Saalbach 2009

10.1. - 14.1.2009

1. den

příjezd

Na podzim mi přistála v poště pozvánka od Fíry na několika denní zájezd do rakouských Alp. Proč ne, řekli jsme si s Lucíkem a do konce roku jsme ještě překecali Papíry, abychom tam nejeli sami.

Velmi chladné sobotní dopoledne a my vyrážíme. Krabice chudák celou noc mrzla a tak nechce zaBoha nabručet, ale nakonec si říct nechá. Škoda, že víc nerozumim autům, někoho by to varovalo, já sem celkem klidný. Nabíráme Papíry a podle obsahu kufru to vypadá na cestu kolem světa. Cesta v pohodě: nebloudíme, v autě voní řízky a z empétrojky poslouchám songy, které jak zjišťuju se líbí jenom mě. Po šesti hodinkách dorážíme do Griessenu, kde přichází překvapivé nalezení penziónu a v zápětí ubytování. Máme to až pod střechou, ale asi jeden z nejlepších pokoju, který jsme mohli dostat.

Postupně najíždějí ostatní, včetně Fíry, který posléze obchází pokoje a posílá lidi na večeři, která má bejt podle nadšeného vypravování Fíry velmi vydatná. Papíři jsou trochu v šoku, netušili, že to nebude obyčejná dovolená, ale spíš návrat do ranních dětských let, kdy se jezdilo na hory se školou a každá denní činnost byla naplánována.

Samozřejmě hned při první večeři vzniká zasedací pořádek, kdy u našeho stolu sedí ještě Pepin a člověk, kterého hned první večer křtíme na Ádu, nebo Hitlera.

Znáte ty neuvěřitelné zážitky ostatních z míst, kam když přijedete vy, tak se to nikdy nestane? Tak tohle přesně neni ten případ. Fíra výjmečně nepřeháněl a z večeře, kterou servíruje tuze hodný starý pán (majitel), jdeme narvaný k prasknutí.

Po krátkém oddechu a několika panácích na pokoji, nás Fíra svolává do společenské místnosti a zahajuje večírek vyvoláváním jmen jednotlivých účastníků. Až na ten všudypřítomný alkohol jako ve škole a Papíři nevěřícně kulí očima. Že večery nudný nebudou dokazuje kapela složená z dvou kytaristů a bubenice a hlavně tři sudy plzeňský dvanáctky. Po půlnoci to balíme, avšak tou dobou to má už jeden sud dávno za sebou.

2.den

Těžké ráno opilcovo, ale touha po lyžování mě žene z postele ven. Papírům se moc vstávat nechce, tušim, že můj plán být na svahu mezi prvníma nevyjde. Nakonec jsem vůbec rád, že jsme pod sjezdovku dojeli. V noci byly tuhé mrazy a auto nechce a nechce nastartovat. Po čtvrthodině se valí z výfuku černý kouř a motor naskakuje, ale to už mému snažení přihlíží celý pensión složený z velké části z absolventů ČVÚT a tak jsem večer v sauně zahrnut odbornými analýzami.

náš pensión

Na obloze ani mráček a krátce po devátý už sedíme s Papírama v kabince i s dvoudenníma permicema. Jediný co mě mrzí, že Lucík zůstal na pokoji. Bohužel si den před odjezdem podvrtkla kotník a ani přes zákrok fyzioterapeuta Pavla to ještě není ono. Snad zítra, hlavně aby vydrželo to počasí.

Postupně se přesouváme ze sjezdovky na sjezdovku až to zapíchnem na jedný jménem Panorama 6er.Na celou sjezdovku svítí sluníčko, fronty téměř žádný, prostě super. A ty panoramata. Asi tušim, kde vzala tahle sjezdovka jméno. Tomáš lyžuje fakt dobře a stylem "celá sjezdovka patří mě", takže o kolize nemá nouze, včetně jedné malé se mnou. Mě zatim lyže moc neposlouchají, snad se to zlepší. Odpoledne přesun zpět k parkovišti, místy je stín a o lyžování už to moc není.

Auto opět nechce naskočit. Jen doufám, že nebudu muset navštívit nějakej servis, to by asi účetní nerozdejchala. Na pokoji nás vítá smutná Lucka a ani se jí nedivim. Zítra už to chce taky zkusit, tak snad vydrží jak kotník tak to počasí. Ani jí nestačim všechno povědět a už se do pokoje řítí Fíra a nahání lidi do sauny. Pár panáků ho na chvilku zdrží a jelikož Papíři saunu neradi, tak to Lucce aspoň dovypráví. Po opět výborné večeři, kdy jsme se přežrali jak habsburský knížata a malé zastávce na vytrávení na pokoji, přesun do společenské místnosti. Hrajou se karty, zpívá se a padá druhej sud. Nevim, nevim, asi se Fíra přepočítal. Na poslední dva večery zbývá poslední sud.

