Milevsko - Kovářov

V pořadí již třetí ročník pochodu Milevsko - Kovářov za účelem předat dary našemu kamarádovi Peťovi Bílému, jenž je zase o rok starší. Lucík zalehnul do peřin, Pepin neznámo kde, takže k tradiční dvojci já+Foom se přidali ještě Mošákovi a vyrazilo se. Pan Celsius se poflakoval lehce pod bodem mrazu a velké zásoby sněhu z dní minulých, dotvářeli krásnou zimní atmosféru, kterou jsme ještě dokrmovali čajem s rumem a nově objevenou meducínou - Tatranským čajem.
Cesta při vyprávění nových i každoročně opakovaných historek pěkně ubíhala, teda až na úsek mezi Něžovicema a Klisínem, kde jsme brodili v půlmetrových závějích a Mošák se proklínal, že zapomněl doma izolepu. U Bílejch to pak mělo klasický průběh. Předání darů (3-litrovka zelený a sušená krkovice) a následné plenění baru. Letos nám velmi zachutnala ořechovice. Když jsem jednoho panáka vylil na Vendy, došlo nám, že už je na čase a jelo se domu. Tušim, že s malym Mošákem.

Saalbach 2009

10.1. - 14.1.2009

1. den

příjezd

Na podzim mi přistála v poště pozvánka od Fíry na několika denní zájezd do rakouských Alp. Proč ne, řekli jsme si s Lucíkem a do konce roku jsme ještě překecali Papíry, abychom tam nejeli sami.

Velmi chladné sobotní dopoledne a my vyrážíme. Krabice chudák celou noc mrzla a tak nechce zaBoha nabručet, ale nakonec si říct nechá. Škoda, že víc nerozumim autům, někoho by to varovalo, já sem celkem klidný. Nabíráme Papíry a podle obsahu kufru to vypadá na cestu kolem světa. Cesta v pohodě: nebloudíme, v autě voní řízky a z empétrojky poslouchám songy, které jak zjišťuju se líbí jenom mě. Po šesti hodinkách dorážíme do Griessenu, kde přichází překvapivé nalezení penziónu a v zápětí ubytování. Máme to až pod střechou, ale asi jeden z nejlepších pokoju, který jsme mohli dostat.

Postupně najíždějí ostatní, včetně Fíry, který posléze obchází pokoje a posílá lidi na večeři, která má bejt podle nadšeného vypravování Fíry velmi vydatná. Papíři jsou trochu v šoku, netušili, že to nebude obyčejná dovolená, ale spíš návrat do ranních dětských let, kdy se jezdilo na hory se školou a každá denní činnost byla naplánována.

Samozřejmě hned při první večeři vzniká zasedací pořádek, kdy u našeho stolu sedí ještě Pepin a člověk, kterého hned první večer křtíme na Ádu, nebo Hitlera.

Znáte ty neuvěřitelné zážitky ostatních z míst, kam když přijedete vy, tak se to nikdy nestane? Tak tohle přesně neni ten případ. Fíra výjmečně nepřeháněl a z večeře, kterou servíruje tuze hodný starý pán (majitel), jdeme narvaný k prasknutí.

Po krátkém oddechu a několika panácích na pokoji, nás Fíra svolává do společenské místnosti a zahajuje večírek vyvoláváním jmen jednotlivých účastníků. Až na ten všudypřítomný alkohol jako ve škole a Papíři nevěřícně kulí očima. Že večery nudný nebudou dokazuje kapela složená z dvou kytaristů a bubenice a hlavně tři sudy plzeňský dvanáctky. Po půlnoci to balíme, avšak tou dobou to má už jeden sud dávno za sebou.

