Rumunsko 2013 - Capatini, Paring

Rumunsko

Capatiny - Paring

9. - 18.8.2013

Cha! Jsem zpět a ten kdo tvrdil, že tahle parta se už na dlouhou dobu na žádnou delší než víkendovou výpravu nezmůže, se darebně spletl. Tři roky uběhly jako voda a já mám opět tu čest podat Vám svědectví o letošní výpravě. Shodou okolností opět do rumunských hor. Tentokrát Führerovo oko spočinulo na pohořích Capatini a Paring.
Obsazení se ale oproti minule přeci jen trochu změnilo. Výprava přišla o Bimba, který se jal přestavovat domeček, a Voďoura, který dává čím dál více přednost výpravám v chladnějších částech ročního období.
Naopak přibyli Mlaďoši, tj. Humpy a Tom, a Lucky. Co persona, to originál. Králík, Mošák, Foom a Poula byli vlastně něco jako mazáci. Tak se pojďme podívat, jaké zážitky je na dalekém Balkáně čekaly...

Rušné páteční odpoledne na Hlavním nádraží. Tradiční sraz u Burger Kingu. Necelé dvě hodiny před odjezdem rychlíku směr Budapešť většina využívá k dokoupení zásob na dlouho cestu vlakem. Samozřejmě nechybí ani obligátní potěžkávání krosen. Ovšem +- 25 kg jako před lety už nečekejte. Králík se z jarní cesty po Filipínách vrátil velmi nespokojen s taháním velké a obludně těžké krosny a po pár článcích o ultralight způsobu cestování, tomu naprosto propadl. Spolu s ním i Tom a Humpy. I když ten byl kapitolou sám o sobě, spíš mega-ultralight. Né nadarmo si kdysi v hlubinách Českého ráje vysloužil přezdívku Ponka Hrotič. Ostatní, co nechtěli nebo nemohli investovat do obměnění své výbavy, se alespoň snažili zabalit natolik rozumně, že nikomu krosna víc než těch 20 kilo nevážila.

klasický meeting point

 
Lucky dorazil těsně před odjezdem, akorát na skupinové foto. Ačkoliv svůj dochvilný příchod dopředu avizoval, Králíkova nervová soustava utrpěla první zatěžkávací zkoušku. Určitě né poslední, ale s tím hólt musí jako samozvaný vůdce počítat. Ve vlaku přichází velké zklamání. Skupina disponuje místenkami, ale tak nějak počítali, že budou při nepraktickém celkovém počtu sedmi kousků rozděleni do dvou vedle sebe umístěných kupéček. Místo toho se snaží vměstnat i se svojí bagáží do společného vagónu, kde cestují obyčejní cestující a svými komentáři jim alespoň zpestřují jejich, jinak rutinní, odpoledne.

nelze nepostřehnout Mošákův úšklebek - Foom s Tomíkem opravdu mezi vážné kandidáty v klání na šachovnici nepatří

 
Za Kolínem se vlak přeci jen trochu vyprazdňuje a tak si naši chrabří kumpáni mohou sesednout k sobě a pomalu zabíjet dlouhou cestu malými doušky alkoholu. Samozvaný vůdce Králík majíc na paměti raketové starty předešlých expedic pro jistotu zakázal veškerý tvrdý alkohol do přejezdu slovensko - maďarských hranic. Co si o jeho příkazech myslí ostatní a jaká je ve skutečnosti jeho autorita se ukázalo již na Slovensku, kdy padlo první Cuba Libre. Ovšem nedal bych ani malíček do ohně za to, že sám byl jeden z těch, který se po 2 litrové flašce sápali.

Budapešť - Keleti

Na nádraží Budapešť - Keleti doráží po sedmi hodinách celý rozlámaný. Mění eura na rumunské lei v přepočtu asi 1 leu = 6 Kč. V půl jedenácté je již většina krámků zavřených, ani na přestup není kdoví kolik času, takže se vydávají hledat svoje, tentokrát už opravdické, kupéčka. Führer rozděl novice do jednoho a mazáky do druhého. Lukáš, Tomík a Humpy tam už svého Maďara měli. Mazáci naopak doufali, že ačkoliv je kupé osazeno šesti lůžky, nikdo nebude mít dost odvahy na to sdílet kupé se čtyřmi připitými vagabundy. Dvá se nakonec našli. Klucí z Čech, taktéž jedoucí do rumunských hor. Frenký a Krípa. Jejich skupina byla o pár kupíček dál, ale jakási alkoholová aura dobré nálady způsobila, že nakonec zůstali po celou dobu s nimi. I přesto, že během chvíle došlo pivo, za což dostal zle vyčiníno podrž taška, kterého měl průvodčí k ruce. Rozumět jim sice nebylo, ale všem bylo jasné, že tuhle lekci si bude mladej pamatovat.

Führer získává rumunskou měnu

Ačkoliv je Rumunsko součástí Evropské unie, nedá se to samé říci o Schengenském prostoru. Tady trochu chlapci zaspali v přípravách a tak není divu, když v hloubi noci nekompromisně otevírá pohraniční stráž dveře do kupé a od každého jednoho cestovatele vyžaduje průkaz totožnosti.
Mezi sedmou a osmou ranní se postupně vzbouzí celé osazenstvo kupéčka v různém stádiu vyspalosti. Přeci jen spaní na lehátkách není úplně pohodlné, ale pořád násobně lepší než při prvním výletu do Rumunska, kdy spořivá parta zkoušela přečkat noc v sedě.

pohodlí lůžkových kupíček opravdu za těch pár stovek stojí

Před opuštěním vlaku musí každý poctivě vrátit konduktorovi ložní prádlo a až když tak učiní poslední, teprve pak jsou jízdenky navráceny. Na tenhle systém až přijdou v letadlech, hned se jim určitě sníží účetní položka za přikrývky fasované na dlouhé lety.
V půl jedenácté vysedají ve městě Blaj. Je to přesně o 15 minut později, než aby stihli navazující vlak. Dvaceti tisícoví Blaj je hlavním městem kulturního a náboženského centra řeckých katolíků v Transylvanii. Né že by to tyto kulturní barbary nějak mělo dojmout. Po té, co Králík zakoupil jízdenky na další cestu vlakem, se raději přesunuli k malému stánku a po chvíli již mezi nima kolovala dvou a půllitrovka místního piva Bucegi. Zbytek z objemné láhve si museli dopít v motoráčku, který nečekaně přijel už po půl hodině čekání na nástupišti, kde ke Králíkově rozmrzení se stále nacházela skupinka Čechů a dokonce několik Slováků.

Sluncem zalitá krajina se z nekonečné roviny pomalu začala vlnit v předzvěsti blížících se hor. Ve velkém městě Sibiu vystupuje převážná většina spolu cestujících, včetně Čechů a Slováků, a tak údolím řeky Olt pokračují v překvapivě moderním vlaku téměř sami. 2 a půl hodinovou cestou se snaží zkrátit všelijak. Nejvíc zaujme Mošákovo vystoupení, když názorně předvádí, kolik užitečných a pro přežití v horách naprosto nezbytných věcí obsahují jeho kapsy v kraťasech.

Takhle se pozná veterán. Poula už byl s Králíkem na tolika expedicích, a moc dobře tak ví, že Králík nikdy neříká úplně všechno. Proto je lepší se přesvědčit na vlastní oči.

