Kyrgyzstán

Kyrgyzstán 

 11. - 27.9. 2015

Kam jedeš letos na dovolenou? 
Do Kyrgyzstánu.
COŽE?!
Tak toto byla typická reakce na zjištění, kam že se to letos chystám. A nebylo to takové to obdivné cože, jako když se někdo chystá na Seychely. Tohle bylo spíš cože ve smyslu: Si se zbláznil? Co tam budeš dělat? Určitě tam umřeš!
Kdo ale trochu cestuje, do hor zvlášť, ten ví, že Kyrgyzstán není žádná divočina. Zejména Čechy je to hojně navštěvovaná země s velkým turistickým potenciálem. Samozřejmě samotnýho by mě doma nepustili, takže jsem přizval Humpyho a Flájšmiho a vyrazili jsme do zatím nejvyššího pohoří, kde jsme kdy byli.

Den 1.
Praha - Istanbul - Biškek

Když jsem letenky v květnu kupoval, vůbec mi na datu odletu nepřišlo nic divného. Jak že se to říká? Že blesk neuhodí dvakrát do stejného místa? Já jsem byl s datumem 11. září naprosto v pohodě. A tak jsme se sešli v páteční dopoledne na letišti Václava Havla. Já, Humpy a Flájšmi. Mě s Humpym asi netřeba představovat, ale Flájšmi alias Honza Fleišman to byla pro mě velká neznámá. Respektive potkali jsme se zatím dvakrát. Poprvé na Hrejkovce, kde si ho přes rumový opar vůbec nepamatuju. Po druhé na párty v Dos Locos, kde jsem byl tradičně taky našrot. Když o tom tak přemýšlím, jestli někdo z nás dvou měl mít obavy s tím druhým někam letět, měl to být spíš Honza. Navíc, vždycky je lepší, když je nás víc než dva. Nic proti Humpymu, prošel jsem s ním Černou Horu a Prokleté hory v Albánii a až na jeden malý zásek to bylo naprosto v pohodě. Ale já toho během dne moc nenamluvím, Humpy taky není lidový bavič, takže třetí do party nám přišel celkem vhod.
Z tradičního poměřování krosen vyšel samozřejmě nejlíp Humpy. Už když jsem na to letiště jel, říkal jsem si cestou: hlavně nebuď nasranej, až uvidíš a potěžkáš si Humpyho krosnu. Moje krosna vážila i s litrem vody, a třetinou stanu 18kg. Na to, že jsem měl uvnitř jídlo na 12 dní v horách, to nebylo vůbec špatný. Flájšmi měl poctivou bytelnou krosnu vážící 19kg, sice bez stanu, ale se třemi litry vody.  No a Humpy 14 kg, samozřejmě bez vody a stanu.
Ačkoliv jsme v letadle do Istanbulu seděli každý v jiné řadě, dvou a půl hodinový let utekl jako voda. Za zpáteční letenky jsme zaplatili kolem deseti tisíc, což nebylo úplně hrozný, ale nechá se letět i za míň. Ovšem servis společnosti Turkish airlines předčil veškerá moje očekávání. Zabudované LCD panely s velkým výběrem nejnovějších filmů, luxusní jídlo, které jsme dokonce jedli normálními ocelovými příbory a alkoholu, co hrdlo ráčí. Až mi bylo Flájšmiho líto, že je tohle jeho první let v životě. Až někam příště poletí na příklad s Ryanair, tak teprve pozná tu pravou lowcost bídu.
Po příletu do Istanbulu nás čekala šesti hodinová pauza. Atatürkovo letiště je jedním z nejvytíženějších evropských letišť, jinými slovu je tam děsný mumraj. Jen pozorováním těch davů jsme zabili půlku čekací doby a zbytek jsme jen tak proflákali procházkou po terminálech.
V 21:10 jsme odlétali vstříc středoasijskému dobrodružství. Pro pěti a půl hodinový přelet do Biškeku jsme nemohli nafasovat lepší trojsedačku než tu u nouzového východu, kde je extra místo na nohy. Tentokrát jsme seděli spolu a dobrou náladu opět podporoval alkohol na účet podniku. Po luxusní večeři, která by neudělala ostudu ani v restauraci, jsem si pustil film Interstellar. To jsem ale netušil, že délka toho filmu je skoro tři hodiny. Když film skončil, letadlo se pomalu začalo chystat na přistání. Zkusit usnout už nemělo cenu. Čtyř hodinový časový posun zapříčinil, že najednou bylo šest ráno a já za celou dobu letu nezamhouřil oka.

Den 2.
Biškek - Karakol - Šacht Džergalansk

Není Maňas jako Manas. U nás toto jméno nepobírá příliš na vážnosti,  kdežto Manas byl natolik slavný kyrgyzský spisovatel a básník, že po něm hned pojmenovali letiště, kde také krátce po šesté ranní přistáváme. Přistání spíš připomíná jízdu po nezrekonstruované části naší dálnice D1, ale když na pásu vyjedou naše krosny, vše je odpuštěno.

Jako spousta jiných letišť po celém světě ani Manas nebyl výjimkou a od centra města byl značně vzdálen. Konkrétně 26 kilometrů. Lovnou zvěří místních taxikářů jsme se stali prakticky ihned po opuštění bezcelní zóny. My jsme ale všechny nabídky s díky odmítli, v klidu si vyměnili peníze a před halou, kde se jejich tlak ještě znásobil, vyhledali maršrutku číslo 380.
Maršrutka je takové sdílené taxi, velikostí větší dodávky. Dovnitř se při troše snahy vejde docela dost lidí. Často odjíždí, až když je plně naplněna, a hledat nějaký jízdní řád je naprosto zbytečné. Po rozpadu Sovětského svazu zastupuje v mnoha oblastech bývalého východního bloku formu veřejné dopravy. Každého stál odvoz do města 50 kyrgyzských SOMů, plus pár drobných za bágly. Pro přepočet je nutné částku vydělit třema, takže jízda nás vyšla asi na dvacku.
Majestátní pohoří v národním parku Ala Archa se strmě zvedalo nad Biškekem. Panorama bylo dechberoucí. Biškek ležící na kyrgyzské poměry v nížině, 800m.n.m. a oproti tomu zasněžené  vrcholy pohoří dosahující téměř pěti tisíc metrů. Ani to mi ale nezabránilo, abych během jízdy čas od času trochu klimbnul. Bohužel na odpočinek nebyl teď čas. Před přesunem do hor jsme si museli vyzvednout v kanceláři Dostuck permity pro oblast Inylchek. Naše cílová oblast už se totiž nacházela u hranic s Čínou a bez patřičného povolení bychom asi měli problém.
Na většinu expedic se snažím v předstihu trochu nachystat. Posbírat informace a eliminovat tak riziko případných problémů. Tohle léto jsem ale víc než kdy jindy propadl cyklistice a Kyrgyzstán jsem moc, spíš vůbec, neřešil. Asi nějaká předtucha mě přiměla měsíc před odletem zavítat na outdoor-forum, kde jsem s hrůzou zjistil, že vyřízení víza trvá minimálně tři týdny. Ihned jsem tedy na doporučení od ostatních cestovatelů kontaktoval výše zmíněnou kancelář Dostuck, Humpy přes Western Union poslal Nicolaiovi 60 doláčů a pak už nezbývalo než se modlit a čekat. Nakonec víza přišly týden před odletem, vyřízení tedy zabralo tři týdny. Vytvořil jsem několik barevných kopií s tím, že si originál vyzvedneme po příletu. Snad si vojáci na checkpointech nevšimnou chyb ve jménech a číslech pasů.

Pro pohyb po téměř milionovém Biškeku jsem si akorát vytiskl mapu z googlu. Potřebovali jsme pouze dojít z bodu A (konečná maršrutky č.380) do bodu B (kancelář Dostuck). Bod A se mám po chvíli podařilo na mapě najít a po hodině chůze ulicemi Biškeku v plné polní jsme došli i do míst, kde se měla kancelář nacházet. Prošli jsme všemi zaprášenými uličkami několikrát sem a tam, leč bez výsledku. Humpy dokonce navázal kontakt s domorodci, kteří ho ubezpečili, že jsme správně, ale že neví, kde by kancelář mohla být. Poslední spása bylo jít podle čísel domů. To, že se ulice měla jmenovat Igemberdieva, nám bylo prd platný, protože i kdyby byl na začátku těhle uliček uveden název na ceduli, stejně by to bylo napsáno v azbuce a tou nikdo z nás nevládl. Ale taktika hledat číslo popisné slavila úspěch. Nutno podotknout, že dům zvenku ani náznakem nepřipomínal nic, co by mohlo zmatenému cestovateli napovědět. Humpy měl takovou radost, že hned zavítal k Nicolai na velkou.
Moc se mi nelíbila představa, že bych se v narůstajícím vedru musel plahočit celou cestu zpět až k západnímu autobusovému nádraží. To se podle mapy nacházelo nedaleko konečné maršrutky č.380.
Taxík se ukázal jako zbytečně drahá volba a tak jsem se rozhodl využít předností sovětského inženýrství, kterému při projektování města očividně stačily jen dva trojúhelníky. Snad všechny ulice byly rovné a zároveň na sebe kolmé.
Od nádraží nás dělilo odhadem tak 6 kilometrů. V jakémkoliv jiném městě by to za použití městské hromadné dopravy nefungovalo, ale tady to znamenalo projet správným směrem pouze dvě křižovatky ve tvaru písmena T. Bohužel hned ten první autobus, kterým jsme se vydali, zahnul na křižovatce na druhou stranu. Nevadí. Stačilo zaplatit 8 SOM/os, vystoupit, přejít na druhou stranu, počkat si na další autobus a doufat, že ten pojede rovně.
Možná se ptáte, proč se ti nekňubové aspoň nepodívali na jízdní řád, nebo se nezeptali místních. Nu, jak už jsem psal, azbukou nikdo z nás nevládl a jízdní řády? Ty prosím pěkně na zastávce nebyly. Místní asi vědí, kam který autobus jede a čas je zřejmě nezajímal. Ten je relevantní. Nicméně, znaková řeč funguje všude. Na řidiče přijíždějícího autobusu jsem mávnul, ukázal jako že směrem rovně, on pokýval a světe div se, opravdu jsme křižovatkou projeli rovně a jeli přes půlku města. Při výstupu jsme opět zaplatili 8 SOM (3Kč). Asi je úplně jedno, jak dlouho člověk v autobuse sedí. Jestli jen jednu zastávku nebo si dá celou linku.

čekání na autobus v Bishkeku

Na západní autobusové nádraží jsme museli ještě kousek popojít. S blížícím se autobusákem narůstal i počet nabídek na svezení. V davu jsme opravdu byli těžko k přehlédnutí. Srdečně jsme odolávali, majíc na paměti, že by se nám odvoz mohl nemile prodražit. Ovšem těsně před autobusákem nás oslovil týpek, jehož nabídka zněla na Karakol za 300 SOM. A to jsem zpozorněl. Co jsem tak četl na vévévé, tak ostatní cestovatelé platili většinou od 400 SOM/os výše. Nechali jsme se tedy dovést k maršrutce, která už byla dost zaplněná. Očividně čekala na poslední cestující, kterými jsme měli být my. Sice nás ještě zkásnul za bágli, ale na výslednou cenu 1.000 SOM sakum prásk jsem byl hodně pyšnej.
Maršrutka vyjela téměř ihned po našem nástupu. Nutno podotknout, že Kyrgyzové jsou jako národ podstatně menšího vzrůstu a najít místo na nohy pro tři lehce nadprůměrně vysoké středoevropany byl trochu oříšek. Chvíli se nám dařilo pozorovat, jak se proplétáme městským provozem, ale absence spánku si vybrala svoji daň. Vytuhli jsme nehorázně. Seděl jsem na lavici hned za řidičem mezi dvěma bábuškami. Čas od času jsem se probudil, jen abych zjistil, že jsem na jedné z bábušek nalepený. Následovala omluva, po které jsem opět vytuhnul a znova se probudil na rameni dotyčné bábušky. Tak to probíhalo po celé dvě hodiny.
Po dvou hodinách svižné jízdy jsme zastavili na odpočívadle. První, co nás překvapilo, bylo děsný vedro a pak cedule s nápisem Karakol 245km. Mysleli jsme si, že už budeme blíž. Jelikož jsem ale letos hrubě podcenil přípravu na expedici, tak nás takových překvapení bude asi čekat ještě hodně. Po přestávce to mladej za volantem začal smažit ještě víc, což mělo za následek darebně rozházený krční svalstvo, protože jsem samozřejmě vytuhával dál. Akorát jsem si stačil všimnout, že jezero Issyk kul, druhé největší horské jezero na světě, objíždíme ze severní strany.

naše maršrutka pro cestu do Karakolu

Po šesti hodinách úmorné jízdy, celý rozbolavěný, konečně vysedáme v Karakolu, čtvrtém největším městě Kyrgyzstánu. Toto téměř 70.000 město je jakousi branou do okolních pohoří a mělo by nabízet dostatečné zázemí pro cestovatele. Z toho mála, co jsem si dopředu zjistil, jsem věděl, že na začátek našeho treku jezdí jen jedna maršrutka denně. Vzhledem k tomu, že už byly čtyři hodiny odpoledne, dalo se s velkou pravděpodobností předpokládat, že už jela. Co teď?
Jak tomu tak u dálkových maršrutek bývá, staví na okraji města, aby nebrali kšeft místním. Podle vytištěné google mapky, jsme se pokoušeli dojít do centra, zhruba dva kilometry vzdáleném. Vyměnit ještě nějaké peníze, nakoupit vodu, jídlo atd. Jen tím ale oddalujeme rozhodnutí, jestli zůstat ve městě nebo se pokusit najít odvoz. S přibývajícím časem máme asi jasno, chceme odsud pryč. Stopujeme prvního taxíka, což byl takový Klekí-petra v rozpadajícím se mercedesu. Ačkoliv smlouváme směrem nahoru, staříkova nabídka na odvoz za 2.000SOM se nám zdá absolutně přemrštěná. Za 1000SOM jsme ujeli nějakých 500km a teď máme dát dvojnásobek za pouho pouhých 50km? Jsme snad nějaký vokurky? Prý nás alespoň za 60SOM odveze na místo, kde odvoz určitě seženem.
Takže, abychom si to shrnuli: po hodině bloumání po Karakolu nám pomalu dochází čas, jsme o 60SOM chudší a ocitli jsme se opět na tom samém autobusáku, odkud jsme z Biškeku přijeli. Nedalo se nic dělat, kývli jsme Klekí-petrovi na tu jeho nemravnou nabídku. Co se ale nestalo. Přitočil se tam nějakej mlaďoch, něco Klekí-petrovi řekl a ten se sebral a odjel. Ostatní taxikáři, co stáli kolem, nás tam taky za těch 2.000 somárů nechtěli vzít. A do toho ten mladej, že můžeme jít spát k němu za 500SOM, že má hostel. To kurva ani náhodou! Jestli jsme před chvílí byli na vážkách, tak teď už jsme měli naprosto jasno. Z týhle středoasijský díry musíme před setměním vypadnout.

na cestě z autobusáku do centra sedmdesáti tisícového města

Vyrazili jsme opět tou samou cestou mířící do centra Karakolu. Asi po kilometru byl velký kruháč, kde jsme už prve zahlédli pár drožkařů. Byli tam tři. Už dopředu jsme se domluvili, že přes 3.000SOM v žádném případě nepůjdem. Nadějné bylo už to, že když jsme jim řekli, kam chceme, rovnou nás neodmítli. Že prej se musí podívat na ceník. Zpod sluneční clony u řidiče, vytáhl jeden z drožkařů na několikrát přeloženou A4, prstem jel po nějakých azbukou psaných názvech, až se u jednoho zastavil a vítězoslavně prohlásil: Šacht Džergalansk 1.600SOM!
Nejtěžší asi bylo nedat na sobě znát, jak nás ta suma mile překvapila. Naházeli jsme bágly do kufru starého mercedesu a vyrazili jsme. Na benzíně si ihned řekl o peníze, ale protože jsme ještě neměli dost drobných, ze dvou tisícovek nám vrátil jen 300SOM, prý že za to popojíždění po městě. A protože byl na jednu ruku chromej, ihned si vysloužil přezdívku Jednoruký bandita.
Cesta maršrutkou trvá údajně dvě hodiny, takže jsme počítali, že autem bychom těch 50km mohli dát pod hodinu a přijet na místo než se setmí. Trochu mě znervózňoval směr, kterým se Jednoruký bandita vydal. Věc se měla totiž tak. V oblasti jsou údajně dvě osady podobného jména: Jergalan a Dzhargalan. Nejen na první pohled vypadají názvy dost podobně. Důležité je slovíčko Šacht, které ne náhodou je označením pro důl. To jsem také několikrát opakoval, aby bylo jasno, kam se chceme dostat. Řidič ale očividně tápal. Pořád se rozhlížel a jednou se dokonce musel zeptat na cestu řidiče kombajnu. To mi na klidu rozhodně nepřidalo.
Už dávno jsme opustili na místní poměry kvalitní asfaltový povrch a dál pokračovali po hrubé šotolině. Jednoruký bandita se snažil seč mohl, aby se výmolům vyhýbal, ale s jednou funkční rukou to šlo špatně. Konečně jsme po hodině jízdy dorazili očividně na konečnou této prašné cesty. Vesnička tu byla a cosi jako důl taky. Tak snad jsme správně. Rozloučili jsme se s Jednorukým banditou, který se musel nyní věnovat opravě upadlého vejfuku. Cesta si vybrala svou daň. Humpyho pomoc ale hrdě odmítl a my se tedy vydali směrem k dolu. Tam před dílnou postávala parta chlapíků, kteří se s námi hned dali do řeči. S námi, kteří uměli rusky leda tak pozdravit. Nakonec jsme se ale nějak dorozuměli a s pomocí mapy, jsme se dozvěděli, že jdeme špatným směrem, že musíme přes vesnici a dál údolím kolem řeky.