3.den

Vstává se o něco hůř než včera, nemluvě o Papírech. Už jim asi lezu tou svou akčností na nervy. Když mi pak Tomáš řiká, že jsou zvyklí chodit na svah tak na jedenáctou, chápu, že vstávání v půl osmí je pro ně teror. Permice už máme, kromě Papírů už nemusíme na nikoho čekat, a tak vyrážíme skoro první, tentokrát však volíme variantu dojet autem až do údolí Saalbachu a vyhnout se tak přejíždění po sjezdovkách. Co na mapě vypadalo jako otázka půlhodinky se protáhlo na celou hodinu a tak na naši oblíbenou sjezdovku dorážíme až v deset!! To je pro mě absolutně nepřijatelné, ale je mi jasný, že s tim taky prd zmůžu. Lucíkovi pohmožděnej kotník v lyžování nebrání, obloha opět bez mráčku a tak lyžujem, vyjma na přestávek, nonstop až do čtyř.

údolí Saalbachu

Večer sauna, opět luxusní večeře o několika chodech a volný program ve společenské místnosti.
Co se sauny týče, tak tam je opravdu sranda. I když jak pro koho, jelikož zábava se dělá tak, že si většina dělá legraci z Fíry. Zdá se, že to ale nese statečně a to padají opravdu velká slova. Za všechny jedna hláška na jeho postavu, která nás totálně odbourala: Fíro, ty kdyby si šel na liposukci, tak klesne v obchodech cena sádla.

Asi že je třetí, tudíž kritický den, tak se moc nepije a spát jdem celkem brzo.

4.den

Tentokrát musíme čekat, až nám na parkovišti pod lanovkou Fíra rozdá další dvoudenní permice, takže po ránu není kam spěchat. On stejně nikdo kromě mě v naší skupině nespěchá. Čeká nás další krásný den plný lyžování. Na vlekách nejsou skoro žádné fronty a tak vlekařů jediná práce je, když jim třeba někdo spadne při nasedání pod sedačku. Někdo jako třeba já. Ještě že mám brýle přes celou hlavu, aspon nebylo vidět jak se stydim. Každopádně sem tím udělal velkou radost Tomášovi, tak aspon něco.

na obědě: Lukáš, Lucík a Tomáš

Poslední večeře stála fakt za to. Rozhodl sem se, že tu dobrotu prostě do sebe všechnu narvu a tak jsem si přidal hned dvakrát. Lucka se za mě styděla, ostatní nevěřícně koukali a starý pán majitel mě vytahal za ouško. Nebýt Tomášových zázračných bylinek na přecpání, tak ležim na pokoji doteď.
Poslední večer před odjezdem byl vyhlášen za dopíjení navezených zásob. My už začali na pokoji, kde postupně zmizel Captain Morgan a Jack Daniels. Kolem jedenáctý došel poslední sud, čímž se Fírovi omlouvám, páč to měl fakt dobře spočítaný. A pak se hrálo a zpívalo až do rána. A to doslova, někteří jedinci šli spát až kolem šestý ráno. Respect. My to zabalili asi v jednu, přeci jen mě čekalo ještě celodenní lyžování a 600 km za volantem, tou dobou už celkem fungující Krabice.

5.den
odjezd

Klasické odjezdové ráno: balení a chaos. Loučíme se rodinným pensiónem, kde nám bylo tak dobře, ještě o něco později než obvykle, ale není kam spěchat. Na dnešní poslední den se počasí rozhodlo nám ukázat, že né každý den musí být hezky a tak lehce sněží a viditelnost nic moc. Opět jedeme do podzemních garáží v Saalbachu. Hlavně kvůli tomu, že máme v kufru všechny cennosti. Viditelnost na svahu je ještě horší než z auta, nebo jsme asi zmlsaný předchozími úžasnými dny. Pěkné zpestření nám připravuje lanovka, respektive její porucha, když zůstáváme viset na půl hodiny asi 20 metrů od výstupní stanice. Ještě že se nikomu nechce na záchod.
Pak už jen poslední oběd v naší oblíbené hospůdce na svahu a před druhou odpolední to balíme, vyrážíme nach Tschechien a kolem devátý jsme doma.

Pálava 2008

Pálava
22.8. - 27.8.