V jednu hodinu konečně opouštějí vlak, vystupují na nádraží v Lotru a v polední výhni jdou kolem rušné hlavní silnice až ke křižovatce silnic 7 a 7a. Věc se má totiž tak. Mezi výstupní stanicí Lotru a cílovým městem Petrosani je nějakých 110 km. Na 7 dní rozhodně reálná vzdálenost k ujití. Ale s přihlédnutím k horskému terénu, proměnlivému rumunskému počasí a různé kondici účastníků se Králík rozhodl trasu o pár kilometrů zkrátit. Museli se nějak přiblížit do 20 km vzdálené osadě Malaia. Poučeni z předchozí expedice neomylně zamířili kolem prodavačů ostružin a borůvek do velké hospody na rozcestí, kde se zajisté tento problém vyřeší.

Spláchnout první ušlé kilometry vychlazeným chmelovým mokem bylo samozřejmě první věcí, kterou hned po příchodu udělali. Pak už se šel Králík poptat sličné servírky na možnost motorizovaného postupu. Zkraje komunikace trochu vázla, ale když se vše vyjasnilo, stačil jeden telefonát a auto přijelo dřív než byly piva dopity. Polonahý týpek sice dorazil s vícemístným autem, ale naskládat se do něj i s krosnama vyžadovalo trochu úsilí. Otázka proč jsou vzadu tak namačkaný a na místě spolujezdce se vezou akorát dva melouny, vyřešila zastávka o chvilku později. Na přední sedadlo nastoupil buď místní kápo, nebo majitel vozu případně kombinace obojího. Potetované tělo zakrývaly pouze tílko a kraťasy, chybějící krk pomalu přecházel do vyholené hlavy. Klasický filmový vzhled bad-ass frajera. Na důvod jeho spolujízdy se raději neodvažovali zeptat, ale jinak byl docela v pohodě a v rámci lingvistických možností probíhala i konverzace.
Pravdou zůstává, že 100 lei (600Kč) skončilo v jeho kapse.

ano, do tohoto auta se vejde sedm frajerů s krosnama, několik melounů, a řidič se závozníkem.

Zkuste si schválně tipnout, kam mířili jejich první kroky po opuštění "taxíku". Kdo volil hospodu, má u mě jednoho Noroca. Tento mrzký tah si sice snažili ospravedlnit tím, že se tam zeptají na cestu, a opravdu to udělali a dokonce jim i poradili, ale všichni víme, jak to ve skutečnosti je. Vidina sedmi dnů strávených mimo civilizaci bez možnosti pravidelného přísunu alkoholu, některé naplňovala takovou hrůzou, že se snažili tento moment oddalovat, co to šlo. 3-litrový Noroc byl rozhodně důstojným oddalovákem.

Lucky si obouvá svoje boty, které se výborně hodí pro chůzi po ledovci. Je horký srpnový den a nacházíme se v Rumunsku.

Třetí hodina odpolední zajisté není ideální čas pro nástup do hor. Vydali se směrem, který jim doporučili v hospodě. Cesta vedle skrz vesničku, kde se s nima dal do řeči pán uklízející seno na půdu. Turistickou mapu této oblasti viděl asi poprvé v životě, ale byl velmi ochotný a rumunsky jim všechno krásně vykládal a přitom ukazoval na okolní kopce. Pochopili z toho, že musí jít nahoru. Překvapivě. Naštěstí na konci vesničky se již objevila první značka, modrý pruh obklopený dvěma bílými, a tak z vesele pokračovali v mírném stoupání dál. Před spalujícím sluncem je brzy ochránily okolní stromy, takže první delší zastávku udělali až u pramínku horské vody.

Führer v diskuzi se starousedlíkem

Cesta, která se do této doby příjemně vinula vzhůru, začala pomalu nabírat na sklonu, což ovšem nebylo nic proti tomu, kdy okolní břízky přešly ve smíšený les, plný mohutných jehličnanů. Trekové hůlky se nekompromisně zapichovaly do měkké půdy, na čelech se objevily první krůpěje potu, konverzace utichla.
Na základě fyzické kondice se také doposud kompaktní skupinka začala drolit na menší skupinky. Vepředu samozřejmě nemohl chybět Humpy s Králíkem, Tomíkem a Mošákem v závěsu. Veteráni Lucky, Foom a Poula to pak jistili ze zadních pozic. Po loňském debaklu na skotské vysočině, kdy Králík musel sledovat po celou dobu Humpyho záda, neponechal tentokrát nic náhodě a prošel fyzicky náročnou přípravou, kterou hodlal otestovat právě na tomto kopci. A protože ani Humpyho hrdost nedovolila mu zůstat pozadu, hnali se oba bezmozci utěšeným stoupáním vzhůru do kopce. Nebylo divu, že se brzy ztratili ostatním z dohledu. Pokračovali ale v nastoleném tempu dál. Lesem stoupala pouze jedna cesta, a tudíž možnost, že by se skupina roztrousila po okolních kopcích, byla vyloučena.

začátek prudkého stoupání a parta se začíná drolit na menší skupinky

 
Díky pozdnímu startu a nutnosti překonat nějakých 1100 výškových metrů, to nebyla jen fyzická kondice, která nyní hrála podstatnou roli. Den se začal nachylovat ke svému konci a světla, zvláště v temném lese, povážlivě ubývalo. Zároveň ani nebylo možno odhadnout, kolik zbývá do zdolání tohoto vrcholu, takže nálada nebyla zrovna veselá. Naštěstí les začal trochu řídnout a najednou to Humpyho s Králíkem vyplivlo na mýtině, pár kroků od salaše.Neznámé vetřelce ihned zaregistroval hlídací pes, nezbytná to součást každého pastevce, a štěkotem dával najevo obyvatelům salaše, že se blíží nezvaní hosté. Netrvalo dlouho a ze salaše překvapivě vyšla rovnou celá rodinka. Většinou je pastevectví svěřeno pouze mužské části rodiny, zatímco ženy zůstávají v údolí. Je ale možné, že tato rodina tu zůstávala celoročně, ostatně kromě ovcí tu měli k dispozici i několik oslíků, prasat a hejno útočnejch krocanů. Pantonimou požádali o povolení někde v blízkosti přespat a zeptali se na potůček nebo pramen. Pak už se raději stáhli před hudrujícími červenými krky na kraj lesa, pryč od agresivních krocanů a studeného větru.

rodinka obývající usedlost v pozadí. Fotograf podstoupil při pořízení značné riziko, krocani již zahájili frontální útok.

O několik minut později se z lesa vynořil Tomík s Mošákem a o několik dalších chvil i nezdolná trojce Foom, Poula a Lucky. Nad vyprávěním zážitků ze stoupání si krátce odpočinuli, a protože světla začalo ubývat i mimo temný les, vydali se hledat místo ke spaní. Křižovali holým prostranství sem a tam, ale najít slušné místečko pro tři stany, jakoby bylo nad jejich síly. V kopcovitém terénu kousek roviny zkrátka nebyl. Zároveň se báli zakempovat poblíž lesa. Tam sice tolik nefoukalo, ale kdesi v dály hromy oznamovaly příchod něčeho většího než jen silného větru.

bača žene ovčí stádo na noc do ohrady

Dvě stě metrů nad salaší se nacházely dvě maringotky, jedna obývaná místním horalem. Těžko říct, jestli tu těžil dřevo, ale nevypadal, že by se nějak podílel na chodu salaše. Rovný kus země se nacházel přímo u maringotek, takže alespoň z jedné strany byli chráněni proti poryvům větru. Pokorně se zeptali horala, jestli je možné tu na noc postavit stany a on jim dokonce nabídl přespání v neobývané maringotce a zároveň ukázal cestu, kde najdou pramen čerstvé vody. Zdá se, že se pro naše chlapce začalo blýskat na lepší časy. Bohužel ale doslova. Bouřka se očividně hnala jejich směrem.