2.den

Těžké ráno opilcovo, ale touha po lyžování mě žene z postele ven. Papírům se moc vstávat nechce, tušim, že můj plán být na svahu mezi prvníma nevyjde. Nakonec jsem vůbec rád, že jsme pod sjezdovku dojeli. V noci byly tuhé mrazy a auto nechce a nechce nastartovat. Po čtvrthodině se valí z výfuku černý kouř a motor naskakuje, ale to už mému snažení přihlíží celý pensión složený z velké části z absolventů ČVÚT a tak jsem večer v sauně zahrnut odbornými analýzami.

náš pensión

Na obloze ani mráček a krátce po devátý už sedíme s Papírama v kabince i s dvoudenníma permicema. Jediný co mě mrzí, že Lucík zůstal na pokoji. Bohužel si den před odjezdem podvrtkla kotník a ani přes zákrok fyzioterapeuta Pavla to ještě není ono. Snad zítra, hlavně aby vydrželo to počasí.

Postupně se přesouváme ze sjezdovky na sjezdovku až to zapíchnem na jedný jménem Panorama 6er.Na celou sjezdovku svítí sluníčko, fronty téměř žádný, prostě super. A ty panoramata. Asi tušim, kde vzala tahle sjezdovka jméno. Tomáš lyžuje fakt dobře a stylem "celá sjezdovka patří mě", takže o kolize nemá nouze, včetně jedné malé se mnou. Mě zatim lyže moc neposlouchají, snad se to zlepší. Odpoledne přesun zpět k parkovišti, místy je stín a o lyžování už to moc není.

Auto opět nechce naskočit. Jen doufám, že nebudu muset navštívit nějakej servis, to by asi účetní nerozdejchala. Na pokoji nás vítá smutná Lucka a ani se jí nedivim. Zítra už to chce taky zkusit, tak snad vydrží jak kotník tak to počasí. Ani jí nestačim všechno povědět a už se do pokoje řítí Fíra a nahání lidi do sauny. Pár panáků ho na chvilku zdrží a jelikož Papíři saunu neradi, tak to Lucce aspoň dovypráví. Po opět výborné večeři, kdy jsme se přežrali jak habsburský knížata a malé zastávce na vytrávení na pokoji, přesun do společenské místnosti. Hrajou se karty, zpívá se a padá druhej sud. Nevim, nevim, asi se Fíra přepočítal. Na poslední dva večery zbývá poslední sud.

3.den

Vstává se o něco hůř než včera, nemluvě o Papírech. Už jim asi lezu tou svou akčností na nervy. Když mi pak Tomáš řiká, že jsou zvyklí chodit na svah tak na jedenáctou, chápu, že vstávání v půl osmí je pro ně teror. Permice už máme, kromě Papírů už nemusíme na nikoho čekat, a tak vyrážíme skoro první, tentokrát však volíme variantu dojet autem až do údolí Saalbachu a vyhnout se tak přejíždění po sjezdovkách. Co na mapě vypadalo jako otázka půlhodinky se protáhlo na celou hodinu a tak na naši oblíbenou sjezdovku dorážíme až v deset!! To je pro mě absolutně nepřijatelné, ale je mi jasný, že s tim taky prd zmůžu. Lucíkovi pohmožděnej kotník v lyžování nebrání, obloha opět bez mráčku a tak lyžujem, vyjma na přestávek, nonstop až do čtyř.

údolí Saalbachu

Večer sauna, opět luxusní večeře o několika chodech a volný program ve společenské místnosti.
Co se sauny týče, tak tam je opravdu sranda. I když jak pro koho, jelikož zábava se dělá tak, že si většina dělá legraci z Fíry. Zdá se, že to ale nese statečně a to padají opravdu velká slova. Za všechny jedna hláška na jeho postavu, která nás totálně odbourala: Fíro, ty kdyby si šel na liposukci, tak klesne v obchodech cena sádla.

Asi že je třetí, tudíž kritický den, tak se moc nepije a spát jdem celkem brzo.