Šacht Dzhargalan

Mezitím už slunce zapadlo a pro těch pár obyvatel, kteří byli ještě tou dobou venku, jsme byli docela atrakcí. Za vesnicí jsme opravdu přišli k říčce. Byl tam i celkem rovný plácek, a protože se postupně stmívalo a znatelně ochlazovalo, rozbili jsme poprvé Foomův vyženěný stan, dali si studenou večeři a kolem deváté jsme ukončili tento zdánlivě nekonečný den zalehnutím do spacáků.


Den 3.
Šacht Džergalansk - údolí řeky Tjun

Noc byla celkem chladná. Co taky jinýho čekat ve výšce 2.300m. Vzbouzíme se ale do slunečného rána. Deseti hodinový spánek nám moc prospěl, ale zároveň jsme trochu rozlámaný. Přeci jen to chvíli trvá, než si tělo odvykne pohodlí pěnových matrací a navykne na tenké karimatky. Než se stačíme trochu rozkoukat, pastevci z vesnice už naším směrem vyhánějí svoje stáda ovcí a krav. To už si ale chystáme snídani. Vařím polívku z pytlíku. Honzové se snaží ujíst to nejtěžší. Člověk by nevěřil, kolik může vážit jídlo na deset dní pochodu.

Po osmé ranní vyrážíme na náš trek do srdce pohoří Tian Shan. Toto šesté nejvyšší pohoří světa se táhne v délce 2.800km od Kyrgyzstánu až po Sin-ťiang v Číně. V čínštině znamená název "Nebeské hory" a příhodný je i překlad z ujgurštiny "Hory duchů". Dalších minimálně deset dní se budeme pohybovat úplně mimo civilizaci bez dostupnosti mobilního signálu. Teď je ten pravý čas poslat poslední smsku domů. Já například dostal včera od bráchy zprávu, že brzo budu strejdou.
Na téměř celou trasu treku sehnal a koupil Flájšmi luxusní mapu od německých horolezců. Chyběl jen první půl den a na ten se mi podařilo vytisknout starou ruskou mapu. Vesměs jsme stejně měli jít pořád kolem říčky Džyrgalan a v pravou chvíli vystoupat do sedla a přejít do vedlejšího údolí.
Nejzásadnější zpráva z rána je ta, že Humpy nasadil opět lehké běžecké boty. Vzhledem k tomu, že jsem ještě ani nezahlédnul ty jeho pohory, pochubuji, jestli si je vůbec s sebou sbalil. Na druhou stranu na této široké cestě ani pohory nepotřebuje. Ty by se hodily až ve chvíli, kdy cesta klesá k říčce a přes brod pokračuje po druhém břehu. Nám se nechce ztrácet nastoupané metry a tak po kravských cestičkách pokračujeme po pravém břehu. Sranda začíná, když cestičky postupně přejdou v trnité keře a ty zas v nestabilní kamenné pole, kde to zavání výronem kotníku. Né úplně ideální start expedice. Přestože jsem tuto "cestu" vybral já, kluci moc nesejčkujou. Navíc po chvíli skákání z kamene na kamen, jdeme opět po travnatém svahu a i ta cesta z protějšího břehu se k nám vrátila.

Na můj vkus jsme po hlavní cestě vedoucí údolím pokračovali už moc dlouho. Moje touha vydat se vlevo strmě na hřeben byla dvojicí Honzů ale přehlasována. Nějak jsem při tom odsouhlasení Flájšmiho na expedici zapomněl, že Humpy vlastně chodí s jeho sestrou. Takže de facto rodina a ta bude většinou hlasovat jednotně. Po pár kilometrech ale už i oni usoudili, že by to chtělo nahoru zahnout a tak jsme se statečně zakousli do prudkého svahu. Pryč byl ranní chlad. Stoupal jsem nahoru v tričku a kraťasech a stejně za mě lilo.
Nahoře jsem byl jako první a tak jsem měl čas vymyslet nějakou důstojnou omluvu. Šlo o to, že ta hlavní cesta, ze které jsme na můj popud opět sešli, krásně mírně stoupala do sedla, kam jsme měli namířeno. Naštěstí kluci měli opět pochopení, i když pár narážek proběhlo. Mě to ale samotnýho štvalo. Na svůj orientační smysl jsem docela pyšnej a dneska to byl už druhý zásek. Navíc ani v Biškeku se mi moc dobře nevedlo.

stoupání do sedla

Nejvyšší bod dnešního dne, sedlo ve výšce 3.332m, byl na dohled. I tak nám ale ještě trvalo další hodinu, než jsme ho dosáhli. Pryč ovšem bylo krásné dopolední počasí. V sedle nás přivítal studený vítr a zamračená obloha. Trička a kraťasy vystřídaly kalhoty a nepromokavé bundy. Tedy až na Humpyho, který dál setrvával v kraťasech a běžeckých botách. Zas ale to byl takový gentleman, že na to náročné pozvolné klesání se uvolil nést na zádech Foomův stan a trochu tak ulehčil Flájšmiho obří krosně.
Se stanem se to mělo tak. My jsme byli tři. Vzhledem k tomu, jaké jsme mohli očekávat v horách podmínky, nechtěl jsem spát pod tarpy, které oba s Humpym máme. No a jediný stan v partě pro tři úspěšně vyženil Foom, který se uvolil nám ho půjčit. Foome, děkujem. Jedinou nevýhodou stanu značky Coleman byla jeho hmotnost: 4,5kg. Pro porovnání Humpyho tarp pro dva vážil půl kila. Je tedy jasné, že Humpymu, vezoucím se na vlně hyper-ultralightu, se to moc nezamlouvalo. Já si do krosny přibalil kolíky a tyče, vážící něco přes kilo. Dál stan bez pomocí nůžek rozdělit nešel. Kluci se domluvili, že se tedy o stan budou každý den střídat. Já navrhoval trochu jiný způsob, ale nechal jsem to na nich.

údolí řeky Tjun

Údolí řeky Tjun se krásně zařezávalo do okolní krajiny. Cesta příjemně traverzovala svah nad řekou a my tak mohli svižně pokračovat dál. Počasí nás totiž nutilo přidat do kroku. Některé z okolních vrcholků už ani nebylo přes mraky vidět a tu a tam na nás nějaká ta kapka dopadla. Tohle počasí je ale pro místní hory příznačné. Dopoledne krásně, odpoledne pak déšť a horské bouřky.
Když už byl pochod trochu dlouhý a monotónní, rozhodl se Humpy, že nám ho zpestří. To máte tak. Blíží se mělký brod, který my těžkotonážníci v kotníkových kožených botách v pohodě projdeme. Naproti tomu Humpy, jdoucí stále v běžeckých botách, musí hledat alternativní cestu. Takovou, kde by mohl přeskákat suchou nohou po kamenech. Takto jsem viděl celou situaci zpoza hledáčku fotoaparátu. Cvak: Flájšmi jde brodem, Humpy skáče po kamenech. Cvak: Flájšmi jde brodem, Humpy mizí ze záběru. Cvak: Flájšmi prošel brodem, Humpy je zpátky na nohou. Ztráty jsou následující: pohmožděná holeň a koleno, naražený žebra a, to je asi nejhorší, pošramocená reputace.
Také nesmíme zapomínat, že Humpy nesl na zádech stan. Avšak díky rychlému vynoření z řečiště se přes obal voda naštěstí nedostala. Běžecké boty má samozřejmě durch a my tak poprvé můžeme spatřit jeho pohorky. Fakt je s sebou má.

Humpyho osudný brod

Po této kulturní vložce jsme pomalu začali hledat vhodné tábořiště. Do západu slunce zbývaly dvě hodiny. Času relativně dost, ale z údolí pod námi se blížilo cosi nepěkného a na první den toho už bylo celkem dost. Cesta tou dobou vedla již ve stejné výšce jako říčka Tjun, takže když jsme zhruba ve třech tisících metrech uviděli rovný plácek relativně v závětří, v pět hodin jsme to pro dnešek zapíchli.

Flájšmi nabírá vodu pro přípravu večeře

Né že by se nějak vyčasilo. Pořád bylo hnusně. Ale aspoň nepršelo, takže jsme si mohli před stanem v klidu uvařit teplou večeři. Mně to tentokrát trvalo o něco déle, takže jsem večerní hygienu vykonával už za tmy. Před spaním ještě Flajšmi učinil velký objev a to sice, že pára vypuštěná ze střev do spacáku, rozhodně ve spacáku nezůstane, jak se původně domníval. Dostalo se mu patřičné reakce, ze které snad pochopil, že sou věci, které se ve stanu zkrátka nedělají.

poslední večerní fotka...

Den 4.
údolí řeky Tjun - údolí řeky Čon Džylanač

...první ranní fotka

Rád se během noci převaluju. Na pravý bok, na levý bok, na břicho. Na zádech spím málo kdy, což při spaní ve spacáku není moc praktické. Víceméně u každého převalení se probudím. Mohl jsem tak v noci zaregistrovat změnu. Typický zvuk pro dopadání kapek na plachtu stanu, vystřídalo šustění. Neklamná známka toho, že se teplota přesunula do záporných hodnot. I to byl jeden z důvodů, proč se nikomu moc ze spacáku nechtělo. Po sesunutí sněhu ze zadní části stanu přeci jen zvědavost zvítězila. Pohled ze stanu byl famózní. Kam oko dohlédlo, krajinu překrylo několik čísel čerstvě napadaného sněhu. Obloha se postupně protrhávala a vypadalo to na další krásný den. Nebo aspoň dopoledne.

Neměli jsme dopředu stanovený nějaký plán a časová rezerva na celý 150 kilometrový trek byla dostatečná. S vidinou toho, že dnes se musíme dostat pouze přes jedno sedlo do dalšího údolí, jsme ráno nijak nechvátali, v klidu uvařili teplou snídani, zabalili stan a až před desátou jsme vyrazili na cestu. Ta zprvu nebyla moc zřetelná, ale s přibývajícím časem sníh postupně tál.
Po hodině pochodu tak nebylo po sněhu ani památky. Za to nás čekala další překážka. Brod řeky Tjun. V těchto místech to už byl spíš větší potok, nicméně po obhlídce terénu nám bylo jasné, že boty budou muset jít dolu. A v mém případě šly dolů i kalhoty. A nemohlo za to rčení: proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, protože přímo před jedním jsem zrovna stál. Důvod byl zcela prozaický. Bylo třeba vyslyšet volání přírody. Většinou když opustím pohodlí domácího prkýnka, chce se mi nejdřív po čtyřech dnech. Letos, zdá se, to přišlo rychleji.

za brodem přes říčku Tjun cesta do sedla Ašuu-Tër

Mělký brod jsme úspěšně zvládli a už jsme tu měli další atrakci. Mířilo k nám stádo ovcí, krav a koní hnané dvěma pastevci a jejich psi. Pastevci na začátku léta míří se svými stády do hor, kde s nimi tráví celé léto než se pomalu začne ozývat zima. To je pak čas na návrat. Když jsem vybíral termín letenek, rozhodoval jsem se podle informace, že pro výlet do Kyrgyzstánu se doporučuje červen až září. Proto mě pár dní před odletem celkem překvapilo, že jsem na internetu nenašel absolutně žádné zprávy o tom, že by v druhé polovině září vůbec někdo do těchto hor chodil. Dalším pátráním jsem dospěl k tomu, že mnou vybraný termín je už dost na hraně. A realita mi předchozí zjištění potvrdila. Místo věčně zelených plání, na kterých se pásl dobytek a kolem říček byly vystaveny jurty, nás přivítala hnědá tráva a až na pár posledních zoufalců úplně prázdné hory. Zima je za dveřmi a všichni normální lidé odcházejí z hor. Měl jsem trochu nepříjemný pocit z toho, že my jdeme přesně opačným směrem.
Setkání s pastevci mělo ale jedno velké pozitivum. Sice jsme si nerozuměli, ale to podstatné jsme pochopili. Míříme správně. Do sedla Ašuu-Tër. Humpy za odměnu věnoval pastevci špek. Ten špek byl samozřejmě z vepřového masa. Kyrgyzové jsou muslimové.
Čekalo nás šesti set metrové převýšení. Bylo poledne, tedy čas, kdy má být nejhezčí počasí z celého dne. Ale zřejmě byl dnešek vyjímkou. Za námi se z údolí hnalo něco velmi nepěkného, něco co nás nutilo podstatně zrychlit a zuřivě zabodávat trekové hůlky do země. Stejně nebylo úniku a tak nás po chvíli dostihl ostrý studený vítr a sněžení. Což byla překvapivě snesitelnější varianta, než kdyby pršelo.

Nicota nám byla v patách

Snad v tom nejužším místě celého stoupání jsme potkali další pastevce, kteří sváděli těch svých několik krav pryč z hor. Samozřejmě jsme se dali do řeči. Oni rusky, my slovansky. O to víc nás překvapil a pobavil jeden z pastevců, když prohodil: Where is your horses?
Po dvou hodinách stoupání bylo sedlo Ašuu-Tër ve výšce 3.649m dobyto. Otevřely se nám krásné výhledy do dalšího údolí. Dlouho jsme se ale nezdržovali. Počasí bylo nevyzpytatelné. Chvíli pražilo sluníčko, chvíli lehce sněžilo. Nutno podotknout, že těch chvil, kdy svítilo sluníčko, ubývalo a při pohledu za nás, to nemělo být jiné. Spíš naopak. Do údolí řeky Čon-Džylanač jsme tak téměř seběhli. Pakliže jsme chtěli pokračovat dál, bylo zapotřebí říčku přebrodit. Tentokrát se ale nejednalo o idylické brodění, sice ledové vody, ale za to za svitu sluníčka jako dopoledne. Obloha se zatáhla a nefalšovaná chumelenice nám brodění patřičně okořenila. A jako na potvoru, za chvíli opět svítilo sluníčko.

pohled ze sedla do dalšího údolí

Neodbila ještě ani pátá hodina odpolední a my se rozhodli to pro dnešek odpískat. Svah před námi se zvedal o šest set výškových metrů do dalšího sedla. Přejít bychom to do setmění nestihli a najít rovný plácek by bylo určitě o mnoho těžší než tady dole u řeky. I když ani tady to nebyl žádný med. Rovina tu sice byla, ale dosti hrbolatá. Když už jsme stan konečně postavili, museli jsme ho ještě jednou přemístit. Na Humpyho straně byl drn, který by mu údajně vadil ve spánku. Od včerejšího nepovedeného brodění v běžeckých botách ho ty naražené žebra bolely čím dál víc. Takhle ten drn pro změnu vyšel na mě, ale co bych pro pochroumaného kamaráda neudělal.
Další várka sněžení nás pak po zbytek večera zahnala do bezpečí stanu. Hráli se karty, dopisoval se deník a Flájšmi pokládal ty svoje zvídavé otázky. Jako ono to mělo něco do sebe. Člověk si díky nim uvědomil, jaké má oblíbené jídlo, film nebo seriál. Většinou se o těhle věcech v každodenním životě moc nepřemýšlí. Tedy alespoň já ne.
Nakonec jsme se přeci jen vybičovali a teplou večeři za pomoci mého hliníkového závětří od Mošáka uvařili. Večeřeli jsme ale uvnitř stanu. Pořád foukal silný vítr a těžké mraky visící nad námi slibovaly další várku bílého sajrajtu.

trochu se budu opakovat- poslední večerní fotka...