Králík s Mošákem se proto rychle vydali doplnit zásoby vody a ostatní taktéž nelenili a začali s přípravama večeře. Všichni až na Humpyho. Buď dlouhá cesta vlakem nebo razantní a nekompromisní výstup s Králíkem na kopec rozhodilo jeho metabolismus natolik, že to málo, co pozřel po výstupu při čekání na ostatní, vyzvrátil zpět do přírody. Bačův pes tím ale rozhodně nepohrdl. I pak se držel poblíž, ale lakomý Humpy už mu nic dalšího ze sebe nevydal.
Na maringotce není připevněn žádný satelit a podezřívat horala, že se po večerech dívá na filmy na notebooku, je asi taky lichá představa. Nelze mu proto mít za zlé, že se často chodil na chlapce dívat, ať jak staví stany nebo připravují za svitu čelovek večeři. Přeci jen, takovou podívanou asi každý večer nezažije. I jeho ale tma a blížící se bouře zahnaly do bezpečí maringotky.

grafické znázornění slovenské hymny

Kluci toho měli po tom všem cestování, jak se říká, plné brýle a tak hned jak dojedli, zalezli do spacáku vyhledat kýžený odpočinek. Ale hory pro ně ještě měly připravenou uvítací show, kde hodlaly demonstrovat svojí sílu. S prvními kapkami, které začaly dopadat na jejich stany, se na obloze rozjel úžasný ohňostroj doprovázený patřičnou zvukovou kulisou. Všichni si asi v tu chvili v duchu děkovali, že nedali přednost místě někde u lesa, ale v blízkosti maringotky, třikrát převyšující jejich stany. Snad zbloudilí blesk si jako místo svého dopadu vybere ji.  Brzy byla intenzita srážek taková, že probudila i ty, co již stačili usnout. Prvotní nadšení nad tímto nečekaným a intenzivním zážitkem pomalu vystřídaly obavy, jestli jejich stany jsou vůbec schopny vydržet takový nápor deště. Obstál pouze Foomův vyženěný, kde pobýval spolu s Mošákem a Lukášem. Mlaďoši už takové štěstí neměli a museli prosakující vodu utírat ručníkem. Králík, který spal s Poulou, a jehož stan už si svoje zažil, byl dokonce nucen za bouře vylézt ven a bičován větrem a deštěm, zavřít větrací otvory, kterými se do stanu dostávala voda. V hlavě mu přitom kromě dunících hromů rezonovala Lukášova slova, že za bouřky se v žádném případě nesmí opustit stan.


Führer věrný svému slovu nechal všechny spát dle libosti. Tábor se pozvolna začal probouzet kolem sedmé, kdy přetlak v močových měchýřích byl již k nevydržení a jejich majitelé chtě nechtě museli opustit svoje vyhřáté spacáky a zamířit k lesu vyhledat kýženou úlevu. Ráno bylo zatažené a chladné, není tedy divu, že znovu spát již nikdo nešel. Místo toho se postupně přesunuli pod přístřešek z plastové plachty, který sloužil jako předsíňka ke druhé maringotce. Samozřejmě se nezapomněli dovolit horala, který se na ně mezitím přišel podívat, zda-li ve zdraví přežili noc. K jejich překvapení odmítl jako výraz vděku nabízenou slivovičku i Poulovy cigarety. Opravdu nevídané.

přípravy ranní hostiny jsou v plném proudu

K snídani se podávali čínské polívky či ovesné kaše, zkrátka co měl každý rád. Lukáš se dostavil do kryté předsíňky jako poslední. Málo kdo tomu věřil, ale opravdu s sebou táhl holící strojek, aby mohl svoji tvář udržovat krásně oholenou. Dle jeho slov, prý s fousama vypadá jako debil.
Zhruba po půl desáté se rozloučili s horalem a vyrazili na cestu. Ta vedla příjemně po vrstevnici skrz jehličnatý les. Jelikož nikde nebyla značka, která by potvrzovala správnost jejich směru, museli zkrátka doufat, že jdou dobře. Mapa, kterou disponovali, byla totiž v mnoha ohledech nevyzpytatelná. Naštěstí poměrně brzy došli do sedla Curmatura Zanoaga, kde se napojili na hlavní hřebenovou cestu značenou červeným pruhem. Nechyběl dokonce ani rozcestník.

Mezitím se krásně vyčasilo a tak jediné, co jim malinko kazilo náladu, byla cesta, po které šli. Nebyla to žádná romantická horská pěšinka, ale přes dva metry široký pruh vybuldozerované hlíny, tak aby byly hory dostupné motorovým vozidlům. A že tam opravdu byly. Většinou jejich posádky vyrážely z údolí za účelem sběru borůvek. To dělali pomocí u nás zakázaných železných hřebenů, takže z borůvkového keře toho většinou moc nezůstalo.

správná technika sběru borůvek

Že je severní vítr krutý, je všeobecně známo již od dob filmu Vrchní prchni. Tentokrát přihnal nepěkně vyhlížející mraky a s nimi i prvních pár dešťových kapek. Při první návštěvě rumunských hor se dostavila přeháňka hned zkraje, při nástupu na hřeben. Pokud mě paměť neklame, byl to tehdy Voďour, který se tak dlouho převlíkal do nepromokavého, až přestalo pršet úplně. Rumunští veteráni byli dobře vycvičeni, Tom jakbysmet a Humpy ani snad nic nepromokavého ve svém směšně lehkém 48 litrovém baťužku neměl. Černý Petr proto zůstal Lukášovi a nezdálo se, že by to ostatní nějak překvapovalo. Dokonce rezignovali na přihlížení jeho boje s větrnými mlýny (v Lukášově případě to byla neskutečně drahá bunda od Tilaka, kalhoty a pláštěnka na batoh) a dali se na pochod. Jediný Foom se svou dobrosrdečnou povahou zůstal s Lukášem na chvostu. Jestli to bylo jeho čisté srdce nebo skutečnost, že Lukáš nesl celý jeho 4 kilový stan na zádech, se už asi nikdy nedozvíme.

počasí se na horách...

...může změnit každou chvíli

Za občasného mrholení a hřmění ze vzdálené bouřky prošli pod jižním masivem hory Ursu (2.124m) a sestoupili do bezejmenného sedla. Byla teprve třetí odpolední, času další pochod více než dost. Ale chuť moc nebyla. Respektive Králíkovi se už moc dál nechtělo. Od rána ho bolela hlava. Jev, na který nebyl vůbec zvyklý, a který přičítal nedostatečnému přísunu jiných než alkoholických tekutin. Ostatní by i klidně pokračovali dál, ale na Führerovu stranu se postavily samotné rumunské hory. Seslaly na váhající skupinku další déšť a v tu chvíli bylo rozhodnuto.