Když cyklovýlet na jižní Moravu, tak jedině koncem srpna. Krásné počasí, dozrávající víno a vůně burčáku obklopující vás na každém kroku.

pátek 22.8.
Pasohlávky

Páteční odpolední Prahou se prokousáváme na ještě adrenalinovější D1. Ačkoliv jsme pouze dva, kufr Krabice je narvanej až po střechu. Však taky vyrážíme na celých pět dní, takže takové nezbytnosti jako gril a metrák dřeva nemůžou chybět. Cesta až do Brna a dál do Pasohlávek proběhla bez komplikací. Za zmínku stojí snad jen šťastné setkání s Poulou a Kuntovými na benzínce, kteří měli namířeno na sever Moravy.
Další zastávka je už přímo před bránou autokempu Merkur v Pasohlávkách, kde platíme pouze za osoby a auto, jelikož tu jedinou zde strávenou noc hodláme přečkat pod širákem. Vybíráme pěknej plácek obklopenej ze tří stran keři, očividně určený pro karavany, ale třeba nás nikdo nevyhodí.
Po oblídce kempu a partičce minigolfu zjišťujem, že v zadní hospodě grilujou prasátko. Večeře to byla fakt vydatná, dát si 2x 300 gramů masa hraničilo s obžérstvím. Dokulili jsme se k autu, zapálili vodnici a za zvuků nedaleké kapely jsme relaxovali. Odpočívali jsme tak dlouho, až se setmělo a načatému Jelzinovi prosvítalo dno.

kemp Merkur

V páteční jízdě jsme pokračovali u již zmíněné kapely, která hrála klasický hitovky a kde zašumělo další pár piv. Za zlatým hřebem večera jsme pak zamířili, jako ostatně všichni duchem mladí obyvatelé kempu, do Westclubu Dřevák. Překvapivě byl celý ze dřeva, uvnitř jak v sauně, DJ hrál to nejprofláknutější techno a z rocku nám zahrál jen Kabáty a Mexiko od Séger. Nic z toho mi nevadilo a pařil jsem jak za mladých let, což je ani né ve třiceti hrozný napsat.
Cestou zpět jsem se ještě utkal s přesilou fans Brněnské Komety, moje skandování se jim asi nelíbilo, ale zásah stráže u závory a náš rychlý ústup situaci uklidnil.

sobota 23.8.
Děvín - Pavlov

Počasí s náma naštěstí nevyběhlo a tak máme za sebou krásnou noc pod širákem. Už to bude hooodně dlouho, co sem tak spal. Balíme tábořiště, nakupujem nějaké pečivo a před desátou opouštíme kemp. Namířeno máme do nedalekých Dolních Věstonic, kde necháváme na náměstíčku auto a zahajujeme výstup na nejvyšší vrchol Pálavy: Děvín(549m). Důvod celého našeho počínání je jednoduchý. S majitelkou baráčku v Pavlově , který máme z části pronajmutý, máme sraz až odpoledne. Příliš krátká doba na nějaký cyklovýlet, ale akorát tak na malou procházku.
Sledujeme červenou, stoupáme a stoupáme. První zastávka Dívčí hrad(426m). Respektive zřícenina. Za všechno můžou Švédi, kteří neváhali a hrad pobořili. Z hradu jsou ale krásné výhledy na celou Pálavu, Novomlýnské nádrže a i Pavlov. Místo našeho bydliště pro další dny.

Pavlov

Dál pokračujeme po červené přes samotný vrchol Děvín a u křížení červené se zelenou zvané Soutězka, následuje malá občerstvovací pauza. Na zpáteční cestě k autu vyřizuju hovor s majitelkou (mimochodem, už po telefonu se zdá býti dosti krávozní). Klíče můžeme přebrat už kolem druhé, což je skvělá zpráva. Přesouváme se o další pár kiláčků do Pavlova a dle mapy a instrukcí skutečně nacházíme náš baráček čp. 142. Opravdu je až na samém konci vesnice, což je od začátku, který se nachází přímo u nádrže, darebnej kopec. Ovšem vinotéka hned v sousedství veškeré chmury rozhání.
Ve dvoupatrovém domku máme pro sebe celé první patro, jež zahrnuje koupelnu s vanou (během pobytu hojně využívanou), kuchyň a obejvák s dvojlůžkem. Zahrada je společná, jelikož jsme tou dobou ale jediný nájemníci, máme defacto celý barák pro sebe.
Po nezbytném vyložení všech věcí (kola do garáže, piva do ledničky) opět sedáme do auta a míříme do 10km vzdáleného Mikulova nakoupit zásoby jídla. Porušujeme přitom zásadu číslo jedna a to nikdy nechodit nakupovat hladovej. V důsledku tohoto našeho nezodpovědného počínání nakupujem jídla na 5 dní dopředu. Blbý je, že na baráku budem jen dny 4 a to ještě pouze na večeře.

