pátek 27. června 2008

Tatry 2008






Tatry 18.-22.6. 2008

1. den
příjezd do Tatranské Lomnice




Rok se s rokem sešel a my opět vyrážíme do Tater, tentokrát však s Krabicí, mamkou a kolama v kufru. Cesta tentokrát kvůli zavřeným mostům u Bučovic vedla jinudy, i tak bych ale rozhodně po loňském zážitku U Trampa nestavěl. Ani za zlatý prase. Vlastně si nevzpomínám jestli jsme vůbec někde stavěli na jídlo. Každopádně jsme byli na chatě opět jako první. Účast byla o něco chudší než loni. Chyběl Pavel Šprencl, Hadrbolcovi, Šturza přijel bez partnerky a v sobotu odjížděl. Naopak ke Stříbňákům přibyl jeden mrsňous, neb Sylva od posledně porodila.




našeho chata Alexandra

Jak to tak první večer bývá, začalo se celkem rychle načínat pivo a od piva k tvrdýmu to bylo už jen kousek. Ještě než jsem si restartoval mozek, vytušil jsem, že zítrejší společná vycházka se konat nebude, protože někdo (většina) jde na golf a Stříbňáci vyrazí někam společně. To mě trošku rozhodilo, jelikož je na mě zajistit na zítra nějaký adekvátní program. Lucík se mezitím odebral na kutě a já vytrvale hučel do horalů Libora a Zdeňka, ať něco poradí. Odbývají mě slovy, že trasa se zásadně stanovuje až ve dvě ráno. V jednu už mi začíná vynechávat mozek a tak z posledních sil a za pomocí mírného násilí, dovleču Liborka před mapu. Říká něco o Terryho chatě. To mi zní celkem sympaticky, když tam došel ten borec s jednou nohou, tak to pro nás nebude problém. Děkuji a utíkám za Lucíkem, protože tady jde do tuhýho.



2. den
Terryho chata-Priečne sedlo (2352)-Zbojnicka chata



Kolem sedmé, když ještě celá chata spí, vstávám a jdu se podívat společně se svým kamarádem Tondou Zbytkáčem na odjezdy vlaků do Starého Smokovce, Ani po pěti minutovém non stop čumění do řádů nejsem s to vyzjistit kloudnej údaj. Už řádně zbalen se vracím po půl hodině ovšem se stejným výsledkem. Nakonec požádám tátu jestli by nás tam nehodil autem, přeci jen je to pohodlnější.
Takže před osmou kupujeme už za Eura né zrovna levné lístky na zubačku, která nás vyveze až na Hrebienok (1284). Zkušení horalové mi ráno dali do baťůžku tři plechovky s pivem a jelikož se mi to nechce všechno tahat až nahoru, dávám jedno rychlý ještě před odjezdem, ať má Tonda radost.




nástupní stanice Starý Smokovec




kolejiště zubačky





rozcestník na Hrebienoku




Na Hrebienoku se dáváme po zelený, která nás přivedla k Dlouhému, Skrytému a Malému vodopádu. Ceste vede lesem, lidí moc nechodí, počasí krásný, prostě ideální. U malebné Rainerovi chaty se napojujeme zpátky na magistrálu. Bohužel lidí značně přibylo. Cestou se dávám do řeči s jedním velmi upovídaným pánem. Začli jsme u foťáků a skončili u Bůhvíčeho. Pán byl ale srandysta a neustálé manželčino okřikování svéřepě ignoroval. Asi byl rád, že si může pokecat. Takovej tatranskej pan Komárek. Než jsme mu utekli, stačil nás ještě nafotit u vodopádu.




velký Králík u Malého vdp




Rainerova chata


Králíci u Obrovského vdp


magistrála - v pravo "pan Komárek"






Zámkovského chata


Nepřidali jsme do kroku jen tak pro nic za nic. Asi to bude tím vysokohorským vzduchem, ale po loňských velkých žaludečních problémech jsem cítil, že se začíná schylovat k něčemu velkému. Můj vpád do Zámkovského chaty musel mnohým připadat jako začátek nového slovenského povstání, ale já neměl na výběr. Záchod jsem po krátkém rozkoukání se našel neobsazený, což byla spása. Hrálo se tu o vteřinky...neskutečná úleva při dosednutí na mísu, ze které ihned začli hrát Rolling Stones. Rachot to byl pořádnej. Dveře bohužel moc zvuko ani vzduchotěsné nebyli. Celej zpocenej jsem si pro jistotu namotal do kapsy nějaké zásoby toaleťáčku a opustil to Boží dopuštění. Paní, která čekala za dveřmi, se tímto hluboce omlouvám.

