Island

17.6. - 2.7.2014

O tom, kam letos pojedeme, se rozhodlo už loni na podzim, kdy se objevila zajímavá cena letenek na Island s odletem z Prahy. A tak v polovině června, kdy mnozí prohledávali skříně, kam že to vlastně uklidili ty plavky a kraťasy, my vytahovali čepice, rukavice a nepromokavé bundy.
Tentokrát jsem dostal itinerář na starosti já. Pojal jsem to opravdu zodpovědně. K Vánocům jsem si nechal koupit průvodce (Lonely Planet byl novější) načetl prvních pár dní a zbytek nechal náhodě. Měl jsem totiž neprůstřelné alibi. Protože jaké dvě věci se většinou lidem vybaví, když se řekne Island? Krásná příroda a hnusné počasí. No a plánujte něco měsíce dopředu, když ani nevíte, jak tam vlastně bude...




Den 1.
Praha - Vídeň - Reykjavík

Odlétáme z letiště Václava Havla vrtulovým letadlem do Vídně. Sentiment se mnou cloumá. Když jsem takhle letěl naposled, odlítali jsme před osmi lety na Srí Lanku. Moje první dovolená, kdy jsme měli koupenou jen letenku a hrubý itinerář, co chceme všechno vidět. Od té doby už jinak necestuju.
Ani nevím, jestli pořád existuje restaurace u Turka, kde jsme tehdá po příletu do Vídně snídali, ale stejně bych jí asi nenašel. Místo toho jsme si zabrali takové pohodlné zkosené sedačky, kde by šlo i krásně spát. Né že by se nám chtělo a né že by to šlo, když vůkol samý přechytralý Slovák. Při koupi letenek jsme měli na výběr mezi hodinovým nebo čtyř hodinovým přestupem. Raději jsme zvolili ten delší, aby stihly přestoupit i naše krosny. Spát jsme totiž hodlali výlučně ve stanu a to jde dost těžko provést, pokud jste na Islandu a krosna se stanem ve Vídni, Frankfurtu, či Abú Dabí.

Z Vídně odlétáme novým typem Airbusu. Touto cestou bych chtěl vzdát holt všem leteckým inženýrům. Ač je to k nevíře, povedlo se jim udělat cestování letadlem zase o fous víc nepohodlným. A že laťka byla nasazena hodně vysoko. Sedačky se moc neliší od těch z pražské MHD, místa na nohy opět o něco míň. Navíc jsme vyfasovali trojsedačku před nouzovým východem = žádné okýnko. Už se těším až si ten irskej týpek z Ryanair nechá patentovat typ letadel, kde budou i místa na stání. Teprve pak to bude mít ty správný grády.
Jediné plus našeho sezení je, že k nám na trojsedačku už nikdo další nedorazil. Při roznášce jídla mě napadá takový malý trik. Klasická čecháčkovina. Letušákovi tvrdím, že kamarád si odskočil na záchod, ale že si taky dá to hovězí. Myslel jsem to spíš jako vtip, měl jsem za to, že mají přehled, ale borec mi to jídlo fakt vydal. Bohužel to bylo zase velké sousto pro Lucíka, před jejíž čistou duší by si nemohl být jistý ani Mirek Dušín. Celá rudá mě donutila to jídlo vrátit. Po té už se na mě letušák neusmíval.
V jednu ráno českého času vysedáme na mezinárodním letišti v Keflavíku. Dobrý je, že na Islandu je o dvě hodiny míň. Ještě lepší je, že i když je už jedenáct, není tma. To jsme sice tušili, ale stejně nás to dostalo. A úplně nejvíc nejlepší je, že nám dorazily obě krosny, protože bez stanu bychom museli přespat někde za šílený peníze v hostelu.

foceno po půlnoci: bez blesku, ISO 400

Autobus nás vysypal na BSÍ, což je takový terminál pro turistické autobusy. Jednu z mála věcí, který jsem si dopředu zjistil, byla adresa kempu. Od terminálu vzdálený zhruba 4 kilometry. Za pomoci vytištěné mapky z googlu jsme to dali na první dobrou. Kemp neměl žádnou vstupní bránu, takže jsme si postavili stan na značně podmáčené louce a v půl druhý ráno zalehli.

