Azory
25.4. - 9.5. 2015
Akční letenky na Azory za 4.500Kč? Zajímavé, ale co tam? Hmm, strýček Gůgl tvrdí, že je tam krásná příroda, spoustu možností pro treking a nechá se spát pod stanem téměř všude, kde se vám zamane. Tak to zní slibně. V květnovém termínu navíc využijeme dvou státních svátků a před sezónou by tam nemuselo být ještě tolik turistů. Let´s do this!
Praha - London - Ponta Delgada - Moinhos
Čím víc cest s krosnou na zádech mám za sebou, tím víc mám to balení na háku. Konec konců, člověk toho zas tolik nepotřebuje. Tedy když cestuje do destinace s relativně stálým klimatem. To se asi o Azorských ostrovech říci nedá. Spíš jsme čekali podobné počasí, co loni na Islandu, akorát s o něco vyššími průměrnými teplotami. I tak jsme balení odkládal až poslední možnou chvíli. V mém případě to byly tři hodiny do odletu letadla.
V úvodníku jsem psal o letenkách za 4.500 Kč. To ale nebyla tak úplně pravda. Letecké spojení bylo totiž zajištěno společností Ryanair a jak je známo, tenhle irskej židák si nechá zaplatit za úplně všechno, co není v základní ceně letenky. Od výběru sedadla, po catering na palubě. Použití toalet má tedy zatím zdarma, ale dejte na mě, brzy přijde doba, kdy to jedno kovový euro budeme muset vhodit do dveří, aby se otevřely. Jelikož jsme chtěli převážně stanovat, nebyli jsme schopni se sbalit do velikosti příručního zavazadla. Nakonec se cena ustálila na sedmi tisících a to jsme ještě byli rádi, že jsme se vešli do váhového limitu 15kg.
Hodinka a půl letu do Londýna Stanstedu utekla velmi rychle. Pak to bylo ale horší. Abyste rozuměli náš přesun na Azory a zpět nebyl koncipovaný jako jeden let. Šlo o dva na sebe navazující zpáteční lety, Praha - Londýn, Londýn - Azory. Proto jsem se sevřeným srdcem otevíral e-mail od Ryanairu týden před odletem. Obavy byly oprávněné. Posunuli nám let na Azory a zpět. Cestou tam se nám přestup protáhl na šest hodin, v tom by až takový problém nebyl. Ale zpátky jsme na přestup měli pouhých 75 minut. Opakuji, nešlo o klasický přestup v rámci jednoho letu. Museli jsme vystoupit z letadla, vyzvednout bágly, jít znovu na check-in a pak projít boarding procesem. Hodina a čtvrt byl šibeniční termín a co jsem tak postupně získával informace, šance že nám to vyjde nebyly příliš velké. Během těch šesti hodin jsme si alespoň snažili letiště pořádně projít, abychom se na cestě zpět někde zbytečně nezasekli. Díky mojí nové svítivě zelené bundě z Lídla dostal tento průzkum úplně jiný rozměr, spousta turistů si mě totiž spletla se zřízencem letiště a ptala se mě na různé věci.
Aby toho nebylo málo, když už jsme odbaveni a spořádaně čekáme před gatem, rozsvítí se informace o hodině zpoždění našeho letu. To už je na Lucíka moc. Neumí, tak jako já, jen tak levitovat časem, a aby si zkrátila čekání kupuje si v knihkupectví anglickou knížku a ještě něco k jídlu a pití. Pak už se konečně dostáváme do letadla. Většinou ukázku bezpečnostních instrukcí v podání palubního personálu úspěšně ignoruji, ale tentokrát se dívám od začátku do konce. Může za to paní letuška. V jejím podání to leckdy působí jako parodie, ale rozhodně si získala pozornost ostatních cestujících. Zbytek letu se mi překvapivě podařilo prospat. Na trojsedačce jsme byli naštěstí sami, takže se šlo jakž takž poskládat.
Let je celkově opožděn o hodinu a půl. Dosedáme až v půl jedenácté. To má jeden zásadní problém. Pro třídenní pobyt na hlavním ostrově São Miguel jsme si rezervovali auto, které jsme si ale měli vyzvednout už před hodinou. Navíc firma Yazores.com nemá na letišti ani svůj stánek jako ostatní poskytovatelé aut. Za to ale byly jedni z nejlevnějších. Když už to vypadá beznadějně, odchytne mě týpek, jestli nejsem náhodou Mr.David, že už na nás tady přes hodinu i s autem čeká. Paráda. První problém úspěšně zažehnán. Dokonce místo rezervovaného Fiata Pandy (byl nejlevnější) máme Hyundai i20 stejně jako na Islandu.
Předávka auta proběhla velmi rychle. Proběhla by ještě rychleji, kdyby nám na autě ukázal místa, kde není žádný škrábanec. Autíčko bylo trochu potlučený, ale spíš jen kosmeticky. Házíme krosny na zadní sedadla a vyrážíme najít benzínku. Sobotní noc je stále ve svém začátku, takže provoz je velmi mírný. Malé pochyby při tankování, ale řídím se pokynem green pistol a peru tam plnou. Ještě kupujeme zásoby vody (5L za 1€, letiště 1,5L za 2€) a opouštíme Ponta Delgadu a míříme přes hřeben na druhou stranu ostrova. Zní to sice jako že budeme muset ujet spoustu kilometrů, ale São Miguel je spíš delší (90km) než širší (8-15km). Sice jsme úspěšně sjeli z "dálnice" a jeli těch deset kilometrů po okresce, i tak jsme tam ale byli za chvilku.
Směřovali jsme do vesničky Moinhos. Při vyhledávání informací na internetu jsem zachytil nepatrnou zmínku, že by se tu snad dalo legálně stanovat. Zbytek zařídil strýček Gůgl se svým nástrojem street view, a já se tak mohl z pohodlí domova přesvědčit, že u velkého parkoviště je travnatá louka, kde určitě stan postavit půjde. Já vím, je to trochu ostuda, samotnýmu mi z toho bylo hanba, ale omlouval jsem si to pozdním příletem na ostrov, tmou, únavou atd. atd.
Je to opravdu zvláštní pocit dostavit se na místo, které si několik dní předtím prohlížíte na obrazovce svého počítače. Ale i díky této přípravě jsme parkoviště bez problémů našli. Ač byla skoro půlnoc, a nějakých 13°C, na louce probíhala nějaká sobotní grilovací párty. Dvě auta byly zaparkované přímo na louce, tak jsme následovali jejich příkladu, zajeli na opačný konec louky, auto postavili jako větrolam před silným větrem a já šel stavět stan.
U stanu se musím chvilku zastavit. Po několika emočních diskuzí jsem Lucíka přemluvil, respektive to se mnou Lucík vzdal, a místo klasického stanu vzal tarp. Ten samý tarp, který sem bral loni do Č.Hory a Albánie, a pod kterým jsme nakonec nespal ani jednu noc. Všehovšudy jsem pod ním strávil dvě noci na každoročním Víkendu přežití. Ono je to celkem jedno, staví se to poměrně snadno a člověk to zvládne sám. Pokud mu tedy neselže vybavení, jako se to stalo mně. Právě po posledním Víkendu přežití jsem si trekové hůlky, na které se tarp staví, nezkontroloval. Kdybych tak před cestou na Azory učinil, zjistil bych, že vlivem mrazivé noci a následného tepla domova se zasunuté hůlky jaksi roztáhly a za boha nešly vysunout a nastavit na patřičnou délku. Naštěstí měl trekové hůlky i Lucík, takže stan jsem normálně postavil, ale rozhodně mi to na náladě nepřidalo.
Den 2.
Moinhos - Sete Cidades
Ráno se probouzíme do úplně jiného světa. Včerejší černočernou tmu a silný vítr vystřídala modrá obloha a poklidné moře. I Lucík má mnohem lepší náladu. Přežila noc v tarpu, aniž by jí něco poštípalo, uštklo nebo sežralo kus nohy. Nechci to zakřiknout, ale možná ten tarp ještě vezme na milost. Mě tedy pořád štvalo, že ani ráno se mi nepovedlo hůlky povolit.
Další premiéru na této expedici si hned ráno odbyl můj nový ultralehký vařič. Výhodou je, že jako palivo může posloužit dříví, benzín nebo jako v mém případě biolíh. Avšak hlavní výhodou tohoto vaření je, že při cestách letadlem nemusíte po příletu shánět plynovou kartuši. Ohřev vody sice trvá déle, ale kdo by kam spěchal, když je na tom světě tak krásně.
Posnídali jsme tomatovou polívku a podnikli menší výlet k vodopádu. Naházeli jsme věci do auta a popojeli blíž k moři, respektive k Atlantickému oceánu. Vesnička Moinhos s několika domky je vskutku malebná, ale hlavní důvod, proč jsem v sezóně turisté i místní zavítají je bezesporu půlkruhová pláž ukončená z obou stran útesy. Písečná pláž byla skvělá, navíc jsme jí měli celou pro sebe a nebýt toho, že nás tolik tlačil čas, asi bychom tu zůstali podstatně déle.
Po severní straně ostrova São Miguel míříme na západ. Naším dnešním cílem je městečko Sete Cidades ležící v největší kaldeře na Azorech. Zatím ale projíždíme přes malebná městečka a vesničky ležící u pobřeží. V jedné z nich jsme zastavili za účelem dokoupení proviantu. Oba jsme asi podvědomě čekali ceny podobné těm, co jsme znali z Islandu, ale realita byla mnohem přívětivější. Ono je to tedy trochu dvojsečné. Kdyby bylo v krámu draho jako na Islandu, možná bychom utratili podstatně míň, než když jsme zjistili, že ceny se zas tolik neliší od těch našich. Takto se náš košík plnil sýry, salámy, pečivem a vínem. Ještě že máme k dispozici auto.
Na samém západním konci ostrova jsme ve vesničce Várzea, odbočili z hlavní silnice a po pěti kilometrech jsme přijeli do městečka Sete Cidades. Ráz krajiny se rázem změnil. Okraj kaldery, čnící nad námi, zadržoval mraky nad jezerem a krásné slunečné počasí, které nás po celou dobu doprovázelo, bylo rázem pryč. V kaldeře se nachází jezera Lagua Azul a Lagua Verde, které jsou rozděleny mostem. U většího z nich, Lagua Azul, leží i městečko s necelými tisíci obyvateli. Na parkovišti blízko břehu jezera jsme zaparkovali a šli zjistit do infáče, kde tu najdeme kemp. Infocentrum sloužilo také jako kavárna a kvalita informací tomu také odpovídala. Nedozvěděli jsme se celkem nic. Těch deset ulic, co město Sete Cidades mělo, jsme projeli křížem krážem a některé opakovaně. Ten kemp tu někde musel být a my ho nakonec skutečně našli, zapadlý v lesíku na konci městečka. Zrovna byl v obležení skautským oddílem, ale nevypadalo to, že by tu chtěli přenocovat. Přespat tu v pohodě půjde. Otáčíme auto zpátky do města a tentokrát se pokoušíme najít restauraci Lagoa Azul.
V této restauraci se má od pátku do neděle odehrávat "all you can eat" místních specialit aneb sežer a vypij, co můžeš za 11€/os. Opět jen vyčteno z internetu, nijak jsme to potvrzené neměli. Přesto jsme na základě této nepodložené informace přizpůsobili program na ostrově. To asi celkem jasně vystihuje náš vztah k jídlu. Paní nás ale postavila před Sofiinu volbu. Raut je jen od 12 do 15. My chtěli jít nejdřív na trek kolem kaldery a až pak na jídlo. Ještě před pár lety bych neváhal a na trek by se prostě šlo. Stárnu, lenivým. Do restaurace jsme se samozřejmě po krátkém váhání vrátili. A akorát včas. Zprvu prázdné stoly byly už zaplněny lidmi a na nás zbyl poslední volný stůl pod slunečníky před restaurací.
Objednali jsme si pití a pak už se vrhli dovnitř k buffetu. Každá z deseti mís vypadala neskutečně lákavě. Podávalo se pečené selečí, ryba, filety v těstíčku, chobotnice, vepřová žebra, holoubata (nebo něco podobně malýho), fazole s klobásou, pečené brambory, ochucená rýže, hovězí jazyk a dušená zelenina. Aby člověk zjistil, co z nabídky mu bude nejvíc chutnat, musel logicky ochutnat všechno. Pak už ale byl tak plnej, že nemusel jíst dál. Nemusel, ale při troše dobré vůle mohl. Naštěstí můj žaludek je trénovaný na obří příděly jídla a tak jsem dál podnikal výpravy k mísám. Hlavně na hovězí jazyk, chobotnici a selečí. Nad odpoledním trekem se začali povážlivě stahovat mračna. Častým chozením pro jídlo jsem se dostal do zaměřovače místního hospodského psa jménem Sausage. Jméno dostal asi podle podélného tvaru těla. Každopádně si mě správně vytipoval jako někoho, kdo snadno podlehne jeho smutnému psímu pohledu a podělí se s ním masíčko. Krmili jsme ho na střídačku s Antoniem od vedlejšího stolu a dali se tak brzy do řeči. Stejně jako my byl velkým fanouškem jídla a do mapy ostrova nám dokreslil několik typů na dobré restaurace.
Když jsem si objednával víno a vodu, netušil jsem, že nám donesou rovnou celou litrovou karafu. Co jsem ale tak pozoroval, alkohol a řízení auta tu nebylo v nějak velkém rozporu. Téměř nikdo nedorazil do restaurace po svých a většina řidičů před sebou sklenku vína měla. Obejít celou kalderu už jsme dávno vzdali, ale aspoň na malou procházku jsme vyrazit chtěli. Přiblížení autem bylo nutností a půl litru vína zas není tolik. Slíbil jsem si, že pojedu opatrně.
S teréním autem by asi šlo objet celý kráter. Náš Hundai však uváznul už po několika set metrech. Bohužel jsme měli moc nízký podvozek a náhon na všechny čtyři kola by se taky hodil. Nechali jsme tedy auto stranou hlavní cesty a vyrazili na krátkou procházku. Výškový rozdíl mezi jezerem v kaldeře a okrajem kráteru je až 500 metrů. Není proto divu, že se nám naskytly opravdu nádherné pohledy na celou kalderu s oběma jezerama a městečkem Sete Cidades.
K autu jsme se vrátili stejnou cestou. S ještě stále plnými bachory jsme vyrazili dolů k moři. Naši sousedé z festivalu přežírání nám totiž dali tip na pěknou koupačku a to i přes to, že počasí ke koupání zrovna dvakrát nelákalo. Na samém západním cípu ostrova totiž v těsné blízkosti moře vyvěral termální pramen o teplotě 61,8°C. To už je sice teplota, při které vám slezou chlupy téměř samy, ale při správném načasování tomu může být trochu jinak. Totiž, při přílivu je teplota moře nepěkných 18°C. A to skoro celoročně. Za to při odlivu, což bylo právě teď, mělo mít moře luxusních 28°C. Kdo se někdy koupal v Atlantiku potvrdí, že těchto teplot nedosahuje oceán ani na rovníku. Bohužel, odliv již dosáhl svého vrcholu, většina návštěvníků tak již byla na odchodu. My se ale nechtěli o tento zážitek ochudit a stejně jsme tam vlezli. Voda skutečně byla krásně teplá, ale jen nějakých 20cm od hladiny. Čím níž nohy klesly, tím byla voda studenější. Velká výhody pro ty, kteří uměli splývat na hladině. Já se to nikdy nenaučil a tomu byla i úměrná délka pobytu ve vodě.
Do tmy nám stále zbývalo dost času. S pouhými třemi dny vyhrazenými pro tento ostrov byla škoda proflákat každou hodinku. Navíc u pobřeží sluníčko, kousek od nás v kopcích nepěkně zamračeno. Popojeli jsme tedy do městečka Mosteiros. Jméno vychází z portugalského slova pro klášter. V městečku skutečně jeden klášter (kostelíček) je, ale odsud název nepochází. Pár set metrů od pobřeží je v moři několik skalisek z nichž to největší připomíná svým tvarem klášter. Kromě pěkného centra jsme objevili ještě pěknou písečnou pláž, kde ve vlnách blbli děcka na buggie boardech a dokonce i dva serfaři. Vlny nebyly moc velký a nechodily zrovna často, ale čas od času jich pár pěkných přišlo.
Kemp byl již po našem návratu prázdný. Skauti odjeli a jediný obyvatel byl nejspíš místní bezdomovec, který svůj stan postavil na kraji lesíku. My rozbili tábor hned vedle laviček a cihlových grilů, doufajíc, že už nikdo na pozdní párty nedorazí. Vařič jsme nechali v autě, dnes nebude třeba. K večeři se podávají místní pochutiny nakoupené dopoledne. K tomu samozřejmě azorské víno. Koupili jsme jen několik sýrů a šunku, ale už teď je mi jasný, že tady se mi bude líbit a rozhodně na váze neubudu.
Před setměním, což probíhá kolem deváté, ještě dorazilo jedno auto. Dva Češi, co jsem si je pamatoval z letadla. Jen co postavili stan, vyrazili do města. To my už se pomalu rychtovali do spacáků. Ulehnout ke spánku totiž nebylo jen tak. Alespoň v podání Lucíka ne. Jednoplášťovej stan, aby dobře větral, je dobré nepřikurtovat až k zemi. A vzniklou mezírkou může samozřejmě cokoliv prolézt přímo do stanu k nic netušícímu a bezbrannému spáči. Včera na to neměla čas, ale dnes si Lucík vytvořila hotové hnízdo. Dost pomohla půjčená nafukovací karimatka Therm a Rest. Její tloušťka šest centimetrů dávala pocit bezpečí, ale ten byl ještě vylepšen šálou, mikinou a nezbytnou Zissou čepicí. I tak si asi v duchu nadávala, že si přeci jen neprosadila normální stan.
Den 3.
Sete Cidades - Junta de Freguesia da Salga
V noci nás na střídačku probouzely silné poryvy větru, ale Velbloud, jak náš stan Lucík pojmenoval, se držel statečně. Což se ale nedalo říci o stanu našich krajanů. Vítr jejich stan Tesco kvality tvaroval do velmi zajímavých tvarů. Bohužel k ránu se přidal k větru i silný déšť. Rychle jsme se sbalili, mokrý stan hodili do kufru auta a bez snídaně jsme vyrazili dál. Hřál nás ale pocit, že ani za tuto noc jsme nemuseli utratit ani jedno euro.
Dnes jsme měli v plánu projet napříč celým ostrovem ze západu na samý východ a přespat pokud možno v kempu ve Furnasu. Dopoledne mělo být věnované menšímu treku kolem jezírek Lagoas Empadadas, které se nacházeli pod vrcholem Pico das Éguas (873m). Už ale na vyhlídce Vista do Rei, kde staví asi tak 100% turistů, kteří do těchto končin zavítají, jsme tušili, že z procházky nic nebude. Déšť nepolevoval, s rostoucí nadmořskou výškou byla čím dál větší zima a okolí zahalené v mracích.
Nejlíp se prozkoumávalo okolí z vytopeného auta. Řekli jsme si tedy, že sjedeme po vedlejších silničkách k severnímu pobřeží. Chvílemi to byl slušný adrenalin, když jsme třeba míjeli na úzké silničce cisternu s mlíkem nebo stádo krav. Někde se ale během navigace stala chyba a místo na severu, jsme vyjeli na jihu přímo u hlavního města Ponta Delgady. Výhodou azorských ostrovů jsou ale ty vzdálenosti, takže po ujetí 12 km jsme zpět u severního pobřeží.
Stan aka Velblouda jsme stále stavěli na Lucčiny trekové hůlky. A to mě naprosto užíralo. Ten pocit selhání byl velmi intenzivní a nešlo na to přestat myslet. Zkoušel jsem své hůlky rozchodit již tolikrát, že mi bylo jasný, že sám to nerozchodím. Měl jsem ale plán zastavit u nějaké dílny, opravny aut a pomocí kleští to třeba půjde. Jeden takový servis jsem natrefil před Ribeira Grande. Chlapíci angličtinu ke svému životu nepotřebují, ale nějak se mi podařilo jim vysvětlit, kde je zakopaný pes. Když pak jeden vzal do ruky sikovky a hadr, srdíčko mi zaplesalo. Za pár minut ale byly moje naděje zašlapány do země. Pán mi vrátil hůlky ve stejném stavu v jakém se mu dostaly do rukou. Tedy vlastně ještě horším, protože byly od těch kleští dost poškrábány. Po návratu mě čeká nákup nových hůlek. Za posledních asi šest let už čtvrtých. To je tristní bilance.
Projeli jsme pěkným centrem Ribeira Grande, ale zastavili jsme až za městem. Na prázdném odpočívadle. V 10 dopoledne už byl nejvyšší čas uvařit něco k jídlu. Alespoň už přestalo pršet, ale vítr foukal pořád silný. V závětří grilu se mi podařilo přivést vodu k varu a dokončit ten instantní zázrak jménem Brkaše.
Auto poskytovalo poměrně spolehlivý úkryt před živly, ale už to chtělo změnu. Tu nám poskytla návštěva čajové továrny. Ano, čtete správně, čajové továrny. Na Azorech jako na jediném místě v Evropě se totiž pěstuje čaj a to už nějakých 250 let. V roce 1878 Azoranům s rozvojem pomohli dva Číňani z Macaa a koncem 19.století tu fungovalo již 14 továren na pěstování a zpracování čaje. Dnes zbyly už jen dvě. Stavíme hned u té první Chá Porto Formoso. Z terasy před vchodem jsou krásně vidět políčka čajových keříků. Před námi dorazila autobusem početná skupina, takže trochu netradičně začínáme prohlídku ochutnávkou čaje a po krátkém videu dojde i na samotnou prohlídku továrny. Čaj se v továrně stále zpracovává na veteránech dovezených z Anglie.
Druhá továrna Chá Gorreana je už vybavena o něco novějšími stroji, přesto by se i ty dobře vyjímaly v nejednom muzeu. Zašli jsme i sem, prohlídky i ochutnávka čaje jsou totiž zadarmo. Majitelé doufají, že nikdo nevynechá tu možnost si koupit jediný čaj pěstovaný v Evropě a tenhle kalkul jim samozřejmě vychází. Ani my nebyli vyjímkou. Na výběr jsou tři druhy černého čaje. Nejkvalitnější s nejlepší chutí se jmenuje Orange Pekoe. Ten se vyrábí s prvních lístků, tedy těch nejvíce aromatických. Pak následuje Pekoe a poslední Broken Leaf se vyrábí de facto z toho co zbude.
