Costa Rica

Cestopis „Costa Rica aneb expedice Zissou teamu“
zaznamenáno Davidem Králem

Účastníci expedice:

Honza Fumfálek – Foom
David Král – Králík
Petr Mošovský – Mošák
Martin Bláha - Bimbo
Radek Poulíček – Poula
Martin Řezáč – Máťa
Lukáš Pouzar - Pepin

Den 0.
příjezd do Frankfurtu

Řádně sbaleni a nesčetněkrát překontrolováni jsme se sešli v Hudečkově ulici k další expedici. Tentokráte se naším cílem stala Střední Amerika, konkrétně Kostarika. V jednu hodinu dorazil i poslední člen expedice, Pepin, a tak už zbýval pouze smluvní přepravce z Liberce.
Máťa dorazil na půl druhou, i se svým megahodným bráchou Jindřichem, který je ochoten se trmácet sedm hodin do Frankfurtu a zpět. Po přivítání a nandání krosen do minibusu jsme vyrazili vstříc novým dobrodružstvím a zážitkům.Nemohu se nezmínit o dopravním prostředku: zelený Citroen vyroben hluboko v minulém století, se nakonec ukázal jako velmi spolehlivý dopravní prostředek.Asi to bylo tím, že výjimečně byla posádka minibusu střízlivá a tak cesta na letiště byla celkem poklidná. Občasné diskuze byly prokládány tichem a jediné pořádné vzrušení bylo čtení Máťova notýsku s, pro něj, nejvíce používanými anglickými frázemi a slovíčky. Navíc, Máťa se od Srí Lanky v angličtině rapidně zlepšil. Teď jen akorát nevíme jestli je to pro nás dobře nebo ne.
Na letiště jsme dorazili s velkou rezervou a tak jsme se před check-in stavili na výborné večeři. Na check-in jsme pak dorazili o něco déle, což se v konečném důsledku ukázalo jako fatální chyba.

letištní hala - Frankfurt

Den 1.
přílet do San Jose, přejezd do Quepos

Po zastávce v Goethe Pub ( další runda piv) a Duty Free Shopu (nákup vína a Jamesona) jsme se naboardovali do letadla. V systému sedaček 2 - 3 - 2 jsem zjistili, že všichni sedíme v prostřední řadě a úplně vzadu. Navíc přímo u záchodů kam chodila chcát a srát půlka letadla (většinou geronti z Germánie). Tudíž taktika zněla jasně: zpráskat se jako psi a přežít těch 10 hodin ve stísněných prostorách pokud možno v bezvědomí. Máťa standartně nasadil laťku hodně vysoko a proto až do podávání večeře bylo o zábavu postaráno. Po několika hodinách přerušovaného spánku nám chyběli ještě 3 hodiny letu. Strávili jsme je dopíjením alkozásob.
Předčasným vrcholem našeho letu pak bylo mezipřistání v Dominikánské republice, kde s náma pilot praštil opravdu nechutně o zem, což mělo za následek vylití hajzlů a nechutný smrad šířící se letadlem. V 7 hodin ráno vzlítáváme do San Jose - CostaRica, kde jsme po necelých 3 hodinách letu. Přistání bylo opět výživné. S Condorem asi létají velmi zkušení piloti.
Co čert nechtěl Pepinova krosna vyjela mezi posledními a po plošném převlečení vyrážíme ven z letištní haly. Po zastávce v bance, kde jsem za 700 dolarů dostal neuvěřitelných 320.000 colónů se na nás vrhají řidiči dodávek. Jako bych už to někdy zažil. Nakonec odoláváme domněle výhodným nabídkám a necháváme se odvést pouze na autobusové nádraží, vzdálené asi 30 minut. Cestou zjišťujeme, že nikdo z nás nemá spojení na místního mobilního operátora, což se později ukáže jako neměnný fakt.
Ani na autobusovém nádraží v hlavním městě Kostariky nerozumějí anglicky a tak s přispěním Bimba kupujeme lístky do Quepos a vyrážíme na předlouhou čtyř hodinovou cestu. Ihned po výstupu na nádraží v Quepos se na nás vrhají lovci okurek, nicméně Máťa je odežene a pak již za pomoci průvodce vybíráme pěkný hotýlek s, pro nás, příznačným jménem Ramus za 10 babek na osobu. Rozmístnění:1. pokoj-Bimbo, Poula, 2.pokoj-já, Máťa, Lucky a 3. pokoj-Foom s Mošákem.

Po nezbytném vybalení vyrážíme hledat internetovou kavárnu, aby naši nejbližší věděli, že jsme na živu. Zbytek dne trávíme víceméně v hospůdce, kde nejenže výborně vaří, ale mají i výborné chlazené pivo značky Imperiál. Bohužel Pepinova špatná karma působí dál a jakoby nestačilo, že na letišti si Poula zaměnil svůj notebook s jiným Germánem, zanechává Lucky baťoh ve zmíněné internetové kavárně, a kterýžto obsahuje "pouze" jeho letenku a pas. Naštěstí vše dobře dopadne a po neplánované procházce se vracíme do naší hospůdky. Spát jdem celkem pozdějc a jelikož moji spolubydlící už spí, vypadá to, že pujdu spát ke klukům z ex-červeného týmu. Navíc mají český Herkules, takže není co řešit.

Den 2.
národní park Manuel Antonio

O půl čtvrté ráno nás budí hřmící hlas Marushky, kterí zjistila, že nespím u sebe v posteli a hledá mě po hotelu. Tímto se ti Máťo dodatečně omlouvám.
V šest ráno skutečný budíček, přičemž náš pokoj překvapivě vstává jako poslední. I tak chytáme bus lehce před sedmou, čímž se stáváme jedněmi z prvních návštěvníků parku, což je dobře. Později se park velmi zaplní. Takhle jsme měli možnost vidět volně žijící mývaly, leguány, opice, motýli, pralesní krysy, létající flipry a jinou havěť, pro kterou neměli naši študovaní biologové pojmenování.

Ačkoliv je park situován u oceánu, nemine nás několik krátkých, ale výživných výstupů. Opět ze mě leje, nejvíc z celé skupiny. Nevadí mi to, aspoň vypotim ty špeky, i když Foom tvrdí, že je to blbost. Stejně domu hubenější nepřijedu, protože co jsme měli zatím možnost ochutnat z kostarické kuchyně, tak to byly samý dobroty.
Po obědě se ustájíme na pláži a vyrážíme do pacifického oceánu, kde poprvé zkouším i svůj podvodní kryt. Snad Pepinova kletba, či spíš moje levé ruce tomu chtěli, že do neprodyšného aquapacku se dostala voda. Pevně doufám, že to dobře dopadne /vsuvka:bohužel, večer to zkouším a foťák ani neštěkne/.

Skóre po prvním koupání je špatné: já, Mošák, Foom a Bimboš jsme různě odřeni na nohách, z čehož Bimboš dost ošklivě. Přesouváme se různě po plážích a serfujeme na parádních vlnách. Zatím bez prken. Úplně vymacerovaní se přesouváme pro změnu do hospody. Připojí se i naše nová kamarádka Heather a společně se super music tam házíme jednoho Imperiala za druhym. Po krásném západu slunce chytáme jeden z posledních busů do Quepos a tento krásně prožitý den uzavíráme v naší hospůdce Dos Locos dobrou pozdní večeří.

Den 3.
přejezd do Uvita a hledání ubytování

Tentokrát spím tam kde mám, což je možná chyba, protože se pořád budim. Zdá se mi o foťáku. Pořád nefunguje. Pořád doufám. Ráno zjišťujeme, že Lucky celou noc probděl a prozvracel. Snad to bude dobrý. Zatím mám pocit, že tenhle turnus je jedna velká katastrofa.
Jdeme se nasnídat do naší hospůdky a v půl devátý odjíždíme do Uvita. Ačkoliv stojíme řádně ve frontě, po příjezdu autobusu nás většina místních předbíhá. Nicméně nakonec si všichni místo na sezení nacházíme a vyrážíme na téměř tříhodinouvou cestu. Z 90 procent místo po asfaltu jedeme po šotolině a tak trpíme nejen my, ale i naše krosny dole v špatně těsnícím kufru autobusu. Zážitkem je tahle cesta, díky naší přítomnosti, samozřejmě i pro ostatní spolucestující, zvlášť když Máťovi přeteče v půli cesty rezervoár a vykonává nutnou potřebu před celým autobusem. Po dvouminutové přestávce a několika pokusech řidiče ujet, vyrážíme dál.

Jsme v cíli přímořského městečka Uvita. A kde je sakra to moře? Průvodce ani pani v informacích nelhala. Moře nacházíme pouze po třech kilometrech chůze v plné polní pod rozžhaveným kostarickým sluncem. Zjišťujeme, že nejsme zas takový mariňáci jak jsme si o sobě mysleli. Jak se však ukázalo, dojít k moři bylo snažší než najít volné ubytování pro sedm lidí. Chvíli chodíme sem a tam a pak s heslem: Problémy se nejlíp řeší v hospodě, jdeme do jedné sednout. Stejně jsme nic od rána nejedli a to už budou skoro dvě hodiny. Jednu nacházíme dokonce i s ubytkem. Vaří suprově, obsluha dokonce mluví anglicky, bohužel jak jinak mají obsazeno.

Po obědě skupina A (já, Foom a samozřejmě španělsky mluvící Bimboš) vyrážíme sehnat bydlení. Nejsme nijak pod tlakem většina je připravena spát pod širákem. Nakonec nacházíme chajdu o dvou pokojích a šesti! lůžkách za 15.000 colónů za pokoj. Po krátké poradě to berem, ačkoliv je jasný, že někdo musí spát na zemi. Rozdělujem se do skupin: 1.pokoj: Máťa s Bimbem na dvojlůžku+Lukáš na singlu, 2.pokoj: Poula s Mošákem na dvojlůžku, já na singlu a Foom se sebeobětoval a spí na zemi.
Po ubytování vyrážíme na pláž. Vlny jsou velký, bohužel nemaj sílu, ale i tak je sranda. Mošák ztrácí hodinky. Co k tomu mám víc napsat? Já už sem celkem smířenej, že už si neudělám ani fotku a tak si hlídám alespoň peníze a pas, abych se měl jak dostat domu.
Jelikož je jasný, že dnes se nám nebude dobře spát, jdeme do hospody dát do žil nějaké uklidňovadlo. Lukáš vybírá jednu, kde bude i kapela. Jedou pěkně od podlahy a nás napadá, že by Bimbo mohl vyplnit přestávku nějakou písničkou. Bimbovi se to nelíbí, jim ano, a tak už Bimbo nesměle vyluzuje první tóny. Vypadá tam chudák fakt osaměle, přitom hraje suprově a i ostatním cca 30 lidem se to líbí. Nad Stádem Koní s Bimbošem zpíváme všichni a to teprv koukaj. Nakonec ještě protočíme tři kola Tequil s červenou limetkou, takže spát odcházíme pěkně zduněný.

Den 4.
lodí za keporkaky, šnorchling

Ráno opět budíček na šestou a přesun do hospody, kde jsme včera obědvali. Klučina co tu dělá, nám slíbil na dnešní noc nocleh a ještě nám domluvil loď. 65 babek je docela raketa, ale pevně věříme, že to bude stát za to.

Moře na téhle pláži ustupuje při odlivu o několik desítek metrů, odjezd je tedy docela sranda, ale zkušený kapitán si ví rady. Počáteční nadšení se po dvou hodinách marného hledání čehokoliv, mění v nepokrytou nudu. Někteří členové posádky dokonce spí. Pesimistickou náladu nezlepší ani mantorejnok (dle Bimba). Když už jsme smířený, že nic neuvidíme, dostává kapitán do vysílačky hlášení o výskytu keporkaka. Máme štěstí. Na dálku asi tři sta metrů jednoho vidíme, respektive jeho velkou zadní ploutev.

Šnorchling u útesů je naopak super. Podmořská fauna je rozmanitá. Poula to úspěšně riskuje s Aquapackem a tak máme první podvodní záběry.
Odpoledne se někteří jdou projít po pláži, někdo fotí hmyz a jinou havěť a zbytek, což jest Máťa a Lukáš zůstávají v chatce. Ano, prokletí se nás drží dál. Už tomu nemůžeme říkat jinak. Máťa zvrací, Lukáš má vysoké horečky a diagnostikuje se na zápal plic. K tomu připočtěme Bimba, který mám před amaterskou operací, jelikož zranění na noze z parku Manuel Antonia začíná nějak natékat. Jako bonus pro zasmání uvádím, že ráno ztratil Bimbo cestou k lodi potápěcí masku a šnorchl. Ohne sranda, dokonce už uvažujeme o nemocnici pro Lukáše.
Večer se dovídáme od Diega odjezd busu a kdo může chodit, jde na večeři do hodně místní restaurace, která nemá licenci na prodávání piva. Spát jdeme velmi brzy, jelikož kvuli busu vstáváme v pět ráno.

Den 5.
příjezd do San Gerardo,zastávka v San Isidro

Ráno hned zjišťujeme stav obyvatel buňky v karanténě (spí spolu Máťa, Lukáš a Poula jako ošetřující sestra /Bimbo raději strávil noc venku v houpací síti/). Máťa ačkoliv celou noc blouznil a podle jeho slov měl blízko k exitusu, je na tom o něco líp. Za to Lukášův stav se nelepší. Je rozhodnuto. Po příjezdu do San Isidra (větší město v horách), vyrazíme hledat doktora. Dvou hodinová cesta standartně přeplněným autobusem ubídá díky brzké ranní hodině docela rychle. Dorážíme do Isidra a s doptáním u místních nacházíme i kliniku. S dopomocí překladatele Bimba určuje doktor léčbu. Jsme rádi, že nás nakonec nenahlásí na policii, protože naše lékárnička obsahuje, zde zakázaný, Acilpirin.
Bus do San Gerardo (odkud budem vyrážet na track na nejvýšší horu Kostariky) odjíždí podle páru (asi Amíků) v 14:30 a tak si uděláme z jedné hospůdky malý squat a vyrážíme po městě na nákupy, či zkusit zavolat našim blízkým. Telefonem mi to vůbec, úspěch slaví až skype. Bohužel našim nefunguje mikrofon, takže se volání změní v oneman show.
Na nádraží vyrážíme s předstihem a tak nám autobus ujíždí jenom o pár minut (bloody Americanos). Bláhově věříme místnímu světskýmu a s nápisem na čelech Los Okurkos, ho sledujeme k nějakýmu prý domluvenýmu taxíku. Samozřejmě s náma chtěl vyjebat a jeho ustavičné vytáčky, mě vytáčí do běla. Nakonec si svépomocí nacházíme tágo za poloviční cenu. Do taxíku by jsme se v pohodě v sedmi vešli, nebejt našich báglů a tak vyrážíme ve seskupení:
V předu: řidič + já s krosnou a dvěma báglama
Ve prostřed: Poula na něm baťoh, Foom+Mošák a Bimbo má na klíně Lukáše
V zádu je pak Máťa zaházenej šesti krosnama. 20 km jedem asi hodinu, jelikož to po čem jedem, lze z těží nazývat cestou. Z doporučení se necháme vyodit u hostelu Maripoza, což je úplně poslední hostel před trackem. Celý hostel je super, ale náš pokoj pro pět lidí je nádherný. Za chvíli doráží i Poula, Foom a Bimboš, který museli vyšlápnout asi kilák od recepce, kde byli zařizovat naši rezervaci pro výstup. Naši dva marodi spí o pár metrů níže v hotelu Uran, kde mají veškerý komfort pro jejich brzké uzdravení.
Po večeři dáváme pár piv a Bimboš nadrženě fotí veškerou havěť, co máme v pokoji nebo před ním. Taky si balíme věci a Foom po totálním přeházením krosny zjišťuje, že opravdu ztratil průvodce. No nic, ještě má Poula anglickýho...

Den 6.
výstup do základního tábora (3400m n.m.)

V 5:30 budíček a za necelou hodinku vyrážíme na 14,5 km dlouho štreku, při které musíme zdolat 2000 výškových metrů. Zdravotně na tom nejsem moc dobře: darebně mě bolí v krku a tělo by raději zalehlo do postele. Naštěstí pro mě Bimbo a Foom cestou vzhůru dost fotí a jelikož v podmínkách deštného pralesa není vůbec snadné pořídit pěknou fotku, mám dost času na odpočinek. Poula s Mošákem si mezitím razí cestu neohroženě kupředu, takže na nás musí vždy někde počkat. Výsledný čas z toho byl opět jak na Adamovce rekordní, ovšem v opačném gardu. To nám ale nevadí, hlavně dojít. Asi kilometr před cílem děláme dobrý skutek a pomáháme místní holčině, která kromě své, musí táhnout ještě otcovu krosnu. Zřejmě značně přecenil své síly. Řízením osudu se nakonec Bimbo a Foom ocitnou na nocleh v jejich pokoji. Naštěstí je dnešní trápení u konce, už vidíme střechu našeho base campu ve výšce 3400 m.n.m. Pokoje jsou po čtyřech a tak Bimbo s Foomem vyfasujou již zmíněné spolunocležníky (Raul a Anie). Mošák si jde hned lehnout, není mu moc dobře. Mě je tak nějak normálně a tak sedím s ostatníma ve stravovací hale, když přichází Anie a oplácí nám dobrý skutek tím, že si nám uvaří čaj. Docela bodne, protože v baráku je děsná zima.

první a podstatná část výstupu vedla pralesem

nad 3000m již byli jen keře a ohořelé stromy po nedávném požáru

Den 7.
výstup na Chirripo

Po otřesné noci, kdy téměř nespím, je pro mě budík zvonící ve 4:15 velkým vysvobozením. Návlékám na sebe osm vrstev různě funkčního oblečení a vyrážíme zdolat nejvyšší horu Kostariky a druhou nejvyšší ve Střední Americe. Pod nohama nám křupají zmrzlé krystalky vody, ale i díky tomu že nefouká vítr, není zas taková zima. Za svitu měsíce pozvolna zdoláváme 5,5 km dlouho trasu k vrcholu. Po rozednění zkoušíme odhadnout, na který kopec vlastně polezeme.