Den 2.
Reykjavik - Skaftafell

Necelé 4 hodinky spánku překvapivě docela pomohly. Chceme se hned přesunout a chytit první autobus do Skaftafellu. Proto ten ranní kvapík. Příjemným bonusem pak bylo, že se nám povedlo vypadnout bez placení a ušetřit tak 3000 ISK, což bylo pěkných 500 Kč. Vzhledem k tomu kolik stanů bylo kolem nás, si nemyslím, že by to chod kempu nějak závažně ohrozilo.

hlavně rychle vypadnout, než nás zkasírují

Na BSÍ jsme došli stejnou cestou a mohli si tak udělat alespoň malou představu o Reykjavíku. V noci za šera a rozlámaný z letadla to na kochačku moc nebylo. Navíc lehce pršelo. Teď obloha byla sice potažena šedými mraky, ale nepršelo, což nám ke štěstí bohatě stačilo. Na BSÍ jsme sice včas, ale nějak jsem špatně nastudoval jízdní řád, takže máme navíc hodinku do odjezdu. Nevadí, alespoň se můžeme trochu zkultůrnit na toaletách a posnídat a přerovnat krosny v odbavovací hale.
V deset tedy konečně vyjíždíme. Za jízdenku do 650 km vzdáleného Skaftafellu jsme každý zaplatili 11.000 ISK. Pro přepočet na Kč vždy dělíme šesti, takže necelé dva litry. Jako co si budeme povídat, zdá se nám to docela dost, ale je asi obecný předpoklad, že tady je prostě draze, takže to zas tak moc neřešíme. Navíc nám až během cesty dochází, že to vlastně není klasický linkový autobus. Tenhle autobus navíc bude po cestě stavět na nějakých zajímavých místech, kam bychom se asi jinak nepodívali. Auto si totiž půjčovat nehodláme, to by nás na těch 14 dní stálo dvakrát víc, než jsme zaplatili za letenky.

 

Náš je ten prostřední. Ten vlevo je určen pro jízdu na horských silnicích. Zvýšený podvozek pomáhá překonávat říční koryta.

Kolem celého ostrova vede hlavní silnice s příznačným názvem Ring road, na ukazatelích pak značená číslem 1. Dokončena v roce 1974 s celkovou délkou 1.332 km spojuje i nejvzdálenější místa na opačné straně ostrova. Většina z přírodních atrakcí leží v její blízkosti. Z drtivé většiny má již mít asfaltový povrch, ale že doprava na ní může být i tak zajímavá, nás přesvědčil průsmyk před městem Hveragerði.  Jaké počasí panuje v průsmyku upozorňují elektronické tabule již řadu kilometrů dopředu, takže asi tady mají často o zábavu postaráno. Z Reykjaviku jsme vyjížděli za relativně, na islandské poměry, příznivého počasí. Lehce pršelo a foukal mírný vítr. Postupně však celé krajina potemněla, do toho mlha, že nebylo vidět na 30 metrů dopředu. V tu chvíli jsem si říkal, jestli jsme raději neměli zvolit jinou, o něco příznivější destinaci.
První zastávku, spíš jen takovou odpočinkovou, jsme měli po sto kilometrech ve městě s 900 obyvateli Hvolsvöllur. Nejedná se o žádný překlep, opravdu jsem použil o osadě s 900 obyvateli slovo město, protože v islandském měřítku to opravdu město je. A protože ve městě je k dostání spousta fajnových věciček, tajně jsem doufal, že se mi podaří splnit úkol dne: koupit plynovou kartuši. Protože bez plynu by byl náš jídelníček značně omezen. Z toho mála, co jsem o Islandu načetl, jsem rovnou zamířil na benzínovou pumpu, protože tam prý jsou k dostání. A skutečně, zakoupena 230g kartuše za 1000 ISK. Hned jsem měl lepší náladu. A jelikož to ještě nevypadá na odjezd, podnikáme rychlý výpad do krámku Kjarval, ihned překřtěný na Kravál, a kupujeme fazole, tuňáka v plechu, salám, bagetu, sušenky a jablka dohromady za 1200ISK, tudíž dvě kilča na český. Není to tak hrozný, jak jsme se všude dočítali, ale samozřejmě levný kraj to není.

