Cestopis „Costa Rica aneb expedice Zissou teamu“
zaznamenáno Davidem Králem
Účastníci expedice:
Honza Fumfálek – Foom
David Král – Králík
Petr Mošovský – Mošák
Martin Bláha - Bimbo
Radek Poulíček – Poula
Martin Řezáč – Máťa
Lukáš Pouzar - Pepin
Den 0.
příjezd do Frankfurtu
Řádně sbaleni a nesčetněkrát překontrolováni jsme se sešli v Hudečkově ulici k další expedici. Tentokráte se naším cílem stala Střední Amerika, konkrétně Kostarika. V jednu hodinu dorazil i poslední člen expedice, Pepin, a tak už zbýval pouze smluvní přepravce z Liberce.
Máťa dorazil na půl druhou, i se svým megahodným bráchou Jindřichem, který je ochoten se trmácet sedm hodin do Frankfurtu a zpět. Po přivítání a nandání krosen do minibusu jsme vyrazili vstříc novým dobrodružstvím a zážitkům.Nemohu se nezmínit o dopravním prostředku: zelený Citroen vyroben hluboko v minulém století, se nakonec ukázal jako velmi spolehlivý dopravní prostředek.Asi to bylo tím, že výjimečně byla posádka minibusu střízlivá a tak cesta na letiště byla celkem poklidná. Občasné diskuze byly prokládány tichem a jediné pořádné vzrušení bylo čtení Máťova notýsku s, pro něj, nejvíce používanými anglickými frázemi a slovíčky. Navíc, Máťa se od Srí Lanky v angličtině rapidně zlepšil. Teď jen akorát nevíme jestli je to pro nás dobře nebo ne.
Na letiště jsme dorazili s velkou rezervou a tak jsme se před check-in stavili na výborné večeři. Na check-in jsme pak dorazili o něco déle, což se v konečném důsledku ukázalo jako fatální chyba.
letištní hala - Frankfurt
Den 1.
přílet do San Jose, přejezd do Quepos
Po zastávce v Goethe Pub ( další runda piv) a Duty Free Shopu (nákup vína a Jamesona) jsme se naboardovali do letadla. V systému sedaček 2 - 3 - 2 jsem zjistili, že všichni sedíme v prostřední řadě a úplně vzadu. Navíc přímo u záchodů kam chodila chcát a srát půlka letadla (většinou geronti z Germánie). Tudíž taktika zněla jasně: zpráskat se jako psi a přežít těch 10 hodin ve stísněných prostorách pokud možno v bezvědomí. Máťa standartně nasadil laťku hodně vysoko a proto až do podávání večeře bylo o zábavu postaráno. Po několika hodinách přerušovaného spánku nám chyběli ještě 3 hodiny letu. Strávili jsme je dopíjením alkozásob.
Předčasným vrcholem našeho letu pak bylo mezipřistání v Dominikánské republice, kde s náma pilot praštil opravdu nechutně o zem, což mělo za následek vylití hajzlů a nechutný smrad šířící se letadlem. V 7 hodin ráno vzlítáváme do San Jose - CostaRica, kde jsme po necelých 3 hodinách letu. Přistání bylo opět výživné. S Condorem asi létají velmi zkušení piloti.
Co čert nechtěl Pepinova krosna vyjela mezi posledními a po plošném převlečení vyrážíme ven z letištní haly. Po zastávce v bance, kde jsem za 700 dolarů dostal neuvěřitelných 320.000 colónů se na nás vrhají řidiči dodávek. Jako bych už to někdy zažil. Nakonec odoláváme domněle výhodným nabídkám a necháváme se odvést pouze na autobusové nádraží, vzdálené asi 30 minut. Cestou zjišťujeme, že nikdo z nás nemá spojení na místního mobilního operátora, což se později ukáže jako neměnný fakt.
Ani na autobusovém nádraží v hlavním městě Kostariky nerozumějí anglicky a tak s přispěním Bimba kupujeme lístky do Quepos a vyrážíme na předlouhou čtyř hodinovou cestu. Ihned po výstupu na nádraží v Quepos se na nás vrhají lovci okurek, nicméně Máťa je odežene a pak již za pomoci průvodce vybíráme pěkný hotýlek s, pro nás, příznačným jménem Ramus za 10 babek na osobu. Rozmístnění:1. pokoj-Bimbo, Poula, 2.pokoj-já, Máťa, Lucky a 3. pokoj-Foom s Mošákem.
Po nezbytném vybalení vyrážíme hledat internetovou kavárnu, aby naši nejbližší věděli, že jsme na živu. Zbytek dne trávíme víceméně v hospůdce, kde nejenže výborně vaří, ale mají i výborné chlazené pivo značky Imperiál. Bohužel Pepinova špatná karma působí dál a jakoby nestačilo, že na letišti si Poula zaměnil svůj notebook s jiným Germánem, zanechává Lucky baťoh ve zmíněné internetové kavárně, a kterýžto obsahuje "pouze" jeho letenku a pas. Naštěstí vše dobře dopadne a po neplánované procházce se vracíme do naší hospůdky. Spát jdem celkem pozdějc a jelikož moji spolubydlící už spí, vypadá to, že pujdu spát ke klukům z ex-červeného týmu. Navíc mají český Herkules, takže není co řešit.
Den 2.
národní park Manuel Antonio
O půl čtvrté ráno nás budí hřmící hlas Marushky, kterí zjistila, že nespím u sebe v posteli a hledá mě po hotelu. Tímto se ti Máťo dodatečně omlouvám.
V šest ráno skutečný budíček, přičemž náš pokoj překvapivě vstává jako poslední. I tak chytáme bus lehce před sedmou, čímž se stáváme jedněmi z prvních návštěvníků parku, což je dobře. Později se park velmi zaplní. Takhle jsme měli možnost vidět volně žijící mývaly, leguány, opice, motýli, pralesní krysy, létající flipry a jinou havěť, pro kterou neměli naši študovaní biologové pojmenování.
Ačkoliv je park situován u oceánu, nemine nás několik krátkých, ale výživných výstupů. Opět ze mě leje, nejvíc z celé skupiny. Nevadí mi to, aspoň vypotim ty špeky, i když Foom tvrdí, že je to blbost. Stejně domu hubenější nepřijedu, protože co jsme měli zatím možnost ochutnat z kostarické kuchyně, tak to byly samý dobroty.