vlevo od vinotéky naše hacienda

Po návratu tedy zahajujeme akci na zredukování zásob. Na dovezeném grilu i dřevě připravujem hovězí steak, kuřecí špíz a brambory se slaninou. Totálně přežratý a přiopilí burčákem usínáme.

neděle 24.8.
Klobouky

Asi že sme večer vytuhli tak brzo, už před sedmou vyrážíme na první a nejspíš i nejnáročnější trasu. Ranní sluníčko moc nehřeje a ve sjezdu Pavlovem k Novým mlýnům je to znát. Pokračujeme po silnici k Dolním Věstonicím, přes hráz do Strachonína, kde už se napojujem na červenou do Popice. První zádrhel nastává za Popicema. Po stezce Moravská vinná máme vyjet na vrch Žebrák (292 m) a sjet do Hustopečí. Žebráka na jehož vrcholu je vysíláč sice vidíme, ale špatně značenou stezkou končíme kdesi ve vinicích. Kolem nás navíc naplno jedou plašičky na špačky, takže si připadáme jak v bitvě u Slavkova. Cestou necestou nakonec přeci jen na Žebrák zabloudíme a užíváme si krásné výhledy do krajiny.

náměstí v Hustopečích

Na hustopečském pěkném náměstí se potkáváme s paní červenou, které se budem držet hezkých pár kilometrů. Podjíždíme dálnici a kolem rybníků s originálními názvy Přední a Zadní, se kupodivu zakusujem do fajného stoupání na Kamenný vrch (343m). Teda hlavně Lucík je překvapen, byla ujištěna, že na jižní Moravě žádné kopce nejsou. Mě od dob co jezdím na vyjížďky s Voďourem, nic překvapit nemůže.
Do obce Diváky sjíždíme luxusním dvoukilometrovým sjezdíkem a pokračujeme dál pořád po červené. Do bezejmeného kopce (343m) tentokrát funim jak lokomotiva i já, ale snad už to nejhorší máme za sebou. Cíl větrný mlýn, jeden z mála stále funkčních v České republice. Špatné přečtení mapy opět znamenalo malou zajížďku, ale jinak prohlídka mlýna rozhodně stojí za to. A jelikož je téměř poledne, navíc hnusně, zajíždíme na radu Kloboukářů k motolu Podkova u hlavní silnice. Jídlo i ceny ok, ono v Kloboukách není moc z čeho vybírat.

Po hodinové siestě v Podkově pokračujem stále po červené až do Brumovic. Po krátké poradě jedeme do Velkých Pavlovic rovnou po státní 421. Natočíno máme už k 50km a do Pavlova stále daleko, tudíž různé varianty dojezdu necháváme na jindy. Navíc na holých pláních nepříjemně duje protivítr. V Palvovicích uhybáme doleva na vedlejší silnici do Rakvic a Přítluk a v silícím protivětru učím Lucíka jízdu v háku. Zbývající kus do Pavlova absolvujem po hrázy Nových mlýnů, která je poseta rybáři. Ryby neberou, tak aspoň sosaj z lahví pivo a koukaj na projíždějící cyklisty. Jako masochystický kousek se ukázal výjezd od hráze skrz Pavlovem až k našemu baráčku. Pro Lucíka čekajícího dole v hospodě pak přijel shuttle bus aneb zelená Krabice. Celkem nám to hodilo 80km. Grafy nejsou, páč hi-tech computer od Drtiče nefunguje.

hráz novomlýnských nádrží

Večer další díl seriálu Obžérství a celkem rychlé ulehnutí.

pondělí 25.8.
Mikulov - Valtice - Lednice

Děvín

Časně ráno nás budí sluneční paprsky a s příslibem krásného dne vyrážíme lehce po sedmé. V naší první zastávce Mikulově jsme už v osm hodin. Krásné městečko, bohužel takhle po ránu je poněkud mrtvo. I tak procházíme nádvoří zámku i náměstí a pokračujeme po cyklostezce až na hranice s Rakouskem. Tady uhybáme na cyklostezku č.8, která vede rakouskými vinicemi kolem hranic až ke kopci Staré hory (301m).

