pondělí 6. července 2009

Sázava 2009


Sázava 2009 aneb už jsme dlouho nemluvili s panem Hruškou

pátek 3. - neděle 5.7.2009





Po náročném víkendu v Českym Ráji jsem měl absolvovat s Poulou sjíždění Sázavy. Od začátku provézeli expedici velké problémy. Jak se ukázalo ve stanovený termín se rozhodla jet Sázavu celá republika, takže půjčit si loď bylo nemožné. A když se pak ozvali zedníci, že o víkendu nastupujou do Líšnice bylo vymalováno. Voda zrušena. Pak bych ale nemohl o té vodě psát, že? Následující den zedníci už poněkolikáté posunuli termín, tudíž jsem dostal zelenou a zbývalo opět sehnat loď. Povodně neustále sužovali naší republiku a ačkoliv se Sázavou to nebylo tak zlý, slabší jedince to odradilo natolik, že stornovali svoji objednávku. K naší radosti, samozřejmě. Stačilo pak s Bisportem doladit podrobnosti, sbalit stan, nějaký trenky, namíchat šest litrů Cuba Libre a v pátek před pátou už jsme si to s Ráďou mašírovali v ukrutný bouřce na Zbraslavské nádraží.

na nedostatek vody, jsme si rozhodně stěžovat nemohli


Cesta posázavským pacifikem je sama o sobě povznášející. Když k tomu ještě připočtete mizející první dvojlitrovku Cuba Libre, výhled na Sázavu a na české dráhy velmi příjemnou paní průvodčí, vyjde vám opravdová pohoda. Přestupy v Týnci a Čerčanech jsme v pohodě zvládli, i díky paní průvodčí, a tak jsme po dvou a půl hodině vystupovali v Sázavě.

ve vlaku standardně velmi veselo



Nikoliv že nás vyhodili rovnou do řeky, ale na nádraží, ve městě Sázava to bylo. Normálně by asi stačilo sledovat dav lidí mířící do kempu, né tentokrát. Naštěstí jsem měl k dispozici primitivní mapku a taky stačilo sledovat šipky na cedulích. A když jsme cestou procházeli přes hotovou Matějskou, věděli jsme, že večer nuda nebude.

Matějská v Sázavě

Jestliže jsme za celou dobu nepotkali žádný vodáky, tak kemp na Ostrově jimi byl narvaný. Trochu mě to uklidnilo. Aspoň na tý velký vodě nebudem samy. Před devátou už byl stan postaven, první Cuba Libre dopito, kostarický doutníček vykouřen a vyrazilo se na pouť.

Celej den jsem nic pořádnýho nejedl a už cestou do kempu jsem si všimnul Větví prodávající ty jejich nudle. Měl jsem na ně hroznou chuť. Bohužel se nám do cesty postavil jinej Rákos již značně domestikovaný vzevřením připomínající ostřihaného Sandokana, kterej nám doslava proti naší vůli vnutil snad 40 cm paprikovou klobásu. Sice byla výborná, ale přešla mě po ní chuť na nudle. Další pade jsme dali za lístky na autodrom, ten ale stál za to. S Ráďou sme otestovali co ty autíčka všechno vydržej. Pak dostal Poula chuť ještě na langoše, tak jsem si ho dal taky.Chyba, stačil by jeden. Byl mega velkej a nešel sežrat. Samozřejmě jsme zodpovědně dodržovali i pitný režim.


Po langoši ještě jedna jízda na autodromu a pak hurá na diskotéku. Trochu jsme zalaškovali s Mikem Tysonem u vchodu,zaplatili další pade, dali jedno pivo na baru a vrátili se do kempu. Na tý diskotéce totiž vůbec nikdo nebyl.V jedenáct večer! A nebyl tam nikdo ani o hodinu později, kterou jsme strávili v hospodě v kempu. Zároveň bylo nemožný se nějak moc opít, jelikož kemp byl od diskotéky snad dva kiláky. Každopádně se ta vzdálenost určitě zvětšovala. Po posledním pivu v kempu jsme po jedné ranní mířili konečně ke stanu. Nedošli jsme.