Den 5.
údolí řeky Čon Džylanač - vojenská základna v Ečkili-Taš

...první ranní fotka

Že se ráno probudíme do zasněžené krajiny, jsme tušili. Množství sněhu nás ale zaskočilo a i ten mráz byl nějak štiplavější. Tentokrát jsme se vyhrabali ze spacáku opravdu brzy. I díky Flájšmimu, který nám zahlásil, že už je osm, když bylo teprve o hodinu míň. Ale to je v pořádku, dnes nás čekali dvě sedla a tak nebylo na škodu vyrazit dřív.

Cesta zmizela pod nánosem sněhu, ale my neohroženě stoupáme přímo vzhůru. Zhruba v polovině stoupání směr trochu korigujem, abychom došli do toho správného sedla. Sníh už ale pomalu odtával, a když se došli na cestičku vedoucí k sedlu, nechávám kluky za zády a šlapu si to rychle nahoru. Ze sedla Džylanač (3.510m) mají být vidět ty nejvyšší vrcholky Tian Shanu a obloha se opět zatahuje.
Vydaná energie se ale vyplatila. Než jí mraky stačí zahalit, stačím na pár minut zahlédnout sedmitisícovku Chan Tengri. Ne že bych byl takovým znalcem místních panoramat, ale díky svému poměrně pravidelnému tvaru pyramidy je tento vrchol, který byl poprvé zdolán až v roce 1931, snadno k rozeznání. Chan Tengri, ležící na hranicích Číny, Kyrgyzstánu a Kazachstánu, byl dlouho považován za nejvyšší horu celého pohoří. Až v roce 1943 byla jeho výška stanovena na dnešních 6.995m, včetně sněhové čepice to je pak 7.010m. Nejvyšší hora pohoří je se svými 7.439 metry Pik Pobědy aneb Štít vítězství.

z hradby mraků vystupuje pouze Chan Tengri, 6.995m

Zklesali jsme pár set výškových metrů k říčce Boroondu-Turuk, jen abychom započali další, tentokrát pozvolné, stoupání do druhého dnešního sedla. Těžko tomu věřit, ale ráno jsme drkotali zubama a teď jdeme v tričku a přemýšlíme o kraťasech. Čas máme dobrý a tak po poledni stavíme na delší pauzu. Stavíme stan, aby pořádně vyschnul, doplňujeme energii a dokonce dojde i na lehkou hygienu intimních partiích v darebně studené říčce. To jsme naštěstí stihli než kolem nás prohnali svoje stádo čítající všeho všudy jednu krávu tři pastevci. Jeden z nich, takový mladý klouček, se na nás přijel podívat zblízka. Spíš jen tak očumoval. Kluci mi pak říkali, že dokonce v jednu chvíli odjistil pušku, co měl na klíně. Já si ho moc nevšímal, balil jsem stan. Pušku tady ostatně mají úplně všichni. Po chvíli se zase sebral a odjel a za ostatníma.
Ačkoliv jsme měli směr stejný, pastevci si vybrali jiné sedlo, v mapě neoznačené, a mířili do dalšího sedla Kara-Ašuu (3.332m). Brzy jsme pochopili proč. Bylo to pro nás těžko pochopitelné, ale když jsme dosáhli druhého sedla ve výšce 3.550 metrů, přivítala nás bažina. Snad kilometr nebo dva jsme při sestupu museli skákat z drnu na drn, abychom se někam nezabořili. Pro koně tedy zcela nevhodný terén.
Z 3.550 metrů jsme museli sestoupit až na 2.980. Bylo to docela úmorné a nudné. Mě do toho navíc rozbolela hlava, takže jsem se už těšil, až zakempujeme. Rapidní změna nastala v poslední soutěsce. Nejen že se nám otevřely nádherné výhledy na zasněžené čtyrtisícovky, ale říčka Ečkili Taš se musela vtěsnat do několika metrů široké průrvy. Naštěstí vody nebylo tolik a koryto bylo plné kamenů, ze kterých šlo přeskákat z jedné strany na druhou. Mě tahle adrenalinová hra hodně bavila, protože jedno uklouznutí, znamenalo mokro v botách a ze své zkušenosti vím, že vysušit kožené Meindly by bylo v těchto podmínkách nemožné. Jednou jsem měl skutečně na mále. Velký kámen, který se zdál, že drží jak židovská víra, se nepěkně rozhoupal, když jsem na něj skočil. Z posledních sil jsem to vybalancoval, i díky trekovým hůlkám, ale krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal.

Opět ještě nebylo ani pět hodin a my už byli na místě. Nutno podotknout, že oproti včerejšku byla únava z celého dne mnohem větší. Kyrgyzská vlajka vlála po levé i pravé straně a tak se šel Humpy přesvědčit, který z těch dvou obydlí je vojenská základna. Flájšmi se šel pro změnu podívat, jestli most přes ledovcovou řeku Sary-Džaz stržený při povodních je již opraven. Mládí vpřed. Já jako nejstarší účastník výpravy jsem zůstal u krosen.

Než se klucí stačili vrátit, přiklusal ke mně na koni pán z obydlí pod námi. Zřejmě nás prozradil štěkot jeho psů. Následovali obligátní otázky, odkud jsme a kam jdeme. Jeho informace nás mírně řečeno zaskočila. Prý je sedlo Tjuz kvůli sněhu už neprůchozí a řeka pod námi se nedá přebrodit. To ostatně potvrdil i Flájšmi. Most ještě neopravili. Co ale teď? Přece to tady nezabalíme? Je fakt, že odsud vypadaly vrcholky pohoří dost nedostupně. Z rozjímání nás vytrhl až domorodec, který nás přiměl se jít ohlásit na vojenskou základnu.
Z té nám vyšli naproti dva vojáci. Opět padlo, odkud jsme a kam jde. Pak chtěli vidět naše pasy a permity. Dal jsem jim tedy jednu barevnou kopii. Vůbec si nevšimli, že Humpy má v permitu zmršený příjmení a já zas číslo pasu. Očividně je nejvíc zajímalo, jestli chceme převést na druhou stranu řeky. Prý v horách sníh není a v pohodě projdeme až k ledovci Inylček. Vzhledem k tomu, jak se u toho tlemili, bylo jim je úplně jedno, jak to tam ve skutečnosti vypadá, hlavně že z nás dostanou prachy. Odešli jsme s tím, že se případně vrátíme ráno, kdy je stejně nejbezpečnější ledovcové řeky brodit.

naše tábořiště u vojenské základny s výhledem na štíty pohoří Tian Shan

Na rovném plácku mezi kobylincema a kravincema jsme postavili stan. O nějakém závětří nemohla být řeč, snad nepřijde v noci nějaký vichr. K večeru se velmi znatelně ochladilo. Za posledních paprsků slunce jsme uvařili večeři a rychle se pak nasoukali do spacáků. V nich také nad mapou proběhla porada co dál. Možnosti jak pokračovat dál byly de facto dvě. Buď návrat do civilizace s možností nějakého menšího treku po cestě, nebo se zkusit dostat přes sedlo Tjuz na druhou stranu. Nikomu se vracet nechtělo, ale jít do rizika v zasněženém neznámém terénu taky ne. Svato svatě jsme si tedy slíbili, že se pokusíme sedlo Tjuz zdolat, ale v případě, že uznáme riziko neadekvátním, vrátíme se zpět k vojenské základně.

Den 6.
vojenská základna v Ečkili-Taš - údolí u říčky Tjup

Hned na začátku expedice jsem si prosadil, že ve stanu budu spát na kraji. Spaní ve prostřed má přeci jen svá specifika a není to pro každého. V tomto ohledu se Flájšmi ukázal jako ideální kandidát na tuto pozici. Nechrápal, nevrtěl se a většinou spal na zádech. Ocenil jsem to hlavně tuto noc. Že není něco v pořádku mi došlo, když mě vzbudila zima na nohy a hlavu. To se mi ještě v péřovém spacáku od Sira Josepha nestalo. Naštěstí jsem měl po ruce čepici, na nohy jsem nasadil další pár ponožek a nenápadně se k Flájšmimu přitulil.

Ledová krusta pokryla stan i trávu všude kolem. V noci byl takový mráz, že nám dokonce zamrzla voda ve vacích, které jsme měli ve stanu. V mrazivém ránu se nám moc vyvařovat nechtělo. Sluníčko ale nabíralo na síle. A to takové, že jsme dokonce zvládli vysušit stan.
Před půl devátou už jsme mašírovali k vojenské základně. Včera z nás měli akorát srandu, takže mi bylo jasný, že smlouvání o ceně nebude snadný. Žádnou horní hranici jsme stanovenou neměli. Na druhý břeh jsme se museli nějak dostat a brodit divokou ledovcovou řeku se nám vůbec nechtělo. Do kapes jsem si připravil stovky, dvoustovky a jednu pětistovku, kdyby bylo nejhůř. Náš příchod zmerčil asi ten největší floutek. Hned si to k nám štrádoval, snad by se nemusel tolik dělit s ostatníma. Začal jsem nízko, že dáme 100SOM za všechny. Očividně ho už dlouho něco tak nepobavilo. Pak vážnou tváří nakreslil do písku jedničku a za ní tři nuly. To pro změnu vyrazilo dech nám. Uznávám, že jsem ho mohl trochu dýl napínat, ale vytáhnul jsem 700 SOM (230Kč). Když jsem k tomu ještě přihodil krabičku Malborek, vzal si peníze, cigára a odešel.
Nevím, co bysme dělali, kdyby se nevrátil. Zas tak špatnou karmu ale neměl, protože se po chvíli vrátil i s koněm. No, koněm. Takovým spíš přerostlým poníkem. Následovali jsme je k řece a asi že celou dobu jednal se mnou, měl jsem jít první na řadu. Já, který na koni nikdy neseděl. Maximálně jednou před 12 lety jsem jel v tuniské poušti na velbloudu. Na toho se nasedalo dobře. Velbloud si kleknul na přední nohy a pak nebyl problém mu vylézt na hřbet. Kůň se na nějaké poklekání moc netvářil. Chytil jsem se tedy chlápka za pas a zkusil se po vzoru Vinetůa na koně vyšvihnout. To nebyl dobrý nápad. Málem jsem ho v tom pase přepůlil. Nesmíme zapomínat, že na zádech jsem měl ještě 15 kilovou krosnu.
Druhý pokus, kdy jsem dal nohu do třmenu a přitáhnul se za sedlo, už dopadl dobře. Nedá se říci, že by se to koníkovi líbilo. Chlapík ale koníka pobídnul a vyrazilo se. Oproti včerejšímu odpoledni bylo vody v řece skutečně míň. Z počátku šlo všechno hladce. Pak jsme se dostali do hlavního proudu. Voda tou dobou sahala koníkovi pod břicho a ten se prostě zastavil. Absolutně nereagoval na slovní ani fyzické pobídky. Stál v proudu a ani se nehnul. To už jsem měl trochu obavy, jak tohle celé dopadne. Vody zas nebylo tolik, abych se utopil, ke břehu bych se nějak dostal. Věci by se asi taky usušily, ale nechtělo se mi utopit další zrcadlovku. Nakonec si to koník nechal vysvětlit, tedy pobídky bičíkem byly důraznější, a na druhou stranu jsme se dostali.

jediná tajná fotka od boku, vojáci nechtěli, abysme je fotili. Škoda, že takhle to brodění vypadá naprosto v pohodě.

Nevím, jestli bylo lepší jít první a nevědět, do čeho člověk jde, nebo to brodění nejdřív vidět a psychicky se na to připravit. Každopádně jsem byl fakt rád, že jsem suchej na druhý straně řeky a i kluci to zvládli. Vůbec si nedovedu představit, jak bychom se dostali na druhý břeh bez toho koňského převozníka. Nakonec těch 700SOM za to stálo.
Po krátké pauze, kdy jsme hlavně potřebovali vstřebat ten mohutný přísun adrenalinu, jsme vyrazili vstříc zasněženým horám. Dle mapy se pěšina k horám nacházela na druhém břehu, takže nás ještě čekal jeden menší brod. Vody bylo ale v říčce Tjup málo, žádná dramata se už neděla.
Jestliže bylo k ránu nějakých -8°C a my se choulili v našich spacácích, kolem poledne se udělalo až nechutné vedro. Přes 30°C na sluníčku bylo určitě. Cesta byla úmorná. Co chvíli jsme stavěli na přestávku a spotřeba vody byla taková, že jsme u jednoho potůčku museli i filtrovat, abychom doplnili zásoby pitné vody. Navíc to vůbec neutíkalo. Zasněžené vrcholky se zdály být mnohem blíž, než tomu ve skutečnosti bylo. Příjemným zpestřením tak byly jen stáda jaků, které jsme po cestě míjeli.

Když už byly hory opravdu na dosah, přišla další komplikace. Bažina. Zdánlivě nekončící vodou nasáklá zem. Snad kilometr jsme hopkali z drnu na drn. Né vždy se ale zadařilo a pak se ozval typický mlaskavý zvuk, když se vytahovala bota z vřesoviště. Tato nečekaná komplikace značně zpomalila náš postup a nám bylo jasné, že vystoupat k tábořišti ve výšce 3.800m nám dnes už nevyjde.

Tou dobou už byla říčka Tjup z obou stran obklopena horami. Pořád se bylo na co dívat a my si tu změnu po celodenním plahočení užívali. Užívali jsme si jí až tak, že jsme přešli odbočku na sedlo Tjuz a pokračovali vesele dál. Až když jsme měli na dohled ledovec pod štítem Nerudy (4.505m), došlo nám, že asi není něco v pořádku. Naši aktuální polohu jsme po důkladné konzultaci s mapou určili tentokrát správně a nezbylo nám, než se těch několik kilometrů vrátit zpět.
V půl šesté jsme ve výšce 3.300m rozbili stan na dohled odbočky k sedlu Tjuz. Snad abychom do rána nezapomněli, kudy máme jít. Uvařili si tentokrát vydatnou večeři a teplým čajem si připili na zítřejší zdolání nejvyššího bodu našeho treku. Přáli jsme si jen dvě věci. Ať je pokud možno pěkné počasí a sněhu není zas tak moc.


Den 7.
údolí u říčky Tjup - ledovec Inylček

Večer bylo jasno a stejně tak jasno jsme měli i my. V noci bude nehorázná zima. Veškerou elektroniku jsme si narvali do spacáků a pořádně se oblékli. Noc byla ale oproti očekávání docela teplá, jen lehký mrazík. Voda ve vacích nezamrzla. Co bylo ale nejdůležitější, jasná obloha vydržela až do rána. První předpoklad pro úspěšné zdolání sedla byl splněn. Popravdě měl jsem z toho celkem obavy. Ani né tak ze samotného zdolávání, jako spíš z dodržení našeho včerejšího slibu, že když to k tomu nebude, tak se vrátíme. Táhli jsme se sem celý dlouhý den a aniž by to někdo řekl nahlas, možnost návratu jsme si nepřipouštěli. A pokud to tam nahoře bude zlý...

V osm jsme měli sbaleno a vyrazili vzhůru. Říčka Tjup v těchto místech připomínala spíš potok a navíc po ránu nebylo tání z ledovce tak silné, takže jsme jí přeskočili suchou nohou. Následujících 100 výškových metrů bylo celkem výživných, ale po ránu jsme trochu zahřát potřebovali. Poté pěšinka pozvolna stoupala kolem potůčku a my tak měli dost času se vydýchat a začít polemizovat, kudy asi povede finální zteč do sedla. Zatím jsme měli na výběr mezi prudkými svahy plnými kamení a šotoliny nebo lavinovými kotly. Výběr nic moc.