Rozluštění nám dává až několikametrový stoupák, po jehož zdolání teprve vidíme jakej brutál nás ještě čeká. Posledních 500 metrů je to už čistá horolezčina. Po čtyřech zdolávám poslední metry a mačkám ze sebe poslední zbytky sil. KONEČNĚ NA VRCHOLU. Ani né tak euforie, jako se spíš dostavuje úleva. Úleva z toho, že jsme to dokázali a společně vylezli do výšky 3820 m.n.m..

I přes to, že je teprv sedm hodin ráno, nejsme na vrcholu Chirripo sami. Nějací místňáci vstávali asi ještě dřív než my, jelikož náš čas 2,5 hod na vrchol je celkem slušný a cestou jsme nikoho nepotkali. Nahoře docela slušně fouká a tak po sérii fotek a vtipných videí sestupujem do base campu. Krátké občerstvení, pár vzkazů domů a už vyrážíme na závěračný sestup za našimi marody.
První kilometry do nás z boku pere vysokohorské sluníčko, které, ačkoliv je ještě dopoledne, má fakt sílu. Po dosažení stínu pralesa se zdá, že sestup bude již hračka. Omyl. Poslední čtyři kilometry se mění na tupé kmytání nohou doprovázené nepublikovatelnými kletbami. Zvládli jsme to. Po dvou dnech, 42 km v nohách a přes dvou kilometrové převýšení si konečně dáváme v hospodě pořádný jídlo a zapíjíme to lahodnou ananasovou štávou.
Po zkultivování a zbalení bouřlivě debatujeme u kameného kulatého stolu (ano, jako ti rytíři) nad dalšími přesuny, které nás čekají (musíme brát ohled i na Lukáše, kterému bohužel není pořád dobře. Alespoň že Máťa se uzdravil. Možná že až moc). Variant je mnoho, stejně tak nápadů, čeká nás totiž velký přesun až ke Karibiku. Nakonec to necháváme koňovi, jelikož poslední slovo bude mít taxikář Jimmy, který pro nás jede. Ano, je to ten samý taxikář, co nás sem vezl. Jimmy je fakt borec. Alespoň jednou jsme měli štěstí, že jsme ho potkali. Kýve na naší nabídku dopravit nás až do San Jose a poté co ho Máťa ukecá ve španělštině z 80.000 na 72.000 colónů (144 dolarů), zbývá už jen vymyslet jak tu cestu v autě pro pět v osmi lidech (plus krosny) přežijem.Ze San Isidra do San Jose je to pouhých 139 km + hodinka darebně kamenitý cesty než se vůbec do San Isidra dostanem. Výsledek je o něco lepší než minule.
Vepředu: taxikář Jimmy, Máťa s krosnou a dvěma baťohama
Veprostřed: Lucky, Poula, Foom a Mošák
Vzadu: šest krosen a na nich já a Bimbo ve značně krkolomných polohách.
Cestou se ukázalo, že dostat se do San Jose defacto znamená přejet jeden kopec. Kopec který má přes tři tisíce metrů. Jimmyho džíp si to funí 50 km do kopce a v těch 80 km dolů se teprve ukáže Jimmyho pravá tvář. To co zažíváme, můžeme bez srandy nazvat jízdou smrti a my jsme velmi rádi za každý náklaďák, který nás aspoň na chvilinku zbrzdí, než ho Jimmy předjede přes dvojitou plnou, nejlépe v husté mlze. Trošku úzko je nám i ve chvíli, kdy nás zastavuje policejní hlídka, ale zdá se, že mít dva lidi narvaný v kufru auta je v Kostarice úplně normální a tak jim Bimbo mává bosou nohou přes zamlžené zadní okno.
V San Jose zastavujeme na benzínce, prokrvujeme ztuhlé údy a vyprazdňujeme měchýře. Opět se na nás lepí nějakej světskej a jelikož Jimmy San Jose nemá úplně zmáklý, přesedám s Foomem a Bimbošem ke světskýmu a jedeme do nějakýho zaručeně levnýho hotelu blízko autobusáku. Prý. Tenhle pocit už jsme tu jednou zažili a z rádia nám opět vesele vyhrává kapela Los Okurkos! O chvíli později se moje předtucha stává skutečností. Sice opravdu zastavujeme u hotelu blízko autobusáku, ale za dva pokoje chtěj 150$ !! Naštěstí recepční je prima kluk mluvící anglicky a tak nás posílá do blízkého backpackru. Tukan za volantem nás s kyselim ksichtem zaváží sice k jinému, ale místo pro nás maj, tak už to neřešíme. Drsně házim světskýmu dvě třetiny rita na kapotu a odcházíme se ubytovat. Poula mi cestou řiká, že drsný je dát jenom půlku. Byl v Londýně, tak mu věřim.
"Recepční" je nahulenej stejně tak i půlka osazenstva v hale a tak při rozdělování pokojů vzniká docela chaos a nejeden nocležník je probuzen. V nastalém rošambu se na mě s Marushkou usmálo štěstí, protože sme nafasovali pokoj sami pro sebe. Smůlu má opět Pepin: z jeho postele ho po usnutí vyhazuje nějakej vocas. Ještě že mu jí stačil řádně propotit.
Před usnutím kejchnem láhev vína a po půlnoci konečně usínáme. Máme za sebou docela dlouhej a náročnej den.

Den 8.
přesun do Tortuguera

Budík v 5:40 je krutej. Na ranní sprchu kašlu, zas tolik nesmrdím. Vyrážíme na autobusák, který je fakt docela blízko. Klasika. První autobus nám o 10 minut ujíždí a další jede už za dvě hodiny. No nic, aspoň máme čas nakoupit snídani a konečně dát karty- Mošák opět ani jednou neprohrává.
Fajnovým autobusem po dalších dvou hodinách přijíždíme do Cariari, kde by jsme měli přesednout na loď. Přesedáme, ale až po hodině a půl drkocání se po banánových plantážích plným autobusem, kde je snad 50°. Loď vypadá, že se udrží nad hladinou ponoru, ale říčka moc průplavná nevypadá. Bubák to má ale zmáklý a tak jenom jednou skončíme na mělčině a jenom jednou půl hodiny opravuje motor.

Zprvu dobrodružství, kdy lze kolem úzké říčky pozorovat Kostarickou přírodu, se mění v nekonečnou nudu, když už se plavíme na širokém kanálu a všechni ostatní lodě jsou rychlejší než my.
Hned po přírazu se nás ujímá průvodce, ukazuje nám bungalovy a podává informace o možnostech v Tortugueru. Nakonec vybíráme jeden celkem pěkný za 10$ na osobu.
Po vynikající večeři prozkoumáváme těch pár krámků kolem "hlavní třídy". Mimo jiné zjišťujeme, že letadlo do San Jose by nás přišlo na 86$/osobu. Téměř uměním se však stává najít krám, kde nám prodají alespoň kapičku rumu. Rozhodli jsme se totiž šetřit a místo v hospodě se přiopíjet doma. Alkohol si k nám však cestu nakonec našel a tak mohla začít malá oslava mých narozenin, která s postupujícím večerem přerostla v darebnej restart, kde dokonce nechyběly ani holky z naší rodné země. Restartovalo se dlouho po půlnoci a tak mám o tomto dění pouze kusé informace. A to co si pamatuji, sem stejně psát nemůžu, viz Máťovo krásné čokowoko.
Velmi vážně se však diskutovalo o letadle.

Den 9.
relax v Želvákově

Aby to nevypadalo, že nás už prokletí opustilo, tak zaznamenávám, že jsme chudší o monopod, adaptér a co je vůbec nejhorší-španělský slovníček. Teď jsme totálně závislý na Bimbovi, což taky není moc dobrá zpráva. Jestli ztratíme i jeho, tak umřeme hlady někde džungli. Alespoň že Lukášovi už je mnohem lépe.
Vzbuzen Mošákem v osm ráno je sice nejdéle, kdy jsem tady vstával, ale po prokalené noci je to stejně brzo. Máme ale naplánovaný krátký výlet do džungle, tak se nedá nic dělat. Vyrážíme tedy do národního parku, kde je k vidění roztodivná fauna i flóra a nakonec je z toho pěkná dvouhodinová - střízlivěcí procházka.
Jinak je na zbytek dne naplánován spíše odpočinek na pláži. Bohužel, téměř ihned po pověšení čerstvě vypraného prádla propuká nefalšovaný tropický liják a tak se uchylujeme do houpacích sítí, kecáme a popíjíme vínko. Hlavně se však rozhodujeme, že ráno dáme další dobrodružství a to let do San Jose jednomotorákem.

Ve tři přestává pršet, vyrážíme tedy koupit letenky a nějaké suroviny na večeři, jelikož jsme rozšířili spořící program i na jídlo a tak si budeme i vařit. Mošák s Lukášem mají špagety s lančmítem, Bimbo s Foomem párky a my kuřecí prsíčka se šťouchanýma bramborami a rajčatovým salátem.
V devět jdeme spát, to lenošení je hrozně unavující a taky vstáváme v 5:30.

Den 10.
přesun do Monteverde

S chlápkem, co nám prodal letenky, máme sraz před jeho officem. Za 2000 colónů/os nás hodí svojí lodí na letiště. Trošku mu sice zamotáme hlavu s krosnama, ale nakonec se v pohodě vejdeme.
S předstihem čekáme na konci celkem rovný runwaye a natáčíme přistání našeho letadýlka. Jsme celkem příjemně překvapeni, jelikož místo očekávané jedné vidíme vrtule dvě. Za chvilku zjišťujeme, že to samozřejmě není naše. Náš jednovrtulák přilétá vzápětí a vypadá taky dobře, tak to snad přežijeme, nebo aspoň někdo.
Půl hodinková cesta (jaký to rozdíl proti trmácení se do Tortuguera) ubíhá rychle a až na turbulence nad San Jose i poklidně a tak máme čas pozorovat dění venku i v "kabině" pilotů. Letět totiž v 12 místném letadýlku v nějakých dvou-třech kilometrech a pozorovat práci pilotů, je docela zážitek.
Z letiště si bereme za 20$ dolarů tágo. Polosvětskej, když zjistí že jedem do Monteverde, přichází s nabídkou 25$/os, ale to odmítáme. Jsme přece ve spořícím režimu. Kupujeme tedy lístky na bus za 4$ na osobu a vyrážíme i s krosnama najít banku. Jednu nacházíme přímo na hlavní třídě a tak po směnění rozbijeme tábor přímo na náměstí a vyrážíme na nákupy, neb máme celkem dost času do odjezdu.
V půl třetí nasedáme na celkem normální bus. Jsme řádně vybaveni, protože nás podle průvodce čeká 4 1/2 hodiny dlouhá cesta. V reálu to bylo ještě o půl hodinu víc. Po příjezdu se necháváme odchytnout šikovnou holčinou a za 9$/os i se snídaní nás ubytovává v celkem normálním hostelu. Na večeři jdeme do blízké hospůdky, kde téměř sedíme u domácích v obýváku a i to jídlo je hodně domácí, zvláště Poulova a Bimbošova tortila se sýrem.
Večer přijímáme pozvání od slečny domácí a jdeme trochu popít do Amigos bar. Prdlajs bar, je to normální vesnická diskotéka akorát v Kostarickém prostředí. Dokonce platíme 1000 colónů vstupný a už kolem desátý jsme svědky první bitky. Moc cizinců tu není, ale strach nemáme, Máťova postava budí respekt. Zábava začne akcelerovat po zjištění, že rum s colou stojí 1000 colónů. Z baru se přesouváme na after párty k nám na pokoj ... bez komentáře, bez komentáře, BEZ KOMENTÁŘE!!!

Den 11.
Canopy in Monteverde

Ráno se budíme každý ve stavu, v jakém si zaslouží. Snídaně v ceně hostelu není úplně podle našich představ a tak vyrážíme s Máťou do města. Aspoň můžeme probrat minulou noc, kterou jsme strávili spolu na jednolůžáku. Ještě teď mi není jasný, jak jsme to mohli přežít.

V 11 nás nabírá dodávka a vyrážíme za dalším adrenalinem, tentokrát na Canopy, což jak zhruba tušíme, by mělo být ježdění na lanech v lese. Nakonec se z toho vyklubal celkem slušnej adrenalin. Zažili jsme několika set metrové přejezdy nad údolím, kratší sešupy v lese a na závěr nás poslali na Tarzanovo lano. To zhoupnutí se do prázdna jsem musel ještě chvilku rozdejchávat, ale jinak parádní zážitky.
Odpoledne se už nikomu přesouvat nechtělo, tak jsme trochu nakupovali a vařili. Tentokrát byl roastbeef s opečeným bramborem.

canopy

Den 12.
Arenal

Ráno, po ose jeep-boat-jeep, vyrážíme do osady La Fortuna nad nímž ční jedna z deseti nejaktivnějších sopek na světě: Arenal. Cesta se trochu vleče, zvláště na lodi, které opět vypadává motor. Ostatní pasažéři jsou trochu nervózní, ale nás tahle situace nemůže vůbec rozhodit. Navíc není ani nuda, popíjí se slivovička a hraje na kytaru. Ano kytaru. Včera jsme si totiž za 110$ koupili pěknou španělku a tak bavíme celou loď českými songy.

nejvíc outdoorovejch backpackr

Ubytováváme se v backpackru za 10$/os i s pěkným bazénem, ze kterého je vidět na kráter sopky. Nafasovali jsme pokoj s holkama i klukama z čehož ty holky maj na postelích fakt bordel. A taky kdo by si bral na cesty časopisy tipu ELLE.
Z rozličné nabídky výletů jsme si vybrali kombinovaný výlet s procházkou v džungli, kolem sopky a návštěvou termálních pramenů.

Trek byl celkem fajn. Za hodinku jsme prošli les a viděli několik druhů ptáků, opice a lenochoda. Postupně se stmívalo a nás převezli na druhou stranu úpatí sopky. Jelikož byl ale vrchol sopky zahalen v mracích, žádné velké představení jsme nečekali. Stalo se ovšem něco nečekaného a tak jsme mohli nakonec ze vzdálenosti dvou kilometrů, pozorovat vystřelující žhavé lávové kameny, což bylo pro všechny fantastický zážitek.

Závěrečné dvě hodiny výletu jsme strávili v sice hodně komerčních termálních lázních, ale to nám neubralo nic z té pohody, kterou jsme zažívali na kamenném lehátku omýláni 46°C vodou. Jako správný outdooráci jsme vyzkoušeli i dvě klouzačky, před kterými nás naše průvodkyně varovala. Rovná byla rychlá ale v pohodě, ale ta točitá svině nás řádně všechny pokopala. Nejsem si jistý, jestli by vůbec taková hrůza byla v Evropě povolena.

O půlnoci ještě někteří vyrazili do karaoke baru, který úspěšně pomohli zavřít a hlásili dobu příchodu na třetí ráno.

Den 13.
přejezd na pláže (pacifik)

Po dlouhém rozhodování jsme bohužel vyškrtli z plánů vyhaslí vulkán a rozhodli se vyrazit přímo na pláže. Cestování po Kostarice za použití hromadné dopravy je bohužel velmi časově náročné a tak jsme měli před sebou celý den na cestě, korunovaný třemi přestupy, což po předešlých zkušenostech vnášelo trochu pochyb, zda-li vůbec zvládneme až k moři přejet.
Spoje však překvapivě navazovali a tak jsme byli po páté (po osmi hodinách úmorného cestování) v Tamarindu. Hned jsme se nechali odchytnout místním borcem v pickupu, který nás šmahem převezl zpět přes celé městečko a ukázal nám svojí haciendu. Cestou jsme ho sice stáhli z 18$ na 10$/os, ale po prohlídce usuzujeme, že nás může potkat i něco lepšího. Po dvou kilometrové procházce s krosnama na zádech se ještě rádi vracíme k našemu amígovi. Časem se ukáže, že líp jsme si vybrat nemohli. A veselá zpráva na závěr: Bimbo ztratil Zissou mikinu.

Den 14.
surfování v Tamarindu

Na sedmou stáváme a vyrážíme do půjčovny surfů. Ohledně výběru prken jsou sice trochu zmatky, ale nakonec vybereme výstavní přiměřeně dlouhý (rozuměj nejdelší co tam měli) kousky a hned je jdeme vyzkoušet.Co na tom, že vlny moc nejsou. Po pár vlnách cítíme, že to bude dobrý. A taky že jo. Já, Foom a Mošák se stavíme na prkna a chvilku jedem na vlně. Je to fakt nádherný pocit.
Po ranním surfováním se necháváme hodit domácím do supermarketu Megasuper. Po zjištění, že kilo tuňáka stojí necelé tři stovky, se Máťa nabízí, že nám k večeři udělá steaky. Všichni jsou pro. Večer vyrážíme do vln. Vidět zapadat slunce do moře a přitom čekat na vlnu, kterou pak sjedeš, je fakt nepopsatelný pocit.
Již skoro za tmy spěcháme zpět, aby jsme pomohli Máťovi s večeří. Šéfkuchař si do koncepce nenechá moc zasahovat a tak na nás zbudou jen pomocné práce, jako škrabání brambor a mytí salátu. Ve finále ovšem vykouzluje takovou dobrotu, že se všichni olizujeme až za ušima. Dobrá zpráva večera je, že jsme použili pouze půlku tuňáka, tudíž zítra nás ta samá chuťovka čeká znova. Špatná zpráva je, že nám někdo v noci vychlastal 3-litrovej demižón s vínem, několik piv, uzmul kostarické cigarety a že bar je plnej hnusnejch Němek.

Den 15.
mrdokvas na pláži

Brzy ráno vyrážej kluci do vln a já jdu do města na net. Přeci jen to je doba, co jsem se neozval. Večer zase vyrážíme do vln. Dáváme i ty větší a to je panečku fofr. Dokonce se vezou už i začátečníci Bimboš s Lukášem. Večerní žranici netřeba komentovat. Máťo děkujem.