Po obědě se ustájíme na pláži a vyrážíme do pacifického oceánu, kde poprvé zkouším i svůj podvodní kryt. Snad Pepinova kletba, či spíš moje levé ruce tomu chtěli, že do neprodyšného aquapacku se dostala voda. Pevně doufám, že to dobře dopadne /vsuvka:bohužel, večer to zkouším a foťák ani neštěkne/.
Skóre po prvním koupání je špatné: já, Mošák, Foom a Bimboš jsme různě odřeni na nohách, z čehož Bimboš dost ošklivě. Přesouváme se různě po plážích a serfujeme na parádních vlnách. Zatím bez prken. Úplně vymacerovaní se přesouváme pro změnu do hospody. Připojí se i naše nová kamarádka Heather a společně se super music tam házíme jednoho Imperiala za druhym. Po krásném západu slunce chytáme jeden z posledních busů do Quepos a tento krásně prožitý den uzavíráme v naší hospůdce Dos Locos dobrou pozdní večeří.
Den 3.
přejezd do Uvita a hledání ubytování
Tentokrát spím tam kde mám, což je možná chyba, protože se pořád budim. Zdá se mi o foťáku. Pořád nefunguje. Pořád doufám. Ráno zjišťujeme, že Lucky celou noc probděl a prozvracel. Snad to bude dobrý. Zatím mám pocit, že tenhle turnus je jedna velká katastrofa.
Jdeme se nasnídat do naší hospůdky a v půl devátý odjíždíme do Uvita. Ačkoliv stojíme řádně ve frontě, po příjezdu autobusu nás většina místních předbíhá. Nicméně nakonec si všichni místo na sezení nacházíme a vyrážíme na téměř tříhodinouvou cestu. Z 90 procent místo po asfaltu jedeme po šotolině a tak trpíme nejen my, ale i naše krosny dole v špatně těsnícím kufru autobusu. Zážitkem je tahle cesta, díky naší přítomnosti, samozřejmě i pro ostatní spolucestující, zvlášť když Máťovi přeteče v půli cesty rezervoár a vykonává nutnou potřebu před celým autobusem. Po dvouminutové přestávce a několika pokusech řidiče ujet, vyrážíme dál.
Jsme v cíli přímořského městečka Uvita. A kde je sakra to moře? Průvodce ani pani v informacích nelhala. Moře nacházíme pouze po třech kilometrech chůze v plné polní pod rozžhaveným kostarickým sluncem. Zjišťujeme, že nejsme zas takový mariňáci jak jsme si o sobě mysleli. Jak se však ukázalo, dojít k moři bylo snažší než najít volné ubytování pro sedm lidí. Chvíli chodíme sem a tam a pak s heslem: Problémy se nejlíp řeší v hospodě, jdeme do jedné sednout. Stejně jsme nic od rána nejedli a to už budou skoro dvě hodiny. Jednu nacházíme dokonce i s ubytkem. Vaří suprově, obsluha dokonce mluví anglicky, bohužel jak jinak mají obsazeno.
Po obědě skupina A (já, Foom a samozřejmě španělsky mluvící Bimboš) vyrážíme sehnat bydlení. Nejsme nijak pod tlakem většina je připravena spát pod širákem. Nakonec nacházíme chajdu o dvou pokojích a šesti! lůžkách za 15.000 colónů za pokoj. Po krátké poradě to berem, ačkoliv je jasný, že někdo musí spát na zemi. Rozdělujem se do skupin: 1.pokoj: Máťa s Bimbem na dvojlůžku+Lukáš na singlu, 2.pokoj: Poula s Mošákem na dvojlůžku, já na singlu a Foom se sebeobětoval a spí na zemi.
Po ubytování vyrážíme na pláž. Vlny jsou velký, bohužel nemaj sílu, ale i tak je sranda. Mošák ztrácí hodinky. Co k tomu mám víc napsat? Já už sem celkem smířenej, že už si neudělám ani fotku a tak si hlídám alespoň peníze a pas, abych se měl jak dostat domu.
Jelikož je jasný, že dnes se nám nebude dobře spát, jdeme do hospody dát do žil nějaké uklidňovadlo. Lukáš vybírá jednu, kde bude i kapela. Jedou pěkně od podlahy a nás napadá, že by Bimbo mohl vyplnit přestávku nějakou písničkou. Bimbovi se to nelíbí, jim ano, a tak už Bimbo nesměle vyluzuje první tóny. Vypadá tam chudák fakt osaměle, přitom hraje suprově a i ostatním cca 30 lidem se to líbí. Nad Stádem Koní s Bimbošem zpíváme všichni a to teprv koukaj. Nakonec ještě protočíme tři kola Tequil s červenou limetkou, takže spát odcházíme pěkně zduněný.
Den 4.
lodí za keporkaky, šnorchling
Ráno opět budíček na šestou a přesun do hospody, kde jsme včera obědvali. Klučina co tu dělá, nám slíbil na dnešní noc nocleh a ještě nám domluvil loď. 65 babek je docela raketa, ale pevně věříme, že to bude stát za to.
Moře na téhle pláži ustupuje při odlivu o několik desítek metrů, odjezd je tedy docela sranda, ale zkušený kapitán si ví rady. Počáteční nadšení se po dvou hodinách marného hledání čehokoliv, mění v nepokrytou nudu. Někteří členové posádky dokonce spí. Pesimistickou náladu nezlepší ani mantorejnok (dle Bimba). Když už jsme smířený, že nic neuvidíme, dostává kapitán do vysílačky hlášení o výskytu keporkaka. Máme štěstí. Na dálku asi tři sta metrů jednoho vidíme, respektive jeho velkou zadní ploutev.
Šnorchling u útesů je naopak super. Podmořská fauna je rozmanitá. Poula to úspěšně riskuje s Aquapackem a tak máme první podvodní záběry.
Odpoledne se někteří jdou projít po pláži, někdo fotí hmyz a jinou havěť a zbytek, což jest Máťa a Lukáš zůstávají v chatce. Ano, prokletí se nás drží dál. Už tomu nemůžeme říkat jinak. Máťa zvrací, Lukáš má vysoké horečky a diagnostikuje se na zápal plic. K tomu připočtěme Bimba, který mám před amaterskou operací, jelikož zranění na noze z parku Manuel Antonia začíná nějak natékat. Jako bonus pro zasmání uvádím, že ráno ztratil Bimbo cestou k lodi potápěcí masku a šnorchl. Ohne sranda, dokonce už uvažujeme o nemocnici pro Lukáše.