Ony ty důvody, proč pokračovat dál, byly zcela pochopitelné. V sedle dost foukalo, v okolí nebyla žádná tekoucí voda a odpadky po sběračích borůvek taktéž nevypadaly nijak vábně. Ale jak už se jednou rozhodli, postavili stany a čekali, až déšť přejde. Králík, který si ráno nějak zapomněl nabrat vodu od pramene, zkoušel zachytávat stékající kapky po stěnách stanu do prázdných ešusů. Toho se brzy chytli i ostatní a tak alespoň v dobách, kdy pršelo, měli o zábavu postaráno. V přestávce mezi přeháňkami pak hráli karty, nebo sváděli urputné boje na šachovnicovém kolbišti. Po večeři se pak Humpy, Lukáš a Foom vydali na krátkou procházku směrem k severní stěně Ursu. Doufali, že by snad mohli narazit na nějaký pramínek vody, ale kromě ohrady s koněm nic zvláštního neobjevili a tak se s prázdnou vrátili zpět. Po včerejším namáhavém dni, tak ani nikomu nevadilo, že se šlo spát brzy po setmění.

Noc strávená v sedle byla dosti větrná, ale nic co by nějak vybočovalo z mezí. Vítr navíc skvěle posloužil, neboť rozehnal veškeré mraky a ráno, ačkoliv opět trochu chladné, je vítalo krásnou modrou oblohou. Vyrazili na pochod velmi brzy. O celou hodinu a půl dříve než předešlý den. Místo aby byl rád, paradoxně to Führerovi přičarovalo další vrásky na jeho po většinu dne zasmušilém čele. Při pohledu do mapy, s vědomím, kolik dní jim ještě zbývá, bylo jasné, že do cíle tímto tempem dojdou mnohem dříve než za původně předpokládaných sedm dní. Spoléhat na počasí, že na ně sešle další bouřky a ukotví je do stanů, by bylo ošidné. Asi bude potřeba vymyslet náhradní plán.

ráno sice chladné, ale obloha vymetená

Nejprve ale bylo nutné vyřešit mizející zásoby pitné vody. Došli k rozcestí, kde se cesty dělily do všech světových stran a kdesi v dáli byla slyšet zurčící voda. Tedy zas tak daleko to nebylo, určitě né víc jak kilometr mírného klesání, přesto bylo zbytečné, aby tam šla celá skupinka. Z řad dobrovolníků byli vybráni Humpy, Poula, Lukáš a Tom. Králík s Mošákem a Foomem mezitím měli dost času vymyslet nějakou zkratku, která by přechod pohoří Capatini trochu protáhla. Nakonec jejich oko spočinulo na jezeru Petrimanu, ke kterému vedla značená odbočka přímo z hlavního hřebene, a které se nacházelo zhruba ve výšce 1.200 metrů nad mořem. Sestup k jezeru, a následný výstup zpátky na hřeben, o nějakých 800 výškových metrů by měl skupinu trochu přibrzdit.
Během stoupání ze sedla Funicelul si Králík vybral jednu ze svých slabších navigátorských chvilek a pokračoval stále mírně vlevo vzdalujíc se od hlavního hřebenu. Naštěstí si svoji chybu uvědomil již po necelém kilometru, takže terčem vtipných poznámek se stal jen na chvíli. Alespoň si připomenul, že musí zůstat stále ve střehu.

U rozcestníku s krátkou odbočkou na vrchol Vf. Nedeia (2.130m) shodili krosny ze zad a vydali se nalehko dobýt tento nijak významný vrchol. Již ze zdola byly k vidění mohyly z navršených kamenů, což byl asi důvod, proč si toto místo vybral Tom pro svou symbolickou rozlučku se svobodou. 14 dní po návratu ho čekala svatba a tak navršil svojí vlastní mohylu a vypustil nafouknutý kondom. Záměr asi byl, že se kondomu chopí vítr a odnese ho kamsi v dály. Bohužel né všechno může vypadat jako scéna z romantického filmu. Vítr se kondomu nechopil a ten prasknul o první kámen, na který narazil. I v tom lze ale spatřit symboliku manželství, kdy do něj někteří muži i ženy vstupují plni nadějí a očekávání, ty ale splasknou při prvním nárazu na kámen.

symbolické loučení se svobodou, avšak symbolika tohoto činu je nám do dnešních dní neznámá

Cesta dál ubíhala poměrně svižně. Mraky se sice po obloze pěkně honily, ale většinou bylo slunečno a velmi teplo. Z hřebene klesli o nějakých 300 výškových metrů do sedla Curmatura Oltetului (1.615m). Kolem slabého pramínku bylo zaparkovanáno několik aut, jejichž posádky se sem asi vydaly z části na sběr borůvek a z části na rodinný výlet. Před nimi se zvedal do výše masiv hory Micaia (2.170m). Ačkoliv právě tam vedla hřebenová cesta, pokračovali v avizovaném sestupu k jezeru. Ten nebyl nijak náročný, cesta se stáčela v mnoha serpentinách, tak aby byly po ní schopny vyjet i obyčejné auta bez náhonu na všechna čtyři kola. Ke konci už byl sestup přeci jen trochu únavný.

cíl dne, jezero Petrimanu

Na křižovatce zkusili svoje štěstí a dali se vpravo. Brzy přišli k několika chatám, kde u jedné z nich bylo dokonce něco, co by se dalo nazvat tábořištěm. Z domu vylezla v ústrety paní, které jedno oko zdobil pěkně vyvedený monokl. Na dotaz možnosti noclehu jim byla sdělena částka 20 lei za osobu. 120 Kč se nikomu za nocleh na nějakém ošklivém dvorku platit nechtělo, takže se na patě otočili a vydali se zpět. Obešli jezero a na druhé straně, téměř na úrovni navštívené chaty, našli krásný rovný plácek přímo u jezera. Všudy přítomné odpadky je už ani nerozhodily. Zvykli si, že Rumuni tohle zkrátka nějak neřeší.
Na rozdíl od stinného protějšího břehu, bylo tábořiště krásně zalito sluncem, takže jakmile postavili stany, rozhodli se otestovat teplotu průzračné jezerní vody. Překvapivě to nebyla žádná ledárna, takže tam brzy všichni naskákali, jak je Bůh stvořil a po třech dnech si dopřáli trochu té hygieny.

S neomezenými zásobami pitné vody a za pěkného počasí zbývalo do setmění ještě spoustu času na přípravu vydatné večeře, uvaření čaje a vyprání prádla tam, kde už ani merino vlákno nezabránilo prostupování tělesného odéru. Co se týče přípravy jídla, každý člen výpravy měl již za tu dobu své osvědčené favority. Foom netoužil zbytečně plýtval časem a tak zainvestoval do instantního Travellunch a na každý večer měl dehydrované jídlo skvělé chuti a velmi snadné na přípravu. Naproti tomu gastrosexuál Králík se nerad omezoval ani v rámci horských expedic a tak například dnes vařil couscous s parmazánem, italskou šunkou a olivami. Nechyběly samozřejmě ani obligátní čínské polívky a nepřekonatelná brkaše, která při porovnání poměrů cena/váha/zasytitelnost nemá absolutně žádnou konkurenci.

večerní siesta u jezera

Po večeři Mošák s Humpym sváděli další z mnoha epických bitev na šachovnici a Tom s Poulou se snažili ze všech sil rozdělat z polosuchého dřeva pořádný oheň. Führer, přestože poctivě celý den doplňoval tekutiny, stále trpěl pulzujícími bolestmi hlavy. V jak zoufalé situaci se nacházel, dobře dokládá jeho žádost na Mošáka o prášky proti bolesti. On, který zásadně žádné pilulky nepolyká. Před tím než je tma a chlad zahnaly do spacáků, ještě stihli zaregistrovat rodinku, která si rozbyla tábořiště v jejich sousedství a dva týpky na člunu, kteří se vydali na ryby a chlad zaháněli stálým přísunem alkoholických nápojů.