Den 16.
to samý jako včera

Ráno vstávám ještě skoro za tmy a vyrážím chytat první vlny. Kluci doráží za chvilku vybaveni foťáky i kamerou a tak vznikají první záběry surfařů z Milevska a okolí. S přestávkami na jídlo a voraz surfujeme až do slunce západu. Večer je opět v Máťově podání a opět se servíruje steak z tuňáka.

Po večeři se dohadujeme o dalším cestování. Přeci jen nechceme zůstat celou dobu na jedné pláži. Je to tu hezký, to jo, ale už se tu začínáme trochu nudit. Je to složité rozhodování, protože dál nás posunou pouze dvě varianty a obě jsou pro nás špatné. Buď vyplácneme 35$/os a pojedeme s domácího kamarádem, nebo strávíme den a půl na cestě. Po chvíli toho necháme a jdeme do města najít konečně ten bar kam chodí holky co vídáme na plážích. Po projití celého městečka zjišťujeme, že nejvíc to je rozjetý v Crazy Monkey baru, kde už jsme byli první večer na večeři, která byla sice dobrá, ale drahá a tak se vracíme na house a pijeme z našich zdrojů. Někteří jdou spát a některým to přeci jen nedá a jdou se do baru kouknout. Párty to teda byla hodně rozjetá a restart byl taky kvalitní.

Den 17.
už opravdu poslední den na téhle pláži

Ranní budíček přespím jen o čtyři hodiny, což zásadním způsobem určuje ráz celého dne. Jediný co stojí za zmínku, je úspěšné poslání pohledů, vrácení prkna a skypování s našima a Lucíkem. Na odpoledne si naordinovávám tříhodinovou procházku po pláži. Úžasná věc. Tři hodiny jsem nepromluvil ani slovo, dal si dvě pivka, koukal na surfaře a sbíral mušle. Kluci byli šnorchlovat, nakupovat a posílat pohledy.
Mezitím se ubytovalo na baráku osm různě tvarovaných Kanaďanek. Chudák holky netuší do čeho jdou.
Večer se všichni střetáváme v hnedle přeplněné kuchyni, navazujeme freundschaft a podle jejich nákupu zjišťujeme, že holky asi budou pěkný Norky.
Po večeři, kdy tuňáka vystřídá kráva (taky steak), domlouváme s holkama house party. Stejně tak jako sem nevěřil, že jsem schopnej bejt přežranej tuňáka, tak stejně tak sem netušil koho to máme na baráku. Hraje se na kytaru, zpívá se a pije jako o závod a hlavně nám holky ukazujou věci, které jsme v životě od holek neviděli. Ve finále se přeřváváme ve zpívání hymen a fandění a po půlnoci jdeme spát, jelikož se ráno přesouváme.
P.S. Radek má novou přezdívku: Red Dick.

Den 18.
přejezd do Montezumy

V devět nás vyzvedává domácího amígo, pro kterého jsme se nakonec rozhodli.Auto je velký, ale né dostatečně a tak musí 6 ze 7 krosen na střechu. Shodou okolností se moje krosna na střechu nevešla, tudíž mám mnohem klidnější cestu, protože frajer za volantem po propařené sobotní noci nepůsobí moc jistým dojmem. Na klidu nepřidává ani neustále ucházející kolo.
Po čtyřech hodinách dorážíme do malé vesničky jménem Montezuma. Beze ztrát. Ubytování nám zajišťuje šofér u jeho příbuzných. Hotýlek přímo na pláži, cena normální, jen ty pokoje jsou trochu malé a navíc mají jen malé dvojlůžka. Stará se mnou nechce spát, prej s sebou moc házim, tak nafasuju Radečka.
Po ubytování vyrážíme na průzkum. Hlavně nás zajímají krámky se suvenýrama, protože je ještě nemáme moc pořešený.
Po večeři jdeme v poklidu spát.

Den 19.
Montezuma

Dopoledne vyrážíme celá banda na menší trek, na jehož konci by nás měl čekat vodopád. Průvodce nelhal a po 20 minutách volné chůze přicházíme k asi dvaceti metrovému vodopádu. Kdosi nás již předběhl a proto neleníme a jdeme se pořádně vyblbnout. Přicházejí další lidé, ale ti nemají šanci se k vodopádu dostat. Až po nafocení několika serií fotek skoků z úpatí vodopádu dáváme šanci i ostatním a vracíme se na náš hotýlek Arenas.

Odpoledne trávíme většinou po nákupech nebo lelkováním v houpacích sítích. S nákupem suvenýrů to je složitější než jsme čekali, jelikož Montezuma je tak trochu jiná vesnice. Zdá se, že si tohle místo vybrali noví i zastydlí hipíci za svůj domov a tak lze potkat na ulici opravdu výstavní kousky. Samozřejmě je tady i hodně obyčejných turistů, teda spíše turistek.
Později vyrážíme se svou milou na romantickou večeři. Marushka vybírá otevřenou restauraci s velkým grilem a vybírá znamenitě. Celá ryba připravena téměř němým kuchařem byla vskutku výborná.
Večer sedíme u kamenného stolu mezi palmami, popíjíme a hrajeme na kytaru, kterou si chce pořád někdo půjčit. Kromě toho nás navštěvuje několik velkých individuí. Ve dvě ráno jdeme s Marushkou na další večeři, kterou si už kvůli větší spotřebě rumu moc nepamatuju a až ráno zjišťuju po čem mě vlastně pálí zadeček.

Den 20.
ostrov Tortuga

Předchozí den jsme si koupili výlet na ostrov Tortuga za 40 doláčů/os a tak před desátou čekáme před kanceláří Zuma Tours. Teda nečekáme všichni, Máťa a Ráďa zůstali v hotýlku. Loď vypadá spolehlivě, kapitán je sice klouček, ale anglicky nám vysvětluje jak bude celodenní výlet vypadat. Cestou k ostrovu se na nás usměje štěstí v nebývale velké míře, když máme šanci na vzdálenost asi sto metrů, pozorovat skupinku delfínů.
Ostrov Tortuga je malý neobydlený kus země a na první pohled vypadá pěkně nehostinně. Z odvrácené strany moře je však 300 metrová pláž s bílým pískem a palmovým hájem. Ještě než přirazíme k ostrovu nás čeká první 40 minutové šnorchlování. Rybiček je vidět dost, včetně celých hejn, ale viditelnost není moc dobrá. Snad ale nějaký fotky vyjdou.

Před obědem, ke kterému máme rybu, máme ještě chvilku čas na prozkoumání pláže. Ukazuje se, že krámek se suvenýry, který hlídá velký barevný papouch, má větší výběr než ty naše na pevnině. Zpětně lituju rozhodnutí nebrat si s sebou moc peněz, ale Bimbo říká, že mi něco půjčí.

Po celkem fajn obědě, nákupech a opalování opouštíme ostrov a čeká nás druhé šnorchlování. Tentokrát je viditelnost mnohem lepší a i rybiček je víc. Fakt paráda. S naší lodí se sláva Bohu nic nestalo, což ale nemůže říct posádka druhé lodi, které totálně zdechnul motor.Nezbývá se tedy pro nebožáky vrátit a zachránit je tak před jistou smrtí. Večer jdeme na společnou večeři do stejné restaurace, kde jsme byli včera s Máťou. Je to náš poslední večer na pláži a nostalgie začíná pomalu prosakovat ze všech pórů. Trochu rekapitulujeme naše zážitky, i když stejně vždycky skončíme u sexu, jelikož po třech týdnech celibátu dosahuje sexuální frustrace stěží měřitelných hodnot.
Při dokupování zásob Corteze potkáváme Heather, se kterou jsme byli v Queposu, a pozvali jí na večerní program. Rozhodli jsme se totiž poslední noc pořádně oslavit a to včetně pořádného ohně na pláži. Ve finále z toho byla multinárodní párty za účasti lidí z: Čech, Ameriky, Kanady, Slovinska, Rakouska,Švýcarska, Izraele a nezvaných Kostaričanů. Zpívalo a pilo se dlouho do noci. Myslím si, že to byla velmi podařená párty.

Den 21.
přesun do San Jose

Ráno sedáme na přímí autobus do San Jose, s tím že nás čeká hodinu a půl dlouhý přesun trajektem po moři. Po náročné noci většina pospává, takže není o čem psát. Po příjezdu nacházíme celkem pěkný a levný hotýlek přímo u autobusového nádraží. Jelikož jsme celý den nic pořádného nejedli vyrážíme do nedalekého centra na sváču a utratit poslední colóny. Z plánované svačinky v místním fast-foodu se stane velká žranice za málo peněz.
Během obcházení obchodů jsme svědky situace, kdy pouliční prodavači mající své zboží na dekách, během pár sekund sbalí svůj "krám" a mizí v davu. My zůstáváme opařeni stát do chvíle než pochopíme, že celá tato akce je kvůli blížícímu se policajtovi.
Cestou zpět kupujeme celé kuře, víno a pití na večeři a jdeme na hotel. Po sérii karetních partií, ohlodání kuřete na kost a vypití vína jdeme na kutě.

Den 22.
odlet do Frankfurtu

Včerejší odpoledne objednaný taxík již netrpělivě čeká před hotelem, což je známka toho, že náš odlet z dovolené je již tady. Taková dochvilnost není u místních obvyklá, ale zřejmě tuší slušné rito, tak si raději přivstal. Samozřejmě si říká o 30 doláčů, což je o 10 víc než jsme platili cestou z letiště. Nikdo už nemá sílu se s taxikářem hádat a tak mu dáváme vlastně celý zbytek banku. Aspoň si nemusíme složitě rozdělovat těch pár dolarů.
Na letišti jsme včas, ale opět ne dostatečně, jelikož před přepážkou Condoru se už vlní fronta německých gerontů. Některé vrásčité tváře jsou mi povědomé ještě z letu sem. Jak záhy zjišťujeme, fronta není to nejhorší co nás na letišti čeká. Čekání na odbavení nám "zpříjemňuje" letištní poskok, který nás neustále přemisťuje či posílá zaplatit odletovou taxu 26$. Myslím, že nejeden z nás by mu s chutí zamáčkl žvýkačku do oka, možná i do obou. Když už máme všechny papíry vyplněny a orazítkovány, čeká nás před odbavením poslední pruda a to prohledání krosen. Ano těch přeplněných a pečlivě zabalených krosen. Naštěstí celá procedura spočívá v zastrčení ruky šmátralky kam jen to krosna dovolí. Moje po okraj naplněná krosna toho moc nedovolila, takže pokud ty hadi a papoušci let přežijou, budu mít letenku zaplacenou. Podaří se nám vyjednat i docela dobrý seating, nesedíme u hajzlů a máme jednu dvojsedačku u okna. Shodou okolností připadla mě a Máťovi.
Let sám o sobě byl už je velká 13 hodinová nuda. Máťa při prvních turbulencích zjistil, že prostě střízlivej lítat nemůže a začal si objednávat víno. Lukášova brilantní taktika jak překonat jet leg se ukázala jako neúčinná a my ostatní jsme se zkrátka více či méně úspěšně pokoušeli spát nebo se dívali na filmy.

Den 23.
návrat domů

Po probdělé noci přistáváme v šest ráno ve Frankfurtu. I když noci... naše těla mají pořád ještě hodinu před půlnocí, což je doba, kdy jsme to leckdy teprve začali rozjíždět.
Nicméně je sedm ráno, venku 2°C, my nasedáme do známého Citroenu, což je jasná známka toho, že jsme zpátky v Evropě. Jako řidič tentokrát dorazil sám majitel auta a pan Řezáč, za což jsme jim moc vděčni.
Nečekal jsem, že bude vůbec o čem psát při cestě do Čech. Maximálně o tom jak všichni spali. Kdepak. Při tomhle výletu se může stát úplně všechno, jak jsme se nejednou přesvědčili. Takže tedy, starou školou vychovaný majitel vozu bere na německé benzínce nafty jen nezbytné množství pro dojezd do Čech. Konečně usínám, když mě však budí ruch v autě. Došla nám nafta! Setrvačností dojíždíme několik set metrů a sjíždíme na exit. Pan Řezáč s Ráďou se ujímají úkolu sehnat v nedaleké vesnici naftu. Po chvíli Ráďa stopuje borce v levném sporťáku. Odjíždějí kamsi spolu, což znamená, že Němec bude buď hodnej, nebo bude Poulu osahávat. Za chvíli se vracejí. Bez nafty. Problém byl v chybějícím kanystru. Po dotankování peněz Poula a extrémě hodný Němec odjíždějí na 8 km vzdálenou hraniční pumpu a vracejí se konečně s trochou nafty. Konečně můžeme pokračovat a do Prahy se naštěstí už nic nestalo. Vyzvedávám auto a přes jakousi prdel u Strakonic, kde bydlí velký vědec Bimbo, dorážíme do Milevska.
Večer máme ještě sraz u Ládi, aby jsme tu dovolenou stylově zapili. Bohužel zrovna je v kulturáku ples seniorů a tak chtě nechtě, musíme vzít s sebou i Míšu, aby nás pustili dál. Ne, samozřejmě pro nás má Láďa salónek. Každopádně párty to byla nad očekávání velmi podařená a kromě mě to ostatní protáhli až do ranních hodin. A to už je opravdu vše.

Tatry 2007

Tatry - 14.-17.6.2007

1. den

příjezd do Tatranské Lomnice

Po devíti měsíční známosti s Lucíkem bylo načase prověřit pevnost našeho vztahu nějakou dovolenou. Ideální se zdála být nabídka od Starýho na prodloužený víkend v Tatrách každoročně pořádaný partou Hraničářů. Známe byli jejich alkoholické historky i smysl pro humor,takže o důvod víc proč se přidat.

Kéžby na šesti hodinové cestě do Tatranské Lomnice nebylo nic zajímavého. Bylo, bohužel. Nechme stranou tátovo mentorování Lucíka, kdy se dozvěděla jak se řekne slovensky čáp a další užitečné rady do života. Hlavní událost, která posléze určila ráz celého výletu, se stala v kopci u hradu Buchlov, jmenovitě v hospodě U Trampa. Na tomto kultovním místě pro všechny žrouty asfaltu jsme prostě museli zastavit, jak jsem se dozvěděl. Pan majitel má asi taky hodně kamarádů u hygieny, protože podmínky byly vskutku trampské. Ale co, jedl jsem už v horších podmínkách, takže jsem si s klidným svědomím objednal zelňačku...

Následovala už jen zastávka v Bešeňové, která je vyhlášená pro svoje halušky (já si dal smažák) a po krátkém bloudění v Popradu parkujem před naší chatou. Dorazili jsme první, takže máme aspon čas si jí prohlídnout a zabrat nějaký pěkný pokoj. Během večera najíždějí ostatní: Maříkovci, Stříbňáci, Zdeněk Ševčík s dcerou, Pavel Šprencl a Šturzovi. Po ubytování následuje klasický scénář: dolévání půlitrů, posléze panáků a během toho ličení zážitků, co kdo kde prožil. Většina se skoro rok neviděla, tak bylo o čem. Když se kolem jedenácté pustil Zdeněk do dělání své speciality, slivovicí flabované sušené švestky obalené ve slanině, cítil jsem, že něco není v pořádku. Většinou ale zažívacími problémy netrpím, takže jsem tomu zprvu nevěnoval pozornost. Před půlnocí jdem na kutě. Mě je čim dál tim hůř, ale třeba to do rána přejde. V jednu nás budí hluk, který můžou vydávat jen ožralí lidi jdoucí do schodů. Mám neblahé tušení, že se na nás něco chystá. Zamykáme. Naštěstí se dav zastaví jedny dveře před náma. Šturza má narozeniny... uff, pro tentokrát ušetřeni. O dvě hodiny později se opět budím. Tušim, že to bude tím, že mam propocenej polštář, peřinu, prostěradlo, matraci a nevim jestli budu spíš zvracet nebo to pujde horem. Záchod je naštěstí blízko. Záchod je bohužel hrozně blízko. Do hrobového ticha noci se ozývají příšerné zvuky, asi jako když to Kraken přežene s Gutalaxem. Lucík odložil růžové brýle. Konec romantických představ. Po totálním spodním vyprázdění se vracím na propocené lože. Lucík se o mě stará a dopuje mě nějakýma práškama. V křečích a na mokré postely vyhlížím k ránu a proklínám hospodu U Trampa.

Šturza měl narozeniny

2. den

Velká Sviš´tovka (2028)

Nejen smysl pro humor a alkohol charakterizuje tuhle grupu. Ale taky po prohýřené noci se ráno zbalit a vyrazit na tůru, což mě velmi imponuje. Jelikož jsem po týdnu na Gardě byl zvyklí na něco jiného, mám ráno docela hoňky. Až za pochodu se taky dozvídám trasu dnešní tůry: lanovkou na Skalnaté pleso, přes Velkou Svišťovku na Zelené pleso a pak už jen sestup k silnici. Žádné velké výšlapy a já sem za to velmi rád. Jen vůbec dojít na lanovku mi dává docela zabrat, večerní vzpoura trávícího traktu mi sebrala všechny síly. Naštěstí nás lanovka vyváží o nějakých 800 výškových metrů až na Skalnaté pleso (1751) a to i přesto, že jsme se pokusili v mezistanici vystoupit. Z lanovky je taky krásně vidět jakou paseku napáchala vichřice před třemi lety.