Jak to tak bývá, žádná z variant nebyla správná. Čekal nás další strmý výšlap kolem malého vodopádu, kterým jsme se dostali na menší náhorní plošinu. Tedy k tábořišti ve výšce 3.800 metrů. Počasí nám pořád přálo a my se po kratší pauze vydali na poslední část výstupu. Od tábořiště vedla pěšina, která ovšem po chvíli skončila pod sněhovou přikrývkou. Naštěstí sněhu bylo tak po kolena. Jen na pár místech jsme se brodili, případně museli traverzovat prudký svah. Navíc tu a tam jsme zahlédli kamenného mužíka, takže směr jsme snad drželi správný.

Po třech hodinách výstupu jsme slavnostně dobyli sedlo Tjuz ve výšce 4.001 metrů. Radost byla o to větší, že na druhé straně bylo sedlo naprosto bez sněhu a dolů se vinula na první pohled zřetelná cestička. Ze sedla Tjuz se nechá na obě strany vystoupat k menším vrcholkům ve výšce cca 4.200m pro ještě lepší výhledy. Vzhledem k množství sněhu jsme tento výstup vynechali a tak moje nejvyšší dosažená výška i nadále zůstane Jebel Toubkal se svými 4.167 metry.

I ze sedla byly výhledy spektakulární. 1200 metrů pod námi tekla ledovcová řeka Inylček. Stejnojmený ledovec se táhl na levé straně údolí až k čínským hranicím. Přímo před námi čněl do výšky 5.697 metrů Pik Nansen. Tohle už byly skutečné velehory.

Patřičně jsme se v sedle zdokumentovali a před polednem jsme se dali na sestup. Z počátku to šlo velmi rychle. Klesání bylo prudké se spoustou šotoliny, kde se člověk při troše snahy a potlačení pudu sebezáchovy mohl svést jako na lyžích. Klesání po travnatých plání už bylo podstatně horší. Trpěly hlavně stehna, kolena a palce u nohou.
S několika přestávkami jsme po dvou hodinách sestupu stáli na břehu další ledovcové řeky. Srovnávat je ale nešlo. Kůň, který by se pokusil o úspěšné brodění řeky Inylček, by musel mít velikost slona. Na druhý břeh to ostatně bylo přes tři kilometry, i když samozřejmě né všude voda tekla. Respektive tekla, ale možná jen při jarních povodních.

Cesta na druhý břeh vedla přes samotný ledovec. Vím, že to zní nebezpečně, realita je ale trochu jiná. Avšak nejdřív jsme museli k ledovci vůbec dojít. První kilometry sice vedou po pěkné pěšině v dostatečné vzdálenosti od suťoviště, ale poslední dva se už regulérně jde jedním z mnoha ramen ledovcové řeky. Naštěstí nebylo moc vody a hustota balvanů byla dostatečná, abychom nemuseli sundavat pohory a brodit.

pár set metrů před samotným ledovcem

Ze shora se nám zdál ledovec jako vcelku rovný tříkilometrový plácek plný kamení a suti. Ano, kamení a suti. Led samozřejmě tvoří drtivou část ledovce, ale tání a pohyb ledovce způsobily, že na samém konci vůbec nepřipomíná ledovec, tak jak si ho všichni vybaví. A to pro nás bylo dobře. Bez jištění by bylo krajně nebezpečné a nezodpovědné se pokoušet na druhou stranu dostat.
Ani tak to nebyl žádný med, naopak. Ve skutečnosti totiž ledovec není vůbec rovný. Čekal nás nespočet menších údolí a horinzotů, které bylo potřeba překonat. To vše v drolící se šotolině, kde každý krok byl vykoupen značnou námahou. A když už jsme si mysleli, že se blížíme ke konci, otevřel se nám pohled na vyvěrající řeku z ledovce. Což o to, pohled to byl pěkný. V důsledku to ale znamenalo vyhnout se místu před námi velkým obloukem. To nás stálo poslední zbytky sil. Humpy byl dokonce tak demoralizovaný, že hodlal vyvolat večerní hlasování o pochodu k ledovcovým jezírkům.

řeka vyvěrá přímo uprostřed ledovce

Aby toho nebylo málo, údolím se k nám hnalo něco velmi nepěkného. Ještě než nás to dostihlo, stačili jsme se dostat na druhou stranu, kde už měl být podle mapy kemp. V kyrgyzských podmínkách tím bylo myšleno rovné místo, kde je občas i pitná voda. Vody bylo sice všude kolem dost, při stavění stanu na nás dokonce padala, ale pokud chtěl člověk pít kalnou vodu vytékající z ledovce musel jí filtrovat. My naštěstí zásoby ještě měli a tak, když se otevřelo zhruba půl hodinové okénko, kdy venku nepršelo, vrhli jsme se na vaření, abychom se nemuseli odbýt studenou večeří.
Zbytek večera jsme strávili ve spacácích hraním karet. V mezičasech opět Flájšmi pokládal ty svoje zvídavé otázky. Za těch sedm dní, co už jsme spolu strávili, nás musel znát od hlavy až k patě.

Den 8.
ledovec Inylček - jezero Merzbachera

Noc byla překvapivě teplá. Déšť ve vyšší nadmořské výšce přešel ve sněžení, takže do sedla Tjuz připadly další vrstvy sněhu. Myslím, že po nás už moc horalů toto sedlo letos neprojde. Lehká námraza tedy na stanu byla, ale na to už jsme byli zvyklí. Navíc s prvními ranními paprsky brzy roztála. Stejně jako nechuť Humpyho pokračovat kolem ledovce hlouběji do údolí. Do srdce samotného pohoří Tian Shan. Né nadarmo se říká ráno moudřejší večera.  

ráno špatné počasí už připomínal jen čerstvě napadaný sníh ve vyšších polohách

Vyrazili jsme poměrně brzy. Problém nebyla vzdálenost do dnešního kempu, ale náročnost terénu před námi. Na mapě to vypadalo opravdu směšně blízko, ale jak už jsme se mnohokrát přesvědčili, mapa uměla hodně zmást. Tvářila se totiž podrobně jako mapy v měřítku 1:25.000, ale ve skutečnosti byla v měřítku 1:100.000, což je sakra rozdíl.
Bráno podle toku ledovce, šli jsme podél jeho levého břehu. Ten byl tou dobou ještě ve stínu pěti tisícovky Pik Nansen a kameny tak byly stále namrzlé a klouzaly. Stejně jako všechny ostatní horské ledovce, se i 60 kilometrů dlouhý ledovec Inylček pohybuje rychlostí až několika set metrů za rok. Toto brázdění, kdy postupující ledovec před sebou tlačí úlomky, které pod velikým tlakem ryjí podložní horninu, dává vzniknout typické podobě údolí ve tvaru písmenu U.
Z výše uvedeného je patrné, že cesta opravdu nebyla jednoduchá. Většinou se šlo po samém okraji ledovce nahoru a dolů. Dále nás čekalo pár přechodů několik desítek metrů vysokých strmých kamenných stěn. Přechod přes tyto pole byl celkem nebezpečný hlavně v odpoledních hodinách, kdy se na povrchu zvýšila teplota a menší kamínky se daly samovolně do pohybu. I malý kamínek pak nabral po pár metrech velmi slušnou rychlost a bylo třeba se mít na pozoru. Většinou jsme tyto úseky zdolávali po jednom a ostatní dávali pozor na padající kamení.

někdy byla cesta nepěkně zařízlá do prudkého svahu, kde nebyla nouze o padající kamení.

Pak se terén trochu umoudřil. Dokonce jsme obklopeni trávou zastavili u slabého pramene na dočerpání zásob pitné vody. Zdálo se, že nejhorší máme za sebou. Byl to ale velký omyl. Čekal nás přechod jednoho z bočních ramen ledovce, ledovec Putevodnyj. Vylést na horu sutě, klesat o mnoho metrů níž, najít cestu skrz ledovec a nakonec vystoupat na další vysokou horu sutě, nám zabralo skoro hodinu. Nejhorší na tom bylo, že s každým dalším krokem v tomhle nehostinném suťovisku jsme věděli, že tou samou cestou budeme muset jít i zpátky. To nám na náladě rozhodně nepřidávalo. Pak už se cesta trochu umoudřila. Minuli jsme již opuštěné tábořiště, které v sezóně slouží turistům, kteří si tento trek rozloží do dvou dnů. Dokonce jsme se místy prodírali i nízkými keři. Jezírka Merzbachera byly na dohled a my tak netrpělivě vyhlíželi tábořiště. Ještě nás ale čekal jeden menší "přítok" ledovce Inylček. Ten byl zhruba polovičných rozměrů, ale po celodenním klopýtání nám dal taky zabrat.

Za ním už jsme pomalu rozeznávali travnatý plácek a na něm plechové boudy. Neklamné známky toho, že se blížíme k cíli. Ostatně bylo už půl páté. Nečekali jsme, že nám to tak dlouho potrvá. Ze všech těch plechem pobitých buněk zhruba o půdorysu 3x4 metry, byla nezamčená jen jedna jediná. Samozřejmě ta ze všech nejošklivější. Uvnitř se kromě trocha nepořádku nacházely i dvě dřevěné palandy. Vzhledem k tomu, že na travnatém plácku by se rovná plocha pro stan hledala jen velmi těžko, vzali jsme tuto ubikaci ještě rádi za svůj dočasný domov.

Z vyvýšeného místa na kraji tábořiště bylo krásně vidět na celé ledovcové údolí na jehož samotném konci se tyčily ikonické hory Khan Tengri a Pik Pobedy. Přímo naproti nám se nacházel cíl naší úmorné cesty, jezero Merzbacher. Toto jezero objevil v roce 1903 německý horolezec Gottfried Merzbacher, který se neúspěšně pokoušel zdolat horu Khan Tengri. Jezero se každým rokem postupně naplňuje odtátou vodou, na jejíž hladině plují obrovské ledové kry. Jednoho dne ale voda přírodní hráz protrhne. Během následujících tří dní se celé jezero vypustí, což nezřídka kdy znamená ničivé povodně níže po toku ledovcové řeky.

K protržení hráze obvykle dochází v letních měsících, kdy je tání ledovce nejsilnější. Což v našem případě znamenalo, že pravděpodobně bude jezero už vypuštěné. Po předchozí zkušenosti s přechodem ledovce a vidinou náročného návratu, se nám k jezeru moc nechtělo. Zvlášť když jsme tušili, že nic neuvidíme. Při palandovém večerním briefingu jsme se ale shodli, že by byla škoda cestu vynechat. Po druhé se sem už stejně nejspíš nepodíváme a jak se říká: i cesta může být cíl.


Den 9.
jezero Merzbachera - ledovec Inylček

Že v plechové budce nejsme sami, jsme poznali už večer, kdy se ohlásil další nájemník. Nejdřív jsme ho jen slyšeli, ale při bleskové čelovkové akci i spatřili. Horská myš, nyní pyšnící se jménem Jerry. Tenhle Jerry rozhodně nebyl žádný velký spáč. Nebo možná vycítil možnost jak se před zimou ještě jednou pořádně nadlábnout a pobíhal po boudě sem a tam. My si raději vyndali jídlo z krosen, aby ho nelákalo se pro něj prokousat. Při tom rachotu co dělal, se ale usínalo špatně.
Ráno nás vítá lehce zatažená obloha, ale nic hrozného. Rozhodnuto, vydáváme se k jezeru. Já a Flajšmi necháváme krosny v boudě, jen Humpy bere tu svojí, do které jsme dali svačinu a cennosti. Ostatně nepředpokládáme, že by sem nyní přišli nějací další blázni. Pohyb po ledovci je sice stále děsnej opruz, ale bez 15 kilové krosny na zádech, je to přeci jen snesitelnější. Navíc v těchto místech nepokrývá ledovec jen kamenná krusta. Na mnoha místech problýskává i led. Záhy pak přicházíme k prvním ledovcovým krám a trhlinám, které musíme z uctivé vzdálenosti obcházet. Jinak volíme nejkratší možnou cestu, která na druhou stranu údolí vede.

v těchto místech konečně Inylchek začíná připomínat ledovec...

...což s sebou ale nese zvýšené riziko pádu do ledového zajetí puklin

Bohužel ledovcových ker a obrovských puklin přibývá, až je nám jasné, že budeme muset zamířit na druhou stranu bočního přítoku ledovce. Ta je ale další kilometr vzdálená. Nám to zas tak nevadí, docela si to hledání cesty mezi puklinami užíváme. Je jasné, že svou roli tu hraje i adrenalin, protože každá chybička nebo podcenění situace se může stát osudným.

za námi by se před pár měsíci nacházelo jezero plné plovoucích ker

Na levé straně se dostáváme mnohem dál. Naše cesta ale končí u "Sputniku", jak jsme pojmenovali malou plechovou stanici se solárníma panelama. Pukliny v ledovci jsou už úplně všude. Stojíme přímo naproti ústí bočního ledovce a je jasné, že jezero je vypuštěné. Po společné fotce volíme návrat. Na opačné straně údolí se nachází náš tábor, ale přímá cesta k němu nakonec rozhodně nevedla. Bylo to jedno velké kličkování mezi puklinami a vystouplými masami ledu. Ostatně ta masa ledu nemusela být kdo ví jak vysoká. Ukázalo se, že nejsme schopni se vyšvihnout ani na metr a půl vysokou zídku. Led byl neskutečně tvrdý a překvapivě dost klouzal.

V poledne jsme byli zpátky u boudy. Času bylo tedy ještě relativně dost. Pokud jsme ale chtěli přejít za půl dne, to co nám včera trvalo bez mála den celý, museli jsme si hodně máknout. Za zvuků padajících lavin kdesi v údolí jsme se rychle sbalili a vyrazili. Tempo jsme hned od začátku měli velmi slušné. Ze včerejška jsme si ale pamatovali, že nyní nás čekala ta snažší část. Jednoho z nás ale kromě motivace přejít to co nejrychleji poháněl ještě vztek. Jerry se po dobu naší nepřítomnosti prokousal Flájšmiho zánovní krosnou a dožadoval se nájemného za minulou noc. Na své cestě za jídlem to vzal i skrz pláštěnku. Tuto křivdu jsme měli na talíři ještě hodně dlouho.
První záchytný bod, kde jsme mohli postavit stan, bylo již opuštěné tábořiště zhruba v půli cesty. Čas jsme ale ještě pořád měli dobrý, takže jsme se rozhodli pokračovat. Bohužel jsme svým pohybem vyplašili stádo kozorožce sibiřského. To se vydalo na pouť po skalách ve stejném směru jako jsme šli i my. Při tom na nás shazovali kameny různých velikostí, takže nám nezbylo než počkat, až odjedou.
Levá hůlka-pravá noha, pravá hůlka-levá noha, levá hůlka-pravá noha, pravá hůlka-levá noha...  Přesně takhle monotónně jsme pokračovali dál a okopávali si špičky kožených bot o ostré kameny. Už mě to vůbec nebavilo a neuměl jsem si představit, že se budu pachtit kolem celého ledovce až do kempu, kde jsme spali předevčírem. Byl jsem rozhodnut dnešek ukončit u pramene vody, kde jsme stavěli i včera. Humpy chtěl jít dál. Flájšmimu to bylo jedno. Než jsme se stačili nějak ošklivě pohádat, rozčísnul patovou situaci blesk z čistého nebe. Dobrá, nebe bylo zatažený, ale na tom blesku si trvám.
Jen tak tak jsme stačili vybrat relativně rovný plácek a postavit stan. Přihnala se nefalšovaná horská bouřka. Jenže láskou ani bouřkou žaludek nezasytíš. Takže zatím co se Flájšmi cpal svojí snad nekonečnou zásobou sušeného masa, my s Humpym jsme se vydali ven uvařit vodu na teplou večeři. K večeru se pak k dešti a vichru přidaly zvuky padajícího kamení a ačkoliv jsme byli jakž takž chráněni, klidu to člověku nepřidalo. Usínalo se špatně.


Den 10.
ledovec Inylček - kemp At-Džajloo

Když jsme včera vybírali, kde postavíme stan, relativně rovný písčitý plácek se nám zdál jako dobré místo. Intenzivním působením deště se ale písek změnil na mazlavé bahýnko. Ačkoliv jsme se fakt snažili, zabrat dostávala hlavně předsíňka. Snad nám Foom odpustí.

