Pfunderer Höhenweg

Pfunderer Höhenweg

29.6. - 3.7.2012

Partnerská dovolená nemusí být spojena jen s mořem a exotickými destinacemi. Možná ale chtěl jen Lucík zjistit, co mám pořád na tom chození po horách. A já měl zase tři měsíce před svatbou poslední možnost, jak si otestovat svojí budoucí choť. Buď jak buď, já jsem byl pochopitelně moc rád, že pár týdnů po návštěvě skotské vysočiny budu mít možnost nahlížet na ten svět kolem trochu víc z patra. Pfunderer Höhenweg je zhruba 70km dlouhá cesta napříč italskými Alpami, rozfázovaná na šest úseků.

Den 1.

Do rakouského vzdušného prostoru jsme vlétli přesně 15 minut po půlnoci. Což nebyla náhoda. Dálniční známka platí pouze deset dní a já jako správný strýček Skrblík jsem nechtěl platit dalších 8 euro ani riskovat případnou pokutu. Ostatně Simir s Gerchánem nás (a všechny ostatní) kontrolovali pár kilometrů za hranicema. Držel jsem se plánu jet tak dlouho, dokud se mi nebude chtít spát, což nás dovedlo až téměř do cíle. Ve Vipiteno (Sterzing) jsme to zapíchli na parkovišti a zbytek noci zkusili dospat v kufru mojí firemní Caddyny.
Dojet ty poslední tři kilometry do Wiesen Prati bylo těžší než se podle mapy zdálo. Nějak se mi nedařilo najít tu správnou odbočku. Nakonec se zadařilo a tak parkujeme naproti místnímu kostelu. Snad nebude platit obligátní: pod svícnem je největší tma a vyšší moc dohlédne na moje auto.

Před osmou vyrážíme z kóty 964 metrů nad mořem do hor. Je krásné červnové ráno, vymetená obloha dává tušit, že dnes bude perný den. Do cíle to máme nějakých šest hodin chůze, takže rozhodně nemusíme nikam chvátat. Což se lehce řekne. Nějaký šestý smysl komárům ukrytých v okolní vlhké trávě prozradil, že se blíží ranní snídaně, takže během chvilky máme každý nad sebou svoje vlastní hejno. Při každé i sebekratší zastávce se neúprosně vrhají na obnažené části těla a hodují. Takže nám nezbývá než kontinuálně dupat do kopce. Ze mě nehorázně leje, Lucík sotva popadá dech. Když se však cesta s výhledy do údolí řeky Eisack a na hlučící dálnici A22 překlopí přes hřeben, my přicházíme na vyhlídku Gschliessegg, hejna komárů jak mávnutím kouzelného proutku náhle mizí. Konečně máme šanci trochu oddechnout a dát si pozdní snídani. Po nastoupání 700 výškových metrů na to máme snad nárok. Idylku vaření v přírodě a krásných výhledů narušují zvědavé a až nemístně dotěrné krávy. Po pokusu o sežrání mého merino trika si s holí v ruce hraju na horského pastevce a zaháním drzé krávy na ústup.

Následuje pohodovější pasáž po úzkém hřebínku, lesem, nebo po krásně rozkvetlých alpských loukách. Za další tři hoďky už stojíme u bivakovací chatky Trenserjoch. Podle mapy jsme právě dosáhli výšky 2000m. Poblíž chaty nacházím pramen, což se vzhledem k velké spotřebě vody hodí. Samotnej bivak je skvělej, strávit noc by určitě nebylo vůbec špatný. My ale pokračujeme dál. Slušným výšlapem se dostáváme do sedla Jagerjöchl (2136m) a definitivně tak opouštíme pásmo lesa. Mírným stoupáním míjíme masiv hory Höllenkragen a vycházíme na nejvyšším dosaženém místě dnešního dne, sedle Trenser Joch (2205m).