Skalnaté pleso, v pozadí Lomnický štít

Na Skalnatém plese do sebe pokouším natlačit alespoň tatranku, mezitím co čekáme na ostatní. Společně pak kolem hvězdárny vyrážíme směrem na Velkou Svišťovku. Těch 300 vejškovejch je tak maximum co jsem dneska schopen přežít. Cesta po velký balvanech by byla i příjemná, nebýt těch křečí v břiše. V maximálně úsporné režimu sunu nohu za nohou a vůbec mi nevadí, že jsme poslední. Je pěkně a výhledy do krajiny sou impozantní. Na vrchol Velké Svišťovky už ale přeci jen dorážíme ve svižnějším tempu. Už není pěkně. Ba co víc, je hnusně. Kolem se honí mraky a vypadá to, že asi zmoknem.

vrcholovka

Rychle se fotíme a převlékáme do nepromokavých svršků. Teda až na mě, nejsem ještě na tyhle případy moc vybavenej, takže beru za vděk obyčejnou bundou od Lucíka. Hodí se. Z vrcholu je vidět cíl naší cesty chata u Zeleného plesa (1550). Že to bude sešup o tom není pochyb, ani to že to bude trochu adrenalin, jelikož docela prší a na mokrých kamenech to docela klouže, nemluvě o sestupu kolem potoka, kde to bylo i s řetězama. Lucík to ale statečně zvládnul.

sestup kolem potoka

Za vytrvalého deště jsme se konečně sestoupali k chatě. Proč se Zelenému plesu říká zelené, bylo celkem zřejmé. Kupodivu je opravdu zelené. Uvnitř chaty se tísnilo množství lidu, takže jediné volné stoly byly sice pod střechou ale venku. Naštěstí jsme si chytře počkali až odejde snad celá školní třída a najednou bylo místa dost i u topení, což jsme opravdu potřebovali. Lucíka nové outdoorové boty nevydrželi nápor deště a ponožky byly durch. Naoplátku jak se o mě hezky v noci starala jsem jí koupil za nekřesťanské peníze nové ponožky a v kombinaci s igelitovými pytlíky byly nožky zase v suchu.

Chata u Zeleného plesa

Počasí na horách je opravdu nevyzpytatelné. Během oběda se krásně vyčasilo, takže následný příjemný sestup kolem Zeleného (jak jinak) potoka dává zapomenout na křeče v břiše. Po žlutý, modrý a zase žlutý dorážíme až k silnici. Od zastávka Biela voda to sice k chatě není daleko, i tak ale každý, a hlavně já, uvítají, když pro nás dorazí Silva ve velkém Mercedesu.
Večer se ve venkovním přístřešku griluje. Každej přináší nějaké to maso a saláty, takže ve finále je stůl plný jídla. Já nejím. Celej den jsem skoro nic nejedl a mám strach do žaludku něco poslat. Už nechci znovu zažít včerejší noc. Nakonec si dávám suchý rohlíky a zapíjím to Jackem Danielsem se Spritem. Tim nemůžu nic zkazit. Večer tím pádem pěkně ubýhá a v noci spím jako nemluvně.

3. den

Popradské pleso (1500)

Sobota je tradičně vyhrazena volnému programu. Jelikož mi pořád nebylo valně, nechali jsme si od zkušených horalů doporučit nějakou lehčí tůru. V devět jsme tedy vyrazili na vlakáč, kde nám jel vlak směr Štrbské pleso. Cestou velmi moderní vlakovou soupravou, kde stanice hlásili ve třech jazycích, byli vidět od vichřice zpustošené lesy. Usedlosti, o kterých by normální cestující neměl ani potuchy, teď byli odhaleny v plné nahotě.







Ve stanici Popradské pleso opouštíme vlak a vyrážíme zdolat celkem mírné 300 metrové převýšení. Cesta vedem příjemně lesem, míjí potoky Hincov a Poprad a i přes mé občasné křeče v břiše, se mi jde celkem dobře. Dokonce předcházíme ostatní turisti, ale to asi bude taky tim, že ti opravdový horalové jsou už dávno před námi.

na vrcholu blaha

Na Popradském plese si Lucík záplatuje paty a v chatě si daváme něco k jídlu. Zkouším slepičí vývar s pečivem a byla to dobrá volba. Od té doby se zažívací trakt vrátil do starých kolejí. Vracíme se po červené aneb po Tatranské magistrále. Ještě hezčí cesta než po modré k plesu. Jdeme po krásných kamenných chodníčkách s výhledy do krajiny a štíty hor (co nejdou překlenout) lemující Mengusovskou dolinu.
Vlakem se vracíme zpátku do Lomnice a jelikož jsou teprve necelé tři hodiny, debatujem co podniknout. Nakonec si pujčujem auto a jedem do nedaleké dědiny Vrbov, kde by snad měli být termální lázně. Trochu nás vyděsí romská osada na kraji vesnice, kde to vypadá až na ty satelity jak ve filmu ze středověku a i po troše bloudění parkujem konečně u lázní.
Cestu z Lomnice do Vrbové sem si pro jistotu ještě jednou zopakoval, jelikož tak nějak chyběli v tašce moje plavky. Za vinu to nikomu nedávám, měl sem si na to dát pozor. Než termální lázně bych to spíš nazval koupaliště s teplým bazénem, ale ty dvě hodinky jsme si pěkně užili. Jedno malé doporučení. Nebrat s sebou bílé plavky. Vliv síry, nebo co tam je všechno za minerály, má pak na plavky devastující následky.
Večer pak opět grilovačka-chlastačka. Tentokrát si toho dávám víc, jak jídla tak chlastu.

4.den

odjezd

Ráno se loučíme a my ještě vyrážíme na bobovou dráhu. Sice délka nic moc a chtěli za to 50 slovenskejch, ale byla to docela prča. Hlavně moje předsevzetí, že nebudu celou dobu brzdit, vzalo celkem rychle za svý. Dlouhou cestu zpět do Milevska nám pak zpříjemnila zastávka ve Valašském Meziříčí v restauraci Rajka. Bachor jsem si nacpal k prasknutí a to bez následků, takže se zdá, že zažívací problémy jsou minulostí.

Sri Lanka

Cestopis „Expedice Srí Lanka aneb po stopách Doroty Máchalové“
na motivy deníku Radka Poulíčka


věnováno našim rodičům a kamarádům, kteří nás podporují v cestování a poznávání

Účastníci expedice:

Honza Fumfálek – Foom (red leader and outdoor executive)
David Král – Králík (red team member and sensitive guy)
Petr Mošovský – Mošák (red team member a zbraň proti trudomyslnosti)
Dušan Poulíček - Doktor (blue team member, doctor)
Radek Poulíček – Poula (blue leader, the romadůr)
Martin Řezáč – Máťa (blue team member, Knight Rider)

expedice se konala od 7.1.2006 do 28. 1. 2006

7.1.2006

Naše výprava začala v meeting point baru na Ruzyni v 5:30 ráno, kde jsme konzumovali naši oblíbenou plzničku 12°. Předtím jsme se však museli sejít na výchozím bodě Hudečkova 1092, Praha 4.
Skupina A: Mošák, Foom (red leader), Dušan Doktor(doktor a samaritán výpravy), Králík, a Poula (blue leader) čekali na skupinu B: Máťu Řezáče. Dorazil s obvyklým zpožděním se svým řidičem, se kterým trávil noc v baru, kde se propíjel cestovní horečkou a strachem z létání.
Po setkání a přivítání jsme se vydali na již zmíněné letiště Ruzyně, které jsme zvolili z důvodů naší pohodlnosti, protože se nám nechtělo trápit se cestou do Mnichova nebo Vídně.
Po check-in a jedné slivovici nás objevili odbavovači v malém posledním baru na terminálu s nekompromisním sdělením, že máme opravdu poslední šanci k nástupu do letadla. Rychle skáčeme do autobusu, pak do letadla směr Vídeň, kde budeme poprvé přesedat. Stav posádky: pod vlivem. Sir Máťa Řezáč má strach (poprvé letí letadlem, které má „jen“ vrtuli)
Ve vídni jsme museli znovu na check-in. Předtím jsme ale znovu navštívili občerstvovací zařízení, pojmenovali jsme to hospoda u kníráče, kterého jsme později přejmenovali na „zasraného Turka“. Padli další piva a málem jsme nestihli druhé letadlo do Doha v Qataru. Následující let nás nadchl dobrým jídlem, ovšem sedíme v třídě, kterou moje kamarádka Lenka nazývá prasečák. Je v ní obvykle málo místa na nohy, po pěti hodnách všichni cepeníme, Máťa cepení také, ale jiným způsobem. Slangově to nazývá, že se nacpe jak šiška aby ten let přežil. Jinak jsme v dobré náladě, protože se blížíme k prozatímnímu cíli, což je letadlo do Colomba. (v duchu se modlím aby to byl boeing 747, který je o mnoho větší...) Po přistání v Doha k naší nelibosti zjišťujeme, že nenabízejí žádný alkohol vyjma duty free shop. Alespoň jsme ochutnali místní pivo a od té doby víme, že horší na světě není. Králík sedící uprostřed mezinárodního letiště na zemi vymýšlí na ukrácení chvíle scénku, kterou později sehraje a pokusí se takto přijít k nějakým penězům podružnou žebrotou.
Po velmi únavném čekání konečně nasedáme do letadla a asi s půlhodinovým zpožděním startujeme směr Katunayake- letiště blízko Colomba na Srí Lance. Náš poslední let je pro všechny velmi náročný, protože už trávíme více jak 12. hodinu ve strnulé sedící poloze.

8.1.2006 – Colombo (Katunayake)

Po přerušovaném spánku jsme dosedli šťastni na letiště, vyčůrali se, a já zjistil, že jsem zapomněl v letadle větrovku. Pak jsme prošli pasovkou, byl tam velmi důležitý úředník, který Králíkovi po asi pěti minutách sdělil: „I will give you visa“ (uděluji vám víza). S razítkem to panu úředníkovi šlo o poznání lépe a tak jsme konečně legálně vkročili na smaragdový ostrov Srí Lanka. Po opuštění letiště, směnáren, převlečení se do kraťasů jsme odchytili chlapíka, který nás měl podle plánu odvézt do Negomba na autobus. Vzhledem k naší únavě, nabitému plánu a naléhání řidičů (smlouvání nám zatím moc nejde) se necháváme vézt rovnou do Anuradhapury. Vše co jsme viděli cestou se nedá dost dobře popsat slovy. Celou cestu jsme míjeli domy, domky a chatrče, různé kůlničky, které lemují silnici téměř bez přestávky. Každopádně jsme přílet řádně oslavili místním pivem Lion 4,8%(12°) které znalci (Mošák, Foom a Králík) oznámkovali na Gambrinus.
Do Anuradhapury jsme jeli asi 6 hodin (180 km). Naši řidiči jsou fakt řízci, cestou jsme se rozhodli, že si je najmeme alespoň do hor, nakonec to ale vypadá, že nás vezmou až na pobřeží. Cestou jsme také ochutnali místní dobroty, placky a hlavně asi pět pálivých omáček. Já to hodnotím: palí to jako jako kráva!!! Martin si nemůže jídlo vynachválit. Je na pálivé zvyklý. Konzumuje 2 kg chilli za půl roku. Ostatní si nestěžují, z čehož vyplývá, že jsem pěkná polívka, a že na Srí Lance asi pěkně zhubnu.
Po dlouhé jízdě jsme na druhý pokus našli místo k přenocování, krásný hotelík, pokoje po třech 1800 rupií za pokoj. Po dobré večeři (ryba s hranolkama – známé jídlo z předchozí cesty Afrikou) a dobrém pití jdeme velmi unaveni na kutě dohnat časový posun. Ve dvě ráno jsme se všichni sešli na terase, ale nakonec jsme to dotáhli do půl osmé a doufáme, že je to nejhorší za námi.

9.1.2006 – Anuradhapura a okolí

Snídani jsme si poručili ve western style. Celkem vydatná, dobrá káva i čaj. Diskutovali jsme co nás tento den čeká. Po snídani se balíme na lehko, v hotelu zůstaneme ještě jednu noc, a vyrážíme na zapůjčených byciklech do centra města, kde nějakou dobu hledáme tzv. turistický okruh. Cesta do města a hlavně za památkami byla poměrně složitá, ale protože nejsme žádný tupci, tak jsme to nakonec našli. Koupili jsme si rovnou 14ti denní permici na vstupy do všech možných destinací a kulturních středisek po celé Srí Lance. (tzv. kulturní trojúhelník)
Viděli jsme nádherné dagoby a chrámy, všude pěkně na boso, jak se sluší a patří na místní mravy. Taky jsme cestou potkali mnoho zvířat a samozřejmě asi 2000 naháněčů, falešných průvodců a všech ostatních živlů ( to se nedá nazvat jinak ), kteří se nás snažili pořád obrat.
Což se jim bohužel nepodařilo. Naše kola nebyly v nejlepším technickém stavu, a ke konci výletu porůznu odpadly stojánky a mě prasklo přední kolo, takže cesta do hotelu byla jedna velká útrapa. Máťa mě zachránil a chvíli jel na mém kole, dokud to bylo možné, pak Honza vezl kolo vedle svého, Máťa s Králíkem na nosiči a tak jsme šťastně dorazili do hotelu. Zmoženi ale plni zážitků jsme po sprše u dobré večeře diskutovali o všem co jsme dnes viděli.

Ruwanvelisey

Jídlo si nejvíce ze všech pochvaloval Martin, je na ty ostrý svinstva zvyklý a navíc je to všechno zdravé. U večeře proběhla i diskuze o místních ženách, holky ze Srí Lanky pro nás nejsou dosti atraktivní, cituji anonymního autora názoru: „Smrděj tím jejich pyžmem, jsou divně černý, ošklivý, vlasy jak dráty a všude totálně chlupatý“.
Po večeři, pár pivech a dezertu (čerstvý ananas na špejli) se kluci dávají do hry zvané carrom (keram – hra principem podobná kulečníku, hrací plocha je však menší a hraje se pomocí dřevěných koleček pouze prsty) Foom dává rozhodující úder finále, ostatní kluci se střídají ve hře a vyzývají další místní hochy k soutěži. Já sedím u piva, píšu deník a kecám s naším závozníkem Thilakem a s hoteliérem, kuchařem a kdo ví co ještě ten klučina jménem Sunil všechno dělá.
doplněk – autor Foom, který se drobně přebreptl prohlásil: „meleš hodinky“
doplněk2 – je potřeba podotknout, že jsme do 2 hodin do rána chlastali Sprite zvaný slivovice.

10.1. Anuradhapura – Ritigala – Polonaruwa

Ráno jsme malinko zaspali, budil nás Králík z red teamu. Po snídani, sprše, zabalení věci došlo na placení. S Králíkem jsme to odhadli na 12.000 rupií, účet je přiložen v oficiálním deníku, a je na něm o 10 tisíc rupií víc. Nevadí, za ty peníze se s námi přišel rozloučit hlavní hoteliér a šéfkuchař v jedné osobě, tři lokajové a údržbář. Bylo to něco jako menší odjezd anglické královny. Pak jsme vyrazili z města. V plánu jsme měli navštívit Ritigalu osamělé rozpadlé ruiny kláštera budhistických mnichů uprostřed nádherného pralesa.

Ritigala

Našli jsme to napoprvé a zahájili výstup do kopců. Na třetí kaskádě jsme potkali chlapíka, který do té doby klidně svačil. My jako správná uřvaná banda idiotů jsme ho vyrušili. Pak se ukázalo, že je to krajan, který cestuje na vlastní pěst. Odvážný chlapík, nicméně Srí Lanka se jeví jako velmi bezpečná země. Krajan nám prozradil, že cesta dál má údajně vést na vyhlídku, kterou se mu nepodařilo najít, a dál, že je to pro horolezce. My jakožto outdoorová a adrenalinem nabitá skupina, jsme vyvrátili tvrzení, že cesta dál nevede. Vyšplhali jsme po skalách tak vysoko, kam nám sandály stačily. Jsme prostě nepoučitelní, v Africe jsme měli stejné nápady. Každopádně po tomto výkonu se nám za odměnu dostalo nádherného výhledu na prales. Stálo to za to. Lil z nás pot a byli jsme v ohrožení uštknutí od obrovského 30 cm dlouhého hada, který zřejmě ani nebyl jedovatý. Foom jako hlavní zoolog výpravy sdělil oběma týmům, že šlo o jedovatého hada. Člověk nikdy neví... Po návratu do základního tábora jsme naskočili do dodávky a vyrazili do Polonaruwy. Thilak nám nabídl prohlídku kaučukové továrny. Souhlasili jsme, ale místo kaučuku jsme zjistili, že se v ní vyrábí a prodávájí pouze suvenýry. Budeme se muset na toho hošíka dávat větší pozor. Chtěli nás obrat snad o všechno... nakoupili jsme si tam pouze pohledy. Známky bohužel zatím nikdo nemá. Prý je koupíme v každém hotelu, ale to také není pravda. Snad je dokonce dovolené seženeme. Mošák musí poslat pohled babičce. Tak tedy po návštěvě továrny na suvenýry se konečně vydáváme do Polonaruwy. Konečně. Naštěstí jsme už byli velmi blízko. Hotel, který jsme si vybrali v průvodci jsme také našli napoprvé. Vybrali jsme si dva pokoje. Jeden hezký, druhý hnusný. Já a zbytek blue teamu spíme v tom hnusném. Sviňské dítě a zbytek red teamu spí v tom hezkém. Prý chtěli losovat, ale nějak na to nedošlo. Martinovi se to nelíbilo.

Polonaruwa

Po ubytování jsme vyrazili na obhlídku města, nakoupili prášky na praní, vodu a colu a skončili v hospodě u obrovského jezera, které je údajně 2000 let staré. Tam jsme si dali pivo a vyrazili zpět do hotelu na objednanou večeři. Já a Máťa jsme měli rybu, zbytek kuře. My na kari oni to měli suchý. Proti předchozímu hotelu v Anuradhapuře nic moc. Pálivé a málo masa. Před večeří jsme hráli karty a bylo to moc zábavné. Mošák hodně prohrával. Králík asi podváděl, Máťa koukal do karet. Po večeři jsme začali psát pohledy a já deník. Foom zjišťuje, že už zapomněl i základy češtiny. Pravopis se mu zhoršil na tři chyby v jednom pohledu, který obsahoval devět slov.
Po vyřízení korespondence a nezbytné administrativy jsme ještě hráli poslední hru v kartách a hrálo se o to komu se bude druhý den říkat čokovoko. Samozřejmě jsem to prohrál já. Ještě k tomu musím dodat, že jsme zatím na Srí Lance nejhlučnější výprava s největší spotřebou piva a vůbec všeho alkoholu.