Během našich čajových dýchánků se razantně změnilo počasí. Když pak sjíždíme z hlavní a poměrně nudné silnice na původní cestu vedoucí do Nordeste, je najednou krásně slunečno a až překvapivě vedro. Silnice se klikatila nad členitým pobřežím a čas od času byla odbočka na nějakou vyhlídku. Nejdřív jsem poctivě zajížděl ke každé, pak jsem ale dvě záměrně vynechal. Přeci jen pohled na moře z nějakého útesu byl sice krásný, ale zároveň také dost podobný. Blížila se třetí odbočka. Ani na té jsem neměl v úmyslu odbočit, ale Lucík na tom vehementně trvala. Cesta mírně klesala k altánku jak jinak než s výhledem na moře. Cesta zde ale nekončila. Doslova padala dolů v neskutečném úhlu do soutěsky, kde, jak jsme mohli od altánku vidět, bylo několik míst pro barbacue. Chvíli váhám, ale pak s autem sjíždíme dolů. Místy je ten sklon fakt děsivej. Hlavou mi běží katostrofické scénáře, jak volám do půjčovny, aby mě přijeli vytáhnout z míst, odkud se není Hyundai schopen vlastními silami vyškrábat. Na konci jsme zaparkovali na malém parkovišti a mezi několika altánky, každý s vlastním zděným grilem, jsme došli až k vodopádu. Byly to spíš takové kaskády, kterými voda líně protékala. Ale procházka to byla pěkná, všude kolem kvákaly žáby a jako místo na nocleh by to u altánků bylo naprosto perfektní. Bylo ale teprve poledne a my měli namířeno do Furnasu.
Před odjezdem se chceme ještě podívat k moři, ke kterému vede cestička po pravé straně říčky. Co to ale támhle je? Jako vypadá to jako bazén, ale kde by se tady vzal bazén. O několik dalších metrů již není pochyb. Kousek od moře, na konci kamenité pláže je vybudovaný bazén. Voda má azurově modrou barvu a je úplně čistá. Vypadá, že má snad třicet stupňů, ale přítok je veden samospádem z říčky, takže voda je naopak dost studená. Nevím, jestli to byl záměr, ale bazén není vidět ani z horního ani z dolního parkoviště. Musíte o něm zkrátka vědět.
Díky tomu, že sem není vidět, dlouho neváháme, odhazujeme svršky i spodky v dáli a tak jak nás Bůh stvořil, lezeme do bazénu. Zkraje to není nic moc, ale po čase si na tu osvěžující vodu člověk zvyknul a mohl tak plnými doušky vychutnávat tu okolní krásu. Oba jsme to cítili stejně. Dnešní noc rozhodně nestrávíme ve Furnasu.
Na jedničku se Hyundai vykvičel zpět na hlavní silnici, po které jsme dojeli až do Nordeste. Dřív se tomuto městu říkalo Desátý azorský ostrov z důvodu obtížné dostupnosti. To už s novou silnicí neplatí, a tak můžou turisté obdivovat nejen krásnou okolní přírodu, ale taky třeba kostel z 15. století a vůbec, celé centrum je moc pěkný. My jsme ale všechno viděli pouze z auta a kdybychom nestavili na nákup pro večerní seanci v roklince, tak bychom snad jen projeli.
Turistům, kteří chtějí poznat, jaké to bylo cestovat na východní cíp ostrova, když ještě nebyla vystavěna moderní silnice, doporučuji zvolit cestu po jižní straně ostrova. Za Villa Franca do Campo, končí dálnice a dál už je to jen nahoru, dolů a nepřehledné zatáčky míjí jedna druhou. Těch 70 kilometrů pojedete hodně dlouho. U nás ten rozdíl byl ještě umocněn tím, že zatímco severní pobřeží bylo zalité sluncem, jih byl zahalen hustými mraky, deštěm a mlhou. Opravdu nevlídné počasí. Vidět nebylo na krok a nejraději bychom se hned vrátili do roklinky. Trochu se to zlepšilo před městečkem Povoação, které jsme ihned překřitili na Avokádo.
Zastavil jsem nad městem, že si ho z výšky nafotím, když v tom Lucík povídá: To je dobře, že jdeš ještě zkusit, jestli by neopravili ty trekový hole. Vůbec jsem si nevšimnul, že nad námi je jakási prodejna nářadí. Už jsem se smířil, že je prostě po nich. Nechtěl jsem ale Lucíkovi hatit tu naději a tak jsem vzal do ruky jednu hůl a šel to zkusit. V prodejně se nesvítilo, nikde ani živáčka a přesto bylo otevřeno. Mohl jsem si odnést, co jsem chtěl, ale tyhle myšlenky asi napadají jenom nás Čecháčky. Je fajn, že jinde na světě ještě lidé smýšlejí jinak. Nicméně, prošel jsem celou prodejnou přes pult až do zázemí, kde jsem v dílně vyrušil prodavače a opraváře v jedné osobě. Vypadal dost překvapeně. Začal jsem omluvou a postupně jsem mu vysvětloval, kde je problém a jestli by mi mohl pomoct. Byl jsem na sebe fakt pyšnej, jak jsem mu to dokázal vysvětlit. Bohužel se ukázalo, že pán neumí ani slovo anglicky. Začal jsem tedy s pantomimou. Z výrazu, jakým se koukal na trekovou hůl, jsem usoudil, že takovou věc asi vidí poprvé v životě. Už jsem to chtěl vzdát, poděkovat a odejít, když v tom vzal pán hůl do ruky a začal jí zkoumat. Pochopitelně se mu tu spodní část nepovedlo povolit, ale to ho neodradilo. Zkusil jsem mu opět rukama nohama vysvětlit, jak celá věc funguje. Poté vzal do ruky hadr a dotáhnul co to šlo horní čast. Tím dostal mnohonásobně větší plochu k povolení spodní části a světe div se, skutečně se mu to povedlo. Zázrak! Trochu ve mě hrklo, když pak zase nešla povolit ta horní část, ale i s tím si pak poradil. Běžel jsem hned pro druhou a vzal s sebou pár euro bankovek. Ovšem jak jsem čekal, nic si za svou práci nevzal. Doufám, že z mého horlivé děkování ve španělštině, Portugalec pochopil, jak moc jsem mu byl vděčný.
Po třetí odpolední jsme dorazili do Furnasu. Tento název se používá pro označení městečka i celé vulkánové soustavy. Teď už je tedy jasné, proč jsem všichni jezdí. Na vřídla a horké prameny jsme narazili už na začátku města. Vidět takovou věc poprvé v životě, jsem unešen. Když má ale člověk srovnání s vřídly na Islandu, je to těžký. Ale určitě bylo fajn to vidět.
Kdo navštívil Furnas a neabsolvoval nějakou tu termální koupel, jako by tam snad ani nebyl. Takže ani my jsme nechtěli být výjimkou. Asi nejznámější je zahrada Terra Nostra, ale vstupné 6 éček se nám za termo koupel dávat nechtělo. Měly tu být ještě jedny koupele(levnější), ale ty jsme prostě nebyli schopni najít. Nejdřív jsme to zkoušeli sami, pak jsem vzal za vděk návštěvou infocentra a když ani to nepomohlo, musel jsem polknout veškerou hrdost a ptát se i místních. Celý Furnas je totiž tvořen soustavou jednosměrek a když už jsem jel jednou a tou samou cestou asi po pátý, duševní klid se jaksi vytrácel. Díky kroužení jsme alespoň navštívili kemp, který se nám v porovnání s roklinkou vůbec nezamlouval. Pak jsme zajeli k jezeru Lagoa das Furnas, kde taktéž byly nějaké vřídla. K úspěchu vedla až rada pána ze sanatoria, kam jsme taktéž ze zoufalství zajeli. Sláva! Termály nalezeny a chtěli jen 2€. Nás ale to hledání tak psychicky vyčerpalo, že jsme se rozhodli nechat to na zítra.
Je neskutečný, jak se během pár kilometrů může tak změnit počasí. Z chladných a vlhkých hor jsme během chvilky sjeli ke sluncem zalitému pobřeží. V roklince už byl tedy stín, ale to nám vůbec nevadilo. Podstatný bylo, že tu opět nebylo ani živáčka. Zakempovali jsme hned u prvního altánku a já se vydal do přírody pro nějaké dříví. Suchých bambusů bylo všude dostatek, ale ty nám potřebné uhlíky nevytvoří. Jinak byla džungle probraná jak vodácký les před Krumlovem. Štěstí se na mě usmálo až u moře, kde se mezi kameny nacházelo pár použitelných naplavenin. Při nošení jsem se pěkně splavil, a tak když jsem za pomoci 99% lihu na první sirku rozdělal oheň, šel jsem se ještě jednou osvěžit do bazénku.
Mezitím, co jsem se flákal ve studené vodě, Lucík připravila luxusní pohoštění z nakoupených surovin. Oheň v grilu přestal plápolat a žhavé uhlíky přímo vybízely, abych na rošt položil několik plátků libového bůčku. Celou večeři jsme spláchli dvěma lahvemi místního bílého vína, jehož výběrem jsme také neprohloupili. Pomalu se začalo stmívat a byl nejvyšší čas se přesunout do velblouda. Usínání doprovázely fakt divné zvuky nějakého nočního ptáka nebo netopýra. V životě jsme nic podobnýho neslyšeli.
Den 4.
Junta de Freguesia da Salga - Ponta Delgada
K neznámému létajícímu nočnímu monstru se časem přidal kamarád, nebo kamarádka, a dohromady preludovali opravdu děsivé zvuky. Oproti předchozím dním panovalo v noci úplné bezvětří a ve velbloudu přikovaném až k zemi se začala na stěnách srážet vlhkost. Já spal jako vždy jen v trenkách a tričku, ale tentokrát bylo v noci takové teplo, že i Lucík odložil mikinu a čepici.
Ráno bylo opět krásně slunečno, což jsme vzhledem k vlhkému stanu a spacákům jen přivítali. Věci jsme před odjezdem vysušili na kamenné zídce u parkoviště a pak už se vydali do Furnasu. Ten jsme jen minuli a sjeli až k moři do Ribeira Quente. Antonio nám tu dal typ na jakousi "Fire beach". Co to mělo přesně být, jsme se nedozvěděli. Pláž ve městě jsme tedy našli, ale nepřišla nám ničím zvláštní. Navíc na této straně ostrova bylo opět pěkně hnusně.
Jak pravil Gandalf v Pánu Prstenů-Dvě Věže: Čekej mě na úsvitu čtvrtého dne. No možná to bylo až pátého dne, ale já už déle vydržet nemohl. Potíže byly velmi akutní a vše naštěstí vyřešily velmi pěkné záchodky na benzínové pumpě ve Furnasu. Pak už jsme mohli jet rovnou k termálním koupelím, které jsme tentokrát našli na první dobrou.
Za 2 € na neomezeně dlouho dobu nás čekaly dva bazénky s různě horkou vodou. Dále se mohl člověk koupat přímo v potoce, kam horké prameny stékaly. Paradoxně zrovna se udělalo docela pěkně. I tak jsme se v horké vodě pěkně napařili a vymacerovali. Bohužel ve sprchách tekla pouze studená voda, která dostatečně nesmyla účinky sírou obohacené vody a na naší kůži tak zůstaly po koupeli žluté fleky.
Před odjezdem jsme ještě nakoupili místní specialitu Bolo Levedo, sladký chleba, a přes zastávku na vyhlídce Pico do Ferro a kolem krásných vesniček na jižním pobřeží dojeli (respektive vystoupali) k jezeru Lagoa do Fogo. Vzhledem k předchozím zkušenostem z horských oblastí jsme čekali, že přes nízkou oblačnost nebude nic vidět. Měli jsme ale štěstí. Mraky se zarazily o hranu kráteru a celé jezero ležící pod námi bylo krásně vidět. Na malém parkovišti jsme chytli posledního volného fleka a jen s malým baťůžkem jsme se dali na sestup k hladině jezera. V nejvyšších místech je rozdíl mezi hranou kráteru a hladinou jezera až 400 metrů, nás ale čekal asi jen 150 metrový sešup. Příjemnou procházku podél pláže jsme zakončili rozplácnutí na vyhřátém písku a užívali si trochu toho odpoledního sluníčka.
Nechtělo se nám vracet stejnou cestou, po které jsme k jezeru přijeli a tak jsme to vzali na Ribeira Grande. V klesání jsme narazili na další termální koupele, tentokrát umístěné v lese. Po krátkém váhání jsme zaplatili další dvě éčka za osobu a šli se vykoupat i sem. Nebylo tu zas tolik lidí a koupat se v bazénku obklopen okolní flórou mělo něco do sebe.
Zbývalo nám dvě a půl hodiny do vrácení auta v centru Ponta Delgady. Akorát tak čas na návštěvu ananasové plantáže. Měla se nacházet kousek od hlavního města ve městě Faja de Baixo. Najít jí ale bylo snad ještě horší než objevit termální koupele ve Furnasu. Projezdili jsme okolí křížem krážem, ale bez úspěchu. V momentě, když už jsme to vzdali, jsme najednou narazili na směrovku navádějící k plantáži.
Ujal se nás přímo majitel, alespoň tak se nám představil. Nikdo jiný kromě nás tu ostatně nebyl. Ani zde nechybělo na začátek exkurze krátké video a pak už nás pan majitel provedl po sklenících, kde byly v různém stádiu růstu ananasové rostliny. Po vysvětlení celého procesu jsem nedokázal pochopit, jak můžou prodávat ananasy za pouhých 2,5€/kg. Posuďte sami. Rostlinka se musí několikrát přesazovat do speciální půdy a ve skleníku musí být konstantní teplota 25-30° a 90% vlhkost. V poslední fázi se celý skleník zakouří, aby rostliny dostaly šok a začaly vytvářet plody. Než se finální plod dostane do obchodů, uběhne od vysazení 2 a půl roku.
Po návštěvě ananasových skleníků nám zbyl akorát tak čas na vrácení auta. Nejdřív jsem si zkušeně v centru města, na promenádě, našel hotel Gaviota, což v překladu znamená racek. Tam budeme vracet auto. Pak jsem zajel o kus dál k přístavu, kde jsme na odlehlém plácku vrátili ten náš squat na čtyřech kolech do původního stavu. Výsledkem byl interiér opět připomínající auto a darebně těžký a přecpaný krosny. Auto už jsem vracel v různých zemích, ale nikde to snad ještě neproběhlo jako tady. Prostě jsem jenom odnesl klíčky recepčnímu v hotelu, ten poděkoval a to bylo vše. Ani se na to auto nešel podívat, nic.
Od hotelu k našemu již zarezervovanému ubytování v hostelu to bylo necelých jeden a půl kilometru, ale s těma krosnama mi to připadalo jako půlmaraton. Konstrukce našich lehkých krosen je vhodná pro nošení nákladu tak do 15 kilo, pak už se o pohodlí moc mluvit nedá. Úzké popruhy se nemilosrdně zarývají do zad a úzký bederní pás, zádům taky moc neuleví. Po třech nocích, kdy jsme za ubytování neplatili ani korunu, respektive euro, musíme najednou vypláznout celých 39 € za privát pokoj, ovšem se sociálem na chodbě.
S mapou Ponta Delgady v ruce nacházíme náš hostel na první dobrou. Poctivá kamenná budova ční nad velkým parkovištěm. Po registraci na recepci nás provází sám recepční, který nám nezaměnitelným tónem hlasu čtyř procentní menšiny vysvětluje, jak to v hostelu chodí. Většinou se jedná o standardní informace až teda na tu část, že na pokojích je zakázáno pít a jíst. To nás docela zaskočilo. My se ale zdržíme jen jednu noc a stejně hodláme jít na večeři do města. Dostali jsme od Antonia ze Sete Sidades tip na dobrou restaurace s výborným buffetem.
Jenže chyba lávky, naše podezření, že buffety se vydávají jen přes oběd, konkrétně od 12-15 se potvrdilo. A to tady za něj chtěli směšných 7 éček. Zběžně jsem přelétnul očima standardní jídelní lístek a rázem mě přešel hlad. Ale co teď. V půl deváté byla většina krámků prodávající jídlo už zavřená. Jedna holčina nás ale navedla na jakýsi shopping centr, který se shodou okolností nacházel pár set metrů za naším hostelem. Nečekali jsme od toho moc, ale byl to normální shopping centr evropských měřítek, zkrátka takovej Anděl-Nový Smíchov.
Zuby nehty jsem se u těch plnejch regálů a chladících pultů plných sýrů, salámů, čerstvé zeleniny a pečiva snažil nepodlehnout nákupní horečce. Někdo by mohl namítnout, že obsah našeho košíku nemůžou dva lidi za večer sníst, ale já si myslím, že jsem se s tím vypořádal docela obstojně. Pravda, odnést to k hostelu dalo trochu zabrat. Horší ale bylo to propašovat přes recepci na pokoj. I to se však povedlo a tak mohla opulentní hostina vypuknout. Celé jsme to zapili dvěma lahvinkami místního červeného vína. Zdá se, najíždíme na south-africa-style, tam jsme taky k večeři kejchli pokaždý dvě lahve. Nu, co se dá dělat. Stěžovat si nebudu. Akorát vzaly za své naše plány vydat se po večeři ještě do města. Zkrátka to nešlo. Ale před odletem do Čech tu budeme spát ještě jednou, tak se nic tak strašnýho neděje.
Den 5.
Ponta Delgada (São Miguel) - Madalena (Pico)
To že se vzbouzíme až v půl deváté, když se snídaně podává už od osmi, mohu vysvětlit snad pouze tím, že jsme po třech nocích ve stanu a na kalimatkách spali zase v posteli. Stejně jsme o nic nepřišli. To co bylo v základu, tj. v rámci ceny za pokoj, stejně nesneslo porovnání s naší včerejší večeří. Ale jako základ do žaludku tousty se sýrem a salámem posloužily.
V mírném dešti procházíme centrum hlavního města Azor, ale moc nás to neosloví. Možná je to tím počasím. Všechno působí dost šedivě až depresivně. Náš hlavní úkol ale není zkoumat místní památky, ale zjistit trajekty, případně letenky pro návrat na São Miguel. Já vím, zní to trochu divně, jaký návrat řikáte si, když jsme ještě nikam neodcestovali. Jenže to se za pár hodin změní. Už v Čechách jsme si koupili letenku na dnešní odpoledne ze São Miguel na další z ostrovů Pico. Nejedná se o sprosté slovo, pico je portugalské slovo, které znamená špičku, vrchol. Takže dneska musíme zjistit, jak se z Pico dostaneme zpět. Nevýhodou toho, že jsme dorazili před sezónou, je nízká nebo dokonce chybějící možnost použití trajektů, které jinak v červnu až září mezi ostrovy pendlují. Jdeme tedy zkusit štěstí k aerolinkám SATA, stejně ty ceny za trajekt byly nesmyslně drahý. Ptáme se spoj na příští pátek (do Čech letíme v sobotu) z Pico. Plno. Hmm, tak co tedy Faial. Plno. A dopr.ele. Se sevřeným zadkem tedy poptáváme São Jorge, poslední ze tří ostrovů, mezi kterými fungují trajekty celoročně, protože jsou od sebe vzdáleny jen pár námořních mil. São Jorge, pátek, ještě je volno. Uff! Opravdu velký balvan nám spadl ze srdce. Ukazuje se totiž, že příští víkend je tu nějaký významný svátek, takže všichni z ostrovů se stahují na hlavní ostrov. Přestože je taková poptávka po letenkách platíme jen o několik euro víc (160€/za oba), než jsme zaplatili za letenku koupenou měsíc v předstihu (142€).
Hodinku se poflakujeme na hostelu u wifiny a před jednou míříme na parkoviště pod námi, kde nás má vyzvednout autobus. Věc se má totiž tak, že po městě se v určitých intervalech pohybuje autobus, který vás doveze za nějaký to euro na letiště. Protože je to ale spíše mikrobus, místo v něm si musíte dopředu zamluvit, což se nám včera čirou náhodou podařilo.
Letiště za denního provozu vypadá úplně jinak, než jak jsme si ho pamatovali z našeho předpůlnočního příletu. Trochu zklamáním je velikost letadla. Doufali jsme v něco menšího. Vše ale přebije start. Roztočené vrtule na plné obrátky prostě mají nezaměnitelné kouzlo. Jak se ukázalo máme mezipřistání na dalším z ostrovů Terceira. Navštívíme tak celkem 5 z 9 azorských ostrovů. I když samozřejmě tato návštěva se nedá moc počítat, protože neopustíme letištní halu a přes nízko položené mraky toho z ostrova moc nevidíme.
O nic lepší počasí nepanuje ani na ostrově Pico. Našem cílovém ostrově. Letiště bohužel leží poněkud stranou a můj původní plán, že do největšího města na ostrově Madalena dojdeme pěšky dostává vážné trhliny. Zároveň ale nechceme utratit cca 15€ za tágo. Než se dohodneme na kompromisu zkusit chytit nějakýho stopa, všechna auta, která by nás teoreticky mohla vzít, z parkoviště odjela. Na hlavní silnici je to něco přes kilák, tak snad budeme mít štěstí tam. K naší smůle začíná ale dost pršet. Spíš vyloženě leje. Lucík si asi v duchu nadává, že nezatlačila víc na to tágo, ale statečně šlape dál. Než stačíme dojít k hlavní silnici, míří od letiště ještě jedno auto. Mezinárodním znamením dávám najevo ochotu se svést, ale moc tomu nevěřím. Jsme úplně mokří. Přesto k našemu údivu a obrovské radosti auto zastavuje. A stejně jako na Islandu nás zachránili Němci. Tentokrát se jedná o starší manželský pár. Moc sympatická dvojce. Paní se vyloženě zhrozila, když jsme jí řekli, že noc strávíme pod stanem v kempu.
