čas tj. 9:30 nasedáme do rozvrzané dodávky. Cestou nabíráme rodinku z Itálie a partu lidí z Chorvatska. Přejíždíme onen slavný most a stoupáme do kopců. Což je trochu divné, protože řeka je úplně jiným směrem. Nakonec přijíždíme k jakémusi rodinnému domku, kde jak pochopíme, máme nechat všechny věci. Nezbývá než věřit, že je zase všechny po návratu najdeme. Doklady a peníze aspoň dáváme ke mně do voděodolného pouzdra. Otázkou je, jak moc je voděodolné. Zatím nemělo tu čest být otestováno. Na dodání odvahy před vrhnutím se do bouřících vod řeky Tary dostáváme místní pálenku Rakija. Ta mi nikdy moc nešmakovala, ale tahle byla očividně domácí a moc dobrá. Druhý kolo jsem nevynechal a takhle na lačno, jsem toho měl docela dost.
Již s naloženými rafty a plovacími vestami se vracíme zpět za most na cestu směrem k Mojkovači. Po zhruba třech kilometrech přijíždíme k místu, kde silnice vede kousíček nad řekou a je k ní snadný přístup. Vysedáme a kormidelníci nás rozdělují do dvou raftů. My bohužel nafasujem rodinku z Izraele, kteří již od pohledu nevypadají, že by byli pro nějaký velký adrenalin. Alespoň s Poulou zabíráme místa vepředu, kde by to mohlo snad trochu houpat. Řeka je sice krásná, smaragdově zelená, ale celkem krotká. Avšak ty scenérie za to opravdu stojí.
Jen co podjedem most, přeci jen se nějaké ty peřeje objevují. Pár exponovaných úseků, kde to při jarním tání sněhu musí být opravdu hukot. Takhle se nám alespoň několikrát otře voda o šortky, pro Izraelce vrchol adrenalinu. Že je to banda líná, se potvrdí vzápětí, když nás předežene jiný raft. To je prostě věc, přes kterou nejsem schopen se přenést. Několikrát velím: "roubíky do úst", ale to bych si dřív ruku vykloubil, než by jim docvaklo, aby začali používat to, co držej rukách. Vlastně pardón, oni to používají. Odložili pádla a fotí. Kdybych věděl, jaká ta řeka bude, tak si vezmu foťák taky.
Ovšem i to pravidelné pádlování mě a Pouly znamená, že raft, co nás předjel, opět doháníme. Jenže když už se zdá, že je docvaknem, projeví se pro změnu ten náš blbeček na kormidle, který nás neomylně pošle na kámen. Škoda, že jsme se nepřevrhli a půlka posádky se neutopila. Pak by byla šance na dohnání větší. Bez boje to ale nezdáváme. Opět zkoušíme raft dohnat, zdá se, že i ti vzadu pochopili, že by si za ty prachy taky mohli trochu zapádlovat. Jestliže ale najetí na kamen byl pokus o atentát, tak to, že najednou mladá Izraelka podobná chodícímu válci chtěla zastavit na záchod, tak to byla rovnou kulka do hlavy. Na raftu se přece vykonává potřeba za jízdy a než našla nějaké křovíčko, za kterym by nebyla vidět, veškeré šance vzaly za své. Zdrceně jsem zasunul pádlo do raftu a rezignovaně zíral před sebe.
Po raftech nás dovezli zpět ke krosnám a překvapivě pro nás měli nachystaný oběd. Hlady bych snědl skoro cokoliv, ale tohle jídlo bylo opravdu výtečné. Seděli jsme u stolu s Izraelcema a jak jsme dostali šanci se trochu poznat, museli jsem uznat, že to sou docela fajn lidi. Korunu společnému povídání nasazoval jejich lehce dementní šestnáctiletý syn, který měl skvělé nadání přispěchat s nějakou brutální hláškou.
Izraelci nám nabídli svezení k mostu, které jsme uvítali. Odsud měl jet autobus do Mojkovače. Po chvilce čekání, zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodl jít stopovat, opravdu minibus přijel. A vzhledem k tomu, že měl konečnou v Budvě, přehodnotili jsme naše plány a doplatili si to až k moři. Nepřišli jsme tak o krásnou cestu z Kolašinu do Podgorici Moračským kaňonem. V Podgorici na autobusáku přestávka. Doplnění pitiva a potravin a vyráží se dál. Za šera, po čtyřech hodinách jízdy, začínáme v serpentýnách sjíždět do Budvy.
Nepochybně nás čeká úplně něco jiného než doposud. Budva již na první pohled není žádné městečko.
Na autobusáku se na nás hned vrhají dohazovači. Jedný bábě dáváme šanci, ale když nás chce nacpat do auta, razantně odmítáme. Bába je ale pořádně urputná, takže nakonec za ní jdeme na jakési bydlení, které má být poblíž hlavní promenády. Jdeme za ní pekelně dlouho, a pokud nás do stejnýho místa chtěla vzít tim autem, tak jsme pěkný lamy. Když konečně odemyká byt, kde bychom měli trávit další tři noci, nemáme z toho úplně dobrej pocit. Jsme v normálním šestipatráku v jednom ze 4 bytů na patře. Máme sice pro sebe malý pokoj s manželskou postelí, ale koupelnu sdílíme s nějakým prodavačem bílého masa odvedle. Je deset večer. Moc na výběr nemáme, ale víc jak tuhle noc nás tu nikdo neudrží. Trochu se zkulturníme a vyrážíme do víru tohoto přímořského letoviska.
Asi není úplně dobrý takhle v pozdě večer vcházet do víru Budvy, zvlášť po tom, co jsme poslední dny trávili de facto sami uprostřed hor. Náraz civilizace je až bolestně velký. Obrovský had lidí, kteří se proplétají mezi stánky s klasickým turistickým sortimentem. Z valné většiny naši slovanští bratři z východu. S pivem v ruce míříme ke Stari Gradu, kde snad zbyl alespoň nějaký závan kultury. A skutečně. Za mohutnými benátskými hradbami nás čekala spleť mramorových ulic. V roce 1979 byla většina Starého Města poničena dvěma zemětřeseními a po následné rekonstrukci zde zbylo více barů, restaurací a obchodů než obytných budov. Prošli jsme kolem citadely, ze které je ve dne prý krásný výhled, a nakoukli do několika kostelíků, které i v tuto pozdní dobu byly stále otevřeny.
Před půlnocí, dostatečně nabaženi památkami, Poula neomylně zamířil do prvního baru, který nám stál v cestě. Bylo zapotřebí zapít naší úspěšnou výpravu do Durmitoru a ostatně i jeho narozeniny. Zkrátka nasát játrama trochu té balkánské atmosféry. Ten první bar v cestě se jmenoval Casper. Jak jsme se později dozvěděli, byl to docela vyhlášený bar, o čemž ostatně svědčily plně obsazené stoly. Nicméně u baru bylo volno a drink pro tento večer se jmenoval Havana Club. Dva panáky za šest éček, količka za dvě.
Obdivuju Poulu, jak nenuceně dokáže navázat rozhovor s úplně cizími lidmi. Tohle mi prostě nikdy nešlo. Od barmana se tak dozvídáme zase trošku jiné informace, než jaké si člověk může přečíst v průvodci. Mimochodem je to Srb, a když tak posloucháme jeho názory na ostatní národnosti, především Albánce, je nám jasnější, jak celý Jugoslávský konflikt mohl vzniknout. Podepsáním mírových smluv to napětí a nenávist zdaleka nevyprchaly. Přitom je to očividně fajn kluk s rodinou, který přes léto dře za barem, aby se rodina měla dobře.
Při pátém panáku jsme se domluvili, že to naposled otočím a pujdem spát do toho našeho uprchlickýho doupěte. Když v tom se za náma ozval ženský hlas, který překvapivě mluvil česky a ještě překvapivěji nás zval ke stolu. Z ničeho nic jsme se tak ocitli u stolu třech pěkných holek z Plzně. A poklidný večer rázem nabral úplně jiné obrátky. Prokecali a propili jsme se až do zavíračky a při odchodu jsme domluvili dopolední výlet na pláž pár kilometrů od Budvy. Nezávislé cestování zkrátka skýtá nejedno překvapení.
den sedmý
Když jde člověk spát o půl páté ráno, druhý den se mu nestává nikterak dobře. Natož když ho o půl deváté budí hluk z ulice. Poula trpí jako pes, ale je nutný se z tohohle kamrlíku vykopat dřív, než se dostaví darebná kocovina. Zatím ještě pořád dojíždíme na večerních zásobách. Beru bábě narůžovělý prostěradlo, na pláži se bude ještě hodit. Při odchodu s hrůzou zjišťujeme, že tenhle byt má mnohem více pokojů, než se zdálo. Bůh ví, kolik tady nakonec spalo lidí. Bereme schody po dvou.
To co se ve čtyři ráno zdá jako skvělej nápad, ve světle slunečního svitu a s ubývajícím alkoholem v krvi, už se tak skvělé zdát nemusí. Proto jsme se domluvili, že pokud se holky neozvou do 11 dopolední, budeme pokračovat v naší cestě černohorskou zemí. Ozvaly se. Sraz jsme domluvili na benzínce na hlavní silnici protínající Budvu. Cestou k ní jsme museli koupit sluneční brýle, protože světlo byl pro nás v tuto chvíli velký nepřítel. A ten sušák. Darebnej sušák jsme hasili litry vody a količkou. Přijeli starým žlutým transportérem. Miriam, Miriam a Karin a dvá týpci, o kterých nám něco v noci napovídaly. Já vim, zvláštní jména. Navíc dvakrát Miriam, ale tak to prostě někdy chodí. Karin to měla celý na povel a ty dva kluky měly s sebou proto, aby to někdo odřídil. A taky pro pocit bezpečí. Klucí se nezdáli jako takový troubové, jak je holky vylíčily. Nicméně mně přivést po prohýřené noci do auta (i když není moje) dva takový floutky, tak mám pysk až na volant.
Minuli jsme Sveti Stefan, jehož fotka zdobí titulní stránku našeho průvodce, a po menších komplikacích jsme zaparkovali nad pláží drobni pijesak. Těžko čekat, že někde kolem Budvy najde člověk zapomenutou, opuštěnou krásnou pláž, ale ačkoliv tady rozhodně nebylo prázdno, pořád to bylo lepší než na hlavní pláži v Budvě (podle vyjádření holek) a navíc i ta pláž byla celkem hezká. Den tak utekl hodně rychle: koupačka, opalovačka, karty (který Poula nepochopitelně vyhrával) a nějaký to občerstvení v restauraci u vstupu.
Na cestě zpátky nám holky nabídly, že by nás hodily až do Kotoru, ale to by nebylo žádný nezávislý cestování. S díky jsme to odmítli a nechali se hodit na autobusák.
Zvláštností místních autobusových nádraží je, že jsou celé oplocené a do prostoru odbavení vás pustí hlídač až po předložení platné jízdenky. Je to vlastně takové malé letiště, jen ty rentgeny jim tam zatím chybějí. Na bus jsme nemuseli čekat nijak dlouho, navíc hlídač nás pomohl nasměrovat do toho správného. Přijíždělo jich totiž docela dost. 40 minutová jízda utekla jako nic. Projeli jsme tunelem a rázem jsme se ocitli v Kotoru. Nasvícený zapadajícím sluncem vypadal Kotorský záliv opravdu působivě.
Na autobusáku opět čekaly báby naháněčky, ale my si to namířili k hlavní bráně do starého města Vrata od Mora. U infocentra jsme se vybavili mapou a informací, kde najít kotorský backpacker, o kterém se v průvodci překvapivě nic nepíše. Po troše bloudění se nám ho opravdu podařilo najít, leč bohužel byl plně obsazen. Podnikavý domorodci maj pro tyto případy samozřejmě náhradní řešení, takže očividně hodně vytížená holčina zavolala na jedno číslo a za pár minut už si nás vyzvedával chlapík. Následovali jsme ho až za hradby starého města, kde kousek za nima, pár metrů od hlavní silnice, stál velký dům. V přízemí kanceláře, v prvním patře normální domácnost, kde byl jeden pokoj vyhrazen pro návštěvy. Manželská postel, gauč a skříň. Ovšem ty barvy! V záhlaví postele byla vyvedena krajinka s tekoucí řekou a pasoucíma se ovečkama. Za 30 euro jsme prostě nemohli odolat. Naproti pokoji byla koupelna, očividně sdílená s ostatními členy domácnosti, kterou jsme hned využili a posléze vyrazili zpět do města na pozdní večeři.