11.1.2006 Polonaruwa – Siygiria

Po docela dobré snídani velmi koloniálního stylu, do níž nepočítám cokoliv k pití (cukr se solí dohromady, zkyslé a sražené mléko do kávy – ovšem na náladě nám to absolutně neubírá, protože jsme opravdu tvrdý outdooráci) jsme se vydali na prohlídku historické Polonaruwy. Zkontrolovali jsme si napřed řádně naše kola, a než jsme stihli vyrazit, okusili jsme poprvé malý tropický liáček. Naštěstí díky zeměpisným šířkám nám to moc nevadilo. Větší nevýhodou, kterou začínáme tušit, je, že nám nechce uschnout žádné prádlo. Vlhkost vzduchu je totiž ve vnitrozemí asi 96%. Se zpožděním jsme vyrazili hledat hlavní bránu k historickému královskému městu. Po kontrole našich vstupenek se na nás nabalili „bubáci“ (zatím nejoblíbenější Máťův název domorodců) Chtěli nám prodat snad i svoje babičky. Nakonec jsme je všechny poslali do háje, protože nic z toho co nám prodávali nebylo dost srílanské. Také nás potkalo ještě pár přeháněk, ale jinak to byl krásný výlet na kolech, naše letka se začíná sehrávat, a přidáváme i docela hezké triky na byciklech z padesátých let. Jediné co nás s Foomem mrzelo, že jsme zapomněli na jednu vzácnější sochu stojícího buddhy. Co se dá dělat, viděli jsme i tak mnoho dagob, jezírek, chrámů.

Polonaruwa - chrámy

Máťa a Mošák během chvíle čekání u jedné dagoby konverzovali s mítním mladíkem, musím podotknout, že se velmi rychle zdokonalují v angličtině. Po prohlídce jsme zvolili špatnou trasu k návratu a ta nás zavedla opět k továrně na suvenýry. Naštěstí se tam část naší výpravy chtěla stejně mrknout na nějaké ty suvenýry. Po ukončení prohlídek a nákupu suvenýrů jdeme do předem vyhlédnuté hospody pod hrází jezera na oběd. Nakonec naši tajnou hospodu odhalí naši průvodci a tím tedy krátí naše lelkování. Odjíždíme do Syigirie. Čeká nás docela zábavná cesta plná žertíků a vtípků od všech člený výpravy, zejména Mošáka, Králíka a Máti. Příjezd do Syigirie je ozvláštněn extra velkým přídělem tropického monzunu.
Našli jsme předem určený hotel, prohlédli pokoje, vybrali jsme tři po dvou postýlkách. Postýlkách proto, že i desetiletým dětem by to bylo dosti těsné. Jedna postýlka v mém pokoji chyběla, a tak museli Dušanovi jeho betli přinést. Opravdu kouzelné bylo pozorovat dvě ženy (matka, dcera) jak se s tím dřou a tak chlapci po vzoru západoevropských gentlemanů neváhali trochu slečně dceři pomoci. Nakonec úzkou chodbičkou nebylo ani jak projít.
Proběhla standardní objednávka večeře: hromada rýže, několik druhů kari a zeleninových omáček a také nějaké to kuřecí masíčko. Před večeří se vydáváme do vesnice, sehnat nějaký chleba na zítřejší svačinu, až vylezeme na skalní pevnost Syigiria. Domorodec mi však chleba z vitrýny odmítá prodat s tvrzením, že jej má pro rodinu. Navzdory tomu, že mu jsme ochotni zaplatit třeba deset dolarů za jeden chleba se s námi odmítá bavit. Naštěstí to nebyl jediný obchůdek, a tak dokupujeme i limonády, prášky na praní a nějaké ovoce na zítřejší výstup. To je tady opravdu moc dobré, malinkaté banány, manga, papáje to je základ sortimentu každého dřevěného krámku všude na SL.
Po večeři si dáváme partičku karet. Tentokrát prohrávám to, že mi celý den budou všichni říkat romadůr. Jsem opravdu nešťastný, protože romadůr z duše nenávidím. Opíjíme se s Máťou a Králíkem, polemizujeme o kvalitách našeho výletu a jdeme spát, je půlnoc a my musíme vyrazit v šest hodin ráno. Nutno dodat, že v noci byl největší liják mého života, nedalo se pořádně spát, a tak jsme vstávali pěkně rozlámaní...

12.1.2006 – Syigiria výstup – Dambula – Nalanda – Kandy

5:55 Do tmy a „zimy“ mě probouzí kopanec od jednoho ožralého spolucestovatele (Máti) Následující řev a hluk rozhodně probouzí všechny hosty v hotelu. Autoritativní tón hlasu Máti však všechny ponechává nasrané ve svých postelích. Kdo by se zaplétal s někým, kdo řve jako ten nejhustší zupák z filmu Olověná vesta od Stanleyho Kubricka.

pevnost Sygiyria

Krosny necháváme v recepci, beru si jen obvyklou zátěž (notebook, kameru, vodu) ostatní své profesionální a méně profesionální fotografické přístroje. Je ještě tma, ale vyrážíme na prohlídku skalní pevnosti Sygiyria, která je od poloviny nahoru skryta v mraku. Nebo je to mlha? Odpověď zná pouze Mošák. Hlídač u první vrátnice nás poslal přes půl světa k dalšímu vchodu. Nemáme (nebo aspoň já) na to zrovna náladu. Co nám ale zbývá, dolezli jsme k druhé bráně. Otevíračka je v 7.00. Jsme tu o pár minut dřív, a tak chvilku čekáme na hlídače vchodu, než otevřou.

zbytky pevnosti


Po vpuštění do areálu jsme odpálili pár místních průvodců, a proběhli parkem, nebo spíš systémem vodních kaskád tuším ze 13. století, rovnou ke skalní pevnosti. Prohlídku pevnosti jsme vykonali velmi precizně, není to tak velké místo jak se zdálo z leteckých snímků. Po asi hodině a půl nahoře jsme se odhodlali slézt dolů, už jsme začali míjet davy zombíků a japonců. Ještě že už jsme na cestě pryč. Cestou dolů jsme si ještě prohlédli velmi staré fresky , které vyobrazovaly místní prsatice. Po návratu do hotýlku a uhrazení všech nákladů (tady to bylo zatím nejlevnější) jsme se vydali a cestu do Dambuly přes Nalandu. Nalanda je místo u velkého jezera, s hezkou atmosférou. Kdyby nepršelo, bylo by to super místo k odpočinku. Natočili a nafotili jsme chrám ve zvláštním hindy stylu, a pak už nás počasí vyhnalo na cestu do Dambully. Cestou do Dambuly zažíváme mnoho legrace. Necháváme Máťu, aby sám vysvětlil řidiči, že se mu chce čůrat. „Cíkycíkycíky“ a přidává ještě velmi výmluvný posunek, řidič si ale není jistý jestli Máťa (od něj pokřtěný na Knight Ridera – Majkl Najt) chce onanovat, do bordelu, nebo čůrat.
Po příjezdu do Dambuly a překonání dalšího pořádného kopce zjišťujeme, že lístky, které máme do kulturního trojúhelníku, platí pouze do muzea, nikoliv do skalních budhistických chrámů. Chvíli zoufale přemýšlíme jestli to nevzdáme, strážný u vchodu je nekompromisní a neúplatný, místní žebráci žvýkající betel se na nás nabalují.... Máťa s Králíkem naší dnešní misi nakonec zachraňují sebeobětováním a běží z kopce dolů a zase nahoru s lístky. Během čekání nás postupně napadají malé opice pravděpodobně cvičené tamilskými teroristy. Nebýt Mošáka a Králíkova stativu, určitě by nás obraly o hodně cenností z našich batohů. Angličanka která se k nám připojila, a které chlapci nesou také jeden z lístků, bohužel neměla tolik štěstí, opice její batoh během okamžiku otevřely, naštěstí ukradli jen sušenky, Mošák je totiž začal řezat stativem hlava nehlava.


jeskynní komplex Dambula

Čekání se vyplatilo, chrám byl opravdu jedinečný, a i boty nám tu pohlídali zadarmo. I když jsme se o ně báli, na těchto místech místní obyvatelé zřejmě nekradou. Během prohlídky nás zastihl pořádný monzun a tak jsme si museli pronajmout deštník za 100 rupií. Z kopce za námi běžel jejich majitel, který pak chtěl dvě stovky, ale Máťa zabouchl okénko od dodávky a nařídil odjezd. Míříme do Kandy, našeho základního tábora před odjezdem do hor, kde si dáme lehčí dvoudenní program. Kandy je poměrně velké město, kde je hodně živo, dokonce jsou tu i restaurace a obchody s velmi levným oblečením. Těšíme se, že si konečně koupíme
sarongy, napřed ale hledáme hotel Green Woods podle průvodce. Neměli pro nás bohužel dost místa, a tak se vydáváme na doporučení do pensionu Green Villa. Je to hezký a útulný hotýlek asi 2 km do centra. Na našem patře bydlí děda, který má celé patro trvale pronajaté, asi jsme tedy u něj doma. Zbytek bydlí v přízemí. Děda mi vypráví historky z doby, kdy Srí Lanka byla ještě britskou kolonií, také kam se máme vypravit, je to docela sympaťák, první místňák, který se ze mě nesnaží vytáhnout peníze.
Večer jsme vyrazili do noční Kandy. Je to hodně živé město, špína na ulicích, a pořádnej randál. Jinak je to samozřejmě nádhera, prostě zase něco jiného. Při návratu z centra jsme hledali nějakou restauraci, ale všude nám zavírali před nosem. Nakonec jsme šťastni usedli do čínské restaurace kousek od hotelu. Našli jsme v jídeláku hovězí, a tak jsme neodolali a dali si pořádnou porci. Po večeři jsme se dokouleli do hotelu, nevím jak ostatní, ale já se konečně pořádně vyspal do růžova.

13. pátek Leden 2006 Kandy – sloní sirotčinec – botanická zahrada a chrám Buddhova zubu

... procitl jsem za pomoci člena red teamu Králíka, zaspali jsme na snídani, přestávám pomalu vnímat, že je tu pořád taková vlhkost, a že se budím pořád úplně propocený. Utíkáme s Dušanem na snídani, pak se balíme a skáčeme do auta. Cestou do sloního sirotčince jsme měli pár zastávek, viděli jsme pohoří Bible Rock a taky lankanské vězení. Sloní sirotčinec, kam jsme měli namířeno je vlastně taková malá vesnička, kde se starají o slůňata, což je atrakce pro turisty, a tím pádem je tam taky dostatek krámků se suvenýry, atd..

sloní sirotčinec


Je to ale i oblíbená atrakce pro místní. Fotíme, točíme a nakupujeme střídmě pár suvenýrů, kazety do kamery, kterých máme docela slušnou spotřebu, a pak se vracíme do Kandy, kde nás čeká prohlídka botanické zahrady. Zde nás čekali rozpačité a trochu trapné úsměvy a zvláštní chování Lankanů. Později jsme přišli na to, že tento den je státní svátek (ostatně jako každý třetí den na Srí Lance) a místní jezdí do této zahrady na pikniky s celými rodinami, anebo druhá varianta, že sem chodí randit a předvést se před ostatními svojí novou známostí. My jsme nebyli ani rodina, ani na rande takže šest velkých bělochů je tady tak trochu jako pěst na oko, dost často jsme vycítili, že z nás mají i strach, nemluvě o místních dívkách, které na nás za celou cestu ještě nikdy nepromluvily. I tak si odnášíme z botanické zahrady spousty vizuálních zážitků a fotografií vzácných porostů a orchidejí.
Po této atrakci jsme pokračovali do Kandy, kde jsme měli v plánu shlédnout to nejdůležitější z celého města – Chrám Buddhova zubu. Dostat se dovnitř bylo velmi složité a byli jsme rádi, že nedošlo na kontrolou našich konečníků. Vysvětlit sinhálcovi proč sebou mám notebook, proč má sebou Králík prezervativy (guard: why do you have this? Králík: You never know..), proč Doktor má sebou pilulky, přičemž jeho zavazadlo svojí velikostí (asi patnáct cm na dvacet cm) vzbuzovalo největší podezření. Chvíli jsem se dokonce bál, že mu tu taštičku místní security rozpáře, a pak jsem se bál, že se na něj Doktor vrhne a rozbije mu hubu, za jeho opravdu nesmyslnou troufalost. Po asi druhé vstupní kontrole, kdy bylo zcela jasné, že nejsme tamilští teroristé, jsme konečně dorazili k pokladně, zaplatili nebuddhistické vstupné, dostali „povinná“ sluchátka (Králík za ně ručil svým pasem), a Doktor málem musel začít léčit celou rodinu maníka, který se nás ptal co v Evropě vlastně děláme.


Chrám Buddhova zubu


Když už jsme měli všechny formality za sebou, vydali jsme se v ohromném chrámu hledat zoubek toho mladíka, který inspiroval svojí vírou polovina světa. Tato relikvie je samozřejmě více než dobře ukryta v sedmi zlatých zvonech, které lze vidět přes titěrné okénko. Za zvuků místních chorálů (taková obětní hudba- nemůžu si pomoct- nebo spíše předzvěst světové katastrofy) jsme se zkoušeli prodrat svátečním davem. Vzhledem k našemu statusu turistů jsme se však nedostali do fronty a byli jsme vyřazeni na speciální místo, odkud nás stejně vytlačili dychtiví místní věřící. Přes všechny tyto útrapy jsme ale vyšli z chrámu s hezkým pocitem, že jsme zahlédli něco opravdu pořádného. Když jsme opustili chrám na dobro, řekli jsme si, že bude moudré udělat si rezervaci v restauraci u číňana. Králík tvrdil, že se tvářil dost nechápavě, později jsme se domákli proč. V hotelu jsme si dali sprchu, já totálně nasranej jsem sprchoval batoh, díky špatně zabalenému šampónu, taková začátečnická chyba, příště si kupuju jen šampón se šroubovacím víčkem.. batoh mi pěnil ještě týden. Máťa a Králík si objednali masáž ayurvedha a pak jsme vyrazili na jídlo k číňanovi. Bylo tam úplně prázdno, je přeci svátek. Objednali jsme si pivo v čajové konvici, protože v době svátku je nelegální prodávat alkohol. To nás naučil číšník v botanické zahradě, se kterým jsem se hádal do krve že udělal chybu, když nám donesl místo piva čaj. Když nám čaj začal nalévat, tak povědomě pěnil, a po ochutnání jsme zjistili, že se jedná o značku Lion dobrého stupně vychlazení.
Po výborné večeři (zatím se nám moc nedaří náš plán na hubnutí) jsme se vrátili do hotelu. Kluci nastoupili na objednanou masáž, když jsem viděl co to s nimi provedlo rychle jsem se přiobjednal. Byl to vážně luxus, doufám, že si to ještě někde zopakujeme. Úplně omámení vonnými oleji se ukládáme kolem půlnoci k spánku. Doktor nadává, že smrdím jak eukalypt, ale má to svoje výhody – noc je výhradně bez přítomnosti komárů – nádhera.

14. Ledna 2006 Nuwara Elliya – Dalhousie – Výstup na Adamovu horu

Ráno vstáváme v rozumnou hodinu a vyrážíme do Nuwara Elliya na prohlídku čajových plantáží. V podstatě jsme v této oblasti nemohli vidět nic jiného. Nepěstuje se tu samozřejmě pouze čaj, ale i koření atd. nicméně krajinu lemují pouze malá a velká políčka se vším možným a ohromné čajové plantáže. Naši průvodci tvrdošíjně odmítali zastavit u několika čajových továren, o té nejlepší vědí pouze oni, a tak se jim tentokrát podřizujeme. Zavezli nás do továrny MacWoods finest tea company, kde jsme byli pozváni na ochutnávku čaje nejlepší světové kvality, a pak se dostali do továrny, kde nám průvodkyně se skvělou angličtinou a nádherným indickým přízvukem vysvětlila, jak se čaj suší, fermentuje, ochucuje a spoustu jiných činností, které jsou s výrobou čaje spojeny. Nakoupili jsme si pár suvenýrů v podobě balzových krabiček s tím nejlepším čajem, který kdy továrna vyrobila a pokračujeme dál.
Chceme totiž ještě vidět plantáže a trochu se po nich projít, jenže máme smůlu. Je opět svátek, a tak nikdo nepracuje kdo by nás na ty plantáže doprovodil. Nikdo nemaká. Naštěstí pro nás. Máťa s Králíkem do jedné z nich spontánně vběhli až pak jsme zjistili, že tato místa jsou nejčastějším útočištěm kobry indické, tudíž nejčastějším místem hadího uštknutí, snad není nutno dodávat, že by to bylo opravdu vážné zranění.

čajová plantáž

Nakonec však cestou do Dalhousie jsme si udělali přestávku, a pár fotek se sběračkami, většinou tamilského původu, žvýkajícími betel, kterým jsme rozdali veškerou naší humanitární pomoc v podobě propisek, které jsme přivezli ze vzdálenosti deseti tisíc kilometrů přesně za tímto účelem. Máťa během třiceti vteřin rozdal všech padesát!! ano neuvěřitelných padesát propisek. Je zřejmé, že jeho sociální cítění je nejsilnější. Myslím, že padesát srílanských školáků na něj dodnes vzpomíná s láskou.
Cestou jsme ještě měli hodně zastávek u nespočetných vodopádů a jezírek, natáčíme fotíme a po setmění se přibližujeme konečně k obávanému cíli Adam´s Peak – Adamově hoře – tzv. Sri Pada. (pozn. Sri Pada – Adam´s Peak je nejposvátnější a legendární hora na kterou údajně vystoupil samotný Buddha, a tak je stále předmětem poutí, něco na způsob muslimské Mekky)
Docela dlouho jsme se nemohli ubytovat, ale pomohli nám průvodci, kteří nás vzali do hotýlku, který patří jejich známému. Sympaťák na první pohled, a tak jsme rádi, i přesto, že pronajatý pokoj nejde zamknout. Nedá se nic dělat nejcennější věci si vezmeme sebou a budeme doufat, že se se zbytkem ještě shledáme. Objednáváme si večeři (kuře, rýže atd..) probíhají různé diskuze, pak jdou všichni spát, kromě mě. Mám ještě práci s deníkem, a navíc půl života špatně spím a tak vím, že někdy méně znamená více. Chvíli jsem sepisoval co stalo pár dní zpět, pak se mě zeptala holka od vedlejšího stolu odkud je naše parta. Představujeme se, Abbey a Philip jsou z Londýna a cestují po Srí Lance a pak se chystají do Indie. Ještě asi hodinku konverzujeme a pak se domlouváme, že se potkáme cca ve 2:00 před hotelem a společně vyrazíme na vrchol Adam´s Peak.