Zbývalo než sejít těch 200 výškových do cílové chaty. Zprvu pozvolné klesání přešlo docela v brutálek až jsme byli rádi, že jsme kolem čtvrté odpolední stanuli před chatou Simile-Mahd-Alm (2011m).
I když chatou...nebyla to vlastně klasická horská chata. Bylo to normální stavení, kde žila rodina, která chovala krávy atd. A jako takový malý vedlejšák ubytovávala turisty, kterých tu asi moc během roku nemají. Paní domácí si nás ostatně ani nijak moc nevšímala, takže jsem si alespoň objednal dvě piva a dohodl se s ní lámanou němčinou na ubytování. Byl na výběr dražší pokoj nebo společný lágr. My samozřejmě sáhli po lágru, ať to slovo vyřknuté německy zní sebevíc neutěšeně. Vchod byl ostatně velmi zajímavý. Z boku budovy, tři schůdky a takové větší okno, kterým se bylo třeba protáhnout. Vevnitř to ale bylo prostorné, včetně matrací na spaní. Akorát se lágr nacházel přímo nad kravínem, což bylo nejen slyšet, ale hlavně cítit.

Večeři jsme s díky odmítli a uvařili si brkaši na lavičce s nádhernými výhledy do údolí. Později přijel i pan domácí a hned se vrhnul na dojení kraviček. My se přesunuli do lágru, kde jsme si to pěkně zasquatili v předtuše, že noc tu strávíme sami. Omyl. Kolem osmé dorazilo takové malé pískle, že tam s náma taky přespí. Nicméně do rána se už neukázala a my to zabalili ještě za světla. Přeci jen jsme toho v autě moc nenaspali a dnešních 13km (1600 nastoupaných a 500 zklesaných metrů) dalo docela zabrat.

Den 2.

Očividně se krávy musí dojit dvakrát denně. Večer i ráno. Vstávat o šesté ranní zas ale nebyl takový problém, když se jde spát v osm. Za ubytko a piva jsme platili už večer (31euro), takže jsme se sbalili a vyrazili dál. Překonali jsme několik bezejmenných horských bystřin a po hodince a půl chůze jsme zastavili na pěkném místečku na snídani. Celou dobu jsme byli pod bedlivým dozorem nedůvěřivých svišťů.

S pěkně nacpaným břichem se nestoupá moc dobře. Naštěstí slunce tu a tam zahalí mrak, takže není takové vedro jako včera. Stoupání navíc zpestřují první sněhová pole. Když vystoupáme do sedla Sengesjöchl (2549m) otevírají se nám výhledy na nejvyšší horu Pfunder a kousek pod námi leží Wilder see, částečně pokryté ledem.

Potkáváme i první turisty, zásadně jen s malým baťůžkem, pokud vůbec nějaký mají. Původně jsem se bál, aby nebylo na horských chatách moc narváno, ale zdá se, že celou trasu skoro nikdo nechodí a lidé spíš jen chodí na jednodenní výlety. Ostatně byla zrovna sobota. Po vrstevnici přes tající sněhová pole jsme obešli jezero a vystoupali jsme do posledního sedla dnešního dne, Rauchtaljoch (2.808m). Zde podle plánu následoval už jen závěrečný sestup k chatě. Bylo ale teprve poledne tohoto krásného slunného dne. Zleva na nás shlížel nejvyšší bod pohoří Pfundres, pouhých 300 výškových metrů vzdálený Wilde Kreuzspitze. No, prostě jsem použil veškeré pozitivní důvody, abych Lucíka lehce zmanipuloval a my ten nejvyšší vrchol mohli zdolat. Navíc, další dobytá třítisícovka....to se počítá.

Vzhledem k tomu, že jsme museli stejnou cestou i zpět, bylo by ideální někam schovat krosny a nevláčet je s sebou až na vrchol. Bohužel, příhodné místo jsme našli až zhruba v půli cesty na takovém plácku, kde sice schovány nebyly, ale zase na ně bylo celou cestu na vrchol vidět. Po hodince a půl jsme tedy úspěšně dobyli nejvyšší horu tohoto pohoří, 3.132 metrů vysoký Wilde Kreutzspitze. Opravdu byl na vrcholku kříž a taky tlupa německy hovořících turistů, kteří nějak nechtěli pochopit, že bychom si taky rádi udělali vrcholové foto bez jejich maličkostí.