Neskutečná spleť úzkých uliček nabízí nespočet různých restaurací. Bohužel většina z nich je cílena na bohatší turistickou klientelu. My jsme hledali nějakou klasickou černohorskou restauraci, kde nenecháme ranec za večeři. Jednu takovou jsme po chvíli bloudění uličkami našli. Stranou hlavních tras, ale o to více oplývající domácí atmosférou. Usadili jsme se u jednoho ze stolů přímo na ulici. Poula toužil ochutnat crni rižoto, což je specialita černohorské kuchyně. Černému rizotu propůjčuje barvu a delikátní chuť sépiový inkoust. Já zvolil lignje na žaru, grilované olihně. Obojí bylo skvělé. Samozřejmě jsme to zalili několika pivy.
Před cestou na pokoj jsme se ještě vydali za zvukem bubnů, linoucím se z vedlejší ulice. Ukázalo se, že se tu nachází bar, kde, ač skoro půlnoc, se muzika přesunula na ulici. Deejay pouštěl muziku a do toho jamoval černoch na bubínky. Lidi pařili na ulici, tak jsme došli dovnitř pro Havanu a na chvíli se stavili.
den osmý
Po náročných dnech v horách, i se sklenkou v ruce u přímořských barů, potřeboval Poula dávku kvalitního spánku, trochu té regenerace a péče o tělo. Moje tělo naopak poznalo již první den, že je na dovolený, tudíž se smířilo s tím, že se žádného odpočinku nedočká. Vyrazil jsem proto hned po ránu do liduprázdných uliček Starého Města. Kotorský Stari Grad s trychtýřovitým půdorysem se rozkládá mezi zátokou a horou sv. Ivan, která je součástí podhůří hory Lovčen. Nejlepší způsob, jak poznat všechny zákoutí Starého Města, je ztrácet se a zase nalézat v bludišti jeho uliček. Postupně tak projdete kolem hodinové věže, u které je podivná kamenná pyramida. Ta sloužila jako pranýř pro nepřizpůsobivé občany. Těžko se vám podaří minout i nejpůsobivější stavbu ve městě Katedrala Sv. Tripuna. Původně ze 12. století, několikrát ale přestavovaná po četných zemětřeseních. Samozřejmě je k vidění i mnoho kostelíků a malých náměstíček. Každopádně Stari Grad má svoji neopakovatelnou atmosféru, kterou si zachovává i v plné sezóně. Pro mě to bylo určitě nejhezčí místo z celého černohorského pobřeží.
Cestou zpět jsem to vzal přes místní trh, kde místní prodejci nabízeli hlavně čerstvé ryby, ovoce, zeleninu, sušené houby a nechyběl ani pršut. Poulu jsem našel akorát připraveného k odchodu. Kluk se mi i oholil a voněl jako zrovna narozené miminko. Zašli jsme na snídani a krátce po desáté si to namířili k přístavu, kde měli půjčovat motorky. Nafasovali jsme za 35 éček na den krásnýho červenýho skútra a vyrazili jsme na výlet kolem Boko Kotorska.
První zastávka Perast. Majitelé aut musí nechat svoje vozy na parkovišti u hlavní silnice a dál jít po svých. Skútr asi není taková hrozba pro poklidnou až ospalou atmosféru této vesničky se 360 obyvateli. Jízda autem tu vlastně ani nemá smysl. Je zde jen jediná opravdová ulice. Za to se Perast pyšní 16 kostely a 17 bývalými velkými paláci z dob, kdy se jednalo o mocné a bohaté místo. Některé z nich jsou jen záhadnými ruinami prorostlými bounganvíliemi a divokými fíky. Né tak Crkva Sv Nikole s impozantní 55m vysokou zvonicí stojící na malém náměstíčku, jehož obvod tvoří datlovníky a bronzové busty zdejších významných obyvatel. Jedna busta se nápadně podobala našemu kamarádovi z Liberce, Máťovi. Asi 400m od břehu se nachází ostrůvky sv. Jiří (Sveti Djordje) s benediktýnským klášterem a uměle vytvořeným ostrůvek Panny Marie ve skále. Cestu vodním taxi jsme si odpustili a pokračovali dál.
Další zastávka měla být v městečku Risan, které má tu výsadu být nejstarším místem v zálivu. Právě k vykopávkám odkrytým v roce 1930 jsme chtěli zajet, ale nějak jsme netrefili správný směr a neměli chuť to dál hledat. Zas takový fajnšmekři historie nejsme.
Přes vesničky Lipsi a Morinj jsme dojeli až do Kamenari. Ze skútra už nás trochu bolela prdel a právě zde, v nejužším místě zálivu, míří trajekty na druhou stranu, do Lepetane. Osoby to mají zdarma, takže jsme zaplatili jen skvělých 1,5 eura. Po druhé straně kotorského zálivu jsme se vraceli zpět do Kotoru. Nakoupit nějaký jídlo a stavit se na pokoj pro plavky. Cestou jsme totiž objevili krásnou pláž, na kterou jsme měli v plánu se vrátit a trochu pochytat bronz. Druhý břeh s vesničkami Stoliv, Prčanj a Muo je každopádně ještě o něco malebnější. Už jen díky tomu, že silnice se postupně zúží na jednoproudou, přestože se pořád tváří jako dvouproudá. Pro řidiče skútrů skvělá příležitost na slalom mezi auty, pro jejich spolujezdce to asi taková pecka není, co Ráďo?
Odpoledne tedy flákačka na pláži, kde nás vstup stál každýho 5 éček. Moře v zálivu není bůhví jak průzračný, asi proto také není záliv cílovým místem pro typické plážové povaleče. Nám to ale naprosto vyhovovalo. Škoda jen, že pláž byla tak daleko. Ten bar totiž úplně lákal se trochu zbourat ve společnosti zapadajícího slunce.
Večer jsme lehce předbalili krosny a pak zabloudili opět do stejné restaurace. Na drink nebyla chuť, tak jsme se aspoň pořádně vyspali.
den devátý
Ranní vstávání, krosny sbaleny a jen na lehko vyrážíme zdolat 1350 schodů k opevnění nad Kotorem, Tvrdjava sv. Ivan. Cestou míjíme na tuto ranní hodinu celkem dost lidí, snažících se uskutečnit výlet než se do svahu opře neúprosné jadranské slunce. I tak ze mě docela slušně leje. Výhledy na Staré Město jsou ale parádní. Až neuvěřitelně vychází srovnání starých budov s obřími výletními loděmi v přístavu. Kam se hrabe Titanik.
Dlouho se ale kochat nemůžeme, do desíti musíme vyklidit pokoj a vrátit motorku. Nedá mi to a ještě naposled se s ní musím projet, k pláži a zpátky. Pak už opět zatěžkáni krosnami míříme na autobusák. Z infocentra máme zjištěno, že bus by měl odjíždět někdy po poledni. Skutečně je tomu tak. Hodinu ještě civíme na autobusáku a pak další čtyři hodiny v autobuse. Po čtvrté odpolední vysedáme v Ulcinju.
V tomto kdysi vyhlášeném pirátském přístavu jsme se rozhodli strávit poslední tři noci naší dovolený. Proč právě tady? Podle Lonely Planet právě zde můžete zažít atmosféru Albánie, aniž byste překročili hranice a riskovali tak, že se stanete nedobrovolnými dárci orgánů. Obyvatelstvo tu tvoří ze 72% Albánci a v létě se to tu prý hemží rekreanty z Kosova. Z jednoho prostého důvodu. Je to tu o mnoho hezčí než v jakémkoliv jiném albánském přímořském městě. Tak aspoň praví průvodce. Pokud je to skutečně pravdou, důrazně varuji jakékoliv plážové povaleče do Albánie, potažmo do Ulcinju jezdit, jen proto, že je dovolená vyjde o něco levněji. Ryze subjektivní důvody budou postupně následovat.
To že Ulcinj je opravdu úplně jiné město, než jaké jsme měli šanci dosud spatřit, je zřejmé od té doby, co vystoupíte z autobusu. Naháněče jsme klasicky odpálkovali, podle mapy nemělo být centrum daleko. Pche! Před autobusákem k nám ale přilítla nabídka od kloučka, kterýmu snad ani ještě nerostly fousy. Posadil nás do starého mercedesu, kterým tady jezdí snad úplně každý, a že prý 10 euro za pokoj. Šermovali jsme mu mapou před očima na znamení, že to tady moc dobře známe a že jinde než u centra bydlet nebudem. Jeli jsme teda docela dlouho, jít to pěšky, tak si budem nadávat. Nakonec zastavil u jakého si dvoupatrového domku, kterých bylo kolem bezpočet. Na minipokoji jedna postel, lednička, balkónek se stolkem a výhledem na ostatní baráky. Dostal nás ten balkónek, kde můžem krásně bivakovat. Navíc 10 eur za pokoj! Vzali jsme to.
Nechali jsme bagáž na pokoji a vyrazili na obhlídku okolí. Přímo přes ulici byla tržnice (tou dobou samozřejmě prázdná) a krásnej obchoďák. A v něm jsme poznali, že tady se mít špatně nebudem. Aby naše lednička na pokoji nejela na prázdno, hned jsme jí naplnili pivem, vínem a taky nějakým tim jídlem. Odnesli jsme nákup na pokoj a pokračovali v průzkumu. Bydleli jsme kousek od hlavního bulváru Gjergj Kastrioti Skënderbeu, který končil kruháčem a dolů mířila ulice Hazif Ali Ulqinaku. Na ní se pak nacházely všechny obchůdky se suvenýry a restaurace a končila skutečně až u moře. Od našeho baráku dálka jako prase. Když jsme ale došli až k moři Mala Plaža byla v obložení domorodců. Něco jako kdyby u sídliště Chánov byla pláž a vy jste se tam měli jít koupat. Zahájili jsme taktický ústup, já se pak ještě toulal po městě a Poula odpočíval na pokoji.
Před večeří jsme si dali sprchu a poseděli na balkóně. Měli jsme tak šanci trochu víc poznat naše sousedy. Na patře totiž byly tři pokoje. Prostřední a nejmenší zároveň patřil nám. Společné balkóny oddělovala jen taková kovová konstrukce. Záchod a koupelna na chodbě byly také společné. Rodinka vpravo byla fajn.
Nejspíš pracovali v Německu a tady byly na dovolený, původem samozřejmě z Balkánu. Později jsme zjistili, že všichni spali v jednom pokoji. Asi nic moc, pro jejich dospívající dceru. Za to vedle, to byli klasický cikáni. Uřvaný, pořád chodili na balkón hulit. Když Balkán, tak ať to má nějaký grády.
Večer jsme šli na blint se někam najíst. Nakonec jsme došli skoro až k moři a zakotvili v takový fajn restauraci v prvním patře s výhledem do hlavní promenádovací ulice. Poručili si pivo, lignje na žaru a pozorovali davy lidí pod námi. Poulovy nebyl moc dobře, takže další kulturní program jsme museli skrečovat. Sobecky jsem to dost špatně nesl a špatnou náladu jsem pak musel rozpustit ve víně při balkónovém posezení.
den desátý
"Výhody" společné sprchy a toalety jsme poznali hned ráno. Ostatní z patra si moudře přivstali a nám pak dali pocítit, že cikánský hovno smrdí minimálně třikrát víc než to bílý. Ale co, aspoň je o čem psát, ne? Dopoledne jsme se marně pokoušeli sehnat na další den nějakýho skútra. Odkazovali nás od čerta k ďáblu, nikde nic neměli. Jen auta.
Měli jsme s sebou rovnou pár věcí na pláž a vyhlíželi nějakého taxána. Mimo Mala Plaža, kam jsme z pochopitelných důvodů jít nechtěli, měl Ulcinj ještě Velika Plaža. Ta začíná 4 km na jih od Ulcinju a táhne se 12 km do dálky. Otázka pana taxikáře nás proto trochu vyvedla z míry. Jak kam? Přece na velkou pláž, voe? Pak začal vyjmenovávat americký státy a rovnou k nim sázet eura. Buď se jednalo o výuku zeměpisu, nebo tak maj asi rozdělenou pláž. Ale copak my víme, jestli chceme na Floridu nebo Kalifornii? Kejvli jsme na Miami. Tam to snad špatný bejt nemůžu, navíc to je za 5 euro.