4.den

Tentokrát musíme čekat, až nám na parkovišti pod lanovkou Fíra rozdá další dvoudenní permice, takže po ránu není kam spěchat. On stejně nikdo kromě mě v naší skupině nespěchá. Čeká nás další krásný den plný lyžování. Na vlekách nejsou skoro žádné fronty a tak vlekařů jediná práce je, když jim třeba někdo spadne při nasedání pod sedačku. Někdo jako třeba já. Ještě že mám brýle přes celou hlavu, aspon nebylo vidět jak se stydim. Každopádně sem tím udělal velkou radost Tomášovi, tak aspon něco.

na obědě: Lukáš, Lucík a Tomáš

Poslední večeře stála fakt za to. Rozhodl sem se, že tu dobrotu prostě do sebe všechnu narvu a tak jsem si přidal hned dvakrát. Lucka se za mě styděla, ostatní nevěřícně koukali a starý pán majitel mě vytahal za ouško. Nebýt Tomášových zázračných bylinek na přecpání, tak ležim na pokoji doteď.
Poslední večer před odjezdem byl vyhlášen za dopíjení navezených zásob. My už začali na pokoji, kde postupně zmizel Captain Morgan a Jack Daniels. Kolem jedenáctý došel poslední sud, čímž se Fírovi omlouvám, páč to měl fakt dobře spočítaný. A pak se hrálo a zpívalo až do rána. A to doslova, někteří jedinci šli spát až kolem šestý ráno. Respect. My to zabalili asi v jednu, přeci jen mě čekalo ještě celodenní lyžování a 600 km za volantem, tou dobou už celkem fungující Krabice.

5.den
odjezd

Klasické odjezdové ráno: balení a chaos. Loučíme se rodinným pensiónem, kde nám bylo tak dobře, ještě o něco později než obvykle, ale není kam spěchat. Na dnešní poslední den se počasí rozhodlo nám ukázat, že né každý den musí být hezky a tak lehce sněží a viditelnost nic moc. Opět jedeme do podzemních garáží v Saalbachu. Hlavně kvůli tomu, že máme v kufru všechny cennosti. Viditelnost na svahu je ještě horší než z auta, nebo jsme asi zmlsaný předchozími úžasnými dny. Pěkné zpestření nám připravuje lanovka, respektive její porucha, když zůstáváme viset na půl hodiny asi 20 metrů od výstupní stanice. Ještě že se nikomu nechce na záchod.
Pak už jen poslední oběd v naší oblíbené hospůdce na svahu a před druhou odpolední to balíme, vyrážíme nach Tschechien a kolem devátý jsme doma.

Pálava 2008

Pálava
22.8. - 27.8.

Když cyklovýlet na jižní Moravu, tak jedině koncem srpna. Krásné počasí, dozrávající víno a vůně burčáku obklopující vás na každém kroku.

pátek 22.8.
Pasohlávky

Páteční odpolední Prahou se prokousáváme na ještě adrenalinovější D1. Ačkoliv jsme pouze dva, kufr Krabice je narvanej až po střechu. Však taky vyrážíme na celých pět dní, takže takové nezbytnosti jako gril a metrák dřeva nemůžou chybět. Cesta až do Brna a dál do Pasohlávek proběhla bez komplikací. Za zmínku stojí snad jen šťastné setkání s Poulou a Kuntovými na benzínce, kteří měli namířeno na sever Moravy.
Další zastávka je už přímo před bránou autokempu Merkur v Pasohlávkách, kde platíme pouze za osoby a auto, jelikož tu jedinou zde strávenou noc hodláme přečkat pod širákem. Vybíráme pěknej plácek obklopenej ze tří stran keři, očividně určený pro karavany, ale třeba nás nikdo nevyhodí.
Po oblídce kempu a partičce minigolfu zjišťujem, že v zadní hospodě grilujou prasátko. Večeře to byla fakt vydatná, dát si 2x 300 gramů masa hraničilo s obžérstvím. Dokulili jsme se k autu, zapálili vodnici a za zvuků nedaleké kapely jsme relaxovali. Odpočívali jsme tak dlouho, až se setmělo a načatému Jelzinovi prosvítalo dno.

kemp Merkur

V páteční jízdě jsme pokračovali u již zmíněné kapely, která hrála klasický hitovky a kde zašumělo další pár piv. Za zlatým hřebem večera jsme pak zamířili, jako ostatně všichni duchem mladí obyvatelé kempu, do Westclubu Dřevák. Překvapivě byl celý ze dřeva, uvnitř jak v sauně, DJ hrál to nejprofláknutější techno a z rocku nám zahrál jen Kabáty a Mexiko od Séger. Nic z toho mi nevadilo a pařil jsem jak za mladých let, což je ani né ve třiceti hrozný napsat.
Cestou zpět jsem se ještě utkal s přesilou fans Brněnské Komety, moje skandování se jim asi nelíbilo, ale zásah stráže u závory a náš rychlý ústup situaci uklidnil.