O další zpestření se postarala záchranná služba, která nedelako s vrtulníkem zachraňovala nebo nacvičovala, těžko to na tu dálku poznat. Jinak cesta ubíhala velmi příjemně údolím Malé Studené doliny, avšak už z dálky byla vidět na skále postavená Terryho chata. Závěrečný výstup i přes pár sněhových polí nebyl nijak extra náročný.


Malá Studená dolina


červnový sníh



závěrečný výstup na...






...Terryho chatu






člen Zissou teamu dobývá Tatry


Na Terryho chatě (2015) kupujem čaj a magnetek na ledničku. Trochu fouká, ale jinak je krásně. Sedíme venku, sušíme moiry, já načínám jedno poctivě vynešený pivo a nad mapou přemýšlíme co dál. Nerad se vracím tou samou cestou zpět, navíc je poledne, času je dost a z mapy přímo září možnost pokračovat přes Priecne sedlo na Zbojnickou chatu a zpět na Hrebienok. Už jen ten název "sedlo" zní jednoduše, navíc argument že je to přece už jen tři sta výškových metrů definitivně určuje zbytek denního programu.
Pokračujeme tedy dál kolem Spišských ples a už o poznání prudčeji vzhůru sledujeme stále turistickou zelenou. Navíc z Terryho chaty skoro nikdo nepokračuje, takže máme cestu jenom pro sebe. Důvod minima lidí zjisťujeme záhy. Zdoláváme kamenný kopec a zastavujeme u jednoho páru, kteří stejně jako my nevěřícně koukají na Priečne sedlo.




Spišské pleso




Výstup od Terrryho chaty kolem ples






Priečne sedlo


Lucíkovi při pohledu na sněhovo-ledové pole a brutální sklon kopce mrzne úsměv na rtech. K náladě nepřispívají ani lidi co se vracejí, i když jeden z nich má na sobě Prestiže, takže jeho vtipné řeči o mačkách a sněžnicích moc neberu. Dáváme se do řeči s vedle stojící dvojcí, které se do toho taky moc nechce. Ukazuje se, že se jmenujou taky David a Lucka. Svět je malej.
Od Terryho chaty nás mezitím došla docela početná skupinka lidí, kteří pro změnu tvrdí, že to není tak zlý. Lucka s Davidem do toho jdou. Lucík pořád váhá, ale nakonec sebere odvahu a tak i my vyrážíme. V dolině pod sedlem doháníme ostatní. Klesli jsme tak o sto metrů, takže před náma je férovejch 300 vejškovejch. Do 2/3 ledové pole, do kterého jsou vyšlapány schody a zbytek lezení po skále bez jištění, jen za pomoci řetězů.



Priečné sedlo v celé své kráse, uprostřed Široká Veža (2462)


Ve zmiňované skupině krok za krok stoupáme po zmrzlých schodech. Lucík proklíná mě i okamžik, kdy se rozhodla tohle podstoupit. Cesty zpět už bohužel není. Vzápětí se ukazuje, že schody v ledové plotně nebudou při cestě vzhůru to nejhorší. Následuje lezení po skále. Někdy je opravdu potřeba dělat velké kroky, nebo se rukama vytáhnout nahoru. Nevim proč, ale pořád musim myslet na Cliffhangra a Lucíkovi radim, ať se dolů rozhodně nedívá. Holka nade mnou má taky závratě. Ostatní lezce zdržujem, ale jsou suprový a naopak holkám radí a pomáhají, hlavně druhá Lucka té mé hodně pomáhá. Od ní si přeci jen nechá poradit.



výstup ledovou plotnou...