No, upřímě jeden den to přežít šlo. Slunečník vedle slunečníku, lehátko vedle lehátka. Opět trochu cikánov, ale v umírněnější podobě. Za lehátka a slunečník nás samozřejmě zkásli. Největší peklo ale bylo moře. Já teda na Balatonu nikdy nebyl, ale prej se jde darebně daleko, aby člověk byl aspoň trochu ve vodě. Tak tady to bylo to samý. Ani nevim, kam až bych musel dojít, abych nestačil. Tak daleko jsem se nikdy nedostal. Zpátky jsme jeli s borcem v otřískaném bávu. Ani nic nezkoušel, přijal 5 euro a zmizel. To snad ani nebyl taxikář.
Večer jsme zašli opět do naší restaurace. Poulovi stále nebylo moc dobře. Kluk, co nás obsluhoval, si nás pamatoval ještě ze včerejška, doporučil Ráďovi domácí Rakiju jako výborný léčebný prostředek. Na to jsme slyšeli oba. Kýžený účinek se ale dostavil až po čtvrtém panáku. Páteční noc jsem rozhodně nechtěl zabalit před půlnocí. Poula tudíž neměl moc na výběr, pokud mě nechtěl nechat jít samotnýho. Nejvíc nás zaujalo jakési místní open air disco, spíš teda podium, na kterém zpíval místní borec. Asi to byla nějaká hvězda, místní holky ho vysloveně žraly.
Ve vedle stojícím Buddha baru to pořádně žilo a dost mě to tam táhlo. Život je ale o kompromisech, takže jsme zamířili zpět do našeho albánského doupěte. Cestou jsme natrefili na otevřený supermarket, který jsme řádně vyplenili. Celou dobu nám byl v patách sekuriťák, jako by jsme potřebovali krást, když půllitrovka piva stojí 0,5 eura. Slibně rozjetý páteční večer jsme pak zakončili na balkóně.
den jedenáctý
Ranní setkání se sousedy na balkóně doprovázely drobné úsměvy. Zřejmě jim neušla naše noční seance. Kdo jiný by ale měl mít pochopení pro home party než právě jižanské národy. Než se Poula zmátořil, vydal jsem se opět shánět motorku. Včera jsem od taxikáře získal horký typ, kde bych mohl uspět. Chodil jsem kolem toho místa jako mlsnej kocour, ale za boha jsem žádnou půjčovnu nemohl najít. Když jsem se pak zeptal slečny v krámu s cédéčkama, bylo mi hned jasný, proč bylo nemožné ho najít. Navedla mě totiž k obyčejnému baráku, kde mi otevřela paní v županu. Po mém dotazu na skútra houkla do domu na manžela a ten jí houknul zpátky, že nic volného není.
S motovýletem byl sice ámen, ale nechtěl jsem to vzdát tak lacino. Hlavně jsem teda nechtěl proválet další den na pláži. Jedinou možnou alternativou bylo auto. Podařilo se mi ho sehnat za 60 euro na den se 100 eurovou zálohou. Byl to krásný téměř nový bílý Citroen alias Citrón. Dal jsem si trochu kondičních jízd v ulicích Ulcinju a jel se pochlubit Poulovi. Navrhli jsme trasu, zabalili pár věcí, vyndali mapu a vyrazili na výlet. V Baru jsme hned narazili na problém, když se nám nepovedla najít ani stara maslina (dva tisíce let starý olivovník, zřejmě nejstarší strom v Evropě), ani odbočka přes pahorkatinu Rumija, která odděluje moře od Skadarského jezera. Nerozhodilo nás ani rádio, které jsme nemohli zprovoznit. V Petrovaci jsme na druhý pokus odbočili směr Podgorica a Skadarské jezero, zaplatili mýtné za tunel a opět na druhý pokus jsme ve Virpazaru zahli na Rijeka Crnojeviča. To už jsme po pravé straně měli velké Skadarské jezero, na jehož druhém konci se nachází Albánie. Úzká silnice, kde se dvě auta míjely jen s velkou opatrností, se klikatila pryč od jezera. Pro řidiče tak skýtala nemalé potěšení, kdy i při malé rychlosti se mohl cítit jako jezdec rallye. Ovšem spolujezdec z toho až takové potěšení neměl.
Ve vesnici Rijeka Crnojeviča byla naše první zastávka. U obloukového kamenného mostu z roku 1854 se nachází prý jedna z nejlepších restaurací v zemi, se specializací na ryby. A teď velký pozor. Pokud přijíždíte ve směru od Virpazaru, jakási rybářská kuča u prvního mostu přes řeku Rijeku není ona proslavená restaurace. Nějakou záhadnou mozkovou masturbací jsem si vštípil, že to je ono a přemluvil Poulu, že tady si prostě musíme dát něco k jídlu. Mizerná obsluha ani nevábné prostředí mě dostatečně nevarovaly. Objednal jsem si tedy rybu, Poula jen vodu. Během přípravy jídla jsem měl dost času na pozorování zřejmě majitele, kuchaře a číšníka v jedné osobě. Pomalu mi začalo vše docházet, a když mi přinesl s jistým úšklebkem na stůl svoje dílo, bylo mi to jasný hned. Nebyli jsme jediný tukani, kteří dostatečně nevěnovali pozornost průvodci. A jelikož očividně pána obtěžovalo turistům vařit (neměl pak čas si povídat se svými kamarády) a byl si vědom toho, že všichni hledají restauraci s dobrou kuchyní, rozhodl se k pravému opaku. Uvařit co možná nejhorší jídlo. A nutno uznat, že to se mu povedlo dokonale. Úmysl v tom zkrátka musel být, protože snad ani člověk kuchařským uměním nepolíbený by nevysmažil rybu tak dokonale, že z ní zbyl jen jakýsi oharek s kousky masa. Navíc o čerstvosti ryby se dalo hodně polemizovat. Připadal jsem si jak mistr Bean schovávajíc kousky ryby pod salát a přemaštěné brambory. Házel bych to i z terasy rovnou do řeky, ale bylo mi líto těch hus, co pod námi kdákaly. Jediné, co chybělo k dokonalosti, byl účet alespoň na 50 euro, ale tolik odvahy zdá se majitel neměl. I tak můžu s jistotou prohlásit, že toto byl jeden z mých nejotřesnějších gastronomických zážitků.
Známými serpentýnami do Budvy jsme opět sjeli k moři a pokračovali ke Svatému Štefanu. Na poprvé jsme se dostali do jakéhosi soukromého rezortu, pro "trochu" bohatší lidi. Krásnou a prázdnou pláž by jim mohli ostatní plážový povaleči závidět. Svatý Štefan je fajn vidět, ale pokud se tomu tak nestane, určitě o nic nepřijdete. Pokud totiž nejste ruský oligarcha, který si může bydlení ve Svatém Štefanu dovolit, máte smůlu. U můstku spojující ostrov s pevninou je stráž a dál pouští jen dočasné obyvatele ostrova. Jaké to je žít v luxusu si můžete zkusit na jedné ze dvou pláží u můstku. Ta vlevo je za 20 euro na den a ta vpravo, kde máte k dispozici i kožená lehátka a ručníky, je pak za 50 euro.
Cestou zpět jsme ještě ukojili Poulovy choutky po koupání na jedné malé a plné pláži u silnice. Pomalu se rozpouštějící se krabice v moři a matka, co nechá své dítě vykadit na pláži, a pak to zasype kamínkama, mě jen utvrdilo v tom, že tyhle jižní národy si zkrátka vůbec neváží toho, že část jejich hranice tvoří mořská hladina.
Se západem slunce se přiblížil poslední večer naší průzkumné cesty Černou Horou. Nebylo se tedy nač šetřit. Došlo to i Poulovi, který se ani slůvkem nezmínil o nějaké odlehčenější verzi prožití tohoto večera. Sobotní večer jsme zahájili v naší restauraci, kde jsem si již po třetí objednal lignje na žaru. Na základě našich předešlých útrat a s vědomím číšníka, že se jedná o náš poslední večer, se začaly na našem stole objevovat rakije on da house (na účet podniku). Večer ani nemohl lépe začít. Po večeři, několika pivech a rakijích jsme začali psát pohledy. S ohledem na jejich kvalitu to nebylo to úplně nejlepší řešení, ale na druhou stranu nikdo nemůže říct, že by ode mě dostal nějaký tuctový pohled. Na počest této restaurace se Poula při odchodu rozhodl sjet její mramorové schody po zádech. Nebo to bylo těma rakijema? Každopádně mu to záda připomínaly ještě dlouho po této události.
Noc jsme vyrazili zakončit do Buddha baru. Místo, které zaručeně nemůžete minout kvůli hluku, který se line zevnitř. A uvnitř je to ještě desetkrát horší, než si představujete. Hudba hraje tak nahlas, že pokud chcete sdělit něco člověku vedle sebe, musíte mu řvát do ucha. Navíc je to docela malý bar, takže o mačkání při objednávání drinků nepřijdete. Návštěvníci baru byli převážně místňáci. Nás si nikdo moc nevšímal. Ani nevím, jak dlouho jsme se tam zdrželi. Trochu jsme i zatrsali a Poula se nechal ukecat ke koupi dvou zkumavek s červeným a zeleným obsahem. Asi nápoj lásky.
To pravý dobrodružství nás čekalo až za chvilku. Jako správní pracháči jsme se nechali taxikářem za dvě éčka dovést před barák. Po vystoupení Poula zjistil, že mu chybí brašnička se zbytkem peněz, ale hlavně platební kartou a pasem. Situace určitě nezáviděníhodná. Taxán samozřejmě dávno ujel, snažili jsme se aspoň pátrat kolem místa výstupu, jestli nebudeme mít štěstí. Následovalo odchycení jiného taxikáře, cesta zpět do již skoro prázdného Buddha baru. Ani barmanka nás nepotěšila. Ale poradila nám dojet na policejní stanici, že pokud se doklady najdou, tak určitě tam. Další taxikářem jsme se nechali dovést na policii, ale ani tam jsme nepochodili. Radili přijít ráno. Taxikář, který na nás mezitím dole čekal, si před barákem řekl o 5 euro, když jsme zatím vždy platili 2. Bez bázně a hany jsem ho nazval banditou, ale ledviňák po mně naštěstí netasil. Na pokoji Poula zablokoval kreditku, trochu jsme ještě rozebrali nastalou situaci u vína a šli spát vstříc světlejším zítřkům.
den dvanáctý
Hůř snad ani nemohl poslední den začít. Kocovina, kamarád bez pasu a peněz. Trochu jsme si pospali, bylo už skoro deset hodin, než jsme se vymotali z pokoje, nasedli do auta a snažili si vzpomenout cestu k policejní stanici. Nečekaně dobře jsme jí našli a asi si umíte představit naší, hlavně tedy Poulovu, radost, když policista vytáhl jeho brašničku na denní světlo přesně ve stavu, v jakém jí zanechal na zadním sedadle taxikářova vozu. Nechybělo ani třicet euro. Což jen dokazuje charakter místních lidí.
Auto úspěšně vráceno a bylo téměř poledne, když jsem se vrátil zpět do pokoje. Vzhledem k tomu, že vlak nám odjížděl někdy kolem sedmé večerní, nemělo moc smysl cokoliv dalšího podnikat. Zašli jsme nakoupit dárky do obchoďáku, zabalili krosny, trochu přikrmili ranní kocovinu pár ciderama a nechali se dovést na autobusák.
V Baru jsme došli k nádraží a jelikož stále ještě zbývalo moře času, šli jsme ho zabíjet do nádražky. Pivo, jídlo, pivo, pokec s německým párem, pivo a nějak to dopadlo, že už byl skoro čas k odjezdu. V kupíčku, které jsme měli vyhrazené, už byly naskládány kufry a ba co hůř, se slovenskými cedulkami. Obával jsem se nejhoršího, ale nakonec přišel starší pár, který navíc mluvil mezi sebou maďarsky. Pro cestu zpět do vlasti jsem měl zvolenu výbornou taktiku. Podívat se litrové láhvi vína na dno a v klidu prospat celou noc. Zbytek cesty už nějak uteče.
den třináctý
Vrchol zmaru! Budím se podle plánu až ráno, ale místo toho abychom byli někde v Maďarsku, pořád trčíme v Srbsku. Vlak podle informací nabral tří hodinové zdržení a kolují i velmi pesimistické domněnky, že nám ujede přípoj v Keléty a my přijedem do Prahy až během úterý. Ve vlaku plným Homolků je těžký vydržet střízlivý, bohužel ale už není co pít. Večer přijíždíme do Budapešti a černá předpověď se vyplnila. Budeme nuceni strávit ve vlaku další noc a do Prahy přijedeme v šest ráno s 8 hodinovým zpožděním. Cestování vlakem má zkrátka svoje kouzlo.