Cestou jsme narazili na osvětlenou trampolínu. Samotný by nás to určitě nenapadlo, ale dva člověci tam už skákali a přidat se bylo tak lákavé. No a protože silně mrholilo, muselo to zákonitě skončit špatně. Uklouznutí po mokré gumě, ostrá bolest v pravym malíčku a neštěstí bylo na světě. Bohužel tím teprve celé noční dobrodružství začalo.

a tady to všechno začalo



Rozumně jsme s Poulou vyhodnotili nastalou situaci a došli jsme k jasnému závěru, že jako pravidelný plátce zdravotního pojištění mám v půl druhý ráno ve městě Sázava s vykloubeným malíčkem právo na převoz sanitkou do nemocnice. A tak jsme telefonovali, byli přepojováni, přemlouváni ať přijedem taxíkem až se nám nakonec podařilo určit v neznámém městě bod, kde nás sanitka vyzvedne a čekali. A čekali a čekali a čekali... Po 45 minutách mi už trošku došla trpělivost a připomněl se na dispečinku. Tam jsem se dozvěděl tři zásadní věci. Řidič jede, jede z Kutný Hory a je nevrlý. Byl jsem rád, že je na cestě a chápal jsem, že je nevrlý, ale proč proboha jede z 40 km vzdálené Kutné Hory a né z Benešova?

Dál už to šlo ráz na ráz:
02:34 přijíždí sanitka, ze které vystupuje nepříčetně nasranej řidič

02:35 řidič si pořád jede svou, že jsem vožralej, že si to zaplatim a že jsem se
snad zbláznil, když volam sanitku jen kvůli takový prkotině

02:36 po Poulově naléhání nasedám do sanitky

02:40 po dvou kilometrech kdy na mě řidič neustále řve, musí zpomalit u retardéru. To je chvíle pro mě. Vyskakuju ze sanitky. Hodinové ponižování bych neunes, navíc jak bych se dostal z Kutné Hory...

02:41 řidič vystupuje a řve ještě o něco víc. Po chvíli za neustálého řevu nasedá do sanitky a odjíždí.

02:43 volám Poulovi, volám na dispečink, kde jim vysvětluju na situaci, volám na infolinku a zjišťuju spoje do Benešova.

03:10 zpátky ve stanu. Prst přichází k sobě, aplikujeme bolest zmírňující prostředky-Cuba Libre

03:30 pořád si povídáme, ale mě už se chce brutálně spát

04:00 Poula mě budí, vzbudil ho můj budík

04:05 odcházim na nádraží, začíná pomalu svítat

04:27 nastupuju do vlaku směr Benešov, snad neusnu, v Čerčanech musim přestoupit

05:10 budí mě průvodčí, jsme v Čerčanech

05:17 odjíždím vlakem do Benešova

05:32 budí mě průvodčí, jsme v Benešově

05:35 stopuju tágo a odjíždíme do nemocnice

05:40 loučím se s taxikářem, přeje mi brzké uzdravení

05:43 klepu na dveře pohotovosti, na chodbě je nablito

05:46 sestra mě posílá na rentgen, kde je nahulíno a pramálo přijemná babizna

05:50 zpátky v ordinaci, přichází pan doktor. Na visačce se píše dr. Chromý.Pán Bůh se mnou.

05:55 po zdělení, že na rentgenu nic nevidí, mě posílá na sádrovnu. Prý těžký výron. Nevěřim mu ani slovo.

06:10 zpátky před nemocnicí. Pan sádřař byl po taxikáři první celkem milej chlapík v týhle tragikomedii. Na infu zjišťuju spoje, jede mi to za 45 minut.

06:59 odjíždím vlakem směr Sázava, zvládám přestup i výstup. Raději si ale dávám budíka.

08:10 zpátky ve stanu, usínám...