Seljalandsfoss

O chvíli později odbočujeme k vodopádu, který je vidět již od silnice. Pokud jste na Islandu už nějaký ten den, pravděpodobně jste takových a ještě mnohem hezčích vodopádů viděli už desítky a možná vás proto ani nenapadne stavět. Byla by to ale škoda, protože vodopád s krkolomným názvem Seljalandsfoss se nechá obejít po jeho zadní straně, což je docela fajn zážitek. Navíc, tohle byl náš úplně první islandský vodopád, čemuž logicky odpovídala míra nadšení. Kdybych na každý další vodopád spotřeboval tolik fotek, asi bych musel brzy shánět novou paměťovou kartu.

Další zastávka a zase vodopád. Nachází se opět kousek od hlavní silnice u vesničky Skógar a proto se logicky jmenuje Skógafoss. Nebo to je naopak, ale mám takový pocit, že to foss na konci bude značit vodopád. Nějak podezřele často se to opakuje. Každopádně, ač byl tento vodopád mnohem mohutnější a působivější, nás spíš zajímalo tábořiště, které se nacházelo v jeho blízkosti. To se za pár dní stane výchozím bodem pro náš trek do Duhových hor. Ačkoliv mírně pršelo, posekaná louka nebyla tolik podmáčená, jako jsme to zažili v Reykjaviku. Navíc tu byl přístřešek s malou kuchyňkou a WC, takže spokojenost. Jen žádný krámek s potravinami v okolí, takže bude nutné mít již všechno nakoupeno předem.

Skógafoss

Po hodině jízdy sjíždíme z hlavní silnice na silnici č. 215 a po několika kilometrech stavíme u černé pláže Reynisfjara. Oblázková černá pláž krásně kontrastuje s modrozelenými divokými vlnami Atlantického oceánu. Jasná obloha a sluneční paprsky to celé krásně podtrhují. Na druhém konci pláže je vidět skalní plošina a obrovská skalní brána Dyrhólaey, bohužel pro nás až moc daleko. Za vděk tak bereme neuvěřitelně velkými čedičovými sloupy, které připomínají kostelní varhany. Jen si musíme vyčekat chvilku, kdy se zrovna u nich nikdo nefotí. Okolní skaliska jsou plná jeskyní, které si za svůj domov vybrali mořští ptáci. Dokonce vidíme prvního papuchálka, ale frnkne hledat potravu dřív, než se nám ho podaří vyfotit.

Jen o pár kilometrů dál, vlastně jsme jen objeli jeden kopec, stavíme v městečku Vík í Mýrdal. S necelými 300 obyvatel jen o málo větší než Líšnice, kde mám chalupu. Přesto je to zásadní zastávka na Ring road, protože v okruhu 70 km nenajdete jiné místo, kde by byla pošta, obchod nebo benzínka. Máme zhruba hodinu na průzkum tohoto nejjižnějšího místa na Islandu.

Vík í Mýrdal

Naše kroky míří k dlouhé pláži, která by měla být jednou z nejhezčích na světě. To sice nemůžu potvrdit, celý svět jsem rozhodně neprocestoval, ale kontrast bílých zpěněných vln, černého písku a okolních sytě zelených kopců je vskutku dechberoucí. Zvlášť když pořád svítí sluníčko, což je další paradox, protože se právě nacházíme na nejdeštivějším místě na Islandu. Třikrát méně srážek spadne například v Reykjaviku, kde jsme během pár hodin zmokli hned dvakrát. Na Islandu bude očividně díky rozmarům počasí o zábavu postaráno.