Na nástupišti se žádné davy lidí nekonají. Po příjezdu vlaku v poklidu nalézáme naše kupé. Oproti loňskému tripu do Rumunska jsme zvolili pohodlnější variantu cestování vlakem, a sice lůžkové kupé. Nebo lehátkové? Pořád si to pletu, každopádně jedno z nich je o něco dražší a tomu jsme naštěstí dali přednost. Ve finále totiž jde o jedno a to samé kupé, ale při dražší variantě jste v kupé maximálně čtyři. Což pokud cestujete i s krosnama, hraje podstatnou roli, protože, jak okomentoval hned zkraje Poula, horní lůžka jsou jen pro raněné. Za zpáteční jízdenku jsme tak nevyplázli víc než čtyři litry.
V Pardubicích, Brně a naštěstí ani v hlavním městě Čoboláků Bratislavě do našeho kupé nikdo nepřistoupil. Jedinečnou možnost jak dohnat spánkový deficit, jsme ale nevyužili. Prostě se nám spát nechtělo. Trochu jsme popíjeli, ale nic extra. Skvělé na našem vagónu bylo jeho poslední kupé, kde byla jakási improvizovaná kuchyňka, kde za velmi přijatelné ceny šlo koupit něco k jídlu (párky, guláš) nebo k pití. Loni chtěli Židi z Německa za třetinku Krušovic 99 Kč, tady prodávali desinu Gambáče za 26 Kč. Paráda.
V půl jedné přijíždíme na nám dobře známé nádraží Budapešť - Keleti. Tentokrát nás ovšem žádný přestup nečeká. Lůžkové vagóny zůstávají, jen se připojí nové vagóny. Do vlaku se tentokrát hrne spousty cestujících. Naše kupíčko však odolává. Až teprve chvíli před odjezdem k nám přistupují ......chvíle napětí..... dvě Francouzky. Dvě mladý Francouzky, ovšem na přihlášku do Miss to není. S lístkem až na konečnou do Baru. Trošku zápolí s krosnami, jedna dokonce šahá po ruční brzdě, aby se přitáhla nahoru. Zkoušíme trochu konverzovat, ale ti Francouzi si stále myslí, že francouzština je globální jazyk. Jedna trochu anglicky umí, druhá tak maximálně pozdravit.
Cesta tedy ubíhá podobně jako do Keleti, tudíž pomalu a nezáživně. Změna nastává až na srbských hranicích, kam dojíždíme kolem půl páté. V hraničním městě Subotica se bude masivně přepřahat a my tudíž máme přes dvě hodiny volno. Zamykáme kupé a vyrážíme na blint do města. Nakonec nás osud zavane do jedné moc příjemné picérie. Ceny jsou pouze v srbských šušních a my vůbec netušíme, jakej je přepočet. Pořád je to ale Srbsko, extra draho tu být nemůže. Po zjištění, že se tu dá platit kartou, si každý dáváme pizzu a pivo. Platíme nějakých 1.100, což, jak se později dovídáme, je cca 11euro. Pohoda.
 |
den druhý
Svědomitý konduktor nás přišel ráno vzbudit. Tušil, že těžká jsou rána opilcova a dal nám dostatek času před naší výstupní stanicí Mojkovac. Opouštíme kupé, Marínu a Kláru, který jsou ještě úplně kožený. Vlak během cesty Srbskem nabral dvou hodinové zpoždění, takže místo 5:36 jsme vystupovali o půl osmé. Nádraží v Mojkovaci je zahalené mlhou. Stejně jako naše mysl. Přemýšlení o tom, jak se dostaneme na autobusák, nám ulehčil číhající taxikář, který nás tam za euro hodí. Během cesty chytře začal porovnávat, kolik dáme za autobus a kolik, když pojedeme s ním. Poslední po čem jsem po ránu toužil, bylo přemýšlet a počítat. Přesto nabídka byla zajímavá. Do 70 km vzdáleného Žabljaku za 25 éček. Sakra, to je bratru 650Kč. Sváťa nás vozíval z Kovářova za tři stovky a to je to 10 km. To je třikrát dráž. Kašlat na autobus, berem tágo.
Než opustíme Mojkovac stavíme u krámku, kde dokupujem vodu a k snídani místní specialitu burek. Nejběžnější balkánské občerstvení je vlastně taštička z listového těsta, jejíž náplň tvoří sir (sýr), meso (maso), krompir (brambory) nebo občas i pečurke (žampiony). Jí se obvykle s jogurtem, ten jsme ale nedostali. Pokračujeme dál do hor. Po pravé straně teče řeka Tara. S narůstající výškou se postupně vymaňujeme ze sevření mlhy a naskýtají se nám krásné výhledy na stále se zvyšující skály kaňonu Tary. Místy je jeho hloubka až 1300m, což ho činí druhým nejhlubším kaňonem na světě. Hned po Grand Canyonu. Ten má ještě o 200m více.
Zhruba po 45 km přijíždíme k mostu přes Taru. S řidičem se domlouváme na krátké přestávce a jdeme se podívat na tu impozantní stavbu. Most byl dostavěn na začátku druhé světové války. V té době šlo o největší klenutý silniční most z betonu v Evropě. Jeho 365 metrů dlouhou mostovku podpírá pět majestátních oblouků, z nichž největší má rozpětí 116 metrů. Hluboko pod námi teče řeka Tara. Je už úplně jasno a viditelnost je skvělá.
Serpentýnami vyjíždíme na jakousi náhorní plošinu a blížíme se k Žabljaku. Žabljak je největší a tak trochu vlastně jediné horské středisko v Černé hoře, kde se v zimě lyžuje na svazích Savin Kuku. S řidičem se šlo domlouvat pouze slovansky, což byl občas při naší absenci ruštiny problém. Nicméně jsme vytušili, že nás neveze do námi určeného kempu Ivan do, ale do druhého, jezeru o něco vzdálenějšímu, kempu Razvršje. Hned po příjezdu ho vítá Mišo. To bude nejspíš místní předák, kápo. Každopádně se tváří stylem, že se bez jeho vědomí ani stéblo trávy nepohne. Tuhle podporu v podnikání jsme již zažili na Srí Lance, tady maj chlapci smůlu, že jim přeci jen trochu rozumíme. Přesto nakonec platím 5 euro za jakousi bílou kartu, bez který by nás určitě zavřeli na doživotí. Nebo aspoň na 12 let. Nevim, fakt nevim, k čemu ta karta je, ale nemám náladu se s nim dohadovat. Čas máme oproti očekávání skvělý, takže přebalujem krosny a vyrážíme do hor.
Přes malý kopeček se dostáváme k Černému jezeru (1416m). Jelikož jsem vede z města krásná, rovná vyasfaltovaná cesta, pohyb lidí je tu docela velký. Prodavači kolem cesty nabízejí klasickou sortu věcí: borůvky, pití, cetky. Sedíme na lavičce u jezera a kocháme se výhledem na Savin Kuk a masiv Meděd. Ubezpečuju Poulu, že na žádný z těch hrozivě se nad jezerem tyčících vrcholů dneska nepolezem. Je klidný a využívá poslední možnosti si něco koupit. Volí količku, já třetinku vody. Říkám Poulovi, že ta třetinka bude moje poslední záchrana, až nám dojde voda. Myslím to samozřejmě v žertu, ale už brzy jsem měl poznat, jak dalece to byla pravda. Maximální objem vody, který táhnu na zádech, tak činí 3,33 litru.
Je krátce před polednem a my tentokrát už doopravdy začínáme naší Durmitorskou odyseu. Jestliže kolem Černého jezera se motá spousta lidí, dál v horách jich potkáte už opravdu málo. A pokud přeci jen, tak pouze s malým baťůžkem na jednodenní túře. Rozhodně to není taková dálnice, jak se můžete dočíst v některých cestopisech. Cesta od jezera vede zpočátku lesem a po úvodní rovinatější pasáži se začíná pěkně zvedat. Po půlhodince přicházíme k rozcestí. Rovně na Savin Kuk a doprava, kudy půjdeme my, směrem k sedlu Struga. Krátká pauza přijde vhod. I v lese, který je plný hřibů, je docela slušný vedro.
Od rozcestníku se úzká pěšina začíná pěkně zvedat a brzo už opouštíme pásmo lesa. Jedna věc mě ale dost znervózňuje. Poula je neustále několik metrů přede mnou a jeho tempu jen tak tak stačím. Kolovaly zvěsti, že se svědomitě připravuje a týdně naběhá několik kilometrů, ale že by na tom byl až takhle dobře? No uvidíme, co s tím provedou další hodiny a dny.
Po dvou hodinách a 500 nastoupaných metrech jsme v sedle Struga (1910m). Čas na menší sváču, kterou zapíjíme drahocennou vodou. To byl taky nápad se ožrat ve vlaku a teď mít darebnej sušák. My se fakt asi nikdy nepoučíme. Kolem nás se z obou stran tyčí masivy Savin Kuku a Meděda, a v dály, pod sněhovým kotlem je vidět plechová bouda Alpin bivak. Cíl našeho dnešního putování. Je ale teprv 14 hodin a k bivaku to je už jen po vrstevnici. Opatrně proto navrhuji Poulovi si dnešní túru protáhnout o výstup na Meděda. Souhlasí.
Stoupání zprvu hodně prudké. Po chvíli se už ani nevyplácí používat hůlky. Lepší je jít po čtyřech a přitahovat se za trsy trávy. V sedle Devojka (2160m) vydejcháváme. Těch 250 výškových metrů dalo slušně zabrat. Bláhově si ale myslíme, že už to nejhorší máme za sebou a kocháme se výhledy na pohoří Durmitor. Další cesta totiž vede přes masiv Velkého Meděda, a jeho dva vrcholky Severni (2287m) a Južni Vrch (2285m). Paradoxně jsme tak vystoupali ještě výš, než jsme původně viděli od jezera. Ano, tam kde sem Poulu ubezpečoval, že na tenhle masiv v žádném případě nepolezem. Jako lezecká vložka to byl ale dobrej nápad. Místy byly hůlky opravdu zbytečný. V Tatrách by na těhle místech byly stoprocentně řetězy, ale zase o to víc to byla zábava. Člověk tedy nesměl udělat chybu. Na některých úsecích byly pod námi docela solidní srázy a navíc lezení s 23 kilovou krosnou vyžaduje větší obezřetnost.
Při sestupu z Meděda po skalnatém hřebínku byl opět na dohled Alpin bivak. Po krátké poradě jsme se ale rozhodli nesestupovat až k té plechové boudě. Voda tam stejně nebyla a pak, zítra bychom museli stejnou cestou zpět. Sešli jsme tedy do sedla V. previja (2145m) a posléze se nám podařilo najít jediný relativně rovný plácek na postavení stanu. Zabivakovali jsme. Těžko říct, co bychom dělali, když by nás bylo víc a my hledali místa třeba pro tři stany. Celé pohoří zdá se býti docela kamenité a travnatých, natož pak rovných kousků země je tu asi poskrovnu.
Výstup na Meděda si přece jen nějakou daň vybral. Zásoby vody se nám dramaticky zmenšily. Z 3,33 litru jsem to stáhnul na litr a půl a Poula na tom nebyl o moc líp. Večeři jsem proto volil raději studenou. K suchému chlebu jsem přikusoval klobásu a opatrně to zapíjel. Zítra musíme dojít k nějakýmu prameni, jinak bude zle. Spát jdeme ještě za světla. Za prvý jsme unavený a za druhý máme žízeň jako trám, tak to asi bude lepší zaspat.
den třetí
Denní světlo a plný měchýř nás tahá z vyhřátých spacáků. Obloha tmavomodrá, bez jediného obláčku. A ranní sluníčko, které pomalu vylézá za Savin Kukem má už v sedm ráno docela sílu. Takhle leckdy nebývalo v Rodně ani přes den. Po snídani, která byla zcela v duchu předešlé večeře (indické placky a klobása), začínám sušit stan vlhký od ranní rosy a pomalu balit. Velmi pomalu balit, neboť Poulovy ranní starty jsou již proslulé. Ve chvíli, kdy mám po snídani a začínám přeskupovat krosnu, teprve vylézá ze spacáku. Tak to dopadá, když se sejdou dva extrémy. Ale počasí nás do ničeho nenutí. Jediné v co doufáme, že u salaše pod námi se opravdu nachází pramen s vodou.