Trvalo další hodinu než jsme ušli zbytek cesty kolem ledovce a došli do tábora, kde jsme spali před dvěma dny. Konečně jsme měli ledovec jednou pro vždy za sebou. Už trochu chápu ty lidi, kteří jdou kolem něj k tábořišti u jezera Merzbachera nebo až k base campu pod Khan Tengri, který je ještě jeden pořádný den chůze dál, a zpátky letí za nějakých 200 euro vrtulníkem. Pěší cesta tam a zpátky je opravdu jen pro fajnšmekry, případně milovníky kamenů a suťovisk.

Déšť se ve vyšších polohách opět proměnil ve sněžení. Sedlo Tjuz se tak stalo zase o něco více nepřístupným. Bylo až neskutečné, jaké jsme měli štěstí na načasování. Stačily dva dny a náš přechod by vypadal úplně jinak. Takhle jsme už pomalu mířili kolem ledovcové řeky ze srdce pohoří Tian Shan. Cesta logicky vedla mírně z kopce, ale zas taková brnkačka to nebyla. Terén byl velmi členitý. Kamenná pole, střídal písek nebo bahýnko. Každopádně oproti přechodu ledovce to byl samozřejmě neporovnatelný rozdíl.

Časem už se stal pochod trochu monotónním. Rozhodli jsme se tedy pro malé zpestření. Zastávka u malého vodopádu byla prima. Úplně nejvíc však byla úzká proláklina, kudy vytékala říčka z ledovce. Od cesty to bylo ke svahu nějakých 400 metrů a vlastně ani nevím, proč jsme se rozhodli zrovna tohle místo prozkoumat. Vydané energie jsme ale ani trochu nelitovali. Roklinka měla na šířku jen pár metrů a o to víc vynikaly kolmé skály, kudy si po staletí razila cestu voda z tajícího ledovce. Skákali jsme z kamene na kamen, kam až nám to terén dovolil. U nás v Čechách by z toho udělali národní park, nejlíp to možná ještě zatarasili železnou mříží. My to měli celé jen pro sebe a nevypadalo to, že by tohle místo moc lidí před námi navštívilo.

Pomalu jsme se blížili k osadě At-Džajloo. Po celou dobu pochodu byla ledovcová řeka v uctivé vzdálenosti od míst, kudy jsme šli my. Nyní ale bylo zapotřebí přebrodit boční rameno řeky. V létě je tu prý tolik rychle tekoucí ledové vody, že brodění nepřipadá v úvahu a úsek se obchází po skále, zhruba 150 výškových metrů nad řekou. Nás však čekalo poměrně klidné brodění několika metrů široké líně tekoucí vody. Do toho nám svítilo sluníčko a nebýt voda tak děsně ledová, tak si to snad budeme i užívat.

Že se počasí v horách může velmi rychle změnit, jsme poznali o hodinku později při brodění další ledovcové řeky. Pryč byla modrá slunečná obloha. Místo toho foukal studený vítr a zrovna, když jsme se chystali brodit pár metrů širokou říčku, spustila se sněhová vánice. Logicky se nám moc vyzouvat nechtělo a proto jsme hledali nejužší místo, kde bychom mohli říčku přeskočit. Pár míst vypadalo nadějně. Za předpokladu, že bychom se někdy kvalifikovali na letní olympijské hry ve skoku dalekém. Než riskovat v poslední den nepěknou koupel, raději jsme boty zuli, rychle přebrodili a utíkali do nedaleké maringotky se osušit.

Až v maringotce po konfrontaci s mapou nám došlo, že jsme právě přebrodili obávanou ledovcovou řeku At-Džajloo. Tedy tu řeku, která v roce 2010 strhla při brodění jednoho Čecha. Proud ho zanesl až na ostrůvek v hlavním toku. Po pár neúspěšných pokusech o návrat ho proud řeky definitivně strhl a jeho tělo se našlo až o 20 kilometrů po proudu. A právě kvůli této říčce jsem na poslední chvíli hrotil Humpyho, jestli s sebou nevezmeme lano. Jenže ta nešťastná událost se stala na začátku srpna, teď byl konec září a kdybychom to lano kvůli tomu 30cm hlubokém potůčku fakt s sebou celu dobu táhli, tak přísahám, že mě s ním Humpy sváže a nechá tam napospas vlkům a medvědům.
Byli teprve tři hodiny odpoledne. Kemp v osadě At-Džajloo byl za kopcem. Humpy si akorát dovařil polívku, když k maringotce přijeli v jeapu místní lovci, které jsme už během dne potkali. Se slovy: It´s my vagon nás nasměrovali do jejich kempu. A my tedy šli. Nečetl jsem o tom kempu moc pěkných slov, ale tak násilím nás tam nikdo držet nemůže, ne? Nebo jo?

osada At-Džajloo

Osadu At-Džajloo tvoří několik plechem pobytých domečků. Všemu pak vévodí srub, který funguje jako společenská místnost. Ostatně je v něm i televize. Pochybuju, že tu někdo celoročně žije, spíš bych tipoval, že na zimu odjíždějí, protože kolem se žádný dobytek nepásl. Dole pod srubem pak bylo místo pro stany. Luxusně travnatý a hlavně rovný plácek. Vytlačený kruh od chybějící jurty byl neklamným znamením, že sezona už skončila. My zaparkovali před srubem, kde jsme se pochopitelně stali terčem obchodních nabídek. Jídlo, spaní ale hlavně odvoz do Karakolu. Ten byl totiž nejvýnosnější. Začínalo se na 300 dolarech, pak 200 a nakonec by to snad šlo i za 150.
Dělat rozhodnutí s prázdným žaludkem se nevyplácí. Navíc Flájšmi uvyklý na domácí kuchyni od maminky měl už plné zuby instantních nesmyslů, takže jsme nechali smlouvání odvozu na později a vstoupili do srubu. Přiběhla bábuška, jestli prý si dáme "plov". Znělo to jako "pluh", ale my měli takový hlad, že bychom snad snědli pluh i s traktoristou, takže jsme kývli a pak už jen čekali, co nám přistane na stole.

naše tábořiště mělo dokonce i kadibudku, kterou jsme samozřejmě všichni využili

Na stole přistálo něco jako české rizoto, nejspíš s kousky zvěřiny. K tomu jsme dostali čaj, chleba, pálivou omáčku a okurky. Sežrali jsme to všechno včetně sušenek, které tam už byly. Jak kdybychom v těch horách nějak strádali. Nakonec donesli kousky melounu, ale ten jsme moc nejedli. Vědět, že po nás budou chtít 1.000SOM (300Kč), snědli bychom ho i se zelenou šlupkou.
Dalších 200SOM jsme vyplázli za stan. Ovšem za předpokladu, že bysme chtěli ještě dnes odjet do Karakolu za 12.000SOM (4.000Kč) nám těch 70 Korun prý vrátí. A to se mi právě na těch horách líbí. Že tu veskrz žijou mamonem neposkvrnění lidé. Nám se ovšem s plnými břichy nikam nechtělo. Chvíli jsme se ještě dohadovali s hlavním bosem, ale já uměl rusky jen spasíbo, takže to bylo trochu komplikované. Nakonec jsme se rozloučili s tím, že uvidíme ráno a my odešli stavět stan. Alespoň tak jsem to pochopil já.
Ve stanu už jen tak zevlujeme a připravujeme se na očividně velmi chladnou noc, protože už večer je děsná zima a nebe je bez mráčku. Z krosny vyhrabávám těch pár vytištěných informací, které mluví jasně. Dát 12.000SOM za odvoz do Karakolu je moc. Respektive jinak. Okurky a turisti nechť si zaplatí, kolik chtějí, ale na nás si nepřijdou.


Den 11.
kemp At-Džajloo - Karakol

Ráno vstáváme rekordně brzy, už v šest. Voda ve stanu opět zamrzla. Z vyhřátých spacáků se vůbec nikomu nechce. Sotva vystrčím hlavu ven ze stanu, od srubu na nás už vyřvává poskok hlavního bose, jakože za 15 minut odjíždíme, takže na sebe navlíkám promrzlé věci a jdu zjistit, co se děje. Večer jsme se domluvili, že za odvoz dáme 6.000, maximálně 7.000 SOM (2.300Kč).
Následující půl hodinka byla, slovy Flajšmiho, trochu hektická. Ke stanu přichází Poskok. My že nikam nejedeme, nebo rozhodně ne za 12.000SOM. Poskok odchází. Poskok se vrací, prý mám jít do srubu za Direktor. Tak Poskok, co umí pár slov anglicky, nazývá bose. Direktor nasranej jak brigadýr. Prej vstával jen kvůli nám. Prej jsme s 12.000SOM včera souhlasili. Na kalkulačce vyťukávám číslovku 7.000, to že je náš strop. To Direktora rozzuřilo ještě víc. Kolem se pořád vochomejtá Poskok a dokola mele: you speak agreement. Odcházím.
Za chvilku ke stanu opět přichází Poskok. Na druhé kolo s sebou beru Humpyho, aby si taky užil trochu srandy. Flájšmi má za úkol zabalit stan. Sice mrzne jak když praští, ale tahle půda se pro nás stává trochu horkou. Víceméně se opakuje předchozí situace. Direktor nasranej, že mu mezi prsty mizí jeden z posledních letošních kšeftů, pálí jedno cigáro za druhym. Poskok se svým you speak agreement už je taky otravnej. Po chvílí odcházíme, pomáháme balit Flájšmimu stan a mizíme. Dokud nám osada nadobro nezmizela za zády, mám fakt nepříjemnej pocit. Když jsme je včera viděli v jeapu s těma puškama... Jako asi by po nás nestříleli, ale stejně se mi ulevilo, když už jsme byli daleko za kopcem.

Postupně se oteplovalo. Teplota z mínus deseti opět vystoupala někam ke třicítce, stejně jako když jsme se blížili kolem stád jaků k sedlu Tjuz. Zprvu členitý terén časem vystřídala tupá rovina. V nepromokavých kalhotách a kožených kotníčkových botách bylo děsný vedro. Zastávky jsme ale nedělali. K silnici, po které se snad dostaneme do civilizace, nám zbývá zhruba 40 kilometrů. Až na konci této strastiplné cesty se dozvíme, jestli se nám vůbec podaří sehnat nějaký odvoz.
Je několik způsobů, jak se z pohočí Tian Shan dostat. Předražený let vrtulníkem, drahý a tak trochu náhodný odvoz z osady At-Džajloo nebo předem domluvený odvoz v Karakolu. To je asi nejjistější možnost. Jenže to předpokládá, že dojdete na stanovené místo v domluvený čas. Po celou dobu se stresovat, jestli to stihnem, se nám ale nechtělo. Navíc domlouvat něco naší ruštinou by asi nedopadlo dobře. Nechali jsme to tedy náhodě, osudu chcete-li. Letadlo nám letělo až za 5 dní. To bychom nějak měli stihnout.

První a vlastně jediné rozptýlení poskytla až zhruba v půlce pochodu vojenská základna Majda-Adyr. Na rozdíl od vojenské posádky v Ečkili Taš, takhle si nějak představuji vojenskou základnu. Jen co jsme vstoupili do oploceného prostoru, šel nám vstříc voják. Tvářil se celkem přísně, ale po kontrole pasů a permitů, jejichž jednu kopii si opět ponechal, s námi prohodil pár slov anglicky a popřál nám šťastnou cestu. My si kousek za základnou dali menší přestávku na vysušení stanu, propocených ponožek a triček.
Štěrková cesta najednou přešla v tak kvalitní asfalt, že by ho drtivá většina kyrgyzských silnic mohla závidět. Dupat v tom vedru v kožených pohorách po štěrku nebylo to pravý ořechový. Ale po hladkém tvrdém asfaltu to bylo ještě horší. Naštěstí se ukázalo, že jdeme jen po přistávací dráze. Návrat na šotolinu jsme proto uvítali. Zvlášť já s Humpym. Po skotské odysee jsme moc dobře věděli, co provede s chodidlama delší chůze po tvrdém asfaltu.

Posledních 6 kilometrů cesty před osadou Inylchek bylo bohužel opět asfaltových. Moje nohy volaly o pomoc. Měl jsem pocit, že je mám zalité v betonu a jen s nimy šoupu krok za krokem. Naštěstí bylo co fotit, takže moje časté přestávky nebyly tak nápadné. Kluci si samozřejmě nestěžovali. Humpy ten si stěžuje, asi jen když má naražený žebra, a Flájšmimu to třeba taky vadilo, ale už z principu mlčel a mašíroval vedle Humpyho. Odporná dvojka. Příště musím jet do hor s někým stejně starým, s kým bych si mohl trochu zanadávat a dát třeba malou přestávku.

Kdysi se u osady Inylchek těžil cín. V těch dobách tu žilo až 5.000 lidí, pro které režim postavil paneláky, aby měli kde bydlet. Cín ale jednoho dne došel. Po pěti tisících horníků tu zbyly opuštěné paneláky a prázdné průmyslové objekty. Všechno, co šlo nějak použít, už bylo rozebráno. Zůstaly jen holé skelety budov. A zhruba asi 20 rodin, kteří tu nyní celoročně v plechových boudách u hlavní silnice žijí.

Hlavní silnice je však trochu nadnesený pojem. Ve špičce tu odhadem projede tak 10 aut denně. V obou směrech. O tom jsme ale neměli tušení. Ani o té osadě. Ale naštěstí tam byla. A kde je poptávka, tam je většinou i nabídka. Než jsme našli nové audi, které nám bábušky věšící prádlo doporučili za účelem odvozu do Karakolu vyhledat, oslovil nás někdo jiný. Prý s odvozem není problém. A už nás táhnul přes svůj dvorek ke svému stroji. Ve chvíli, kdy otevřel poslední vrátka a my spatřili toho ruského veterána, jsme věděli, že tímhle prostě musíme jet. Láska na první pohled. Zase ale platit 12.000SOM, co chtěli za odvoz před 40 kilometrama, se nám nechtělo. Naštěstí první nástřel od chlapíka byl na částku 7.000 SOM. To bysme mu v klidu zaplatili, ale zasmlouvat jsme si prostě museli. Jen tak z principu. Potkali jsme se na částce 5.500 SOM (1.800Kč). Když to přepočítám na vydanou námahu, tak každý kilometr, který jsme dnes ušli, jsme ušetřili 54 korun. No a to je přece bomba. Jen těch piv navíc, co si za to v civilizaci koupíme.

tohle nás doveze zpět do civilizace

Mezitím, co týpek lil do náklaďáku z roku 1977 naftu, jsme se dohadovali, kdo bude sedět na korbě. Nebyl způsob, kterým bychom se všichni čtyři vešli do kabiny. Alespoň jsme si to mysleli. Z omylu nás týpek hned vyvedl, když nakázal hodit krosny na korbu. K velké nelibosti Humpyho žeber a Flájšmiho krční páteře jsme se dovnitř nějak nasoukali. Já jakože budu po cestě fotit, jsem vyfasoval v celku pohodlné sezení hned na kraji. Samozřejmě jsem předstíral, jak hrozně trpím, jen aby je nenapadlo se během jízdy prohodit.

Než jsme opustili osadu, čekala nás za mostem přes řeku Inylchek poslední vojenská kontrola. Až tady si konečně všimli, že nesedí moje číslo pasportu s číslem uvedeným na permitu, ale nakonec to nechali být a my tak mohli vyrazit. Že silnice asi nebyla v nejlepším stavu, nemusím moc zdůrazňovat. Jako bonus se musel ruský veterán popasovat s četnými závaly, které na cestu nahrnuly spoustu sutě. To není jako když na cestu do Štěchovic spadne pár kamínků, v důsledku čehož je pak silnice několik měsíců zavřená. Tady se zával řeší až ve chvíli, kdy je cesta dál neprůjezdná. Což může být celkem subjektivní kritérium.

Náš řidič to měl ale najetý. Očividně měl dost naspěch. Přeci jen se za 3 hodiny stmívalo, a tak asi chtěl být co nejdříve z hor pryč. Šlapal na to na náš vkus dost slušně. A ještě u toho stačil vyprávět. Samozřejmě ani tady jsme si díky jazykové bariéře moc nepokecali, ale i tak jsme se dozvěděli, že silnici stavěli před 35 lety, že pracoval v Turecku u šicí linky, a že tenhle náklaďák dostal od svých rodičů.