Mikulov

Měníme 8 za 914 a krásným sjezdem přijíždíme do Schrattenbergu. Zvláštní, jen takový kousek od hranic a stejně je moc dobře poznat, že nejsme v Čechách. Výjezdem kolem vinných sklípků projíždíme státní hranici a po chvíli uhýbáme vpravo na červenou turistickou. Zastavujem u první z několika staveb v okolí Valtic. Novogotická kolonáda na Rajstně z 19.století.

Rajstna

Sjezdem po silnici ale s darebným sklonem přijíždíme do Valtic. Zvenčí si prohlížíme krásný valtický zámek, ale zároveň pošilháváme po nějaké restauraci. Čas oběda se nachýlil, ale sehnat v pondělí ve Valticích otevřenou restauraci by asi byl oříšek i pro Sherlocka Holmese. S pomocí domorodců se nám to daří a máme i štěstí na poslední volný stůl. Jídlo i ceny luxusní, ale název si už nepamatuju.

Valtický zámek

Dál pokračujem po červený přes Rendez-vous, Svatého Huberta a chrám Tří Grácií. Tady se dáváme silnicí do Hlohovce, kde po žlutý objíždíme z druhé strany lednické rybníky s památkami: Hraniční a Rybniční zámeček, Vyhlídka a Apollonův chrám. Těch staveb je už tolik, že kolikrát jen zpomalujeme. Architektura na nás opravdu číhá za každou zatáčkou.
Průjezdem Valtickou alejí a napojení se na NS Lužní les(zelená) přijíždíme k Janově hradu. U téhle pseudozříceniny (hrad byl postaven schválně jako zřícenina) dáváme malou pauzu. Je pěkný vedro, takže ve mě pivko jen zasyčí. Dál po zelený přijíždíme do lednického areálu, v kterém je ale bohužel jízda na kole zakázána. Snad poprvý v životě tenhle příkaz neignoruju a způsobně vedeme naše kola asi kilometr za brány lednického areálu. Na prohlídku máme vyhrazeno středeční dopoledne, takže se nezdržujeme ani chvíli.

Janův hrad

Po červené skrz lužní lesy, kolem řeky Dyje, přijíždíme k nám už známé hrázy Nových mlýnů. Rybáři nejspíš nachlup stejní ti co včera. Dokud bude pro co šáhnout do basičky asi se nehnou z místa. Závěrečný výšlap Pavlovem opět stojí za to. Pro Lucíka znovu dojel shuttle bus. Celkem to hodilo pěkných 90 km, ale byla to převážně rovina.
Po velké večerní žranici a popíjení burčáku, nám naše spací plány kazí sousedi, kteří se rozhodli před vinotékou hrát na housličky a békat lidovky. Neváhali jsme ani na chvilku, přidali se k nim a popíjeli a zpívali s nima až přes půlnoc.

úterý 26.8.
Mikulov

Vinou pozdní večerky vyrážíme o něco později, než jsme byli zvyklí, ale jelikož je na plánu totál placatá etapa není kam spěchat. Začátek kopíruje první, královskou etapu, takže sjíždíme Pavlovem, projíždíme Dolní Věstonice a před Strachotínem odbočujeme vlevo. Po žluté a modré kolem vody vyjíždíme u E52 naproti Westclubu Dřevák. Pokračujeme skrze náš kemp do Pasohlávek a vzpomínáme na horečku páteční noci. Jedeme po levém břehu řeky Dyje a přijíždíme do Drnholce. Cesta po hrázy je tradičně lemována rybáři a navíc v nedobrém stavu, což pociťují hlavně naše sedací partie. Království za celopéro.

Drnholec

Po krátké pauze pokračujeme dál po neznačených cestách, což má v Jevišovce za následek orientační kolaps, ztrátu důvěry v mé vedení a napětí v peletonu. Ovšem jako ranní oblačnost i tento mrak na jinak modré obloze se rozplynul, což podpořili mé další navigační úspěchy a hlavně občerstvovací zastávka v hospodě u trati ve Březí. Naučnou stezkou Stará hora přijíždíme do Mikulova. V čase oběda zaslepeni hladem otevíráme dveře do snad nejhoršího pajzlu ve městě. Už jsme neměli sil odejít a tak cinkání příboru o talíř doprovázeli tiché modlitby za zachování střevní mikroflóry. Nakonec co tě nezabije, to tě posílí a tak i my jsme z tohoto boje vyšli bez úhony.