O deváté nahazujeme krosny na záda a vyrážíme k salaši. První stovky metrů klesá cesta jen pozvolna. Pár lezeckých vložek na protáhnutí. V úrovni nad salaší však pěšina nekompromisně padá dolů. Radost mi dělá hlavně sutinový úsek. Vzpomínám na Rinjani a sbíhám ho v kuse celý. Nic pro Poulovy oči. Prý před výpravou slíbil tátovi, že na mě dá pozor. Jako by nevěděl, s kým do Černé Hory jede. Kousek nad salaší se cesta nějak ztrácí, když akorát vylézá bača a ukazuje nám správný směr. Stihnul to jen tak tak. To chlupatý křoví před námi začalo nějak nepříjemně vrčet.
Slabá hodinka sestupu nám stačila, abychom se dostali k salaši Katun lokvice, 1693m. Spadli jsme o 450 výškových metrů, které zase budeme muset nastoupat. To nám v tuto chvíli ale bylo úplně jedno. Hlavní úkol: sehnat vodu. Ptám se bači na pramen, a zatímco Poula hlídá krosny, vydávám se směrem, kterým ukazoval. O kus dál je vidět polovyschlé jezírko, ale to naštěstí není oním zdrojem pitné vody. Ten nacházím kousek od hlavní cesty na Bobotov Kuk. Žádný tekoucí pramen, jak jsme to znali z Rumunska. Spíš taková malá studánka pod skálou. Neřešim žádný dezinfekční tablety, po kterých se musí alespoň hodinu čekat, až zaberou. Nabírám vodu do lahve a piju plnými doušky. Nádhera. Celý proces několikrát opakuju, až už mám pocit, že pro další vodu není v břiše místo. Vracím se k Poulovi, ukazuju mu směr k prameni a začínám chystat první teplý jídlo v Durmitoru. Nejedná se o nic jiného, že o legendární brkaši s chilli, česnekem a pažitkou.
Sluníčko se přehouplo přes střechu salaše a neúprosně zarylo paprsky do našich zad. Bylo na čase se opět vydat na cestu. 300 výškových nás čekalo při stoupání ke křižovatce u Sagorele ploče. Během celého pochodu do nás neúprosně pralo polední slunce. Doslova z nás vysávalo za dopoledne nahromaděnou vodu a nutilo jí doplňovat z drahocenných zásob. Nasadil jsem své strojové tempo a krok za krokem se zakusoval do svahu. Poulu, zvyklého dělat při pochodu přestávky, jsem nechal za svými zády. Čekal jsem až u zmiňované křižovatky, hlavu alespoň částečně schovanou za velkým kamenem. Ideální počasí na vypálení přechodek, zvlášť když opalovací krém pro měl byl už moc velkou zátěží.
Dál pokračujeme směr k Ledena pecina (ledové jeskyni). Nachází se pod vrcholem Obla glava 2303m. Na mapě cesta vyznačena není, v reálu je před námi pěkně vychozená pěšinka, po které se stoupáme dál. S přibývající výškou se otevírají pohledy zpět k Žabljaku a na celou náhorní plošinu až do míst, kde padá do kaňonu Tary.
Kolem druhé přicházíme ke vstupu do ledové jeskyně, která se před námi vynořila až na poslední chvíli. Je poznat, že se jedná o oblíbený turistický cíl jednodenních výšlapů. Pár lidí posedává u vstupu do jeskyně, odkud je opět skvělý výhled po okolí, a je opravdu vtipné porovnávat naše a jejich vybavení. Respektive na nás koukají trochu jako na blázny.
Samotná jeskyně je maličko hůře přístupná, musí se sejít po ledové stěně, ve které toho času byly naštěstí vyšlapány schody, ale určitě stojí za to se tam vydat. Uprostřed se nachází shluk různě velký a vysokých ledových stalagmitů. Samozřejmě nechybělo ani jezýrko s ledově studenou vodou, ale od nabrání vody jsem raději upustil. Nějak jsem měl pocit, že pít vodu z jeskyně není úplně dobrý nápad.
Po krátkém odpočinku jsme vyrazili dál směrem k nejvyšší hoře pohoří Bobotov kuk 2523m. Plán byl jít co nejdál a pokud se po cestě naskytne nějaké pěkné místo na přespání, zakempovat. Šli jsme jakousi kotlinou Valoviti do, která byla za všech stran sevřena okolními vrcholy. Zkraje bylo k vidění pár travnatých ploch, bohužel žádná vhodná ke stanování, ale postupem času začal těžce převládat kamen v nejrůznějších tvarech a objemech. Ve finále jsme se doprodírali kamenným polem až k začátku stoupání na Bobotov kuk. Stačilo se rozhlédnout kolem a bylo jasno, že máme jen dvě možnosti. Vrátit se zpět do míst, kde teoreticky šlo stan postavit, nebo spát pod širákem a pravděpodobně si o kameny rozervat během noci kalimatku i spacák. Přes všechen pesimismus, který nás zachvátil, zvítězila možnost třetí: najít místo ke stanování. Poulovi se skutečně povedlo jedno takové najít. A přesto, že to bylo asi nejhorší místo na stanování v dějinách, pro nás to byl jak dar z nebes. Na malém pahorku kousek relativně rovné travnaté plochy, přesně na velikost našeho stanu. Před samotným postavením stanu jsme museli rukama vyhrabat ze země pár kamenů. Některé daly docela zabrat, některé jsme museli v zemi nechat a doufat, že podlážku neprodřou.
Večer kolem nás prošli dva týpci v maskáčích, které jsme zprvu považovali za strážce parku. Ukázalo se, že jdou na těžko jako my a hledají pramen. V mapě sice zakreslený je, i já ho zkoušel hledat. A i když jsem našel místo, kde by dle okolní vegetace mohlo něco pramenit, nakonec jsem žádný pramen neobjevil. Stejně jako oni. Večeře tak byla opět studená. Zítra nás čekal výstup na nejvyšší vrchol Durmitoru a k vodě bychom se měli dostat až někdy odpoledne. A naše lahve byly opět spíš poloprázdné než poloplné.
den čtvrtý
Přesto že jsme spali v zákrytu hory, cloumaly stanem poryvy větru. Navíc ležení nebylo opravdu ideální. Já spal v ďolíku po jednom z vykopaných kamenů a Poula pro změnu na hrbu. Takže noc nic extra. Ráno ovšem opět kýčovitě krásné. Vymetená obloha, vycházející slunce pomalu zalívající světlem okolní vrcholky a to vše jsme mohli pozorovat, stačilo rozepnout vchod do stanu.
 |
| dost hrozné místo na stanování, přesto pro nás bylo jako dar z nebes |
Během chvilky odpočinku vystoupal z druhé strany Srb George. Musel vyjít hodně brzo, aby byl v půl devátý už v sedle pod Bobotovem. My jsme hodili krosny za kus skály a nalehko vyrazili. S Georgem v patách.
 |
| v sedle pod nejvyšší horou Durmitoru |
V 9:15 jsme dobyli nejvyšší vrchol Durmitoru 2523 metrů vysoký Bobotov Kuk. Samozřejmě nemohly chybět vrcholové fotografie v Zissou kulichách a Poulovou velkou vlajkou, kterou snad bere hlavně proto, aby mě nasral. George se asi rád vídal na fotkách, protože pořízení jedné ani druhé mu rozhodně nestačilo. Naštěstí si v půli sestupu vzpomněl, že tam zapomněl baťoh, takže se musel vrátit a my už od něj měli pokoj.
Krosny jsme našli nedotčeny za skálou a po krátké pauze, kdy jsme pozorovali početné skupinky lidí přicházejících zdolat Bobotov, jsme zahájili sestup.
Klesání do doliny nám, i kvůli vzrůstajícímu vedru, dalo trochu zabrat. Navíc rapidně zmenšilo zásoby vody. Nyní jsme měli všeho všudy 0,5 litru pro oba. George nás ale ujišťoval, že dole voda je. Mělo se jednat o jezírko Zeleny vir. Když jsme k němu plni očekávání dorazili, zjistili jsme, že George nelhal. V jezírku opravdu voda byla, ale ani s našimi pilulkami jsme se neodvážili to risknout. Hloubka vody max 20 cm a všudypřítomné řasy nás do pití zrovna dvakrát nemotivovaly. O to víc nás šokoval jeden z Němců, který k jezírku přišel a rovnou se z něj napil. Asi nemohl nespatřit naše vyděšené pohledy, tak nás začal utěšovat, že prý má nějaké pilulky. Těžko říct, co za sajrat musel po požití téhle vody pozřít, ale my jsme jeho nabídku s díky odmítli.
Se zásobami vody na příděl a o to větší chutí dosáhnout co nejdříve zdroje pitné vody, jsme vyrazili traverzovat severní svah doliny Mliječni do. V žáru poledního slunce nás neminul přechod po kamenovém poli i šťavnatý výlez do sedla Samar. Z něj už bylo vidět V.Škrčko jezero. V opět výživném sestupu ze sedla, jsem tentokrát hrubě podcenil možné riziko. I když mi jakýsi šestý smysl napovídal: nedělej ten krok, nemusí to dobře skončit. Samozřejmě že jsem nakonec ten krok udělal. Pár setinek vrávorání a pád. Tedy spíše nekontrolovatelný sesun, kdy jsem jednou rukou zkoušel brzdit o kameny a druhou si krýt foťák. Štěstí v neštěstí, až na pár oděrek a modřin mi nic nebylo. Hůř to odnesla jedna z hůlek, která byla 15cm za špičkou ohlá do pravého úhlu. Snaha o navrácení do původního stavu vedla pouze k odlomení zbytku hůlky. Naštěstí po maximálním vytažení zbývajících dvou částí se daly hůlky dál používat, i když samozřejmě nebyly v té správné operační výšce.
 |
| poslední foto plně funkčních hůlek |
Zbytek dne trávíme takovou tou běžnou kempinkovou rutinou. Pereme věci, vaříme brkaše, relaxujeme, případně sbíráme dříví na večerní romantický táborák.
den pátý
Ač podmínky ke klidnému spánku byly ideální, stejně se mi moc dobře nespalo. Asi za to mohl silný vítr, který šustil v korunách stromů a knížka, kterou sem si náhodně koupil s sebou do Monte Negra. Post-apokalyptický horor Cesta od Cormac McCarthyho. Příště si budu muset alespoň lehce zjistit, co si vlastně kupuju, neboť bát se jít na záchod uprostřed noci ve 30-ti letech, je trochu na pováženou.
Plán na dnešní den má jasný začátek a nejasný konec. Chtě nechtě musíme překonat masiv skal zvedající se přímo z druhého břehu jezera. Podle toho jak si povedeme, můžeme domýšlet cíl dnešního dne. Zatím je ale teprv ráno a to nikterak pěkné. Je trochu chladněji a hlavně se docela honí mraky. Nicméně neprší, jsme u zdroje vody, takže není důvod si odepřít nějakou vydatnou snídani.
V devět dopoledne, dvě hodiny od probuzení, vyrážíme. O kousek dál míjíme správcovu chatu. Bohužel náš pohyb v terénu není pro dobře vycvičené ucho správce nezachytitelný, takže nás hned kasíruje za 4 éčka. Poula mu alespoň vnutil svojí tašku s odpadem. V době snídaně se krásně vyčasilo a my poučeni s předešlých dní, neseme plné lahve vody, plus jsme dostatečně napity. Já tedy určitě. Při zdolávání masivu každou chvíli ucvrnkávám.
Jinak výšlap na vrchol Planica nás ničím nepřekvapil. Ono když jezero je ve výšce 1686m a musíte na dvou kilometrech vylézt do 2330m, je jasný, že to nebude jak procházka po Václaváku. Já opět nasadil svoje strojové tempo, na které už Poula vymyslel teorii. Začalo to Rumunskem a pokračovalo přes Víkendy Přežití v Brdech a jiné kratší pochody na těžko, kdy jsem zkoumal způsob nošení zrcadlovky. Na krku to mít dlouhodobě nejde a pokud to měl člověk v krosně, tak zas nic nenafotil. Letos nově jsem zainvestoval do brašny, kterou jsem ale nosil jako ledvinku. Jestli se ptáte, proč jsem si nekoupil rovnou ledvinku, tak ta se zase neslučovala s krosnou. Prostě ty bederní pásy si navzájem vadily. No a při chůzi se mi ta brašna prostě otírala o rozkrok, z čehož Poula vyvodil, že právě proto chodím tak rychle a bez přestávek.