Krásné a sluncem zalité ráno je pomalu tahalo ven ze spacáků. Jeden však uvítal sluneční paprsky víc než ostatní. Führer v noci totálně propotil svůj spacák v nějakém záchvatu nemoci snažící se ho zlomit. Raději proto hned vyhledal Mošáka a posnídal jeden ze silných prášků proti bolesti hlavy. Ostatní naštěstí nějakými zásadními zdravotními problémy netrpěli a tak v poklidném tempu začala příprava snídaní a sušení stanů. Mošák si ještě dopřál osvěžující ranní koupel, nicméně byl jediný, který k tomuto činu našel odvahu.

na ošklivá rána si zatím opravdu stěžovat nemohli

Družina se rozhodla nevracet se stejnou cestou vzhůru do sedla, namísto toho budou pokračovat kolem toku říčky Latorita. Kolem deváté se vydali na pochod a zakrátko došli k přehradní hrázy. Ta tvořila druhé jezero, Galbenu, ale zároveň nevypadala zrovna dvakrát funkčně. Masivní betonová stavba ale nejspíš bude nějakou chvíli sloužit svému účelu. Na hrázy se také nečekaně rozdělili. Lukáš s Poulou pokračovali po původní cestě na pravém břehu říčky Latorita a zbytek se vydal prozkoumat cestičku vedoucí po druhém břehu. Potkali se tedy až na druhém konci jezera, to už ale měli za sebou někteří koupačku i v tomto jezeře. Nutno podotknout, že teplota vody jezera Galbenu byla o několik Celsiových stupňů nižší. Jak trefně poznamenal Mošák:" Už mi to kroutí nohy".

Krátce poté, co pokračovali opět pospolu, potkali u cesty kouzelného dědečka. Kouzelného proto, že, ač Rumun, uměl docela dobře anglicky a navíc byl tak ochotný, že jim poradil kudy dál. Věc se totiž měla tak, že u tohoto jezera veškerá značená i neznačená cesta skončila a dál už to bylo jen na jejich orientaci v terénu. A podle tohoto pohádkového dědečka měli vyjít u silnice, kde bude plates and magazines. Sice nevěděli, co přesně si pod tímto pojmem mají představit, ale zavánělo to jídlem a chlastem, takže to rozhodně stálo za zkoušku.
Netrvalo to ale ani pět minut chůze a už si nebyli jistí, jestli pokračovat dál kolem jednoho z mnoha přítoků, nebo potok překročit a zamířit víc vpravo. Zkraje celkem banální rozhodnutí, které ale posléze mohlo vést k tomu, že se objeví ve zcela jiném údolí než původně zamýšleli. Nakonec tedy pokračovali dál, ikdyž Führer si nebyl úplně jist, že je to správné rozhodnutí. Klid mu ale dodával fakt, že značená trasa je kdesi vlevo v kopcích a vpravo je zase silnice protínající toto pohoří, takže možnost se totálně ztratit je prakticky vyloučená.

správný velitel má vždy přehled

Cesta ale poměrně brzy a nečekaně skončila u velkého ohniště a nevypadalo to, že by měla někudy pokračovat dál. Nikdo se ale nechtěl vracet zpátky a nakonec to byl Foom, který našel lehký náznak cesty vedoucí hustým lesem mezi popadanými stromy. To bylo ale jen na začátku. Pak už to byla obstojná pěšinka, po které jeden za druhým procházeli podél toku horské říčky. Terén to byl samozřejmě značně členitý. Přes kameny a kořeny, nahorů, dolů. Jednu chvíli vede cesta tak prudce nad koryto říčky, až se zdálo, že jí nadobro opustí a vystoupá na okolní kopce. Následné prudké klesání ale udělalo všem případným dohadům rázný konec.

křišťálově čistá voda nevyžadovala žádnou další desinfekci, ale malá tabletka Katadynu tomu taky neuškodí

Po návratu k říčce si udělali malou polední pauzu. Podávalo se sušené maso, oříšky a sušenky. Někteří nabrali čerstvou vodu přímo z říčky a pro jistotu hodili do vaku jednu pilulku dezinfekce Katadyn. Přeci jen nikdo nestojí o zažívací problémy. Určit jestli jdou ještě stále po cestičce, nebo už se jedná definitivně o volný pohyb v terénu bylo stále těžší. Všemu ale udělala přítrž stromy porostlá skála, na kterou bylo nutno vylézt. Dál už zkrátka žádná cesta nevedla. Chvilku se ještě kochají u vodopádu padajícího po skále dolů, odkud před chvilkou vylezli.

v pravdě až mystické místo donutilo nejednoho k zamyšlení

Razit si cestu hustě zarostlým lesem, kde není žádná cestička, natož pak značka ukazující správný směr, může být pro vedoucího buď psychicky náročné, nebo naopak značně uvolňující. Führer si vybral druhou možnost a tak si užíval situace, kdy nemusel dávat pozor, jestli náhodou neodbočil špatně, nebo že již dlouho neviděl nějakou značku. Takhle bylo jen zapotřebí najít v terénu alespoň trochu schůdnou "cestu", po které by mohli dál sledovat koryto říčky. Lesem se probíjeli asi hodinu, když už počáteční nadšení vyprchalo a Králík se proto rozhodl dál nesledovat říčku, ale namířil si to kolmo proti svahu, tam kde přes hustý porost tušil konec tohoto Řáholce. A vskutku, stačilo trocha toho stoupání, pak se jen prodrat přes nízké jehličnany ohraničující konec lesa a najednou se ocitli na pastvině obklopeni stádem krav a koní. Těžko říct, kdo byl víc překvapen, jestli skot nebo oni. Přestože jen lehce tušili, kde se asi zrovna nachází, byli rádi, že jsou konečně z lesa venku a vidí dál než jen na dalších 10 metrů.

čistej freeride

Je lehce po čtvrté odpolední, a přestože se dnes žádné lámání rekordů v podobě nastoupaných metrů nebo nachozených kilometrů nekonalo, nikomu není proti srsti, když se začíná hledat tábořiště.  Lukášovi s Ráďou se daří nalézt pěkný rovný plácek, navíc z jedné strany krytý několika keři. V okolí pár desítek metrů od tábořiště je několik pramínků pitné vody, což jen umocňuje ochotu se nikam dál neplahočit.
Jen co stačili postavit stany, se na horizontu objevili dva hlídací psi, jasné to znamení, že salaš, ke které očividně patřili i krávy a koně, bude nedaleko. Na zdvořilostní návštěvu se ale nikomu zajít nechtělo. Místo toho se ve sluncem zalitém odpoledni vydali do svahu na sběr borůvek. Bylo jich tam opravdu požehnaně a tak netrvalo dlouho a jejich ešusy byly plné po okraj. Mošák s Humpym ještě stačili vytáhnout šachovnici a rozdali si to v další bitvě mozkových závitů. Tentokrát, tuším, vyhrál Humpy, ale jinak to bylo celkem vyrovnané.