Nechali jsme se vysadit u přístavu, což je vlastně jakési centrum tohoto šesti tisícového města. Zjistili jsme si něco v infocentru a u velrybářů a šli najít kemp. Ten byl od přístavu vzdálen asi 10 minut chůze. Na první pohled vypadal docela fajn, ač se tam žádný jiný stan nenacházel. Děvčica v bistru u kempu, který asi fungoval i jako recepce, ani moc netušila, kolik nám má vlastně účtovat. Nakonec si řekla o příjemnou částku 5,65€ za noc. Stan jsme postavili v rohu kempu. Nejdál od sociálního zařízení i grilů, ale okolní zídky alespoň částečně chránili stan před silným větrem. A propo sociální zařízení: na první pohled sice kemp vypadal moc pěkně, ale i tady bylo poznat, že sezóna začne až tak za měsíc. Tekla pouze studená voda a všude bylo naváté jehličí a rozličná fauna si taktéž dělala nároky na toto místo.
Jen co jsme postavili stan, šli jsme nakoupit do nedalekého supermarketu. Čas večeře už se povážlivě přiblížil. Jestliže bych měl jmenovat jednu zdejší pochutinu, kterou jsem si tu zamiloval, tak bohužel musím dát přednost před vínem místnímu sýru. Ale zase v kombinaci s vínem to je naprosto dokonalé. Jenže dobré víno si můžu koupit i u nás, ale zdejší sýr má prostě svoji specifickou chuť. Vítězem je tedy on. Však ho je už taky plný košík. K tomu nějaký salám, zeleninu, pečivo a lahev vína. Zatímco Lucík chystá dobroty ve stanu, já na lihovém vařiči v závětří grilu vařím brkaši s česnekem a špekem a ohřívám fazole. Když už fouká, tak ať pořádně. Večeřet ve stanu není sice úplně pohodlné, ale i tak jsme si to užili. Před spaním jdeme ještě na chvíli posedět do bistra, kde poprvé ochutnáváme také místní pivo. Chutná jak zvětralý Staropramen.
Den 6.
Madalena
Noc byla hodně divoká. Nemohly za to vášnivé manželské potřeby ani armáda mravenců, kteří vyhodnotili náš stan jako ideální místo pro život. Počasí, které už večer nebylo nijak okouzlující nabralo v noci směr nepěkné až hrozné. Silné poryvy větru a déšť bičovaly našeho nebohého velblouda celou noc a podrobily ho pořádné zatěžkávací zkoušce. Budiž mu ale přičteno ke cti, že obstál na jedničku. A poradili jsme si i s těma mravencema. Nemělo moc cenu balit jídlo do igelitových tašek, stejně se k němu nějak dostali, prokousali. Lepší bylo dát zbytky jídla do rohu stanu, kde to nikomu (Lucíkovi) nevadilo. Oni se tam přesunuli, štastný jak blecha, že mají jídlo a střechu nad hlavou. Nás i naše jídlo pak nechali na pokoji.
Na Pico se jezdí převážně kvůli dvoum věcem: výstupem na nejvyšší horu Portugalska a pozorování velryb. Oboje předpokládá alespoň ucházející počasí. Velrybáři ti pro jistotu vůbec nevyjeli a lezte na horu, když ani není vidět. Přece ale neproflákáme celý den ve stanu s mravenci. Jako nejlepší místo, kam jít nám vyšla sopečná jeskyně Gruta das Torres vzdálená asi 8 km. Tam pršet nebude. Vzali jsme to přes info, kde nám doporučili si tam kolem dvanácté zavolat. Jenže to už budeme dávno na cestě, když prohlídka začíná v půl třetí. No nic, prostě to riskneme.
Vyrážíme tedy na cestu, která vede přímo kolem pobřeží. Moc pěkně tedy není, ale neprší. To nám ke štěstí stačí. Hned za Madalenou začínají vinice. Ty jsou zde tak specifické, že byly v roce 2004 zapsány na seznam UNESCO. Víno totiž roste v lávových políčkách, kde snad ani není žádná půda. Pro mě je nepochopitelné, že tu vůbec něco roste.
Před vesničkou Monte telefonicky zjišťujeme stav obsazenosti. Bohužel se ukazuje, že je plno. Ani to nás ale neodradí. Jsme odhodláni se tam prostě nějak vecpat, když už jsme urazili tak dlouhou cestu. Ta není nijak značená, ale mapu máme docela podrobnou, takže se zdá, že míříme správným směrem. Stoupáme kolem vrcholu Cabeco de Cima (230m). To už neprocházíme přes vinice, ale kolem nás jsou úrodné políčka se zeleninou a pasoucí se dobytek. Vše je ohraničeno zídkami z lávových kamenů. Těch tu opravdu není nedostatek.
První navigační problémy přicházejí až před jeskyní, ale nakonec jsme se ve spleti cestiček vymotali a po třech hodinách chůze stanuli před zamčeným vchodem do jeskyně. 30 minut do otevíračky zeje parkoviště prázdnotou. Než ale přijedou dva místní týpci, co to mají na starosti, přijede dalších pět aut, z nichž jedno patří Němcům, co nás včera zachránili. Paní se opět zhrozila, když jsme jí řekli, že jsme sem došli pěšky a hned nám nabídli odvoz zpátky. Ukazuje se, že nikdo z příchozích rezervaci nemá. Každýmu prostě přišlo jako dobrý nápad dojet se schovat do jeskyně, když je venku hnusně.
Ani čekáním vybroušená srdceryvná historka neobměkčila srdce místních týpků. Jejich argumenty ale chápu. Prostě mají strop 15 lidí a přes to zkrátka nejede vlak. Jedině počkat jestli někdo nedorazí. A on opravdu nedorazil. Respektive dorazil týpek od velrybářů, že počasí se na umoudřilo a pět lidí, které měl nahlášené na prohlídku dá přednost velrybám. Okamžitě se strhne velká mela, protože na pět volných míst připadá deset zájemců. Já byl naštěstí dostatečně průbojný, takže my jsme mezi těmi šťastnými nechyběli.
Prohlídka jeskyně Gruta das Torres (7€/os) zabrala něco přes hodinu a bylo to fakt super. Jeskyně byla objevena teprve nedávno, v roce 1990. Zpřístupněno je něco kolem půl kilometru, celková prozkoumaná délka je 3300m, ale předpokládá se délka až přes pět kilometrů, protože né vše bylo ještě objeveno. Vyzbrojeni helmou a baterkou jsme poslouchali sofistikovanou přednášku o vzniku lávového tunelu, kdy horní část lávy zatvrdne, ale pod touto vrstvou dál proudí láva, která tak časem vytvoří tunel. Nejsilnější zážitek samozřejmě byl, když nás průvodce vyzval k vypnutí baterek, abychom měli lepší představu, když vyprávěl, jak tu jednou majitel pozemku, na kterém se jeskyně nachází, skončil na šest hodin bez světla, které mu vypovědělo službu. No, nechtěl bych být v jeho kůži. Tma je dokonalá, člověk prostě nevidí nic.
Po prohlídce jsme s Bertem a Gudrun zamířili zpět do Madaleny. Měli v plánu ještě dvě zastávky a nám vůbec nevadilo se k nim přidat. První zastávka byla v malém provozu na výrobu sýra. Očividně to bylo postaveno nedávno, přesto to již měli ve svém průvodci. Prodávali tu pouze jeden druh sýra starý jeden měsíc za 8€/ kg, tak jsme si nechali to kolo rozdělit na půl. Platili jsme to ale celý my, chtěli jsme jim aspoň trochu poděkovat za jejich laskavost. O kus dál jsme zastavili u továrny Cooperativa Vitivinicola Da Ilho Do Pico. Tady se vinná réva přemění na skvělé víno nebo aperitiv. Přes počáteční potíže jsme dostali dovnitř, kde jsme ochutnali několik druhů vín a aperitiv, které zde vyrábějí. Nakonec jsme si jednu lahev koupili. S Bertem a Gudrun jsme se opět rozloučili v přístavu. Bez tak se zase na tomto malém ostrově potkáme.
Zamířili k velrybářům zamluvit si na zítra výlet. Předpověď byla celkem slibná, tak uvidíme. V supermarketu nakupujeme propriety k večeři, aby nás cestou do kempu zastihla děsivá průtrž mračen. Nepromokavá bunda z Lidla za několik stovek se zatím docela držela, ale tohle už je na ní moc. Ani déšť mi ale nezabrání v plánovaném grilování, zatímco Lucík v relativním bezpečí stanu připravuje studenou část večeře. Griluju žampióny portobelo a nějaké vepřové. K tomu lahev vína a nemá to chybu.
Jak už jsem psal včera, ve sprchách teče pouze studená voda. Vzhledem k tomu, že teplota vzduchu je asi 10°C, fouká vítr a prší, nemůže se nikdo divit, že i dnes na očistu těla nedojde. Jediné, co před spaním ještě zvládám je placení kempu. Tentokrát nám jiná děvčica účtuje o 2€ míň než včera. Konkrétně 3,85€. Pochopitelně neprotestuju.
Den 7.
Madalena - São Roque Do Pico
Jestliže včerejší noc připravila velbloudovi zkoušku odolnosti, dnešní otestovala jeho možné limity. Neskutečné přívaly deště, doprovázené nárazovým deštěm šance na projížďku za velrybami moc nezvýšily. Sice jsme absolvovali malý a zajímavý briefing, co všechno můžeme ve zdejších vodách vidět a posunuli odjezd z deváté na desátou, ale počasí se neumoudřilo. Vtipná paní, co tomu celému šéfuje z kanceláře, sleduje vývoj počasí a organizuje výlety, tvrdí, že takhle vypadá azorská zima. Zatímco v lednu chodili venku v tričku, teď se choulí do kabátů. Trochu se vyděsila, když jsme jí řekli o našem plánu zdolat zítra nejvyšší horu Portugalska. Že prý tam bude sníh. Spíš jí ale mrzelo, že jí odchází 130€. Když jsme si zarezervovali výlet na neděli (dnes byl pátek), hned byla veselejší.
Jenže co my teď v propršené Madaleně, kde už jsme většinu viděli a ten zbytek byl stejně zavřenej, protože i zde slaví 1. máj. Zbývalo jediné, půjčit si na dva dny auto. Něco jsme za poslední dny ušetřili na ubytku a stravě, tak by nám to moc nemuselo narušit rozpočet. Logicky jsme proto šli pouze po ceně. Nejlevnější a taky i nejmenší auto jsme našli v půjčovně Autatlantis. Dva dny, 59éček. Zatímco vyplňuji papíry z neskutečně pomalou slečnou, Lucík přebírá auto, dvojmístnýho Smarta. Vrací se se slovy: Ale jo, bude to vtipný, ale nějak se tam vejdem.
Nacpat dva více jak 180cm vysoký lidi do Smarta by ještě šlo. Ale dát do něj i dvě krosny, to už je trochu oříšek. Navíc všechno je děsně mokrý, takže během chvilky není přes zamlžená okna vůbec nic vidět. Než to klimatizace vyfouká, snažím se trochu sžít s ovládáním. Auto má poloautomatickou převodovku. Matoucí pro mě je absence spojky, mám při řazení pořád tendenci na ní šlapat, což však vede k jedinému. Auto zprudka zabrzdí. Pak se mi to celý nějak zablokovalo, až jsme si museli zavolat chlápka z půjčovny, aby nám s tím pomohl. Poté už nám nic nebránilo vydat se na Tour de Pico. Zní to sice velkolepě, ale objet 46km dlouhý a 15 km široký ostrov nám nezabere ani jeden den.
Po 35km jsme dojeli do velrybářského městečka Lajes do Pico. Jestli jsme doufali, že tak jako na São Miguel přejedem na druhou stranu hory a bude rázem pěkně? Ale jo, trochu jsme v to doufali. Zdá se ale, že tahle prokletá hora přitahuje mraky z celého okolí a zakrývá jimi celý ostrov. Takže Lajes jen projíždíme a stavíme pouze proto, aby si řízení tohoto vozítka zkusil i Lucík.
Po dalších 47 km, to už jsme na severním pobřeží ostrova, přijíždíme do posledního ze tří větších měst na ostrově, São Roque do Pico. I tady se nachází muzeum velrybářství, historie ostrova je prostě s velrybami úzce spjata. Hned na samém začátku nás upoutá ukazatel k hostelu Pousada de Juventude, ve kterém jsme spali už v Ponta Delgadě. Je to jakási síť hostelů, která se nachází na většině z ostrovů. Jestliže byl ale ten v Delgadě trochu cudný, tohle byl hotový klášter pro vyznavače celibátu. Ani bych se nedivil, kdyby k zákazu pití a jídla na pokojích, přibyl i zákaz líbání. Možná bychom rovnou spali odděleně. Těžko říct, nepotkali jsme nikoho, koho bychom se mohli zeptat, navíc chtěli za noc 43€ a to se nám zdálo moc.
Sice to nikdo z nás nahlas neřekne, ale představa, že strávíme další propršenou noc pod provlhlým stanem, nás moc nelákala. A už vůbec se nám nechce být opět v Madaleně, kde už to známe jak svý boty. Proto dál pátráme po bydlení. Za São Rogue se nachází malebný kemp, tedy alespoň podle průvodce. Nyní je ještě zavřený. Kousek vedle ale naštěvujeme handycraft krámek, kde nám majitel dává typ na nějaké levnější ubytko. Vydáváme se tedy hledat Casa da Montanha. Jak je tady asi zvykem, dům je odemčený, uvnitř nikdo. Voláme tedy na uvedené číslo, že prý za chvilku někdo dorazí. Mezitím trochu prošmejdím recepci a z rezervací vytuším, že nás čeká cena kolem 40 éček. To potvrzuje i paní, co přijela asi za 20 minut. Duben 35 a květen už 41€. Tak jí zkouším, jestli by to nešlo za dubnové ceny, když je dnes teprve 1.května a budeme tu dvě noci. A že teda jo. Paráda, 12 ušetřených euro potěší.
Nejspíš jsme na baráku sami. Dokonce si můžeme vybrat, jestli chceme pokoj č.13 s dvěma postelemi nebo pokoj č.16, kde jsou postele tři. Azora na smolné třináctce plodit nehodlám, bereme tedy pokoj č.16 a doslova během pár sekund ho celý totálně zasquatujem. Většinu věcí máme mokrých nebo provlhlých a tak je věšíme kam se dá.I zde brzy pokryje okna vypařující se vlhkost.
Při průjezdu São Rogue jsme na žádný větší supermarket nenarazili, takže pro nákup na večeři vyrážíme zpět do Madaleny, vzdálené pouhých 20 kilometrů. Na jejím kraji jsme objevili mnohem větší supermarket, než do kterého jsme chodili, když jsme bydleli v kempu. Skvělý výběr sýrů i vína. Kupujeme grilované kuře, sýry, pečivo, zeleninu a samozřejmě dvě lahve vína.
Po návratu se dáváme do řeči s Anglánem, který poslední dvě noci stanoval v přírodě, ale stejně jako nás ho počasí vyhnalo do penzionu. Pořád si nemůže zvyknout, že volant je na levé straně auta, a tak leze k spolujezdci. I on se chce zítra po snídani pokusit o zdolání Pico, tak se možná potkáme.
Den 8.
São Roque Do Pico
Při pohledu z okna se nám ani nechce věřit tomu, co vidíme. Po dvou propršených dnech svítí venku sluníčko a vypadá to na nádherný den. To se hned člověku vstává líp a tak už v půl osmý jsme na snídani a po osmé vyrážíme. Pokoj necháváme v dost dezolátním stavu, ale nějak nepředpokládáme, že by někdo přijel na úklid.
Na pobřeží ostrova sice dopadají paprsky slunce, ale vrchol nejvyšší hory Portugalska (2.351m) je zahalen v hustých mracích. Ty de facto začínají na úrovni, kam až se nechá dojet autem. Což je ve výšce 1282m, kde parkujeme u Casa da Montanha. Toto turistické centrum je jakousi výchozí bránou. Samozřejmě je povinná registrace a nemůže chybět ani instruktážní film. Na ten už se s námi dívá i Anglán, který před chvilkou dorazil. Nejvtipnější na instruktážním filmu je skutečnost, že je točen za slunečného počasí, což trochu nekoresponduje s naší aktuální situací. Odnáším si z něj ale jeden zásadní poznatek. Na vrcholu Pica může být až o 10°C míň, než kolik je v Casa da Montanha. To mě trochu znervóznilo, protože Smart ukazoval 8°C a už tak mi byla celkem zima. Raději si ani nepřipouštíme, že by na vrcholu mohlo být -2°C, protože na to rozhodně nemáme oblečení.
Cesta ke kráteru je značena očíslovanými kůly, 1 až 45. Kromě kůlů 1,2 a 5,6 by za slunečného počasí mělo být od jednoho kůly vidět k tomu dalšímu. Za slunečného počasí! Viditelnost je sice mizerná, ale většinou na další kůl vidíme. Ačkoliv na vrchol, hlavně sezóně, míří hodně lidí, není cesta dobře znát, protože většinou se jde po kamenech nebo ztuhlé lávě. Zhruba před třetinou doháníme pár, který vyrážel ještě před naší registrací. Manžel si jde bezstarostně nahoru a manželku nechává dost daleko za sebou. Ta ho asi večer nepochválí. Za půlkou pak doháníme i Anglána. Neřekl bych, že jdeme nějak extra rychle. Dost asi pomáhají trekové hole a pak neděláme žádné zastávky. Ono to ani moc nejde. Vítr žene mraky od moře takovou rychlostí, že máme mokrá záda i nohavice. Za kůlem č. 37 se cesta postupně přesouvá na jižní svah hory. Už tak silný vítr se mění na regulérní vichřici. Tou dobou už mám tak ztuhlý ruce, že nejsem schopen držet trekový hole. Když se snažím pusou rukavice sundat a trochu si prsty zahřát, do jednoho se kousnu, protože jsem zkrátka nepoznal, že je ještě v rukavici.
Kousek před koncem značené cesty je za kamenama trochu kryté místo, kde vichřice tolik nezuří. Bereme na sebe zbytky oblečení, ale moc to nepomáhá. Dohnal nás Anglán a společně přicházíme k poslednímu značenému kůlu č.45 ve výšce 2.252m. Ten by se měl nacházet na samém kraji kráteru, odkud by měla vést neznačená cesta k vrcholu Piquinho. Tahle špička je vysoká asi 100m. Nevidíme kráter, a už vůbec né vrchol hory. Viditelnost jsou tak tři metry. Jak řekl Anglán: I wanna live another year aneb tady prostě nemá cenu riskovat. Podmínky jsou fakt děsivé. Navzájem se alespoň fotíme a dáváme se na sestup.
Nápor mokrého vichru, který si po dobu výstupu užívaly naše záda, teď schytáváme přímo do obličeje. Už ani Lucík necítí ruce a není tak schopná si zavázat uvolněnou tkaničku u bot. Já bych se zase rád vyčural, ale neumím si rozepnout zip u kalhot. Takže prostě pokračujeme dál s rozvázanou tkaničkou a plným měchýřem, než se s ubývající výškou přeci jen trochu oteplí, tedy není kolem nuly, a my se můžeme dát trochu dohromady a trochu zrekapitulovat, co jsem vlastně během posledních hodin prožili. Celkový čas není vůbec špatný: 2 hodiny ke kráteru a 2:30 zpět k Casa da Montanha. Ale to bude tím počasím a taky jsme nezdolali samotný vrchol. Vlastně jak tak o tom přemýšlím, ještě se mi nestalo, že bych skončil někdy po vrcholem. Ale vůbec toho nelituju, podmínky k tomu prostě nebyly.
Tím, že jsme dole tak brzy, se nám nečekaně uvolnilo celé odpoledne. Navíc je opravdu krásně. Tedy pochopitelně kromě hory Pico. Pohráváme si s myšlenkou zkusit velryby od dvou, ale nemáme s sebou vše potřebné, tak to prostě necháme na zítra a uvidíme, jaké budeme mít štěstí na počasí. Zase je ale škoda zamířit rovnou do pensionu a proto opět volíme projížďku kolem celého ostrova, s tím rozdílem, že dnes na to aspoň uvidíme.
Začínáme na vinicích u Madaleny, přes zastávku v továrně na sýry, kde je bohužel zavříno, až do Lajes. Procházíme si přístav a sluníc se na odpoledním slunci si dáváme v jedné z kaváren pivo a kafíčko. Vedlejší silničkou, které slouží především místním farmářům, stoupáme až do výšky 1.000 m.n.m. Projíždíme přírodní rezervací a míjíme několik horských jezírek. Po návratu do São Roque parkujeme v přístavu a v Clube Naval si dáváme pivko a hamburgra. Jako naschvál si nám ukazuje Pico v celé své kráse. Není to poprvé, co je večer nahoře lepší počasí. Obecná poučka, která praví, že do hor se chodí vždy ráno, zde zdá se, neplatí.
Po návratu na pokoj nás čeká menší šok, protože nám nějaké dobrá duše uklidila komplet všechny věci. I moje trička tak po různu po pokoji poházený, byly úhledně složené do komínku. Na oslavu zdolání nejvyššího vrcholu Portugalska jsem měli připraveno místní speciální víno Terras de Lava. Vrchol sice zůstal nezdolán, a tak jsme si alespoň připili na to, že jsme to ve zdraví přežili. Celý večer jsme pak zakončili opulentní žranicí.
Den 9.
São Roque Do Pico - Faial
Když máš rezervaci na pozorování velryb na 65€ za jednoho, tak poslední, co chceš po ránu za oknem vidět, jsou mraky a déšť. A přesně tohle jsme taky za oknem v sedm ráno spatřili. Nezbývá než doufat, že se počasí alespoň trochu umoudří. Před snídaní balíme krásně suché věci zpět do krosen a pak už vyrážíme do Madaleny. U velrybářů sdílíme svoje zážitky z výstupu na Pico, ale to hlavní, co nás zajímá, je informace, jestli se dnes plavba za velrybami uskuteční. A zdá se, že by opravdu měla.
Za výpravou na velryby vyrážíme my, rodina Frantíků, jedna Němka a ještě jeden francouzský pár.
Nasoukali jsme se do velkého nafukovacího člunu s dvěma silnými motory. Strategicky jsem zabral místo hned vepředu, abych měl rozhled na obě strany. To jsem ale ještě netušil, že když na to ve vysokých vlnách kapitán šlápne, bude právě přední část člunu dostávat nejvíc zabrat. Lucík chvílemi vřeštila víc než ty francouzský děti.