Cestu dolů jsem si okořenil parádním sjezdem po sněhovém poli. Přiznávám, že to nebyl úplně kontrolovaný sjezd, ale nakonec jsem to zvládnul bez úhony. Po návratu do sedla nás čekalo doposud největší sněhové pole. V tajícím sněhu jsme se bořili asi půl hodiny a jednou i trochu zabloudili, což nebylo tak těžké, když všechny značky byly schovány pod nánosy sněhu. Dál už následoval příjemný sestup kolem horské bystřiny až k cílovému místu dnešního dne, chatě Brixner Hütte (2.344m).

Tentokrát nás ale nečekala žádná horská salaš s kravínem, ale opravdová horská chata. Opět spíme v jednom z lágrů, kde tentokrát nechybějí postele. Vyfasovali jsme spaní na trojpatrové dvojlůžkové palandě. Krásná truhlářská práce. Místa pod námi již byla zabraná a nahoru už nikdo během večera nedorazil. Za předvedené výkony (1.100 nastoupaných a 800 zklesaných metrů) se opět odměňujeme točeným pivem a tentokrát i večeří. Volíme ekonomickou variantu: špaghety. I tak účet za noc a stravu dělá něco přes 50 éček. Ptáme se na možnost umytí našich již lehce slaných těl, ale zdůvodu velkého počtu ubytovaných nocležníků, nejsou sprchy v provozu. Aspoň tedy trochu pereme trika a kraťasy, abychom tolik nesmrděli.

Je stále krásně a většina turistů sedí venku na terase. Zde je u stožáru i jediné místo, kam občas zafouká signál, takže se tam potkávají lidé, kteří zkoušejí se střídavými úspěchy odeslat zprávu. Když však slunce na své každodenní pouti zaleze za okolní štíty hor, rapidně se ochladí a většina se přesune do chaty. Teď už tu zůstávají jen ti, kteří na chatě stráví i celou noc. Dorazila i ta drobná holčina ze včerejšího večera. Prý pak spala jinde, a protože hned první den ztratila po cestě veškeré doklady a peníze, musela se ráno nechat odvést do města, aby to nějak zařídila. Na noc tu zůstává i hlučná skupinka lidí, které vévodí mohutný Ital, původem tedy Američan. Docela jsme si pokecali, ale věřím, že by si raději pokecal s Luckou.
Spát jdeme k údivu drzého číšníka opět kolem osmé. Je to takový začarovaný kruh. Vstáváme brzo, pak většinu dne šlapame po horách, a tak se nám chce i brzo spát. Musíme nějak zpomalit, ať nekončíme na chatách tak brzo.

Den 3.

Asi dvě hoďky po usnutí dorazila ona hlučná skupinka, která neměla nejmenší pochopení pro ostatní nocležníky. Celou noc jsem se tedy těšil, jak jim to ráno vrátíme, ale k mému překvapení vstávali stejně jako my v půl sedmé. O něco později opouštíme chatu, klasicky bez snídaně. Ostatně dle mapy nás hned od začátku čeká pěkná rozcvička v podobě 300 metrového převýšení.

 Zprvu to začínalo příjemně kolem zurčícího potůčku. Pak už to šlo strmě vzhůru. Sněhová pole nás už nemohla zaskočit. Spíš nám, při pohledu dopředu, nebylo úplně jasné, kudy se do toho sedla máme vyškrábat. Na první pohled okolní štíty žádnou dostupnou variantu nenabízeli. Nakonec jsme se do sedla Steinkarcharte (2.608m) vylezli při téměř stejném převýšení o půl hodiny dřív než na Wilde Kreuzspitze. Asi to bylo tím, že jsem za námi spatřil to německé tintítko a prostě bych nemohl přenést přes srdce, kdyby v tom sedle byla dřív než my. Čest rodu se podařilo uchránit jen tak tak. Pak už jsme sehráli divadlo, jako že se děsně kocháme a fotíme okolní panoramata.

Stezka se vinula příkře dolů sutinovým polem. Dole pod námi hopsala mladá Němka a my se naopak rozhodli udělat si na sluníčku pauzu a vychutnat si ranní snídani.  Při tom jsme pozorovali holčinu, jak si klestí cestu dolů a úspěšně míjí odbočku doleva a stále klesá do údolí. Tedy v případě, že to nebyl její záměr. My odbočku ale nemíjíme a rázem se tak ocitáme ve svištím království.