15.1. 2006 Adam´s Peak – Nuwara Elliya – Ella

Adamova hora

01:30 budíček !!! příprava na výstup, jsme v základní výšce asi 1200-1300 m n m a stoupat budeme stezkou dlouhou 7 km, s kilometrovým převýšením do výšky 2234 mnm což sice není tolik, ale přiznávám, že se mi ukrutně nechce. Jdou všichni, jdu taky. I když kdybych věděl co nás všechny čeká, tak bych v klidu spal dál. A tak se oblékáme, je docela chladno, takže trika, mikiny, větrovky. Já si samozřejmě beru svoje příruční sedmikilové zavazadlo a ve 2:00 se scházíme s angličany před hotelem. Prošli jsme ohromnou poutí a než jsme došli k prvnímu schodu, každý z nás vypil litr vody. Začalo nám být pěkné horko a před čtyři a půl tisíce schodů nahoru. A nekončí to vrcholem. Cestou potkáváme stovky poutníků, kteří jdou nahoru i dolů. , starce, kteří pořád odpočívají, schody jsou úzké a ostatní nemohou projít. Domorodci se k nám zrovna moc hezky nechovají, předbíhají a zkoušejí nás pořád obrat o peníze prodejem různých nesmyslů nebo jen prostým žebráním. Myslím, že cesta k bohu nevede skrz okrádání turistů. Cestou na vrchol jsme si dali několik krátkých přestávek, Králík s Foomem se však trhají, bojí se, že nestihnou s námi pomalejšími dlouho očekávaný a pověstný východ slunce. Je fakt, že já už bych jejich tempu nestačil. Čeká nás „posledních“ 1500 schodů. Mám mokrý triko, jako bych právě vylezl z vany, ostatní na tom nejsou o nic lépe. Studený vzduch nás nutí pořád být v pohybu, jinak bychom riskovali nastydnutí. Teplotu vzduchu odhaduji na takových 8°C maximálně. Cesta je nekonečná, stále vidíme vrchol, ale vůbec nám to neubývá. Kupuju další nechutně předraženou vodu. Už jsem vypil třetí litr, chlapi jsou na tom obdobně, Máťa nás drží na nohou svými extra kofeino-cukrovými energetickými přípravky. Placebo efekt zabírá a tak se konečně dostáváme na vrchol !!!!!! Ano, je pět hodin ráno, a to znamená, že jsme hnali jako prase, a že teď budeme čekat asi hodinu a půl na východ slunce, což nám říkal i náš současný hoteliér. Nevadí nám to, kromě toho, že jsme na skrz promočení potem a nemáme zrovna moc suchých věcí, do kterých bychom se mohli převléci. Asi po půl hodině trmácení se mezi pobožnými místními jsme přelezli na zídku chrámu, která rozhodně nebyla určená k focení nebo natáčení, ani jinému pobytu turistů. Nicméně jsme se vymanili z davu a pohodlně posedávali, dokud se nezačalo rozednívat. V 6:30, kdy už mělo slunce vycházet, jsme však ještě pořád nevěděli, odkud přesně by se mělo objevit. Ano jsme tvrdý outdooráci, ale kde je přesně východ nám ani velmi drahé přístroje a vybavení nedokázali ukázat. Nakonec asi v sedm hodin jsme zahledli obrys slunce za mrakem, takže jsme tu slávu prošvihli. Nevadí, i tak to byl silný zážitek. Chvíli jsme se ještě zdrželi, bouchli si do zvonu - tzn. kolikrát kdo byl na adamově hoře, tolikrát mlátí do zvonu, my víme, že jednou za život úplně stačí a to jsme pořád nahoře, ale našly se i babičky, který mlátili třeba i dvacetkrát. Já a zbytek blue týmu - po vykonání všech potřeb všech členů expedice (to si neumíte představit jak to místo vypadalo, ne to se ani nedá popsat, ale bylo to na posvátné hoře) jsme se rozhodli, že zahájíme tolik obávaný sestup. Red team ještě dolaďoval záběry, a tak jsme chtěli získat náskok. Na kluky z červenýho jsme pak rádi v hotelu hodinku počkali. Když jsme se sešli, objednali jsme si Královskou snídani (i když vlastně ještě nevím, jaký jsou snídaně u Králů, představoval jsem si je nějak takhle, prostě nic tuctovýho). Totálně vyčerpaní se vydáváme dál. Žádný odpočinek, šetříme čas, musíme jet, aby nám zbylo pár dní navíc u moře.


ráno po sestupu na parkovišti (v pozadí Adamova hora)

Původně jsme chtěli vyrazit zpět do Nuwara Elliya, ale průvodci nás přesvědčili, že to stihneme i do Elly. Celý den jsme klimbali v autě, já jsem udělal jen pár záběrů, ale jinak to byl den strávený v autě. Když jsme přijeli do Elly, bylo už pomalu pozdě i na pozdní večeři, chvíli jsme se snažili plánovat zítřek, ale vzhledem k únavě jsme se nedobrali pořádného výsledku. Prozatím jsme se domluvili na to co budeme dělat ráno. Navíc naše plány se začínají přizpůsobovat počasí, protože v horách vždy odpoledne prší, a tak plán na ráno je jasný. Budíček v pět, odjezd v 5:30 směr Horton Plains, pak zpět na vodopád u Elly a nakonec do Tissamaharramy. Ještě si chvíli povídáme s Králíkem, ale pak i my jdeme spát.

16. Ledna 2006 Horton Plains – Ella – Tissamaharrama

5:00 vstáváme... nevnímám, ale balíme poslední věci a opouštíme hotel. Účet jsme zaplatili už večer, a tak můžeme bez starostí odjet. V 5:30 čekáme na naše bubáky, v 5:45 se konečně vyhrabali (asi i na ně je to moc), startujeme a odjíždíme do národního parku Horton Plains. Cestou (ještě za tmy) dospáváme deficit z Adam´s Peak a vůbec, jedeme na půl plynu, protože několik dní za sebou beze spánku dá prostě zabrat každému. Cesta se nám mezitím začala pořádně klikatit, a tak se všichni probouzejí. Posledních pár dní se nám dodávka malinko rozpadá, a jsou pořádně cítit brzdy, když sjíždíme do údolí. Máme trochu strach, Máťa vymýšlí jak v případné katastrofické situaci použít Králíka jako ochranný airbag. To víte, on jediný je otec od rodiny, takže na to má právo. Králík má větry, a to zabijácký. Jedeme kolem spousty čajových plantáží, ranní rozbřesk je tentokrát úchvatný (snad více než na adamovce jak jsme si Adam´s Peak pojmenovali). Celkem na čas dorážíme do parku, kde nám starší chlapík počítá vstupné. Protože je nás šest, trvá mu to patnáct minut. Je to místní zvyk nikam nespěchat. Všichni spokojeně vyrážíme za hlavní bránu, a pak pořádnou džunglí, na první úsek naší outdoorové túry. Tím je malý World´s End, po dosažení prvního cíle fotíme, točíme a pak se vydáváme na další třetinu – Big World´s End .

trek na Horton Plains

Na Big World jsme potkali první turisty. Nebyli moc nadšení, když jim do nádherného výhledu přiběhla partička uřvaných čechů. Jsou to němci, a tak na ně serem. Řveme dál. Fotíme se na konci světa, pod námi ji 900 m hluboký útes. Pak vyrážíme na poslední atrakci která se jmenuje Baker´s Waterfalls. Natáčíme vodopád a zrychlujeme zpět do základního tábora na recepci. Už máme za sebou zase pár kilometrů, a já začínám vnímat posledních pár dní jako atentát na moje nohy. Nevadí makám s ostatními dál, protože všechno tohle stojí za to. Vracíme se po okruhu přes bažiny, kde se z nás stávají outdooráci pokřtění bahnem a celkově jsme si tam užili hodně srandy. Na parkovišti chvíli hledáme bubáky, ale pak už skáčeme do dodávky a frčíme do Tissamaharramy.
Jen co jsme opustili hory, počasí se začíná radikálně měnit v surové tropy zalité sluncem. Zastavujeme jen málo na nutné protažení kostí a ztuhlých svalů. Cestou zkoušíme najít v průvodci bydlení v parku Bundala, který leží přímo u oceánu, ale marně. Škoda, milovaného indického oceánu se dočkáme až zítra. Našli jsme ale opravdu pěkné bydlení u jezera Tissamaharrama, pak jsme se šli projít (projet) po okolí, sedli jsme si na ohromnou hráz jezera, kluci si koupili pálivou rybu za 30 rupií (2 ryby za 8 korun) a naši průvodci si mezitím skočili na čaj a pro nějaké drogy. Thilak je totiž každý večer zmaštěnej jako prase. Chvíli jsme na ně museli čekat, a tak jsme odráželi místňáky, kteří nás chtěli vozit na katamaránu. Pak už ale přijeli bubáci, tak jsme naskákali do dodávky a odjeli zpět do hotelu. K večeři jsme si objednali tuňáka a steaky z pravého jelena. Já a Doktor tuňáka, zbytek jelena, který byl tak ztuhlý, že Máťa jeho staří odhadoval něco kolem stovky, a vlastně nikdo tuto večeři nedokončil. Prostě se to nedalo rozžvýkat. Pak jsme ještě zůstali sedět s Králíkem. Zítra opět brzy vstáváme, a tak musíme zaplatit dopředu. Protože jsme změnili způsob placení (díky rozšiřujícím se možnostem jídelníčku) – bydlení dohromady, jídlo zvlášť, tak nám bubáci přinesli dva účty na které jsme se složili. Počítal jsem to dvakrát, vše bylo ok, pak ale přišel jeden z místní obsluhy, že tam tisíc rupek chybí. Měli smůlu, učíme se rychle, a tohle je takový školácký trik. Samozřejmě, že jsme jim nedali málo. Před spaním jsem si šel zabalit, pokecat s Mošákem a Králíkem, poslední cígo místní kvality a v 11 konečně všichni spíme jak zabitý. Zítra opět vstáváme brzy ráno a jedeme na safari.

17. Ledna 2006 Tissamaharrama – Bundala – Matara - Mirisa

5:30 opět vstáváme, už mi to trochu vadí, zničí mi to pověst. 6:00 odjezd do národního parku Bundala. Naši řidiči nás odvezli na recepci a tam si kupujeme vstupenky do parku. Najímáme si jeep, pokladník umí asi tak anglicky, že se divím, že ho vůbec zaměstnali v cestovním ruchu. No co se dá dělat, nakonec máme vstupenky a čekáme na auto a průvodce. Asi po tři čtvrtě hodině konečně přijíždějí až z daleké Galle. Skáčeme do jeepu a vydáváme se na safari. Viděli jsme toho spoustu. Doména tohoto parku jsou hlavně stěhovaví ptáci, krokodýli, plameňáci, ale také opice, varani a jiná havěť. Je tu i pár slonů, Mošák si přál hrozně aspoň jednoho vidět a skutečně jeho přání se vyplnilo. Jednoho jsme viděli. Moc jsme si také přáli vidět levharta, ale neměli jsme štěstí, i když průvodce neustále opakoval you are so lucky!!! ....

Po dvou hodinách brázdění džungle všemi směry jsme se dostali k pobřeží oceánu. Zažíváme velkou euforii a chce se nám hned skočit do vln. Naštěstí nás průvodce přesvědčuje, že toto není zrovna nejbezpečnější místo na koupání a proč raději nejít na tu obrovskou pláž ??? Ok, dáváme mu za pravdu. Ještě nám radí aby jsme nechodili do oceánu sami, proudy jsou prý zrádné. Dobrá rada a já doufám, že si jí všichni vezmou k srdci.
Takže o pár minut později šest nadržených bělochů skáče do velkých vln. Oceán nám předvádí svojí sílu a bere nás všechny jednou pěknou dvoumetrovou vlnou hodně drsně ke dnu. Pěkně si s námi pohrává a pak nás po pár vteřinách pouští zpátky na vzduch. Máme dost. Foom v té vlně dokonce dostal žraločí ploutví, a tak má odřenou hubu. Všichni ostatní se odřeli jen o mořské dno, většinou kolena. I tak bylo koupání v indickém oceánu skvělé.
Když jsme trochu oschli, skáčeme zpět do jeepu a jedeme ještě na zbytek safari. Levharta jsme neviděli, a navíc oproti domluveným šesti hodinám končíme po necelých třech. Tak tedy platíme jen polovinu ceny, řidič trochu držkuje, nakonec si ale bere patnáct stovek rupií a odjíždí. Zřejmě i sprostě nadává na bílý kurvy co ho obraly, naší výhodou zůstává, že mu nerozumíme. Horší by bylo, že bysme v parku uvízli, naše průvodce jsme totiž poslali na odpočinek na celých šest hodin, takže nám hrozí, že se budeme nudit uprostřed ničeho další tři hodiny. Naštěstí se vracejí velmi brzy, tak máme radost, a upalujeme si to přes Hambantotu, kde nakupujeme trochu jídla, do Matary se zastávkou přes Dondra Head.

Dondra Head


Dondra je nejjižnější místo na Srí Lanském ostrově. Tak nějak z nostalgie po Africe jsme ho s Foomem nepovinně zahrnuli do naší výpravy. Na Dondra Head jsme vylezli na padesát metrů vysoký maják, po Adamovce je to pro nás hračka. Nádherný výhled na indický oceán stál za to. Fotíme se u kamene určující nejjižnější bod a pak pokračujeme do Matary. Cestou jsme se ale rozmysleli a měníme to na Mirisu. Údajně nejkrásnější pláž na Srí Lance. Tentokrát to „údajně“ vyšlo.
Podél pobřeží si všímáme čím dál víc všímat co způsobila ničivá síla tsunami zhruba před rokem. Tato oblast je asi na druhém místě na Srí Lance co se týče ztrát lidských životů. Nejvíce utrpěl východní okres Trincomale, kam jsme raději z obav z tamilských teroristů nejeli. Viděli jsme místa kde z celých osad zbyly jen podlahy domů, dosud neodklizené trosky, lodě vymrštěné daleko od pobřeží, kotvící v palmových hájích. Trosky domů zabořené v písku na plážích a všudypřítomná nesourodá suť. Místní lidé se s tragédií, která se tu stala, a která si sebou vzala více než čtyřicet tisíc životů, již docela vyrovnali. Berou to prostě trochu jinak. Zatím jsem se nesetkal s nikým, kdo by mi o tom něco vyprávěl, takže nemůžu být více objektivní.
Dorážíme do Mirisy a hledáme hotýlek. Na podruhé bodujeme v Sunny Beach Inn (1200 RS za noc), který je opravdu krásný, přesně podle našich představ. Místní do něj mají zákaz vstupu. Po vybalení (už je pozdní odpoledne) se vydáváme na průzkum pláže. Je to nádhera. Nazval jsem to kýč jako prase. Palmy, zlatý písek, nádhrený vlny, bary, muzika (západní) prostě pohoda.


Mirisa

Dáváme si večeři u chlapíka v baru Bay Moon (později jsme ho potkali na party v Unawatuně) Dopřáváme si pořádné mořské pokrmy, hrozně si čvachtáme nad tuňákem a ostatními dary moře. Vysedávali jsme pozdě do večera, pivo za pivem, cuba libre...jointík... Připitý, šťastný a nažraný pozorujeme měsíc, poustevníky v ulitách a toulavý psy. To nejtěžší je tedy za námi, to nejhezčí zřejmě před námi. Surf. Pak jsme se sebrali a dotlačili se navzájem do hotelu.
Dodatek: tento den jsme se rozloučili s průvodci a naší najatou dodávkou, zaplatili 30.000 RS za 10 dní strávených na cestách a domluvili se, že nás vyzvednou v Bentotě 26. Ledna v předem domluveném hotelu. Tak uvidíme...

18.1.2006 Mirisa – Unawatuna

I když už nemusíme, přeci jen ráno vstáváme poměrně brzy. Zahajujeme nový den společnou rozcvičkou, asi dvoukilometrovým během po pláži. Ráno byla mlha, ale pak se počasí asi v jedenáct umoudřilo, a sluníčko začalo pořádně pálit. Mažeme se jako divý. Hlavně Foom a Máťa. Skočili jsme do vln, pěkně se povozili a asi ve 2 hodiny se vracíme do hotelu a objednáváme si taxík pro šest lidí za třináct dolarů. Přijela nám malá klimatizovaná dodávka o velikosti šest lidí a jedna krosna. No nakonec jedeme i se vším vybavením, ale bylo to o fous. Těsně před Unawatunou si Máťa vzpomíná, že zapomněl na šňůře v hotelu sušit neoprenový kraťasy, stálo ho to dalších třináct dolarů, ale dojel pro ně zpátky. Na surf se mu budou hodit.
Když jsme přijeli do Unawatuny, byli jsme trochu zaskočeni, protože v našich očích to mělo vypadat desetkrát lépe než Mirisa. Několikrát tak padlo do placu „zlatá Mirisa“. Když se vrátili Máťa s Králíkem z výletu pro kraťasy, dali jsme si večeři a ještě se stihli vykoupat v oceánu. Po té přišla na řadu oslava Králíkových narozenin. Všechno nej k dvacátým pátým Davide. Když byl Králík s Máťou na cestách (vzali to pak ještě do Galle) a my jsme se začali shánět po doplňujících dárcích. Zachraňuje to sarong a košile v jednotných batikovaných barvách. Já mám pro Králíka už dvanáct dní v krosně jeho oblíbenou měsíčkovou indulonu.
Ještě než jsme vůbec odjížděli na Srí Lanku, bavili jsme se s klukama o tom, jak přijedeme do Unawatuny a potkáme družstvo švédských modelek, které soutěží v opalování. Možná neuvěříte, ale když jsme se ohlédli do zahrádky slavné restaurace Lucky Tuna (Tuňák) tak jsme nevěřili. Potkali jsme jich tam asi třicet možná i více. Osm z nich máme dokonce na fotce. Králík se tedy rozhodl oslavit své narozeniny zde v Unawatuně, no a tak jsme se do toho pustili . . . . . .
Po skončení oficiální oslavy jsme zůstali v malém počtu na pláži, tuším že já, Foom a Králík, možná i Mošák, ale to už si nepamatuji.

oslava mých narozenin a mázlý Švédky

19.1. 2006 – 21.1. 2006 Unawatuna

Ráno se probouzíme, snídáme, já se pro dnešek společně s Doktorem vzdávám sluníčka, protože jsme rudý jako raci. Králík byl ráno běhat, jako jediný dodržel slib, že každé ráno budou rozcvičky v rámci zlepšování naší fyzické kondice. Všichni kluci z červenýho týmu poté vyráží šnorchlovat. Na odpoledne mají v plánu společně s Máťou jít na Lands End. Údajně tam mají vést hotel češi. Kluci tedy ve dvě hodiny odešli na Lands End, já a Doktor zůstáváme na terase bez zábradlí ve stínu s nádherným výhledem na azurový indický oceán a pláž posetou cestovateli všech národností.