První zastávka je u delfínů. Je jich kolem deseti a vůbec se nebojí ke člunu přiblížit. Delfíni jsou taková klasika a záchrana pro velrybáře, kdyby se náhodou žádná velryba nepodařila spatřit. Jsou tu pořád a není těžké je najít. Podívaná je to fajn, zvlášť pro caparty, ale jsem rád, když vyrážíme dál, protože všechny ostatní lodě jsou už daleko před náma.
Uháníme za nimi, protože ve vodách byla spatřena fin whale aneb plejtvák myšok. Po plejtvákovi obrovském druhý největší žijící tvor na světě. Dokonce tu jsou dvě velryby vedle sebe, což prý není tak časté. Tři, čtyři nádechy a poté následuje ponor. Zkušená posádka vždy celkem úspěšně odhadla místo, kde se opět vynoří. Leckdy to bylo opravdu blízko lodi, až nás ohodila sprška vydechované vody. Během čekání na vynoření plejtváka se svěřuji kapitánovi, že jsem slíbil Lucíkovi, že nafotím ponor velryby v poloze, kdy zvedá ocas a zajíždí kolmo do hlubin. To ho děsně rozesmálo, že prej to jsem neměl slibovat, že tenhle úkaz je dost vzácný. Zrovna jsme mířili, respektive sprintovali, do míst, kde byla spatřena blue whale aneb plejtvák obrovský. Jenže ani jeden z druhů plejtváků při ponoru zadní ploutev pokaždé neukazuje, jen někdy. Museli bychom prý narazit na sperm whale, vorvaně obrovského, ale ten je ve zdejších vodách jen těžko k nalezení.
Každopádně k plejtvákovi obrovskému jsme dorazili akorát včas. Chvíli pobyl na hladině a pak se ponořil. Pod vodou tento největší žijící živočich vydrží až 5 minut a nám se už ho znovu spatřit nepodařilo.
K vyhledávání velryb nepoužívají společnosti vozící turisty za velrybami sonary, protože ty velryby ruší. Údajně k tomu účelu využívají týpky, kteří sedí na pobřeží a silným vojenským dalekohledem pročesávají hladinu a jsou schopni určit nejen polohu velryb, ale i o jaký druh se jedná. Tento způsob vyhledávání velryb je ještě z dob, kdy se ve velkém lovily a právě na Azorech bylo několik továren na zpracování velrybího tuku a masa. Nevím, co je na tom pravdy. Zdálo se mi to trochu přitažený za vlasy, ale svoje kouzlo to mělo.
A právě jeden takový spotter zahlédl v moři matku s mládětem vorvaně obrovského. Dokonce i na mladém, ale již zkušeném, kapitánovi bylo znát malé rozrušení. Já si raději moc velké naděje nedělal, aby zklamání nebylo tak velké. Motory se rozjeli naplno a uháněli jsme do míst, kde se měla matka s mládětem pohybovat. Tam už se několik člunů pohybovalo. Vypnuly se motory, aby jsme velryby nerušili a nechali se pohupovat na vysokých vlnách. Mládě sice bylo velikosti motorové jachty, ale přesto se drželo stále vedle matky. Ta se chvíli plácala na hladině, pak poslední nádech a šlo se na ponor. To už jsem měl snad stokrát zkontrolované nastavení foťáku, který byl samozřejmě nastaven na sekvenční snímání. Srdce mi tlouklo jako o závod, když se začal vorvaň potápět. Ono udělat slušnou fotku při rozbouřeném moři, aby horizont byl alespoň trochu vodorovně není žádná sranda. Nakonec se to povedlo. Euforie obrovská, že i kapitán nadšeně řval na celý člun: One ride, one tail...not bad, man!
Ačkoliv máme ještě strávit nějaký čas na moři, míříme zpět do přístavu. Posádku, hlavně tedy tu ženskou část, totiž postihla mořská nemoc. Kromě Lucíka už všechny ženský zvracely a jedna je dokonce v tak dezolátním stavu, že leží na podlaze přehozená dekou a modlí se asi ke všem svatým. Ta na tuhle vyjížďku asi jen tak nezapomene, stejně tak jako my díky ploutvi vorvaně. To už stejně nic nepřekoná, takže nám ani nevadí, že se vracíme. Zpět v kanceláři si pak připadáme jako celebrity. Nikomu, ani Frantíkovi z teleobjektivem, se totiž ten ocas nepodařil nafotit. A protože každý ocas velryby je stejně jako lidské otisku prstů jedinečný, kopírují si naše fotky pro pozdější výzkum.
Auto jsme vrátili do půjčovny už před velrybami, takže po vyjíždce míříme rovnou na terminál trajektů. Přitom opět potkáváme Berta a Gudrun, vyprávíme si zážitky posledních dní a vyměňujeme kontakty. Prý se na nás dokonce byli v kempu podívat, jak ty přívaly deště zvládáme. Jsou moc hodní a já bych se ani nedivil, kdybychom se ještě za týden potkali v Delgadě.
Trajekt z Pico na Faial trval pouhých 30 minut. Jako naschvál se s námi Pico loučilo slunečným počasím, ale přestože je Faial vzdálen od Pico opravdu jen pár kilometrů, připadá nám, že je tu ještě o něco větší vedro. Přístav pro trajekty v Horta, hlavním městě ostrova, je až na samém konci města. Chtě nechtě procházíme skrz celé centrum Horty, ale rozhodně nelitujeme. Tohle městečko má svoje kouzlo a samozřejmě hodně dělá i počasí, kterého se po studených a propršených dnech na Pico nemůžeme nabažit. Radost nám kazí až paní v infocentru. Z toho mála co ví, nebo co je schopna říct anglicky, se dozvídáme, že kemp v Praia do Almoxarife, je ještě zavřený. Otvírá až v červnu a je nejspíš oplocen, takže se tam nedostaneme. Dává nám ale typ na jiný, volně přístupný kemp u letiště, který ale není zakreslen v žádné mapě a ani jinde o něm není ani zmínky. Jsme ale ochotni to risknout.
Cestou z města narážíme na velký obchoďák Continente. Potřebujeme dokoupit zásoby, ale zároveň máme dost hlad, což je smrtelná kombinace jejíž výsledkem jsou narvané krosny a tašky, které teď musíme vláčet. Tím spíš se možná nad námi někdo slituje a sveze nás. Letiště je totiž vzdáleno asi 10 kilometrů a to pěšky rozhodně nedáme. Zkoušíme to už rovnou u nákupáku, ale všichni ukazují, že na letiště nejedou. Necháváme to tedy až za město, kde zaujímáme strategickou pozici hned za výjezdem z kruhového objezdu. Netrvá to ani minutku a hned nám staví týpek v třídvéřovém autě, kde už na místě spolujezdce sedí jeho kytara. Moc mu děkujeme, že zastavil, ale zároveň si nejsme moc jistý, jestli se tam všichni vejdem. Ale povedlo se a vyrážíme. Ukazuje se, že týpek pracuje v Peter´s Cafe, což je jakýsi legendární podnik všech mořeplavců, kteří zde zastavují. A protože kemp není u hlavní silnice a on si kvůli nám ještě zajíždí, slibujeme, že se u něj stavíme a koupíme mu pivko.
Kemp je na první pohled dokonalej. Nikdo tam není, tráva je posekaná a u vchodu je dřevěný přístřešek se stolem a lavicemi. Ta hlavní pecka se ale ukrývá u moře. Jsou tu z části přírodní a z části uměle vytvořené bazénky, situované tak, aby útesy rozrážely divoký oceán. Je půl páté odpoledne, ale stejně neodoláme a jdeme se vykoupat. Voda je tedy hodně, hodně osvěžující, ale nechá se na ní zvyknout. Nikde nikdo, od silnice sem vidět není a tak se koupeme, jak nás Bůh stvořil.
V přístřešku vaříme fazole s klobásou, k tomu se podává sýr, zelenina a pečivo. Pijeme červené víno a pozorujeme slunce, jak postupně zapadá do oceánu. Svět je krásný.
Den 10.
Castelo Branco - a překvapivě opět Castelo Branco
To divné vřískající stvoření očividně žije i na Faialu. Několikrát za noc přelétalo nad naším stanem. Jinak ale byla noc jedna z nejklidnějších, až se nám z toho orosil zevnitř stan. Zrovna dnes se nám to ale úplně nehodí, protože nemáme čas čekat, až vyschne. V devět nám jede odněkud z vesnice autobus do Flamengos. Bohužel ale nevíme odkud, takže tak nějak bloumáme vesnicí, ale autobus stejně nikde žádný. Nezbývá než opět stopovat. Z toho jsem ale dost, mírně řečeno, rozmrzelý. Před námi je cca 20km trek a kaldera, odkud máme začínat, je stále ještě hodně daleko. Lucík ale mojí nevrlou náladu nesdílí a z vesela se pouští do stopování. A protože s úsměvem jde všechno líp, daří se jí zastavit už třetí auto. Opět třídvéřák, ale přece jen místa je uvnitř víc. Pán asi pracuje v cestovním ruchu, mluví dobře anglicky, hodně toho ví a ještě nám věnuje rozpis trajektů. Hlavně ale nejen že jede směr Flamengos, on nás dokonce vysazuje až za městem v křižovatce, odkud už ke kráteru vede jen jedna jediná cesta.
Na této silnici ale velký provoz čekat rozhodně nemůžeme. Snad nás vezmou aspoň nějací turisté, protože k vrcholu je to bratru nějakých 7 kilometrů šlapání po asfaltu a to nechceš. Po necelých pěti minutách chůze slyšíme blížící se auto. Nohy nás ještě ani nezačaly bolet, vlastně jsme se ani nestačili zpotit, přesto Lucík stopuje tak srdceryvně, že týpek prostě nemá na výběr než zastavit.
Klučina farmář veze v nákladním pick-upu hnůj. Zatímco Lucík svádí na zadních sedačkách nelítostné souboje, dle jejích slov, s obřími pavouky, já se snažím konverzovat s mladým farmářem, ale jde to ztuha. Moc anglicky neumí. Když nám po chvilce ukazuje stádo krav, dochází nám, že má namířeno sem, a nahoru jede jen kvůli nám. Místním to třeba připadá normální, ale mě nepřestává udivovat, jak jsou tu lidé hodní.
U kaldery jsme tak oproti očekávání už před desátou. Jsme tu první, což mě vždycky potěší. Kaldera je dva kilometry široká. Z jejího dna se ční 400 metrové útesy, které jsou nejlepší ochranou pro přírodní rezervaci. Zároveň je to také nejvyšší bod na ostrově, 1.043m. Za jasného počasí je samozřejmě vidět nejen celý ostrov, ale i ostrovy v okolí. Což ale nebyl náš případ. Mraky byly přípíchlé ke kráteru a my byli rádi, že vidíme aspoň na její dno. V tisíci metrech nebylo žádné vedro, takže jsme se ihned vydali na cestu. Nejdříve po samém okraji kráteru a pak jsme v serpentýnách klesali po šotolinové silnici až se kolem nás nacházel jen jehličnatý les. Lucík se také postupně dovídala podrobnosti tohoto treku, které jsem jí úspěšně tajil. Ale ani moc neprotestovala. Vidina 20 km pochodu jí nepřipadala tak hrozná, za předpokladu, že se půjde jenom z kopce.
Když už to začínala být trošku nuda, přišli jsme k odbočce z hlavní cesty a čekalo nás naopak několik nejzajímavějších kilometrů našeho treku. Pěšina totiž sledovala betonové korýtko, které svádělo vodu z kopců až k moři do prázdninového resortu Varadouro. Výhledy do krajiny se střídaly s chůzí v hlubokém lese. Občas byla chůze kvůli bahnitým pasážím trochu obtížná, ale to jen dodávalo celé trase na zábavnosti. Po půl hodině přicházíme k jezírku, spíš takové nádrži, odkud voda již podzemním potrubím padá přímo k moři. Bohužel jim to trochu prosakuje, takže v prudkém klesání v místech kudy vede cesta, teče regulérní potok.
S botama obalenými bahnem se ocitáme zpět na asfaltce, která vede nahoru ke kaldeře. V jednu hodinu odpoledne do nás nelítostně praží sluníčko a my se ihned převlíkáme do kraťasů a triček. Klesáme kolem pastvin a menšího kráteru Cabeco do Fogo (570m). U domu (Casa das Lavadeiras), který nějaký dobrodinec nechal v 19. století postavit, aby místní ženy měly kde prát prádlo, prudce klesáme lesem k vesnici Capelo. Jak jsme líný vyndat z báglů trekové hole, dostávají naše lýtka pořádně zabrat.
Na pochodu už jsme čtyři hodiny a z toho poslední dvě v ukrutném vedru, takže je snad logické, že se těšíme, až si chvilku odpočineme a koupíme si vychlazený pivo.Bohužel jediný snack bar ve vsi před chvilkou zavřel, takže nám nezbývá než v odpolední výhni mašírovat dál. Pár set metrů po asfaltu a u kostela odbočujeme na neznačenou polňačku, která by nás snad měla kolem pobřeží dovést až na samý cíp ostrova. Poslední věcí, co bych chtěl teď zažít, je někde tu bloudit. Zdá se ale, že jdeme dobře. Moře sice přes několik metrů vysoké bambusové stvoly nevidíme, ale směr máme zaručeně správný. Na dohled už jsme totiž měli maják před Capelinhos.
Asi největší turistickou atrakcí ostrova je právě tento nejzápadnější cíp Faialu, a potažmo celé Evropy (pokud budeme brát dělení podle tektonických desek). Capelinhos vznikl při masivní vulkanické činnosti, která trvala celých 13 měsíců, až v roce 1957. Během té doby se ostrov zvětšil o 2,4km², bylo zaznamenáno 300 erupcí, zničeno 300 domů a 2.000 lidí emigrovalo do USA nebo Kanady.
My jsme začali návštěvu na malé polo-přírodní pláži, kde jsme si alespoň na chvíli schladili rozpálené a opuchlé nohy. Pak jsme si prošli okolí, které spíš připomínalo měsíční krajinu.
Před pátou odpolední jsme se pomalu vydali silničkou k hlavní silnici. Dnešní noc jsme měli v plánu strávit v kempu u Varadoura, kam se jinak než stopem nedostanem. Spoléhali jsme trochu na pomoc turistů, ačkoliv již bylo dost pozdě a na parkovišti byly asi jen tři auta. Nakonec se Lucíkovi povedlo stopnout hned první auto. Dodávku, která vezla do místního turistického centra zásoby na blížící se sezónu. Klučina anglicky moc neuměl, ale kam se chceme dostat, pochopil. Dokonce si zajel ty dva kilometry a dovezl nás až k moři. Fakt nechápu, jak asi probíhá pracovní den zdejších lidí, ale možná jsme to my, v uspěchané a regulemi a nařízeními sešněrované Evropě, kdo dělá něco špatně.
Varadouro se zdá od počátku jako klasický letní resort pro lidi nejen z Faialu. A jako takový je mimo sezónu naprosto vylidněný a to samozřejmě včetně kempu, jehož brána je zamčená masivním zámkem. To Lucíka naprosto zničilo. Představa, že se musíme vyškrábat ty dva kilometry zpět na hlavní a tam ještě chytit stopa zpět do našeho kempu u letiště, jí rozhodně na náladě nepřidala. Mně to zas tak nevadí. Varadouro mě moc za srdce nechytlo, ale jasně že se mi do toho kopce taky nechce.
Ani jsme nestačili dojít do půlky, když jen tak z plezíru vystrkuju palec na blížící se auto. Paní nám zastavuje, ačkoliv nás může vzít jen nahoru k hlavní. Zároveň musí kvůli nám přeskládat celé auto, možná bychom tam byli dřív pěšky. Je mi až trochu stydno, když do auta nastupuju. Lucíkovi to ale zvedlo náladu, takže kromě ušetřených pár set metrů to účel splnilo.
Kousek od křižovatky je menší krámek s barem, kde si snad konečně dáme pivo. Otevřeno je, ale pivo jsme si stejně nedali. Proč? Zcela nečekaně a neúmyslně jsme tam chytli odvoz k letišti. Na baru stál totiž Australan, který nás viděl stopovat už u Capelinhos. Měl pronajaté auto i s řidičem, který samozřejmě nikomu nestavěl. Ale zákazník poručil a tak už jsme se vezli jeepem. Další velký bonus přinesla informace od řidiče, že v Hortě v parku vedle přístaviště trajektů se nechá přespat. Kemp tam sice není, ale není to ani zakázáno. To nám zásadně pomohlo v doplánování posledních dní na Faialu.
Australan poručil dovést nás až do kempu, snad aby viděl, jaké je to žít low cost, zatím co on bude spát ve své posteli. To sice bylo fajn, ale stejně jsme hned jak odjeli, nechali krosny v přístřešku (pochybuju, že by se tady kradlo) a zamířili nahoru ke křižovatce, dát si konečně to pivo. Byl to dlouhej den a 2 kousky Super Bock mini (0,2L) chutnaly skvěle. Taky nám na lačný žaludek docela naložily, takže se nám v hlavě zrodil trochu šílený nápad, jít se ještě takhle večer vykoupat. Voda byla snad ještě studenější, ale chuť smýt ten celodenní prach a pot převládla.
V krámku jsme taky dokoupili trochu zásob a k večeři se tak mohla podávat oblikátní klobásovo-sýrovo-zeleninová mísa, doplněná brkaší s chilli, česnekem a frankfurtskými párečky. No a samozřejmě nechyběly dvě láhve místního vína, při jejichž degustaci jsme pozorovali, jak se vrcholek Pico krásně k večeru odhalil. Vím, že už jsme to psal o včerejším večeru, ale život je/umí být fakt krásnej.
Den 11.
Castelo Branco - Horta
Směřovali jsme do vesničky Moinhos. Při vyhledávání informací na internetu jsem zachytil nepatrnou zmínku, že by se tu snad dalo legálně stanovat. Zbytek zařídil strýček Gůgl se svým nástrojem street view, a já se tak mohl z pohodlí domova přesvědčit, že u velkého parkoviště je travnatá louka, kde určitě stan postavit půjde. Já vím, je to trochu ostuda, samotnýmu mi z toho bylo hanba, ale omlouval jsem si to pozdním příletem na ostrov, tmou, únavou atd. atd.
Je to opravdu zvláštní pocit dostavit se na místo, které si několik dní předtím prohlížíte na obrazovce svého počítače. Ale i díky této přípravě jsme parkoviště bez problémů našli. Ač byla skoro půlnoc, a nějakých 13°C, na louce probíhala nějaká sobotní grilovací párty. Dvě auta byly zaparkované přímo na louce, tak jsme následovali jejich příkladu, zajeli na opačný konec louky, auto postavili jako větrolam před silným větrem a já šel stavět stan.
U stanu se musím chvilku zastavit. Po několika emočních diskuzí jsem Lucíka přemluvil, respektive to se mnou Lucík vzdal, a místo klasického stanu vzal tarp. Ten samý tarp, který sem bral loni do Č.Hory a Albánie, a pod kterým jsme nakonec nespal ani jednu noc. Všehovšudy jsem pod ním strávil dvě noci na každoročním Víkendu přežití. Ono je to celkem jedno, staví se to poměrně snadno a člověk to zvládne sám. Pokud mu tedy neselže vybavení, jako se to stalo mně. Právě po posledním Víkendu přežití jsem si trekové hůlky, na které se tarp staví, nezkontroloval. Kdybych tak před cestou na Azory učinil, zjistil bych, že vlivem mrazivé noci a následného tepla domova se zasunuté hůlky jaksi roztáhly a za boha nešly vysunout a nastavit na patřičnou délku. Naštěstí měl trekové hůlky i Lucík, takže stan jsem normálně postavil, ale rozhodně mi to na náladě nepřidalo.
Den 2.
Moinhos - Sete Cidades
Ráno se probouzíme do úplně jiného světa. Včerejší černočernou tmu a silný vítr vystřídala modrá obloha a poklidné moře. I Lucík má mnohem lepší náladu. Přežila noc v tarpu, aniž by jí něco poštípalo, uštklo nebo sežralo kus nohy. Nechci to zakřiknout, ale možná ten tarp ještě vezme na milost. Mě tedy pořád štvalo, že ani ráno se mi nepovedlo hůlky povolit.
 |
| první zakempování a hned na divoko |
Posnídali jsme tomatovou polívku a podnikli menší výlet k vodopádu. Naházeli jsme věci do auta a popojeli blíž k moři, respektive k Atlantickému oceánu. Vesnička Moinhos s několika domky je vskutku malebná, ale hlavní důvod, proč jsem v sezóně turisté i místní zavítají je bezesporu půlkruhová pláž ukončená z obou stran útesy. Písečná pláž byla skvělá, navíc jsme jí měli celou pro sebe a nebýt toho, že nás tolik tlačil čas, asi bychom tu zůstali podstatně déle.
 |
| praia dos Moinhos |
Na samém západním konci ostrova jsme ve vesničce Várzea, odbočili z hlavní silnice a po pěti kilometrech jsme přijeli do městečka Sete Cidades. Ráz krajiny se rázem změnil. Okraj kaldery, čnící nad námi, zadržoval mraky nad jezerem a krásné slunečné počasí, které nás po celou dobu doprovázelo, bylo rázem pryč. V kaldeře se nachází jezera Lagua Azul a Lagua Verde, které jsou rozděleny mostem. U většího z nich, Lagua Azul, leží i městečko s necelými tisíci obyvateli. Na parkovišti blízko břehu jezera jsme zaparkovali a šli zjistit do infáče, kde tu najdeme kemp. Infocentrum sloužilo také jako kavárna a kvalita informací tomu také odpovídala. Nedozvěděli jsme se celkem nic. Těch deset ulic, co město Sete Cidades mělo, jsme projeli křížem krážem a některé opakovaně. Ten kemp tu někde musel být a my ho nakonec skutečně našli, zapadlý v lesíku na konci městečka. Zrovna byl v obležení skautským oddílem, ale nevypadalo to, že by tu chtěli přenocovat. Přespat tu v pohodě půjde. Otáčíme auto zpátky do města a tentokrát se pokoušíme najít restauraci Lagoa Azul.