Před odjezdem ještě spěcháme najít bankomat, kde chceme vybrat nějakou tu hotovost, i když jsme zatím mohli všude platit kartou. Nejspíš ale někdy přijde chvíle, kdy hotovost budeme muset použít.
Né že by byl autobus po odjezdu z Reykjaviku nějak extrémně zaplněn. Dokonce jsme každý měli svojí dvojsedačku. Postupně ale cestujících ubývalo a z Víku už v celém autobuse sedíme jen čtyři. Poslední dvě hodiny cesty jsou trochu monotónní. Silnice vede mezi lávovými a štěrkovými poli, které, dle mého názoru, vděčí za vznik erupci sopky Laki z jara roku 1783. Jednalo se jednu z nejhorších sopečných katastrof v dějinách lidstva. Podrobnosti jsem psát nebudu, je toho plnej internet, ale je to docela zajímavý čtení. Po projetí pár článků mi došlo, že moje zásoby jídla v domácí spižírně nejsou zdaleka dostatečné.
Přesně dle časového plánu autobusu, tj. ve čtyři hodiny odpoledne, zastavujeme před návštěvnickým centrem ve Skaftafellu. Vzhledem k 8 hodinám jízdy s několika přestávkami je to až neskutečné. Očividně to má řidič najetý. Za dvě noci v kempu platíme 5.600 ISK + 500 ISK za kartičku na 5 minutovou sprchu. Celkem nějakých 1000 Kč. A to jsem si myslel, že kemp v Sedmihorkách je drahej.

kemp v Skaftafellu, za pěkného počasí opravdu dechberoucí místo pro stanování

Kemp ve Skaftafellu je jedním z největších na Islandu, ale je před sezónou, navíc středa, takže je jen velmi málo zaplněn. V klidu si tak můžeme najít nějaké pěkné místo na stanování. Je pořád tak neskutečně krásně, že hážeme krosny do stanu a jen s foťákem a dokladama vyrážíme ke 4 kilometry vzdálenému ledovci Skaftafellsjökull. Vede k němu udržovaný chodníček, takže minout ho skutečně nelze. Navíc s ubývající vzdáleností se citelně ochlazuje, přeci jen to je ledovec, takže ještě rádi oblékáme mikiny.

Při první instantní islandské večeři nemůže chybět nekorunovaná královna všech instantních jídel: Brkaše. Jedno balení by bohatě pro dva stačilo, ale ještě k tomu dáváme fazole Heinz. Při jejich konzumaci si nejde nevzpomenout na výlet do JARu.

Chvíli odpočíváme, ale protože je pořád světlo, vydáváme se kolem sedmý na další kratší výlet, tentokrát k vodopádu Svartifoss. Tenhle vodopád najdete na nespočtu pohlednic. Říká se mu také Černý vodopád, jelikož je obklopený čedičovými sloupy a tak celý tento úchvatný výtvor přírody působí dost pochmurně. Díky pokročilé hodině jsme ho měli celý pro sebe.

Svartifoss

Kolem desáté večerní to již definitivně balíme a jdeme dospat spánkový deficit. Vtipný je, že je pořád normální světlo. Pro tento případ jsem vyštrachal škrabošku, kterou jsme dostali v letadle na Srí Lanku. Osm let jsem na ní ani nešáhl, ale teď jako bych jí našel.


Den 3.
Skaftafell - Jökulsárlón

Ráno v poklidu snídáme a kolem devátý vyrážíme k ledovcové laguně Jökulsárlón. Abychom to ale neměli tak jednoduchý, náš cíl je urazit 70 kilometrovou vzdálenost autostopem. Já jsem stopoval naposledy na střední, a pokud si dobře pamatuju, přeci jen to už je nějaký ten pátek, tak jsem nikdy moc úspěšný nebyl. Lucík byl ale děsně natěšenej a přeci jen je snazší stopovat s krásnou holkou než s ošklivým spolužákem. Její optimismus vyletěl do nebeských výšin, když jsme ušli potřebné 2 km z tábora k hlavní silnici a po chvilce nám hned zastavilo auto.

