Pfunderer Höhenweg

Pfunderer Höhenweg

29.6. - 3.7.2012

Partnerská dovolená nemusí být spojena jen s mořem a exotickými destinacemi. Možná ale chtěl jen Lucík zjistit, co mám pořád na tom chození po horách. A já měl zase tři měsíce před svatbou poslední možnost, jak si otestovat svojí budoucí choť. Buď jak buď, já jsem byl pochopitelně moc rád, že pár týdnů po návštěvě skotské vysočiny budu mít možnost nahlížet na ten svět kolem trochu víc z patra. Pfunderer Höhenweg je zhruba 70km dlouhá cesta napříč italskými Alpami, rozfázovaná na šest úseků.

Den 1.

Do rakouského vzdušného prostoru jsme vlétli přesně 15 minut po půlnoci. Což nebyla náhoda. Dálniční známka platí pouze deset dní a já jako správný strýček Skrblík jsem nechtěl platit dalších 8 euro ani riskovat případnou pokutu. Ostatně Simir s Gerchánem nás (a všechny ostatní) kontrolovali pár kilometrů za hranicema. Držel jsem se plánu jet tak dlouho, dokud se mi nebude chtít spát, což nás dovedlo až téměř do cíle. Ve Vipiteno (Sterzing) jsme to zapíchli na parkovišti a zbytek noci zkusili dospat v kufru mojí firemní Caddyny.
Dojet ty poslední tři kilometry do Wiesen Prati bylo těžší než se podle mapy zdálo. Nějak se mi nedařilo najít tu správnou odbočku. Nakonec se zadařilo a tak parkujeme naproti místnímu kostelu. Snad nebude platit obligátní: pod svícnem je největší tma a vyšší moc dohlédne na moje auto.

Před osmou vyrážíme z kóty 964 metrů nad mořem do hor. Je krásné červnové ráno, vymetená obloha dává tušit, že dnes bude perný den. Do cíle to máme nějakých šest hodin chůze, takže rozhodně nemusíme nikam chvátat. Což se lehce řekne. Nějaký šestý smysl komárům ukrytých v okolní vlhké trávě prozradil, že se blíží ranní snídaně, takže během chvilky máme každý nad sebou svoje vlastní hejno. Při každé i sebekratší zastávce se neúprosně vrhají na obnažené části těla a hodují. Takže nám nezbývá než kontinuálně dupat do kopce. Ze mě nehorázně leje, Lucík sotva popadá dech. Když se však cesta s výhledy do údolí řeky Eisack a na hlučící dálnici A22 překlopí přes hřeben, my přicházíme na vyhlídku Gschliessegg, hejna komárů jak mávnutím kouzelného proutku náhle mizí. Konečně máme šanci trochu oddechnout a dát si pozdní snídani. Po nastoupání 700 výškových metrů na to máme snad nárok. Idylku vaření v přírodě a krásných výhledů narušují zvědavé a až nemístně dotěrné krávy. Po pokusu o sežrání mého merino trika si s holí v ruce hraju na horského pastevce a zaháním drzé krávy na ústup.

Následuje pohodovější pasáž po úzkém hřebínku, lesem, nebo po krásně rozkvetlých alpských loukách. Za další tři hoďky už stojíme u bivakovací chatky Trenserjoch. Podle mapy jsme právě dosáhli výšky 2000m. Poblíž chaty nacházím pramen, což se vzhledem k velké spotřebě vody hodí. Samotnej bivak je skvělej, strávit noc by určitě nebylo vůbec špatný. My ale pokračujeme dál. Slušným výšlapem se dostáváme do sedla Jagerjöchl (2136m) a definitivně tak opouštíme pásmo lesa. Mírným stoupáním míjíme masiv hory Höllenkragen a vycházíme na nejvyšším dosaženém místě dnešního dne, sedle Trenser Joch (2205m).

Zbývalo než sejít těch 200 výškových do cílové chaty. Zprvu pozvolné klesání přešlo docela v brutálek až jsme byli rádi, že jsme kolem čtvrté odpolední stanuli před chatou Simile-Mahd-Alm (2011m).
I když chatou...nebyla to vlastně klasická horská chata. Bylo to normální stavení, kde žila rodina, která chovala krávy atd. A jako takový malý vedlejšák ubytovávala turisty, kterých tu asi moc během roku nemají. Paní domácí si nás ostatně ani nijak moc nevšímala, takže jsem si alespoň objednal dvě piva a dohodl se s ní lámanou němčinou na ubytování. Byl na výběr dražší pokoj nebo společný lágr. My samozřejmě sáhli po lágru, ať to slovo vyřknuté německy zní sebevíc neutěšeně. Vchod byl ostatně velmi zajímavý. Z boku budovy, tři schůdky a takové větší okno, kterým se bylo třeba protáhnout. Vevnitř to ale bylo prostorné, včetně matrací na spaní. Akorát se lágr nacházel přímo nad kravínem, což bylo nejen slyšet, ale hlavně cítit.

Večeři jsme s díky odmítli a uvařili si brkaši na lavičce s nádhernými výhledy do údolí. Později přijel i pan domácí a hned se vrhnul na dojení kraviček. My se přesunuli do lágru, kde jsme si to pěkně zasquatili v předtuše, že noc tu strávíme sami. Omyl. Kolem osmé dorazilo takové malé pískle, že tam s náma taky přespí. Nicméně do rána se už neukázala a my to zabalili ještě za světla. Přeci jen jsme toho v autě moc nenaspali a dnešních 13km (1600 nastoupaných a 500 zklesaných metrů) dalo docela zabrat.

Den 2.

Očividně se krávy musí dojit dvakrát denně. Večer i ráno. Vstávat o šesté ranní zas ale nebyl takový problém, když se jde spát v osm. Za ubytko a piva jsme platili už večer (31euro), takže jsme se sbalili a vyrazili dál. Překonali jsme několik bezejmenných horských bystřin a po hodince a půl chůze jsme zastavili na pěkném místečku na snídani. Celou dobu jsme byli pod bedlivým dozorem nedůvěřivých svišťů.

S pěkně nacpaným břichem se nestoupá moc dobře. Naštěstí slunce tu a tam zahalí mrak, takže není takové vedro jako včera. Stoupání navíc zpestřují první sněhová pole. Když vystoupáme do sedla Sengesjöchl (2549m) otevírají se nám výhledy na nejvyšší horu Pfunder a kousek pod námi leží Wilder see, částečně pokryté ledem.

Potkáváme i první turisty, zásadně jen s malým baťůžkem, pokud vůbec nějaký mají. Původně jsem se bál, aby nebylo na horských chatách moc narváno, ale zdá se, že celou trasu skoro nikdo nechodí a lidé spíš jen chodí na jednodenní výlety. Ostatně byla zrovna sobota. Po vrstevnici přes tající sněhová pole jsme obešli jezero a vystoupali jsme do posledního sedla dnešního dne, Rauchtaljoch (2.808m). Zde podle plánu následoval už jen závěrečný sestup k chatě. Bylo ale teprve poledne tohoto krásného slunného dne. Zleva na nás shlížel nejvyšší bod pohoří Pfundres, pouhých 300 výškových metrů vzdálený Wilde Kreuzspitze. No, prostě jsem použil veškeré pozitivní důvody, abych Lucíka lehce zmanipuloval a my ten nejvyšší vrchol mohli zdolat. Navíc, další dobytá třítisícovka....to se počítá.

Vzhledem k tomu, že jsme museli stejnou cestou i zpět, bylo by ideální někam schovat krosny a nevláčet je s sebou až na vrchol. Bohužel, příhodné místo jsme našli až zhruba v půli cesty na takovém plácku, kde sice schovány nebyly, ale zase na ně bylo celou cestu na vrchol vidět. Po hodince a půl jsme tedy úspěšně dobyli nejvyšší horu tohoto pohoří, 3.132 metrů vysoký Wilde Kreutzspitze. Opravdu byl na vrcholku kříž a taky tlupa německy hovořících turistů, kteří nějak nechtěli pochopit, že bychom si taky rádi udělali vrcholové foto bez jejich maličkostí.

Cestu dolů jsem si okořenil parádním sjezdem po sněhovém poli. Přiznávám, že to nebyl úplně kontrolovaný sjezd, ale nakonec jsem to zvládnul bez úhony. Po návratu do sedla nás čekalo doposud největší sněhové pole. V tajícím sněhu jsme se bořili asi půl hodiny a jednou i trochu zabloudili, což nebylo tak těžké, když všechny značky byly schovány pod nánosy sněhu. Dál už následoval příjemný sestup kolem horské bystřiny až k cílovému místu dnešního dne, chatě Brixner Hütte (2.344m).

Tentokrát nás ale nečekala žádná horská salaš s kravínem, ale opravdová horská chata. Opět spíme v jednom z lágrů, kde tentokrát nechybějí postele. Vyfasovali jsme spaní na trojpatrové dvojlůžkové palandě. Krásná truhlářská práce. Místa pod námi již byla zabraná a nahoru už nikdo během večera nedorazil. Za předvedené výkony (1.100 nastoupaných a 800 zklesaných metrů) se opět odměňujeme točeným pivem a tentokrát i večeří. Volíme ekonomickou variantu: špaghety. I tak účet za noc a stravu dělá něco přes 50 éček. Ptáme se na možnost umytí našich již lehce slaných těl, ale zdůvodu velkého počtu ubytovaných nocležníků, nejsou sprchy v provozu. Aspoň tedy trochu pereme trika a kraťasy, abychom tolik nesmrděli.

Je stále krásně a většina turistů sedí venku na terase. Zde je u stožáru i jediné místo, kam občas zafouká signál, takže se tam potkávají lidé, kteří zkoušejí se střídavými úspěchy odeslat zprávu. Když však slunce na své každodenní pouti zaleze za okolní štíty hor, rapidně se ochladí a většina se přesune do chaty. Teď už tu zůstávají jen ti, kteří na chatě stráví i celou noc. Dorazila i ta drobná holčina ze včerejšího večera. Prý pak spala jinde, a protože hned první den ztratila po cestě veškeré doklady a peníze, musela se ráno nechat odvést do města, aby to nějak zařídila. Na noc tu zůstává i hlučná skupinka lidí, které vévodí mohutný Ital, původem tedy Američan. Docela jsme si pokecali, ale věřím, že by si raději pokecal s Luckou.
Spát jdeme k údivu drzého číšníka opět kolem osmé. Je to takový začarovaný kruh. Vstáváme brzo, pak většinu dne šlapame po horách, a tak se nám chce i brzo spát. Musíme nějak zpomalit, ať nekončíme na chatách tak brzo.

Den 3.