V této restauraci se má od pátku do neděle odehrávat "all you can eat" místních specialit aneb sežer a vypij, co můžeš za 11€/os. Opět jen vyčteno z internetu, nijak jsme to potvrzené neměli. Přesto jsme na základě této nepodložené informace přizpůsobili program na ostrově. To asi celkem jasně vystihuje náš vztah k jídlu. Paní nás ale postavila před Sofiinu volbu. Raut je jen od 12 do 15. My chtěli jít nejdřív na trek kolem kaldery a až pak na jídlo. Ještě před pár lety bych neváhal a na trek by se prostě šlo. Stárnu, lenivým. Do restaurace jsme se samozřejmě po krátkém váhání vrátili. A akorát včas. Zprvu prázdné stoly byly už zaplněny lidmi a na nás zbyl poslední volný stůl pod slunečníky před restaurací.
Objednali jsme si pití a pak už se vrhli dovnitř k buffetu. Každá z deseti mís vypadala neskutečně lákavě. Podávalo se pečené selečí, ryba, filety v těstíčku, chobotnice, vepřová žebra, holoubata (nebo něco podobně malýho), fazole s klobásou, pečené brambory, ochucená rýže, hovězí jazyk a dušená zelenina. Aby člověk zjistil, co z nabídky mu bude nejvíc chutnat, musel logicky ochutnat všechno. Pak už ale byl tak plnej, že nemusel jíst dál. Nemusel, ale při troše dobré vůle mohl. Naštěstí můj žaludek je trénovaný na obří příděly jídla a tak jsem dál podnikal výpravy k mísám. Hlavně na hovězí jazyk, chobotnici a selečí. Nad odpoledním trekem se začali povážlivě stahovat mračna. Častým chozením pro jídlo jsem se dostal do zaměřovače místního hospodského psa jménem Sausage. Jméno dostal asi podle podélného tvaru těla. Každopádně si mě správně vytipoval jako někoho, kdo snadno podlehne jeho smutnému psímu pohledu a podělí se s ním masíčko. Krmili jsme ho na střídačku s Antoniem od vedlejšího stolu a dali se tak brzy do řeči. Stejně jako my byl velkým fanouškem jídla a do mapy ostrova nám dokreslil několik typů na dobré restaurace.
Když jsem si objednával víno a vodu, netušil jsem, že nám donesou rovnou celou litrovou karafu. Co jsem ale tak pozoroval, alkohol a řízení auta tu nebylo v nějak velkém rozporu. Téměř nikdo nedorazil do restaurace po svých a většina řidičů před sebou sklenku vína měla. Obejít celou kalderu už jsme dávno vzdali, ale aspoň na malou procházku jsme vyrazit chtěli. Přiblížení autem bylo nutností a půl litru vína zas není tolik. Slíbil jsem si, že pojedu opatrně.
S teréním autem by asi šlo objet celý kráter. Náš Hundai však uváznul už po několika set metrech. Bohužel jsme měli moc nízký podvozek a náhon na všechny čtyři kola by se taky hodil. Nechali jsme tedy auto stranou hlavní cesty a vyrazili na krátkou procházku. Výškový rozdíl mezi jezerem v kaldeře a okrajem kráteru je až 500 metrů. Není proto divu, že se nám naskytly opravdu nádherné pohledy na celou kalderu s oběma jezerama a městečkem Sete Cidades.
 |
| Sete Cidades |
Do tmy nám stále zbývalo dost času. S pouhými třemi dny vyhrazenými pro tento ostrov byla škoda proflákat každou hodinku. Navíc u pobřeží sluníčko, kousek od nás v kopcích nepěkně zamračeno. Popojeli jsme tedy do městečka Mosteiros. Jméno vychází z portugalského slova pro klášter. V městečku skutečně jeden klášter (kostelíček) je, ale odsud název nepochází. Pár set metrů od pobřeží je v moři několik skalisek z nichž to největší připomíná svým tvarem klášter. Kromě pěkného centra jsme objevili ještě pěknou písečnou pláž, kde ve vlnách blbli děcka na buggie boardech a dokonce i dva serfaři. Vlny nebyly moc velký a nechodily zrovna často, ale čas od času jich pár pěkných přišlo.
Kemp byl již po našem návratu prázdný. Skauti odjeli a jediný obyvatel byl nejspíš místní bezdomovec, který svůj stan postavil na kraji lesíku. My rozbili tábor hned vedle laviček a cihlových grilů, doufajíc, že už nikdo na pozdní párty nedorazí. Vařič jsme nechali v autě, dnes nebude třeba. K večeři se podávají místní pochutiny nakoupené dopoledne. K tomu samozřejmě azorské víno. Koupili jsme jen několik sýrů a šunku, ale už teď je mi jasný, že tady se mi bude líbit a rozhodně na váze neubudu.
 |
| V sezóně to možná v tomto kempu vypadá jinak. Zatím jsme tu ale jen my a pasoucí se krávy. |
Den 3.
Sete Cidades - Junta de Freguesia da Salga
V noci nás na střídačku probouzely silné poryvy větru, ale Velbloud, jak náš stan Lucík pojmenoval, se držel statečně. Což se ale nedalo říci o stanu našich krajanů. Vítr jejich stan Tesco kvality tvaroval do velmi zajímavých tvarů. Bohužel k ránu se přidal k větru i silný déšť. Rychle jsme se sbalili, mokrý stan hodili do kufru auta a bez snídaně jsme vyrazili dál. Hřál nás ale pocit, že ani za tuto noc jsme nemuseli utratit ani jedno euro.
Dnes jsme měli v plánu projet napříč celým ostrovem ze západu na samý východ a přespat pokud možno v kempu ve Furnasu. Dopoledne mělo být věnované menšímu treku kolem jezírek Lagoas Empadadas, které se nacházeli pod vrcholem Pico das Éguas (873m). Už ale na vyhlídce Vista do Rei, kde staví asi tak 100% turistů, kteří do těchto končin zavítají, jsme tušili, že z procházky nic nebude. Déšť nepolevoval, s rostoucí nadmořskou výškou byla čím dál větší zima a okolí zahalené v mracích.
 |
| oproti včerejšku trochu jiná panaromata |
Stan aka Velblouda jsme stále stavěli na Lucčiny trekové hůlky. A to mě naprosto užíralo. Ten pocit selhání byl velmi intenzivní a nešlo na to přestat myslet. Zkoušel jsem své hůlky rozchodit již tolikrát, že mi bylo jasný, že sám to nerozchodím. Měl jsem ale plán zastavit u nějaké dílny, opravny aut a pomocí kleští to třeba půjde. Jeden takový servis jsem natrefil před Ribeira Grande. Chlapíci angličtinu ke svému životu nepotřebují, ale nějak se mi podařilo jim vysvětlit, kde je zakopaný pes. Když pak jeden vzal do ruky sikovky a hadr, srdíčko mi zaplesalo. Za pár minut ale byly moje naděje zašlapány do země. Pán mi vrátil hůlky ve stejném stavu v jakém se mu dostaly do rukou. Tedy vlastně ještě horším, protože byly od těch kleští dost poškrábány. Po návratu mě čeká nákup nových hůlek. Za posledních asi šest let už čtvrtých. To je tristní bilance.
Projeli jsme pěkným centrem Ribeira Grande, ale zastavili jsme až za městem. Na prázdném odpočívadle. V 10 dopoledne už byl nejvyšší čas uvařit něco k jídlu. Alespoň už přestalo pršet, ale vítr foukal pořád silný. V závětří grilu se mi podařilo přivést vodu k varu a dokončit ten instantní zázrak jménem Brkaše.
 |
| skvělé místo na piknik.... jen když neprší |
 |
| čajová plantáž u Porto Formoso |
 |
| funkční muzeum v Chá Gorreana |
Před odjezdem se chceme ještě podívat k moři, ke kterému vede cestička po pravé straně říčky. Co to ale támhle je? Jako vypadá to jako bazén, ale kde by se tady vzal bazén. O několik dalších metrů již není pochyb. Kousek od moře, na konci kamenité pláže je vybudovaný bazén. Voda má azurově modrou barvu a je úplně čistá. Vypadá, že má snad třicet stupňů, ale přítok je veden samospádem z říčky, takže voda je naopak dost studená. Nevím, jestli to byl záměr, ale bazén není vidět ani z horního ani z dolního parkoviště. Musíte o něm zkrátka vědět.
Díky tomu, že sem není vidět, dlouho neváháme, odhazujeme svršky i spodky v dáli a tak jak nás Bůh stvořil, lezeme do bazénu. Zkraje to není nic moc, ale po čase si na tu osvěžující vodu člověk zvyknul a mohl tak plnými doušky vychutnávat tu okolní krásu. Oba jsme to cítili stejně. Dnešní noc rozhodně nestrávíme ve Furnasu.
Na jedničku se Hyundai vykvičel zpět na hlavní silnici, po které jsme dojeli až do Nordeste. Dřív se tomuto městu říkalo Desátý azorský ostrov z důvodu obtížné dostupnosti. To už s novou silnicí neplatí, a tak můžou turisté obdivovat nejen krásnou okolní přírodu, ale taky třeba kostel z 15. století a vůbec, celé centrum je moc pěkný. My jsme ale všechno viděli pouze z auta a kdybychom nestavili na nákup pro večerní seanci v roklince, tak bychom snad jen projeli.
Turistům, kteří chtějí poznat, jaké to bylo cestovat na východní cíp ostrova, když ještě nebyla vystavěna moderní silnice, doporučuji zvolit cestu po jižní straně ostrova. Za Villa Franca do Campo, končí dálnice a dál už je to jen nahoru, dolů a nepřehledné zatáčky míjí jedna druhou. Těch 70 kilometrů pojedete hodně dlouho. U nás ten rozdíl byl ještě umocněn tím, že zatímco severní pobřeží bylo zalité sluncem, jih byl zahalen hustými mraky, deštěm a mlhou. Opravdu nevlídné počasí. Vidět nebylo na krok a nejraději bychom se hned vrátili do roklinky. Trochu se to zlepšilo před městečkem Povoação, které jsme ihned překřitili na Avokádo.
Zastavil jsem nad městem, že si ho z výšky nafotím, když v tom Lucík povídá: To je dobře, že jdeš ještě zkusit, jestli by neopravili ty trekový hole. Vůbec jsem si nevšimnul, že nad námi je jakási prodejna nářadí. Už jsem se smířil, že je prostě po nich. Nechtěl jsem ale Lucíkovi hatit tu naději a tak jsem vzal do ruky jednu hůl a šel to zkusit. V prodejně se nesvítilo, nikde ani živáčka a přesto bylo otevřeno. Mohl jsem si odnést, co jsem chtěl, ale tyhle myšlenky asi napadají jenom nás Čecháčky. Je fajn, že jinde na světě ještě lidé smýšlejí jinak. Nicméně, prošel jsem celou prodejnou přes pult až do zázemí, kde jsem v dílně vyrušil prodavače a opraváře v jedné osobě. Vypadal dost překvapeně. Začal jsem omluvou a postupně jsem mu vysvětloval, kde je problém a jestli by mi mohl pomoct. Byl jsem na sebe fakt pyšnej, jak jsem mu to dokázal vysvětlit. Bohužel se ukázalo, že pán neumí ani slovo anglicky. Začal jsem tedy s pantomimou. Z výrazu, jakým se koukal na trekovou hůl, jsem usoudil, že takovou věc asi vidí poprvé v životě. Už jsem to chtěl vzdát, poděkovat a odejít, když v tom vzal pán hůl do ruky a začal jí zkoumat. Pochopitelně se mu tu spodní část nepovedlo povolit, ale to ho neodradilo. Zkusil jsem mu opět rukama nohama vysvětlit, jak celá věc funguje. Poté vzal do ruky hadr a dotáhnul co to šlo horní čast. Tím dostal mnohonásobně větší plochu k povolení spodní části a světe div se, skutečně se mu to povedlo. Zázrak! Trochu ve mě hrklo, když pak zase nešla povolit ta horní část, ale i s tím si pak poradil. Běžel jsem hned pro druhou a vzal s sebou pár euro bankovek. Ovšem jak jsem čekal, nic si za svou práci nevzal. Doufám, že z mého horlivé děkování ve španělštině, Portugalec pochopil, jak moc jsem mu byl vděčný.
Po třetí odpolední jsme dorazili do Furnasu. Tento název se používá pro označení městečka i celé vulkánové soustavy. Teď už je tedy jasné, proč jsem všichni jezdí. Na vřídla a horké prameny jsme narazili už na začátku města. Vidět takovou věc poprvé v životě, jsem unešen. Když má ale člověk srovnání s vřídly na Islandu, je to těžký. Ale určitě bylo fajn to vidět.
Kdo navštívil Furnas a neabsolvoval nějakou tu termální koupel, jako by tam snad ani nebyl. Takže ani my jsme nechtěli být výjimkou. Asi nejznámější je zahrada Terra Nostra, ale vstupné 6 éček se nám za termo koupel dávat nechtělo. Měly tu být ještě jedny koupele(levnější), ale ty jsme prostě nebyli schopni najít. Nejdřív jsme to zkoušeli sami, pak jsem vzal za vděk návštěvou infocentra a když ani to nepomohlo, musel jsem polknout veškerou hrdost a ptát se i místních. Celý Furnas je totiž tvořen soustavou jednosměrek a když už jsem jel jednou a tou samou cestou asi po pátý, duševní klid se jaksi vytrácel. Díky kroužení jsme alespoň navštívili kemp, který se nám v porovnání s roklinkou vůbec nezamlouval. Pak jsme zajeli k jezeru Lagoa das Furnas, kde taktéž byly nějaké vřídla. K úspěchu vedla až rada pána ze sanatoria, kam jsme taktéž ze zoufalství zajeli. Sláva! Termály nalezeny a chtěli jen 2€. Nás ale to hledání tak psychicky vyčerpalo, že jsme se rozhodli nechat to na zítra.
 |
| Lagoa das Furnas |
Je neskutečný, jak se během pár kilometrů může tak změnit počasí. Z chladných a vlhkých hor jsme během chvilky sjeli ke sluncem zalitému pobřeží. V roklince už byl tedy stín, ale to nám vůbec nevadilo. Podstatný bylo, že tu opět nebylo ani živáčka. Zakempovali jsme hned u prvního altánku a já se vydal do přírody pro nějaké dříví. Suchých bambusů bylo všude dostatek, ale ty nám potřebné uhlíky nevytvoří. Jinak byla džungle probraná jak vodácký les před Krumlovem. Štěstí se na mě usmálo až u moře, kde se mezi kameny nacházelo pár použitelných naplavenin. Při nošení jsem se pěkně splavil, a tak když jsem za pomoci 99% lihu na první sirku rozdělal oheň, šel jsem se ještě jednou osvěžit do bazénku.
 |
| příprava večeře |
Mezitím, co jsem se flákal ve studené vodě, Lucík připravila luxusní pohoštění z nakoupených surovin. Oheň v grilu přestal plápolat a žhavé uhlíky přímo vybízely, abych na rošt položil několik plátků libového bůčku. Celou večeři jsme spláchli dvěma lahvemi místního bílého vína, jehož výběrem jsme také neprohloupili. Pomalu se začalo stmívat a byl nejvyšší čas se přesunout do velblouda. Usínání doprovázely fakt divné zvuky nějakého nočního ptáka nebo netopýra. V životě jsme nic podobnýho neslyšeli.
 |
| umíme si to udělat hezký |
Den 4.
Junta de Freguesia da Salga - Ponta Delgada
K neznámému létajícímu nočnímu monstru se časem přidal kamarád, nebo kamarádka, a dohromady preludovali opravdu děsivé zvuky. Oproti předchozím dním panovalo v noci úplné bezvětří a ve velbloudu přikovaném až k zemi se začala na stěnách srážet vlhkost. Já spal jako vždy jen v trenkách a tričku, ale tentokrát bylo v noci takové teplo, že i Lucík odložil mikinu a čepici.
Ráno bylo opět krásně slunečno, což jsme vzhledem k vlhkému stanu a spacákům jen přivítali. Věci jsme před odjezdem vysušili na kamenné zídce u parkoviště a pak už se vydali do Furnasu. Ten jsme jen minuli a sjeli až k moři do Ribeira Quente. Antonio nám tu dal typ na jakousi "Fire beach". Co to mělo přesně být, jsme se nedozvěděli. Pláž ve městě jsme tedy našli, ale nepřišla nám ničím zvláštní. Navíc na této straně ostrova bylo opět pěkně hnusně.
 |
| Fire beach, asi. |
Jak pravil Gandalf v Pánu Prstenů-Dvě Věže: Čekej mě na úsvitu čtvrtého dne. No možná to bylo až pátého dne, ale já už déle vydržet nemohl. Potíže byly velmi akutní a vše naštěstí vyřešily velmi pěkné záchodky na benzínové pumpě ve Furnasu. Pak už jsme mohli jet rovnou k termálním koupelím, které jsme tentokrát našli na první dobrou.
Za 2 € na neomezeně dlouho dobu nás čekaly dva bazénky s různě horkou vodou. Dále se mohl člověk koupat přímo v potoce, kam horké prameny stékaly. Paradoxně zrovna se udělalo docela pěkně. I tak jsme se v horké vodě pěkně napařili a vymacerovali. Bohužel ve sprchách tekla pouze studená voda, která dostatečně nesmyla účinky sírou obohacené vody a na naší kůži tak zůstaly po koupeli žluté fleky.
Před odjezdem jsme ještě nakoupili místní specialitu Bolo Levedo, sladký chleba, a přes zastávku na vyhlídce Pico do Ferro a kolem krásných vesniček na jižním pobřeží dojeli (respektive vystoupali) k jezeru Lagoa do Fogo. Vzhledem k předchozím zkušenostem z horských oblastí jsme čekali, že přes nízkou oblačnost nebude nic vidět. Měli jsme ale štěstí. Mraky se zarazily o hranu kráteru a celé jezero ležící pod námi bylo krásně vidět. Na malém parkovišti jsme chytli posledního volného fleka a jen s malým baťůžkem jsme se dali na sestup k hladině jezera. V nejvyšších místech je rozdíl mezi hranou kráteru a hladinou jezera až 400 metrů, nás ale čekal asi jen 150 metrový sešup. Příjemnou procházku podél pláže jsme zakončili rozplácnutí na vyhřátém písku a užívali si trochu toho odpoledního sluníčka.
 |
| Lagoa do Fogo |
Zbývalo nám dvě a půl hodiny do vrácení auta v centru Ponta Delgady. Akorát tak čas na návštěvu ananasové plantáže. Měla se nacházet kousek od hlavního města ve městě Faja de Baixo. Najít jí ale bylo snad ještě horší než objevit termální koupele ve Furnasu. Projezdili jsme okolí křížem krážem, ale bez úspěchu. V momentě, když už jsme to vzdali, jsme najednou narazili na směrovku navádějící k plantáži.
Ujal se nás přímo majitel, alespoň tak se nám představil. Nikdo jiný kromě nás tu ostatně nebyl. Ani zde nechybělo na začátek exkurze krátké video a pak už nás pan majitel provedl po sklenících, kde byly v různém stádiu růstu ananasové rostliny. Po vysvětlení celého procesu jsem nedokázal pochopit, jak můžou prodávat ananasy za pouhých 2,5€/kg. Posuďte sami. Rostlinka se musí několikrát přesazovat do speciální půdy a ve skleníku musí být konstantní teplota 25-30° a 90% vlhkost. V poslední fázi se celý skleník zakouří, aby rostliny dostaly šok a začaly vytvářet plody. Než se finální plod dostane do obchodů, uběhne od vysazení 2 a půl roku.
Po návštěvě ananasových skleníků nám zbyl akorát tak čas na vrácení auta. Nejdřív jsem si zkušeně v centru města, na promenádě, našel hotel Gaviota, což v překladu znamená racek. Tam budeme vracet auto. Pak jsem zajel o kus dál k přístavu, kde jsme na odlehlém plácku vrátili ten náš squat na čtyřech kolech do původního stavu. Výsledkem byl interiér opět připomínající auto a darebně těžký a přecpaný krosny. Auto už jsem vracel v různých zemích, ale nikde to snad ještě neproběhlo jako tady. Prostě jsem jenom odnesl klíčky recepčnímu v hotelu, ten poděkoval a to bylo vše. Ani se na to auto nešel podívat, nic.
Od hotelu k našemu již zarezervovanému ubytování v hostelu to bylo necelých jeden a půl kilometru, ale s těma krosnama mi to připadalo jako půlmaraton. Konstrukce našich lehkých krosen je vhodná pro nošení nákladu tak do 15 kilo, pak už se o pohodlí moc mluvit nedá. Úzké popruhy se nemilosrdně zarývají do zad a úzký bederní pás, zádům taky moc neuleví. Po třech nocích, kdy jsme za ubytování neplatili ani korunu, respektive euro, musíme najednou vypláznout celých 39 € za privát pokoj, ovšem se sociálem na chodbě.
 |
| Pousada da Juventude |
Jenže chyba lávky, naše podezření, že buffety se vydávají jen přes oběd, konkrétně od 12-15 se potvrdilo. A to tady za něj chtěli směšných 7 éček. Zběžně jsem přelétnul očima standardní jídelní lístek a rázem mě přešel hlad. Ale co teď. V půl deváté byla většina krámků prodávající jídlo už zavřená. Jedna holčina nás ale navedla na jakýsi shopping centr, který se shodou okolností nacházel pár set metrů za naším hostelem. Nečekali jsme od toho moc, ale byl to normální shopping centr evropských měřítek, zkrátka takovej Anděl-Nový Smíchov.
Zuby nehty jsem se u těch plnejch regálů a chladících pultů plných sýrů, salámů, čerstvé zeleniny a pečiva snažil nepodlehnout nákupní horečce. Někdo by mohl namítnout, že obsah našeho košíku nemůžou dva lidi za večer sníst, ale já si myslím, že jsem se s tím vypořádal docela obstojně. Pravda, odnést to k hostelu dalo trochu zabrat. Horší ale bylo to propašovat přes recepci na pokoj. I to se však povedlo a tak mohla opulentní hostina vypuknout. Celé jsme to zapili dvěma lahvinkami místního červeného vína. Zdá se, najíždíme na south-africa-style, tam jsme taky k večeři kejchli pokaždý dvě lahve. Nu, co se dá dělat. Stěžovat si nebudu. Akorát vzaly za své naše plány vydat se po večeři ještě do města. Zkrátka to nešlo. Ale před odletem do Čech tu budeme spát ještě jednou, tak se nic tak strašnýho neděje.
 |
| postele jsme samozřejmě před spaním sešoupli k sobě |
Den 5.