2. den
Sázava - Čerčany 20 km





Čilý ruch v kempu mě kupodivu dokázal probudit už v půl desátý. Poula spí dál. Má při tom otevřený oči a vypadá to celý dost strašidelně. Sousedi se na mě tak nějak divně koukaj, ale nevypadá to, že by byli moc nasraný. A nebo se mi to celý jen zdá. Po hodině spánku je i tohle možný. Každopádně vim, že už neusnu, tak se jdu aspoň projít po kempu a zjistit, kde vydávaj lodě. Ačkoliv je výdej až od 11, už tam lidi postávaj, což mě jako starýho nervózu trochu nahlodá.

Vracim se ke stanu. Děti skotačí na trampolíně. Ani neví, jak riskujou.

mariňáci


Po půl hodině Poula vylejzá ze stanu, balíme tábořiště a vyrážíme si pro loď. Díky mému neodolatelnému šarmu, nebo spíš tý sádře, přeskakujeme asi 20 objednávek, nakládáme loď věcma a jdem s ní k vodě.
Kua, naložená loď je nechutně těžká. Na dvě stě metrech děláme snad tři přestávky. Před vyplutím ještě každej polknem jednu Plzeň, společné foto na náhrobní kámen a jde se na věc.
Po osmi letech sedim na kormidle a čerstvé poznatky? Loď je darebně vratká, s tou sádrou to nějak pujde a vody není zas tolik, aby to bylo nebezpečný. Loď je vážně vratká, člověk si ani nemůže pořádně poposednout, aby se háček nezačal obávat nejhoršího. A tak byla celkem častá situace, kdy si rovnám pokroucený nohy, loď se kolíbá ze strany na stranu a vyděšenej Poula křičí: "Co děláš, voleee?"
Naopak výhodou kánoe oproti raftu je, že to prostě jede. Stačí jen smáčet pádlo a kormidlovat. Zbývá tak čas probrat uplynulou noc. Zpětně musím uznat, že to možná byla chyba tu sanitku volat. Poula si to nemyslí. Diskuzi ukončuje blížící se první jez...


...přirážíme ke břehu a jako zkušení vodáci se jdeme nejprve podívat. Celé je to stejně jenom hra, jet to nechceme a ani nebudeme a i kdyby jsme byli načnutý, pohled na šlajsnu, kterou se valí fakt hodně vody, by nás určitě rychle přesvědčil. Pár opravdu zkušených vodáků vysazuje háčka a úspěšně to dávaj a lidi tleskají. Nám tenhle jez dal velké ponaučení pro příště. Nečekat až k jezu najede mraky lidu a pokud možno co nejrychleji přenést loď a pokračovat. Protože ty fronty co se vytvářej sou dost hustý. Nejlíp se maj lidi na raftech, ty nic řešit nemusí.
Pokračujeme dál a pomalu se blíží čas oběda. Provianťák načíná pana Hrušku. Výborně!! Je poledne, sluníčko pekelně pálí a my obědváme slivovici a zapíjíme to Cuba Libre. Alespoň že se mi podařilo přesvědčit provianťáka, aby k tomu krájel špek.



nafalšovaný sázavský bobr


Plavba pak pokračovala celkem klidně. Sázava, i přestože bylo vody hodně nad limit, docela líně tekla a bylo zapotřebí občas pěkně zapádlovat. Kolem druhý jsme zastavili na opravdický oběd, což bylo pivo a gulášovka, nad kterou se vznášelo půlcenťáku oleje. Taky jsme se pokusili vztyčit pirátskou vlajku, ale moc nám to nešlo. Asi i tím, že byla moc veliká. Pořád padala do vody.