Osada Inylchek leží v nadmořské výšce 2.505 metrů nad mořem. Což je v kyrgyzských reáliích de facto rovina. 90% země totiž leží ve výšce nad 1000m.n.m. a dokonce 40% území leží výš než 3.000 metrů nad úrovní moře. Není proto divu, že jsme od samého začátku cesty postupně stoupali, abychom po několika desítkách kilometrů a hodině a půl jízdy vyjeli do sedla Čon-Ašuu ve výšce 3.822m. Pro lepší představu: nejvyšší hora Rakouska, ikonický Grossglockner je vysoký 3.798m. My jsme se vydrápali ještě výš, navíc se 40 let starým autem! Kyrgyzstán je zkrátka pro horaly země zaslíbená.

těžko někdy vyjedu autem výš

Jestli jsme se něčeho předem trochu obávali, tak to bylo množství sněhu v sedle. Abychom tam třeba nepřijeli, tam nás nepřivítala dvoumetrová závěj a čauky ahojky, dál se nejede. Plané obavy. Sníh v sedle sice byl, ale jen velmi málo. Nic s čím by si ruský maladěc neporadil. Samozřejmě příroda a hory kolem nás byly stále nádherné, ale kochejte se přírodou, když týpek za volantem při jízdě z kopce vypíná motor. Naštěstí se ukázalo, že funkce volantu a brzd nejsou při vypnutém motoru nijak omezeny. Rozhodně bych ale takové počínání s novějšími auty nedoporučoval.
Po dvou hodinách jízdy přišla na řadu přestávka. Řidič zastavil u obřího balvanu, který ležel kousek od silnice a vydal se za něj vykonat potřebu. Stejně jako ten kamen, byla i ta potřeba dost velká. Alespoň soudě podle času stráveného za kamenem. Ostatně asi tady staví většina řidičů. Snadno se to pozná nejen podle papírových ubrousků, ale i podle spousty prázdných lahví od vodky poházených kolem.

 Po pauze na to týpek začal šlapat ještě víc. Tachometr mu nefungoval, odhadem jsme jeli tak devadesátkou. Řeknete si, normální cestovní rychlost, ale dle stavu náklaďáku a místních silnic jsme měli pocit, že se každou chvíli musíme vznést. Domněnka, že do setmění budeme v Karakolu, se však ukázala jako mylná. Zvlášť když najednou z hlavní silnice odbočil na totální polňačku, která očividně do Karakolu nevedla. Nejdřív jsme mlčeli a možná se i trochu báli. Až po chvíli jsme se osmělili a tak jsme se dozvěděli, že na hlavní číhají policajti, a protože je nás v kabině moc, musí to objet.

Když jsme se vrátili na hlavní silnici, byla už tma. Jestli jsem měl do té doby obavy, jestli v sedle nebude moc sněhu, nebo když při jízdě z kopce vypínal řidič motor, tak teď jsem se začínal fakt bát. Šlo o to, že něco jako pouliční osvětlení mimo hlavní město v Kyrgyzstánu vůbec neexistuje. Zároveň jsou ale vesnice natáhlé kolem hlavní silnice a veškerý společenský život probíhá kolem ní. Takže si takhle jedete sedmdesátkou vesnicí, tma jak v řiti, protijedoucí auta vás oslňují dálkovejma a najednou u krajnice běží kůň. Nebo stojí kráva. Samozřejmě na kopytech ani ocase nemá žádné reflexní pásky.

Po pěti hodinách jízdy jsme se nechali vysadit v centru Karakolu. Ujišťuju vás, že kdybyste si nechali zastavit v centru jakéhokoliv 70.000 města a byla tam stejná tma a mrtvo jako, když jsme vylezli z kabiny, taky byste byli na pochybách. Ale podle mapy z Lonely Planet, kterou jsem někde našel na netu, jsme opravdu byli nejspíš správně. Srdečně jsme se rozloučili s řidičem, zaplatili patřičný obnos a navrch přihodili cigarety a bonbóny pro děti. Očividně se zpátky nechystal. Nejspíš přes noc přespí v autě, nebo někde u známejch a zítra nakoupí jídlo a další potřebné věci pro ostatní spřízněné rodiny v osadě, tam kdesi hluboko v horách. Zdálo se nám až neskutečné, že už je to všechno zdárně za námi.
Po devíti dnech bez signálu jsme se samozřejmě nejdřív ozvali domů. Snad až na Flajšmiho. Pak už nám žádná síla na světě nemohla zabránit vlést do prvního kiosku a nakoupit pivo a něco k jídlu. Pivo za 65SOM a šáteček za 30. Pivo bylo skvělý, ale to bych po 9 dnech v horách řekl nespíš i o Staropramenu. Šáteček plněný masem byl taky skvělej. Zbývalo najít ubytování. Od jiných cestovatelů jsem měl tip na Yak Tours Hostel. I přes mapu a doptání u pana policajta jsem nevěděl, kterým směrem se vydat. Naštěstí se toho ujmul Humpy a ten nás k němu dovedl. Můj orientační smysl opět pohořel, ale už mě to ani nesralo. Ať se mladý staraj, mně teď začly prázdniny!

Irena v akci

Yak Tours Hostel jsme tedy úspěšně našli. Z ulice zdaleka nepřipomínal místo, kde se nechá bydlet a to byla okolní tma na něj ještě milostivá. Po zazvonění se ale přiřítil k vratům nejdřív štěkající pes a pak šouravým krokem i pan správce. Nebo majitel? Každopádně už pamatoval hodně zim. Neměli jsme dopředu nic zamluveného a o jiném místě, kde by se dalo spát jsme nevěděli. Pokoj pro tři neměl, ale ukázal nám jeden dvojlůžák a naproti němu takový šmajchl kabinet o 10m²  bez oken. Vzali jsme ten dvojlůžák, že se tam nějak vejdem. To ho děsně pobavilo, tak nám alespoň donesl tlusté deky, abychom si mohli vytvořit na zemi třetí lůžko. Za osobu chtěl na noc 300SOM (100Kč).
Ze sousedního pokoje se přes otevřené dveře ozývaly hlasy dalších spolunocležníků. A protože nás to jedno pivo a šáteček po osmihodinovém pochodu a pětihodinovém přejezdu jen rozdráždily, vydal jsem se na výzvědy, kde by se tady dalo slušně najíst. Byla mi doporučena restaurace Café, kam ostatně měli taky namířeno. Humpy se přiřítil v zápětí, jen co uslyšel, že jsou všichni z Izraele. A jéjé, pomyslel jsem si. To zas bude večer. Humpy byl totiž zatím jen na jedné tzn. baťůžkářské dovolené. A to právě v Izreali. Loni jsem v albánských horách neslyšel o ničem jiném. Už se opravdu těším až zase někam vyrazí, aby se mu trochu rozšířily zážitky i o jinou zem.
Café vypadalo jako docela slušný podnik. Zabrali jsme celý salónek snad pro 15 lidí. Jen ve třech jsme tam působili dost divně, ale naštěstí izraelská tlupa k nezměrné radosti Humpyho o něco později dorazila. To o něco později znamelo, že už jsme do sebe stačili natlačit několik točených piv značky Baltika (90SOM) a měli už objednáno. Z jídelního lístku jsme si nakonec všichni dali Tatars Azu za 150SOM. Kousky hovězího, zelenina a hranolky. Špatný to nebylo, ale náš hlad to nezasytilo. S Flájšmim jsme si dali ještě Lagman, jehněčí nebo hovězí maso s nudlemi. To jsme samozřejmě zapíjeli dalšími půllitry piva. Nad naší spotřebou Izraelci žasli. Postupně odcházeli na kutě, až zbyl jen jeden a toho jsme ještě protáhli přes Irenu. To je ta paní, ke které jsme zašli hned po příjezdu. Přestože se blížila půlnoc, měla ještě otevřeno. Přišli jsme tam už pěkně veselí, byla z nás chudák div živa. Ale zase jsme jí udělali kšeft dalšími koupenými pivi a šátečky. Hrozně jsem se ten večer přežral.


Den 12.
Karakol

Přestože jsme šli spát až po půlnoci, od sedmé jsem se na zemi jen převaloval. V půl osmý už mě to přestalo bavit a tak jsem s mírným bolehlavem vstal a šel si dát první sprchu po dvanácti dnech. To je rozhodně můj rekord v nemytí se. Sprcha byla v protější budově, takže jsem musel projít kolem bot, které jsme z preventivních důvodů raději nechali venku pod stříškou. Zvláště Flajšmiho boty by totiž mohly sloužit jako menší chemická zbraň hromadného ničení. Bohužel jsme si v noci po těch pivech nevšimli, že stříška je trochu menší, a jelikož pršelo, v botách jsme měli mokro.
Stejně jako celý barák, i koupelna pamatovala už mnohem lepší časy. Celkem si dovedu představit, že spousta holek místo sprchy raději vzala za vděk vlhčenými ubrousky. Já byl ještě trochu nacamranej, ale že z pravého kohoutku poteče studená a z pravého kohoutku ledová voda zaskočilo i mě. Když už jsem tam ale nahej tak stál, šel jsem do toho. Bylo to horší, než jsem si uměl přestavit. Ale špinavý tělo jsem vzal i mejdlem.
Ranní hygienou prošli všichni členové naší výpravy. Pěkně jsme u toho alespoň vystřízlivěli a taky nám trochu vyhládlo. Kousek od hostelu jsme objevili Makish bazaar, menší ze dvou tržnic v centru.
Na doporučení Izraelců jsme si objednali místní specialitu Oromo. Naštěstí v azbuce se písmeno O i M píše stejně jako v latince, takže jsme to byli schopní z tabule před jedním stánkem přečíst. Po chvilce před nás paní postavila přes celý talíř zatočený jakoby štrůdl ze slizkého těsta, plněný zeleninou a podávaný s pálivou omáčkou. Pro tři horali porce tak akorát. Bohužel ty talíře před nás připutovaly ještě dva, každý měl svoje Oromo. Měli jsme co dělat, abychom to snědli.

kyrgyzský brunch

Bylo 22. září a do odletu letadla z Biškeku nám zbývalo pět dní. Před odletem jsem zjistil jen pár nezbytných informací k treku, další plány jsme neměli. Jediné, co jsme věděli, že dnešek chceme nějak prozevlovat. Pár ulic od Makish bazaar jsme podle mapy došli k infocentru. Z nabídky možných výletů jsme zvolili jakési Hotsprings, hodinu maršrutkou a pět hodin pochodu vzdálené od centra Karakolu. Už na první pohled to vypadalo dešně masňácky, ale což. Dřinu v horách už máme za sebou, tak se necháme trochu rozmazlovat.

stánek se sladkostmi, Flájšmi je v rauši

Koupit pohledy bylo celkem snadné. V infocentru jich bylo na výběr dost. Horší to bylo se známkama, ale doptali jsme se místních na poštu, kde nám je prodali. Pak už jsme zamířili k hlavní tržnici Ak-Tilek bazaar. Ta je nesrovnatelně větší než Makish bazaar. Humpy nás už po několikáté opustil, střevní potíže, takže jsme se na průzkum vydali s Flajšmim sami. Po půl hodině bezcílného bloudění úzkými uličkami tržnice jsme měli celkem jasno. Tady lze koupit naprosto vše, co běžný Kyrgyzan k životu potřebuje. Jsou tu sekce s dětským oblečením, dámským oblečením, pánským oblečením, boty, potřeby pro domácnost, pečivo, maso i zelenina.

Uprostřed toho všeho bezcílného bloudění úzkými uličkami se před námi najednou zjevil Humpy. Shodou okolností jsme se nacházeli poblíž stánků s jídlem. Ještě než jsme si ale objednali šašlik připravovaný na dřevěném uhlí, museli jsme zkrátka ochutnat místní specialitu Kumys. Být po mém, tak si tento zážitek milerád odpustím, ale kluci na tom trvali. Kumys je totiž kvašený alkoholický nápoj vyráběný z kobylího mléka. Ač milovník mléčných výrobků, nesnáším mléko a kobylí rozhodně není vyjímkou. Ale ochutnal jsem. Bylo to hnusný a kyselý, překvapivě. Raději jsem ani nepřemýšlel, co tahle pecka udělá s mým zažívacím traktem.

prodavačka Kumysu ochotně pózovala...

...a nakonec svolala celou rodinu

Po jídle se kluci odpojili a zamířili na hostel. Já měl tak konečně trochu klidu na nákupy. Ono se totiž hrozně špatně nakupuje, když jdete nakupovat s někým, kdo nakupování bytostně nesnáší. Nejsem žádnej senzidebil, ale tu Flajšmiho nechuť jsem úplně cítil ve vzduchu. Prošel jsem si tak v klidu ještě jednou Ak-Tilek bazaar a koupil trochu místního koření. Prošmejdil jsem i obchody v centru a pak zašel na wifinu do Café. Zjistil jsem, že jsme jim tam včera vypili všechno točený pivo a nový sudy ještě nedorazily.

cestou z trhu poblíž centra

raději přidám i fotku z centra, abyste si nemysleli, že těch 70.000 obyvatel Karakolu jsem si vymyslel

Kluky jsem našel vyvalený na dvorku chytající poslední paprsky odpoledního sluníčka. Kolem pobíhala tulivá fena a malé kotě, které Humpy krmil sušenkami. Idylku narušovaly jen české časopisy, které tu předchozí návštěvníci z naší domoviny zanechali. Když pak sluníčko zalezlo za štíty nedalekých hor, byl čas opět vyrazit do města. V Makish bazaar jsme dopoledne zaregistrovali několik vývařoven, ideální místo pro další exkurzi do tajů místní kuchyně. Samozřejmě jsme vybrali tu s nejvíce lidma a stoly plnými jídla. Systém jsme pochopili vzápětí.

Každý nafasoval plastovou misku a do ní si mohl nabrat asi z deseti ingrediencí. Většinou zelenina, ale nechyběly ani játra, jazyk nebo kusy ryb. Na konci stolu to pak paní zalila studeným vývarem a přidala pálivé dle libosti. Zkrátka něco na způsob vietnamské Pho, jen studené. Za tři porce jsme zaplatili směšných 200SOM (65Kč) a najedli jsme se jako páni.

Cestou z tržnice jsme ještě nakoupili za pár korun papírové kapesníky a uchošťouchy. Pak jsme opět zamířili do Café na večerní posezení. Bohužel točenou Baltiku 7 stále neměli a my museli vzít za vděk o třídu nižší Baltikou 3. Samozřejmě čím nižší číslo, tím míň procent alkoholu. Baltika 3 byl hnus, ale kromě zhýčkaného Flajšmiho jsme jí pili dál. Horší než pivo ale byla ale situace v našich střevech. Náhlý přechod z horské instantní stravy na pevnou a různorodou nám způsoboval děsivé nadýmání. Humpyho to prohánělo už od oběda, ale zatímco zkraje to byl průtokáč, teď podle svých slov porodil anakondu. Raději necháme na noc otevřené okno.

Den 13.
Karakol - Altyn Arashan

Ráno jsme se vřele rozloučili s panem domácím a vyrazili k hlavnímu tržišti, odkud odjížděly všechny lokální maršrutky. Vyráželi jsme do hor jen na dva dny, ale přestože nějaké ty instantní brkaše a polívky jsme stále v krosnách měli, v místním krámu jsme dokoupili něco málo z místní produkce. Povětšinou sýry, klobásy a pivo. Alespoň co se mě týče, jak jednou člověk okusí normální stravu, cesta zpátky k instantní už prostě nevede.