sobota 23.8.
Děvín - Pavlov

Počasí s náma naštěstí nevyběhlo a tak máme za sebou krásnou noc pod širákem. Už to bude hooodně dlouho, co sem tak spal. Balíme tábořiště, nakupujem nějaké pečivo a před desátou opouštíme kemp. Namířeno máme do nedalekých Dolních Věstonic, kde necháváme na náměstíčku auto a zahajujeme výstup na nejvyšší vrchol Pálavy: Děvín(549m). Důvod celého našeho počínání je jednoduchý. S majitelkou baráčku v Pavlově , který máme z části pronajmutý, máme sraz až odpoledne. Příliš krátká doba na nějaký cyklovýlet, ale akorát tak na malou procházku.
Sledujeme červenou, stoupáme a stoupáme. První zastávka Dívčí hrad(426m). Respektive zřícenina. Za všechno můžou Švédi, kteří neváhali a hrad pobořili. Z hradu jsou ale krásné výhledy na celou Pálavu, Novomlýnské nádrže a i Pavlov. Místo našeho bydliště pro další dny.

Pavlov

Dál pokračujeme po červené přes samotný vrchol Děvín a u křížení červené se zelenou zvané Soutězka, následuje malá občerstvovací pauza. Na zpáteční cestě k autu vyřizuju hovor s majitelkou (mimochodem, už po telefonu se zdá býti dosti krávozní). Klíče můžeme přebrat už kolem druhé, což je skvělá zpráva. Přesouváme se o další pár kiláčků do Pavlova a dle mapy a instrukcí skutečně nacházíme náš baráček čp. 142. Opravdu je až na samém konci vesnice, což je od začátku, který se nachází přímo u nádrže, darebnej kopec. Ovšem vinotéka hned v sousedství veškeré chmury rozhání.
Ve dvoupatrovém domku máme pro sebe celé první patro, jež zahrnuje koupelnu s vanou (během pobytu hojně využívanou), kuchyň a obejvák s dvojlůžkem. Zahrada je společná, jelikož jsme tou dobou ale jediný nájemníci, máme defacto celý barák pro sebe.
Po nezbytném vyložení všech věcí (kola do garáže, piva do ledničky) opět sedáme do auta a míříme do 10km vzdáleného Mikulova nakoupit zásoby jídla. Porušujeme přitom zásadu číslo jedna a to nikdy nechodit nakupovat hladovej. V důsledku tohoto našeho nezodpovědného počínání nakupujem jídla na 5 dní dopředu. Blbý je, že na baráku budem jen dny 4 a to ještě pouze na večeře.

vlevo od vinotéky naše hacienda

Po návratu tedy zahajujeme akci na zredukování zásob. Na dovezeném grilu i dřevě připravujem hovězí steak, kuřecí špíz a brambory se slaninou. Totálně přežratý a přiopilí burčákem usínáme.

neděle 24.8.
Klobouky

Asi že sme večer vytuhli tak brzo, už před sedmou vyrážíme na první a nejspíš i nejnáročnější trasu. Ranní sluníčko moc nehřeje a ve sjezdu Pavlovem k Novým mlýnům je to znát. Pokračujeme po silnici k Dolním Věstonicím, přes hráz do Strachonína, kde už se napojujem na červenou do Popice. První zádrhel nastává za Popicema. Po stezce Moravská vinná máme vyjet na vrch Žebrák (292 m) a sjet do Hustopečí. Žebráka na jehož vrcholu je vysíláč sice vidíme, ale špatně značenou stezkou končíme kdesi ve vinicích. Kolem nás navíc naplno jedou plašičky na špačky, takže si připadáme jak v bitvě u Slavkova. Cestou necestou nakonec přeci jen na Žebrák zabloudíme a užíváme si krásné výhledy do krajiny.