Pak však už zasyčely uzávěry plynových kartuší, což mohlo znamenat jediné. Nastal čas přípravy večeře. Opět měli štěstí na dostatek pitné vody, takže mohli bez obav vybírat z lehce se tenčících zásob instantního jídla. Králík s Mošákem pak pro ostatní připravili hříbky, které našli cestou lesem. Do dokonalé smaženice chyběly jen vajíčka, ale i tak to bylo příjemné zpestření jejich jídelníčku.

příprava smaženice a pouze jeden z mnoha ešusů plných borůvek

S klesajícím sluncem za okolní vrchy, začala klesat i teplota vzduchu. Naštěstí se nacházeli mimo jakékoliv turistické trasy a uschlých pokroucených dřevin bylo kolem jejich tábořiště dostatek. Sběr dřeva si vzali na starost Mlaďoši, tj. Tom s Humpym, a za pomoci Králíkova ekologického podpalováku zvaného Hefaistos brzy hořel kousek od jejich tábořiště pěkný ohýnek. Mezitím se na obloze začaly objevovat první hvězdy, a když ještě donesl Lukáš Jägermeistra, bylo zaděláno na krásný romantický večer.

reklama na Marlboro?

Je až k nevíře, jak za ty tři roky poklesla morálka. Pamatuji si, jako by to bylo dnes, kdy Králík každý den o šesté ranní budil ostatní a sotva odbila sedmá, už byli téměř všichni sbalení a připravení vyrazit. A teď? Každej si vstává, jak se mu hodí. Žádnej ranní kalup. Ba co víc, nikomu ani nepřijde divný, že vycházejí až v těžko uvěřitelných deset hodin. Opravdu se stává člověk s přibývajícím věkem víc a víc pohodlnější? Na druhou stranu, těžko se jim divit, když je po ránu přivítala absolutně vymetená obloha a po nočním chladu ani památky.

Mírným stoupáním traverzovali borůvkový svah až na samý konec údolí v marné snaze najít obývanou salaš, kde by mohli pořídit trochu čerstvého sýra. Našli akorát malý přístřešek postavený z volně poskládaných kamenů. Alespoň že odsud vedl jakýsi náznak cesty, po které vystoupali k vrcholu Vf. Papusa (2.136m). O tom ale zatím ještě neměli ani ponětí. Jasně, bylo jim divný, že se pod nimi nachází nějaká vesnička, když podle mapy by tam žádná být neměla. V tu chvíli jim bylo mnohem přednější, že se po dvou dnech ocitli na signálu, takže se ve velkém posílaly sms netrpělivým manželkám a přítelkyním.

největší drsoň expedice zarputile odmítá ozvat se svým blízkým

Víc hlav, víc ví, říká se. Ale také se říká, že co člověk, to názor. Když se vrátili od esemesek zpět k určení jejich nynější polohy, na Králíka už toho dohadování začínalo být trochu moc. Pořád měl ty svoje návaly bolesti hlavy, které ani přes Mošákovy ultrasilné prášky nepolevovaly. Zcela rezignoval na svoji funkci hlavního Führera, nechal je diskutovat nad mapou a čekal, kterým směrem se vydají dál. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od předešlých dní, už měli k dispozici mapu, která opravdu vypadala jako mapa, navíc pouze 7 let starou, a pod nimi byla silnice rozdělující pohoří Capatiny a Paring, nemělo by zase být tak těžké zjistit, kde se právě nacházejí. Konečně jim došlo, že chybu udělali hned na samém začátku chvíli po té, co se rozloučili s kouzelným dědečkem. Pak už bylo snadné zjistit, že nocovali v úplně jiném údolí, a nyní stačí sledovat červenou značku, ale v opačném směru, než měli v úmyslu.

kdo z koho...

Jen co kolem nich prohnal pastevec svoje minimálně stohlavé ovčí stádo, museli rychle šáhnout do svých batožin a vytáhnout nějaké nepromokavé věci. Po ranním slunečném počasí ani památky, obloze nyní vládly těžké, vodou nasáklé mraky, které tu a tam začaly prosakovat. Dorazili k silnici DN67C zvané také Transalpina. Ta byla postavena králem Carolem II. Místní jí proto říkají Královská cesta. Očividně byla nedávno rekonstruována a krásný asflalt spolu s nespočtem serpentin musel být sen pro každého motorkáře. Asi je i oblíbeným výletním místem pro mnoho místních, protože provoz byl docela silný. Naštěstí jejich cesta vedla povětšinou mimo hlavní silnici a po krátkém stoupání přišli k nejvyššímu bodu Královské cesty, průsmyku Urdele ve výšce 2.145m.

Tady konečně rozklíčovali, co myslel kouzelný dědeček pojmem plates and magazines. Několik stánků se suvenýry a malé občerstvení je donutily na chvilku se zastavit. Počasí ale nepřálo nějaké dlouhé přestávce. Jen tak tak že Poula stihl koupit od místních maníků půl litru jejich domácí pálenky za 15 lei (90 Kč) a pokračuje se dál.

Vrchol hory Vf. Iezer (2.157m) byl přímo před nimi. Naneštěstí se muselo nejdřív sejít do malého údolíčka, takže následný výšlap už nebyl zas taková hračka, jak se původně zdálo. Počasí je teď značně proměnlivé, chvíli svítí sluníčko, chvíli to vypadá na déšť. Jen vítr fouká nepřetržitě. Jelikož se už přiblížila čtvrtá odpolední a při pohledu do mapy je jasné, že by je čekala klasická hřebenovka s jistě omezenými možnostmi na stanování, klesají od značené cesty a snaží se najít nějaký pěkný plácek. Tady bych se na moment zastavil a zdůraznil ono slovo pěkný. To co se totiž během následujících chvil odehrálo, se dá popsat jen jako soutěž o co nejstupidnější místo pro postavení stanu. Odstartovala to posádka Lukáš, Foom a Mošák, která svůj stan umístila na samý okraj plošiny. Ovšem s nádherným výhledem přímo ze stanu. To se jim musí nechat. Králík dlouho nevydržel jejich holedbání a přemluvil Poulu, aby i oni přesunuli svůj stan blíž k okraji. Nu a přece nezůstanou Mlaďoši někde vzadu, kde jsou sice za větrem, ale při stanování jde přece hlavně o ty výhledy do kraje, ne? Neodcházejte od obrazovek, tento příběh má ještě pokračování...

Králík s Tomem se pak vypravili podél svahu někam do míst, kde by se mohla nalézat vytoužená salaš, ale ačkoliv došli až k jezeru, úspěšní nebyli. Cestou zpátky alespoň našli slušný pramen, necelých pět minut chůze od tábořiště. Né že by v okolí tábořiště nebylo vody dost, ale často protékala pod velkými kameny, takže bylo nemožné se k ní dostat.
Počasí bylo tento den velmi aprílové. Odpolední déšť vystřídal krásný romantický večer zalitý zapadajícím sluncem. Bylo tak dost času připravit si dobrou večeři, poležet na karimatkách a kochat se výhledem do okolní krajiny, nebo dopsat chybějící zážitky do deníku. Na oslavu Poulových narozenin se načla místní pálenka a protože všem už po prvním panáku lezla krkem a včera nasbírané borůvky taky už nikdo nechtěl jíst, napadlo je spojit tyto dvě ingredience do zcela nového drinku a světe div se: bylo to skvělé a rázem mizela jak pálenka tak borůvky.