Asi dvě hoďky po usnutí dorazila ona hlučná skupinka, která neměla nejmenší pochopení pro ostatní nocležníky. Celou noc jsem se tedy těšil, jak jim to ráno vrátíme, ale k mému překvapení vstávali stejně jako my v půl sedmé. O něco později opouštíme chatu, klasicky bez snídaně. Ostatně dle mapy nás hned od začátku čeká pěkná rozcvička v podobě 300 metrového převýšení.

 Zprvu to začínalo příjemně kolem zurčícího potůčku. Pak už to šlo strmě vzhůru. Sněhová pole nás už nemohla zaskočit. Spíš nám, při pohledu dopředu, nebylo úplně jasné, kudy se do toho sedla máme vyškrábat. Na první pohled okolní štíty žádnou dostupnou variantu nenabízeli. Nakonec jsme se do sedla Steinkarcharte (2.608m) vylezli při téměř stejném převýšení o půl hodiny dřív než na Wilde Kreuzspitze. Asi to bylo tím, že jsem za námi spatřil to německé tintítko a prostě bych nemohl přenést přes srdce, kdyby v tom sedle byla dřív než my. Čest rodu se podařilo uchránit jen tak tak. Pak už jsme sehráli divadlo, jako že se děsně kocháme a fotíme okolní panoramata.

Stezka se vinula příkře dolů sutinovým polem. Dole pod námi hopsala mladá Němka a my se naopak rozhodli udělat si na sluníčku pauzu a vychutnat si ranní snídani.  Při tom jsme pozorovali holčinu, jak si klestí cestu dolů a úspěšně míjí odbočku doleva a stále klesá do údolí. Tedy v případě, že to nebyl její záměr. My odbočku ale nemíjíme a rázem se tak ocitáme ve svištím království.

Všude samá nora a vzduchem znějí varovné signály před dvěma narušiteli. Svišťům ostatně můžeme jen závidět. Stačí se rozhlédnout a člověk by se snad nejraději tím svištěm stal taky. Okolní štíty a příroda kolem nás je asi to nejhezčí, co jsme doposud mohli vidět. I pohled zpět na sedlo je dech beroucí, těžko uvěřit, že jsme tudy před chvilkou šli.
Jak se cesta přelívá z pravého na břehu na levý a zase zpět, brodíme docela solidní potůček. Zrovna když se sluníme u jedné polorozpadlé budovy, přichází zespodu Němka. Něco málo spolu prohodíme, menší narážku na její orientační smysl si ale nemůžu odpustit. Nicméně co není v hlavě, je v nohách a tohle drobné stvoření je toho důkazem. Ihned nám mizí za prvním kopečkem. My se loudavým tempem přes četné potůčky vydáváme za ní.

Zdoláváme další sedlo Kellerscharte (2.439m) a kousek pod ním v místech, kde se kříží dvě turistické cesty, stranou zvýšenému pohybu turistů, usedáme k obědu. Je pravé poledne a slunce, kterému nebrání ani jeden mráček, do nás nelítostně pere. Další úsek dnešní etapy nás nepotrápil ani tak náročným stoupáním nebo klesáním, ale několika brody, z nichž jeden s nutností se v půli odrazit od mokrého kamene, v místech kde voda spíš padala do údolí, než tekla, nám dal docela zabrat. Ono to s těma krosnama zas tak snadný není, jak by se na první pohled mohlo zdát.

O kus dál jsme potkali odpočívajícího pána, co maloval typické červeno-bílé značky. Asi měl radost z pěkného počasí, nebo měl za úkol malovat značky tak dlouho, dokud mu nedojde barva. Tak či tak, maloval značky někdy doslova na každém kroku. Na každý vhodný kámen. Trochu jsme se dali do řečí a po zjištění, kam až chceme dnes dojít, uznale pokýval hlavou a pravil, že to nás čekají ještě další tři až čtyři hodiny chůze. To se mi nějak nezdálo, ale raději jsem to zamluvil do ztracena, abych Lucíka zbytečně nedemoralizoval.

Klesání ze sedla Dannelscharte (2.437m) bylo celkem výživné, navíc na samém konci obohacené o lehkou pasáž s lany a řetězy. O kus dál byl po pravé straně vidět Biwak. Kamenná stavba zhruba 150 svislých metrů pod námi. Za normálních okolností, i dle doporučení průvodce, cíl dnešního dne. My se ale rozhodli si dát trochu víc do těla a dojít až na 5 km vzdálenou horskou chatu. Únava se již začala trochu projevovat. Nadšení z toulání krásnou krajinou pomalu pomíjelo. Navíc nás čekalo stoupání po kamenném poli. Naštěstí nepršelo a kameny neklouzaly. Jinak by nám to určitě trvalo déle než tu hodinu. Čas nám krátila akorát debata, kudy se přešvihnem přes skalnatý masiv a horské ovce, které se snažily najít trochu té trávy v tomhle kamenném moři.

Uzoučké sedýlko Gaisscharte ve výšce 2.700m bylo dobyto- sotva jsem se tudy protáhl s krosnou na hřbetu. Už v sedle byly ke skále přimontovány řetězy a tentokrát rozhodně nebyly na okrasu. Cca 50 metrová stěna padala kolmo dolů a nedávala prostor pro případné zaváhání. V součtu celodenní únavy a krosny na zádech to byl opravdu nelehký úkol. V tu chvíli nám došlo, proč je dobré tuto etapu rozvrhnout do dvou dnů. Pokud jsme se ale nechtěli vrátit, a to nechtěli, nějak jsme to dát museli.

Euforie po zdolání zvlášť u Lucíka byla veliká a už jsme začali vyhlížet horskou chatu. Ta se ale né a né objevit. A když se konečně objevila, nebyl to moc hezký pohled-. Mírné klesání do travnaté doliny a pak závěrečný výstup dalším kamenným polem do sedla Eisbruggjoch (2.545m), kde stála více než stoletá dřevěná chata Edelrauthütte. Plán z předešlého dne nedocházet na chaty tak brzo, se nám povedl splnit na jedničku. Po dvanácti hodinách na nohou jsme s radostí otevřeli dveře do malé restaurace a objednali si pořádné jídlo a samozřejmě i pivo. Nastoupat 1.600 a zklesat 1.300 metrů, to je docela slušnej počin. Jak prý ale říkají místní rodáci: Je ta cesta moc dlouhá, nebo seš jenom tak slabý.

Později jsme u dalšího piva pokecali s několika turisty a Němkou. Ukázalo se, že je to 21. letá studentka z Mnichova. Jméno se nějak ztratilo v překladu. Konverzace probíhala v němčině, ostatně jak je tady v italských alpách zvykem. Přeci jen doby Rakousko-Uherska nejsou zas tak vzdálené.

Den 4.

Po celodenní náloži se spalo opravdu krásně. Hlavní budova a pokoje se za těch 100 let moc nezměnily, takže strávit zde noc byl opravdový zážitek. I tak ale vstáváme opět před sedmou hodinou. Kousek od chaty stojící rozcestník nás hned nemile překvapuje informací o délce dnešní trasy. Měla by být ještě delší než včerejší.

Není žádné teplo a ani pochodem se moc nezahříváme. Klesáme kolem jezera Eisbruggsee, které leží kousek pod chatou. Němce se konečně podařilo vyjít dřív než nám a tak už je notný kus pod námi. Cestou kolem říčky jsme sklesali nějakých 500 metrů, z čehož logicky moc radost nemáme, protože je nám jasné, že to brzy budeme muset někde nabrat.

Kratší, ale výživné stoupání nám navrátilo provozní teplotu do správných výšin. Nijak jsme ale nespěchali a hned pod sedlem, v ústraní studeného větru, jsme zastavili na snídani. Pod stěnou Rotewand nám nadělal menší potíže očividně nedávný sesuv půdy a dál už to bylo vyloženě za odměnu. Postupně jsme vystoupali až na krásnou nadmořskou výšku 2.222 metrů a na této kótě jsme se plus mínus pár metrů udrželi nějaké 4 kilometry. Minuli jsme i neobývané chaty Hauerhütte a Gruipa Alm a svižným tempem jsme pokračovali po vrstevnici. Jediné, co maličko kazilo tuto pohodu, byl místy velmi silný vítr, který nás donutil z baťohů vyndat bundy.

Takto jsme došli až k chatě Gampishütte (2.223m), ze které k našemu překvapení po chvilce vylezl stařešina a šel si k našemu stolku před chatou pokecat. Překvapené proto, že chajda rozhodně nevypadala, že v ní někdo může přebývat. Konverzace to bylo hodně jednoduchá. Já řekl německy vítr. On na to, že vítr je dobrej, že rozfouká mraky. A tak dál. No, paní učitelky německého jazyka by ze mě měly radost.

V tom silném větru nemělo smysl zkoušet něco uvařit, takže jsme do sebe nasoukali chleba s tuňákem, nějaké to sušené maso a zahájili výstup do sedla Passenjoch (2.408m). Pak kolem stáda krav a jezer Passensee a Goldsee jsme se probili přes sněhové a kamenné pole až pod vrcholy masivu Hochgrubbach. Jen co jsme se přehoupli na druhou stranu, byla vidět chata Tiefrastenhütte (2.312m) u stejnojmenného jezera. Díky stále silnému větru jsme ani nestavěli na focení a rovnou pokračovali do chaty, kam jsme také kolem třetí odpolední dorazili.

Sice se nejednalo o stavení s kravínem jako první den, stále to byla horská chata, ale i zde nás přivítala absolutně prázdná chata s rodinou, která měla provoz na starost. Táta doslova chrápal na kamnech a holky se tak nějak poflakovaly kolem nebo se koukaly na televizi. Nás si nikdo moc nevšímal, tak jsme si dali pivo, rovnou zaplatili i ubytování a šli na pokoj. Tam jsme si na férovku schováni za postelí uvařili vlastní jídlo. Mezitím se venku rozpršelo a nálada na případné večerní procházky klesla k bodu nula. Denní hodnoty se tedy ustálily na cifrách: 750m nahoru a 1000m dolů. Zbytek večera jsme strávili hraním vypůjčeného Člověče, nezlob se a dokonce trochou té předmanželské romantiky.

Den 5.

S vidinou dalšího pobytu a relaxu u Lago di Garda jsme vstávali jak jinak než velmi brzy a vyrazili na poslední štaci. Po včerejším nepěkném deštivém dni ani památky, opět nás vítá jasná obloha.