Večer se dovídáme od Diega odjezd busu a kdo může chodit, jde na večeři do hodně místní restaurace, která nemá licenci na prodávání piva. Spát jdeme velmi brzy, jelikož kvuli busu vstáváme v pět ráno.
Den 5.
příjezd do San Gerardo,zastávka v San Isidro
Ráno hned zjišťujeme stav obyvatel buňky v karanténě (spí spolu Máťa, Lukáš a Poula jako ošetřující sestra /Bimbo raději strávil noc venku v houpací síti/). Máťa ačkoliv celou noc blouznil a podle jeho slov měl blízko k exitusu, je na tom o něco líp. Za to Lukášův stav se nelepší. Je rozhodnuto. Po příjezdu do San Isidra (větší město v horách), vyrazíme hledat doktora. Dvou hodinová cesta standartně přeplněným autobusem ubídá díky brzké ranní hodině docela rychle. Dorážíme do Isidra a s doptáním u místních nacházíme i kliniku. S dopomocí překladatele Bimba určuje doktor léčbu. Jsme rádi, že nás nakonec nenahlásí na policii, protože naše lékárnička obsahuje, zde zakázaný, Acilpirin.
Bus do San Gerardo (odkud budem vyrážet na track na nejvýšší horu Kostariky) odjíždí podle páru (asi Amíků) v 14:30 a tak si uděláme z jedné hospůdky malý squat a vyrážíme po městě na nákupy, či zkusit zavolat našim blízkým. Telefonem mi to vůbec, úspěch slaví až skype. Bohužel našim nefunguje mikrofon, takže se volání změní v oneman show.
Na nádraží vyrážíme s předstihem a tak nám autobus ujíždí jenom o pár minut (bloody Americanos). Bláhově věříme místnímu světskýmu a s nápisem na čelech Los Okurkos, ho sledujeme k nějakýmu prý domluvenýmu taxíku. Samozřejmě s náma chtěl vyjebat a jeho ustavičné vytáčky, mě vytáčí do běla. Nakonec si svépomocí nacházíme tágo za poloviční cenu. Do taxíku by jsme se v pohodě v sedmi vešli, nebejt našich báglů a tak vyrážíme ve seskupení:
V předu: řidič + já s krosnou a dvěma báglama
Ve prostřed: Poula na něm baťoh, Foom+Mošák a Bimbo má na klíně Lukáše
V zádu je pak Máťa zaházenej šesti krosnama. 20 km jedem asi hodinu, jelikož to po čem jedem, lze z těží nazývat cestou. Z doporučení se necháme vyodit u hostelu Maripoza, což je úplně poslední hostel před trackem. Celý hostel je super, ale náš pokoj pro pět lidí je nádherný. Za chvíli doráží i Poula, Foom a Bimboš, který museli vyšlápnout asi kilák od recepce, kde byli zařizovat naši rezervaci pro výstup. Naši dva marodi spí o pár metrů níže v hotelu Uran, kde mají veškerý komfort pro jejich brzké uzdravení.
Po večeři dáváme pár piv a Bimboš nadrženě fotí veškerou havěť, co máme v pokoji nebo před ním. Taky si balíme věci a Foom po totálním přeházením krosny zjišťuje, že opravdu ztratil průvodce. No nic, ještě má Poula anglickýho...
Den 6.
výstup do základního tábora (3400m n.m.)
V 5:30 budíček a za necelou hodinku vyrážíme na 14,5 km dlouho štreku, při které musíme zdolat 2000 výškových metrů. Zdravotně na tom nejsem moc dobře: darebně mě bolí v krku a tělo by raději zalehlo do postele. Naštěstí pro mě Bimbo a Foom cestou vzhůru dost fotí a jelikož v podmínkách deštného pralesa není vůbec snadné pořídit pěknou fotku, mám dost času na odpočinek. Poula s Mošákem si mezitím razí cestu neohroženě kupředu, takže na nás musí vždy někde počkat. Výsledný čas z toho byl opět jak na Adamovce rekordní, ovšem v opačném gardu. To nám ale nevadí, hlavně dojít. Asi kilometr před cílem děláme dobrý skutek a pomáháme místní holčině, která kromě své, musí táhnout ještě otcovu krosnu. Zřejmě značně přecenil své síly. Řízením osudu se nakonec Bimbo a Foom ocitnou na nocleh v jejich pokoji. Naštěstí je dnešní trápení u konce, už vidíme střechu našeho base campu ve výšce 3400 m.n.m. Pokoje jsou po čtyřech a tak Bimbo s Foomem vyfasujou již zmíněné spolunocležníky (Raul a Anie). Mošák si jde hned lehnout, není mu moc dobře. Mě je tak nějak normálně a tak sedím s ostatníma ve stravovací hale, když přichází Anie a oplácí nám dobrý skutek tím, že si nám uvaří čaj. Docela bodne, protože v baráku je děsná zima.
první a podstatná část výstupu vedla pralesem
nad 3000m již byli jen keře a ohořelé stromy po nedávném požáru
Den 7.
výstup na Chirripo
Po otřesné noci, kdy téměř nespím, je pro mě budík zvonící ve 4:15 velkým vysvobozením. Návlékám na sebe osm vrstev různě funkčního oblečení a vyrážíme zdolat nejvyšší horu Kostariky a druhou nejvyšší ve Střední Americe. Pod nohama nám křupají zmrzlé krystalky vody, ale i díky tomu že nefouká vítr, není zas taková zima. Za svitu měsíce pozvolna zdoláváme 5,5 km dlouho trasu k vrcholu. Po rozednění zkoušíme odhadnout, na který kopec vlastně polezeme.
Rozluštění nám dává až několikametrový stoupák, po jehož zdolání teprve vidíme jakej brutál nás ještě čeká. Posledních 500 metrů je to už čistá horolezčina. Po čtyřech zdolávám poslední metry a mačkám ze sebe poslední zbytky sil. KONEČNĚ NA VRCHOLU. Ani né tak euforie, jako se spíš dostavuje úleva. Úleva z toho, že jsme to dokázali a společně vylezli do výšky 3820 m.n.m..