Do této idylky si dovolil místní pastevec přivést svoje dvouset hlavé ovčí stádo. Ba co víc, měl tu drzost, že se s nimi začal vybavovat celkem slušnou angličtinou (v porovnání s ostatními pastevci, které zatím v Rumunsku potkali). Bohužel pro Floriána (tedy to nebylo jeho jméno, ale znělo rozhodně podobně) mládenci nejevili velký zájem o nějakou družbu a pohled do hlubin pastevcovi duše. I tak se snažil ze všech sil udržet konverzaci při životě, ale tenhle úkol byl nad jeho síly. Posbíral si tedy svých pár set mečících švestek a za chvíli už po něm nebylo ani vidu. Konečně měli zase klid na usrkávání místní pálenky s borůvkovou příchutí. 

Ač chladno, panovalo tak pěkné počasí, že to svádělo k odvážným činům. Do této kategorie jistě patřil i Tomíkův nápad strávit noc pod širákem. Naproti tomu Lukáš měl jiné mínění. Těžko říct, jestli to byl žert, u něj to člověk nikdy nemůže tvrdit s jistotou, ale jeho přání naopak bylo, že když už je člověk v horách, tak by mělo bejt hnusně. Asi za to mohla skutečnost, že ještě neměl možnost pořádně prověřit svojí novou, neskutečně drahou nepromokavou bundu a ostatní ledovcové vybavení. Já si naopak myslím, že jisté věci by si v horách člověk neměl ani myslet, natož je říkat nahlas.

Florián odvádí svoje stádo někam, kde bude v bezpečí před rozmary počasí

Poklidný spánek narušily první poryvy větru. Zatím nešlo o nic zásadního, až na jednu drobnost. Vítr se nenesl údolím vzhůru na hřeben, jak se při stavění stanů domnívali, naopak. Hnal se přes hřeben dolů do údolí. S touto variantou nikdo nepočítal, ale jak už jsem psal, zatím nešlo o nic zásadního, na co by nebyly stany stavěný. Pak se však poryvy větru doopravdy zakously do stanů a to už vzbudilo i Poulu a soudě podle zvuků z venčí, i Mlaďoši se probrali ze spánku. Než se stačili poradit, jak s nastalou situací naložit, vítr jako mávnutím kouzelného proutku ustal. Této pauzy se rozhodli okamžitě využít, protože po směru větru zuřila pěkná bouřka a nikdo ani na chvilku nepochyboval, že tu bude co nevidět. Králík s Poulou tedy v rychlosti přestavěli stan, aby měl víc šancí vzdorovat poryvům větru. Zatěsnili větrací otvory, aby déšť nemohl pronikat dovnitř jako první noc. Mlaďoši opět vytasili ručníky na boj s vodou ve stanu, jen osazenstvo Foomova stanu bylo v klidu. Konečně počasí, kdy mohli naplno využít všech výhod 4,5kg těžkého stanu.
Bouřka to byla darebná. Noční oblohu rozsvěcovaly blesky doprovázené akustickými bratříčky hromy. Na plachty stanů bez ustání bubnovaly přívaly deště, ale alespoň nefoukal tolik obávaný vítr. Se svítáním bouřka začala slábnout, bohužel se ale vrátil vítr. Lepší slovo by asi bylo vichr.
Jestli se v noci stany prohýbaly pod nápory větru, teď se při poryvech větru tyče doslova dostávaly na samou hranici svých možností. Králík s Poulu museli ze svých krosen vytvořit v předsíňce jakýsi větrolam, který alespoň částečně eliminoval silný vichr. Mlaďoši, jejichž stan místy dostával úplně jiný tvar, než výrobce deklaroval, museli použít trekové hůlky, aby udrželi stan alespoň trochu při sobě. I Foom s Mošákem a Pepinem začali pociťovat lehké obavy, což jen dokazuje, jak silný vichr v horách zuřil.

počasí nepočasí jíst se prostě musí

Šedivé větrné ráno s občasnými dešťovými přeháňkami pokračovalo. Pokud se už někdo odvážil vařit teplou snídani, bylo to zásadně ve stanu. Zároveň se tu ale nikomu nechtělo trčet celý den, takže při jedné deštivé přestávce, rychle sbalili mokré stany a vrátili se zpět na hřebenovou cestu. Obešli masiv hory Vf. Mohoru (2.337m), přešli přes dvě sedla a tím třetím Hornul Lacurilor schází za stálého deště k jezerům L. Vida a L.Calcescu ve výšce 1.934 metrů nad mořem.

Přestože je pouze po jedné hodině, chuťjít dál není. Je teprve čtvrtek, vlak odjíždí až za dva dny a do cíle už toho moc nezbývá. Navíc je šance, že zítra bude zase opět krásné počasí, tak proč se zbytečně trmácet v dešti. Po neklidné noci a v teple jejich spacáků téměř okamžitě usínají a probouzejí se až za další tři hodiny. Z údolí se mezitím přihnal vodou nasáklý mrak, který přikryl okolní krajinu do neprostupné mlhy. Není vidět skoro ani na další stan. Vaří se tedy večeře a jelikož se pochopitelně nikomu nechce spát, až do jedenácté večerní se hrajou šachy, karty, případně se dopisuje deník.

foceno v 17:18

foceno v 17:40

V předposlední den letošní expedice do rumunských hor se probouzejí do zamlženého a sychravého rána. Na mysl tak chtě nechtě vyvstávají vzpomínky na jezero Tisíce dešťů z předešlé expedice. I tam byli uvězněni v nízké okluzní frontě. Jezero Calcescu je proto přejmenováno na jezero Vodníka Kebuleho.
Dnes už ale nemají na výběr. Musejí se přiblížit ke stanici lanovky, ať se jim to líbí nebo ne. Už druhý den po sobě tak balí úplně mokré stany a někdy po desáté dopolední vyrážejí dál. Ještě předtím se však potkávají se skupinkou místních turistů, kteří očividně vyšli jen na jednodenní trek. Ženská část této čtyřčlenné skupiny je doslova unešena z Mošákova outfitu. Nechtěl vystavit svoje jediné kraťasy dešti, takže už od rána jde ve velmi sexy podvlíkačkách.

Nechce se jim vracet stejnou cestou, kterou k jezerům přišli a proto se dávají po, alespoň na mapě, značené cestičce vedoucí kolem jezera Zanoaga Mare. Zpět na hlavní hřeben pohoří Paring. V reálu veškeré značení chybí, ale cestička je poměrně slušně vyšlapaná a směr neztrácejí ani v kamenných polích, kde to ale každou chvilku hrozí výronem kotníku. V takovémto terénu samozřejmě hlavně ultralighti s jejich směšnými běžeckými botami musejí dávat extra pozor při každém kroku.

Jezero Zanoaga Mare míjejí, aniž by ho vůbec v husté mlze viděli a počínají stoupat na hlavní hřeben. V sedle Saua Piatra Taiata (2.225m) se opět napojují na hlavní hřebenovou cestu. Cesta osciluje mezi vrcholky a sedly pohoří Paring. Ke konci turnusu už přeci jen není tolik sil jako na začátku. Ale alespoň že již neprší a sluničko si občas dokonce prorazí cestu těžkými mraky. Při stoupání na druhou nejvyšší horu Rumunska a nejvyšší horu pohoří Paring, Parangul Mare 2.519m, dokonce převládá slunečné počasí.

Postupně se otevírají skutečně dechberoucí výhledy do okolních údolí. Cesta už tolik nepřipomíná horskou dráhu a po zdolání vrcholku Vf. Carja 2.405m pomalu ukrajují výškové metry. Zároveň začínají zlehka pokukovat po místě pro poslední přespání. Však už je taky hodně po páté odpolední, touhle dobou měli většinou už stany postavené. Na hřebeni ale není rovného plácku, takže přicházejí až nad osadu Statiunea Parang a mezi koňskými koblížky se snaží najít kousek místa pro stan.