náměstí v Hustopečích

Na hustopečském pěkném náměstí se potkáváme s paní červenou, které se budem držet hezkých pár kilometrů. Podjíždíme dálnici a kolem rybníků s originálními názvy Přední a Zadní, se kupodivu zakusujem do fajného stoupání na Kamenný vrch (343m). Teda hlavně Lucík je překvapen, byla ujištěna, že na jižní Moravě žádné kopce nejsou. Mě od dob co jezdím na vyjížďky s Voďourem, nic překvapit nemůže.
Do obce Diváky sjíždíme luxusním dvoukilometrovým sjezdíkem a pokračujeme dál pořád po červené. Do bezejmeného kopce (343m) tentokrát funim jak lokomotiva i já, ale snad už to nejhorší máme za sebou. Cíl větrný mlýn, jeden z mála stále funkčních v České republice. Špatné přečtení mapy opět znamenalo malou zajížďku, ale jinak prohlídka mlýna rozhodně stojí za to. A jelikož je téměř poledne, navíc hnusně, zajíždíme na radu Kloboukářů k motolu Podkova u hlavní silnice. Jídlo i ceny ok, ono v Kloboukách není moc z čeho vybírat.

Po hodinové siestě v Podkově pokračujem stále po červené až do Brumovic. Po krátké poradě jedeme do Velkých Pavlovic rovnou po státní 421. Natočíno máme už k 50km a do Pavlova stále daleko, tudíž různé varianty dojezdu necháváme na jindy. Navíc na holých pláních nepříjemně duje protivítr. V Palvovicích uhybáme doleva na vedlejší silnici do Rakvic a Přítluk a v silícím protivětru učím Lucíka jízdu v háku. Zbývající kus do Pavlova absolvujem po hrázy Nových mlýnů, která je poseta rybáři. Ryby neberou, tak aspoň sosaj z lahví pivo a koukaj na projíždějící cyklisty. Jako masochystický kousek se ukázal výjezd od hráze skrz Pavlovem až k našemu baráčku. Pro Lucíka čekajícího dole v hospodě pak přijel shuttle bus aneb zelená Krabice. Celkem nám to hodilo 80km. Grafy nejsou, páč hi-tech computer od Drtiče nefunguje.

hráz novomlýnských nádrží

Večer další díl seriálu Obžérství a celkem rychlé ulehnutí.

pondělí 25.8.
Mikulov - Valtice - Lednice

Děvín

Časně ráno nás budí sluneční paprsky a s příslibem krásného dne vyrážíme lehce po sedmé. V naší první zastávce Mikulově jsme už v osm hodin. Krásné městečko, bohužel takhle po ránu je poněkud mrtvo. I tak procházíme nádvoří zámku i náměstí a pokračujeme po cyklostezce až na hranice s Rakouskem. Tady uhybáme na cyklostezku č.8, která vede rakouskými vinicemi kolem hranic až ke kopci Staré hory (301m).

Mikulov

Měníme 8 za 914 a krásným sjezdem přijíždíme do Schrattenbergu. Zvláštní, jen takový kousek od hranic a stejně je moc dobře poznat, že nejsme v Čechách. Výjezdem kolem vinných sklípků projíždíme státní hranici a po chvíli uhýbáme vpravo na červenou turistickou. Zastavujem u první z několika staveb v okolí Valtic. Novogotická kolonáda na Rajstně z 19.století.

Rajstna

Sjezdem po silnici ale s darebným sklonem přijíždíme do Valtic. Zvenčí si prohlížíme krásný valtický zámek, ale zároveň pošilháváme po nějaké restauraci. Čas oběda se nachýlil, ale sehnat v pondělí ve Valticích otevřenou restauraci by asi byl oříšek i pro Sherlocka Holmese. S pomocí domorodců se nám to daří a máme i štěstí na poslední volný stůl. Jídlo i ceny luxusní, ale název si už nepamatuju.