I přes to, že je teprv sedm hodin ráno, nejsme na vrcholu Chirripo sami. Nějací místňáci vstávali asi ještě dřív než my, jelikož náš čas 2,5 hod na vrchol je celkem slušný a cestou jsme nikoho nepotkali. Nahoře docela slušně fouká a tak po sérii fotek a vtipných videí sestupujem do base campu. Krátké občerstvení, pár vzkazů domů a už vyrážíme na závěračný sestup za našimi marody.
První kilometry do nás z boku pere vysokohorské sluníčko, které, ačkoliv je ještě dopoledne, má fakt sílu. Po dosažení stínu pralesa se zdá, že sestup bude již hračka. Omyl. Poslední čtyři kilometry se mění na tupé kmytání nohou doprovázené nepublikovatelnými kletbami. Zvládli jsme to. Po dvou dnech, 42 km v nohách a přes dvou kilometrové převýšení si konečně dáváme v hospodě pořádný jídlo a zapíjíme to lahodnou ananasovou štávou.
Po zkultivování a zbalení bouřlivě debatujeme u kameného kulatého stolu (ano, jako ti rytíři) nad dalšími přesuny, které nás čekají (musíme brát ohled i na Lukáše, kterému bohužel není pořád dobře. Alespoň že Máťa se uzdravil. Možná že až moc). Variant je mnoho, stejně tak nápadů, čeká nás totiž velký přesun až ke Karibiku. Nakonec to necháváme koňovi, jelikož poslední slovo bude mít taxikář Jimmy, který pro nás jede. Ano, je to ten samý taxikář, co nás sem vezl. Jimmy je fakt borec. Alespoň jednou jsme měli štěstí, že jsme ho potkali. Kýve na naší nabídku dopravit nás až do San Jose a poté co ho Máťa ukecá ve španělštině z 80.000 na 72.000 colónů (144 dolarů), zbývá už jen vymyslet jak tu cestu v autě pro pět v osmi lidech (plus krosny) přežijem.Ze San Isidra do San Jose je to pouhých 139 km + hodinka darebně kamenitý cesty než se vůbec do San Isidra dostanem. Výsledek je o něco lepší než minule.
Vepředu: taxikář Jimmy, Máťa s krosnou a dvěma baťohama
Veprostřed: Lucky, Poula, Foom a Mošák
Vzadu: šest krosen a na nich já a Bimbo ve značně krkolomných polohách.
Cestou se ukázalo, že dostat se do San Jose defacto znamená přejet jeden kopec. Kopec který má přes tři tisíce metrů. Jimmyho džíp si to funí 50 km do kopce a v těch 80 km dolů se teprve ukáže Jimmyho pravá tvář. To co zažíváme, můžeme bez srandy nazvat jízdou smrti a my jsme velmi rádi za každý náklaďák, který nás aspoň na chvilinku zbrzdí, než ho Jimmy předjede přes dvojitou plnou, nejlépe v husté mlze. Trošku úzko je nám i ve chvíli, kdy nás zastavuje policejní hlídka, ale zdá se, že mít dva lidi narvaný v kufru auta je v Kostarice úplně normální a tak jim Bimbo mává bosou nohou přes zamlžené zadní okno.
V San Jose zastavujeme na benzínce, prokrvujeme ztuhlé údy a vyprazdňujeme měchýře. Opět se na nás lepí nějakej světskej a jelikož Jimmy San Jose nemá úplně zmáklý, přesedám s Foomem a Bimbošem ke světskýmu a jedeme do nějakýho zaručeně levnýho hotelu blízko autobusáku. Prý. Tenhle pocit už jsme tu jednou zažili a z rádia nám opět vesele vyhrává kapela Los Okurkos! O chvíli později se moje předtucha stává skutečností. Sice opravdu zastavujeme u hotelu blízko autobusáku, ale za dva pokoje chtěj 150$ !! Naštěstí recepční je prima kluk mluvící anglicky a tak nás posílá do blízkého backpackru. Tukan za volantem nás s kyselim ksichtem zaváží sice k jinému, ale místo pro nás maj, tak už to neřešíme. Drsně házim světskýmu dvě třetiny rita na kapotu a odcházíme se ubytovat. Poula mi cestou řiká, že drsný je dát jenom půlku. Byl v Londýně, tak mu věřim.
"Recepční" je nahulenej stejně tak i půlka osazenstva v hale a tak při rozdělování pokojů vzniká docela chaos a nejeden nocležník je probuzen. V nastalém rošambu se na mě s Marushkou usmálo štěstí, protože sme nafasovali pokoj sami pro sebe. Smůlu má opět Pepin: z jeho postele ho po usnutí vyhazuje nějakej vocas. Ještě že mu jí stačil řádně propotit.
Před usnutím kejchnem láhev vína a po půlnoci konečně usínáme. Máme za sebou docela dlouhej a náročnej den.
Den 8.
přesun do Tortuguera
Budík v 5:40 je krutej. Na ranní sprchu kašlu, zas tolik nesmrdím. Vyrážíme na autobusák, který je fakt docela blízko. Klasika. První autobus nám o 10 minut ujíždí a další jede už za dvě hodiny. No nic, aspoň máme čas nakoupit snídani a konečně dát karty- Mošák opět ani jednou neprohrává.
Fajnovým autobusem po dalších dvou hodinách přijíždíme do Cariari, kde by jsme měli přesednout na loď. Přesedáme, ale až po hodině a půl drkocání se po banánových plantážích plným autobusem, kde je snad 50°. Loď vypadá, že se udrží nad hladinou ponoru, ale říčka moc průplavná nevypadá. Bubák to má ale zmáklý a tak jenom jednou skončíme na mělčině a jenom jednou půl hodiny opravuje motor.
Zprvu dobrodružství, kdy lze kolem úzké říčky pozorovat Kostarickou přírodu, se mění v nekonečnou nudu, když už se plavíme na širokém kanálu a všechni ostatní lodě jsou rychlejší než my.
Hned po přírazu se nás ujímá průvodce, ukazuje nám bungalovy a podává informace o možnostech v Tortugueru. Nakonec vybíráme jeden celkem pěkný za 10$ na osobu.