Bohužel týpek zastavil jen pro to, aby nám řekl, že pro nás nemá místo a pak se zeptal na cestu ke kempu. Pak už optimismus pomalu vyprchával. Nedá se říct, že by auta nejezdily. Samozřejmě nebyl to provoz jako na Jižní spojce, ale čas od času auto projelo. Navíc po celou cestu až k laguně nebylo prakticky kam odbočit. Vpravo moře, vlevo hory pokryté ledovcem Vatnajökull. Bylo tedy jasné, že každé z těch aut co nám nezastavilo, kolem laguny musí projet. A že často byli v autě jen dva lidé. A pak že je na Islandu lehké stopovat.

Já jakožto člověk zvyklí se nějak zabavit, jsem si našel zábavu v podobě házení kamínků na ceduli naproti přes silnici. Rekord jsem stanovil na osm zásahů v řadě, což je, si myslím, dost dobrý číslo a možná by mělo být zapsáno do nějakých análů. Dějin stopováni, třeba. Naopak Lucík propadal do čím dál tím větší deprese. Myslím, že její idea prostopovat zkrz celý Island právě vzala za své. Když už k totálnímu zoufalství chybělo jen, aby začalo ještě pršet, konečně nám někdo po hodině čekání zastavil! Jeep a v něm manželský pár z Reykjavíku. Pán sice anglicky neuměl, takže jsme komunikovali jen s paní. Byli děsně milý. Trošku je tedy zarazil dotaz, jestli v Porsmörku (výchozí místo pro trek Laugavegurinn), je nějaký krám s potravinami, ale paní neváhala a hned někomu telefonovala. Prý není. Budeme se muset opravdu předzásobit před trekem.

Jökulsárlón aneb ledovcová laguna je vytvořená ustupujícím ledovcem Vatnajökull. Ještě před 80 lety dosahoval ledovec až k silnici. Sice náš pan, naštěstí bývalý, prezident Klaus na globální oteplování nevěří, ale já myslím, že na tom něco bude, když ledovec ustupuje o neuvěřitelných 200 - 300 metrů ročně. Takhle mají Islanďané další z nespočtu míst, kde můžou turisty zkasírovat. Jezero je totiž plné volně plujících ker, které od ledovce odpadly a plují tu tak dlouho než se definitivně rozpustí nebo je proud nejkratší islandské řeky (má asi 200metrů) odnese do moře. No a mezi tím vším proplouvají obojživelné lodě. Podle mě si ale bohatě stačí udělat procházku kolem laguny. K ledovci jsme až nedošli, ale určitě jsme došli dál než většina ostatních a nechyběla i ochutnávka 1000 let starého ledu, včetně selfíčka v darebně studené laguně.

Pro třech hodinách to balíme a chystáme dostopovat zpět. Protože nás manželé vysadili až na parkovišti před lagunou, netušili jsme, o jaký zážitek nás tím ochudili. Když jsme se totiž vraceli k silnici, museli jsme projít kolem hnízdiště ptáků chytajících ryby v na živiny bohaté ledovcové řece. Hnízda s jedním mládětem mají hned vedle cesty a neúprosně podnikají nálety na kolemjdoucí. Hitchcockovo srdce by zaplesalo.
Začíná stopovací martyrium. Jsou teprv dvě hodiny odpoledne, takže doufáme, že se do večera nějak do kempu dostaneme. Přinejhorším kolem čtvrté jede autobus. Sice opět neprší, ale fouká ledovcem ochlazený nepříjemný vítr. Nakonec čekání trvá opět celou hodinu. Tentokrát nám zastavuje mladý německý pár, který jede do Víku a zastaví nám u odbočky. Zbývá nám tedy ještě ujít 2 kilometry po silnici do kempu, ale ač docela ztahaní, hřeje nás myšlenka, že jsme ušetřili krásných 18.000 ISK (3.000 Kč). 2.500 ISK by stála každého jedna cesta a 4.000 ISK /osobu stálo 45 minut na obojživelném člunu.
Třetí den na Islandu už asi nastal čas se pověnovat osobní hygieně. Sprchy nejsou rozděleny na pánské a dámské. Jsou to tři oddělené buňky, kde se člověk může zamknout. V rámci šetření lezeme dovnitř tedy oba, mě minutka na osprchování bohatě stačí a zbylé 4 minuty věnuji Lucíkovi. I když ta horká voda je sakra příjemná. Mezitím se venku utvořila menší fronta a tak když vylezu, musím překvapenému týpkovi vysvětlit, že ve sprše je ještě moje žena.
Už se pomalu blíží čas večeře, ale ještě možná je trochu času na menší výlet. Musíme se tedy trochu přemlouvat. Počasí není úplně fajnové, ale zítra ráno odjíždíme, takže se prostě musíme trochu hecnout. Stejným stoupáním jako včera, akorát u vodopádu Hundafoss přecházíme říčku Bæjargil a míříme k vyhlídce Sjónarsker. Odsud je vidět na ustupujicí ledovec a pustinu plnou kamení, kterou po sobě nechává. U čedičového vodopádu Svartifoss se ještě vybičováváme a míříme k vyhlídce Sjórnarnípa. Už je osm hodin a zdravý rozum nám velí se vracet do kempu, aby jsme se stihli vrátit za světla. Tady ale žádná tma nepřijde, takže můžeme v klidu pokračovat dál. A dobře jsme udělali. Už samotná cesta byla moc fajn a vyhlídka nad ledovcem parádní. Opět jsme nepotkali ani živáčka. Pak už ale rychle mažeme do kempu, z těch 10 kilometrů nám řádně vyhládlo.