Za tři hodiny jsme měli tuto ranní "rozcvičku" za sebou. Na vrcholu, ač bylo opět vedro, nepříjemně foukalo, takže jsme sešli kotlinou Gornja Ališnica k vyschlým Gornje lokve (dvě jámy v zemi, kde se udržuje voda) a dali si polední pauzu. U ní jsme se rozhodli netrávit další noc v horách. Respektive v horách ano, ale natáhnout to až k Černému jezeru.
Procházíme další kotlinou Donja Ališnica a po krátkém výstupu do sedla se nám opět otevírají výhledy na Crno jezero a celou náhorní plošinu. Relativní blízkost civilizace má taky za následek, že potkáváme stále více lidí. Celkem slušným klesáním spadnem o 200 výškových, kde cesta dál pokračuje lesem. Na jednu stranu úleva před vedrem ve stínu stromů, na druhou stranu se cesta neuvěřitelně vleče a je absolutně nezáživná.
Černé jezero je opět obklopeno lidmi. Někteří se dokonce koupou. My se osvěžujeme pivem. Stylově u stánku, kde jsme se zastavili před začátkem výšlapu. Po asfaltce přicházíme do kempu Ivan do, na volném plácku stavíme stan a platíme v recepci ubytko. Kemp je sice docela rozlehlý, ale podstatná část je ve svahu, takže míst pro stany zas tak moc není. Pohoří Durmitor je mezi Čechy (samozřejmě Čoboláci tu nemůžou chybět) nejspíš hodně oblíbené, protože několik jsme jich potkali v horách a i tady v kempu jsou všude kolem nás. Naši nejbližší sousedi, postarší pár z Liberecka, to je ovšem jiná sorta. Hlavně mít s sebou v dodávce dost bas piva, protože zdejší patoky se nedaj pít. Vlastně se jim tu ani moc nelíbí, lepší to prý bylo v Srbsku, kde je o mnoho levněji. Poula je už stěží vydejchává, tak raději vyrážíme do Žabljaku na večeři.
Ve městě na žádnou klasickou restauraci nemůžem narazit, nakonec sedáme na zahrádku u jakého si bistra. Podstatný je, že maj točený pivo a na jídelním lístku klasická černohorská jídla. My po 4 dnech suché, nebo v lepším případě pytlíkové stravy, máme chuť skoro na všechno. Dáme si saláty a domácí sýr jako předkrm a pljeskavica (něco jako karbanátek) jako hlavní jídlo. Všechno to, co jsme si objednali, bylo super. Ve zbytku dovolené už asi nezhubnem.
Na závěr jsme zašli do blízkého supermarketu podívat se, co nás v příštích dnech čeká za dobroty. Ceny více než přijatelné, alkohol srovnatelný s cenami u nás, takže to vypadalo velmi slibně. Na dvou kilometrovou cestu zpět do kempu jsme si koupili láhev vína. Překvapil Ráďa, když vytáhl z kapsy otvírák a mě nachytal nepřipraveného. Víno se hodilo nejen na cestu, ale i jako lék proti chrápajícímu Liberečákovi. Zlatý časy, kdy jsme spali osamoceni v horách.
den šestý
Vstáváme jako obvykle kolem sedmé. Sušíme ranní rosou zmáčený stan. Tentokrát to musí být pořádně, protože na dlouhou dobu ho z krosny nevyndáme. Fronta na omezený počet toalet je vskutku ohromující, něco podobného jsem naposledy viděl o třetině na Motoru. Nechvátáme. Včera jsme si zamluvili rafty na řece Taře. Asi to nebude žádná adrenalinová pecka, přeci jen je konec léta a vody v řece není mnoho, ale za 35 éček máme možnost se podívat na samé dno nejhlubšího kaňonu Evropy. No, nekup to.
 |
| ranní balení stanu v kempu Ivan do |
Již s naloženými rafty a plovacími vestami se vracíme zpět za most na cestu směrem k Mojkovači. Po zhruba třech kilometrech přijíždíme k místu, kde silnice vede kousíček nad řekou a je k ní snadný přístup. Vysedáme a kormidelníci nás rozdělují do dvou raftů. My bohužel nafasujem rodinku z Izraele, kteří již od pohledu nevypadají, že by byli pro nějaký velký adrenalin. Alespoň s Poulou zabíráme místa vepředu, kde by to mohlo snad trochu houpat. Řeka je sice krásná, smaragdově zelená, ale celkem krotká. Avšak ty scenérie za to opravdu stojí.
Jen co podjedem most, přeci jen se nějaké ty peřeje objevují. Pár exponovaných úseků, kde to při jarním tání sněhu musí být opravdu hukot. Takhle se nám alespoň několikrát otře voda o šortky, pro Izraelce vrchol adrenalinu. Že je to banda líná, se potvrdí vzápětí, když nás předežene jiný raft. To je prostě věc, přes kterou nejsem schopen se přenést. Několikrát velím: "roubíky do úst", ale to bych si dřív ruku vykloubil, než by jim docvaklo, aby začali používat to, co držej rukách. Vlastně pardón, oni to používají. Odložili pádla a fotí. Kdybych věděl, jaká ta řeka bude, tak si vezmu foťák taky.
Ovšem i to pravidelné pádlování mě a Pouly znamená, že raft, co nás předjel, opět doháníme. Jenže když už se zdá, že je docvaknem, projeví se pro změnu ten náš blbeček na kormidle, který nás neomylně pošle na kámen. Škoda, že jsme se nepřevrhli a půlka posádky se neutopila. Pak by byla šance na dohnání větší. Bez boje to ale nezdáváme. Opět zkoušíme raft dohnat, zdá se, že i ti vzadu pochopili, že by si za ty prachy taky mohli trochu zapádlovat. Jestliže ale najetí na kamen byl pokus o atentát, tak to, že najednou mladá Izraelka podobná chodícímu válci chtěla zastavit na záchod, tak to byla rovnou kulka do hlavy. Na raftu se přece vykonává potřeba za jízdy a než našla nějaké křovíčko, za kterym by nebyla vidět, veškeré šance vzaly za své. Zdrceně jsem zasunul pádlo do raftu a rezignovaně zíral před sebe.
Po raftech nás dovezli zpět ke krosnám a překvapivě pro nás měli nachystaný oběd. Hlady bych snědl skoro cokoliv, ale tohle jídlo bylo opravdu výtečné. Seděli jsme u stolu s Izraelcema a jak jsme dostali šanci se trochu poznat, museli jsem uznat, že to sou docela fajn lidi. Korunu společnému povídání nasazoval jejich lehce dementní šestnáctiletý syn, který měl skvělé nadání přispěchat s nějakou brutální hláškou.
Izraelci nám nabídli svezení k mostu, které jsme uvítali. Odsud měl jet autobus do Mojkovače. Po chvilce čekání, zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodl jít stopovat, opravdu minibus přijel. A vzhledem k tomu, že měl konečnou v Budvě, přehodnotili jsme naše plány a doplatili si to až k moři. Nepřišli jsme tak o krásnou cestu z Kolašinu do Podgorici Moračským kaňonem. V Podgorici na autobusáku přestávka. Doplnění pitiva a potravin a vyráží se dál. Za šera, po čtyřech hodinách jízdy, začínáme v serpentýnách sjíždět do Budvy.
Nepochybně nás čeká úplně něco jiného než doposud. Budva již na první pohled není žádné městečko.
Na autobusáku se na nás hned vrhají dohazovači. Jedný bábě dáváme šanci, ale když nás chce nacpat do auta, razantně odmítáme. Bába je ale pořádně urputná, takže nakonec za ní jdeme na jakési bydlení, které má být poblíž hlavní promenády. Jdeme za ní pekelně dlouho, a pokud nás do stejnýho místa chtěla vzít tim autem, tak jsme pěkný lamy. Když konečně odemyká byt, kde bychom měli trávit další tři noci, nemáme z toho úplně dobrej pocit. Jsme v normálním šestipatráku v jednom ze 4 bytů na patře. Máme sice pro sebe malý pokoj s manželskou postelí, ale koupelnu sdílíme s nějakým prodavačem bílého masa odvedle. Je deset večer. Moc na výběr nemáme, ale víc jak tuhle noc nás tu nikdo neudrží. Trochu se zkulturníme a vyrážíme do víru tohoto přímořského letoviska.
Asi není úplně dobrý takhle v pozdě večer vcházet do víru Budvy, zvlášť po tom, co jsme poslední dny trávili de facto sami uprostřed hor. Náraz civilizace je až bolestně velký. Obrovský had lidí, kteří se proplétají mezi stánky s klasickým turistickým sortimentem. Z valné většiny naši slovanští bratři z východu. S pivem v ruce míříme ke Stari Gradu, kde snad zbyl alespoň nějaký závan kultury. A skutečně. Za mohutnými benátskými hradbami nás čekala spleť mramorových ulic. V roce 1979 byla většina Starého Města poničena dvěma zemětřeseními a po následné rekonstrukci zde zbylo více barů, restaurací a obchodů než obytných budov. Prošli jsme kolem citadely, ze které je ve dne prý krásný výhled, a nakoukli do několika kostelíků, které i v tuto pozdní dobu byly stále otevřeny.
Před půlnocí, dostatečně nabaženi památkami, Poula neomylně zamířil do prvního baru, který nám stál v cestě. Bylo zapotřebí zapít naší úspěšnou výpravu do Durmitoru a ostatně i jeho narozeniny. Zkrátka nasát játrama trochu té balkánské atmosféry. Ten první bar v cestě se jmenoval Casper. Jak jsme se později dozvěděli, byl to docela vyhlášený bar, o čemž ostatně svědčily plně obsazené stoly. Nicméně u baru bylo volno a drink pro tento večer se jmenoval Havana Club. Dva panáky za šest éček, količka za dvě.
Obdivuju Poulu, jak nenuceně dokáže navázat rozhovor s úplně cizími lidmi. Tohle mi prostě nikdy nešlo. Od barmana se tak dozvídáme zase trošku jiné informace, než jaké si člověk může přečíst v průvodci. Mimochodem je to Srb, a když tak posloucháme jeho názory na ostatní národnosti, především Albánce, je nám jasnější, jak celý Jugoslávský konflikt mohl vzniknout. Podepsáním mírových smluv to napětí a nenávist zdaleka nevyprchaly. Přitom je to očividně fajn kluk s rodinou, který přes léto dře za barem, aby se rodina měla dobře.
 |
| před Casper barem |
den sedmý
Když jde člověk spát o půl páté ráno, druhý den se mu nestává nikterak dobře. Natož když ho o půl deváté budí hluk z ulice. Poula trpí jako pes, ale je nutný se z tohohle kamrlíku vykopat dřív, než se dostaví darebná kocovina. Zatím ještě pořád dojíždíme na večerních zásobách. Beru bábě narůžovělý prostěradlo, na pláži se bude ještě hodit. Při odchodu s hrůzou zjišťujeme, že tenhle byt má mnohem více pokojů, než se zdálo. Bůh ví, kolik tady nakonec spalo lidí. Bereme schody po dvou.
 |
| ranní kocovina v Balkánském doupěti |
Minuli jsme Sveti Stefan, jehož fotka zdobí titulní stránku našeho průvodce, a po menších komplikacích jsme zaparkovali nad pláží drobni pijesak. Těžko čekat, že někde kolem Budvy najde člověk zapomenutou, opuštěnou krásnou pláž, ale ačkoliv tady rozhodně nebylo prázdno, pořád to bylo lepší než na hlavní pláži v Budvě (podle vyjádření holek) a navíc i ta pláž byla celkem hezká. Den tak utekl hodně rychle: koupačka, opalovačka, karty (který Poula nepochopitelně vyhrával) a nějaký to občerstvení v restauraci u vstupu.
Na cestě zpátky nám holky nabídly, že by nás hodily až do Kotoru, ale to by nebylo žádný nezávislý cestování. S díky jsme to odmítli a nechali se hodit na autobusák.