K nástupnímu místu na trek k termálním pramenům jezdila maršrutka č.350. Tu jsme bez potíží našli. Jako problém se ukázalo vysvětlit řidiči, kam že to chceme jet. Hotsprings byl zdá se pojem, používaný pouze v infocentru. Do patové situace se vložil Humpy, který sehrál skvělou pantomimu, díky níž to řidiči konečně secvaklo a my se jako bonus dozvěděli, že rusky se to nejspíš řekne "teplá voda". To bylo už po několikátý, kdy jsme zjistili, že se líp domluvíme česky než anglicky.
Vyrazili jsme samozřejmě až se maršrutka řádně zaplnila, tak to tady prostě funguje. Zhruba po půl hodině jízdy, zrovna když Flájšmi načal pytlík z oříškama, řidič zastavil na křižovatce, otočil se nás a pravil: Arashan? Vidíš, povídám Flášmimu, poznal, že máš arašídy, nabídni mu. Řidič pokrčil rameny, vzal si pár oříšků a jel dál. Za pár kilometrů nás vysadil na konečný. Zaplatili jsme 50SOM/os a vystoupili z maršrutky přímo u jakéhosi potrubí, ze kterého vytékala horká voda.

tohle nejsou Hotsprings, ve které jsme doufali

Naše pochyby, jestli jsme opravdu na správném místě, prohloubil mladý ruský pár, který nám tvrdil, že jim řidič maršrutky řekl, dál jsou jen krásné hory a údolí. Vracíme se, ale jiný místní chlápek nám dost razantně tvrdí, že hotsprings jsou v tomto údolí. Tápeme. Nemáme čeho se chytit, ale nějak se musíme rozhodnout. Před jedním z domů u silnice stojí skupinka lidí a nakládají věci do auta. Naštěstí trochu anglicky umí a po krátké domluvě jsme pevně rozhodnuti se vrátit a zkusit ten Arashan, kde nás chtěl vysadit už řidič maršrutky.
Ti samý lidé nás po chvilce dojíždějí a ač jsou v kombíku už čtyři, skoro nás donutí si přisednout, že nás ty tři kiláky popovezou. Humpy, já a krosny sedíme v kufru, Flájšmi na zadních sedačkách s manželkama. Možná bychom tam byli pěšky dřív, než jsme se dovnitř všichni nasoukali, ale byl to fajn zážitek. Chtěl jsem jim dát aspoň 50SOM, ale i to rázně odmítli a ještě nám dali na cestu hrušky. Očividně i v Kyrgyzstánu se najdou lidé, kteří cestovateli nabídnou nezištnou pomoc.
Prošli jsme kolem pár stavení, kde jsme se ani na správný směr neptali. To že tato cesta opravdu směřuje k termálním pramenům nám potvrdili jiní tři cestovatelé, kteří se odsud právě vraceli. Teď už nebylo jak zabloudit. Cesta kopírovala tok horské říčky a nás čekalo směšných 500 výškových metrů. I přesto, že dojít k lázním nepředstavuje žádný namáhavý fyzický výkon, mnozí z turistů, které jsme cestou potkávali, raději volili odvoz na koňském hřbetu nebo dokonce v malém džípu. Všichni ale mířili pryč z hor, takže by nahoře nemuselo být zas tolika lidu.

V poledne jsme si udělali přestávku na pozdní brunch. Zrovna krásně svítilo sluníčko, my rozložili karimatky a jen tak jsme vegetili. Návštěva termálních pramenů je součástí treku k jezeru Ala-Kul, které leží v třech a půl tisících metrech. Jedná se o několika denní trek, který by bylo v našich silách i časových možnostech zvládnout. I jsem to tak klukům navrhoval. Nakonec zvítězil Humpyho návrh jít jen k termálním pramenům a pak si dát ještě jednodenní zastávku u jezera Issyk-Kul. A já byl za to teď nesmírně rád. Už se mi nikam trmácet nechtělo.

je to až k nevíře, ale i po tomhle...

...se dá projet autem

Po čtyřech hodinách se před námi otevřelo údolí Altyn-Arashan. Čekali jsme nějakou masňárnu, ale místo toho jsme napočítali 8 budov, které novotou rozhodně nezářily. Na doporučení Izraelců jsme zamířili až k té nejvzdálenější. 300 Somárů za noc a 200 za termál. Na osobu. Vzali jsme to, i přesto že jsme zatím žádný termální bazén nezahlédli. Ani nic co by to jen vzdáleně připomínalo.Pak jsme ale byli zavedeni pod hostel, kde pan domácí odemkl dřevěnou boudu postavenou z hrubě otesaných klád. A v ní, světe div se, luxusní vykachlíkovaný bazének plný čiré vody, ze které se kouřilo. Pohádka.

Altyn - Arashan

Na nic jsme nečekali, rychle se ubytovali, čti:vyházeli věci z krosen na postele, a spěchali jsme do termálu. Voda měla úžasně příjemných 40°C. Každej si vybral svůj roh bazénku, načali jsme poctivě vynesené pivo a užívali si té pohody. K hostelu jsme dorazili kolem třetí odpolední, takže jsme měli spoustu času. Však jsme taky opouštěli bazének řádně vymacerovaní.

nechť zoomují jen silné povahy, plavky jsme do hor netahali

Na ubikaci jsme měli takovou kamennou pícku, kde jsme si na lihových vařičích uvařili jídlo, aniž bychom riskovali podpálení jinak celodřevěného domu. Teplé jídlo a čaj přišel vhod. K večeru se znatelně ochladilo. Zatímco kluci sváděli lítý boj na šachovnici, já dopisoval deník a marně se snažil odkoupit od pana domácího další pivo. Bohužel byl vykoupen partou Čechů, co tu byli před námi. To nám ale nezabránilo si s padající tmou vlézt ještě jednou do bazénku. Při svitu čelovky to mělo úplně jiné kouzlo. S holkou bych to tedy asi ocenil víc, než s dalšíma dvěma klobásama.

příprava večeře

Na trhu v Karakolu jsme si koupili za pár somů karty a před spaním jsme si dali vždy pár partiček Prší. Včera vyhrál Humpy, dnes se zadařilo mně. Bohužel to nebyla jediná bitva tohoto večera, kterou jsme museli svést. Kluci už spali zachumlaný ve spacácích a já si ještě dočítal kapitolu severské detektivky, když jsem zaslechl typické šustění. Za chvilku se na posteli posadil Humpy se slovy, že má asi v igelitce myš. A fakt tam byla. Bohužel nám utekla, aby se po chvilce opět vrátila. Začal hon na myš, při kterém se vzbudil i Flájšmi, kterého jen tak něco neprobudí. Myš ale byla pokaždé rychlejší. Nakonec jsme to vzdali, vyndali jídlo z krosen, aby se k němu nechtěla prokousat a šli jsme spát.

Dáma - hra pro inteligentní lidi

Den 14.
Altyn Arashan - Cholpon-Ata

Už podruhé během Kyrgyzské odysei jsme vstávali na budíka v šest ráno. Ani tentokrát to nebyl pěkný zážitek. Vůbec se nám nechtělo z vyhřátých spacáků do chladného a stále ještě temného rána. Nebylo ale na výběr. Po rychlé snídani jsme vyrazili. Pod nohama nám křupaly zamrzlé kaluže a my nasadili slušné tempo, jednak abychom se zahřáli, druhak abychom byli co nejdříve zpátky v Karakolu, protože nás čeká další přesun.

skoro jako šumavská Vydra, ne?

To co nám nahoru i se siestou trvalo 5 hodin, jsme dolů zvládli za 3. U silnice jsme čekali sotva pár minut, než přijela první maršrutka. Dost na to, abychom se stačili převlíknout, protože už se dělalo slušné vedro. Maršrutkou jsme dojeli až na konečnou, to jest k Ak-Tilek bazaar. Snídani jsme dávno během toho dopoledního úprku z hor spálili, ale kručící břicha nebylo čím naplnit. Všechny krámy byly zavřené, dokonce i Irena měla zavříno. Nespíš nějaký státní svátek, protože byl čtvrtek. Jeden krám s nudlema a pirožkama se nám přece jen povedlo najít.
Nasyceni, zamířili jsme k autobusáku. Časy odjezdů jsme zjištěny neměly, ty stejně určuje obsazenost, né ručičky časomíry. A přesně tak to nakonec bylo. Maršrutka směr Bishkek tam stála. Cena začínala na 100SOM za osobu, aby se po sečtení všech letištních poplatků vyšplhala až na 200 SOM. Celkem tedy 600SOM do Cholpon-Ata, která leží zhruba na půl cesty do Bishkeku. Za celou cestu Bishkek- Karakol jsme platili 1000SOM, tudíž se mi požadovaná cena pranic nelíbila. Ovšem při smlouvání jsem tvrdě narazil. Na argument: buď zaplaťte nebo vypadněte, jsem žádný trumf, kromě 600SOM, vytáhnout nemohl.
Přiznat si porážku nebylo ale to nejhorší. Na poslední chvíli přistoupili dva Češi. Kluk s holkou, očividně pár. Já, jak je mým zvykem, jsem okamžitě zmlknul. Humpy se jen tak uchechtl, protože už mě znal. Flájšmi ale o mé fobii z krajanů neměl tušení, takže jsme brzy byli prozrazeni. "A kde ste všude byli? Nám napadlo hrozně sněhu. Děsně foukalo. A ve stanu sme měli snad -2°C." Očividně byli přesvědčený, že na profláklém treku k jezeru Ala-Kul zažili tu největší možnou divočinu, které nemůžou zážitky ostatních konkurovat. Držel jsem se až do chvíle, než se zeptali, co budeme v Cholpon-Ata dělat, jestli jdeme taky do muzea. Z mojí odpovědi, že tam budeme chlastat, asi pochopili, že se kamarádit nechceme a svoje entuziastické vyprávění si nechali jeden pro druhého. A i to bylo brzy odhlučněno, díky "kvalitnímu" povrchu kyrgyzských silnic a rozvrzané karoserii maršrutky.
Za tři a půl hodinky jsme vystoupili v centru Cholpon-Ata. Neomylně míříme přesně opačným směrem než dvojice Čechů. Shodou okolností do menší rodinné restaurace, kde jsou z nás celý vyjukaný. Ze skromného jídelníčku jsme zvolili opět pluh. Stál nás třetinu (450SOM) co v At-Džajloo, chuťově však nijak nezaostával, spíš naopak. Restaurace měla i wifinu a my si tak mohli vygooglovat, kde se vůbec nacházejí nějaké pláže, na které jsme měli namířeno.

sezóna opalování na pláži již očividně skončila

Zřejmě jsme dostatečně nevěnovali pozornost měřítku, protože jak jinak si vysvětlit, že jsme šli už přes půl hodiny a jezero jsme ani koutkem oka nezahlédli, natož nějakou krásnou pláž. Místo jezera byly kolem nás vystavěné celé bloky nových rezidenčních domů. Očividně všechny určeny jen pro letní využití, protože teď tady nebylo ani živáčka. Už trochu bezradně jsme na konci nekonečně rovné čtyř proudé silnice zatočili doleva a kolem komplexu Keysar došli konečně k jezeru a něčemu, co kdysi asi bylo pláží. Naše očekávání nebyla vysoká, ale trávu prorůstající pískem a minové pole z kravských lejn, jsme opravdu nečekali.
Než jsme stačili propadnout beznaději, Humpy se vydal na úspěšný průzkum okolí. Po pár minutách chůze objevil pěkný písčitý kousek pláže, z jedné strany chráněný křovím a s úžasným výhledem na město nad nímž se tyčily čtyřtísícové hory. Ačkoliv název jezera Issyk-Kul znamená v překladu "Teplé jezero" a i ve čtyři hodiny odpoledne mělo sluníčko pořád sílu, voda o teplotě zhruba 17°C vyloženě ke koupání nesváděla. Nechejte si ale ujít příležitost vykoupat se v druhém největším jezeře světa (hned po jezeru Titicaca), které navzdory tuhým mrazům nikdy nezamrzá, protože je navíc mírně slané a nachází se výš než Sněžka.

výhled z "naší" pláže celkem ušel

Čert vem bordel, kterého bylo plné křoví. Z pláže nebyly ty prázdné petflašky od piv a slazených limonád vidět a tohle místo jsme si už tak oblíbili, že jsme se rozhodli strávit tu noc. Ke spokojenosti nám chybělo jediné. Dostatek proviantu, hlavně piv. Kousek od nás si osvěžující koupel dopřávaly i dvě korpulentní dámy. Představa, že půjdeme zpět do centra pěšky byla nepřijatelná. Když už se pomalu balily k odjezdu, osmělil jsem se a vydal jsem se zkusit štěstí. Dámy se z počátku moc netvářily, ale při pohledu na toho chrousta z Čech, jim došlo, že pro ně nepředstavuju žádné nebezpečí. Zbývalo překonat jazykovou bariéru a už jsem se vezl na zadním sedadle. To co nám pěšmo zabralo přes půl hodiny, trvalo autem směšných pár minut. Chtěl jsem se odvděčit penězma nebo alespoň cigaretama, ale vše rázně odmítly a ještě mi daly na cestu jablko.
V supermarketu "Народный" jsem našel vše, po čem naše srdce a žaludky toužily. Tedy kromě toho trochu jídla, hlavně dostatek piv. Z obchodu jsem vycházel ověšenej jak vánoční stromeček, takže bylo jasný, že musím sehnat nějaký tágo. Zrovna jako na potvoru nikde nic. Má zoufalost neunikla pozornosti jednoho místňáka, kterej zacítil kšeft, a přestože měl v autě už jiný lidi, zastavil mi a nasoukal mě dovnitř. Dokonce se mi i povedlo mu vysvětlit, kam to chci zavést. A když jsem mu na konci jízdy dal 50 SOM (17Kč), byl spokojenej. Já byl spíš překvapenej, dal bych mu z fleku i 5x víc, jen abych se s tím nemusel táhnout.

Večerní romantika. Chyběli jen buřty, kytara a někdo, kdo zahraje Stánky od Nedvědů

 Ani klucí se během mého nákupu neflákali. Poctivě pročesávali okolí a hledali všechno, co by mohlo dobře hořet. Což nebylo tak snadný, kolem rostly jen ty trnové keře. S přibývajícím večerem se znatelně ochlazovalo. Tou dobou už ale vesele plápolal oheň rozdělaný z posledních zbytků biolihu určenému k vaření. Večerní idylka byla téměř dokonalá. Tři kamarádi, praskající oheň, slunce zapadající za hory, šumění jezera a spousta piva.