Mikulov z Kozího hrádku

První "pořádnej" výšlap dne nás čekal při výjezdu na Kozí hrádek. Odměnou pak byli krásné výhledy na Mikulov a okolí. Návštěvu jeskyně Turold jsme zrušili a zamířili rovnou k Pavlovu. Jelikož jsme přijeli z opačného směru, vyhnuli jsme se stoupání pavlovickým kopcem. Denní počítadlo se zastavilo na 60 km.
Večer klasická přežíranice a protože se jednalo o náš poslední večer v Pavlově, došlo také na stahování zásob, hlavně Kozlíka.

středa 27.8.
Lednice

Ráno velký úklid a předání bytu paní majitelce. Poté prohlídka areálu lednického zámku a odjezd do Prahy.

Tatry 2008

Tatry 18.-22.6. 2008

1. den
příjezd do Tatranské Lomnice

Rok se s rokem sešel a my opět vyrážíme do Tater, tentokrát však s Krabicí, mamkou a kolama v kufru. Cesta tentokrát kvůli zavřeným mostům u Bučovic vedla jinudy, i tak bych ale rozhodně po loňském zážitku U Trampa nestavěl. Ani za zlatý prase. Vlastně si nevzpomínám jestli jsme vůbec někde stavěli na jídlo. Každopádně jsme byli na chatě opět jako první. Účast byla o něco chudší než loni. Chyběl Pavel Šprencl, Hadrbolcovi, Šturza přijel bez partnerky a v sobotu odjížděl. Naopak ke Stříbňákům přibyl jeden mrsňous, neb Sylva od posledně porodila.

našeho chata Alexandra

Jak to tak první večer bývá, začalo se celkem rychle načínat pivo a od piva k tvrdýmu to bylo už jen kousek. Ještě než jsem si restartoval mozek, vytušil jsem, že zítrejší společná vycházka se konat nebude, protože někdo (většina) jde na golf a Stříbňáci vyrazí někam společně. To mě trošku rozhodilo, jelikož je na mě zajistit na zítra nějaký adekvátní program. Lucík se mezitím odebral na kutě a já vytrvale hučel do horalů Libora a Zdeňka, ať něco poradí. Odbývají mě slovy, že trasa se zásadně stanovuje až ve dvě ráno. V jednu už mi začíná vynechávat mozek a tak z posledních sil a za pomocí mírného násilí, dovleču Liborka před mapu. Říká něco o Terryho chatě. To mi zní celkem sympaticky, když tam došel ten borec s jednou nohou, tak to pro nás nebude problém. Děkuji a utíkám za Lucíkem, protože tady jde do tuhýho.

2. den
Terryho chata-Priečne sedlo (2352)-Zbojnicka chata

Kolem sedmé, když ještě celá chata spí, vstávám a jdu se podívat společně se svým kamarádem Tondou Zbytkáčem na odjezdy vlaků do Starého Smokovce, Ani po pěti minutovém non stop čumění do řádů nejsem s to vyzjistit kloudnej údaj. Už řádně zbalen se vracím po půl hodině ovšem se stejným výsledkem. Nakonec požádám tátu jestli by nás tam nehodil autem, přeci jen je to pohodlnější.
Takže před osmou kupujeme už za Eura né zrovna levné lístky na zubačku, která nás vyveze až na Hrebienok (1284). Zkušení horalové mi ráno dali do baťůžku tři plechovky s pivem a jelikož se mi to nechce všechno tahat až nahoru, dávám jedno rychlý ještě před odjezdem, ať má Tonda radost.

nástupní stanice Starý Smokovec




kolejiště zubačky

rozcestník na Hrebienoku

Na Hrebienoku se dáváme po zelený, která nás přivedla k Dlouhému, Skrytému a Malému vodopádu. Ceste vede lesem, lidí moc nechodí, počasí krásný, prostě ideální. U malebné Rainerovi chaty se napojujeme zpátky na magistrálu. Bohužel lidí značně přibylo. Cestou se dávám do řeči s jedním velmi upovídaným pánem. Začli jsme u foťáků a skončili u Bůhvíčeho. Pán byl ale srandysta a neustálé manželčino okřikování svéřepě ignoroval. Asi byl rád, že si může pokecat. Takovej tatranskej pan Komárek. Než jsme mu utekli, stačil nás ještě nafotit u vodopádu.

velký Králík u Malého vdp

Rainerova chata

Králíci u Obrovského vdp

magistrála - v pravo "pan Komárek"

Zámkovského chata

Nepřidali jsme do kroku jen tak pro nic za nic. Asi to bude tím vysokohorským vzduchem, ale po loňských velkých žaludečních problémech jsem cítil, že se začíná schylovat k něčemu velkému. Můj vpád do Zámkovského chaty musel mnohým připadat jako začátek nového slovenského povstání, ale já neměl na výběr. Záchod jsem po krátkém rozkoukání se našel neobsazený, což byla spása. Hrálo se tu o vteřinky...neskutečná úleva při dosednutí na mísu, ze které ihned začli hrát Rolling Stones. Rachot to byl pořádnej. Dveře bohužel moc zvuko ani vzduchotěsné nebyli. Celej zpocenej jsem si pro jistotu namotal do kapsy nějaké zásoby toaleťáčku a opustil to Boží dopuštění. Paní, která čekala za dveřmi, se tímto hluboce omlouvám.