Cestu začínáme mírným klesání a dále pak příjemně po vrstevnici kolem doupat hrajících si svišťů až ke krátkému výstupu  ke Kleines Tor (2.374m). To už jsme se dostali na hlavní hřeben. Lucíkovi jsem sliboval, že závěrečná hřebenovka přes tři vrcholy už bude procházka růžovým sadem. No, nebylo to úplně tak pravda. Časté klesání a stoupání spolu s nahromaděnou únavou nám ten poslední den pěkně znepříjemnily. Všechny tři vrcholy Putzenhöhe (2.324m), Barentaler (2.450m) a Sambock (2.396m) měli na svém vrcholku kříže, leckdy i s pamětní knihou. Na rty se tedy doslova vnutila písnička skupiny Hop Trop - Tři kříže. Obávám se ale, že od této doby bude tento song pro Lucíka synonymem pro nekončící dřinu.

Ostrá hřebenovka s malou lezeckou vložkou na rozloučení s touto krásnou trasou nás dovedla až na tentokrát už poslední vrchol, Sambock. Ani zdaleka jsme tam ale nebyli sami. Kopec před námi již dobyli dobré dvě desítky italských vojáků. A další se trousili na vrchol.

Nijak jsme se tedy dlouho nezdržovali a vydali se na následný dlouhý sestup. V něm jsme potkávali další a další skupinky vojáků v různém stádiu nemohoucnosti. Možná má pro místní vojáky kopec Sambock stejnou váhu jako pro parašutisty z výcvikového tábora Toccoa kopec Currahee aneb 3 miles up, 3 miles down. Pokud je tomu skutečně tak, pak se ale nebojím italské invaze do naší rodné kotliny, protože chlapci, ale i ženy, které jsme cestou dolů potkávali, by přechod Alp asi nepřežili.

Sestup měl jinak klasický průběh. Ze začátku jsme si užívali tu krásu a rychlost klesání. Když už nás pálily nohy, dali jsme si přestávku na oběd, kde jsme se ale díky mnoha velkým mravencům dlouho nezdrželi. Po dosažení chladivého stínu lesního porostu jsme opět na krátko pookřáli a pak už se to jen zhoršovalo. Dokonce jsme si dali i nechtěný nášup v podobě asi kilometrového zabloudění. Naštěstí jsme si to relativně včas uvědomili a vrátili se na původní trasu, nyní značenou číslem 66.
Když už byla situace opravdu špatná, což se pozná minimální konverzací, konečně jsme dosáhli nějaké civilizace. Dnes tedy pouze 500 nastoupaných, ale zato poměrně brutálních 2300 sestoupaných metrů.
Jednalo o vesničku S. Giorgio. Stále to ale bylo docela dost daleko na vlakové nádraží v Brunico. Usmálo se ale na nás štěstí, když jsme došli k autobusové zastávce, kde Lucík oprášila svojí italštinu a my se zanedlouho vezli, sice načerno, autobusem.

Pak už byl svět opět veselejší. Nákup jízdenek, rychlý přestup ve Fortezza a byli jsme zpět ve Vipiteno. Zbývalo dojít necelá dva kilometry pro auto. A jak nám počasí posledních pět dnů neskutečně přálo, rozhodly se nám hory ukázat, že nemusí být vždy jen slunečno. Venku nás přivítala nefalšovaná bouřka s darebnou průtrží mračen. K autu jsem tedy přišel úplně durch, protože se mi už nechtělo převlíkat se do goráče. A teď už hurá na Gardu.

Skotsko

Skotsko

The West Highland Way

 

Upon the hill across the blue lake

3. - 13.5. 2012

Rumunskou Rodnou s téměř kompletním Zissou teamem to celé začalo. Loni jsem už jen s Poulou pokořil černohorské pohoří Durmitor. Letos opět jiná země. Jiné složení. Byl jsem naverbován našimi juniory, Bráchou a Humpim, abych svými organizačními schopnostmi přispěl k úspěšnému výletu do Skotska, potažmo do skotské vysočiny. A to byla výzva, která se neodmítá. S Bráchou jsem deset dní v kuse naposledy trávil někdy v dobách, kdy jsme si mysleli, že ho máme jenom na čůrání. Humpiho znám už sice dlouho, ale znám ho doopravdy tak dobře? Co udělá s člověkem drsná skotská příroda? Únava, fyzické i psychické vypětí? A co na to Jan Tleskač? Volil by Losnu nebo Mažňáka, Bráchu nebo Humpiho?

Den První

Sraz s mlaďochama klasicky na letišti. Za letenky jsme společnosti Jet2 dali čtyři tácy. Nic jiného z Čech do Skotska asi ani nelítá. Je krásný jarní den a tak čekám jen tak v tričku a s pivem před letištní halou. Mlaďoši i přesto, že cestou zabloudili (kdo může zabloudit na cestou letiště?), jsou ve výborné náladě. Vytahujou svoje piváky a na řadu přichází tradiční disciplína, která nemůže chybět na žádné expedici, kde se všechno nosí pěkně na zádech: potěžkávání krosen. S Bráchou jsme asi nastejno, ale Humpi se mi, zdá se, zbláznil. Má v tý krosně vůbec něco? Naše podezření se potvrzuje na check-inu. Já i s 1,5L láhví vody 20,1, Brácha 20,8 a Humpy neskutečných 13,8 kilogramů. S Bráchou uzavíráme dohodu, že pokud mu dojde po cestě jídlo, necháme ho napospas vlkům a medvědům. Na nás nikdo machrovat nebude.



Let trval dvě a půl hodiny. Nuda. Už ani nechci sedět u okýnka, na sedadle do uličky je aspoň víc místa na nohy. Přistáváme v Edinburghu. Překvapivě moje krosna vyjela jako poslední. To se mi ještě nastalo. Zdá se, že na tomhle tripu s mlaďochama bude všechno naruby. Z letiště jedeme do centra autobusem, který jede každou chvíli a jeden zrovna odjížděl.

Edinburgh na první pohled působí jako skvělé místo. My vystupujeme až na konečné Waverley Bridge a zkoušíme najít cestu k autobusáku. St. Andrew Square bylo kousek, ale autobusák nikde. Zmátlo nás, že je ukryt pod povrchem, takže jsme stejně museli požádat o pomoc. Rozumět místním není žádná prdel.

Krásně nám to všechno navazovalo, takže už po pátý hodině jsme pro změnu v Glasgow. Jelikož autobusy do Milngavie jezdí co půl hodinu, procházíme trochu centrum a pídíme se po outdoor shopech. Ty jsme nakonec našli, ale buď měly už zavřeno, nebo neměly plynové kartuše na závit. Jedinej kauf tak udělal Humpi, protože si doma zapomněl příbor.

Glasgow

Milngavie (čti Mál-gáj) se nachází na předměstí Glasgow zhruba 30 minut autobusem a je to také místo, kde začíná slavná West Highland Way (dále jen WHW). WHW je první skotská dálková trasa otevřená v roce 1980. Trasa začíná v nížinách, ale z větší části se vine mezi horami, jezery a horskými bystřinami v západní části Skotské vysočiny. Tato trasa se měla stát po několik dalších dní naším domovem. V samotném Milngavie chcípnul po šesté hodině večerní pes. Trochu jsme doufali, že nám štěstí vydrží, seženem plynové kartuše a zabivakujem pár kilometrů za městem. Bohužel nejen že žádný krám nebyl otevřený, ale ani se žádný moc netvářil, že by nějaký kartuše prodával. Ptali jsme se třech různých lidí a dostalo se nám třech různých odpovědí. Dokonce jsme jednu babičku následovali až k benzínce. Bez úspěchu. Zašli jsme tedy aspoň do Tesca dokoupit nějaký pochutiny a uspávače. Humpi se nám při placení bezhlavě zamiloval do sličné pokladní, které jsme od té doby neřekli jinak než Skoťátko. Ostatně co jsme zatím měli šanci vidět, skotské dívky nebyly vůbec tak ošklivé, jak jsme se domnívali.



trénink kapely na náměstíčku v Milngavie



Vracíme se na náměstíčko, kde kromě infocentra, začíná trasa WHW a tou dobou tu probíhal trénink dudáků. Po krátké poradě volíme nejlevnější možnou variantu. Zabivakujem někde za městem a ráno se vrátíme pro kartuše, i kdyby to mělo být až do Glasgow. Bez nich dál nemůžem. Jdeme po trase WHW nějakých 20 minut, když se začínají pomalu objevovat místa, kde by šly stany postavit. Ze žádného ale nejsem příliš nadšen. Na rozdíl od mladejch. Prosadit si svůj názor bude těžší, než jsem si myslel. Zvlášť, když jsou Černí Panteři v přesile a můžou mě přehlasovat. Nakonec jsme se tedy na jednom místě shodli. Poblíž cesty, kde projížděli bajkeři a na trávě tak husté a vysoké, že si člověk připadal jak na vodní posteli.

Alespoň že počasí nám zatím relativně přálo a nepršelo. Chladno ale bylo pořádně. Nevadí, láhev levného skotského vína udělá svojí práci a já půjdu brzo nakutě. Proč, ale to víno chutná jako mošt? Není to snad... Ne. Takovou chybu bych přece neudělal. Néééé. Já idiot si koupil nealkoholický víno.

Den Druhý

Nejen že se v noci ještě víc ochladilo. Navíc skoro celou noc propršelo. Vůbec se mi nechce vstávat. Mlaďoši jsou vzhůru už od 5:45 a dělají si ze mě srandu, do té doby než o půl sedmé vylejzám i já. Zlatej Poula. Ten po ránu nikam nechvátal. Asi už stárnu. Sranda na můj účet pokračuje i při balení tábořiště, jelikož můj stan ještě stojí, zatímco ten jejich už je sbalenej. Nehodlám si stěžovat na handikep, že já se táhnu se stanem sám, kdežto oni jsou na to dva. Však já jim ukážu na pochodu, kdo je tady starej. Balení navíc komplikují midges alias krvelačné dvoumilimetrové bestie pakomárce skotského. Tyhle potvory umí člověku pěkně znepříjemnit život. Ostatně jsou jeden z důvodů, proč jsme vyjeli zkraje května, kdy jich ještě není tolik. Navíc jdou povětšinou na Humpiho.

Vracíme se zpátky na náměstí. Od jednoho fajn týpka, dostáváme pár rad na cestu. Snaží se mluvit pomalu, takže mu je i rozumět. Mimo jiné nás nasměruje ke krámu Do It Yourself, který zrovna otevřel a k naší úlevě má kartuše Coleman za 7 liber kus. Čas do osmé ranní trávíme v Costa Coffe, kde Humpi zanechává biologickou stopu a ještě u toho složí haiku (lyrický útvar s přírodní tématikou, jedná se o nejznámější formu japonské poezie):

Shit is outside my body.

Already.