Po vynikající večeři prozkoumáváme těch pár krámků kolem "hlavní třídy". Mimo jiné zjišťujeme, že letadlo do San Jose by nás přišlo na 86$/osobu. Téměř uměním se však stává najít krám, kde nám prodají alespoň kapičku rumu. Rozhodli jsme se totiž šetřit a místo v hospodě se přiopíjet doma. Alkohol si k nám však cestu nakonec našel a tak mohla začít malá oslava mých narozenin, která s postupujícím večerem přerostla v darebnej restart, kde dokonce nechyběly ani holky z naší rodné země. Restartovalo se dlouho po půlnoci a tak mám o tomto dění pouze kusé informace. A to co si pamatuji, sem stejně psát nemůžu, viz Máťovo krásné čokowoko.
Velmi vážně se však diskutovalo o letadle.
Den 9.
relax v Želvákově
Aby to nevypadalo, že nás už prokletí opustilo, tak zaznamenávám, že jsme chudší o monopod, adaptér a co je vůbec nejhorší-španělský slovníček. Teď jsme totálně závislý na Bimbovi, což taky není moc dobrá zpráva. Jestli ztratíme i jeho, tak umřeme hlady někde džungli. Alespoň že Lukášovi už je mnohem lépe.
Vzbuzen Mošákem v osm ráno je sice nejdéle, kdy jsem tady vstával, ale po prokalené noci je to stejně brzo. Máme ale naplánovaný krátký výlet do džungle, tak se nedá nic dělat. Vyrážíme tedy do národního parku, kde je k vidění roztodivná fauna i flóra a nakonec je z toho pěkná dvouhodinová - střízlivěcí procházka.
Jinak je na zbytek dne naplánován spíše odpočinek na pláži. Bohužel, téměř ihned po pověšení čerstvě vypraného prádla propuká nefalšovaný tropický liják a tak se uchylujeme do houpacích sítí, kecáme a popíjíme vínko. Hlavně se však rozhodujeme, že ráno dáme další dobrodružství a to let do San Jose jednomotorákem.
Ve tři přestává pršet, vyrážíme tedy koupit letenky a nějaké suroviny na večeři, jelikož jsme rozšířili spořící program i na jídlo a tak si budeme i vařit. Mošák s Lukášem mají špagety s lančmítem, Bimbo s Foomem párky a my kuřecí prsíčka se šťouchanýma bramborami a rajčatovým salátem.
V devět jdeme spát, to lenošení je hrozně unavující a taky vstáváme v 5:30.
Den 10.
přesun do Monteverde
S chlápkem, co nám prodal letenky, máme sraz před jeho officem. Za 2000 colónů/os nás hodí svojí lodí na letiště. Trošku mu sice zamotáme hlavu s krosnama, ale nakonec se v pohodě vejdeme.
S předstihem čekáme na konci celkem rovný runwaye a natáčíme přistání našeho letadýlka. Jsme celkem příjemně překvapeni, jelikož místo očekávané jedné vidíme vrtule dvě. Za chvilku zjišťujeme, že to samozřejmě není naše. Náš jednovrtulák přilétá vzápětí a vypadá taky dobře, tak to snad přežijeme, nebo aspoň někdo.
Půl hodinková cesta (jaký to rozdíl proti trmácení se do Tortuguera) ubíhá rychle a až na turbulence nad San Jose i poklidně a tak máme čas pozorovat dění venku i v "kabině" pilotů. Letět totiž v 12 místném letadýlku v nějakých dvou-třech kilometrech a pozorovat práci pilotů, je docela zážitek.
Z letiště si bereme za 20$ dolarů tágo. Polosvětskej, když zjistí že jedem do Monteverde, přichází s nabídkou 25$/os, ale to odmítáme. Jsme přece ve spořícím režimu. Kupujeme tedy lístky na bus za 4$ na osobu a vyrážíme i s krosnama najít banku. Jednu nacházíme přímo na hlavní třídě a tak po směnění rozbijeme tábor přímo na náměstí a vyrážíme na nákupy, neb máme celkem dost času do odjezdu.
V půl třetí nasedáme na celkem normální bus. Jsme řádně vybaveni, protože nás podle průvodce čeká 4 1/2 hodiny dlouhá cesta. V reálu to bylo ještě o půl hodinu víc. Po příjezdu se necháváme odchytnout šikovnou holčinou a za 9$/os i se snídaní nás ubytovává v celkem normálním hostelu. Na večeři jdeme do blízké hospůdky, kde téměř sedíme u domácích v obýváku a i to jídlo je hodně domácí, zvláště Poulova a Bimbošova tortila se sýrem.
Večer přijímáme pozvání od slečny domácí a jdeme trochu popít do Amigos bar. Prdlajs bar, je to normální vesnická diskotéka akorát v Kostarickém prostředí. Dokonce platíme 1000 colónů vstupný a už kolem desátý jsme svědky první bitky. Moc cizinců tu není, ale strach nemáme, Máťova postava budí respekt. Zábava začne akcelerovat po zjištění, že rum s colou stojí 1000 colónů. Z baru se přesouváme na after párty k nám na pokoj ... bez komentáře, bez komentáře, BEZ KOMENTÁŘE!!!
Den 11.
Canopy in Monteverde
Ráno se budíme každý ve stavu, v jakém si zaslouží. Snídaně v ceně hostelu není úplně podle našich představ a tak vyrážíme s Máťou do města. Aspoň můžeme probrat minulou noc, kterou jsme strávili spolu na jednolůžáku. Ještě teď mi není jasný, jak jsme to mohli přežít.
V 11 nás nabírá dodávka a vyrážíme za dalším adrenalinem, tentokrát na Canopy, což jak zhruba tušíme, by mělo být ježdění na lanech v lese. Nakonec se z toho vyklubal celkem slušnej adrenalin. Zažili jsme několika set metrové přejezdy nad údolím, kratší sešupy v lese a na závěr nás poslali na Tarzanovo lano. To zhoupnutí se do prázdna jsem musel ještě chvilku rozdejchávat, ale jinak parádní zážitky.
Odpoledne se už nikomu přesouvat nechtělo, tak jsme trochu nakupovali a vařili. Tentokrát byl roastbeef s opečeným bramborem.
canopy
Den 12.