Všude samá nora a vzduchem znějí varovné signály před dvěma narušiteli. Svišťům ostatně můžeme jen závidět. Stačí se rozhlédnout a člověk by se snad nejraději tím svištěm stal taky. Okolní štíty a příroda kolem nás je asi to nejhezčí, co jsme doposud mohli vidět. I pohled zpět na sedlo je dech beroucí, těžko uvěřit, že jsme tudy před chvilkou šli.
Jak se cesta přelívá z pravého na břehu na levý a zase zpět, brodíme docela solidní potůček. Zrovna když se sluníme u jedné polorozpadlé budovy, přichází zespodu Němka. Něco málo spolu prohodíme, menší narážku na její orientační smysl si ale nemůžu odpustit. Nicméně co není v hlavě, je v nohách a tohle drobné stvoření je toho důkazem. Ihned nám mizí za prvním kopečkem. My se loudavým tempem přes četné potůčky vydáváme za ní.

Zdoláváme další sedlo Kellerscharte (2.439m) a kousek pod ním v místech, kde se kříží dvě turistické cesty, stranou zvýšenému pohybu turistů, usedáme k obědu. Je pravé poledne a slunce, kterému nebrání ani jeden mráček, do nás nelítostně pere. Další úsek dnešní etapy nás nepotrápil ani tak náročným stoupáním nebo klesáním, ale několika brody, z nichž jeden s nutností se v půli odrazit od mokrého kamene, v místech kde voda spíš padala do údolí, než tekla, nám dal docela zabrat. Ono to s těma krosnama zas tak snadný není, jak by se na první pohled mohlo zdát.

O kus dál jsme potkali odpočívajícího pána, co maloval typické červeno-bílé značky. Asi měl radost z pěkného počasí, nebo měl za úkol malovat značky tak dlouho, dokud mu nedojde barva. Tak či tak, maloval značky někdy doslova na každém kroku. Na každý vhodný kámen. Trochu jsme se dali do řečí a po zjištění, kam až chceme dnes dojít, uznale pokýval hlavou a pravil, že to nás čekají ještě další tři až čtyři hodiny chůze. To se mi nějak nezdálo, ale raději jsem to zamluvil do ztracena, abych Lucíka zbytečně nedemoralizoval.

Klesání ze sedla Dannelscharte (2.437m) bylo celkem výživné, navíc na samém konci obohacené o lehkou pasáž s lany a řetězy. O kus dál byl po pravé straně vidět Biwak. Kamenná stavba zhruba 150 svislých metrů pod námi. Za normálních okolností, i dle doporučení průvodce, cíl dnešního dne. My se ale rozhodli si dát trochu víc do těla a dojít až na 5 km vzdálenou horskou chatu. Únava se již začala trochu projevovat. Nadšení z toulání krásnou krajinou pomalu pomíjelo. Navíc nás čekalo stoupání po kamenném poli. Naštěstí nepršelo a kameny neklouzaly. Jinak by nám to určitě trvalo déle než tu hodinu. Čas nám krátila akorát debata, kudy se přešvihnem přes skalnatý masiv a horské ovce, které se snažily najít trochu té trávy v tomhle kamenném moři.

Uzoučké sedýlko Gaisscharte ve výšce 2.700m bylo dobyto- sotva jsem se tudy protáhl s krosnou na hřbetu. Už v sedle byly ke skále přimontovány řetězy a tentokrát rozhodně nebyly na okrasu. Cca 50 metrová stěna padala kolmo dolů a nedávala prostor pro případné zaváhání. V součtu celodenní únavy a krosny na zádech to byl opravdu nelehký úkol. V tu chvíli nám došlo, proč je dobré tuto etapu rozvrhnout do dvou dnů. Pokud jsme se ale nechtěli vrátit, a to nechtěli, nějak jsme to dát museli.