Zvláštností místních autobusových nádraží je, že jsou celé oplocené a do prostoru odbavení vás pustí hlídač až po předložení platné jízdenky. Je to vlastně takové malé letiště, jen ty rentgeny jim tam zatím chybějí. Na bus jsme nemuseli čekat nijak dlouho, navíc hlídač nás pomohl nasměrovat do toho správného. Přijíždělo jich totiž docela dost. 40 minutová jízda utekla jako nic. Projeli jsme tunelem a rázem jsme se ocitli v Kotoru. Nasvícený zapadajícím sluncem vypadal Kotorský záliv opravdu působivě.
Na autobusáku opět čekaly báby naháněčky, ale my si to namířili k hlavní bráně do starého města Vrata od Mora. U infocentra jsme se vybavili mapou a informací, kde najít kotorský backpacker, o kterém se v průvodci překvapivě nic nepíše. Po troše bloudění se nám ho opravdu podařilo najít, leč bohužel byl plně obsazen. Podnikavý domorodci maj pro tyto případy samozřejmě náhradní řešení, takže očividně hodně vytížená holčina zavolala na jedno číslo a za pár minut už si nás vyzvedával chlapík. Následovali jsme ho až za hradby starého města, kde kousek za nima, pár metrů od hlavní silnice, stál velký dům. V přízemí kanceláře, v prvním patře normální domácnost, kde byl jeden pokoj vyhrazen pro návštěvy. Manželská postel, gauč a skříň. Ovšem ty barvy! V záhlaví postele byla vyvedena krajinka s tekoucí řekou a pasoucíma se ovečkama. Za 30 euro jsme prostě nemohli odolat. Naproti pokoji byla koupelna, očividně sdílená s ostatními členy domácnosti, kterou jsme hned využili a posléze vyrazili zpět do města na pozdní večeři.
Neskutečná spleť úzkých uliček nabízí nespočet různých restaurací. Bohužel většina z nich je cílena na bohatší turistickou klientelu. My jsme hledali nějakou klasickou černohorskou restauraci, kde nenecháme ranec za večeři. Jednu takovou jsme po chvíli bloudění uličkami našli. Stranou hlavních tras, ale o to více oplývající domácí atmosférou. Usadili jsme se u jednoho ze stolů přímo na ulici. Poula toužil ochutnat crni rižoto, což je specialita černohorské kuchyně. Černému rizotu propůjčuje barvu a delikátní chuť sépiový inkoust. Já zvolil lignje na žaru, grilované olihně. Obojí bylo skvělé. Samozřejmě jsme to zalili několika pivy.
Před cestou na pokoj jsme se ještě vydali za zvukem bubnů, linoucím se z vedlejší ulice. Ukázalo se, že se tu nachází bar, kde, ač skoro půlnoc, se muzika přesunula na ulici. Deejay pouštěl muziku a do toho jamoval černoch na bubínky. Lidi pařili na ulici, tak jsme došli dovnitř pro Havanu a na chvíli se stavili.
den osmý
Po náročných dnech v horách, i se sklenkou v ruce u přímořských barů, potřeboval Poula dávku kvalitního spánku, trochu té regenerace a péče o tělo. Moje tělo naopak poznalo již první den, že je na dovolený, tudíž se smířilo s tím, že se žádného odpočinku nedočká. Vyrazil jsem proto hned po ránu do liduprázdných uliček Starého Města. Kotorský Stari Grad s trychtýřovitým půdorysem se rozkládá mezi zátokou a horou sv. Ivan, která je součástí podhůří hory Lovčen. Nejlepší způsob, jak poznat všechny zákoutí Starého Města, je ztrácet se a zase nalézat v bludišti jeho uliček. Postupně tak projdete kolem hodinové věže, u které je podivná kamenná pyramida. Ta sloužila jako pranýř pro nepřizpůsobivé občany. Těžko se vám podaří minout i nejpůsobivější stavbu ve městě Katedrala Sv. Tripuna. Původně ze 12. století, několikrát ale přestavovaná po četných zemětřeseních. Samozřejmě je k vidění i mnoho kostelíků a malých náměstíček. Každopádně Stari Grad má svoji neopakovatelnou atmosféru, kterou si zachovává i v plné sezóně. Pro mě to bylo určitě nejhezčí místo z celého černohorského pobřeží.
 |
| hodinová věž s pranýřem |
 |
| jeden z mnoha kostelíků |
První zastávka Perast. Majitelé aut musí nechat svoje vozy na parkovišti u hlavní silnice a dál jít po svých. Skútr asi není taková hrozba pro poklidnou až ospalou atmosféru této vesničky se 360 obyvateli. Jízda autem tu vlastně ani nemá smysl. Je zde jen jediná opravdová ulice. Za to se Perast pyšní 16 kostely a 17 bývalými velkými paláci z dob, kdy se jednalo o mocné a bohaté místo. Některé z nich jsou jen záhadnými ruinami prorostlými bounganvíliemi a divokými fíky. Né tak Crkva Sv Nikole s impozantní 55m vysokou zvonicí stojící na malém náměstíčku, jehož obvod tvoří datlovníky a bronzové busty zdejších významných obyvatel. Jedna busta se nápadně podobala našemu kamarádovi z Liberce, Máťovi. Asi 400m od břehu se nachází ostrůvky sv. Jiří (Sveti Djordje) s benediktýnským klášterem a uměle vytvořeným ostrůvek Panny Marie ve skále. Cestu vodním taxi jsme si odpustili a pokračovali dál.
Další zastávka měla být v městečku Risan, které má tu výsadu být nejstarším místem v zálivu. Právě k vykopávkám odkrytým v roce 1930 jsme chtěli zajet, ale nějak jsme netrefili správný směr a neměli chuť to dál hledat. Zas takový fajnšmekři historie nejsme.
Přes vesničky Lipsi a Morinj jsme dojeli až do Kamenari. Ze skútra už nás trochu bolela prdel a právě zde, v nejužším místě zálivu, míří trajekty na druhou stranu, do Lepetane. Osoby to mají zdarma, takže jsme zaplatili jen skvělých 1,5 eura. Po druhé straně kotorského zálivu jsme se vraceli zpět do Kotoru. Nakoupit nějaký jídlo a stavit se na pokoj pro plavky. Cestou jsme totiž objevili krásnou pláž, na kterou jsme měli v plánu se vrátit a trochu pochytat bronz. Druhý břeh s vesničkami Stoliv, Prčanj a Muo je každopádně ještě o něco malebnější. Už jen díky tomu, že silnice se postupně zúží na jednoproudou, přestože se pořád tváří jako dvouproudá. Pro řidiče skútrů skvělá příležitost na slalom mezi auty, pro jejich spolujezdce to asi taková pecka není, co Ráďo?
Odpoledne tedy flákačka na pláži, kde nás vstup stál každýho 5 éček. Moře v zálivu není bůhví jak průzračný, asi proto také není záliv cílovým místem pro typické plážové povaleče. Nám to ale naprosto vyhovovalo. Škoda jen, že pláž byla tak daleko. Ten bar totiž úplně lákal se trochu zbourat ve společnosti zapadajícího slunce.
Večer jsme lehce předbalili krosny a pak zabloudili opět do stejné restaurace. Na drink nebyla chuť, tak jsme se aspoň pořádně vyspali.
den devátý
Ranní vstávání, krosny sbaleny a jen na lehko vyrážíme zdolat 1350 schodů k opevnění nad Kotorem, Tvrdjava sv. Ivan. Cestou míjíme na tuto ranní hodinu celkem dost lidí, snažících se uskutečnit výlet než se do svahu opře neúprosné jadranské slunce. I tak ze mě docela slušně leje. Výhledy na Staré Město jsou ale parádní. Až neuvěřitelně vychází srovnání starých budov s obřími výletními loděmi v přístavu. Kam se hrabe Titanik.
Dlouho se ale kochat nemůžeme, do desíti musíme vyklidit pokoj a vrátit motorku. Nedá mi to a ještě naposled se s ní musím projet, k pláži a zpátky. Pak už opět zatěžkáni krosnami míříme na autobusák. Z infocentra máme zjištěno, že bus by měl odjíždět někdy po poledni. Skutečně je tomu tak. Hodinu ještě civíme na autobusáku a pak další čtyři hodiny v autobuse. Po čtvrté odpolední vysedáme v Ulcinju.
V tomto kdysi vyhlášeném pirátském přístavu jsme se rozhodli strávit poslední tři noci naší dovolený. Proč právě tady? Podle Lonely Planet právě zde můžete zažít atmosféru Albánie, aniž byste překročili hranice a riskovali tak, že se stanete nedobrovolnými dárci orgánů. Obyvatelstvo tu tvoří ze 72% Albánci a v létě se to tu prý hemží rekreanty z Kosova. Z jednoho prostého důvodu. Je to tu o mnoho hezčí než v jakémkoliv jiném albánském přímořském městě. Tak aspoň praví průvodce. Pokud je to skutečně pravdou, důrazně varuji jakékoliv plážové povaleče do Albánie, potažmo do Ulcinju jezdit, jen proto, že je dovolená vyjde o něco levněji. Ryze subjektivní důvody budou postupně následovat.
To že Ulcinj je opravdu úplně jiné město, než jaké jsme měli šanci dosud spatřit, je zřejmé od té doby, co vystoupíte z autobusu. Naháněče jsme klasicky odpálkovali, podle mapy nemělo být centrum daleko. Pche! Před autobusákem k nám ale přilítla nabídka od kloučka, kterýmu snad ani ještě nerostly fousy. Posadil nás do starého mercedesu, kterým tady jezdí snad úplně každý, a že prý 10 euro za pokoj. Šermovali jsme mu mapou před očima na znamení, že to tady moc dobře známe a že jinde než u centra bydlet nebudem. Jeli jsme teda docela dlouho, jít to pěšky, tak si budem nadávat. Nakonec zastavil u jakého si dvoupatrového domku, kterých bylo kolem bezpočet. Na minipokoji jedna postel, lednička, balkónek se stolkem a výhledem na ostatní baráky. Dostal nás ten balkónek, kde můžem krásně bivakovat. Navíc 10 eur za pokoj! Vzali jsme to.
Nechali jsme bagáž na pokoji a vyrazili na obhlídku okolí. Přímo přes ulici byla tržnice (tou dobou samozřejmě prázdná) a krásnej obchoďák. A v něm jsme poznali, že tady se mít špatně nebudem. Aby naše lednička na pokoji nejela na prázdno, hned jsme jí naplnili pivem, vínem a taky nějakým tim jídlem. Odnesli jsme nákup na pokoj a pokračovali v průzkumu. Bydleli jsme kousek od hlavního bulváru Gjergj Kastrioti Skënderbeu, který končil kruháčem a dolů mířila ulice Hazif Ali Ulqinaku. Na ní se pak nacházely všechny obchůdky se suvenýry a restaurace a končila skutečně až u moře. Od našeho baráku dálka jako prase. Když jsme ale došli až k moři Mala Plaža byla v obložení domorodců. Něco jako kdyby u sídliště Chánov byla pláž a vy jste se tam měli jít koupat. Zahájili jsme taktický ústup, já se pak ještě toulal po městě a Poula odpočíval na pokoji.
Před večeří jsme si dali sprchu a poseděli na balkóně. Měli jsme tak šanci trochu víc poznat naše sousedy. Na patře totiž byly tři pokoje. Prostřední a nejmenší zároveň patřil nám. Společné balkóny oddělovala jen taková kovová konstrukce. Záchod a koupelna na chodbě byly také společné. Rodinka vpravo byla fajn.
Nejspíš pracovali v Německu a tady byly na dovolený, původem samozřejmě z Balkánu. Později jsme zjistili, že všichni spali v jednom pokoji. Asi nic moc, pro jejich dospívající dceru. Za to vedle, to byli klasický cikáni. Uřvaný, pořád chodili na balkón hulit. Když Balkán, tak ať to má nějaký grády.
Večer jsme šli na blint se někam najíst. Nakonec jsme došli skoro až k moři a zakotvili v takový fajn restauraci v prvním patře s výhledem do hlavní promenádovací ulice. Poručili si pivo, lignje na žaru a pozorovali davy lidí pod námi. Poulovy nebyl moc dobře, takže další kulturní program jsme museli skrečovat. Sobecky jsem to dost špatně nesl a špatnou náladu jsem pak musel rozpustit ve víně při balkónovém posezení.
den desátý
"Výhody" společné sprchy a toalety jsme poznali hned ráno. Ostatní z patra si moudře přivstali a nám pak dali pocítit, že cikánský hovno smrdí minimálně třikrát víc než to bílý. Ale co, aspoň je o čem psát, ne? Dopoledne jsme se marně pokoušeli sehnat na další den nějakýho skútra. Odkazovali nás od čerta k ďáblu, nikde nic neměli. Jen auta.