K večeři se tentokrát podává Dobrý hrnec aneb instantní slepice na paprice vylepšená o místní salám, česnek, chilli a sýr. Při vaření pozoruji ultralight nadšence při stavění jeho stanu respektive tarpu. Sám jakožto vlastník tarpu musím uznat, že tohle už je i na mě moc ultralight. Na první pohled je týpek z Asie, ale dáváme se do řeči a tak zjišťuji, že je ze San Diega. Po zjištění, že to co vařím, je porce pro dva, nám nezištně nabízí něco ze svých skromných zásob. Zas tak špatně na tom ale nejsme. My tedy na tom nejsme vůbec nějak špatně, jen jsme na jaře "trochu" zainvestovali do rekonstrukce naší chalupy a teď se nám prostě nechce moc utrácet.

už se to vaří

Kousek od stanu je dřevěný přístřešek, kde dnes večeříme. Večeřet u stanu jako včera, měli bychom právě za sebou už druhou sprchu během jednoho dne. Tentokrát ale dost studenou. Nečekaně rychle přišel silný déšť, takže zalézáme do našich péřových spacáků a během chvilky usínáme.


Den 4.
Skaftafell - Skógar - Fimmvörduháls

Budík nastaven na půl osmou, ale nádherné slunečné ráno nás tahá ze spacáků mnohem dřív. Sem tam se přeci jen nějaký ten mrak přežene. Z jednoho dokonce krátce sprchne. Na pohodu vaříme čínský polívky a pozvolna balíme. Češka, co si včera vedle nás zkoušela neúspěšně postavit sama stan, nás zdraví anglicky. Takže asi opravdu neslyšela moje komentáře na její marné snažení. No dobrá, měl jsem jí nabídnout pomoc. Rozhodně je dobrá, že ve věku 50+ se vydá sama na Island, ale nevyzkoušet si dopředu výbavu mi přijde dost hloupý. Asi jsem se bál, že když zjistí, že jsme taky z Čech, bude se chtít nějak družit.
Odjezd autobusu je v 9:20, takže se v malém předstihu přesouváme před infocentrum. Lucík si jde na dámské záchodky vyzvednout nabíječku s baterkou do foťáku. Bohužel se vrací bez ní. Nechce se nám věřit, že by jí někdo ukradl. A taky že neukradl. Nabíjení na záchodech je totiž zakázáno, ačkoliv to spousta lidí dělá. Nechtějí za to totiž platit. Takže když zaměstnanec kempu na záchodech nabíječku najde, odnese jí na recepci, kde jí také za 200 ISK Lucíkovi vrátili. Alespoň si nějakou nabíječku s sebou vzala. Já v rámci snižování váhy, jsem si s sebou vzal jen dvě baterky, s tím, že to musí vydržet. Obě zakoupeny přes ebay a zdá se, že jejich životnost není dostatečná. Takže jsem v kempu místo po holkách koukal lidem na foťáky a když jsem zjistil, že mají Nikon, zkoušel jsem štěstí s už naučenou smutnou historkou o docházející baterce. Bohužel většina lidí tu má Canony a těch pár s Nikonem neměli stejnou baterii.
Příjemným překvapením jsou pro nás státní autobusy Sterna. Za dvě jízdenky do Skógaru platíme krásných 4.800 ISK. Navíc tento autobus jede jen do Víku a pak musíme půl hodiny čekat na další. Což je pro nás jako dar z nebes. Krosny svěřujeme dobrým lidem a rychlou chůzí spěcháme nakoupit potraviny na náš trek. S vidinou několika dní mimo civilizaci se nákupní košík velmi rychle plní, a co hůř, nabývá na váze. Začínáme  chlebem, ovocem, zeleninou a končíme instantními věcmi a konzervami. Konečná cena 5.000 ISK nás sice trochu zaráží, ale asi to odpovídá nakoupenému množství. Až v autobuse zjišťujeme, že na účtu máme ovoce za 850 ISK, které ale fyzicky v košíku vůbec neskončilo! Island vrací úder a chce zpět naše naškudlené penízky.