Euforie po zdolání zvlášť u Lucíka byla veliká a už jsme začali vyhlížet horskou chatu. Ta se ale né a né objevit. A když se konečně objevila, nebyl to moc hezký pohled-. Mírné klesání do travnaté doliny a pak závěrečný výstup dalším kamenným polem do sedla Eisbruggjoch (2.545m), kde stála více než stoletá dřevěná chata Edelrauthütte. Plán z předešlého dne nedocházet na chaty tak brzo, se nám povedl splnit na jedničku. Po dvanácti hodinách na nohou jsme s radostí otevřeli dveře do malé restaurace a objednali si pořádné jídlo a samozřejmě i pivo. Nastoupat 1.600 a zklesat 1.300 metrů, to je docela slušnej počin. Jak prý ale říkají místní rodáci: Je ta cesta moc dlouhá, nebo seš jenom tak slabý.

Později jsme u dalšího piva pokecali s několika turisty a Němkou. Ukázalo se, že je to 21. letá studentka z Mnichova. Jméno se nějak ztratilo v překladu. Konverzace probíhala v němčině, ostatně jak je tady v italských alpách zvykem. Přeci jen doby Rakousko-Uherska nejsou zas tak vzdálené.

Den 4.

Po celodenní náloži se spalo opravdu krásně. Hlavní budova a pokoje se za těch 100 let moc nezměnily, takže strávit zde noc byl opravdový zážitek. I tak ale vstáváme opět před sedmou hodinou. Kousek od chaty stojící rozcestník nás hned nemile překvapuje informací o délce dnešní trasy. Měla by být ještě delší než včerejší.

Není žádné teplo a ani pochodem se moc nezahříváme. Klesáme kolem jezera Eisbruggsee, které leží kousek pod chatou. Němce se konečně podařilo vyjít dřív než nám a tak už je notný kus pod námi. Cestou kolem říčky jsme sklesali nějakých 500 metrů, z čehož logicky moc radost nemáme, protože je nám jasné, že to brzy budeme muset někde nabrat.

Kratší, ale výživné stoupání nám navrátilo provozní teplotu do správných výšin. Nijak jsme ale nespěchali a hned pod sedlem, v ústraní studeného větru, jsme zastavili na snídani. Pod stěnou Rotewand nám nadělal menší potíže očividně nedávný sesuv půdy a dál už to bylo vyloženě za odměnu. Postupně jsme vystoupali až na krásnou nadmořskou výšku 2.222 metrů a na této kótě jsme se plus mínus pár metrů udrželi nějaké 4 kilometry. Minuli jsme i neobývané chaty Hauerhütte a Gruipa Alm a svižným tempem jsme pokračovali po vrstevnici. Jediné, co maličko kazilo tuto pohodu, byl místy velmi silný vítr, který nás donutil z baťohů vyndat bundy.

Takto jsme došli až k chatě Gampishütte (2.223m), ze které k našemu překvapení po chvilce vylezl stařešina a šel si k našemu stolku před chatou pokecat. Překvapené proto, že chajda rozhodně nevypadala, že v ní někdo může přebývat. Konverzace to bylo hodně jednoduchá. Já řekl německy vítr. On na to, že vítr je dobrej, že rozfouká mraky. A tak dál. No, paní učitelky německého jazyka by ze mě měly radost.

V tom silném větru nemělo smysl zkoušet něco uvařit, takže jsme do sebe nasoukali chleba s tuňákem, nějaké to sušené maso a zahájili výstup do sedla Passenjoch (2.408m). Pak kolem stáda krav a jezer Passensee a Goldsee jsme se probili přes sněhové a kamenné pole až pod vrcholy masivu Hochgrubbach. Jen co jsme se přehoupli na druhou stranu, byla vidět chata Tiefrastenhütte (2.312m) u stejnojmenného jezera. Díky stále silnému větru jsme ani nestavěli na focení a rovnou pokračovali do chaty, kam jsme také kolem třetí odpolední dorazili.

Sice se nejednalo o stavení s kravínem jako první den, stále to byla horská chata, ale i zde nás přivítala absolutně prázdná chata s rodinou, která měla provoz na starost. Táta doslova chrápal na kamnech a holky se tak nějak poflakovaly kolem nebo se koukaly na televizi. Nás si nikdo moc nevšímal, tak jsme si dali pivo, rovnou zaplatili i ubytování a šli na pokoj. Tam jsme si na férovku schováni za postelí uvařili vlastní jídlo. Mezitím se venku rozpršelo a nálada na případné večerní procházky klesla k bodu nula. Denní hodnoty se tedy ustálily na cifrách: 750m nahoru a 1000m dolů. Zbytek večera jsme strávili hraním vypůjčeného Člověče, nezlob se a dokonce trochou té předmanželské romantiky.