Měli jsme s sebou rovnou pár věcí na pláž a vyhlíželi nějakého taxána. Mimo Mala Plaža, kam jsme z pochopitelných důvodů jít nechtěli, měl Ulcinj ještě Velika Plaža. Ta začíná 4 km na jih od Ulcinju a táhne se 12 km do dálky. Otázka pana taxikáře nás proto trochu vyvedla z míry. Jak kam? Přece na velkou pláž, voe? Pak začal vyjmenovávat americký státy a rovnou k nim sázet eura. Buď se jednalo o výuku zeměpisu, nebo tak maj asi rozdělenou pláž. Ale copak my víme, jestli chceme na Floridu nebo Kalifornii? Kejvli jsme na Miami. Tam to snad špatný bejt nemůžu, navíc to je za 5 euro.
No, upřímě jeden den to přežít šlo. Slunečník vedle slunečníku, lehátko vedle lehátka. Opět trochu cikánov, ale v umírněnější podobě. Za lehátka a slunečník nás samozřejmě zkásli. Největší peklo ale bylo moře. Já teda na Balatonu nikdy nebyl, ale prej se jde darebně daleko, aby člověk byl aspoň trochu ve vodě. Tak tady to bylo to samý. Ani nevim, kam až bych musel dojít, abych nestačil. Tak daleko jsem se nikdy nedostal. Zpátky jsme jeli s borcem v otřískaném bávu. Ani nic nezkoušel, přijal 5 euro a zmizel. To snad ani nebyl taxikář.
Večer jsme zašli opět do naší restaurace. Poulovi stále nebylo moc dobře. Kluk, co nás obsluhoval, si nás pamatoval ještě ze včerejška, doporučil Ráďovi domácí Rakiju jako výborný léčebný prostředek. Na to jsme slyšeli oba. Kýžený účinek se ale dostavil až po čtvrtém panáku. Páteční noc jsem rozhodně nechtěl zabalit před půlnocí. Poula tudíž neměl moc na výběr, pokud mě nechtěl nechat jít samotnýho. Nejvíc nás zaujalo jakési místní open air disco, spíš teda podium, na kterém zpíval místní borec. Asi to byla nějaká hvězda, místní holky ho vysloveně žraly.
Ve vedle stojícím Buddha baru to pořádně žilo a dost mě to tam táhlo. Život je ale o kompromisech, takže jsme zamířili zpět do našeho albánského doupěte. Cestou jsme natrefili na otevřený supermarket, který jsme řádně vyplenili. Celou dobu nám byl v patách sekuriťák, jako by jsme potřebovali krást, když půllitrovka piva stojí 0,5 eura. Slibně rozjetý páteční večer jsme pak zakončili na balkóně.
den jedenáctý
Ranní setkání se sousedy na balkóně doprovázely drobné úsměvy. Zřejmě jim neušla naše noční seance. Kdo jiný by ale měl mít pochopení pro home party než právě jižanské národy. Než se Poula zmátořil, vydal jsem se opět shánět motorku. Včera jsem od taxikáře získal horký typ, kde bych mohl uspět. Chodil jsem kolem toho místa jako mlsnej kocour, ale za boha jsem žádnou půjčovnu nemohl najít. Když jsem se pak zeptal slečny v krámu s cédéčkama, bylo mi hned jasný, proč bylo nemožné ho najít. Navedla mě totiž k obyčejnému baráku, kde mi otevřela paní v županu. Po mém dotazu na skútra houkla do domu na manžela a ten jí houknul zpátky, že nic volného není.
 |
| Skadarské jezero |
Ve vesnici Rijeka Crnojeviča byla naše první zastávka. U obloukového kamenného mostu z roku 1854 se nachází prý jedna z nejlepších restaurací v zemi, se specializací na ryby. A teď velký pozor. Pokud přijíždíte ve směru od Virpazaru, jakási rybářská kuča u prvního mostu přes řeku Rijeku není ona proslavená restaurace. Nějakou záhadnou mozkovou masturbací jsem si vštípil, že to je ono a přemluvil Poulu, že tady si prostě musíme dát něco k jídlu. Mizerná obsluha ani nevábné prostředí mě dostatečně nevarovaly. Objednal jsem si tedy rybu, Poula jen vodu. Během přípravy jídla jsem měl dost času na pozorování zřejmě majitele, kuchaře a číšníka v jedné osobě. Pomalu mi začalo vše docházet, a když mi přinesl s jistým úšklebkem na stůl svoje dílo, bylo mi to jasný hned. Nebyli jsme jediný tukani, kteří dostatečně nevěnovali pozornost průvodci. A jelikož očividně pána obtěžovalo turistům vařit (neměl pak čas si povídat se svými kamarády) a byl si vědom toho, že všichni hledají restauraci s dobrou kuchyní, rozhodl se k pravému opaku. Uvařit co možná nejhorší jídlo. A nutno uznat, že to se mu povedlo dokonale. Úmysl v tom zkrátka musel být, protože snad ani člověk kuchařským uměním nepolíbený by nevysmažil rybu tak dokonale, že z ní zbyl jen jakýsi oharek s kousky masa. Navíc o čerstvosti ryby se dalo hodně polemizovat. Připadal jsem si jak mistr Bean schovávajíc kousky ryby pod salát a přemaštěné brambory. Házel bych to i z terasy rovnou do řeky, ale bylo mi líto těch hus, co pod námi kdákaly. Jediné, co chybělo k dokonalosti, byl účet alespoň na 50 euro, ale tolik odvahy zdá se majitel neměl. I tak můžu s jistotou prohlásit, že toto byl jeden z mých nejotřesnějších gastronomických zážitků.
 |
| toto není ten most, u kterého se nachází vyhlášená restaurace! |
 |
| pohled na Svatý Štefan z pláže za 20euro/den |
 |
| naopak zde je to zadarmo, zato se vším všudy |
V pozdním odpoledni jsme se vrátili zpět do Ulcinju. Zajeli jsme si nafotit rybářské domky přes kanál Milena, kde místní loví pomocí sítí zavěšených k dřevěným domkům na kůlech. Velmi nápadně to připomíná jihovýchodní Asii. Ovšem jakou kvalitu z vody tahají, to je otázka. Kanál Milena totiž opravdu jako kanál, rozuměj stoka, vypadá i zapáchá.
Pak jsme se přemístili do Starého Města. Poula se pro svůj film rozhodl natočit západ slunce a já mezitím bloudil uličkami. Od ostatních Starých Měst např. Budvy se Ulcinj liší v tom, že tady stále lidé žijí. Ač byly některé domy poničeny zemětřesením, stále je tu jen minimum restaurací nebo hotelů. Při procházkách uličkami tak můžete doslova nahlédnout obyvatelům do obýváku.
Se západem slunce se přiblížil poslední večer naší průzkumné cesty Černou Horou. Nebylo se tedy nač šetřit. Došlo to i Poulovi, který se ani slůvkem nezmínil o nějaké odlehčenější verzi prožití tohoto večera. Sobotní večer jsme zahájili v naší restauraci, kde jsem si již po třetí objednal lignje na žaru. Na základě našich předešlých útrat a s vědomím číšníka, že se jedná o náš poslední večer, se začaly na našem stole objevovat rakije on da house (na účet podniku). Večer ani nemohl lépe začít. Po večeři, několika pivech a rakijích jsme začali psát pohledy. S ohledem na jejich kvalitu to nebylo to úplně nejlepší řešení, ale na druhou stranu nikdo nemůže říct, že by ode mě dostal nějaký tuctový pohled. Na počest této restaurace se Poula při odchodu rozhodl sjet její mramorové schody po zádech. Nebo to bylo těma rakijema? Každopádně mu to záda připomínaly ještě dlouho po této události.
Noc jsme vyrazili zakončit do Buddha baru. Místo, které zaručeně nemůžete minout kvůli hluku, který se line zevnitř. A uvnitř je to ještě desetkrát horší, než si představujete. Hudba hraje tak nahlas, že pokud chcete sdělit něco člověku vedle sebe, musíte mu řvát do ucha. Navíc je to docela malý bar, takže o mačkání při objednávání drinků nepřijdete. Návštěvníci baru byli převážně místňáci. Nás si nikdo moc nevšímal. Ani nevím, jak dlouho jsme se tam zdrželi. Trochu jsme i zatrsali a Poula se nechal ukecat ke koupi dvou zkumavek s červeným a zeleným obsahem. Asi nápoj lásky.
To pravý dobrodružství nás čekalo až za chvilku. Jako správní pracháči jsme se nechali taxikářem za dvě éčka dovést před barák. Po vystoupení Poula zjistil, že mu chybí brašnička se zbytkem peněz, ale hlavně platební kartou a pasem. Situace určitě nezáviděníhodná. Taxán samozřejmě dávno ujel, snažili jsme se aspoň pátrat kolem místa výstupu, jestli nebudeme mít štěstí. Následovalo odchycení jiného taxikáře, cesta zpět do již skoro prázdného Buddha baru. Ani barmanka nás nepotěšila. Ale poradila nám dojet na policejní stanici, že pokud se doklady najdou, tak určitě tam. Další taxikářem jsme se nechali dovést na policii, ale ani tam jsme nepochodili. Radili přijít ráno. Taxikář, který na nás mezitím dole čekal, si před barákem řekl o 5 euro, když jsme zatím vždy platili 2. Bez bázně a hany jsem ho nazval banditou, ale ledviňák po mně naštěstí netasil. Na pokoji Poula zablokoval kreditku, trochu jsme ještě rozebrali nastalou situaci u vína a šli spát vstříc světlejším zítřkům.
den dvanáctý
Hůř snad ani nemohl poslední den začít. Kocovina, kamarád bez pasu a peněz. Trochu jsme si pospali, bylo už skoro deset hodin, než jsme se vymotali z pokoje, nasedli do auta a snažili si vzpomenout cestu k policejní stanici. Nečekaně dobře jsme jí našli a asi si umíte představit naší, hlavně tedy Poulovu, radost, když policista vytáhl jeho brašničku na denní světlo přesně ve stavu, v jakém jí zanechal na zadním sedadle taxikářova vozu. Nechybělo ani třicet euro. Což jen dokazuje charakter místních lidí.
Auto úspěšně vráceno a bylo téměř poledne, když jsem se vrátil zpět do pokoje. Vzhledem k tomu, že vlak nám odjížděl někdy kolem sedmé večerní, nemělo moc smysl cokoliv dalšího podnikat. Zašli jsme nakoupit dárky do obchoďáku, zabalili krosny, trochu přikrmili ranní kocovinu pár ciderama a nechali se dovést na autobusák.
V Baru jsme došli k nádraží a jelikož stále ještě zbývalo moře času, šli jsme ho zabíjet do nádražky. Pivo, jídlo, pivo, pokec s německým párem, pivo a nějak to dopadlo, že už byl skoro čas k odjezdu. V kupíčku, které jsme měli vyhrazené, už byly naskládány kufry a ba co hůř, se slovenskými cedulkami. Obával jsem se nejhoršího, ale nakonec přišel starší pár, který navíc mluvil mezi sebou maďarsky. Pro cestu zpět do vlasti jsem měl zvolenu výbornou taktiku. Podívat se litrové láhvi vína na dno a v klidu prospat celou noc. Zbytek cesty už nějak uteče.
den třináctý
Vrchol zmaru! Budím se podle plánu až ráno, ale místo toho abychom byli někde v Maďarsku, pořád trčíme v Srbsku. Vlak podle informací nabral tří hodinové zdržení a kolují i velmi pesimistické domněnky, že nám ujede přípoj v Keléty a my přijedem do Prahy až během úterý. Ve vlaku plným Homolků je těžký vydržet střízlivý, bohužel ale už není co pít. Večer přijíždíme do Budapešti a černá předpověď se vyplnila. Budeme nuceni strávit ve vlaku další noc a do Prahy přijedeme v šest ráno s 8 hodinovým zpožděním. Cestování vlakem má zkrátka svoje kouzlo.
 |
| dobro došli... |