Paní v infáči je skvělá. Krásně je na těch lidech poznat, že je ta práce prostě baví. Včera prý vyšla velká banda lidí. Kupujeme mapu (každej), passport na sbírání razítek (každej) a jeden repelent. Tedy on je to výrobek od Avonu Skin so soft, který shodou okolností funguje jako skvělý odpuzovač midges. Prý jsme první Češi, kteří se letos dostavili trasu zdolat. To nás samozřejmě potěšilo. Na druhou stranu se jí náš plán, ujít trasu v pěti dnech nezdá moc reálný. Nu, uvidíme.

Zdolání West Highland Way začínáme 4. května v 8:30. První hodinu procházíme parkem Mugdock Country Park. Když pak přejdeme silnici B821 otevírají se nám konečně výhledy do krajiny. Navíc skotské počasí je k nám mimořádně přívětivé. Neprší. Dokonce je polojasno. Je sice zima, ale na to chčije Bílej Tesák. Naše tempo, i se zastávkami na focení, bych popsal jako velmi rychlé až zběsilé. Prvních sedm mílí proto uteklo jako voda a už je tu první zastávka. Hospoda je sice ještě zavřená a pro razítko bychom se museli vracet o kus dál do destilérky. Certifikát tedy asi nezískáme. Na lavičce před hospodou vybalujeme zásoby. Čas na malý brunch. Využívám volné chvilky a dosušuju stan. Na slunci a větru to jde krásně. Mezitím nás míjí několik lidí jdoucí trasu. Všichni mají podezřele malý baťohy.

Následujících 5 mil do Drymenu bylo vskutku utrpením. První tři míle vedly kolem silnice a nenabízely mnoho k vidění. V malé osadě Gartness se pak napojujeme na malou okresku vedoucí do Drymenu. Chůze po silnici je nuda. Navíc z ní, aspoň mě, vždycky bolí nohy. Ani mlaďáci už nesrší takovým vtipem a frekvence přehrávání různých hlášek z filmů a seriálů se snížila na minimum. Silné poryvy větru chůzy ještě ztěžují.

Jediným rozptýlením byla následující situace: ze zatáčky se vyhouplo velké nákladní auto. Řidič zastavil přímo u nás a skrze otevřené okénko na nás volá: " Ópé dé dóó". Asi nás chce vzít. My ale nestopujem, jdeme přeci West Highland Way a navíc jede opačným směrem. Říkáme: "No, thank you". Ale řidič si pořád mele to svoje: " Ópé dé dóó". Opakuje to asi třikrát a pak vynaloží opravdu velké úsilí a najednou se " Ópé dé dóó" změní na "Open the door". Tak tomu už rozumíme a otevíráme mu dveře. Nezapomínejte, že jsme v Anglii, respektive ve Skotsku, kde řidič sedí na levé straně. Ihned po otevření dveří na nás ale řidič spustí: "Slé de dóó". Asi nás fakt chce vzít, tak slušně děkujem a chystáme se na odchod. Řidič si ale pořád jede svou "Slé de dóó", "Slé de dóó". Z posledních sil nakonec vyartikuluje: "Slam that door". Aháá, tak on jen měl špatně zavřený dveře a chtěl je od nás zavřít. Proč tyhle lidi nemluvěj anglicky?

Za Drymenem na kraji lese dáváme přestávku. Ušli jsme 12 mil a ještě 8 nás čeká. Je teprv půl druhý. S časem by neměl být problém. Horší je to s naší tělesnou schránkou. Asi nikdo nečekal, že už takhle brzo budeme takhle unavený. Brácha se rozhodl tělo otupit alkoholem a vyndavá Jagertee. Ten blázen ho má originální flašce. Jen ta váží snad kilo. Jagertee na něj ovšem funguje jak hopsinka na Gumídky. Za chvíli se nám ztrácí v zatáčkách lesa. Humpi jde se mnou. Obávám se, že jen kvůli tomu, abych nešel poslední sám. Já ale už rychlejc nemůžu. Sice jdeme v Garadhban lese, ale ten je silně poničen nějakou vichřicí.



únava si již začíná vybírat svou daň



S Bráchou se potkáváme až u mokřadů za lesem. Prý cestou potkal rangera, který projevil velké uznání pro náš plán ujít WHW v 5 dnech. To mi dodá trochu kuráže a vyrážíme dál. Před námi je Conic Hill. 1175 stop vysoký kopec. To je směšných 360 metrů. A to ani cesta nevede úplně na vrchol. I z té vrstevnice jsou ale krásné výhledy. Hlavně na Loch Lomond - největší skotské jezero. Vzhledem k tomu, že jezero leží v nadmořské výšce 8 metrů, je klesání na 19. míli o celých 360 výškových metrů opravdovou lahůdkou. Došlo i na mlaďochy. Brácha se dokonce docela slušně vyválel v bahně. Mně dost pomáhají trekové hůlky, které zatím byly spíše na okrasu. I tak jsem rád za přestávku v Balmaha v Oak Tree hotelu. Konečně máme taky první razítko do našeho pasu. I když celkově jsme měli mít už tři. V Drymenu jsme prošvihli další. Kupujeme si každý pivo a vůbec nám nevadí, že za něj dáváme 3,5 libry, tedy víc jak stovku. Pomalu si ho vychutnáváme a sbíráme síly na poslední míli a půl.



Conic Hill

Ta vede už kolem jezera, ale její krásu už nikdo moc nevnímá. Brácha už vůbec nemluví, jen si potichu brouká nějaké písničky. V půl sedmý jsme už ale konečně v kempu. Brácha padá štěstím naznak, okolo hrající si děti si asi myslí, že umřel. Já stojim frontu na ubytování. Zřídili jsme si pro tyhle případy společný fond, ze kterého nám hned ubyde 26 liber za nocleh. Pro baťůžkáře je vyhrazen prostor pro stany a k dispozici jim je budka se sprachama a dřezy pro mytí nádobí.

Horká sprcha nám dodala alespoň tolik energie, která je potřeba k přípravě večeře. Venku je celkem slušná kosa, takže ještě rádi bereme za vděk azyl v budce. Hodnotíme uplynulý den a začínají padat první slova o tom, že pět dní na WHW možná bude nad naše síly. V devět to balíme a jdeme zkusit zregenerovat do stanů. Takhle mě nohy ještě nikdy nebolely.

Den Třetí

Nejsem absolutně schopnej vyhřát spacák alespoň natolik, aby mi nedrkotaly zuby. Vůbec nechápu, jak je to možný. Mám na sobě všechno, co jsem našel. Dvoje ponožky, kalhoty, mikinu, rukavice, čepici. Vysvětlení přichází až ráno, kdy nalézám na svém stanu námrazu. Těžko vyhřát spacák, když teplota atakuje dolní hranici extrému jeho funkčnosti. Další překvapující zjištění: je už osm hodin. Spali jsme skoro 11 hodin, teda spíš mlaďoši. Stav oproti včerejšku je docela uspokojivý. Na snídani Brácha odmítá alkohol se slovy, že toho démona ze včera nemůže vyvolávat každý den.

Dnešních prvních 5 mil do Rowardennanu docela šlo. Respektive nohy tolik nebolely. O včerejším tempu se nám ale může jenom zdát. I přestávky děláme mnohem častější. Až tak hluboko se včerejší zážitky zaryly. Ani nám tedy moc nevadí, že nás předchází skupinka starších pánů, které díky jejich vousům křtíme na ZZ Top. Pak se různě míjíme až do Rowardennanu, kde stavějí na oběd. Je poledne, tak se není co divit. My se odbudeme tyčinkami a sušeným masem a pokračujeme dál.



Loch Lomond



Za Vymrdanem (jak jsme Rowardennan přejmenovali) to opět začíná bejt zajímavý. Rozumněj bolestivý. Cesta sice vedla pořád podle jezera, ale rozhodně nejde říct, že bychom šli po rovině. Střídaly se u mě stavy, kdy nohy fakt hodně bolely, se stavy, kdy jsem si myslel, že už to prostě dál nepůjde. Samozřejmě jsem se určitě ani nepřiblížil k hranici možnostem mého těla. Jen jsem na to prostě nebyl zvyklej. Brácha na tom byl podobně, jen Humpi s tou svojí 14 kilovou krosnou se snad vznášel. Nezabrzdilo ho ani klíště, které mu zalezlo pod kraťasy. A to jsem se ještě nezmínil o počasí, které bylo naprosto perfektní. Polojasno, bezvětří, teplo akorát.

Tři míle před Inversnaid se cesta zúžila na pěšinu a její členitý profil, spousty kořenů a kamenů k překračování z nás vysávaly v noci nabitou sílu. Obnovit energii jsme zkusili jak jinak než chmelovým mokem za krásným 2,4 liber. Moje bosé odpočívající nohy se staly terčem zájmu mnoha důchodců, které sem vyprsknul trajekt pendlující mezi Inversnaid a protějším břehem. U piva se konverzace opět stočila k našemu plánu pěti dní na WHW. Humpi opředen očividně tajemnými nevyčerpatelnými silami, chce jít co nejdál a dokončit WHW do 6 max 7 dní. My s bráchou chceme jen dokončit. Diskuzi přerušilo zdravení se se ZZ Top grupou, která tu ale už končila. Ostatně bylo půl pátý, nebylo se čemu divit. Co nás ale opravdu donutilo znovu vyrazit na cestu, byl kluk, který se nečekaně vynořil z lesa. Šel sám a na těžko. Kromě nás první člověk s velkou krosnou. Určitě míří tam, kde chceme přenocovat i my a já tam chtěl být prostě první.

Rádi bychom totiž přenocovali v Doune Bothy. Má to být nějaká budova o jednom pokoji, volně přístupná všem, kdo jdou po WHW.



za Inversnaid byla cesta o něco členitější



Po každé přestávce je nejhorších prvních 300 metrů, než se nohy trochu rozchodí. Pak už jenom bolí. Terén je opět hodně členitý, ale my máme o motivaci postaráno. Alespoň já určitě. Borce se nám opravdu podaří dojít a než abychom ho potupně předhonili, staví na přestávku. Jenže i my si musíme zhruba dvě míle před chatkou udělat přestávku, navíc kluci potřebují načerpat vodu pro večerní vaření. Takže nás opět předhání. Nicméně v posledním mírnějším, ale táhlém stoupání se definitivně ujímáme vedení. Cesta se v těch místech trochu odklání od jezera a z nejvyššího místa na kopečku vidíme tři budovy. Snad ta úplně vpravo je určena k bydlení, ikdyž ve stavu v jakém jsme byli, by nám stačil jen kousek rovné země. Doune Bothy je opravdu ta vpravo a je to pecka. Jsme fakt nadšený. Kamenná budova s krbem a dvěma postelemi na jedné straně a velkou postelí na straně druhé. Postel tedy v podobě jakési kamenné platformy s dřevěnou podlážkou na spaní. Dále zde bylo několik židlí, lopaty, sekera, pila. Co víc si přát.