modrý autobus státních linek Sterna

Do Skógaru jsme dorazili krátce po poledni. Usedáme na lavičku u dřevěné boudy a obědváme. Respektive snažíme se sníst co nejvíc z těch těžkých věcí, které jsme ve Víku nakoupili. Tzn. plechovka fazolí, rybičky a chleba. Zapíjíme to nějakou černou břečkou (Egils Malt Extrakt), která se tvářila jako pivo. Alkohol se ale na Islandu prodává jen ve speciálních obchodem. Není divu, když tu měli do roku 1989 prohibici. V obyčejných krámech dostanete jen nízkoalkoholové chcanky a i ty stojí jak basa Bráníku.

vyrážíme

Spolu s davem lidí stoupáme kolem hučícího vodopádu Skógafoss na první část treku Fimmvörduháls. V překladu do češtiny to prý znamená Průsmyk pěti kamenných mužíků. Tento trek, jehož jméno bych už nerad psal znova, měří 22 kilometrů s převýšením 1000 metrů a nechá se ujít za jeden až dva dny. Od vodopádu již pokračuje jen velmi málo lidí. Je to ale velká škoda. Jasně patrná pěšina sleduje hlavní tok ledovcové řeky. Postupně míjíme 22 dalších, samozřejmě ne tak mohutných, vodopádů. Jeden krásnější než druhý. Řeka Skógá je místy hodně zařízlá do krajiny a vytváří opravdu úchvatné kaňony, kudy se netrpělivě dere ledová voda. Sice párkrát vysvitne slunce, ale jinak je většinou zataženo s občasnými přeháňkami. Až na zastávky pro focení nestavíme a cesta pěkně odsýpá.

Dle LP je naprosto nezbytné překročit řeku po jediném můstku, který přes ní vede. Další šance již není. Jsem již trošku nervózní, přeci jen už jdeme docela dlouho. Čtyři hodiny.  Pak se ale z mlhy vynoří pěkný dřeveněný most a mě se dost uleví. Říčka sice už v těchto místech není nijak široká, ale pořád dost prudká na to jí někde přebrodit. O teplotě vody a vzduchu nemluvě. Na druhé straně nás čeká kolíky poctivě vyznačená široká cesta. Navíc je zde i cedule s mapou, kterou jsem si samozřejmě nafotil. O důležitosti tohoto úkonu jsem se měl velmi brzy přesvědčit.