Unawatuna

Co se dělo na Lands Endu by měli asi napsat kluci. Kolem šesté hodiny se na pláži objevila hlučná skupina čítající asi deset hlav. Už z dálky nás naši borci začali zdravit, takže celá Unawatuna věděla, že se část hlučné české skupiny vrací do hotelu, navíc s posilou. Seznamujeme se s novými přáteli červeného týmu. Beáta a Martin a Petra a Martin. Jsou to na první pohled sympaťáci. Během několika prvních vteřin se dozvídám, kolik toho chlapci na Lands End vypili (láhev slivovice, pár piv a samozřejmě arak – bílý arak – novinka a údajně moc dobrá – do této doby jsme pili obyčejný tmavý). No a tak si sedáme do Tuňáka a dáváme večeři. Popíjíme, kecáme a hltáme zkušenosti Martina a Beáty. Jsou na ostrově už od září, vyprávějí spousty zajímavých věcí, obzvláště to co nemůžeme za měsíc pořádně vcítit což je místní mentalita. Víme, že lidi jsou tady pomalejší,nebo lépe řečeno línější (o hodně) než u nás. To co nám ale oba vyprávějí je opravdu silný zážitek.

osazenstvo Lands Endu

V noci, když už jsme měli opět pořádně naloženo, vylezla z moře kožatka obrovská – mořská želva, jak s dikcí Jiřího Kodeta z Pelíšků interpretuje Foom. Ta želva dolezla až mezi stoly na pláži u Tuňáka a těsně u zdi vyhrabala díru a nakladla do ní 123 vajíček. Byl to tedy pro nás velmi silný zážitek. Když se vrátila do moře, Lalit (majitel Tuňáka) a jeho kamarádi vykopali vejce a odnesli je k nám na pokoj s tím, že je ráno odvezeme na nedalekou želví farmu. No a tak jsme tento večer pěkně zakončili zdařilou scénkou od Steva Zissoua a někteří členové výpravy šli spát.
Nepamatuji si ani čas, kdy si k vedlejšímu stolu na pláži sedla partička cestovatelů. Dvě ženy a jeden zrzoun. Králík je nakonec pozval k našemu stolu, protože od nás pořád somrovali cíga. Tak si k nám přisedli, jedna pěkná Holanďanka podobná starý Gilmorový ze seriálu Gilmor Girls (což je známka nejvyšší kvality od obou lídrů red i blue) dále jedna Angličanka (trochu Woodstock) no a ten zrzek. Konverzovali jsme dlouho do noci, k ránu už vydrželi ale jen Králík a Foom. Podle vlastního vyjádření Fooma, když jsem ho spatřil druhý den cituji: „Nechal jsem Natálku (Holanďanku) Králíkovi, protože jsem už byl moc nacpanej“.
Já sám jsem byl taky nacpanej a rozhodl jsem se, že ustoupím o pět měsíců mladšímu kolegovi z červeného týmu. Neměl jsem to dělat, protože tímto okamžikem se červený tým ujímá vedení v neoficiální soutěži (a tentokrát opravdu nejde o fotbal). Omluva pro modrý tým je jediná, intelektuálové totiž bývají častěji fyzicky unavení.

20. 1. 2006 Unawatuna

Králík ráno v osm hodin potkává Máťu. Přišel načerpat tekutiny a vrací se k hřejivému objetí Holanďanky Nathalie. Zpět do našeho prozatímního sídla se vrací až někdy kolem poledne, mezitím sháníme Lalita, abychom s ním odvezli vejce na želví farmu. Nakonec obědváme, popíjíme a zevlujeme tak dlouho, až přicházíme na to, že Lalit dorazí až „někdy jindy“ a tak na farmu odjíždíme sami. Tam předáváme vejce a dostáváme radu, že příště to musí být o hodně hodně dříve, aby se vejce nepoškodily teplem a suchem. Ještě přispíváme do krabice s nápisem Donation, pozorujeme malinkaté želvičky v nádržích, a pak frčíme zpátky do Unawatuny.



vykopaný příbytek pro želvý vajíčka

Na večer máme domluvenou basu piv na Lands Endu ve společnosti Beáty, Martina, Petry a Martina. Beáta s Martinem jsou nájemci hotýlku na krásném útesu, jak už tak nějak vyplývá podle názvu. Bohužel pro ně, to nebylo místo úspěšného podnikání, a tak Lands End navždy zítra opouštějí. Je to smůla, protože jsou to opravdu fajn lidi. Prostě špatná sezóna. Po tsunami se vrátilo na Srí Lanku málo turistů a tak byznys nejde tak jako dřív.
Poseděli jsme tedy na Lands Endu a dali si pár cigaret značky marjhana, pár piv značky Lion a trochu araku. Foom si dal na kuráž a za pomoci Králíka odešel do jednoho apartmá patřícího k hotelu, aby přivedl do naší party jednu angličanku. Jmenuje se Jenna, Foom od ní dokonce dostal i email. Také si jí pořádně prohlédl a několikrát prohlásil, že se zamiloval. U Fooma to není nic neobvyklého, zvláště přihlédneme-li k množství zkonzumovaného alkoholu. Pro Jennu to musel být opravdu silný zážitek, protože polovina zábavy se odehrávala v češtině, zachránila to až prohlídka fotek Martina a Petry, kde se omylem vylouply nějaké opravdu privátní obrázky. Od toho momentu bylo o zábavu nadlouho postaráno. Během večera se oba Martinové rozhodli, že se k nám přidají v malé kopané. Zítra je tedy dohodnutý match, modří s červenými se řádně hecují. Asi to bude stát za to, červení prohlašují, že nám dají kanára. Docela tomu věřím, kluci z červenýho to narozdíl od modrých občas hrají. Spoléhám na Králíka, který umí bezvadně stát v bráně a doufám, že až bude mít ruce v bok, tak se nám podaří vsítit. Každopádně jsem členem modrého týmu a cokoliv napíšu o fotbale, se dá brát jako objektivní zpráva.
Cestou z Lands Endu (Foom nestihl doprovodit Jennu zpět do pokoje, nebo se spíš nestihl rozhodnout) jsme narazili na diskotéku. Máťa tam chytil druhý dech, ale já už mám dost. Chce se mi spát, navíc mám spálený záda a cítím únavu z chlastu. Králík slíbil Natálce, že se za ni v deset zastaví, je něco kolem jedné a potkáváme jí na diskotéce. Všechno je ok, zábava je pořádně rozjetá, ale na mě už padá totální únava a odcházím do hotelu. Kdybych věděl jaká procházka mě čeká, spal bych klidně jen tak na pláži. Na téhle pláži jsme dezorientovaní, a tak hledáme náš hotýlek tak dlouho, až přicházíme na to, že je to sousední zeď diskotéky, ze které jsme před půl hodinou odešli. Nakonec jsme všichni našli ty správné schody a ukládáme se ke spánku. Nacpali jsme si špunty do uší a pak jsme usnuli...

21.1. 2006 Unawatuna

Další ráno, probouzíme se porůznu, dáváme si snídani, chvíli pak zevlujeme na sluníčku, pak vyrážíme s Králíkem a s Mošákem šnorchlovat. Ostatní mají odpočinkový den. Asi kolem poledne jsme tedy naskákali do oceánu a dvě hodiny jsme strávili potápěním, během kterého jsme viděli krásy podmořského života v podobě barevných chobotnic, ježíků, medúz a hejna ryb na dně unawatunské zátoky. Prostě nádhera a relax. Vyžití v Unawatuně v podobě vodních sportů jinak o mnoho více než šnorchlování bohužel nenabízí, a tak máme radost, že se aspoň něco děje a potápění je tady opravdu super.

Lucky Tuna-asi jediná hospoda na Srí Lance, kde se nechá koupit Fernet

Poté co jsme vylezli z vody se cca ve tři hodiny odpoledne sešly oba týmy v dobré náladě před zápasem. Asi tak deset minut společně čistíme pláž a chystáme branky. Asi napotřetí je vše nachystáno (drobné neshody o velikosti branky atd. mezi modrým a červeným týmem většina způsobena najatými externisty panem Martinem Boháčkem a panem Martinem Kuntem). Já po těch deseti minutách na krutém téměř rovníkovém sluníčku jsem úplně vysušenej jako treska. Představa dalších třiceti minut běhání po pláži na sluníčku bez kouska stínu mě vážně netěší. Nedá se nic dělat, pouštíme se do hry a já po krátké chvíli skóruji !!! Zůstávám pesimistou, něco musí být špatně, protože já góly nikdy nedávám. Kromě volejbalu jsem na kolektivní sporty fakt levák. Další góly do první půle dává:
red: Martin Kunt 2x, Králík 1x, Mošák 1x
blue: Poula 1x, Králík 1x, Martin Boháček 1x, Máťa 1x
Na konci první půle je tedy situace více než dramatická 4:4 a dále velmi osobně vyhrocená. O přestávce oba týmy skáčou do vln, které ale při své teplotě kolem třiceti stupňů nejsou žádné velké osvěžení.
Začíná druhá půle, která je opravdu o fyzičce. Máťa si odskakuje na pět minut do moře a nechává modré ve štichu. I přesto se ale dobře bráníme, nevzdáváme to, na obou stranách přibývají škrábance na tělech, jenže nakonec dostáváme další, poslední gól. Konec zápasu probíhá opravdu ostře, červení tvrdí, že modří zkracují časomíru, ještě že nemám hodinky. Foom si se mnou dokonce odmítá dát negerskej pozdrav a opovrhuje Blue týmem. Červení tedy vítězí, ale jen o jeden gól 5:4. O odvetě ani slovo, myslím, že jsme si dali co proto.
Po fotbale jdeme do sprchy a všichni si jdou před večeří odpočinout. Já a Foom sedíme na pivě v hospodě a kecáme. Později už se scházíme k večeři v plné sestavě. U večeře je zábava, dáváme další piva, cpeme se mořskýma obludama. Dozvídáme se, že je dnes večer na druhé straně pláže nějaká reggae party. Já jsem utahanej jako kotě a Doktor taky, takže dnes mám oporu a nemusím se přemáhat. Mám zase spálený záda a usínám...

22. 1. 2006 Unawatuna – Hikkaduwa

Ráno mi začíná dřív než jsem si myslel. Ve dvě hodiny v noci mě pobouzí hluk, kterému rozumím. Venku před hotelem se hádají češi, kteří ale nepatří do naší expedice. Navíc se hádají o tom, že jdou někomu dát pořádně přes hubu. Napadá mě, kdo je asi mohl tolik nasrat a tak nelením, vstávám a letím hledat kluky, kteří šli na reggae party. Nacházím je asi po deseti minutách a jsou v pohodě tedy opravdu v uvozovkách „v pohodě“. Vítají mě, jako kdybychom se neviděli deset let a dáváme si společně drink. Na baru jsme zůstali společně asi hodinu. Ráno dlouho spíme, a tak se dostáváme do sporu s hlavním bubákem hoteliérem, který nám tvrdí, že check out je v osm hodin ráno a tudíž z nás chce dostat peníze ještě za jeden den. Tentokrát mě to už trochu štve, takhle časný check out je drzost a sprostota. Řeším to jediným slovem „impossible“ a odcházím si sbalit bágl. Mezitím se s manažerem potkávají ostatní kluci s tím, že to nějak usmlouvají. Balíme se a asi v půl dvanácté jsme hotovi a sedíme na terase hotýlku s objednanou snídaní. Za chvíli se objevuje Martin s Beátou a později i Martin s Petrou. Nakonec se dojemně loučíme, já zvu všechny čtyři nové kamarády na zabíjačku, která se bude konat někdy v květnu a tou dobou už bysme měli být všichni doma. Přesný termín omezuje pouze sestříhání námi natáčeného dokumentu o naší expedici na Srí Lance. Odcházíme tedy definitivně na ulici a hledáme tuk tuk do Galle, naší příští zastávky.

přesun pozemních jednotek

Když jsme se dostali do Galle na autobusové nádraží, byli jsme docela překvapení. Všude bordel spíš než nádraží mi to připomíná místo, kde se skladují odpadky z celého města. Vydáváme se navštívit historickou část města – pevnost Galle. Je to náročná cesta se vší bagáží na zádech i na břiše a s kamerou v ruce. Po skončení prohlídky se vracíme na nádraží a hledáme autobus, který nás odveze do Hikkaduwy. Pro místní, čekající na nádraží jsme opravdu velkou atrakcí. V autobuse taky. Celkový dojem z ochutnávky pravého nezávislého cestování, tedy backpackingu, je opravdu skvělý a nepopsatelný. V autobuse s námi jedou školáci i pracující, Máťa se na chvilku dělí s místními o svůj mp3 přehrávač. Frčíme si to směrem Hikkaduwa do předem vybraného hotýlku Main Reef Surf, který nám doporučil cestovatel, jenž jel obráceným směrem. Dáváme na jeho radu, a jsme víc než příjemně překvapeni. Napřed to tedy málem míjíme, a s naší výbavou nám trvá vystoupit skoro pět minut, ale jsme na místě. Hotýlek je krásný, útulný úplně nově zařízený a čistý jako v Kyjevě.
Po úspěšném ubytování jsme vyběhli na ulici na drobné nákupy (alkohol, cigarety, prášek na praní) a po nákupech a koupání jsme odešli na večeři. Večeříme opět mořské potvory, a já začínám přicházet i na chuť místní vařené zelenině. Myslím, že jsme si všichni moc pochutnali. Máťa s nepředstíranou únavou v očích se odebral ke spánku jako první. Foom a Králík zůstali v restauraci, kde potkali surfaře z Itálie Danielu a Alessandra. Já a Mošák jsme se prošli po pláži zpátky k hotelu. Doktor už nás také opouští a jde spát. My s Mošákem jsme si dali pár drinků a pak nás dohnali Králík s Foomem. Od ohně na pláži kousek od baru, kde jsme seděli, odehnali nějaké surfařky, a tak si to zabíráme pro sebe. V době, kdy už jsme tam dělali opravdu pořádnej bordel se zvedám a potácím se do pokoje. Foom odpadl už na pláži, ale pak se taky dostal do postele po svých. Králík s Mošákem kalili ještě notnou chvíli, a protože se jim zželelo Fooma, který je pořád sám bez přítelkyně, přivedli mu do pokoje toulavou fenu z pláže. Aby toho nebylo málo vyzdobili si ještě pokojíček velrybími žebry, obratli a surfařskými prkny.

když se pije Arak

23.1. Hikkaduwa – surfing

Ráno skoro celá expedice vstává s decentní kocovinou. Nevím jak ostatní, ale já tu včerejší noc ještě pořád cítím. Králík mezitím vrací po hotelu včerejší noční výzdobu. Kosti a hlavně prkna kvůli kterým z hotelu volali i policii. Ono jedno takové prkno může stát i tři sta dolarů a to je na místní poměry značná suma. No je to pěkný zápis na začátek. Jsme okamžitě za vtipálky z České republiky. Za to abychom si odčinili hřích si pronajímáme všechna prkna co v hotelu mají na celý den. A jdeme na to. Kultovní a duševní sport jménem surfing nás lákal s Foomem už v Africe, ale nezbyly peníze a možná ani odvaha.

chytám vlnu

Srí Lanské pobřeží je mnohem bezpečnější co se týče velkých bílých, kteří si rádi pletou surfaře s tuleni. A tak se vrháme do vln. První dojmy na prkně jsou těžce popsatelné, někde mezi velmi vratké, nepohodlné, ani pádlování nám moc nejde. Pak ale chytáme první surf i když jen vleže a to je prostě nádhera. To je opravdu nepopsatelné. Síla vlny nás žene obrovskou rychlostí jen několik vteřin ke břehu. Zkoušíme to celý den, vlny jsou ale hodně obsazené místními, nebo zkušenějšími surfaři z celého světa, a tak je to o úraz. Jeden surfař mi přejel záda, druhý zase málem rozbil hlavu. Prostě je to o tom kdo si umí urvat vlnu. Se začátečníky se nikdo nepáře. Ale i přes všechny zápory jsme vydrželi až pozdě do večera chytat surf.
Včerejší večer jsme si v nedaleké restauraci objednali na dnešní večer pořádnou sea food večeři asi za sedm tisíc rupií. Odešli jsme tedy do restaurace těsně před západem slunce, který byl opravdu moc hezký, a který jsem celý natočil v rámci našeho dokumentu. Večeře byla opravdu ve velkém stylu, za něco podobného v Praze bysme zaplatili určitě o moc víc než deset tisíc. Krevety všech velikostí, vaření krabi, langusty, mušle, prostě od všeho co se dnešního dne povedlo rybářům ulovit. Respektive všechno co bylo na jídelníčku. Opět potkáváme na večeři Italy, se kterými si domlouváme, že na nás zítra na prknech trochu dohlédnou a zkusí nám pomoct naučit se triky, jak na prkně vstát. Krátce po večeři odcházím s Doktorem na kutě. Jsem utahanej ze včerejšího večera a navíc z celodenního surfování. Všichni ostatní zůstali v restauraci, za pomoci Long Islandu si zpříjemňovali večer a táhli to až do tří do rána. Červený tým v podobě Králíka získává druhý bod do celoexpediční soutěže nyní pod názvem „zabij bobra zachráníš strom“.