Za chvíli přichází i týpek, že by tu taky přespal. Jmenuje se Andreas, je to Němec a tohle je po dvou letech práce v kuchyni na Floridě jeho první dovolená. Jinak toho ale moc nenamluví, což taky není na škodu. Vydáváme se do okolí pro dřevo, které pak u vchodu zpracováváme, aby se vešlo do krbu. Mám tu prý napsat, že Humpi toho nanosil úplně nejvíc ze všech. Mezitím obzor na severu zahalila těžké mračna, která rozhodně nevěstila nic dobrého. Že bychom konečně měli tu čest zakusit pravé skotské počasí? Dnes v noci ale spíme pod střechou, takže se není čeho bát. Andreas se nám stará o oheň, dokud všichni nezalehnem ke spánku.

Den Čtvrtý

Andreas má velmi zvláštní vybavení. Tak tenkej spacák, že nechápu, že první noc neumrznul. A ta jeho karimatka? Spíš připomíná tu Mošákovu nafukovačku z prvního ročníku Víkendu přežití. Rozhodně šustí úplně stejně. Díky častému buzení aspoň vím, že jsme měli v noci návštěvu. Myš se vydala ochutnat naše zbytky od večeře.

Andreas vstává před sedmou a odchází zhruba půl hodinku před námi. My si po ránu rádi uvaříme nějaké nudle a čaj, ať je během dne z čeho brát. Skotské počasí, kterého jsme se před spaním tak obávali, nám už po třetí za sebou ukazuje svoji vlídnější tvář. Je krásně polojasno.



Andreas balí před cestou. S vybavením si asi tolik hlavu nelámal, viz jeho boty...



Jelikož se kluci střídají v nošení stanu a dnes je řada na Bráchovi, rozhoduje se pro drastická opatření. Nechává v Doune Bothy zbytek Jagertee a půlku knížky druhého dílu od Stiega Larssona. Říká se, že civilizaci dělí od anarchie tři chody. Odepři lidem tři chody jídla a skončí to anarchií. Jak se tak koukám na bráchu, jak zoufale pižlá půlku knihy, musím uznat, že na tom tvrzení něco bude.



ultimátní redukce váhy



První tři míle utekly celkem rychle a už stavíme v Inverarnan, konkrétně u Beinglas farmy. Zdá se, že včera večer tu v místní hospodě byla slušná párty. Taky jsme asi nejspíš dohonili tu velkou skupinu, která vycházela den před námi. Většinou každá skupinka, kterou míjíme, je věkově výrazně starší. Ale jak už je zde asi zvykem, všichni hrozně milý. Cesta nyní vede kolem řeky Falloch a docela to ubíhá. Jediné co nám dělá starosti, je rychle se měnící počasí. Brácha si od Doune Bothy nese dřevěnou hůl, něco ve stylu Gandalfa. Ale asi ani ten by neodklonil mraky, které se na nás sbíhají z okolních kopců. A že se večer nejednalo jenom o déšť, potvrzují pocukrované vrcholky okolních kopců.

Jedno se ale dešťovým mrakům musí nechat. V předtuše blížící se vodní spršky mašírujeme tempem ze začátku prvního dne. Akorát se nám prohodilo pořadí. Já s Bráchou vzadu a Humpi před námi asi s 30 metrovým náskokem. Že bychom mu už lezli krkem? Každopádně tempo je opravdu slušné a první větší přestávku děláme až před jednou hodinou po 11-ti poctivě odpracovaných mílích. Část pochodníků odbočila dolů do Crianlarich. Né tak Skoťák se svojí rodinou. První Skot v kiltu, kterého potkáváme. Zabrali celé odpočívadlo, tak bivakujem kousek dál na kamenech. Bohužel sněhová přeháňka nám žádný dlouhý odpočinek nedovolila. Ochutnávka skotského počasí?

Během pochodu je celkem dost času na přemýšlení, po třech dnech už není moc o čem mluvit. Brácha takhle vymyslel teorii o prasklých pojistkách. Tzn. přestaneš cítit bolest nohou a jde se ti relativně dobře. Bohužel k těmto situacím u mě dochází jen poskrovnu. I tak jsme už v půl třetí Auchtertyre na 13. míli. Tuto farmu jsme si ráno vytyčili jako cíl dnešního dne. Moc se nám tu ale nelíbí, navíc je ještě brzo, takže posouváme cíl o další tři míle.

Kolem čtvrtý jsme v kempu vesničky Tyndrum. Akorát jsme narazili na Andrease a během rozhovoru s ním vyplynulo, že on jde až do Bridge of Orchy. Proč já se vždycky nechám tak snadno vyhecovat. Nejhorší je, že vlastně nikdo ani nic neřekl. To jen ta moje debilní soutěživost. Když do Bridge of Orchy může dojít tenhle kuchtík, tak já přece taky, ne? Humpiho sem se ani ptát nemusel, ten mohl jít nonstop až pod Ben Nevis. Brácha se rozhodl taky kousnout, takže jsme cíl dnešního dne posunuli o dalších 8 mil. Celkově tedy třetí den krásných 23 mil! Chtě nechtě musím napsat otřepanou frázi, že kdyby mi tohle někdo řekl dneska ráno, tak bych snad šel rovnou na autobus.

Před další štrekou musíme ale dokoupit trochu zásob. Ideální místo nacházíme u hlavní silnice v Green Wellie Stop aneb zastávka u zelené holínky. Brácha mimo jiné kupuje placatici whisky a trekové hůlky. Mise Gandalfovi hole je tedy u konce. Ono se může zdát, že v lehkém terénu nemají hůlky žádnou funkci. Omyl. Poskytují skvělý hromosvod pro negativní emoce a člověk tak může každý další bolestivý krok s vervou odpíchnout. Venku u stolku ještě dáváme pivko na posilněnou, když se najednou vynořuje Skoťák se svojí rodinou. Je to fajn týpek se smyslem pro humor, takže se navzájem trochu špičkujem.

Ono se řekne poďme ujít dalších 7 mil. V tomto případě je ale obrovský rozdíl mezi slovy a samotným provedením. Ač se cesta jen tak příjemně vlní kolem potoku Allt Coire Chailein, nejedná se o příjemnou procházku. Marně vyhlížím stav prasklých pojistek, ale zdá se, že jsem dnešní kredit už vyčerpal. Humpi jde standardně 20 metrů před námi, což nám ale s Bráchou tolik nevadí. Mezi námi koluje placatice a my zkoušíme doletět do cíle na křídlech whisky. Náladu nám zvedá i Skoťák s rodinou, se kterým se několikrát míjíme a vzájemně se hecujem. Den totiž značně pokročil a vypadá to, že nikdo další už do Bridge of Orchy nejde.

Poslední tři míle jsou opravdovým utrpením. Tušim, že jsem se dostal do stavu, jako měl Brácha první den. Jo. Taky si zpívám. Pomáhá to nemyslet na bolest. Bohužel whisky už došla. Docházím de facto v menší agónii. Největší sranda nás ale čeká na samotný závěr. Těžko říct jak jsme si představovali dnešní nocleh, nebo proč jsme se pořádně nepodívali do mapy. V Bridge of Orchy je kromě mostu, už jen nádraží, hotel a pár domů. Všichni pochodníci spí buď v tom hotelu, nebo v nějaké ubytovně u nádraží. Zas tak špatně na tom ale nejsme. U hotelu tankujem pitnou vodu, překračujeme most a pár metrů od něj stavíme stany. Humpi po nahlédnutí do mapy ještě přichází s návrhem, že za další dvě míle je taky nějaké místo, kde by šlo přespat. Letmý pohled na Bráchu mi potvrzuje, že Humpi se právě ocitl velmi blízko bolestivé smrti. Navzdory tomu, že ovládá Krav Magu.



euforie po dosažení cíle je u některých nezměrná



Nakonec jsme to tedy po 37 kilometrech a 12 hodinách pochodu dokázali. Hlavně, Bridge of Orchy, ať už to znamené cokoliv, zní mnohem víc drsněji než třeba Tyndrum. Večeříme pro nás v rekordní hodinu, o půl deváté. Moc to ale neprotahujem od řeky Orchy jde celkem zima. Ještě rád si beru Bráchovi podvlíkačky, v noci bude kláda.



Bridge of Orchy



Den Pátý

Moje obavy se potvrdily. V noci je opravdu darebná zima, na kterou můj třísezonní spacák prostě nestačí. Ke všemu mám stan mírně z kopce, ale i to stačí, abych neustále sklouzával. Před příští expedicí bude potřeba, trochu upgradovat moje vybavení. Vstáváme standardně před sedmou a tentokrát vyrážíme dokonce dřív než Andreas. Nevidět ho před stanem, tak jsem si jistej, že na tý nafukovačce obalenej tenkou dekou umrznul. Čekají nás ony dvě míle, které navrhoval Humpi včera ujít. Vzhledem k tomu, že první míle byla poměrně dost do kopce a druhá naopak z kopce, jsem si jistej, že by to pro Humpiho nedopadlo dobře. Zvlášť když Inveroran Hotel byl ještě větší díra než Bridge of Orchy. Svoje pocity jsem zhmotnil za křoviskem. Po pěti dnech už to prostě muselo ven.

Za Inveroran Hotel nás čekalo 10 mil přes vřesoviště Rannoch Moor. Krajina jak z Pána Prstenů, když Frodo nesl prsten do Mordoru. Neveselou atmosféru dotvářely všudypřítomné těžké mraky. Jestliže jsme včera měli štěstí, že jsme nezmokli, dnes by to byl zázrak. I konverzace opět vázne. Zvláštní. Myslel jsem si, že budu mít víc třecích ploch s Bráchou, ale Humpi bude taky dobrej případ. Ostatně, kdo z nás není. Kolem poledne začíná silně mlžit a cesta se tak rázem stává mnohem zajímavější. Nemůžeme totiž dělat žádné přestávky a po cestě není ani kde se na chvilku schovat. Humpi přesto odmítá převlíknout kraťasy za nepromokavé kalhoty, které si nese v baťohu. Prý ujde celou West Highland Way v kraťasech. No comment.

Ve dvě odpoledne jsme doklopýtali do Kingshouse Hotel. 12 nepříjemných mil, ale když prší, tak to člověka tak nějak popohání samo. V Kingshouse Hotel bylo opět jen pár budov, ale s možností přespání. My se ale již během cesty s Bráchou domluvili, že to dneska kousnem (opět?) a dojdeme dalších 8 mil až do Kinlochleven. V hospodě jsme se osvěžili polívkou a čajem. Já si teda dal pivo a vyrazilo se dál.