Arenal
Ráno, po ose jeep-boat-jeep, vyrážíme do osady La Fortuna nad nímž ční jedna z deseti nejaktivnějších sopek na světě: Arenal. Cesta se trochu vleče, zvláště na lodi, které opět vypadává motor. Ostatní pasažéři jsou trochu nervózní, ale nás tahle situace nemůže vůbec rozhodit. Navíc není ani nuda, popíjí se slivovička a hraje na kytaru. Ano kytaru. Včera jsme si totiž za 110$ koupili pěknou španělku a tak bavíme celou loď českými songy.
nejvíc outdoorovejch backpackr
Ubytováváme se v backpackru za 10$/os i s pěkným bazénem, ze kterého je vidět na kráter sopky. Nafasovali jsme pokoj s holkama i klukama z čehož ty holky maj na postelích fakt bordel. A taky kdo by si bral na cesty časopisy tipu ELLE.
Z rozličné nabídky výletů jsme si vybrali kombinovaný výlet s procházkou v džungli, kolem sopky a návštěvou termálních pramenů.
Trek byl celkem fajn. Za hodinku jsme prošli les a viděli několik druhů ptáků, opice a lenochoda. Postupně se stmívalo a nás převezli na druhou stranu úpatí sopky. Jelikož byl ale vrchol sopky zahalen v mracích, žádné velké představení jsme nečekali. Stalo se ovšem něco nečekaného a tak jsme mohli nakonec ze vzdálenosti dvou kilometrů, pozorovat vystřelující žhavé lávové kameny, což bylo pro všechny fantastický zážitek.
Závěrečné dvě hodiny výletu jsme strávili v sice hodně komerčních termálních lázních, ale to nám neubralo nic z té pohody, kterou jsme zažívali na kamenném lehátku omýláni 46°C vodou. Jako správný outdooráci jsme vyzkoušeli i dvě klouzačky, před kterými nás naše průvodkyně varovala. Rovná byla rychlá ale v pohodě, ale ta točitá svině nás řádně všechny pokopala. Nejsem si jistý, jestli by vůbec taková hrůza byla v Evropě povolena.
O půlnoci ještě někteří vyrazili do karaoke baru, který úspěšně pomohli zavřít a hlásili dobu příchodu na třetí ráno.
Den 13.
přejezd na pláže (pacifik)
Po dlouhém rozhodování jsme bohužel vyškrtli z plánů vyhaslí vulkán a rozhodli se vyrazit přímo na pláže. Cestování po Kostarice za použití hromadné dopravy je bohužel velmi časově náročné a tak jsme měli před sebou celý den na cestě, korunovaný třemi přestupy, což po předešlých zkušenostech vnášelo trochu pochyb, zda-li vůbec zvládneme až k moři přejet.
Spoje však překvapivě navazovali a tak jsme byli po páté (po osmi hodinách úmorného cestování) v Tamarindu. Hned jsme se nechali odchytnout místním borcem v pickupu, který nás šmahem převezl zpět přes celé městečko a ukázal nám svojí haciendu. Cestou jsme ho sice stáhli z 18$ na 10$/os, ale po prohlídce usuzujeme, že nás může potkat i něco lepšího. Po dvou kilometrové procházce s krosnama na zádech se ještě rádi vracíme k našemu amígovi. Časem se ukáže, že líp jsme si vybrat nemohli. A veselá zpráva na závěr: Bimbo ztratil Zissou mikinu.
Den 14.
surfování v Tamarindu
Na sedmou stáváme a vyrážíme do půjčovny surfů. Ohledně výběru prken jsou sice trochu zmatky, ale nakonec vybereme výstavní přiměřeně dlouhý (rozuměj nejdelší co tam měli) kousky a hned je jdeme vyzkoušet.Co na tom, že vlny moc nejsou. Po pár vlnách cítíme, že to bude dobrý. A taky že jo. Já, Foom a Mošák se stavíme na prkna a chvilku jedem na vlně. Je to fakt nádherný pocit.
Po ranním surfováním se necháváme hodit domácím do supermarketu Megasuper. Po zjištění, že kilo tuňáka stojí necelé tři stovky, se Máťa nabízí, že nám k večeři udělá steaky. Všichni jsou pro. Večer vyrážíme do vln. Vidět zapadat slunce do moře a přitom čekat na vlnu, kterou pak sjedeš, je fakt nepopsatelný pocit.
Již skoro za tmy spěcháme zpět, aby jsme pomohli Máťovi s večeří. Šéfkuchař si do koncepce nenechá moc zasahovat a tak na nás zbudou jen pomocné práce, jako škrabání brambor a mytí salátu. Ve finále ovšem vykouzluje takovou dobrotu, že se všichni olizujeme až za ušima. Dobrá zpráva večera je, že jsme použili pouze půlku tuňáka, tudíž zítra nás ta samá chuťovka čeká znova. Špatná zpráva je, že nám někdo v noci vychlastal 3-litrovej demižón s vínem, několik piv, uzmul kostarické cigarety a že bar je plnej hnusnejch Němek.
Den 15.
mrdokvas na pláži
Brzy ráno vyrážej kluci do vln a já jdu do města na net. Přeci jen to je doba, co jsem se neozval. Večer zase vyrážíme do vln. Dáváme i ty větší a to je panečku fofr. Dokonce se vezou už i začátečníci Bimboš s Lukášem. Večerní žranici netřeba komentovat. Máťo děkujem.
Den 16.
to samý jako včera
Ráno vstávám ještě skoro za tmy a vyrážím chytat první vlny. Kluci doráží za chvilku vybaveni foťáky i kamerou a tak vznikají první záběry surfařů z Milevska a okolí. S přestávkami na jídlo a voraz surfujeme až do slunce západu. Večer je opět v Máťově podání a opět se servíruje steak z tuňáka.
Po večeři se dohadujeme o dalším cestování. Přeci jen nechceme zůstat celou dobu na jedné pláži. Je to tu hezký, to jo, ale už se tu začínáme trochu nudit. Je to složité rozhodování, protože dál nás posunou pouze dvě varianty a obě jsou pro nás špatné. Buď vyplácneme 35$/os a pojedeme s domácího kamarádem, nebo strávíme den a půl na cestě. Po chvíli toho necháme a jdeme do města najít konečně ten bar kam chodí holky co vídáme na plážích. Po projití celého městečka zjišťujeme, že nejvíc to je rozjetý v Crazy Monkey baru, kde už jsme byli první večer na večeři, která byla sice dobrá, ale drahá a tak se vracíme na house a pijeme z našich zdrojů. Někteří jdou spát a některým to přeci jen nedá a jdou se do baru kouknout. Párty to teda byla hodně rozjetá a restart byl taky kvalitní.