...kterou jsme vyměnili za skálu




i takováhle divočina se tam nechá zažít




poslední metry na Priečné sedlo


Konečně jsme na vrcholu, vlastně v sedle. Priečném sedle (2352). Nakonec to stálo za to. Výhledy jsou fantastický. Načínám si zbývající pivko. Ostatní nechápou, že se s tim taham až sem. Lucíkovi je všechno jedno. Moc si to neužívá, dochází jí totiž, že se taky bude muset dostat dolů, což asi bude ještě horší než sem vylézt. Času o tom přemýšlet, ale moc nemá, jelikož v sedle je místa, tak pro dvacet lidí, což je asi tak počet naší nově utvořený skupiny a další turisti stoupají.




vrcholovka


Cesta dolů vede ledovou plotnou v níž jsou v určitých intervalech záseky, není to rozhodně nic extra pro člověka se závratí. Naštěstí za pomoci fakt skvělých lidí kolem to Lucík nějak zvládá. Dokonce jí k mé hanbě zapůjčí rukavice, technická připravenost nulová. Zbytek cesty k Zbojnické chatě už je to procházka růžovým sadem, máme tak víc času si pokecat s Luckou a Davidem. Ukazuje se, že jsou z podobnýho těsta jako my. Hlavní je, že mluví a dokonce i vtipkuje i Lucík, což snad znamená, že se se mnou přeci jen nerozejde.



cesta dolů, zkraje hardcore...





...pak to už šlo



je veselo, Zbojnická chata na dohled


Zbojnická chata (cca 1950) super. Dáváme si nějakou baštu a těžko může chybět runda rumů. Však jsme si jí taky zasloužili. Ceny nejsou úplněj oukej, ale v té euforii bych zaplatil snad i víc. Jó, ať žije vysokohorskej vzduch a majitelé chat. Stejně není času na zbyt. Zubačka odjíždí v šest, je lehce po čtvrté a dle cedule je to 2 hodiny a 15 minut do stanice. Zrychlenou chůzí to Velkou Studenou dolinou v pohodě stíháme do limitu, dokonce je ještě čas na kolu v hospodě u zubačky. Obsluha ovšem velmi nepříjemná. Ostatně kultura pohostinství v Tatrách a vlastně v celém Slovensku, to je kapitola sama o sobě.



příjemný sestup...





... Velkou Studenou dolinou





Lucka & David a Lucka & David na Hrebienoku


Zbývá už jen cesta vlakem do Tatranské Lomnice. Stále s Luckou a Davidem. Bydlí totiž asi dvě stě metrů nad naší chatou. Svět je opravdu malý. Už za pološera se vítáme s ostatníma, kteří už jsou všichni venku a připravují se na grilování. Naši jsou celkem rádi, že nás vidí. Asi už zjišťovali číslo na horskou službu.
Večer už je to klasika, skvělý grilování, chlastání a náš celkem rychlý odchod do peřin. I já toho mám docela dost.


3. den
cyklovýlet, koupaliště Vrbov

Ráno z postele moc nechvátáme, včerejší trek nám dal docela zabrat. Ani na to kolo se nám moc nechce, ale když už jsme ho sem dotáhli... Při pohledu do mapy zjišťujem, že variant na výlet moc neni a ve směs všechno po silnici. Rozhodli jsme se pro Ždiar a návštěvu Belianske jeskyně. Sjíždíme hooodně dlouhým kopcem do Tatranské Kotliny a pak zas stoupáme kolem řeky Biela do Ždiaru. Cesta je to krásná, po levé straně vrcholky Bielanských Tater nalevo stráně Spišské Magury. Jen kdyby to nebylo po silnici. Ždiar to je hezká, neskutečně roztáhlá vesnice, snad nejstarší pod Tatrami. Za zhlédnutí rozhodně stojí místní architektura, jinak tu po vás neštěkne ani pes. Tou samou cestou se vracíme zpět. Na návštěvu jeskyně nějak chuť nezbyla, takže jen vyfuníme kopec do Lomnice a u vlakáče stavíme na oběd. Jídlo slušný, ceny přijatelný, ale čekat 15 minut než se číšník uráčí přinést účet, mi přijde docela dost dlouho.

Odpoledne se jedem i s našima vyválet do Vrbové. Cikánské ghetto na kraji pořád funguje, možná přibylo pár dětí a satelitů. Koupaliště ok, plavky jsem si tentokrát nezapomněl.
Večer grilovačka, ožíračka, klasika. Opět to byli krásně ztrávené dny. Doufám, že se sem podíváme i za rok, ovšem rozhodně bez kol. To nemá cenu je sem tahat.



torzo tradičný sestavy na Alexandře


4.den
návrat


Prostě standartní nedělní návrat, bez bobové dráhy, ale zastávka v Valmezu chybět nemohla. Tentokrát jsme jí ještě upgradovali o výbornou zmrzlinu z náměstí.

Žádné komentáře:

Okomentovat