Po takovém třímílovém intermezzu jsme kolem hlavní silnice došli do Altnafeadhu. Zde přišel zlatý hřeb dnešního dne Devil´s Staircase - Ďáblovy schody. Jak již název celkem zřetelně napovídá, po rovině asi nepůjdem. Zvlášť, když se v mapě můžeme dočíst, že na této staré vojenské cestě vystoupáme tak vysoko, jako nikde jinde během WHW. A aby nám snad nechyběla motivace, přestalo silně mlžit a začalo hodně pršet. Na mě to tedy fungovalo spolehlivě. Nejen že mi po chvíli praskly pojistky, ale ještě ke všemu mi bouchly saze, prohnal jsem se kolem Humpiho a nahoru doslova vyletěl.

Škoda, že z výšlapu není žádná fotka okolní krajiny, protože tohle připomínalo Mordor víc než cokoliv jiného. V následném klesání, kdy se k dešti přidal silný vítr, i sám velký a ničím neohrožený Humpi uznal, že už je to moc a sundal durch mokré kraťasy, co pamatovaly ještě krále Klacka a vzal si ty kalhoty. Bohužel nebude moci nikdy říct, že ušel celou WHW v kraťasech. Po převlíknutí pokračujeme ve zběsilém tempu a doslova skáčeme z kamene na kámen. Bohužel tenhle boost jak se rychle objevil, tak stejně rychle zmizel. Zbylo jen trápení. Bráchova "funkční" bunda z Makra připomínala houbu na mytí tabule nasáklou studenou vodou. Moje rukavice byly taky durch a ruce tudíž zkřehlý, ale jinak dobrý. Což se nedalo říct o mojí tělesné schránce. V stále pokračujícím klesání mi postupně odešly obě kolena a pravá kyčel. Byl jsem troska. Když už byla nálada opravdu špatná, z ničeho nic se za náma vynořil Skoťák David se synem Brodym. Ženy nechali někde v suchu. Skvěle jsme pokecali a zase letěli dál.

Už dávno nám bylo jasný, že dneska spát ve stanu rozhodně nemůžem. První ubytování, na které jsme narazili, byl Black Watter hostel. Za 15 liber za jednoho jsme dostali suchý pokoj s postelí, palandou a teplou sprchou. Na chodbě byla dokonce sušárna. Za určitých okolností stačí člověku hodně málo k absolutnímu štěstí. Připadali jsme si jak v ráji.

Po nezbytné dlouhé a horké sprše, vybalení a sušení mokrých věcí, jdeme okouknout kuchyň. Ta je pro všechny společná a je k ní připojena i společenská místnost. Samotná kuchyň je skvěle vybavena, takže se hned dáme do přípravy večeře. Během přípravy brkaše se špekem jsem se dal do řeči s jedním pánem, který mi doslova vnutil žampiony, což výsledný pokrm značně povýšilo. Na můj dotaz, kde je nejbližší obchod, že chci nějaký umrtvovák, okamžitě vstal a donesl nám s Bráchou pivo. Nám, cizím lidem, které viděl sotva pět minut. Neskutečný. Člověk se pak ani nechce vracet zpátky do Čech.

Při mytí nádobí jsem se dal pro změnu do řeči s jednou docela dost ukecanou paní. Ptala se na různé národnostní rozdíly a totálně zkritizovala jihoafričany. To když jsem jí vyprávěl, že těm je stejně špatně rozumět jako Skotům. Že prý je to banda nafrněnců. Humpi nakonec stejně do toho krámu šel a donesl mi, tentokrát alkoholické, červené víno. Spláchnout tenhle náročný den jedním pivem prostě nešlo.

Den Šestý

Včera večer nám všichni tvrdili, že následující tři dny bude pršet. Od půl šestý se nervózně budim a je fakt, že na střešní okno dešťové kapky dopadají. Vstáváme opět v sedm, v osm vyrážíme. Překvapivě opět jen tři. Ta ukecaná ženská nám totiž chtěla vnutit nějakou svojí kamarádku, ale ta prý jde nakonec s jinou grupou. Tak alespoň trvá na tom, že nás vyfotí a žasne, kolik můj foťák váží.



skvělá nálada před posledními 15 mílemi



Sice jsou všude okolo těžké, vodou nasáklé mraky, ale neprší. To je pro první kroky nového dne zásadní. Pokud přijde déšť během dne, člověk je už tak nějak smířen s osudem. Navíc přes noc nám všechny věci krásně vyschly. Ale největší motivací dnešního dne, to co nás požene dál klidně skrz hurikán Katrínu, je to, že nám do cíle chybí už jen trapných 15 mil. Hlavně díky nášupu ze třetího dne, kdy jsme došli až do Bridge of Orchy, se nám přeci jen podaří splnit plán a ujít West Highland Way v 5 dnech. O tom se nám po prvním dni ani nesnilo. A že dnes večer budeme mít toto pětidenní trápení za sebou, nepochybuje nikdo z nás.



Kinlochleven



Od jezera Loch Leven hned začínáme stoupat až k hranici 1000 stop. Tady se opět napojujeme na starou vojenskou cestu, které vede územím Lairig Mor. Údolím, které utvářejí okolní kopce, jejichž vrcholky jsou ukryty kdesi v mracích. Okolní příroda opět asociuje k Mordoru. Stačí si na mapě přečíst názvy těch okolních kopců: Beinn na Cailich, Stob Coire na h-Eirghe nebo Mam na Gualain. Ačkoliv jsme vyšli celkem brzo, většina z těch co spali v Kinlochleven, včetně Andrease,  už byli před námi a ti, kteří ještě nebyli, se nás brzy chystali předejít. To nám ale žíly netrhalo.

Procházeli jsme místy, kde podle mapy byl ještě loni les. Teď zde mezi vyrvanými pařezi zkoušeli ovce najít nějakou čerstvou trávu. A když jsme pak přeci jen přišli do lesa, čekalo nás bolestivé klesání až k silnici do Fort William. Pěkně po rovině kolem řeky Nevis, ale za to po asflaltovém chodníku a to bolelo.  Dnešní den jsme sice měli ujít pouhých 15 mil, ale ty poslední dvě míle nám to daly pěkně sežrat. Krok po kroku jsme ukrajovali z celkové vzdálenosti, až jsme se konečně ocitli u oficiálního konce celé trasy. Po pěti dnech a 157 kilometrech s plnou polní na zádech jsme pravda čekali alespoň malou slavobránu a nadšený rikot diváků. Bohužel nic z toho se logicky nekonalo. Vyfotili jsme se a šouravým krokem se sunuli dál do centra města.

Fort William je největší město v této části Skotska. Leží u pobřeží Loch Linnhe zasazen do úchvatné horské krajiny a stal se tak hlavním městem outdoorových aktivit. Zároveň je to ale místo s nejvyšším množstvím srážek, což k sobě zas moc nejde. Centrum města je opravdu plné obchodů s outdoorovým vybavením, ale zároveň i starých budov, kde našli svůj domov hospůdky a restaurace. V jedné takové, The Grog & Gruel, jsme zakončili oficiálně náš pochod napříč Skotskem. Nebyl to náhodný výběr. Právě zde po předložení pasu s razítky dostanete certifikát o úspěšném zdolání trasy, i přesto že nemáte zdaleka všechny razítka jako v našem případě. Samozřejmě jsme se museli odměnit jedním točeným a zároveň jsme ochutnali skotské národní jídlo: haggis. Neprávem si z tohoto jídla dělají turisté srandu, ikdyž složení, pravda, nezní moc lákavě - nadrobno nakrájené ovčí plíce, srdce a játra smíchané s ovesnými vločkami a cibulí a následně povařené v ovčím žaludku. Pro našince zvyklého na zabijačkové hody, to ale zas tak exotické není. Chutná to podobně jako prejt.

Lehce odpočati, vyrazili jsme hledat ubytování. Infocentrum, kde jsme se chtěli po něčem poptat, mezitím zavřelo, tak jsme zkusili dojít na blint do Fort William Backpackers, sídlící v majestátní viktoriánské vile zbudované na svahu kopce. Tři postele se pro nás naštěstí našly. Skončili jsme v pokoji č.6, kde už nejspíš nějakou dobu doslova bydlel jeden týpek. Lehce jsme vybalili a šli rovnou k 10 minut vzdálenému nádraží do Morrisons. Humpiho jsme sice trochu zklamali, že nepůjdem na večeři do restaurace, ale už prostě chybělo odhodlání. O to víc jsme se rozjeli mezi plnými regály. Samozřejmě nejen s jídlem. A zrovna u regálů s chlastem jsem narazil opět na Skoťáka Davida, tentokrát už s manželkou. Bráchu pak naprosto dorazilo, když mu odmítli prodat pivo jeho oblíbené značky Doom Bar. Neměl s sebou občanku a asi vypadal mladší než 25, což je tady věk, kdy vám teprv prodají alkohol. 25?! Peklo. Neprodali ho ani Humpimu, který sice doklad měl, ale věděli, že by to kupoval pro něj. Nakonec z toho byla doslova špionská akce, kdy mi Brácha řikal co chce koupit v momentě, kdy mě míjel v prostoru za kasama, tak aby nikdo nepoznal, že se známe.

Fort William Backpackers

Náš nákup jsme pak rozbalili ve společenské místnosti backpackeru. Mimo jiné jsme koupili i žebra a křídla, vzhledem k blížící se zavíračce zlevněná o polovinu. Celodenní ohříváním bylo leckdy těžké poznat, jestli koušeme do kosti nebo do masa. Naštěstí jsem si koupil i láhev vína a několik druhů místních sýrů. To mi ke štěstí stačilo. Během večera jsme taky museli vyřešit náš další postup. V původním plánu totiž bylo, že West Highland Way stylově zakončíme zdoláním nejvyšší hory Anglie Ben Nevis. Ačkoliv má Ben Nevis výšku jen 1344m, vzhledem k tomu, že se vychází od moře, je to zároveň celkové převýšení, což už nezní tak nicotně. Co se týkalo nás s Bráchou, náš cíl byl splněn a pro zdolání Ben Nevisu bychom potřebovali alespoň den volna. Nezničitelný Humpi měl dost sil i na zdolání K2 a tak jsme se dohodli, že pokud bude zítra slušné počasí, Humpi se pokusí zdolat Ben Nevis sám (snad se přilepí na nějakou skupinu, aby nešel nahoru sám) a my se přesuneme do Invernessu u jezera Ness - Loch Ness.