Den 17.
už opravdu poslední den na téhle pláži
Ranní budíček přespím jen o čtyři hodiny, což zásadním způsobem určuje ráz celého dne. Jediný co stojí za zmínku, je úspěšné poslání pohledů, vrácení prkna a skypování s našima a Lucíkem. Na odpoledne si naordinovávám tříhodinovou procházku po pláži. Úžasná věc. Tři hodiny jsem nepromluvil ani slovo, dal si dvě pivka, koukal na surfaře a sbíral mušle. Kluci byli šnorchlovat, nakupovat a posílat pohledy.
Mezitím se ubytovalo na baráku osm různě tvarovaných Kanaďanek. Chudák holky netuší do čeho jdou.
Večer se všichni střetáváme v hnedle přeplněné kuchyni, navazujeme freundschaft a podle jejich nákupu zjišťujeme, že holky asi budou pěkný Norky.
Po večeři, kdy tuňáka vystřídá kráva (taky steak), domlouváme s holkama house party. Stejně tak jako sem nevěřil, že jsem schopnej bejt přežranej tuňáka, tak stejně tak sem netušil koho to máme na baráku. Hraje se na kytaru, zpívá se a pije jako o závod a hlavně nám holky ukazujou věci, které jsme v životě od holek neviděli. Ve finále se přeřváváme ve zpívání hymen a fandění a po půlnoci jdeme spát, jelikož se ráno přesouváme.
P.S. Radek má novou přezdívku: Red Dick.
Den 18.
přejezd do Montezumy
V devět nás vyzvedává domácího amígo, pro kterého jsme se nakonec rozhodli.Auto je velký, ale né dostatečně a tak musí 6 ze 7 krosen na střechu. Shodou okolností se moje krosna na střechu nevešla, tudíž mám mnohem klidnější cestu, protože frajer za volantem po propařené sobotní noci nepůsobí moc jistým dojmem. Na klidu nepřidává ani neustále ucházející kolo.
Po čtyřech hodinách dorážíme do malé vesničky jménem Montezuma. Beze ztrát. Ubytování nám zajišťuje šofér u jeho příbuzných. Hotýlek přímo na pláži, cena normální, jen ty pokoje jsou trochu malé a navíc mají jen malé dvojlůžka. Stará se mnou nechce spát, prej s sebou moc házim, tak nafasuju Radečka.
Po ubytování vyrážíme na průzkum. Hlavně nás zajímají krámky se suvenýrama, protože je ještě nemáme moc pořešený.
Po večeři jdeme v poklidu spát.
Den 19.
Montezuma
Dopoledne vyrážíme celá banda na menší trek, na jehož konci by nás měl čekat vodopád. Průvodce nelhal a po 20 minutách volné chůze přicházíme k asi dvaceti metrovému vodopádu. Kdosi nás již předběhl a proto neleníme a jdeme se pořádně vyblbnout. Přicházejí další lidé, ale ti nemají šanci se k vodopádu dostat. Až po nafocení několika serií fotek skoků z úpatí vodopádu dáváme šanci i ostatním a vracíme se na náš hotýlek Arenas.
Odpoledne trávíme většinou po nákupech nebo lelkováním v houpacích sítích. S nákupem suvenýrů to je složitější než jsme čekali, jelikož Montezuma je tak trochu jiná vesnice. Zdá se, že si tohle místo vybrali noví i zastydlí hipíci za svůj domov a tak lze potkat na ulici opravdu výstavní kousky. Samozřejmě je tady i hodně obyčejných turistů, teda spíše turistek.
Později vyrážíme se svou milou na romantickou večeři. Marushka vybírá otevřenou restauraci s velkým grilem a vybírá znamenitě. Celá ryba připravena téměř němým kuchařem byla vskutku výborná.
Večer sedíme u kamenného stolu mezi palmami, popíjíme a hrajeme na kytaru, kterou si chce pořád někdo půjčit. Kromě toho nás navštěvuje několik velkých individuí. Ve dvě ráno jdeme s Marushkou na další večeři, kterou si už kvůli větší spotřebě rumu moc nepamatuju a až ráno zjišťuju po čem mě vlastně pálí zadeček.
Den 20.
ostrov Tortuga
Předchozí den jsme si koupili výlet na ostrov Tortuga za 40 doláčů/os a tak před desátou čekáme před kanceláří Zuma Tours. Teda nečekáme všichni, Máťa a Ráďa zůstali v hotýlku. Loď vypadá spolehlivě, kapitán je sice klouček, ale anglicky nám vysvětluje jak bude celodenní výlet vypadat. Cestou k ostrovu se na nás usměje štěstí v nebývale velké míře, když máme šanci na vzdálenost asi sto metrů, pozorovat skupinku delfínů.
Ostrov Tortuga je malý neobydlený kus země a na první pohled vypadá pěkně nehostinně. Z odvrácené strany moře je však 300 metrová pláž s bílým pískem a palmovým hájem. Ještě než přirazíme k ostrovu nás čeká první 40 minutové šnorchlování. Rybiček je vidět dost, včetně celých hejn, ale viditelnost není moc dobrá. Snad ale nějaký fotky vyjdou.
Před obědem, ke kterému máme rybu, máme ještě chvilku čas na prozkoumání pláže. Ukazuje se, že krámek se suvenýry, který hlídá velký barevný papouch, má větší výběr než ty naše na pevnině. Zpětně lituju rozhodnutí nebrat si s sebou moc peněz, ale Bimbo říká, že mi něco půjčí.