Valtický zámek

Dál pokračujem po červený přes Rendez-vous, Svatého Huberta a chrám Tří Grácií. Tady se dáváme silnicí do Hlohovce, kde po žlutý objíždíme z druhé strany lednické rybníky s památkami: Hraniční a Rybniční zámeček, Vyhlídka a Apollonův chrám. Těch staveb je už tolik, že kolikrát jen zpomalujeme. Architektura na nás opravdu číhá za každou zatáčkou.
Průjezdem Valtickou alejí a napojení se na NS Lužní les(zelená) přijíždíme k Janově hradu. U téhle pseudozříceniny (hrad byl postaven schválně jako zřícenina) dáváme malou pauzu. Je pěkný vedro, takže ve mě pivko jen zasyčí. Dál po zelený přijíždíme do lednického areálu, v kterém je ale bohužel jízda na kole zakázána. Snad poprvý v životě tenhle příkaz neignoruju a způsobně vedeme naše kola asi kilometr za brány lednického areálu. Na prohlídku máme vyhrazeno středeční dopoledne, takže se nezdržujeme ani chvíli.

Janův hrad

Po červené skrz lužní lesy, kolem řeky Dyje, přijíždíme k nám už známé hrázy Nových mlýnů. Rybáři nejspíš nachlup stejní ti co včera. Dokud bude pro co šáhnout do basičky asi se nehnou z místa. Závěrečný výšlap Pavlovem opět stojí za to. Pro Lucíka znovu dojel shuttle bus. Celkem to hodilo pěkných 90 km, ale byla to převážně rovina.
Po velké večerní žranici a popíjení burčáku, nám naše spací plány kazí sousedi, kteří se rozhodli před vinotékou hrát na housličky a békat lidovky. Neváhali jsme ani na chvilku, přidali se k nim a popíjeli a zpívali s nima až přes půlnoc.

úterý 26.8.
Mikulov

Vinou pozdní večerky vyrážíme o něco později, než jsme byli zvyklí, ale jelikož je na plánu totál placatá etapa není kam spěchat. Začátek kopíruje první, královskou etapu, takže sjíždíme Pavlovem, projíždíme Dolní Věstonice a před Strachotínem odbočujeme vlevo. Po žluté a modré kolem vody vyjíždíme u E52 naproti Westclubu Dřevák. Pokračujeme skrze náš kemp do Pasohlávek a vzpomínáme na horečku páteční noci. Jedeme po levém břehu řeky Dyje a přijíždíme do Drnholce. Cesta po hrázy je tradičně lemována rybáři a navíc v nedobrém stavu, což pociťují hlavně naše sedací partie. Království za celopéro.

Drnholec

Po krátké pauze pokračujeme dál po neznačených cestách, což má v Jevišovce za následek orientační kolaps, ztrátu důvěry v mé vedení a napětí v peletonu. Ovšem jako ranní oblačnost i tento mrak na jinak modré obloze se rozplynul, což podpořili mé další navigační úspěchy a hlavně občerstvovací zastávka v hospodě u trati ve Březí. Naučnou stezkou Stará hora přijíždíme do Mikulova. V čase oběda zaslepeni hladem otevíráme dveře do snad nejhoršího pajzlu ve městě. Už jsme neměli sil odejít a tak cinkání příboru o talíř doprovázeli tiché modlitby za zachování střevní mikroflóry. Nakonec co tě nezabije, to tě posílí a tak i my jsme z tohoto boje vyšli bez úhony.

Mikulov z Kozího hrádku

První "pořádnej" výšlap dne nás čekal při výjezdu na Kozí hrádek. Odměnou pak byli krásné výhledy na Mikulov a okolí. Návštěvu jeskyně Turold jsme zrušili a zamířili rovnou k Pavlovu. Jelikož jsme přijeli z opačného směru, vyhnuli jsme se stoupání pavlovickým kopcem. Denní počítadlo se zastavilo na 60 km.
Večer klasická přežíranice a protože se jednalo o náš poslední večer v Pavlově, došlo také na stahování zásob, hlavně Kozlíka.

středa 27.8.
Lednice

Ráno velký úklid a předání bytu paní majitelce. Poté prohlídka areálu lednického zámku a odjezd do Prahy.