Po večeři zůstáváme ve společenské místnosti, kde během popíjení zkouším psát deník. Jde to docela ztuha. Vedle nás totiž sedí australská třígenerační rodina a zástupkyně té nejmladší je úplně vylízaná holka. Věk cca 19. Kluky to dokonce tak odradí, že si jdou sednout jinam. Holčina nakonec někam mizí, Humpi jde spát, aby byl na zítra čerstvej a tak tam zůstáváme s Bráchou a nakonec skvěle pokecáme s holčiny tátou a jeho rodičema. Táta toho času pracuje v Durbanu, takže si máme o čem povídat. Děda je kapitola sama o sobě, neskutečnej svéráz, tak trochu Krokodýl Dundee. Ukazujeme nám australský dolary, který jsou plastový, tudíž pračce-odolný.Nechápe, že tady všichni pijou australský pivo značky Foster, který má u nich přezdívku Australian Piss.

Den Sedmý

Ani deštivé počasí neodradilo Terminátora Humpiho od výstupu na nejvyšší horu Anglie. S Bráchou si užíváme komfortu postele až do půl desátý. Našeho spolubydlícího nezbudilo ani šustění při balení. Zřejmě je podobná rána zvyklý. Autobus do Inverness nám jel v 12:15, což nám dalo hodinu a půl na nákupy v centru. Bohužel naše ranní nálada tomu moc neodpovídala, takže jsme koupili pár pohledů, nějaký tričko a trochu času jsme zabili i v muzeu WHW, které jsme ale jen tak v rychlosti prolítli.

Trasa autobusu vedla podél celého jezera Ness. Rozhodně není malé s Lochneskou uprostřed, jak jsem si ho naivně představoval. Během cesty se naše původní plány na prozkoumávání jezera postupně smršťovaly, až jsme se spokojili s tím, co jsme viděli z autobusu. Za návštěvu snad stojí hrad Urquhart, který stojí na samém přehu jezera a odkud můžete za jasných dní pozorovat hladinu ve snaze zahlédnout vodní příšeru.

Město Inverness leží na březích řeky Ness. S 55.000 obyvateli je několikanásobně větší než Fort William. Tomu odpovídá i ruch v ulicích města. Autobusák je naštěstí blízko samotného centra a my se vydali rovnou do dalšího backpackeru ze stejného řetezce Scotlands Top Hostels jako ve F. William - Inverness Student Hotel. Z ulice nevypadá nijak výjmečně, ale jelikož je opět postaven v kopci, všechny jeho pokoje mají úchvatné výhledy na město. I interiér společných prostor je mnohem hezčí a útulnější než v předešlém backpackeru. Máme pokoj o pěti modrých palandách, jedna už je obsazena, s výhledem na řeku. Recepční je trochu zpomalená a její hláška "Fish and Chipís" nám vydrží po celý zbytek Skotska. Dává nám doporučení na hospodu, kde každý večer hraje živá skotská hudba. Což je trochu v kontrastu s jejich jídelníčkem, kde jsou jen thajské speciality. Hostel nemá žádný vstupní kód a ve 2:30 se zamyká. V našem zdevastovaném stavu nás to dost pobaví a recepční ubezpečujeme, že my rozhodně žádnou skotskou párty neplánujeme.

Od ironmana Humpiho chodí pozitivní zprávy o zdolání Ben Nevis v rekordním čase a že již sedí v autobuse do Inverness. Brácha pohlcen atmosférou backpackeru hodlá ještě přemáchnout nevoňavé prádlo a trochu zrelaxovat. Já jdu vyzvednout na autobusák Humpiho, aby nemusel bez mapy backpacker složitě hledat. Loudám se ulicemi Invernessu a náhoda mě zavede až do Victorian market, krásné kryté tržnice plné malých krámků, který funguje už od roku 1870. S bráchou se pak potkáváme na autobusáku těsně před Humpiho příjezdem. Reportuje, že k nám na pokoj přibyla hezká holka. To ještě netuší do jakého smrado doupěte se dostala.



Victorian market



V okamžiku, kdy se Humpiho neunavitelné nohy dotkly země, nám došlo v jaké pohodě jsme dosud trávili čas. Ten kluk byl neskutečně zrychlenej. Díky Jackovi, tak si odteď Humpi řikal, jsme se aspoň dozvěděli jméno naší nové spolubydlící- Emily z Francie. Humpi si jen hodil věci na pokoj, a protože počasí bylo opět neskotské, šli jsme na procházku kolem řeky k Ness Island. Zde je taky konec 79 mil dlouhé cesty Great Glen Way z Fort William do Inverness. Ostrovy zas taková pecka, jak průvodce tvrdil, nebyly. Cestou zpět jsme to vzali přes Tesco, kde opět potkáváme Emily. Nerozhodně nakupujem na večeři, ale základ, láhev červeného a sýry, v košíku nechybí.

Do našeho doupěte přibyli další dvě spolubydlící, tentokrát dvě ošklivé, prostorově výraznější Němky. U večeře se dáváme do řeči s Emily a vypadá to, že s náma dokonce půjde na skotskou muziku. Jeden z nejlepších důvodů, proč spát po backpackerech. Člověk se seznámí se spoustou nových lidí. A Humpi, zdá se, už zapomněl na Skoťátko z Milngavie. Na rozdíl od nás looserů slezl Ben Nevis a to jsou trumfy, na které holky prostě slyší. Jeho sláva se nezadržitelně šíří po celém backpackeru a od tohoto dne je znám už jen jako: Ben Nevis Guy.

Do Hootananny jsme přišli už v dobrém rozmaru, který ještě podpořila skvělá skotská muzika. Náladu jsme přiživovali pivem za 3,8 a čas ubíhal tak rychle, že tu najednou zavíračka. Dobře naladěni a již lehce opití jsme pokračovali na backpackeru další lahví vína. Konverzace se mnohdy stáčela až k těžko uvěřitelným tematům. Kluci se pak blýskli hraním na kytaru, leč Emily je lehce trumfla jak v hraní tak zpěvu. Když už nebylo co pít a vypadalo to na konec párty, zvedla se šéfová hostelu a zavelela odchod do Castle Tavern, což byla hospoda pár metrů od našeho backpackeru. Všichni, kdo tou dobou byli vzhůru, se tedy zvedli a tak jak zrovna byli oblečení, šli pařit o dům dál. Brácha třeba celou cestu absolvoval v ponožkách. O dění v Castle Tavern mám už jen mlhavé informace, respektive vím, že jsme stáli u baru a já se jeden čas bavil s nějakým čmoudem. Opět jsme ale vydrželi až do zavíračky a na backpacker jsme se dostali až těsně před půl třetí ráno. Jako vtip nám v uších zněly naše odpolední slova, že dnes rozhodně žádnou párty neplánujem.

Den Osmý

Jaké štěstí probudit se ve vlastní posteli. V noci jsem si při výpravě za ulehčením tlaku v močovém měchýři zabouchl dveře do pokoje. Krizové uvažování s dvojkou v krvi přináší zajímavé výsledky. Naštěstí jeden z německých hochů zaslechl moje zoufale tiché, vytrvalé klepání a na kreativní nápady tak nedošlo. Ráno vládla na backpackeru klidná atmosféra, jak už to tak po flámu bývá. Bohužel postupem času se dostavil i sám kníže Bolehlav zvaný Strašlivý. Není radno míchat skotské pivo s vínem. A bůh ví co jsme pili v tom baru.



dějiště včerejší after party



Vedoucí na tom nebyla o moc líp. Zvládla dojít jenom do obýváku, kde na gauči strávila noc. Dnes nás čekal přesun do Pitlochry. Vesnice byla na půl cesty do Edinburghu, byla tam destilérka a opět jeden z backpackerů. Ten jsme si zamluvili už včera. Dneska jsme pro jistotu chtěli zamluvit i backpacker Royal Mile v Edinburghu, kterej je narozdíl od Castle Rocku víc poklidnější. Rezervace probíhala asi takhle:

My: "Tak bychom si chtěli zamluvit ten Royal Mile backpacker, kterej si nám doporučovala."

Vedoucí: "Royal Mile? Dyť ste mi včera tvrdili, že chcete do Castle Rock".

Joo, včera jsme toho očividně namluvili hodně. Stejně jsme nakonec skončili v Castle Rock, protože Royal Mile byl už plnej. Takže strávíme dvě noci v backpackeru, kde je 200 lůžek. To bude masakr. Před odchodem jsme ještě stačili pokecat s Kanaďankou, která v kuse dala West Highland Way, Ben Nevis a Great Glen Way. Sama. Respekt. Loučíme se s Emily a vyrážíme přes Victorian Market na autobusák. Ceny za lístky na autobus jsou celkem mastný. 15 liber zmizelo každýmu z peněženky.

Malé městečko o 2.500 obyvatelech Pitlochry nás přivítalo hodně nevlídným počasím. Na pomezí skotské vysočiny je příhodnou základnou pro výlety do okolí. Navíc několik treků lze začít přímo v Pitlochry. Nám ale ještě dolní končetiny neodpustili útrapy West Highland Way, navíc bylo opravdu hnusně a nevypadalo to, že by se trochu vyčasilo. Backpacker byl tentokrát na hlavní třídě. Dostali jsme sólo pokoj o dvou palandách. Hodili jsme na sebe nepromokavý věci a vyrazili do Bell´s Blair Athol destilérky. Během skoro půlhodinové jsme se dozvěděli opravdu vše o výrobě whisky. A kdyby nám snad chtěla průvodkyně něco zatajit, měli jsme v našich řadách jednoho staršího Němce, který zřejmě objížděl všechny destilérky ve Skotsku. Jeho otázky byly skutečně hodně konkrétní. Průvodkyně si musela hodně oddechnout, když se s námi loučila u krámku, kde jsme si mohli za zvýhodněnou cenu láhev whisky koupit.

Zpátky jsme to vzali po druhé straně řeky Tummel, kde je v přehradní hrázi zbudován důmyslný vodní žebřík pro migrující lososy. V řece jsme jich viděli skákat hodně, ale za plexisklem byl pouze jeden jedinec, kterého tam asi krmili, aby turisti nebyli zklamaný, že žádného neviděli. Před návratem do backpackeru jsme klasicky navštívili místní diskont. Tentokrát jsme kromě vína a sýrů koupili kuskus se slaninou a žampionama. Při přípravě večeře jsme pokecali s maníkem z Austinu, kterej si jen tak cestoval po světě a svůj business řídil přes počítač. Why not. Večer jsme relaxovali u kulečníku a snažili se vyhnout konverzaci s trapnym Slovákem, kterej tu už 14 dní dělal pomocné práce.