Po celkem fajn obědě, nákupech a opalování opouštíme ostrov a čeká nás druhé šnorchlování. Tentokrát je viditelnost mnohem lepší a i rybiček je víc. Fakt paráda. S naší lodí se sláva Bohu nic nestalo, což ale nemůže říct posádka druhé lodi, které totálně zdechnul motor.Nezbývá se tedy pro nebožáky vrátit a zachránit je tak před jistou smrtí. Večer jdeme na společnou večeři do stejné restaurace, kde jsme byli včera s Máťou. Je to náš poslední večer na pláži a nostalgie začíná pomalu prosakovat ze všech pórů. Trochu rekapitulujeme naše zážitky, i když stejně vždycky skončíme u sexu, jelikož po třech týdnech celibátu dosahuje sexuální frustrace stěží měřitelných hodnot.
Při dokupování zásob Corteze potkáváme Heather, se kterou jsme byli v Queposu, a pozvali jí na večerní program. Rozhodli jsme se totiž poslední noc pořádně oslavit a to včetně pořádného ohně na pláži. Ve finále z toho byla multinárodní párty za účasti lidí z: Čech, Ameriky, Kanady, Slovinska, Rakouska,Švýcarska, Izraele a nezvaných Kostaričanů. Zpívalo a pilo se dlouho do noci. Myslím si, že to byla velmi podařená párty.
Den 21.
přesun do San Jose
Ráno sedáme na přímí autobus do San Jose, s tím že nás čeká hodinu a půl dlouhý přesun trajektem po moři. Po náročné noci většina pospává, takže není o čem psát. Po příjezdu nacházíme celkem pěkný a levný hotýlek přímo u autobusového nádraží. Jelikož jsme celý den nic pořádného nejedli vyrážíme do nedalekého centra na sváču a utratit poslední colóny. Z plánované svačinky v místním fast-foodu se stane velká žranice za málo peněz.
Během obcházení obchodů jsme svědky situace, kdy pouliční prodavači mající své zboží na dekách, během pár sekund sbalí svůj "krám" a mizí v davu. My zůstáváme opařeni stát do chvíle než pochopíme, že celá tato akce je kvůli blížícímu se policajtovi.
Cestou zpět kupujeme celé kuře, víno a pití na večeři a jdeme na hotel. Po sérii karetních partií, ohlodání kuřete na kost a vypití vína jdeme na kutě.
Den 22.
odlet do Frankfurtu
Včerejší odpoledne objednaný taxík již netrpělivě čeká před hotelem, což je známka toho, že náš odlet z dovolené je již tady. Taková dochvilnost není u místních obvyklá, ale zřejmě tuší slušné rito, tak si raději přivstal. Samozřejmě si říká o 30 doláčů, což je o 10 víc než jsme platili cestou z letiště. Nikdo už nemá sílu se s taxikářem hádat a tak mu dáváme vlastně celý zbytek banku. Aspoň si nemusíme složitě rozdělovat těch pár dolarů.
Na letišti jsme včas, ale opět ne dostatečně, jelikož před přepážkou Condoru se už vlní fronta německých gerontů. Některé vrásčité tváře jsou mi povědomé ještě z letu sem. Jak záhy zjišťujeme, fronta není to nejhorší co nás na letišti čeká. Čekání na odbavení nám "zpříjemňuje" letištní poskok, který nás neustále přemisťuje či posílá zaplatit odletovou taxu 26$. Myslím, že nejeden z nás by mu s chutí zamáčkl žvýkačku do oka, možná i do obou. Když už máme všechny papíry vyplněny a orazítkovány, čeká nás před odbavením poslední pruda a to prohledání krosen. Ano těch přeplněných a pečlivě zabalených krosen. Naštěstí celá procedura spočívá v zastrčení ruky šmátralky kam jen to krosna dovolí. Moje po okraj naplněná krosna toho moc nedovolila, takže pokud ty hadi a papoušci let přežijou, budu mít letenku zaplacenou. Podaří se nám vyjednat i docela dobrý seating, nesedíme u hajzlů a máme jednu dvojsedačku u okna. Shodou okolností připadla mě a Máťovi.
Let sám o sobě byl už je velká 13 hodinová nuda. Máťa při prvních turbulencích zjistil, že prostě střízlivej lítat nemůže a začal si objednávat víno. Lukášova brilantní taktika jak překonat jet leg se ukázala jako neúčinná a my ostatní jsme se zkrátka více či méně úspěšně pokoušeli spát nebo se dívali na filmy.
Den 23.
návrat domů
Po probdělé noci přistáváme v šest ráno ve Frankfurtu. I když noci... naše těla mají pořád ještě hodinu před půlnocí, což je doba, kdy jsme to leckdy teprve začali rozjíždět.
Nicméně je sedm ráno, venku 2°C, my nasedáme do známého Citroenu, což je jasná známka toho, že jsme zpátky v Evropě. Jako řidič tentokrát dorazil sám majitel auta a pan Řezáč, za což jsme jim moc vděčni.
Nečekal jsem, že bude vůbec o čem psát při cestě do Čech. Maximálně o tom jak všichni spali. Kdepak. Při tomhle výletu se může stát úplně všechno, jak jsme se nejednou přesvědčili. Takže tedy, starou školou vychovaný majitel vozu bere na německé benzínce nafty jen nezbytné množství pro dojezd do Čech. Konečně usínám, když mě však budí ruch v autě. Došla nám nafta! Setrvačností dojíždíme několik set metrů a sjíždíme na exit. Pan Řezáč s Ráďou se ujímají úkolu sehnat v nedaleké vesnici naftu. Po chvíli Ráďa stopuje borce v levném sporťáku. Odjíždějí kamsi spolu, což znamená, že Němec bude buď hodnej, nebo bude Poulu osahávat. Za chvíli se vracejí. Bez nafty. Problém byl v chybějícím kanystru. Po dotankování peněz Poula a extrémě hodný Němec odjíždějí na 8 km vzdálenou hraniční pumpu a vracejí se konečně s trochou nafty. Konečně můžeme pokračovat a do Prahy se naštěstí už nic nestalo. Vyzvedávám auto a přes jakousi prdel u Strakonic, kde bydlí velký vědec Bimbo, dorážíme do Milevska.
Večer máme ještě sraz u Ládi, aby jsme tu dovolenou stylově zapili. Bohužel zrovna je v kulturáku ples seniorů a tak chtě nechtě, musíme vzít s sebou i Míšu, aby nás pustili dál. Ne, samozřejmě pro nás má Láďa salónek. Každopádně párty to byla nad očekávání velmi podařená a kromě mě to ostatní protáhli až do ranních hodin. A to už je opravdu vše.