O další zpestření se postarala záchranná služba, která nedelako s vrtulníkem zachraňovala nebo nacvičovala, těžko to na tu dálku poznat. Jinak cesta ubíhala velmi příjemně údolím Malé Studené doliny, avšak už z dálky byla vidět na skále postavená Terryho chata. Závěrečný výstup i přes pár sněhových polí nebyl nijak extra náročný.

Malá Studená dolina

červnový sníh

závěrečný výstup na...

...Terryho chatu

člen Zissou teamu dobývá Tatry

Na Terryho chatě (2015) kupujem čaj a magnetek na ledničku. Trochu fouká, ale jinak je krásně. Sedíme venku, sušíme moiry, já načínám jedno poctivě vynešený pivo a nad mapou přemýšlíme co dál. Nerad se vracím tou samou cestou zpět, navíc je poledne, času je dost a z mapy přímo září možnost pokračovat přes Priecne sedlo na Zbojnickou chatu a zpět na Hrebienok. Už jen ten název "sedlo" zní jednoduše, navíc argument že je to přece už jen tři sta výškových metrů definitivně určuje zbytek denního programu.
Pokračujeme tedy dál kolem Spišských ples a už o poznání prudčeji vzhůru sledujeme stále turistickou zelenou. Navíc z Terryho chaty skoro nikdo nepokračuje, takže máme cestu jenom pro sebe. Důvod minima lidí zjisťujeme záhy. Zdoláváme kamenný kopec a zastavujeme u jednoho páru, kteří stejně jako my nevěřícně koukají na Priečne sedlo.

Spišské pleso

Výstup od Terrryho chaty kolem ples

Priečne sedlo

Lucíkovi při pohledu na sněhovo-ledové pole a brutální sklon kopce mrzne úsměv na rtech. K náladě nepřispívají ani lidi co se vracejí, i když jeden z nich má na sobě Prestiže, takže jeho vtipné řeči o mačkách a sněžnicích moc neberu. Dáváme se do řeči s vedle stojící dvojcí, které se do toho taky moc nechce. Ukazuje se, že se jmenujou taky David a Lucka. Svět je malej.
Od Terryho chaty nás mezitím došla docela početná skupinka lidí, kteří pro změnu tvrdí, že to není tak zlý. Lucka s Davidem do toho jdou. Lucík pořád váhá, ale nakonec sebere odvahu a tak i my vyrážíme. V dolině pod sedlem doháníme ostatní. Klesli jsme tak o sto metrů, takže před náma je férovejch 300 vejškovejch. Do 2/3 ledové pole, do kterého jsou vyšlapány schody a zbytek lezení po skále bez jištění, jen za pomoci řetězů.

Priečné sedlo v celé své kráse, uprostřed Široká Veža (2462)

Ve zmiňované skupině krok za krok stoupáme po zmrzlých schodech. Lucík proklíná mě i okamžik, kdy se rozhodla tohle podstoupit. Cesty zpět už bohužel není. Vzápětí se ukazuje, že schody v ledové plotně nebudou při cestě vzhůru to nejhorší. Následuje lezení po skále. Někdy je opravdu potřeba dělat velké kroky, nebo se rukama vytáhnout nahoru. Nevim proč, ale pořád musim myslet na Cliffhangra a Lucíkovi radim, ať se dolů rozhodně nedívá. Holka nade mnou má taky závratě. Ostatní lezce zdržujem, ale jsou suprový a naopak holkám radí a pomáhají, hlavně druhá Lucka té mé hodně pomáhá. Od ní si přeci jen nechá poradit.

výstup ledovou plotnou...