Ponta Delgada (São Miguel) - Madalena (Pico)
To že se vzbouzíme až v půl deváté, když se snídaně podává už od osmi, mohu vysvětlit snad pouze tím, že jsme po třech nocích ve stanu a na kalimatkách spali zase v posteli. Stejně jsme o nic nepřišli. To co bylo v základu, tj. v rámci ceny za pokoj, stejně nesneslo porovnání s naší včerejší večeří. Ale jako základ do žaludku tousty se sýrem a salámem posloužily.
V mírném dešti procházíme centrum hlavního města Azor, ale moc nás to neosloví. Možná je to tím počasím. Všechno působí dost šedivě až depresivně. Náš hlavní úkol ale není zkoumat místní památky, ale zjistit trajekty, případně letenky pro návrat na São Miguel. Já vím, zní to trochu divně, jaký návrat řikáte si, když jsme ještě nikam neodcestovali. Jenže to se za pár hodin změní. Už v Čechách jsme si koupili letenku na dnešní odpoledne ze São Miguel na další z ostrovů Pico. Nejedná se o sprosté slovo, pico je portugalské slovo, které znamená špičku, vrchol. Takže dneska musíme zjistit, jak se z Pico dostaneme zpět. Nevýhodou toho, že jsme dorazili před sezónou, je nízká nebo dokonce chybějící možnost použití trajektů, které jinak v červnu až září mezi ostrovy pendlují. Jdeme tedy zkusit štěstí k aerolinkám SATA, stejně ty ceny za trajekt byly nesmyslně drahý. Ptáme se spoj na příští pátek (do Čech letíme v sobotu) z Pico. Plno. Hmm, tak co tedy Faial. Plno. A dopr.ele. Se sevřeným zadkem tedy poptáváme São Jorge, poslední ze tří ostrovů, mezi kterými fungují trajekty celoročně, protože jsou od sebe vzdáleny jen pár námořních mil. São Jorge, pátek, ještě je volno. Uff! Opravdu velký balvan nám spadl ze srdce. Ukazuje se totiž, že příští víkend je tu nějaký významný svátek, takže všichni z ostrovů se stahují na hlavní ostrov. Přestože je taková poptávka po letenkách platíme jen o několik euro víc (160€/za oba), než jsme zaplatili za letenku koupenou měsíc v předstihu (142€).
Hodinku se poflakujeme na hostelu u wifiny a před jednou míříme na parkoviště pod námi, kde nás má vyzvednout autobus. Věc se má totiž tak, že po městě se v určitých intervalech pohybuje autobus, který vás doveze za nějaký to euro na letiště. Protože je to ale spíše mikrobus, místo v něm si musíte dopředu zamluvit, což se nám včera čirou náhodou podařilo.
Letiště za denního provozu vypadá úplně jinak, než jak jsme si ho pamatovali z našeho předpůlnočního příletu. Trochu zklamáním je velikost letadla. Doufali jsme v něco menšího. Vše ale přebije start. Roztočené vrtule na plné obrátky prostě mají nezaměnitelné kouzlo. Jak se ukázalo máme mezipřistání na dalším z ostrovů Terceira. Navštívíme tak celkem 5 z 9 azorských ostrovů. I když samozřejmě tato návštěva se nedá moc počítat, protože neopustíme letištní halu a přes nízko položené mraky toho z ostrova moc nevidíme.
 |
| Terceira |
Nechali jsme se vysadit u přístavu, což je vlastně jakési centrum tohoto šesti tisícového města. Zjistili jsme si něco v infocentru a u velrybářů a šli najít kemp. Ten byl od přístavu vzdálen asi 10 minut chůze. Na první pohled vypadal docela fajn, ač se tam žádný jiný stan nenacházel. Děvčica v bistru u kempu, který asi fungoval i jako recepce, ani moc netušila, kolik nám má vlastně účtovat. Nakonec si řekla o příjemnou částku 5,65€ za noc. Stan jsme postavili v rohu kempu. Nejdál od sociálního zařízení i grilů, ale okolní zídky alespoň částečně chránili stan před silným větrem. A propo sociální zařízení: na první pohled sice kemp vypadal moc pěkně, ale i tady bylo poznat, že sezóna začne až tak za měsíc. Tekla pouze studená voda a všude bylo naváté jehličí a rozličná fauna si taktéž dělala nároky na toto místo.
 |
| kromě nás a mravenců nebylo v kempu ani živáčka |
Den 6.
Madalena
Noc byla hodně divoká. Nemohly za to vášnivé manželské potřeby ani armáda mravenců, kteří vyhodnotili náš stan jako ideální místo pro život. Počasí, které už večer nebylo nijak okouzlující nabralo v noci směr nepěkné až hrozné. Silné poryvy větru a déšť bičovaly našeho nebohého velblouda celou noc a podrobily ho pořádné zatěžkávací zkoušce. Budiž mu ale přičteno ke cti, že obstál na jedničku. A poradili jsme si i s těma mravencema. Nemělo moc cenu balit jídlo do igelitových tašek, stejně se k němu nějak dostali, prokousali. Lepší bylo dát zbytky jídla do rohu stanu, kde to nikomu (Lucíkovi) nevadilo. Oni se tam přesunuli, štastný jak blecha, že mají jídlo a střechu nad hlavou. Nás i naše jídlo pak nechali na pokoji.
Na Pico se jezdí převážně kvůli dvoum věcem: výstupem na nejvyšší horu Portugalska a pozorování velryb. Oboje předpokládá alespoň ucházející počasí. Velrybáři ti pro jistotu vůbec nevyjeli a lezte na horu, když ani není vidět. Přece ale neproflákáme celý den ve stanu s mravenci. Jako nejlepší místo, kam jít nám vyšla sopečná jeskyně Gruta das Torres vzdálená asi 8 km. Tam pršet nebude. Vzali jsme to přes info, kde nám doporučili si tam kolem dvanácté zavolat. Jenže to už budeme dávno na cestě, když prohlídka začíná v půl třetí. No nic, prostě to riskneme.
Vyrážíme tedy na cestu, která vede přímo kolem pobřeží. Moc pěkně tedy není, ale neprší. To nám ke štěstí stačí. Hned za Madalenou začínají vinice. Ty jsou zde tak specifické, že byly v roce 2004 zapsány na seznam UNESCO. Víno totiž roste v lávových políčkách, kde snad ani není žádná půda. Pro mě je nepochopitelné, že tu vůbec něco roste.
Před vesničkou Monte telefonicky zjišťujeme stav obsazenosti. Bohužel se ukazuje, že je plno. Ani to nás ale neodradí. Jsme odhodláni se tam prostě nějak vecpat, když už jsme urazili tak dlouhou cestu. Ta není nijak značená, ale mapu máme docela podrobnou, takže se zdá, že míříme správným směrem. Stoupáme kolem vrcholu Cabeco de Cima (230m). To už neprocházíme přes vinice, ale kolem nás jsou úrodné políčka se zeleninou a pasoucí se dobytek. Vše je ohraničeno zídkami z lávových kamenů. Těch tu opravdu není nedostatek.
 |
| čím výš míříme, tím míň je vidět |
Ani čekáním vybroušená srdceryvná historka neobměkčila srdce místních týpků. Jejich argumenty ale chápu. Prostě mají strop 15 lidí a přes to zkrátka nejede vlak. Jedině počkat jestli někdo nedorazí. A on opravdu nedorazil. Respektive dorazil týpek od velrybářů, že počasí se na umoudřilo a pět lidí, které měl nahlášené na prohlídku dá přednost velrybám. Okamžitě se strhne velká mela, protože na pět volných míst připadá deset zájemců. Já byl naštěstí dostatečně průbojný, takže my jsme mezi těmi šťastnými nechyběli.
Prohlídka jeskyně Gruta das Torres (7€/os) zabrala něco přes hodinu a bylo to fakt super. Jeskyně byla objevena teprve nedávno, v roce 1990. Zpřístupněno je něco kolem půl kilometru, celková prozkoumaná délka je 3300m, ale předpokládá se délka až přes pět kilometrů, protože né vše bylo ještě objeveno. Vyzbrojeni helmou a baterkou jsme poslouchali sofistikovanou přednášku o vzniku lávového tunelu, kdy horní část lávy zatvrdne, ale pod touto vrstvou dál proudí láva, která tak časem vytvoří tunel. Nejsilnější zážitek samozřejmě byl, když nás průvodce vyzval k vypnutí baterek, abychom měli lepší představu, když vyprávěl, jak tu jednou majitel pozemku, na kterém se jeskyně nachází, skončil na šest hodin bez světla, které mu vypovědělo službu. No, nechtěl bych být v jeho kůži. Tma je dokonalá, člověk prostě nevidí nic.
Po prohlídce jsme s Bertem a Gudrun zamířili zpět do Madaleny. Měli v plánu ještě dvě zastávky a nám vůbec nevadilo se k nim přidat. První zastávka byla v malém provozu na výrobu sýra. Očividně to bylo postaveno nedávno, přesto to již měli ve svém průvodci. Prodávali tu pouze jeden druh sýra starý jeden měsíc za 8€/ kg, tak jsme si nechali to kolo rozdělit na půl. Platili jsme to ale celý my, chtěli jsme jim aspoň trochu poděkovat za jejich laskavost. O kus dál jsme zastavili u továrny Cooperativa Vitivinicola Da Ilho Do Pico. Tady se vinná réva přemění na skvělé víno nebo aperitiv. Přes počáteční potíže jsme dostali dovnitř, kde jsme ochutnali několik druhů vín a aperitiv, které zde vyrábějí. Nakonec jsme si jednu lahev koupili. S Bertem a Gudrun jsme se opět rozloučili v přístavu. Bez tak se zase na tomto malém ostrově potkáme.
Zamířili k velrybářům zamluvit si na zítra výlet. Předpověď byla celkem slibná, tak uvidíme. V supermarketu nakupujeme propriety k večeři, aby nás cestou do kempu zastihla děsivá průtrž mračen. Nepromokavá bunda z Lidla za několik stovek se zatím docela držela, ale tohle už je na ní moc. Ani déšť mi ale nezabrání v plánovaném grilování, zatímco Lucík v relativním bezpečí stanu připravuje studenou část večeře. Griluju žampióny portobelo a nějaké vepřové. K tomu lahev vína a nemá to chybu.
Jak už jsem psal včera, ve sprchách teče pouze studená voda. Vzhledem k tomu, že teplota vzduchu je asi 10°C, fouká vítr a prší, nemůže se nikdo divit, že i dnes na očistu těla nedojde. Jediné, co před spaním ještě zvládám je placení kempu. Tentokrát nám jiná děvčica účtuje o 2€ míň než včera. Konkrétně 3,85€. Pochopitelně neprotestuju.
Den 7.
Madalena - São Roque Do Pico
Jestliže včerejší noc připravila velbloudovi zkoušku odolnosti, dnešní otestovala jeho možné limity. Neskutečné přívaly deště, doprovázené nárazovým deštěm šance na projížďku za velrybami moc nezvýšily. Sice jsme absolvovali malý a zajímavý briefing, co všechno můžeme ve zdejších vodách vidět a posunuli odjezd z deváté na desátou, ale počasí se neumoudřilo. Vtipná paní, co tomu celému šéfuje z kanceláře, sleduje vývoj počasí a organizuje výlety, tvrdí, že takhle vypadá azorská zima. Zatímco v lednu chodili venku v tričku, teď se choulí do kabátů. Trochu se vyděsila, když jsme jí řekli o našem plánu zdolat zítra nejvyšší horu Portugalska. Že prý tam bude sníh. Spíš jí ale mrzelo, že jí odchází 130€. Když jsme si zarezervovali výlet na neděli (dnes byl pátek), hned byla veselejší.
Jenže co my teď v propršené Madaleně, kde už jsme většinu viděli a ten zbytek byl stejně zavřenej, protože i zde slaví 1. máj. Zbývalo jediné, půjčit si na dva dny auto. Něco jsme za poslední dny ušetřili na ubytku a stravě, tak by nám to moc nemuselo narušit rozpočet. Logicky jsme proto šli pouze po ceně. Nejlevnější a taky i nejmenší auto jsme našli v půjčovně Autatlantis. Dva dny, 59éček. Zatímco vyplňuji papíry z neskutečně pomalou slečnou, Lucík přebírá auto, dvojmístnýho Smarta. Vrací se se slovy: Ale jo, bude to vtipný, ale nějak se tam vejdem.
 |
| hranice mraků neleží dnes příliš vysoko, cca 150 metrů nad mořem |
Po 35km jsme dojeli do velrybářského městečka Lajes do Pico. Jestli jsme doufali, že tak jako na São Miguel přejedem na druhou stranu hory a bude rázem pěkně? Ale jo, trochu jsme v to doufali. Zdá se ale, že tahle prokletá hora přitahuje mraky z celého okolí a zakrývá jimi celý ostrov. Takže Lajes jen projíždíme a stavíme pouze proto, aby si řízení tohoto vozítka zkusil i Lucík.
Po dalších 47 km, to už jsme na severním pobřeží ostrova, přijíždíme do posledního ze tří větších měst na ostrově, São Roque do Pico. I tady se nachází muzeum velrybářství, historie ostrova je prostě s velrybami úzce spjata. Hned na samém začátku nás upoutá ukazatel k hostelu Pousada de Juventude, ve kterém jsme spali už v Ponta Delgadě. Je to jakási síť hostelů, která se nachází na většině z ostrovů. Jestliže byl ale ten v Delgadě trochu cudný, tohle byl hotový klášter pro vyznavače celibátu. Ani bych se nedivil, kdyby k zákazu pití a jídla na pokojích, přibyl i zákaz líbání. Možná bychom rovnou spali odděleně. Těžko říct, nepotkali jsme nikoho, koho bychom se mohli zeptat, navíc chtěli za noc 43€ a to se nám zdálo moc.
 |
| São Roque do Pico |
Nejspíš jsme na baráku sami. Dokonce si můžeme vybrat, jestli chceme pokoj č.13 s dvěma postelemi nebo pokoj č.16, kde jsou postele tři. Azora na smolné třináctce plodit nehodlám, bereme tedy pokoj č.16 a doslova během pár sekund ho celý totálně zasquatujem. Většinu věcí máme mokrých nebo provlhlých a tak je věšíme kam se dá.I zde brzy pokryje okna vypařující se vlhkost.
Při průjezdu São Rogue jsme na žádný větší supermarket nenarazili, takže pro nákup na večeři vyrážíme zpět do Madaleny, vzdálené pouhých 20 kilometrů. Na jejím kraji jsme objevili mnohem větší supermarket, než do kterého jsme chodili, když jsme bydleli v kempu. Skvělý výběr sýrů i vína. Kupujeme grilované kuře, sýry, pečivo, zeleninu a samozřejmě dvě lahve vína.
 |
| Foto ze samého začátku vybalování. O pár minut později už je situace mnohem horší. |
Po návratu se dáváme do řeči s Anglánem, který poslední dvě noci stanoval v přírodě, ale stejně jako nás ho počasí vyhnalo do penzionu. Pořád si nemůže zvyknout, že volant je na levé straně auta, a tak leze k spolujezdci. I on se chce zítra po snídani pokusit o zdolání Pico, tak se možná potkáme.
Den 8.
São Roque Do Pico
Při pohledu z okna se nám ani nechce věřit tomu, co vidíme. Po dvou propršených dnech svítí venku sluníčko a vypadá to na nádherný den. To se hned člověku vstává líp a tak už v půl osmý jsme na snídani a po osmé vyrážíme. Pokoj necháváme v dost dezolátním stavu, ale nějak nepředpokládáme, že by někdo přijel na úklid.
 |
| na pobřeží je krásně, ale... |
 |
| ...hora bohužel přitahuje mraky jako magnet |
Cesta ke kráteru je značena očíslovanými kůly, 1 až 45. Kromě kůlů 1,2 a 5,6 by za slunečného počasí mělo být od jednoho kůly vidět k tomu dalšímu. Za slunečného počasí! Viditelnost je sice mizerná, ale většinou na další kůl vidíme. Ačkoliv na vrchol, hlavně sezóně, míří hodně lidí, není cesta dobře znát, protože většinou se jde po kamenech nebo ztuhlé lávě. Zhruba před třetinou doháníme pár, který vyrážel ještě před naší registrací. Manžel si jde bezstarostně nahoru a manželku nechává dost daleko za sebou. Ta ho asi večer nepochválí. Za půlkou pak doháníme i Anglána. Neřekl bych, že jdeme nějak extra rychle. Dost asi pomáhají trekové hole a pak neděláme žádné zastávky. Ono to ani moc nejde. Vítr žene mraky od moře takovou rychlostí, že máme mokrá záda i nohavice. Za kůlem č. 37 se cesta postupně přesouvá na jižní svah hory. Už tak silný vítr se mění na regulérní vichřici. Tou dobou už mám tak ztuhlý ruce, že nejsem schopen držet trekový hole. Když se snažím pusou rukavice sundat a trochu si prsty zahřát, do jednoho se kousnu, protože jsem zkrátka nepoznal, že je ještě v rukavici.
Kousek před koncem značené cesty je za kamenama trochu kryté místo, kde vichřice tolik nezuří. Bereme na sebe zbytky oblečení, ale moc to nepomáhá. Dohnal nás Anglán a společně přicházíme k poslednímu značenému kůlu č.45 ve výšce 2.252m. Ten by se měl nacházet na samém kraji kráteru, odkud by měla vést neznačená cesta k vrcholu Piquinho. Tahle špička je vysoká asi 100m. Nevidíme kráter, a už vůbec né vrchol hory. Viditelnost jsou tak tři metry. Jak řekl Anglán: I wanna live another year aneb tady prostě nemá cenu riskovat. Podmínky jsou fakt děsivé. Navzájem se alespoň fotíme a dáváme se na sestup.
 |
| výkon hodný Oskara, do smíchu nám moc nebylo |
Tím, že jsme dole tak brzy, se nám nečekaně uvolnilo celé odpoledne. Navíc je opravdu krásně. Tedy pochopitelně kromě hory Pico. Pohráváme si s myšlenkou zkusit velryby od dvou, ale nemáme s sebou vše potřebné, tak to prostě necháme na zítra a uvidíme, jaké budeme mít štěstí na počasí. Zase je ale škoda zamířit rovnou do pensionu a proto opět volíme projížďku kolem celého ostrova, s tím rozdílem, že dnes na to aspoň uvidíme.
 |
| kostel v Madaleně |
 |
| pohled přes vinice na ostrov Faial |
 |
| Lajes |
Den 9.
São Roque Do Pico - Faial
Když máš rezervaci na pozorování velryb na 65€ za jednoho, tak poslední, co chceš po ránu za oknem vidět, jsou mraky a déšť. A přesně tohle jsme taky za oknem v sedm ráno spatřili. Nezbývá než doufat, že se počasí alespoň trochu umoudří. Před snídaní balíme krásně suché věci zpět do krosen a pak už vyrážíme do Madaleny. U velrybářů sdílíme svoje zážitky z výstupu na Pico, ale to hlavní, co nás zajímá, je informace, jestli se dnes plavba za velrybami uskuteční. A zdá se, že by opravdu měla.
Za výpravou na velryby vyrážíme my, rodina Frantíků, jedna Němka a ještě jeden francouzský pár.
Nasoukali jsme se do velkého nafukovacího člunu s dvěma silnými motory. Strategicky jsem zabral místo hned vepředu, abych měl rozhled na obě strany. To jsem ale ještě netušil, že když na to ve vysokých vlnách kapitán šlápne, bude právě přední část člunu dostávat nejvíc zabrat. Lucík chvílemi vřeštila víc než ty francouzský děti.
První zastávka je u delfínů. Je jich kolem deseti a vůbec se nebojí ke člunu přiblížit. Delfíni jsou taková klasika a záchrana pro velrybáře, kdyby se náhodou žádná velryba nepodařila spatřit. Jsou tu pořád a není těžké je najít. Podívaná je to fajn, zvlášť pro caparty, ale jsem rád, když vyrážíme dál, protože všechny ostatní lodě jsou už daleko před náma.
Uháníme za nimi, protože ve vodách byla spatřena fin whale aneb plejtvák myšok. Po plejtvákovi obrovském druhý největší žijící tvor na světě. Dokonce tu jsou dvě velryby vedle sebe, což prý není tak časté. Tři, čtyři nádechy a poté následuje ponor. Zkušená posádka vždy celkem úspěšně odhadla místo, kde se opět vynoří. Leckdy to bylo opravdu blízko lodi, až nás ohodila sprška vydechované vody. Během čekání na vynoření plejtváka se svěřuji kapitánovi, že jsem slíbil Lucíkovi, že nafotím ponor velryby v poloze, kdy zvedá ocas a zajíždí kolmo do hlubin. To ho děsně rozesmálo, že prej to jsem neměl slibovat, že tenhle úkaz je dost vzácný. Zrovna jsme mířili, respektive sprintovali, do míst, kde byla spatřena blue whale aneb plejtvák obrovský. Jenže ani jeden z druhů plejtváků při ponoru zadní ploutev pokaždé neukazuje, jen někdy. Museli bychom prý narazit na sperm whale, vorvaně obrovského, ale ten je ve zdejších vodách jen těžko k nalezení.
Každopádně k plejtvákovi obrovskému jsme dorazili akorát včas. Chvíli pobyl na hladině a pak se ponořil. Pod vodou tento největší žijící živočich vydrží až 5 minut a nám se už ho znovu spatřit nepodařilo.
K vyhledávání velryb nepoužívají společnosti vozící turisty za velrybami sonary, protože ty velryby ruší. Údajně k tomu účelu využívají týpky, kteří sedí na pobřeží a silným vojenským dalekohledem pročesávají hladinu a jsou schopni určit nejen polohu velryb, ale i o jaký druh se jedná. Tento způsob vyhledávání velryb je ještě z dob, kdy se ve velkém lovily a právě na Azorech bylo několik továren na zpracování velrybího tuku a masa. Nevím, co je na tom pravdy. Zdálo se mi to trochu přitažený za vlasy, ale svoje kouzlo to mělo.