Den Devátý

První autobus do Edinbra jel až v 10:20, takže jsme měli ráno moře času. Možná i proto si ho mlaďoši rozhodli krátit vtípkama na mou adresu, ale buď jsem ten den na to neměl náladu, nebo už prostě hrnec trpělivosti přetekl. Byl jsem mírně řečeno nabručenej.

Po týdnu opět stojíme na St. Andrew Square. Blbých osm dní, ale každý z těch osmi dní byl našlapaný zážitky, které se nám hluboko vryly do paměti. Nebudu psát, že jsme najednou jiní lidé. Podle stejných macho hlášek mlaďochů vidim, že se nic nezměnilo. Je stále zataženo až deštivo, takže míříme rovnou do Castle Rock. Je fakt kousíček od hradu. Nicméně do check in, máme ještě hoďku a půl, takže míříme do hospody na Grassmarket. Už asi fakt nevypadám na pětadvacet, jsem jedinej, po kom nechce barman občanku.

Po backpackerech ve Fort William, Inverness a Pitlochry byl Castle Rock jak z jiného světa. Čtyř patrová obrovská vila s vysokými stropy. Nevím, jestli náš vzhled devět dní neholených ksichtů, nebo snad nějaké aroma z našich zevnějšků způsobilo, že nás dali do -2. patra. Totální suterén pro opravdové lůzry. V našem pokoji jsou čtyři palandy. Zatím prázdné.

V neutuchajícím dešti se nabízí jako jedna z možností návštěva edinburského hradu. Dalších 15 liber mizí z našich kapes, ale je fajn, že v ceně vstupenky je průvodce, který začátek prohlídky nahlas oznamuje na celé nádvoří. Tím, že lije jako z konve, utváříme velmi malou skupinku o pěti lidech. Nevím jestli každý průvodce je takhle vtipnej jako byl ten náš. Sice jsme měli někdy problém rozumět jeho angličtině, ale brutálním vtipům na Francouze a Angličany jsme se fakt zasmáli. Nešetřil ani Skoty - třeba proč se střílelo z děla právě o jedné. No, protože stačil jenom jeden výstřel. Průvodce s vámi neprojde celý hrad, jen ty hlavní budovy. Do vězení jsme si pak zašli už sami. Dost působivé.

Déšť neustával, takže další kryté místo po hradu a hospodě, kde jsme už byli, bylo Tesco aneb nákupy na večer. V jednou ze dvou velkých kuchyní jsme připravovali večeři. Respektive v mikrovlnce jsem ohříval nějaký polotovar. Jen Brácha se rozhodl udělat kuskus, ale vzhledem k tomu, že to zkoušel na nefunkčním vařiči, mu to trvalo docela dlouho. Nebylo dobrý si z něj v tu chvíli dělat srandu.

Na osmou jsme se dostavili do Real Mary King´s Close. Lístky jsme si zakoupili už během dne. Jde o prohlídku středověké uličky, která byla v 17. století zastavěna. Tedy pouze horní část, která ústí na Royal Mile. Dolní úsek se zachoval v takřka nezměněné podobě coby součást základů městské rady. Zkraje jsem měl o tom trochu pochybnosti, které ale velmi brzy zmizely. Asi tak dost záleží na průvodci. My měli holčinu, která celou prohlídku pojala jako vyprávění dcera Mary King. Naskytl se nám tak dost realistický pohled, jak lidé většinou ti chudší žili před 250 lety. A nebyl to zrovna pěkný pohled. Leckterý z dnešních bezdomovců žije ve větším komfortu.



jedna z posledních nezastavěných uliček

Večer jdeme zakončit na Grassmarket. Kdysi tu byl trh s dobytkem, pak popraviště, kde bylo popraveno více jak 100 lidí a teď, celkem příhodně, se toto náměstí stalo centrem nočního života se spoustou hospod a restaurací. Náhodně vybíráme jednu, kde to celkem žije. Už před desátou je většina lidí nalitejch. U nás boduje kluk, kterej se loučí se svobodou. Oblečenej jako Pamele Anderson má k sobě připoutanýho liliputa, kterej je za policajta. Mazec. Jinak holky dost bída. Nejhezčí z ošklivince jde ke mně, chce půjčit botu a fotí se s ní. Nechápu. Oceňuje jak je těžká, ale když zjistí, že vedle mě sedí Ben Nevis Guy, přesune okamžitě svojí pozornost na něj. Třetí rundu piv odcházíme vypít do vedlejšího baru. Fór je v tom, že tenhle bar má před vchodem ochranku a náš outfit není zrovna společenský. Když nás pak pustí dovnitř, víme, jak se cítí poďobaný ajťáci, když je pustí do klubu pro smetánku. Žádná velká pecka, to ale vevnitř není, takže se vracíme na hostel a chvíli jsme ještě poseděli v té obrovské hale.


naštěstí v hospodě panuje stálé počasí



Den Desátý

Ráno nás vítá úplně vymetená obloha. Na pokoj nám přibil Frantík s dětskou tváří a Texas Guy. Mám takovou schopnost ihned zapomenout při představování jména, takže pak musím vymýšlet nějaký vlastní. Mlaďoši snídaj a pak vyrážíme využít tohoto krásného počasí. Konečně můžeme pořídit nějaký pěkný fotky starého města, Royal Mile a edinburského hradu. Royal Mile procházíme celou až k Palace of Holyroodhouse, míjíme designově skvělou budovu skotského parlamentu a v nedalekém parku zdoláváme 251m vysoký pahorek Arthur´s Seat. Z vrcholku jsou skvělé výhledy na celý Edinburgh. Cstou zpět jsme to vzali přes Calton Hill, kde postavili monument na počest admirála Nelsona. Ani nemusíte vylézt až nahoru (platí se samozřejmě vstupné) a máte krásné výhledy na staré město.



Arthur´s Seat



Humpi chtěl bloumat uličkami starého města, Brácha pro změnu toužil vidět Royal Yacht Britannia. Mně to bylo jedno, tak jsem se přidal k Bráchovi. Autobusem jsme dojeli až na konečnou k Ocean Terminal. Moře bylo doslova cítit a my přesto žádnou loď neviděli. Jen obrovské nákupní centrum. Prozřeli jsme, až když jsme si pořádně přečetli průvodce. Loď byla totiž součástí toho obchodního centra, šikovně zakotvená, aby nebyla skoro vidět. Na to mohl přijít jen šetřivý Skot. Ačkoliv je prý bývalá královská jachta největší turistická atrakce Skotska, za 15 liber jsme prohlídku s klidným srdcem oželeli. Opět jsme se rozdělili, když se chtěl Brácha vrátit pěšmo. Já si těch 6km raději zkrátil autobusem. Sraz někdy kolem páté, že si prý zavoláme. To se ukázalo jako docela problém, když jsem na pokoji zjistil, že klíčky od mé skříňky má Humpi. Já měl pro změnu klíčky od skříňky s Humpiho mobilem. Takže jedinej, kdo měl u sebe mobil byl Brácha, ale ten zase neměl žádné klíče, protože jsme dostali jen dvoje. Zapeklitá situace se vyřešila sama. Po studené sprše (jiná u nás v jeskyni netekla) jsem potkal na chodbě Humpiho. A když jsme spolu procházeli staré město, narazili jsme i na Bráchu. Svět je malej.

Stejně to byl nějakej zvláštní den. To s klíčema byla asi jen předehra pro další dění. Sedím u stolu, píšu deník a piju cider Strongbow z cenově úsporného 2-litrového balení. Přijde Texas Guy z našeho pokoje, sedne si vedle, tak odkládám tužku a dávám se s ním do řeči. Je pravda, že na nějaké otázky se tváří docela divně. Po takové čtvrthodince taky zjišťuju proč. On to totiž vůbec není Texas Guy, ale Dutch Guy. Úplně cizí člověk. To, že nejsem úplná vypitóza, potvrzuje Humpi, kterej přichází a taky si myslí, že je to Texas Guy. Mně pak přichází na mobil zpráva, že moje snoubenka si vybrala svatební šaty, což je určitě jeden z těch lepších důvodů k oslavě. Takže jdu do Tesca pro další Strongbow a placatici whisky. Humpi, když vidí můj nákup, říká: "Víte, že my tady poslední dny nepijem vůbec žádnou vodu".

Dutch Guy popíjí s náma a vypadá to, že s námi vyrazí i do víru velkoměsta. Náš poslední večer ve Skotsku, navíc sobota, tak to vypadá na slušnou párty. Do devíti dopíjíme zásoby na hostelu a pak vyrážíme ven. Opět přes Grassmarket, ale tentokrát pokračujeme dál, až zastavíme u hospody Three Sisters. Vysvětlujem Dutch Guyovi, proč půjdem zrovna sem. Vevnitř to už takhle brzo dost žije a všude samý ženský. Respektive hloučky holek, který vyrazili pařit spolu. Většina má na sobě šerpy. Stojíme ale kousek od repráku, ve kterým to děsně chrastí, takže po dvou rundách vyrážíme zase o dům dál.

V Edinburghu fungujou jako alternativa k taxíkům pro přesuny na krátké vzdálenosti rikšové. Nemají takové ty staré vehikly jako v Asii, ale moderní designové kousky. My samozřejmě služeb nevyužíváme, ale sledujeme směr, kterým jedou, a to nás přivede ke klubu Frankenstein. Každá runda 4 ciderů stála 15 liber, ale základ už jsme měli velmi dobrý, takže jsme jen přiživovali. Klub byl našlapanej až ke stropu a opět většina byly holky. A zas ty šerpy. Ale některý k tomu daly přidanou hodnotu, když celej hlouček byl oblíknutej ve stejném stylu. Baroko, 30. léta. Krutě jsme pařili: informační embargo.Někdy po půlnoci se od stropu spustil na lůžku i sám Frankenstein. V kolik a jak jsme se dostali na pokoj absolutně netušim.



horečka sobotní noci



Den Jedenáctý

Ráno opět vymetýno. Tentokrát i v hlavě. A proč k sakru takhle po ránu luxujou. To nemůžou ty lidi nechat vyspat? Jestli to nebude tim, že je už půl dvanáctý. Sakra, abych zaspal check out, tak to se mi ještě nestalo. A kde se k čertu vzala na našem pokoji ta šerpa? Sbalili jsme si svých pár švestek, rychle opustili Castle Rock a se zastávkou u Baked Potato Shop, jsme se jen přesunuli na letiště.

Naše holky nám pak přichystaly překvapivé přivítání na ruzyňském letišti a tím nás definitivně vrátili zpátky do reality. Sbohem Skotsko, bylo to výživný.