Den 5.

S vidinou dalšího pobytu a relaxu u Lago di Garda jsme vstávali jak jinak než velmi brzy a vyrazili na poslední štaci. Po včerejším nepěkném deštivém dni ani památky, opět nás vítá jasná obloha.

Cestu začínáme mírným klesání a dále pak příjemně po vrstevnici kolem doupat hrajících si svišťů až ke krátkému výstupu  ke Kleines Tor (2.374m). To už jsme se dostali na hlavní hřeben. Lucíkovi jsem sliboval, že závěrečná hřebenovka přes tři vrcholy už bude procházka růžovým sadem. No, nebylo to úplně tak pravda. Časté klesání a stoupání spolu s nahromaděnou únavou nám ten poslední den pěkně znepříjemnily. Všechny tři vrcholy Putzenhöhe (2.324m), Barentaler (2.450m) a Sambock (2.396m) měli na svém vrcholku kříže, leckdy i s pamětní knihou. Na rty se tedy doslova vnutila písnička skupiny Hop Trop - Tři kříže. Obávám se ale, že od této doby bude tento song pro Lucíka synonymem pro nekončící dřinu.

Ostrá hřebenovka s malou lezeckou vložkou na rozloučení s touto krásnou trasou nás dovedla až na tentokrát už poslední vrchol, Sambock. Ani zdaleka jsme tam ale nebyli sami. Kopec před námi již dobyli dobré dvě desítky italských vojáků. A další se trousili na vrchol.

Nijak jsme se tedy dlouho nezdržovali a vydali se na následný dlouhý sestup. V něm jsme potkávali další a další skupinky vojáků v různém stádiu nemohoucnosti. Možná má pro místní vojáky kopec Sambock stejnou váhu jako pro parašutisty z výcvikového tábora Toccoa kopec Currahee aneb 3 miles up, 3 miles down. Pokud je tomu skutečně tak, pak se ale nebojím italské invaze do naší rodné kotliny, protože chlapci, ale i ženy, které jsme cestou dolů potkávali, by přechod Alp asi nepřežili.

Sestup měl jinak klasický průběh. Ze začátku jsme si užívali tu krásu a rychlost klesání. Když už nás pálily nohy, dali jsme si přestávku na oběd, kde jsme se ale díky mnoha velkým mravencům dlouho nezdrželi. Po dosažení chladivého stínu lesního porostu jsme opět na krátko pookřáli a pak už se to jen zhoršovalo. Dokonce jsme si dali i nechtěný nášup v podobě asi kilometrového zabloudění. Naštěstí jsme si to relativně včas uvědomili a vrátili se na původní trasu, nyní značenou číslem 66.
Když už byla situace opravdu špatná, což se pozná minimální konverzací, konečně jsme dosáhli nějaké civilizace. Dnes tedy pouze 500 nastoupaných, ale zato poměrně brutálních 2300 sestoupaných metrů.
Jednalo o vesničku S. Giorgio. Stále to ale bylo docela dost daleko na vlakové nádraží v Brunico. Usmálo se ale na nás štěstí, když jsme došli k autobusové zastávce, kde Lucík oprášila svojí italštinu a my se zanedlouho vezli, sice načerno, autobusem.

Pak už byl svět opět veselejší. Nákup jízdenek, rychlý přestup ve Fortezza a byli jsme zpět ve Vipiteno. Zbývalo dojít necelá dva kilometry pro auto. A jak nám počasí posledních pět dnů neskutečně přálo, rozhodly se nám hory ukázat, že nemusí být vždy jen slunečno. Venku nás přivítala nefalšovaná bouřka s darebnou průtrží mračen. K autu jsem tedy přišel úplně durch, protože se mi už nechtělo převlíkat se do goráče. A teď už hurá na Gardu.