A právě jeden takový spotter zahlédl v moři matku s mládětem vorvaně obrovského. Dokonce i na mladém, ale již zkušeném, kapitánovi bylo znát malé rozrušení. Já si raději moc velké naděje nedělal, aby zklamání nebylo tak velké. Motory se rozjeli naplno a uháněli jsme do míst, kde se měla matka s mládětem pohybovat. Tam už se několik člunů pohybovalo. Vypnuly se motory, aby jsme velryby nerušili a nechali se pohupovat na vysokých vlnách. Mládě sice bylo velikosti motorové jachty, ale přesto se drželo stále vedle matky. Ta se chvíli plácala na hladině, pak poslední nádech a šlo se na ponor. To už jsem měl snad stokrát zkontrolované nastavení foťáku, který byl samozřejmě nastaven na sekvenční snímání. Srdce mi tlouklo jako o závod, když se začal vorvaň potápět. Ono udělat slušnou fotku při rozbouřeném moři, aby horizont byl alespoň trochu vodorovně není žádná sranda. Nakonec se to povedlo. Euforie obrovská, že i kapitán nadšeně řval na celý člun: One ride, one tail...not bad, man!
Ačkoliv máme ještě strávit nějaký čas na moři, míříme zpět do přístavu. Posádku, hlavně tedy tu ženskou část, totiž postihla mořská nemoc. Kromě Lucíka už všechny ženský zvracely a jedna je dokonce v tak dezolátním stavu, že leží na podlaze přehozená dekou a modlí se asi ke všem svatým. Ta na tuhle vyjížďku asi jen tak nezapomene, stejně tak jako my díky ploutvi vorvaně. To už stejně nic nepřekoná, takže nám ani nevadí, že se vracíme. Zpět v kanceláři si pak připadáme jako celebrity. Nikomu, ani Frantíkovi z teleobjektivem, se totiž ten ocas nepodařil nafotit. A protože každý ocas velryby je stejně jako lidské otisku prstů jedinečný, kopírují si naše fotky pro pozdější výzkum.
Auto jsme vrátili do půjčovny už před velrybami, takže po vyjíždce míříme rovnou na terminál trajektů. Přitom opět potkáváme Berta a Gudrun, vyprávíme si zážitky posledních dní a vyměňujeme kontakty. Prý se na nás dokonce byli v kempu podívat, jak ty přívaly deště zvládáme. Jsou moc hodní a já bych se ani nedivil, kdybychom se ještě za týden potkali v Delgadě.
 |
| Faial |
Trajekt z Pico na Faial trval pouhých 30 minut. Jako naschvál se s námi Pico loučilo slunečným počasím, ale přestože je Faial vzdálen od Pico opravdu jen pár kilometrů, připadá nám, že je tu ještě o něco větší vedro. Přístav pro trajekty v Horta, hlavním městě ostrova, je až na samém konci města. Chtě nechtě procházíme skrz celé centrum Horty, ale rozhodně nelitujeme. Tohle městečko má svoje kouzlo a samozřejmě hodně dělá i počasí, kterého se po studených a propršených dnech na Pico nemůžeme nabažit. Radost nám kazí až paní v infocentru. Z toho mála co ví, nebo co je schopna říct anglicky, se dozvídáme, že kemp v Praia do Almoxarife, je ještě zavřený. Otvírá až v červnu a je nejspíš oplocen, takže se tam nedostaneme. Dává nám ale typ na jiný, volně přístupný kemp u letiště, který ale není zakreslen v žádné mapě a ani jinde o něm není ani zmínky. Jsme ale ochotni to risknout.
Cestou z města narážíme na velký obchoďák Continente. Potřebujeme dokoupit zásoby, ale zároveň máme dost hlad, což je smrtelná kombinace jejíž výsledkem jsou narvané krosny a tašky, které teď musíme vláčet. Tím spíš se možná nad námi někdo slituje a sveze nás. Letiště je totiž vzdáleno asi 10 kilometrů a to pěšky rozhodně nedáme. Zkoušíme to už rovnou u nákupáku, ale všichni ukazují, že na letiště nejedou. Necháváme to tedy až za město, kde zaujímáme strategickou pozici hned za výjezdem z kruhového objezdu. Netrvá to ani minutku a hned nám staví týpek v třídvéřovém autě, kde už na místě spolujezdce sedí jeho kytara. Moc mu děkujeme, že zastavil, ale zároveň si nejsme moc jistý, jestli se tam všichni vejdem. Ale povedlo se a vyrážíme. Ukazuje se, že týpek pracuje v Peter´s Cafe, což je jakýsi legendární podnik všech mořeplavců, kteří zde zastavují. A protože kemp není u hlavní silnice a on si kvůli nám ještě zajíždí, slibujeme, že se u něj stavíme a koupíme mu pivko.
Kemp je na první pohled dokonalej. Nikdo tam není, tráva je posekaná a u vchodu je dřevěný přístřešek se stolem a lavicemi. Ta hlavní pecka se ale ukrývá u moře. Jsou tu z části přírodní a z části uměle vytvořené bazénky, situované tak, aby útesy rozrážely divoký oceán. Je půl páté odpoledne, ale stejně neodoláme a jdeme se vykoupat. Voda je tedy hodně, hodně osvěžující, ale nechá se na ní zvyknout. Nikde nikdo, od silnice sem vidět není a tak se koupeme, jak nás Bůh stvořil.
V přístřešku vaříme fazole s klobásou, k tomu se podává sýr, zelenina a pečivo. Pijeme červené víno a pozorujeme slunce, jak postupně zapadá do oceánu. Svět je krásný.
 |
| večerní idylka |
Den 10.
Castelo Branco - a překvapivě opět Castelo Branco
To divné vřískající stvoření očividně žije i na Faialu. Několikrát za noc přelétalo nad naším stanem. Jinak ale byla noc jedna z nejklidnějších, až se nám z toho orosil zevnitř stan. Zrovna dnes se nám to ale úplně nehodí, protože nemáme čas čekat, až vyschne. V devět nám jede odněkud z vesnice autobus do Flamengos. Bohužel ale nevíme odkud, takže tak nějak bloumáme vesnicí, ale autobus stejně nikde žádný. Nezbývá než opět stopovat. Z toho jsem ale dost, mírně řečeno, rozmrzelý. Před námi je cca 20km trek a kaldera, odkud máme začínat, je stále ještě hodně daleko. Lucík ale mojí nevrlou náladu nesdílí a z vesela se pouští do stopování. A protože s úsměvem jde všechno líp, daří se jí zastavit už třetí auto. Opět třídvéřák, ale přece jen místa je uvnitř víc. Pán asi pracuje v cestovním ruchu, mluví dobře anglicky, hodně toho ví a ještě nám věnuje rozpis trajektů. Hlavně ale nejen že jede směr Flamengos, on nás dokonce vysazuje až za městem v křižovatce, odkud už ke kráteru vede jen jedna jediná cesta.
 |
| skvělý kemping |
Na této silnici ale velký provoz čekat rozhodně nemůžeme. Snad nás vezmou aspoň nějací turisté, protože k vrcholu je to bratru nějakých 7 kilometrů šlapání po asfaltu a to nechceš. Po necelých pěti minutách chůze slyšíme blížící se auto. Nohy nás ještě ani nezačaly bolet, vlastně jsme se ani nestačili zpotit, přesto Lucík stopuje tak srdceryvně, že týpek prostě nemá na výběr než zastavit.
Klučina farmář veze v nákladním pick-upu hnůj. Zatímco Lucík svádí na zadních sedačkách nelítostné souboje, dle jejích slov, s obřími pavouky, já se snažím konverzovat s mladým farmářem, ale jde to ztuha. Moc anglicky neumí. Když nám po chvilce ukazuje stádo krav, dochází nám, že má namířeno sem, a nahoru jede jen kvůli nám. Místním to třeba připadá normální, ale mě nepřestává udivovat, jak jsou tu lidé hodní.
U kaldery jsme tak oproti očekávání už před desátou. Jsme tu první, což mě vždycky potěší. Kaldera je dva kilometry široká. Z jejího dna se ční 400 metrové útesy, které jsou nejlepší ochranou pro přírodní rezervaci. Zároveň je to také nejvyšší bod na ostrově, 1.043m. Za jasného počasí je samozřejmě vidět nejen celý ostrov, ale i ostrovy v okolí. Což ale nebyl náš případ. Mraky byly přípíchlé ke kráteru a my byli rádi, že vidíme aspoň na její dno. V tisíci metrech nebylo žádné vedro, takže jsme se ihned vydali na cestu. Nejdříve po samém okraji kráteru a pak jsme v serpentýnách klesali po šotolinové silnici až se kolem nás nacházel jen jehličnatý les. Lucík se také postupně dovídala podrobnosti tohoto treku, které jsem jí úspěšně tajil. Ale ani moc neprotestovala. Vidina 20 km pochodu jí nepřipadala tak hrozná, za předpokladu, že se půjde jenom z kopce.
 |
| kaldera pod vrcholem Cabeco Gordo |
S botama obalenými bahnem se ocitáme zpět na asfaltce, která vede nahoru ke kaldeře. V jednu hodinu odpoledne do nás nelítostně praží sluníčko a my se ihned převlíkáme do kraťasů a triček. Klesáme kolem pastvin a menšího kráteru Cabeco do Fogo (570m). U domu (Casa das Lavadeiras), který nějaký dobrodinec nechal v 19. století postavit, aby místní ženy měly kde prát prádlo, prudce klesáme lesem k vesnici Capelo. Jak jsme líný vyndat z báglů trekové hole, dostávají naše lýtka pořádně zabrat.
Na pochodu už jsme čtyři hodiny a z toho poslední dvě v ukrutném vedru, takže je snad logické, že se těšíme, až si chvilku odpočineme a koupíme si vychlazený pivo.Bohužel jediný snack bar ve vsi před chvilkou zavřel, takže nám nezbývá než v odpolední výhni mašírovat dál. Pár set metrů po asfaltu a u kostela odbočujeme na neznačenou polňačku, která by nás snad měla kolem pobřeží dovést až na samý cíp ostrova. Poslední věcí, co bych chtěl teď zažít, je někde tu bloudit. Zdá se ale, že jdeme dobře. Moře sice přes několik metrů vysoké bambusové stvoly nevidíme, ale směr máme zaručeně správný. Na dohled už jsme totiž měli maják před Capelinhos.
Asi největší turistickou atrakcí ostrova je právě tento nejzápadnější cíp Faialu, a potažmo celé Evropy (pokud budeme brát dělení podle tektonických desek). Capelinhos vznikl při masivní vulkanické činnosti, která trvala celých 13 měsíců, až v roce 1957. Během té doby se ostrov zvětšil o 2,4km², bylo zaznamenáno 300 erupcí, zničeno 300 domů a 2.000 lidí emigrovalo do USA nebo Kanady.
Před pátou odpolední jsme se pomalu vydali silničkou k hlavní silnici. Dnešní noc jsme měli v plánu strávit v kempu u Varadoura, kam se jinak než stopem nedostanem. Spoléhali jsme trochu na pomoc turistů, ačkoliv již bylo dost pozdě a na parkovišti byly asi jen tři auta. Nakonec se Lucíkovi povedlo stopnout hned první auto. Dodávku, která vezla do místního turistického centra zásoby na blížící se sezónu. Klučina anglicky moc neuměl, ale kam se chceme dostat, pochopil. Dokonce si zajel ty dva kilometry a dovezl nás až k moři. Fakt nechápu, jak asi probíhá pracovní den zdejších lidí, ale možná jsme to my, v uspěchané a regulemi a nařízeními sešněrované Evropě, kdo dělá něco špatně.
Varadouro se zdá od počátku jako klasický letní resort pro lidi nejen z Faialu. A jako takový je mimo sezónu naprosto vylidněný a to samozřejmě včetně kempu, jehož brána je zamčená masivním zámkem. To Lucíka naprosto zničilo. Představa, že se musíme vyškrábat ty dva kilometry zpět na hlavní a tam ještě chytit stopa zpět do našeho kempu u letiště, jí rozhodně na náladě nepřidala. Mně to zas tak nevadí. Varadouro mě moc za srdce nechytlo, ale jasně že se mi do toho kopce taky nechce.
Ani jsme nestačili dojít do půlky, když jen tak z plezíru vystrkuju palec na blížící se auto. Paní nám zastavuje, ačkoliv nás může vzít jen nahoru k hlavní. Zároveň musí kvůli nám přeskládat celé auto, možná bychom tam byli dřív pěšky. Je mi až trochu stydno, když do auta nastupuju. Lucíkovi to ale zvedlo náladu, takže kromě ušetřených pár set metrů to účel splnilo.
Kousek od křižovatky je menší krámek s barem, kde si snad konečně dáme pivo. Otevřeno je, ale pivo jsme si stejně nedali. Proč? Zcela nečekaně a neúmyslně jsme tam chytli odvoz k letišti. Na baru stál totiž Australan, který nás viděl stopovat už u Capelinhos. Měl pronajaté auto i s řidičem, který samozřejmě nikomu nestavěl. Ale zákazník poručil a tak už jsme se vezli jeepem. Další velký bonus přinesla informace od řidiče, že v Hortě v parku vedle přístaviště trajektů se nechá přespat. Kemp tam sice není, ale není to ani zakázáno. To nám zásadně pomohlo v doplánování posledních dní na Faialu.
Australan poručil dovést nás až do kempu, snad aby viděl, jaké je to žít low cost, zatím co on bude spát ve své posteli. To sice bylo fajn, ale stejně jsme hned jak odjeli, nechali krosny v přístřešku (pochybuju, že by se tady kradlo) a zamířili nahoru ke křižovatce, dát si konečně to pivo. Byl to dlouhej den a 2 kousky Super Bock mini (0,2L) chutnaly skvěle. Taky nám na lačný žaludek docela naložily, takže se nám v hlavě zrodil trochu šílený nápad, jít se ještě takhle večer vykoupat. Voda byla snad ještě studenější, ale chuť smýt ten celodenní prach a pot převládla.
V krámku jsme taky dokoupili trochu zásob a k večeři se tak mohla podávat oblikátní klobásovo-sýrovo-zeleninová mísa, doplněná brkaší s chilli, česnekem a frankfurtskými párečky. No a samozřejmě nechyběly dvě láhve místního vína, při jejichž degustaci jsme pozorovali, jak se vrcholek Pico krásně k večeru odhalil. Vím, že už jsme to psal o včerejším večeru, ale život je/umí být fakt krásnej.
Den 11.
Castelo Branco - Horta
Vřískající noční "cosi" opět nezklamalo. Pořádalo nálety nad naším stanem celou noc. Navíc k ránu se k tomu všemu dostavil i dost silný vítr. Už mě to ale nechávalo chladným. Vítr alespoň vysuší tarp od vysrážené vlhkosti a "velbloud" už své kvality v nepříznivém počasí prokázal.
Také extra nikam nechvátáme a tak v jakéms takéms závětří se mi daří uvařit vodu na čaj a couscous.
Dnešní plán je jednoduchý: máme celý den na prostopování téměř celého ostrova. Zní to sice grandiózně, ale ve skutečnosti to bude nějakých 40 kilometrů. Na rozloučenou s úžasným tábořištěm, kam už se snad potřetí nevrátíme, si dává Lucík v bistru u křižovatky kafíčko. Pravý důvod je ale ten, že se nám chce po ránu na záchod.
Namlsáni ze včerejška jsme trochu zklamáni, když se nám nedaří stopnout ani první, ani třetí, dokonce ani třicáté auto. Ale co, máme na to celý den. Akorát je oproti včerejšku docela zima. Bundy přišly vhod. Asi po půl hodině nám staví modrý pick-up. Obě sedadla jsou již obsazena manželským párem, ale prý si máme vlést do nákladního prostoru. Ještě se nám omlouvají za nepořádek. První zastávka je před Capelo, kde jsme včera zmerčili handycraft dílnu. Ta ale nenaplnila naše očekávání. Navíc v době naší návštěvy byla plná důchodců turistů, které tam vyplivnul jejich autobus.
Jdeme kousek za vesnici, v parku u silnice se převlíkáme, protože se udělalo zase teplo, a poměrně brzy se nám daří stopnout jednu milou paní. Hrozně ráda by si s náma povídala, ale neumí anglicky a moje portugalština se omezila zatím jen na "dobrý den" a děkuji". Dvacet let dělala taxikářku, nebo ještě dělá. Anebo mi říkala úplně něco jiného, fakt nevím. Taky kdo by na tomhle malém ostrově potřeboval taxikáře. Vzala nás sice jen do Praia do Norte, ale bylo to moc fajn.
Namlsáni ze včerejška jsme trochu zklamáni, když se nám nedaří stopnout ani první, ani třetí, dokonce ani třicáté auto. Ale co, máme na to celý den. Akorát je oproti včerejšku docela zima. Bundy přišly vhod. Asi po půl hodině nám staví modrý pick-up. Obě sedadla jsou již obsazena manželským párem, ale prý si máme vlést do nákladního prostoru. Ještě se nám omlouvají za nepořádek. První zastávka je před Capelo, kde jsme včera zmerčili handycraft dílnu. Ta ale nenaplnila naše očekávání. Navíc v době naší návštěvy byla plná důchodců turistů, které tam vyplivnul jejich autobus.
Jdeme kousek za vesnici, v parku u silnice se převlíkáme, protože se udělalo zase teplo, a poměrně brzy se nám daří stopnout jednu milou paní. Hrozně ráda by si s náma povídala, ale neumí anglicky a moje portugalština se omezila zatím jen na "dobrý den" a děkuji". Dvacet let dělala taxikářku, nebo ještě dělá. Anebo mi říkala úplně něco jiného, fakt nevím. Taky kdo by na tomhle malém ostrově potřeboval taxikáře. Vzala nás sice jen do Praia do Norte, ale bylo to moc fajn.
Chvíli po té, co jsme se rozloučili před jejím domem a vrátili se na hlavní silnici, stavíme týpka s menším náklaďákem. Krosny prostrkáváme plachtou do nákladového prostoru a vezeme se vedle řidiče v kabině. Cestu končíme ve vesnici Cedros, ikdyž na místní poměry bude tohle tisícové uskupení spíše město. Staví nám přímo u továrny na zpracování mléka od místních farmářů, Cooperativa Agrícola Lacticínios. Je 12:20 a v jednu končí polední pauza. O sýr přímo od zdroje nechceme být logicky ochuzeni a tak zkoušíme najít nějaký snack bar, kde bychom ukrátili čas. O kousek dál přicházíme k nenápadné budově, která v sobě ukrývá krám s potravinami a moc pěknou restauraci. Původně chceme jen nad pivem a kafíčkem dopsat deník. Jak ale přichází víc a víc místních včetně našeho řidiče na oběd, zjišťujeme, že máme vlastně taky hlad. Restaurace nemá žádný jídelní lístek, jen na tabuly křídou napsaných sedm jídel z lokálních produktů. Pohlreich by řval blahem. Jídla stojí od 4,5 do 9€ a je tam vepřové, drůbeží, mleté maso a ryba. Dáváme si právě tu rybu a kuřecí plátky na žampionech. Oboje je skvělé a je toho hromada.
Z posledních sil kupujeme sýry v továrně, ale na nějakou další zastávku cestou do Horty absolutně rezignujeme. Došli jsme za město a začínáme stopovat. Netrvalo to ani pět minut a staví nám týpek, který dokonale zapadá do našich dnešních netradičních stopů. Na předním sedadle má v klecích dvě neustále mňoukající kočky a v kufru kombíku přešlapující a kňučící fena středně velkého psa. Tu velikost uvádím záměrně, protože Lucík je hned o něco nervóznější, a když fena prostrčí na její straně hlavu kolem mříží, glosuje to slovy: "Proč pořád já?". Fena je ale mírumilovná a u mě se jí našlo zastání. Zvířata jsou tak nervózní, protože je farmář veze na každoroční vakcinaci.
Týpek je ale super. Skvěle jsme si pokecali a dokonce nám konečně objasnil toho záhadného nočního tvora. Latinský název je Calonectris borealis. Jedná se o mořského ptáka, který zde i celý život žije a na pevninu přichází pouze za účelem kladení vajec. Kromě těch děsivých nočních zvuků, které vydává, je jeho další zvláštností, že neučí své mláďata létat. Když pak přijde jejich čas objeví se dokonce hlášení v rádiu a TV, aby lidé dávali pozor a případně pomohli nebohým mláďatům do moře.
Veterinář sídlil v městečku Conceicao, pouhé čtyři kilometry od Horty. Navíc nám pán ukázal skvělou cestičku vedoucí přímo do města. Vyšli jsme tak přímo u přístaviště trajektů v jehož sousedství se nachází park, kde snad v noci přespíme. Vypadá to slibně. Je dost členitý včetně spousty stromů, za kterými by se jeden stan měl schovat.
Míříme po promenádě přes celou Hortu až do nákupáku Continente, kde nakupujeme večeři. Poté se přesouváme do přístavu v samém centru Horty. Mola jsou zde pomalovány od posádek jacht, které se zde zastavili při své plavbě přes Atlantik. Je to vlastně jediná zastávka na cestě mezi Evropou a Amerikou. Ačkoliv pocit hladu se od oběda ještě nedostavil, večeříme na lavičce a pozorujem dějí na moderním trojstěžníku Stad Amsterdam, který vyrazil z Ameriky a za 14 dní dopluje do Monaka. Palubní lístek stojí celkem raketu, přesto je loď plná mladých lidí, kteří si plavbu očividně užívají.
Večer se přesouváme do legendárního baru Peter Café Sport, jehož návštěvu pochopitelně nemohl žádný námořník kotvící v přístavu vynechat. I my ochutnali jednu z jejich variant ginu s tonikem, ale když zatím není ta dřina na moři a souboj s živlem, nechutná to prostě tak výjmečně. S postupem času se bar docela slušně zaplnil. Dorazil i náš první chytnutý stop, ten týpek s kytarou. A jak jsem mu tehdá slíbil, koupil jsem mu za odvoz pivo. Myslím, že ho to potěšilo. Ono to pivo zas tak levný nebylo.
Před půlnocí to balíme a vyrážíme do parku. Na samém kraji je takový velký prázdný párty stan, ale můj plán v něm přespat nevychází. Hned vedle je totiž kiosek, kde i přes pozdní hodinu popíjí pár lidí, takže se přesouváme do zadní části parku a za samou hranicí světla od okolních lamp stavíme tarp pod velkým stromem.