...kterou jsme vyměnili za skálu

i takováhle divočina se tam nechá zažít

poslední metry na Priečné sedlo

Konečně jsme na vrcholu, vlastně v sedle. Priečném sedle (2352). Nakonec to stálo za to. Výhledy jsou fantastický. Načínám si zbývající pivko. Ostatní nechápou, že se s tim taham až sem. Lucíkovi je všechno jedno. Moc si to neužívá, dochází jí totiž, že se taky bude muset dostat dolů, což asi bude ještě horší než sem vylézt. Času o tom přemýšlet, ale moc nemá, jelikož v sedle je místa, tak pro dvacet lidí, což je asi tak počet naší nově utvořený skupiny a další turisti stoupají.

vrcholovka

Cesta dolů vede ledovou plotnou v níž jsou v určitých intervalech záseky, není to rozhodně nic extra pro člověka se závratí. Naštěstí za pomoci fakt skvělých lidí kolem to Lucík nějak zvládá. Dokonce jí k mé hanbě zapůjčí rukavice, technická připravenost nulová. Zbytek cesty k Zbojnické chatě už je to procházka růžovým sadem, máme tak víc času si pokecat s Luckou a Davidem. Ukazuje se, že jsou z podobnýho těsta jako my. Hlavní je, že mluví a dokonce i vtipkuje i Lucík, což snad znamená, že se se mnou přeci jen nerozejde.

cesta dolů, zkraje hardcore...

...pak to už šlo

je veselo, Zbojnická chata na dohled

Zbojnická chata (cca 1950) super. Dáváme si nějakou baštu a těžko může chybět runda rumů. Však jsme si jí taky zasloužili. Ceny nejsou úplněj oukej, ale v té euforii bych zaplatil snad i víc. Jó, ať žije vysokohorskej vzduch a majitelé chat. Stejně není času na zbyt. Zubačka odjíždí v šest, je lehce po čtvrté a dle cedule je to 2 hodiny a 15 minut do stanice. Zrychlenou chůzí to Velkou Studenou dolinou v pohodě stíháme do limitu, dokonce je ještě čas na kolu v hospodě u zubačky. Obsluha ovšem velmi nepříjemná. Ostatně kultura pohostinství v Tatrách a vlastně v celém Slovensku, to je kapitola sama o sobě.

příjemný sestup...

... Velkou Studenou dolinou

Lucka & David a Lucka & David na Hrebienoku

Zbývá už jen cesta vlakem do Tatranské Lomnice. Stále s Luckou a Davidem. Bydlí totiž asi dvě stě metrů nad naší chatou. Svět je opravdu malý. Už za pološera se vítáme s ostatníma, kteří už jsou všichni venku a připravují se na grilování. Naši jsou celkem rádi, že nás vidí. Asi už zjišťovali číslo na horskou službu.
Večer už je to klasika, skvělý grilování, chlastání a náš celkem rychlý odchod do peřin. I já toho mám docela dost.

3. den

cyklovýlet, koupaliště Vrbov

Ráno z postele moc nechvátáme, včerejší trek nám dal docela zabrat. Ani na to kolo se nám moc nechce, ale když už jsme ho sem dotáhli... Při pohledu do mapy zjišťujem, že variant na výlet moc neni a ve směs všechno po silnici. Rozhodli jsme se pro Ždiar a návštěvu Belianske jeskyně. Sjíždíme hooodně dlouhým kopcem do Tatranské Kotliny a pak zas stoupáme kolem řeky Biela do Ždiaru. Cesta je to krásná, po levé straně vrcholky Bielanských Tater nalevo stráně Spišské Magury. Jen kdyby to nebylo po silnici. Ždiar to je hezká, neskutečně roztáhlá vesnice, snad nejstarší pod Tatrami. Za zhlédnutí rozhodně stojí místní architektura, jinak tu po vás neštěkne ani pes. Tou samou cestou se vracíme zpět. Na návštěvu jeskyně nějak chuť nezbyla, takže jen vyfuníme kopec do Lomnice a u vlakáče stavíme na oběd. Jídlo slušný, ceny přijatelný, ale čekat 15 minut než se číšník uráčí přinést účet, mi přijde docela dost dlouho.

Odpoledne se jedem i s našima vyválet do Vrbové. Cikánské ghetto na kraji pořád funguje, možná přibylo pár dětí a satelitů. Koupaliště ok, plavky jsem si tentokrát nezapomněl.
Večer grilovačka, ožíračka, klasika. Opět to byli krásně ztrávené dny. Doufám, že se sem podíváme i za rok, ovšem rozhodně bez kol. To nemá cenu je sem tahat.

torzo tradičný sestavy na Alexandře

4.den
návrat

Prostě standartní nedělní návrat, bez bobové dráhy, ale zastávka v Valmezu chybět nemohla. Tentokrát jsme jí ještě upgradovali o výbornou zmrzlinu z náměstí.