S oblastí pod vrcholem Parangul Mic 2.073m má zřejmě rumunská vláda velkolepé plány. Od osady až k vrcholu hyzdí krajinu vybagrovaný široký pruh zeminy, neklamné to znamení budoucí sjezdové tratě. Se zapadajícím sluncem se Králík s Tomem vypravili do osady, pokusit se najít zdroj pitné vody. Ten po jednom doptání skutečně nalezli. Nabrali zásoby čerstvé vody i pro ostatní a s malou zastávkou v jediné fungující hospodě vyrazili zpět. Spolu s vodou jejich batožiny obsahovaly i sedm plechovek místního piva. Sedm posledních plechovek, které v hospodě měli. Do tábořiště dorazili téměř za tmy. Po rychlé večeři se všichni sešli na vyhlídce na osvětlené město Petrosani, kde s plechovkou piva rozjímali nad uplynulými zážitky, dokud je chlad nezahnal do teple jejich spacáků.

Z vyhřátých spacáků se vstříc sychravému ránu nikomu moc nechce. Poslední vaření snídaně, poslední balení mokrých stanů. Stačilo však sejít pár desítek výškových metrů a rázem se ocitají v sluncem zalitém dopoledni. Nálada rapidně stoupá a buďme upřímní, velkou měrou k tomu přispěly dvě rundy piv v hospodě kousek od horní stanice lanovky. Mám takové neblahé tušení, že tento old-schoolový skvost nepřežije modernizaci tohoto malého lyžarského rezortu, proto bylo naprostou povinností zakoupit jízdenku a za 10 lei se klesnout od celých 700 metrů.

Zábavnější část cesty do Petrosani tedy mají úspěšně za sebou. Bohužel ještě netuší, že je čeká 8 km přesun po silnici. Zkraje jsou to ještě samé srandičky, ale pak se tvrdý povrch a polední vedro začnou zakousávat do jejich po sedm dní namáhaných těl. Nohy pálí a na tričkách se rýsují první solné mapičky. Alespoň že cesta vede pořád mírně z kopce a v samotném Petrosani netrvá dlouho a najednou se ocitají v samotném centru tohoto hornického města. Jejich kroky neomylně směřují k první otevřené hospodě se zahrádkou. Po dvou hodinovém pochodu mají v první objednávce naprosto jasno: sedm piv a prosíme pronto. Po slastných doušcích vychlazeného piva Ursus, kdy jsou opět schopni logického uvažování, projíždějí jídelní lístek. Mošák, Foom, Lucky a Tom vybírají v rumunsky psaném jídelním lístku snadno identifikovatelné jídlo: vepřové maso s hranolkama. Druhá řada se nechala zblbnout Králíkem, který šel do rizika a zvolil něco, co se jmenovalo Afumat. Z tohoto názvu se vyklubalo uzené maso s fazolemi. Nebylo to vůbec špatné, ale ty fazole by se jim mohly při dlouhé cestě vlakem ještě darebně vymstít.

Když utišili základní lidské pudy, nebo alespoň některé z nich, rozdělili se na dvě party a vyrazili na nákupy. Na hlavní třídě nebylo kromě krámků s oblečením o co stát, ale nedaleko se nacházel supermarket Carrefour a tam už šlo pustit peněžence trochu žilou. Nejvíc samozřejmě utratil gastrosexuál Králík, který kromě zásob do vlaku nakupoval domů ještě víno, sýry a koření.

drsný horalové narazili na město

Poslední kroky letošní rumunské výpravy je zavedly na vlakové nádraží, které už také pamatovalo lepší časy. Tady se potkali se třemi Čechy, které je poprosili o vyfocení na promenádě. Dvě holky a kluk s ohromnými krosnami a těžkými botami. Samozřejmě že na ně přišla řeč, a když jim prozradili počáteční váhu, mnohé rozbolely záda jen při té představě. Hlavně ty holky se musely v horách darebně nadřít. 25 kilo netáhli na zádech ani členové Heavyweight teamu a tak jim Humpi raději ani váhu svého baťůžku neřikal, i tak proti nim působil jak jednodenní turista, kterého náhodou potkali cestou.

Ve vlaku, který přijel nečekaně včas, si našli svoje dvě rezervované kupíčka. V rámci úspor se rozhodli na zpáteční cestě neinvestovat do lůžek. Cestu hodlali přežít v sedě a těla i mysl dostatečně otupit alkoholem.
A protože cesta bude dlouhá, nejlepší bude začít ihned. Kupíčkama šustí igelitové tašky a vytahují se sýry,
uzeniny a slanné pokušení. Celé se to zapíjejí pivem a vínem. Zkrátka je třeba nabrat zpátky svalovou hmotu, o kterou během sedmi denního putování přišli.

První pozdvižení vzbuzuje kolonie čápů, kterou projíždějící vlak vyplašil. Z legrace počítají: první, druhý, šestý, patnáctý, dvacátý šestý...Bylo jich téměř čtyřicet. To už se ale všichni namačkali do jednoho kupé. Nálada s decilitry vypitého alkoholu graduje. Jelikož do dalšího přestupu zbývají dlouhé tři hodiny, kdosi přichází s nápadem zahrát si hru z filmu Jedna ruka netleská. Každý si tedy volí druh zvířete, namátkou je tam: prase, puštík, tetřev, koza a tak dále, a jde se na věc. Z filmu mi nikdy nebylo jasné, jak se takovou hrou může někdo zabavit. Až když jsem na vlastní oči viděl sedm připitejch debilů, jak na celej vlak řvou názvy zvířat, a když někdo poplete posloupnost, propuknou v ohlušující řev, pochopil jsem. Bylo to asi hodně nakažlivý, protože se k nim přidaly i ty dvě Češky, co seděly na opačné straně vagónu.
Vychechtaný jak lečo vysedají kolem desáté večerní na přestupní stanici. Po zjištění, že návazný spoj má 90 minut zpoždění, utrácejí poslední rumunské peníze za chlazené plechovky piva a přesouvají se do místní nádražky. Těžce vybudovanou náladu nelze přeci nechat vyšumět do ztracena.

Ve zpožděném vlaku nacházejí kromě svých dvou kupé také staré známé z cesty do Rumunska: Frenkýho, Krípu a celou jejich bandu. Všem je tedy ihned jasné, že tahle párty se ještě o nějakou tu hodinku protáhne. Naštěstí vagón je skoro prázdný, takže odpadlivší si můžu najít volné kupé a dopřát si trochu spánku.

Během nočního putování maďarskou nekonečnou rovinou stačil vlak nabrat tří hodinové manko. Dost na to, aby jim ujel vlak z Keleti. Společně s Frenkým a Krípou zkoušejí nějaké náhradní řešení. Králík to emočně dost špatně snáší a dokonce odmítá zaplatit půl eura za použití veřejných záchodků. K velkému rozčarování hajzl dědka odchází bez placení. Nakonec nasedají na rychlík směřující do Polska. Musí doufat, že nebude mít ani minutu zpoždění, protože na přestupu v Břeclavi mají pouho pouhé dvě minuty. Nakonec to dobře dopadlo a zbývala jen několika hodinová pruda než vystoupili na Hlavním nádraží v Praze a rozešli se do svých domovů.