24.1.2006 Hikkaduwa

Ráno bez snídaně potkávám Máťu. Vypadá, že je v dobré formě. Králík a já vyrážíme opět na nákupy do obchůdků na hlavní silnici. Na dnešní den jsme se rozhodli vybavit o něco lépe na surfování. Jsme trochu odření a tak nakupujeme surfařský trika a kraťasy. Máme domluvený sraz s Italy okolo dvanácté a tak se je vydáváme hledat na pláž hned po nákupech. Potkáváme je u snídaně v té samé restauraci, kde jsme včera večeřeli. Ještě sháníme prkna, narozdíl od včerejška si bereme ty největší co v půjčovně mají, pořádný třímetrový boardy abychom se na nich konečně udrželi. Za chvilku jsme měli vše pohromadě a skočili do malých vln. Ostatní kluci (Doktor, Máťa, Mošák a Foom) sehnali levnou loď a odjeli dopoledne šnorchlovat za útes. Vrátili se zrovna, když jsem ten den chytil první velkou a dobrou vlnu. A tak jsme se pak celé odpoledne střídali na třech půjčených prknech až do úplného vyčerpání. Museli jsme to ale pořádně využít. Zítra už jedeme dál, do Bentoty, a kdo ví, jestli se na prkna ještě po dobu expedice dostaneme. O Bentotě je v průvodci jen to, že je tam dlouhá desetikilometrová pláž bez vln na surfování. Večer jsem znovu utahanej jako kdybych byl znova na vojně v přijímači, stahujeme fotky a já pročítám co nás čeká v Bentotě. Ostatní se chystají opět na mejdan, ale já jsem takzvaně marnej a tak na to kašlu. Radši se zabalím, kluci už si ze mě dělají srandu, že jsem pořád a všude poslední. Tak si aspoň pořádně poskládám po těch pár týdnech krosnu, zítra jedeme do Bentoty autobusem, veřejnou dopravou. Předchozí jízda byla pro nás velká zkušenost, a teď zhruba víme co nás čeká. Jsme totiž opravdu tvrdý outdooráci, jak říká Mošák. Kluci se tedy ještě na závěr pořádně pobavili, začali kalit už před večeří nějakou Fantu s arakem a ještě s nějakým energy svinstvem dohromady. Vypili to během chvilky, já jsem tedy také ochutnal, a tak je u večeře řádně veselo. Čteme surfařský časopisy, žasneme nad snímky osmimetrových vln a nad blázni, kteří na nich jezdí. Foom nám předvádí Thilaka, ostatní se můžou opravdu posrat smíchy, umí to fakt dokonale. Martin přidává i svou trošku do mlýna tím, že popisuje Králíkovo ochrnutí spodní části obličeje po nadměrném požití alkoholu.Má pravdu tento večer i několik následujících se o tom na vlastní oči přesvědčíme. Aby toho nebylo málo zůstávám s Králíkem a s Máťou a dáváme ještě pár Long Islandů navíc, což mě řádně zmáhá, a dokonce mám chuť se jít koupat, ale moji věrní přátelé, kterým zbyl ještě kousek soudnosti mi pomáhají ven z divokého vlnobití oceánu. Nevzpomínám si v kolik že jsme to šli přesně spát, ale myslím, že to nevadí.

serfaři

25.1.2007 Hikkaduwa – Bentota

Ráno se balíme a chytáme u cesty autobus do Bentoty, cestou musíme ještě někde přestoupit, takže máme pauzu v menším městečku. Odtud pokračujeme do Bentoty velmi pohodlným busem, který je ale velmi malý ač klimatizovaný. Po třech týdnech na Srí Lance jsme na vlhkost a vedro zvyklí, a tak se snažíme cenu usmlouvat co nejníže. Jelikož je naše bagáž opravdu velká, máme jí po celém autobuse, část i na dalších sedadlech, snaží se nás bubáci přimět zaplatit daleko víc než je cena obvyklá. Aspoň pro turisty obvyklá. Cesta z Galle do Hikkaduwy, což je odhadem asi kolem třiceti kilometrů nás vyšla na šestnáct rupií na hlavu. Tedy na necelé čtyři koruny. Cenově se vracíme tedy někam do dob konce našeho komunismu. Víme od začátku, že kdybychom se drželi při zemi, dokážeme se stejným rozpočtem žít a cestovat na SL tak o dva měsíce déle.
Začátkem odpoledne dorážíme do Bentoty, hledáme hotel, ve kterém nás mají zítra ráno vyzvednout naši řidiči, kteří nás dovezli až na Mirissu. Je to Beach Inn and Shells Cabanas Hotel.
Velmi příjemný s hezkými pokoji, je čím dál tím znát, že se blížíme k hlavnímu městu. V hotýlku je celkem příjemný personál, a tak se ptám naší recepční, jestli bych si nemohl zavolat. Směruje mě do nějaké místnosti s velmi retro telefonem, odkud se pokouším dovolat. Asi na sedmý pokus se mi daří a snažím se anglicky potvrdit odlet. Nevím kde je chyba, ale i když se opravdu po desáté ptám, jestli je to ok, že chceme odletět ve stanovený termín, stejně se mi nedaří dostat odpověď: yes, everything all right, flight confirmed. Nedá mi to a tak beru naštěstí služební telefon, a volám do Prahy, kde nám naše oblíbenkyně Lucka let potvrzuje, s tím, že už si nemusíme dělat žádné starosti. Od teď se mi zase vrací dobrá nálada, a vracíme se zpátky do našeho cestovatelského programu.
Odcházíme po částech po lehčí svačince shánět loď, která nás vezme na projížďku po vyhlašené řece Bentotě. Jsme natěšeni, ale když nalézáme agenturu poskytující tyto výlety, zjišťujeme, že je to dost drahé. A tak neleníme a podél řeky naháníme místní kluky, jestli nemají loď s motorem pro šest dobrodruhů. Netrvá to ani deset minut, cena je domluvená a čekáme v hospůdce na břehu řeky. Dávají seriál Knight Rider, a tak máme radost, že si zase můžeme trochu šťouchnout do Máti. To už tady dlouho nebylo. Po půl hodince doráží mladík s docela slušnou loďkou, my naskakujeme dovnitř, člun má i sklápěcí střechu, takže prostě komfort. Projíždíme se zhruba asi dvě hodiny, mezi mangrovníky, v jejichž větvích vidíme všelijakou havěť, hlavně varany, a malé krokodýly. Ale také vidíme ledňáčky, a i větší ptačí dravce. Celkově jsme nadšení, protože je nádherně, v magrovech se cítíme jako v Da Nangu, Máťa komentuje ptactvo s „darebnými zobáky“ a všichni ostatní se skvěle baví.

obyvatel mangrovů

Po projížďce jsme se vrátili do hotelu. Do večera je ještě dost času, a tak se dohadujeme co a jak. Volíme koupání v moři, protože jsou tam pěkný vlny. Je nám hodně líto, že nikde není půjčovna surfařských prken. Vlny jsou sice nízké, ale věříme, že bysme jich pár chytili. Nevadí, i tak se necháváme vozit na vlnách bez prken, dokud nejsme totálně utahaný. Králík zůstává ve vodě poslední, a tak na něj čekám. Zbytek týmů odešel na přípravu na večeři. Ta se koná v náhodně nalezené hospodě kousek od našeho hotelu. Večeříme obvyklé dobroty z moře, popíjíme long island a jiné rumové speciality. Já ještě zůstávám v hospodě a dopisuju deník, ostatní už vyrazili zpět do hotelu. Po chvíli už to taky balím a jdu spát.

26.1.2007 Bentota – Colombo – Negombo

Je další ráno, naše předposlední, opět se balíme. Dnes nás mají vyzvednout naši řidiči. Po zaplacení účtů odcházíme z hotelu k hlavní bráně, kde k naší velké radosti stojí naše dodávka. Bohužel jenom s jedním řidičem. Zřejmě nechal našeho závozníka Thylaka v jeho domovské vesnici. Není se čemu divit, beztak mu kazil kšefty. S radostí se s ním vítáme, nakládáme bagáž a odpichujeme se od hotelu směr Colombo. V Colombu toho moc vidět nechceme, a tak zjišťujeme, kde se dá dobře nakupovat. Jako správný outdooráci, jak říká Mošák. Cesta do Colomba je rozmanitá a docela nám to ubíhá. Zastavujeme u prvního nákupního centra typu Zlatý Anděl a dáváme si zhruba hodinový limit. Po jeho vyčerpání se vracíme ověšení igelitkami se suvenýry, oblečením a podobnými nepotřebnými věcmi. Vyrážíme dál, do ještě většího baráku, tentokrát jen s oblečením, kde pořizujeme hlavně Srí Lanské kriketové dresy, a pár nezbytných sarongů. No a nakonec ještě jedeme do Odelu. To je místní „posh“ obchod, kde nakupuje smetánka. Pro nás jsou to ceny pořád velmi výhodné. Máťa se záchvatem připomínající zlatou horečku přehazuje hromady hadrů, cetky, suvenýry, šperky... nakonec kupuje menší sportovní tašku aby se mu do ní všechno vešlo. V krosně už místo nemá. Protože je rok 2006 a já se považuji za odvážlivce, tak vlastním kreditní kartu. Máťa zatím ne. Moc bankám nevěří. Jsou to šarlatáni. Na můj účet se ale odhodlal nakonec poslat za pomoci svého bratra sumu peněz, kterou se v Odelu rozhodl utratit. A tak běháme od terminálu k terminálu, moje kreditka se kroutí teplem, jak se zahřívá při každém načtení. Díky této nákupní horečce jsem na Srí Lanku vzpomínal ještě dlouhé měsíce, kdy mi každý měsíc několikrát volala paní z banky, že kopií mojí karty někdo nakupoval v Jakartě, na Bali, v Las Vegas a tak dále. Pokaždé jsem jí s lítostí musel oznámit, že jsem to nebyl já, a ať mi proboha nestrhávají z účtu žádné peníze.
Kluci už mezitím čekají venku. Dávají si zmrzlinu a malinko už na nich vidím, že už by se rádi pohnuli někam jinam. O zhruba tři čtvrtě hodiny po limitu se konečně z Odelu vyřítil fialový Máťa, sice s pocitem neuspokojenosti, s myšlenkou kolik stojí samotná letenka do Colomba a zpátky, protože by se rád vrátil na další nákupy, ale konečně nasedáme do dodávky a pokračujeme dál. Máťa není žádný bezohledný člověk a tak se posádce hlasitě omlouvá a tuším, že večer kupuje drink všem co trpěli na parkovišti během jeho nákupní extáze.

hustý outdooráci

Nutno podotknout, že je dobře, že jsme si vyhradili na Colombo jen nějakých pět hodin, protože za víc to opravdu nestálo, viděli jsme několik křesťanských kostelů, napodobeninu White House a to bylo asi tak všechno. Jedno je jisté, v Colombu veškerá technika, která se pohybuje po silnici je zatím ještě zřejmě bez katalyzátorů. Když jsem si totiž po prvních dvou hodinách utřel upocené čelo do kapesníku, zjistil jsem, že jsme černý od hlavy až k patě jako správní kominíci. Od hlavy až k patě začernění výfukovými výpary. Jak jsem již řekl, je dobře, že tohle město opouštíme co nejdříve. Takže pokračujeme do Negomba. Tam nás čeká hotel, který jsme vybrali a je velká škoda, že jsem nenašel jeho jméno v deníku. Kdybych ho věděl, dal bych ho sem jako varování, co raději nenavštěvovat. Švábi ve sprše to nebylo to co by mě po celé cestě vylekalo, ale tma v pokoji a opravdu pořádná špína. Navíc pokoj je cítit něčím, co opravdu nelze definovat. Nejsem moc rád, že poslední noc spíme na takovém místě. Myslím, že co se týče bydlení, tak nás Srí Lanka moc nerozmazlovala. Měli jsme mockrát štěstí, jaká krásná místa jsme našli. Tohle bylo ale opravdu levné a tudíž i hrozné. Celkově Negombo je ohromná špinavá pláž pro místní. Mošák druhý den ráno potkal místního, který konal potřebu rovnou do oceánu... je to tu prostě jiné. Také když jsme hledali doporučenou restauraci podle průvodce, kam jsme si chtěli zajít na večeři, tak jsme neuspěli, místo toho jsme se ztratili, a ocitli jsme se během chvíle v uličce mimo hlavní cestu obklopeni místními, kteří opravdu dávali najevo, že tam nemáme co dělat. Tak jsme zvýšili rychlost zpátky k hotelu, kde jsme si chytili tuk tuka a vydali se hledat hospodu kde se navečeříme opačným směrem. Nakonec jsme uspěli a nacpali se výborným hovězím v nějakém netradičním podání se sladkou chilli omáčkou, zeleninou a hranolkama. Pak už jsme jen přešli silnici do nedalekého baru, a dáváme si naše oblíbené dlouhé ostrovy. Skóre končí útratou šesti a půl tisíce rupií za asi osmnáct drinků. Posloucháme Jamese Blunta, tak trochu se nám ztotožňuje s náladou den před odjezdem. Náš řidič dostal po zbytek dne volno, domluvili jsme se že nás vyzvedne v hotelu pár hodin před odletem a vezme nás na letiště. Nakonec se přátelíme s barmankou, která když se dozvídá, že už odlétáme, tak nám nabízí abychom se zastavili ještě příští den, že si u ní v baru můžeme nechat věci a vyrazit ještě do Negomba na nákupy. Mě už se osobně nechce ani nic řešit, jsem fakt utahanej. Nálada je hodně na bodu mrazu u všech. Je to takové tradiční, nechce se nám to místo opouštět, ale přesto se všichni hrozně těšíme domů. Nakonec se ale zábava rozbíhá pijou se další drinky, a náš večírek končí tím, že jdeme pěšky domů a zkoušíme tuktukáře, jestli se najde odvážlivec, který za padesát rupií odveze všech šest dobrodruhů najednou. Nevěřil jsem ale jeden blázen se našel a tak se rveme do tuk tuku a odjíždíme směr hotel. Pak ještě sedíme chvilku na terase, kluci z modrého týmu jsou docela hodný, červený tým chlastá poslední zbytky slivovice a dělá bordel. Po chvíli se k nim modrý tým přidává. Jak v chlastání, tak v dělání bordelu.

27.1.2006 Negombo – Katunayake

Poslední ráno. Válíme se v postelích, na dnešní den už toho moc v plánu nemáme. Králík, Mošák, Foom a Máťa berou kameru a jednou se podívat na vyhlášený Negombský rybí trh. Vracejí se před polednem, opět s igelitkami plnými nejrůznějšího zboží. Naštěstí nevezou domů žádné ryby.

rybí trh

Já a Doktor mezitím balíme krosny do přepravní podoby. Několikrát ještě raději kontroluji, že máme opravdu všechno. Pak zvedáme kotvy, a necháváme vzkaz v recepci pro našeho řidiče aby nás vyzvedl v baru, kde jsme domluvení, že si můžeme nechat věci od včerejšího večera. Cestou kupujeme pití, dorážíme do baru, kde na terase u oceánu zevlujeme, chytáme poslední paprsky. Už i tak jsme docela černý, ale je leden a než se budeme zase někde opalovat, tak budeme zase jako běloby. V baru popíjíme nealko, občas odcházíme na hlavní ulici omrknout obchody, jestli bysme ještě nenacpali do krosny jeden suvenýr pro někoho známého a čekáme než otevřou restauraci, kde jsme včera večeřeli. Chceme se ještě před odletem pořádně nacpat. První letadlo do Doha nám letí v půl osmé. Večeříme tedy a pak už vidíme proplout naší dodávku kolem hospody, a tak nervózně vybíháme z hospody, aby nám řidič neujel. Myslím, že by nám neujel, ještě jsme mu nezaplatili za poslední tři dny. Jakmile jsme naložení, odjíždíme na sedm kilometrů vzdálené letiště, kde se opravdu přátelsky loučíme s naším kamarádem řidičem, platíme mu posledními rupiemi, a odcházíme se odbavit do terminálu.
Nálada je opět dvojsečná, domů se nechce nikomu, bylo to krátké, ale přesto jsou záchvěvy, jak to pěkně oslavíme, až se vrátíme. Těšíme se do Bistra na Láďu, kterému vezeme Arak a sarong. Těšíme se na naše rodiny až jim budeme vyprávět jeden příběh za druhým. Tak si krátíme čekání před boarding time natáčením názorů na tento výlet, co se nám nejvíce líbilo, prostě dokument jak má vypadat.
Na letišti ve free shopu ještě kupujeme poslední láhev araku, v sedm hodin nasedáme do letadla a loučíme se se smaragdovým ostrovem, perlou indického oceánu - Srí Lankou. Cestu domů už dobře známe, čeká nás 24 hodin únavného cestování přes Doha a Vídeň včetně sedmi hodinového časového posunu, všichni tedy ještě posíláme domů zprávy, že jsme v pořádku v letadle, a za zhruba den a půl se budeme brodit ve sněhu směrem k našim domovům.
Let probíhal poměrně v pohodě, Máťa se nacpal, my všichni taky, Doktor užil nějaké tajné byliny a celou noc ve všech letadlech prospal. Já a Mošák se pokoušíme dovolat domů z letadla satelitním telefonem. Nakonec sedáme v Praze zhruba v deset hodin dopoledne, kde na nás čeká moje a Máťovo auto. Probíhá dojemné přivítání Máťovy rodiny, žena a syn roní slzy dojetím, že se tatínek vrátil v pořádku. Nasedáme do aut, jedeme do Hudečkovy ulice kde se naše kompletní skupina na dlouhou dobou zase rozejde. Přesněji řečeno naše šestka se setkala znovu v plném počtu na premiérovém promítání dokumentu o expedici Doroty Máchalové zhruba po dalších čtyřech měsících na naší chalupě.
Tak je to tady, konec naší výpravy, Milevšťáci jedou do Milevska, Liberečtí do Liberce.