Jezů jsme ten den přetahovali snad pět. Každej byl jinej, ale všechny měli jedno společný. Díky velkému průtoku vodáků byly břehy značně rozbahněný. Ráďa ťapal bosky, já v sandálech, ale stejně sem se natáhnul a sádra již od té doby nebyla bílá. Spíš taková dalmatýnová.
Jelikož se nám plavba smrskla na pouhé dva dny, byli jsme rozhodnuti plout co to pujde a stihnout tak do neděle doplout až do Pikovic. Slečna, která nám vydávala loď se málem zhroutila, když jsme jí tohle řekli a raději nám řekla, že můžem klidně vrátit loď v Týnci.
Přes velké plány jsme nakonec byli rádi, že jsme mohli rozbít už v půl pátý tábor před Čerčanama. Schylovalo se ke konci světa, který s posledním zatlučeným kolíkem opravdu nastal.

konec světa


Ještě před tím nám stačil nějakej drzej pes sežrat veškerý zásoby špeku. Nenechal ani ň, lakomec.
Kapky deště bubnovali na náš téměř nepromokavý stan a i když se Poula dušoval, že spát nepujde, že je pak přetáhlej, vytuhli sme oba na dobrý dvě hodinky.
Po probuzení na nás čekal trochu šok, jelikož ten travnatý plácek pod hospodou se neskutečně zaplnil stanama a další lodě přijížděli. Přijížděli až do deváté večer, kdy ke břehu přirazila poslední loď s notně opilejma námořníkama. To už jsme měli po večeři, dali ještě nějaký to pivko a k jedenácté jsme to zalomili.

večerní probuzení u hotelu Kormorán




3. den
Čerčany - Týnec nad Sázavou 15 km



dobrý háček = nikdy nekončící práce



Ranní ruch v okolních stanech nás dlouho spát nenechá. V devět už máme zbaleno a odrážíme od břehu jako jedni z prvních. Jestliže mi bylo večer divný, že po nás nikdo nechce peníze za přespání, ráno se to hned vyřešilo, když majitel začal obcházet stany. Stálo nás to kilčo.
Bohužel již krátce po startu se z přídě ozývá ono známé:" Už dlouho jsme nemluvili s panem Hruškou" a tak jestli si někdo myslel, že dnešek odjedem za střízliva, šeredně se mýlil. Po palubě koluje poslední Cuba libre a místo špeku zakrajujem vysočinu. Taky se už nikam neženem, protože je nám jasný, že do Pikovic by z Čerčan dojel asi jen Martin Doktor.

když dochází rum i pan Hruška



zde NESTAVĚT, pakliže se nechcete trmácet bůhví jak dlouho do kempu. My to naštěstí včas vzdali


Jezy standardně přetahujem a nasedáme až pod nima. I to je kolikrát docela umění, jelikož proud je fakt silnej. Bohužel jednou se nám to přeci jen stane osudným. Stačilo krátké nahnutý lodě a už se do ní valila voda. Během mžiku jsme byli ve vodě. Poulovi to hoblovalo nohy o kameny, já se snažil jednou rukou vytáhnout sebe i tu loď ke břehu. Nakonec sme to společnými silami zvládli. Odřené Poulovi nohy bohužel nebyla jediná vada na jinak moc krásném mém prvním navoděudělání. S proudem nám odplulo i cuba libre.

moje první navoděudělání


Pokračujem dál a očima pročesáváme břehy, ale v záchranu už moc nevěříme. O pár kilometrů dál nám však vlije do žil naději petka s vodou, kterou museli vytratit chlápci co se udělali chvíli po nás. A dojemné setkání na sebe nenechává dlouho čekat. Nejdřív vytahujem Poulův opalovací krém a pak i Kubíčko, které samou radostí div nevypijeme.
Před koncem dnešní etapy a vlastně celé výpravy se mi podaří ještě jednou převrátit loď. O větev. A tak díky špatnému kormidlu sme byli nuceni značnou chvíli šlapat vodu, jelikož ten volej byl docela hlubokej, než jsme se vydrápali na břeh a loď vysušuli. Ostatní se docela bavili, míň už háček, který mě oprávněně pokáral. Bohužel jsem utopil i zbytek vysočiny a Lucčin multifunkční nůž.
V Týnci jsme vrátili loď personálu, který byl trochu zaskočen, že jí vracíme o den dřív. Já byl ale rád, ty dva dny mi docela stačili. Ještě víc sem byl rád, že pro nás dojeli Martin s Beou a hodili mě až na Zbraslav.

konečná

Žádné komentáře:

Okomentovat