Den 15.
Cholpon-Ata - Biškek

Šplouchání vln mohlo v nejednom z nás vyvolat pocit, že jsme se probudili u moře. Až na to, že v noci byla docela slušná zima a nad jezerem se tyčily vysoké hory. Jinak to ale nemělo chybu. I po probuzení jsme dál zůstávali ve spacácích a jen tak jsme nasávali tu krásu. Měli jsme štěstí, že noční bouřka se zachytila o hory, ale i tak jsme měli spacáky mokrý od padající rosy. Nikam jsme ale nespěchali. Celé dopoledne jsme prováleli na karimatkách, došlo i na karty a já si ještě jednou skočil do osvěžujících vod Issyk-Kulského jezera.

ani ranní probuzení nebylo úplně zlý

Až kolem poledne jsme to zabalili a dali se na cestu zpět do centra. Zkusili jsme i stopovat, ale z toho mála aut, co kolem nás projelo, zastavilo jen jedno a to bylo úplně plný. Naháněč do maršrutky u autobusáku se mi snažil namluvit, že cesta do Bishkeku nás bude stát 300 SOM/os. Do prdele, dyť to jsme platili za celou trasu Bishkek - Karakol! Samozřejmě že smlouvám, a když nastupujeme do maršrutky jsme o 900 SOM lehčí. Židák neslevil ani vindru. Však on mu to Muhhamad vrátí na dětech.
Po dvou týdnech jsme se ocitli zpátky v Biškeku. Ale připadal nám takový jiný. Možná to bylo tou páteční odpolední špičkou, nebo naším předešlým pobytem v horách, kdy jsme si trochu odvykli na ten shon velkoměsta. Možná to byla kombinace obojího, co způsobilo, že se nám tu vůbec nelíbilo. Ten den a půl to ale budeme muset nějak vydržet.
Výstup na konečný, opět u autobusáku. Odháníme naháněče, přecházíme na trochu stranou a domlouváme se, co dál. Žádný ubytko zamluvený nemáme. Ještě v Čechách jsem si na netu našel nějaký hostel blízko centra, zkusíme se tedy dostat tam. Za 50SOM to ale taxíkem nebude. Chce 150SOM. Když to teď po sobě čtu, nechápu, proč jsme mu ty prachy nedali. Dyť ta cesta by vyšla jednoho na 18 korun, proboha! Místo toho jsme dali přednost maršrutce číslo 195, která měla jet kolem našeho hostelu. Humpymu budiž ke cti, že číslo maršrutky zjistil od dvou kyrgyzských děvčat a my jsme tak nebyli ochuzeni o mačkanici v přeplněné dodávce, kdy nás cesta stála 100SOM a to nás chtěl ještě řidič zkasírovat za bágly. Zdrhli jsme, protože jinak bychom těch závratných 50SOMů neušetřili. Ty voe, úspora 6 Kč pro každýho. Ale zas ten zážitek! Ten je vlastně k nezaplacení.
Takže jsme vystoupili z maršrutky ve městě, kde nápisy ulic jsou v azbuce a hledali jsme hostel, jehož adresu jsme měli napsanou v latince. I ta jediná mapa centra, co jsme měli vytištěnou byla v latince. Naštěstí nás kolemjdoucí nasměrovali, protože Razzakova ulice se v azbuce píše nějak takhle: Pa33aKOBa.

dvorek našeho hostelu

Ještě jsme ale neměli vyhráno. Očividně jsme stáli na správném místě, ale po hostelu ani památky. Ani vrátný z německé ambasády o žádném hostelu nic netušil. Když už jsme začínali propadat skepsi, že budeme muset hledat nějaký bydlení na blint, přečetli jsme si ještě jednou to málo informací, co jsem si vytiskl a najednou se Humpymu povedlo tajným trikem otevřít masivní ocelový vrata. Rázem jsme se ocitli na dvorku, který vypadal lehce zanedbaně. Mírně řečeno. Zkusili jsme zabouchat na něco, co asi měly být hlavní vchodové dveře, a světe div se, opravdu nám někdo otevřel. Čekali jsme, že na nás minimálně vypustí psi, ale starší pán se skvělou angličtinou nás bez mrknutí oka pozval dál a ubytoval nás v malém pokojíku. Jak málo stačí ke štěstí. A bylo ještě líp. Skupina Čechů se akorát ráno odhlásila, takže jsme tu byli úplně sami. Za noc chtěl 500SOM, což nebylo málo, ale v hlavním městě jsou ty ceny asi jinde.

majitelův důmyslný systém otevírání vstupních dveří

Dlouho jsme se na pokoji nezdrželi a neomylně jsme vyrazili do samotného srdce Biškeku. Brzy jsme pochopili, že veškeré dění se odehrává kolem ulic Kiev a Chuy Prospektesi. Infocentrum, parky, socha Lenina, obchodní dům, restaurace. To všechno čtvrt hodinky chůze od našeho přechodného bydliště. Dneska to ale na nějaký šoping nevypadalo. Koupili jsme si wrap za 100SOM, k tomu dali jedno plechovkový a vrátili se zpátky na základnu.
K večeru, když došlo pivo a dostavil se hlad, jsme opět vyrazili do centra, tentokrát najít nějakou restauraci. Hledali jsme hledali, až jsme zakotvili v nějaké jakoby mexické restauraci, která ale měla na jídelním lístku kromě svíčkové snad všechny kuchyně světa. Jídlo špatný nebylo, což se rozhodně nedalo říct o číšníkovi. Měl štěstí, že si spropitný účtovali automaticky k útratě, protože jinak by od nás moc nedostal. Nakonec jsme se shodli, že než tady doslova škemrat o pivo, raději si nakoupíme plechovky a půjdeme se opít na pokoj.

Po návratu z hor jsme si oblíbili místní pivo Baltika. Většinou jsme pili Baltika 7, která měla příjemných 5,4%. Cestou na pokoj jsme si řekli, proč nezkusit i Baltiku 9. Víceméně jsme vykoupili veškeré zásoby u jednoho stánku a prodavači tak vyčarovali úsměv na tváři. Asi už tušíte, že čím větší číslo, tím větší volume. Po prvním plechovce jsme museli konstatovat: zaplať pán Bůh, že jsme tohle 8% pivo objevili až předposlední večer. Nejen že dobře chutnalo, ale celkem slušně i nakládalo. Ani si nepamatuju, kdo tentokrát v kartách vyhrál, ale rozhodně jsme ocenili, že na hostelu nikdo jiný nespal. Pan domácí tak nemusel řešit stížnosti na naší veselou a hlučnou společnost. 


Den 16.
Biškek

Ranní sprcha úspěšně zahnala mírnou kocovinu. Ve společné koupelně byla jen vana, navíc s obrácenými kohoutky, ale že jsme měli barák jen pro sebe, v pohodě jsme se prostřídali. Od pana domácího pak vyzvídáme, jak se z Kyrgyzstánu posílají pohledy. Něco jako poštovní schránku jsme totiž doposud na ulici nepotkali. Očividně jsme i jeho tímto dotazem zaskočili. Nicméně po chvíli přemýšlení nás odkazuje na hlavní poštu, kde mají prý otevříno i přesto, že je sobota. Byla by škoda ty pohledy neposlat, když jsme se s tím včera po několika Balikách 9 sepisovali. Teda jak kdo. Na Flájšmiho šli třeba mrákoty, když jsem mu oznámil, že do Čech posílám 10 pohledů. On si vystačil se dvěma, pro maminku a babičku.

Orientaci po městě nám komplikovaly jen nápisy ulic v azbuce. Jinak v systému rovných, na sebe kolmých ulic nebylo těžké se vyznat a za půl hodinky jsme tak stáli před hlavní poštou. Zde dokonce i poštovní schránka byla, ale dobře jsme udělali, že jsme tam ty pohledy nehodili. Na poště jsme se totiž dozvěděli, že známky, co máme, nestačí. Ve vedlejším vchodě nám nepříjemná pokladní prodala další známku za 4SOM a až teď je to prý v pořádku. Pohledy nakonec do Čech přišly a to v rekordním čase. Až za 3 měsíce, tak dlouho to z žádné destinace zatím netrvalo.
S pocitem dobře odvedené práce jsme si to po hlavní třídě Chuy Prospektesi namířili na čtyři kilometry vzdálený Osh Bazaar. Těšili jsme se, že na jedné z největším tržnic v Biškeku nakoupíme něco pěkného. Zatím jsme toho domů moc nenakoupili. Ale po počátečním průzkumu v nás zavládlo spíš zklamání. Od trhu v Karakolu se de facto lišil jen tím, že to samé zboží prodávali na větší ploše. Oděvy, boty, potřeby pro domácnost, pekárny, masny, stánky se zeleninou, cukrovím nebo kořením a mezi tím vším se pohybovalo spoustu lidí, které jsme většinou o hlavu až dvě převyšovali, takže jsme byli k nepřehlédnutí. Rozčarovaní jsme se rozhodli zahnat v jedné místní jídelně, kde jsme si museli vybrat na slepo z azbukou psaného jídelního lístku. Já to pak korunoval žádostí na servírku o sepsání pohledu do Čech v azbuce. Holčina se u toho děsně styděla, ale něco mi tam napsala.

jídelní lístek: a teď si vyber

Pauza na oběd nám ale přišla vhod. Dohodli jsme se, že se rozdělíme a nakupovat budeme každý zvlášť. Respektive já si to projdu sám a Humpy bude raději dohlížet na Flájšmiho. Přeci jen je ve světě takhle poprvý, tak ať ho pak nemusíme vyvolávat místním rozhlasem, až se nám někde ztratí. Najednou to nakupování dostalo úplně jiný rozměr. Dokonce jsem se úplnou náhodou dostal do úzké uličky tvořené lodními kontejnery, která mě vyplivla na opačné straně tržnice. Přes silnici pak bazaar pokračoval ve zcela netušené velikosti. Většinou tedy jen hadry, obuv a domácí potřeby, ale našel jsem i sekci se suvenýry. Tam jsme se také potkali s klukama. Zrovna kupovali tričko u jednoho pána, který uměl anglicky a pěkně jsme si pokecali.

nejvíc času jsem trávil u stánku s kořením

Moje touha po nakupování ještě ale nebyla zcela ukojena. S Flájšmiho téměř hmatatelným odporem k jakémukoliv nakupování to prostě nešlo zkloubit, takže jsme se opět rozdělili. Tentokrát jsem prozkoumal i ty nejzapadlejší kouty tržnice a dokonce našel něco jako vícepatrový obchoďák. Tam jsem sice nic nekoupil, ale za to jsem na vlastní kůži poznal, jak to funguje na veřejných pánských záchodcích. Zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je intenzivní a tohle bylo možná na můj vkus intenzivní až moc.

sušené plody

S klukama jsem se opět náhodně potkal, tentokrát pár bloků od tržnice. Už z dálky bylo poznat, že něco je špatně. A taky že bylo. Přepadení je asi moc silné slovo a vlastně ani okradení přesně nevystihuje situaci. Co se stalo. Kluky obestoupili tři vazouni, dokonce se legitimovali jakýmsi průkazem jakože policie. Chtěli vidět, co mají v taškách, pasy a tak dále. Zkrátka se snažili vyvolat zmatek, protože moc dobře věděli, že kde jsou pasy, tam jsou většinou i peníze. Kluci tušili, že se něco děje, ale týpci byli dobře sehraný a prsty měli šikovný. Když je propustili, Humpy byl o 80 dolarů a Flájšmi o 50 euro lehčí. Zjistili to samozřejmě až když týpci zmizeli v davu. Nepřejete si vidět, jak byl Humpy nasranej. Chápal jsem ho. Něco podobnýho se mi stalo v Indonesii a trvalo mi dlouho, než jsem to strávil. Za to náš greenhorn to bral se stoickým klidem. A vlastně proč ne. Dyť jsou to jen peníze.
Nechtělo se mi kluky znovu opouštět, ale slíbili mi, že už na sebe budou opatrný. Ostatně vyrazili rozpustit vztek v alkoholu do nějaké hospody a tam budou v bezpečí. Já naskočil do autobusu, který mě dovezl k poště. Potřeboval jsem poslat zbytek dopisů. Zpátky jsem to vzal ještě přes pár obchoďáků, kde jsem nakoupil nějaký místní speciality a vodečku. V součtu s nákupem na Osh bazaaru jsem byl už ověšenej jak vánoční stromeček. Na cestu zpět jsem si proto stopnul maršrutku, která mě stála krásných 10SOM.
Chlapce jsem našel v altánku na našem hostelovém dvorku. Humpy pořád nasranej jak brigadýr. Donesl jsem pár Baltik 9 a ty by zlepšily náladu i zapřísáhlému pesimistovi. Nyní, když byla nálada v týmu opět veselá, zbývalo vymyslet nějaký plán na rozlučkový večer s Kyrgyzstánem. Byl sobotní večer a nám se nechtělo věřit, že by v tomhle městě nebyla nějaká diskotéka. Nejdřív ale bylo zapotřebí naplnit žaludky. K tomu účelu jsme zašli do nějaké místní restaurace. Výběr jídla opět probíhal náhodným způsobem z azbukou psaného lístku. A měli jsme šťastnou ruku. Bohužel restaurace byla natolik místní, muslimská, že celkem mastné jídlo jsme museli zapíjet místo piva čajem.
Mezitím se setmělo. Přímo naproti restauraci byla autobusová zastávka, kde jsme oslovili mladou holčinu, zda-li by nám neporadila, kam se tady chodí za písničkou. Marně pátrala v paměti, dokonce přes What´s app, na kterým tady hodně lidí frčí, volala kamarádům o radu. Nejnovější aplikace v telefonu mají, ale že by se naučili anglicky to zas ne. Na druhou stranu se nebála jít se třema cizincema sama přes potemnělý park. Dovedla nás k jakému si načančanému karaoke baru, kde kromě servírek nikdo nebyl.
Pro další radu jsme zašli do cestovní kanceláře. Konečně místo, kde jsme se domluvili. Holčina nám do mapy zakreslila pár míst, ale bylo poznat, že hodně musí pátrat v paměti. Životní styl západní civilizace sem ještě asi naplno nedorazil. Zkoušíme první vyznačené místo nedaleko kanceláře. Najednou jsme se ocitli v parku, tak asi diskotéka nebude.Za to jsme našli pouť. A když pouť tak ruské kolo. Tohle už hodně pamatovalo, v Evropě by provozovatele určitě zavřeli na doživotí po té, co by za jízdy vypadlo první dítě. Bylo ale super vidět noční Biškek tonoucí se ve tmě.
Stejně jako ruské kolo byla i střelnice trochu jiná. Jeden brok stál 3SOM (1Kč), střílet jsme proto mohli až do rána. Jenže na téhle střelnici bylo pro úspěšného střelce odměnou pouze to, že na čtyř metrovou dálku sestřelil plechovou postavičku nebo prostě jen obyčejnou prázdnou plechovku od Coca Coly. Nebylo ale tak snadný, jak se může zdát. Flájšmi třeba nesestřelil nic, prý si zapomněl vzít brýle pro noční vidění.

střelnice

Nakonec jsme i tu diskotéku našli. Byla úplně stejně bizardní jako okolní pouťové atrakce. Uvnitř malé budovy bylo asi 20 lidí poslouchající šílenou mixáž středoasijského diskopopu. Překvapivě převládaly holky. Dali jsme pár piv, ale jestliže Flájšmi nesnášel nakupování, tak na diskotéce vyloženě trpěl. I tak jsme chtěli jít s Humpym na parket a zavzpomínat na staré časy v Edinburghu, jenže zrovna když jsme dopíjeli třetí pivo na kuráž, ubral dýdžej na tempu a zařadil ploužáky.
Další zastávkou při honbě za večerním životem bylo Adriano Caffe. Kromě jiného tu měli skvělou vodní dýmku plněnou ledem. Pravda sice za 500SOM, ale nebejt tý zimy, nemělo to chybu. Seděli jsme totiž venku, a ikdyž jsme nafasovali deky, bylo už tak chladno, že ani to pivo nám moc nejelo. Pátrání po večerním biškeckém životě jsme proto ukončili a přes zastávku ve fastfoodu (hamburgr) a večerce (další piva) jsme se vrátili na hostel, kde jsme nad Baltikou 9 uzavřeli naše kyrgyzské dobrodružství.

Den 17.
Biškek - Istanbul - Praha
 
Noc byla hodně krátká. Alkohol se zdaleka nestihl všechen odbourat, ale na vyspávání nebyl čas
Krátká ranní hygiena, rychle sbalit věci do krosen a po tichu opustit spící stále hostel. Došli jsme na Kyjevskou a odtud už autobusem k parčíku, kde začínali svoji cestu maršrutky č.380 mířící k letišti. Měli jsme štěstí, i v nedělním brzkém ránu tu jedna stále. Odpadla nám tak starost shánět taxíka. Jenže maršrutka zkrátka odjede až budu aspoň trochu plná. Opticky jsme sice i s báglama zabírali dost místa, ale pořád to bylo málo. Nebál jsem se, že nestihem check-in. Bál jsem se, jestli v sobě dostatečně dlouho udržím to zlo, které se mi začínalo probouzet ve střevech. Včerejší žranice si pomalu začínala vybírat svou daň.
Check-in stíháme s dostatečným předstihem a ani žádné bláto na hřišti se u mě nekonalo. Ale není to dobrý. Tuším, že si let ještě řádně protrpím. Z rozjímání nás po té, co jsme v letištní hale utratili poslední somy, vyruší úplně cizí pán, jestli jsme prý nenechali v přízemí část zavazadla. Vůbec nechápeme jak na nás přišel, ani proč zrovna my, když v tom se zvedne náš Flájšmi, kterej už věděl, odkud vítr fouká. Při vstupu do haly je rentgen, asi kvůli bombám, protože další rentgen je při odbavení, a ten jeliman tam nechal Foomův stan! To by mě zajímalo, jak by mu to vysvětloval. Ještě že začátečníkům štěstí přeje.
Let do Istanbulu by probíhal zcela standardně, kdyby mi nebylo tak zle. Co chvíli jsem odbíhal na záchod a pokud byly oba záchody v letadle obsazeny, zmocnila se mě panika, protože jsem netušil, kdy to na mě zase přijde. Ani to mě ale neodradilo nespořádat to výborné jídlo, které v Turkish airlines roznášeli. Jen víno jsem k velké radosti přenechal klukům.
Při šestihodinové čekačce v Istanbulu se mi už udělalo líp, takže jsem mohl v poklidu dopsat tenhle ten deník. Kdo ví, kdy se zase někdy někam podívám...