Z posledních sil kupujeme sýry v továrně, ale na nějakou další zastávku cestou do Horty absolutně rezignujeme. Došli jsme za město a začínáme stopovat. Netrvalo to ani pět minut a staví nám týpek, který dokonale zapadá do našich dnešních netradičních stopů. Na předním sedadle má v klecích dvě neustále mňoukající kočky a v kufru kombíku přešlapující a kňučící fena středně velkého psa. Tu velikost uvádím záměrně, protože Lucík je hned o něco nervóznější, a když fena prostrčí na její straně hlavu kolem mříží, glosuje to slovy: "Proč pořád já?". Fena je ale mírumilovná a u mě se jí našlo zastání. Zvířata jsou tak nervózní, protože je farmář veze na každoroční vakcinaci.
 |
| Horta |
Veterinář sídlil v městečku Conceicao, pouhé čtyři kilometry od Horty. Navíc nám pán ukázal skvělou cestičku vedoucí přímo do města. Vyšli jsme tak přímo u přístaviště trajektů v jehož sousedství se nachází park, kde snad v noci přespíme. Vypadá to slibně. Je dost členitý včetně spousty stromů, za kterými by se jeden stan měl schovat.
Míříme po promenádě přes celou Hortu až do nákupáku Continente, kde nakupujeme večeři. Poté se přesouváme do přístavu v samém centru Horty. Mola jsou zde pomalovány od posádek jacht, které se zde zastavili při své plavbě přes Atlantik. Je to vlastně jediná zastávka na cestě mezi Evropou a Amerikou. Ačkoliv pocit hladu se od oběda ještě nedostavil, večeříme na lavičce a pozorujem dějí na moderním trojstěžníku Stad Amsterdam, který vyrazil z Ameriky a za 14 dní dopluje do Monaka. Palubní lístek stojí celkem raketu, přesto je loď plná mladých lidí, kteří si plavbu očividně užívají.
Večer se přesouváme do legendárního baru Peter Café Sport, jehož návštěvu pochopitelně nemohl žádný námořník kotvící v přístavu vynechat. I my ochutnali jednu z jejich variant ginu s tonikem, ale když zatím není ta dřina na moři a souboj s živlem, nechutná to prostě tak výjmečně. S postupem času se bar docela slušně zaplnil. Dorazil i náš první chytnutý stop, ten týpek s kytarou. A jak jsem mu tehdá slíbil, koupil jsem mu za odvoz pivo. Myslím, že ho to potěšilo. Ono to pivo zas tak levný nebylo.
Před půlnocí to balíme a vyrážíme do parku. Na samém kraji je takový velký prázdný párty stan, ale můj plán v něm přespat nevychází. Hned vedle je totiž kiosek, kde i přes pozdní hodinu popíjí pár lidí, takže se přesouváme do zadní části parku a za samou hranicí světla od okolních lamp stavíme tarp pod velkým stromem.
Den 12.
Horta - Faja Grande
Kolem jedný ráno začíná děsně lejt. Mohutný strom nás sice chrání před zraky ostatních a prvních návalů deště, ale zároveň pod ním taky neroste žádná tráva a do holé země se nestačí všechna spadaná voda vpít. Brzy nám tak stanem tečou první potůčky vody. Balíme rychle velblouda a zkoušíme se přesunout pod nedaleký dřevěný altán. Bohužel prší i tam. Nezbývá než se přesunout do párty stanu. Déšť ale vyhnal osazenstvo kiosku domů, takže vzduch je čistý a my konečně můžeme v klidu usnout pod největším stanem, v kterém jsem kdy strávil noc.
 |
| večerní bivak |
 |
| Velas |
Ihned po vylodění jsme začali shánět auto na následující dva dny. V prvních třech půjčovnách chtěli 35€/den. Až v poslední, Autotlantis, se nám podařilo sehnat auto za 59€ na dva dny. Byla to ta samá půjčovna, kde jsme si půjčovali Smarta na Picu, ale protože ho zrovna neměli, tak jsme nafasovali podstatně většího Citroena. Předání díky předešlé zápůjčce šlo tentokrát velmi rychle, takže za chvíli už jsme frčeli po ostrově, kde se snad nedá zabloudit ani bez mapy.
Další neméně důležitý úkol bylo najít otevřený kemp s teplou sprchou. Když nepočítám osvěžující koupele v moři, tak už to byl nějaký ten den, kdy jsme se naposledy řádně myli. Paní v infocentru nás doslova zavalila brožurama, mapu nám pokreslila zajímavými místy, ale o kempu kousek za městem se mýlila. Stan jsme tam postavit mohli, ale záchody ani sprchy nefungovaly. Stejně se nám tam nelíbilo. Naproti tomu kemp v 10km vzdálené Urzelině byl krásný. Alespoň co jsme mohli přes kamennou zídku posoudit, protože byl zavřený. Odkládáme tedy hledání kempu na odpoledne a přesouváme se víc na východ. Nad Ribeira Seca se nám povedlo najít lokální továrnu na výrobu sýra. Ostatně místní sýry jsou svojí kvalitou proslulé. Prohlídka bohužel není možná, ale paní prodavačka docela uměla anglicky, tak nám něco málo o výrobě prozradila. Vyrábějí pouze dva druhy sýrů a my si necháváme odkrojit z ohromného kola od každého z nich. Věta "Dejte mi deset deka tohoto sýra" tu asi moc neplatí, odnášíme si toho přes kilo a půl.
Navštěvujeme i druhé největší město ostrova Calheta. Tady se má pro změnu nacházet továrna na zpracování tuňáků. Po sérii pokusů a omylů jí skutečně nacházíme. Prohlídku Santa Catarina - Indústria Conserveira si ale musíme odpustit, továrna prochází rekonstrukcí. V sousedství alespoň navštěvujeme pěkný supermarket, kde dokupujeme věci k večeři. I přesto, že hlavní nákup proběhl už ve Velasu. Jsme prostě nenažranci, proč to nepřiznat.
Asi 2,5 kilometru za Calhetou by se měl nacházet poslední ze tří kempů na ostrově. Nedáváme tomu velkou šanci, ale ze shora vidíme jeden postavený stan a slečna na recepci vše potvrdí. Přespat tu můžeme za 6€ na noc a ve sprchách teče teplá voda. Lucíkova radost by se dala vyvážet do Severní Koree. Navíc je to s přehledem nejhezčí kemp, ve kterém jsme na Azorech zatím spali. Stavíme velblouda, aby nám pěkně vyschnul a hned zase jedeme dál.
Musíme využít toho luxusního počasí, co odpoledne panuje. Tentokrát míříme na západ k majáku Farol dos Rosais. Za Ponta de Rosais se celkem pěkná asfaltka mění v šotolinovou cestu postupně se zhoršující kvality. Jet osobním autem v podobném terénu poprvé, asi bych byl trochu nervózní, ale jelikož jsme již na našich cestách něco takového zažili, snažím se jen neprorazit spodek o nějaký vyčnívající balvan a se vším ostatním si Citrón hravě poradil. Ostatně po několika minutách se napojujeme na hlavní prašnou cestu, kterou jsme asi měli původně přijet, a po té už v poklidu dorazíme k první vyhlídce. Je vidět, že je to poměrně nedávno postavené a terenní úpravy pod vyhlídkou tipuju na připravované parkoviště. Turistický ruch zkrátka nikdy nespí. My jsme tu ale úplně sami a protože z vyhlídky není vidět až na samý cíp ostrova, vydáváme se tam pěšmo. Cestičky mezi keři vedou kolem opuštěného majáku poničeného zemětřesením v roce 1980. Betonový kolos pomalu zarůstající trávou vypadá i ve dne dost strašidelně. V noci za svitu baterky bych se tu rozhodně procházet nechtěl. Ale za těch pár škrábanců na rukách od křoví a trochu toho strachu nad strmými útesy to rozhodně stálo. Skály na samém konci ostrova mi připomínají Mys Dobré Naděje, jen s tím rozdílem, že tady se kolem nás netísní davy turistů.
 |
| místy nabízí cesta na samý konec ostrova i trochu toho adrenalinu |
Cestou zpět už trefujeme tu správnou cestu, která nás vyplivla na asfaltku přímo uprostřed Ponty. Odbočka bohužel není zatím nijak značena. Při zpáteční cestě se ještě jednou stavujeme ve Velas. Kousek od náměstí se nachází místní lazebník, u kterého bych se rád nechal oholit. Chvilku čekám než na mě přijde řada a pak usedám do křesla, které už něco zažilo a svěřuji mu svoji zarostlou tvář. Loni jsem se nechal takhle oholit v Albánii. Tady to taky nebylo špatné, ale přece jen bylo znát, že spíš víc stříhá vlasy. Dva malé zářezy po břitvě na krku mi toho byly upomínkou. Jinak ale za 5€ moc pěkná práce.
Při cestě zpět to bereme přes severní část ostrova. V těchto místech je ostrov nejširší, takže se postavily na obou stranách pobřeží silnice. Severní část je ale mnohem divočejší, útesy strmější, takže ač je silnice vzdálená od pobřeží několik set metrů, ve skutečnosti je mnohem dál než na jihu. Většinou vede ve výšce kolem 400 metrů. Ještě si neodpustíme poslední zastávku a serpentýnami sjíždíme do malebné vesničky Faja do Ouvidor.
Zatímco Lucík svěřuje svoje tělo horké vodě ve sprchách, chystám v krásné kamenné kuchyňce večeři. Respektive krájím sýry, grilované kuře, zeleninu a aranžuju to na talíře. Bohužel plán jíst venku s výhledem na oceán nám kazí večerní déšť. Později doráží do kuchyňky i sazenstvo druhého stanu. S mladým francouzským párem prohodíme pár vět, ale po dopití lahve vína jdeme spát. Po neklidné noci v Hortě jsme docela unavení.
Den 12.
Faja Grande
Jak jsme stopli toho farmáře, co vezl psa a kočky na vakcinaci, tak ten nás varoval, že ty noční ptáci jsou na São Jorge mnohem častější. A měl pravdu. Dokonce tu vydávají mnohem vtipnější zvuky, jestli je to vůbec ještě možný. Dnes nás de facto čeká poslední den dovolené nepřerušovaný žádnými přelety, takže si to chceme řádně užít. Tzn. žádný spěch, jen relax a opalovačka. Jelikož to ale při deštivém ránu na opalovaní moc nevypadá, spíme až do desíti. Ještě ale neházíme flintu do žita, protože jak už jsme za těch 14 dní odpozorovali, dopoledne tu bývá většinou mnohem hůř než odpoledne.
 |
| zvířata mají na ostrovech holt přednost |
Většinou se do osady schází z hlavní silnice od větrné elektrárny na Piquinho da Urze. Odsud jsou při sestupu ty nejlepší výhledy. My už jsme ale trochu lenivý a tak absolvujeme pouze 4 kilometrovou cestu kolem pobřeží. To je také zároveň jediné přístupové místo do osady. Cesta je pouze pro pěší a čtyřkolky, ale i ty musejí jezdit jen v určitou dobu, protože se zkrátka není kde vzájemně vyhnout.
Nakonec to byla pěkná odpolední procházka. Chvíli jsme poleželi na kamenité pláži a pak se vydali čtyřkilometrovou tůrou zpět. Při návratu do kempu jsem zastavili staršímu francouzskému páru a mohli jsme se tak alespoň trochu revanšovat za ochotu, které se nám tady v bohaté míře dostávalo. Navíc bydleli nedaleko od nás. A nemohla chybět ani návštěva supermarketu. Měl už jsem solidní absťák po vaření, a jelikož kuchyňka v kempu obsahovala všechno potřebné, dnes k večeři se bude podávat steak z krkovičky, s karamelizovanou cibulkou a volským okem. K tomu samozřejmě zelenina, sýry a pečivo.
Při vaření nás poctil návštěvou místní krysák Freddy. Slyšeli jsme o něm už včera od Francouzů, ale až dnes jsme měli to potěšení. Tedy jak kdo. Vůbec se nebál, utekl až když jsem ho na popud Lucíka počastoval utěrkou po zádech. Pak už se roztomilý Freddy, jak jsem ho pojmenoval, neukázal. Místo něj dorazili Francouzi a vzhledem k tomu jak vypadala jejich studentská večeře, jsme byli rádi, že už jsme to hlavní snědli. Před námi byly už jen sýry a druhá lahev vína, ale i tak to jsme toho měli víc než oni. Na chvíli jsme se zastyděli, ale opravdu jen na chvíli. Život je třeba si vychutnávat plnými doušky.
Den 13.
Faja Grande - Ponta Delgada
Před spaním jsem si přál, aby v noci nepršelo. Nechtělo se mi balit mokrý stan. Přání mi vydrželo až do sedmé ranní, kdy začalo neskutečně lejt. Čekáme do devíti, než nám paní domácí otevře kuchyň, kterou jsme před Freddym pro jistotu zavřeli. K snídani vaříme zbytek z instatních věcí. Docela se nám povedlo odhadnout množství a tak toho zpět moc nevezeme. Cestou k mlékárně v Breira nás staví policejní hlídka k rutinní kontrole. Rychle jsem nejel, ale ten ranní panáček na rozloučenou by se mi mohl nepěkně vymstít. Naštěstí dechová zkouška probíhá stylem: "Pil jste?" ptá se pan policajt. "V žádném případě" odpovídám. Ještě že neslyšel náraz toho kamene, co mi spadnul ze srdce, když jsme odjíželi.
V továrně na zpracování sýrů toho zase kupujeme hromadu a pak už nastává návrat do Velas, kde vracíme auto. Tři hodiny do odletu trávíme poflakováním kolem náměstí, dokupujem pohledy a sluníme se na lavičce v parku. Na letiště je to po silnici asi 6 kilometrů. Ty s narvanými krosnami rozhodně nehodláme ujít pěšky. Včera jsem si vyrobil krásnou ceduli s nápisem "Aero" a hodláme stopovat. Než se ale tak stane, musíme se v polední výhni vyškrábat dva kilometry do kopce, kde na hlavní silnici začneme stopovat. Silnice z Velas je uzká a kvůli četným zatáčkám ani stopovat nezkoušíme.
 |
| náměstí ve Velas |
Díky brzkému stopu jsme ale na letišti moc brzo. Naproti se nachází jakýsi snack bar, kde na předzahrádce pokračujeme ve smažení se na sluníčku. Společnost nám dělají dvě trhlý ženský a chlápek. Postupem času však nabýváme podezření, že by to mohl být pasák a ty dvě ženský asi jediný dvě šlápoty na ostrově. A že my vlastně sedíme v bordelu! Dvě piva na ostrém slunci mi ale dost pomohli se se situací vyrovnat.
Po devíti dnech a neskutečně mnoho zážitcích opět přistáváme na letišti u Ponta Delgada. Kupujeme si lístky na minibus, který má tu výhodu, že vám zastaví, kde si řeknete, a hned si taky rezervujeme místo na zítra. Bydlení máme zarezervované opět v Pousada da Juventude. Že je ale asi ten svátek, separé pokoje jsou plné, čeká nás noc dormech. Navíc v dormech pohlavě segregovaných! Ještě se nestalo, aby jsme na dovolené nespali s Lucíkem v jednom pokoji. A nestalo se ani na Azorech. Někdo rezervaci zrušil, takže nakonec budeme spát v hogo-fogo pokoji i se záchodem. Akorát místo 34€ zaplatíme 43€.
Vyrážíme do nákupáku, kde dokupujeme další sýry a klobásy, abychom domů nepřijeli s prázdnou. Večeříme ve fast foodu WOK and WALK, kde dělají fakt skvělý nudle. Po návratu do hostelu se snažím narvat sýry do už tak dost plné společné ledničky a doufám, že tam vydrží do rána. Přeci jen v tom máme už docela dost peněz.
Se zapadajícím sluncem míříme do města. Na první pohled je poznat, že dnes není jen tak obyčejný pátek. Centrum je plné lidí, které korzují po promenádě a proplétají se mezi stánky, které nabízí klasické pouťové cetky i občerstvení. V přístavu je otevřen velký stan, do kterého se platí dvě eura vstupné. Uvnitř je jakási přehlídka řemeslníků a výrobků. Zastoupen je každý z devíti azorských ostrovů a nabídka je opravdu pestrá. Návštěvník si může zakoupit lokální sýry, nábytek ale třeba i lustr nebo vysavač.
Postupně jsem došli až k náměstí Campo San Francisco, kde se začal srocovat dav lidí. Když mluvím o davu, tak myslím stovky lidí. Náměstí je celé lemováno stromy, na které byly navěšeny žárovky. Trochu to připomínalo vánoční Staromák. Dav se soustředil před kostelem, který se najednou začal postupně rozsvěcovat. To znamenalo, že se všichni snažili dostat co nejblíž. Docela poutavou podívanou ukončil až potlesk diváků, když byl kostel celý nasvícen. Následovala jakási show s bubny a trumpetami, zřejmě v podání místních ozbrojených složek. Nejlepší ale přišlo nakonec. Když skončila show, otevřeli se brány kostela a všechen ten několika set hlavý dav, se snažil dostat dovnitř. Samozřejmě i my jsme byli zvědaví, co se uvnitř nachází tak úžasnýho, a snažili jsme se prodrat dovnitř. Bez šance. I přesto že jsme byli většinou o hlavu větší. Zejména zakrslé babičky prokazovaly pozoruhodnou průraznost hradbou lidských těl.
Neúspěch jsme šli zapít do jednoho z mnoha otevřených snack barů. Nad posledními sklenkami Super Bocku dopisujeme, jako již tradičně v poslední den dovolený, pohledy. Čím víc je upito, tím víc jsou pohledy originálnější. Na pokoji pak dopíjíme i poslední láhev vína uleháme tentokrát až kolem jedné hodiny.
Den 14.
Ponta Delgada - London - Praha
Na pokojích se sice oficiálně nesmí jíst a dokonce ani pít, ale dělat celou noc bordel na chodbě je asi povoleno. Beru to však sportovně, protože chybějící spánek bych si mohl vynahradit v letadle, čímž by se přesun zpět mohl stát opět trochu snesitelnějším.
V místnosti, kde se vydávají snídaně si děláme svačinu na dnešní den. Vyzvedáváme sýry z ledničky, balíme krosny a ještě na chvilku vyrážíme do města. Zavítali jsme i na náměstí, kde to včera tak žilo, a dnes tomu není jinak. Snad každý druhý člověk drží v ruce dlouhatánské svíce. Pak jsou tady tací, kteří se plazí po kolenou. To mi už přijde trochu divný. Zjišťuji, že se jedná o jakýsi kult, přesněji Cult of Senhor Cristo dos Miragles. Tomu je zasvěcen i kostel na náměstí. A ti lidé se plazí do kostela po kolenou proto, aby se pak splnilo jejich přání.
Taky bych měl jedno přání. Chci aby nám vyšel přestup v Londýně a my tam nezůstali trčet. Jak nám posunuli let, tak na přestup máme pouhou hodinu a čtvrt. Za tu dobu musíme vystoupit z letadla, vyzvednout bágly, dojít na check-in, nechat se odbavit a stihnout doběhnout na gate. Ale plazit se kvůli tomu do kostela nebudu. Vsadím se, že všichni na tom náměstí mají mnohem závažnější přání, které chtějí, aby se jim splnilo.
Na letiště jsme se nakonec dostali trochu jiným autobusem, než jsme mysleli. Řidič ale řekl moje jméno, takže jsme předpokládali, že jedeme tím správným. Omyl. Nechtěně jsme vyfoukli místo někomu jinému a ten dotyčný nelenil, a v letištní hale si mě našel. Dost dobře nechápu, jak to dokázal, ale dal si s tím asi dost práce, jen aby mi to mohl říct. Ačkoliv jsem v tom byl nevinně, omluva ho zřejmě utišila a šel se odbavit. K přepážce jsme zamířili i my a jaké bylo naše překvapení, když jsme se ve frontě potkali s Anglánem z Pico. Čekání na odbavení nám tak rychle uteklo při sdělování zážitků z uplynulého týdne.
V letadle jsem samozřejmě oka nezamhouřil. Tíha okamžiku na mě plně dolehla tím spíš, že jsme neměli připravenu žádnou variantu B v případě, že nám to letadlo prostě uletí. Trochu mě uklidňovala skutečnost, že jsme v letištní hale poznali pár z Česka, který měl stejný problém jako my. Navíc vypadali, že by si pro korunu nechali koleno vrtat. Všechno si natáčeli pro případné pozdější reklamace. A i ten pocit, že v tom nejsme sami, mě uklidňoval.
Ihned po vystoupení z letadla, jsme přepli na krizový mód a jeli podle plánu. K nelibosti ostatních pasažérů jsme se utíkajíc prodírali chodbou k celníkům. Tam jsme se rozdělili. Lucík s novým typem pasportu šel do fronty, kde vás nasnímala kamera a v případě, že nejste mezinárodně hledaný terorista vás vpustila na území Velké Británie. Nových pasportů ještě mezi lidmi moc nebylo. Fronta zde byla o poznání menší a Lucík tak po chvíli utíkal k check-in, kde měla za úkol, v případě potřeby, zdržet personál než se přiřítím já s krosnama. Našeho krosny samozřejmě nevyjeli mezi prvními, ba naopak. Pořád ale zbývala víc než půl hodina do odletu. Poměrně rychle se nám povedlo odbavit. Pak to ale začalo. Můj baťoh neprošel bezpečnostním rentgenem! Cestou na Azory jsem měl v krosně dva litry 99% biolihu. Žádný problém. Teď v neskutečné časové tísni byla moje krosna za mé přítomnosti postupně rozbalována paní, kterou očividně nebavilo to, co dělá. Naprostou bezmoc podtrhlo to, že nás dělilo tlusté plexisklo. Následující minuty mi připadali jako věčnost. Argument, že nám za chvíli odlétá letadlo paní vůbec nevzrušoval a dál se přehrabovala v krosně. Pocit hnusu se přede mnou ani nesnažila skrývat. Když konečně našla, to co hledala, malý titanový vařič, nechala mě milostivě odejít. Krosnu prý zabalí do původního stavu. Popravdě moc jsem tomu nevěřil, ale neměl jsem čas o tom moc přemýšlet. Do odletu zbývalo 15 minut. Nebudu to protahovat, letadlo jsme nakonec s vypětím všech sil stihli. Byla to zajímavá zkušenost, ale pokud bude zase nějaké příště, možná bych se přimlouval za poněkud klidnější návrat domů.