Po přechodu říčky Skógá se zcela změnil obraz okolní krajiny. Pryč byly travnaté svahy. Nyní jdeme šedivou krajinou pokrytou sopečným popelem. Sem tam kameny porostlé rašelinou. I počasí je mnohem méně proměnlivé. Fouká silný studený vítr, ale obloha se značně projasnila. Jdeme poměrně svižně a tak jsme po dalších dvou hodinách chůze stanuli před malou chatou. Dle průvodce se jedná o tísňový přístřešek. Nevím jak komu, ale mě se pod pojmem tísňový přístřešek vybaví rezavá plechová bouda, kde se všude povalují odpadky a v rohu je nasráno. Už vnějšek chatky a dřevěná teráska, ale dávali tušit, že tohle nebude ten případ. I tak nás ale vnitřek překvapil. Kdybych tenhle "tísňový přístřešek" pronajímal někde na Slapech, měl bych na důchod vystaráno. Malá předsíňka na odložení bot a bund, pak buď po mlynářských schodech do nocležárny, nebo do hlavní místnosti, kde byla i malá kuchyňka.

Tam jsme také potkali partu Amíků a dva Holanďany, jejichž jediný úkol pro zbytek dne bylo přeměnit molekuly vody ze skupenství pevného na tekuté. Také tam bylo jako v páře. Z rozhovoru vyplynulo, že i oni chtějí dojít až do Landmannalauguru a docela se divili, že chceme pokračovat dál. Mně na tom nic divného nepřišlo až do chvíle, kdy mi došlo, že jsme vlastně nevycházeli ráno, ale v jednu odpoledne a teď už je skoro sedm večer! Jenže tohle je Island. Země, kde v létě není nikdy tma, takže jediné co vás omezuje, jsou pouze vlastní fyzické síly a předsudky pokračovat dál i v takto pozdní hodinu. Lucík už tak nadšeně nepůsobil, ale stejně bychom se do chaty jen s obtížemi vmněstnali, takže jsme pokračovali dál.

Pokud jsme doposud šli víceméně po cestě, kousek za chatou to začalo být podstatně zajímavější. Vystoupali jsme na jeden z mnoha horizontů a před námi jen sníh. Cesta zmizela pod sněhovými poli. Naštěstí stopy těch, co to již prošli před námi, nedávaly moc prostoru pro uhnutí z požadovaného směru. Navíc zde byly pořád kůly, které nám jen potvrzovaly, že jdeme dobře. Bohužel pak se ke sněhovým polím připojila téměř nulová viditelnost. Tou dobou jsme zřejmě vystoupali ke kótě 1.086 metrů nad mořem do průsmyku mezi ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. Když jsme míjeli ukazatel, nabyli jsme dojmu, že teď už nás čeká jen sestup. Mozek zaplavený masivním přílivem endorfínů snadno pozbyde ostražitosti. Dál jsme v nulové viditelnosti sledovali stopy mířící dolů, ale ty stopy postupně začaly mizet, až jich bylo jen pár. Něco není v pořádku. Vracíme se a nacházíme odbočku doprava, kde po pár set metrech chůze nacházíme červený kůl. Podle mapy, kterou jsem si nafotil u mostku, je to buď jiná cesta do Porsmörku, nebo se můžeme vracet zpátky cestou kolem chaty Fimmvörduskáli. Nervozita se prodírá i přes membránovou bundu. Rozhodujeme se opět vrátit. Tentokrát o kus dál nacházíme odbočku doleva. Jenže i tady stopy postupně mizí a navíc ani jeden kůl, ačkoliv většinou do padesáti metrů nějaký byl. I přes tu lehkou paniku a hodně, hodně podrážděnosti, že nejsem schopen najít správnou cestu, se nakonec rozhoduju pro jediné správné řešení.Vracíme se k poslednímu modrému kůlu. Zaplať pánu Bohu za ty sněhová pole. Díky nim alespoň stále víme, jakým směrem jít a nemotáme se v kruhu.

Kousek od modrého kůlu tentokrát vidíme dříve nepovšimnutou odbočku. Euforie je veliká. Pokračujeme v klesání v minimální viditelnosti, jen už nejdeme po sněhu, ale všude je jen sopečný prach. Zřejmě míjíme místo výbuchu, který na jaře roku 2010 na několik dnů ochromil leteckou dopravu nad Evropou. Na chvíli se dokonce rozestoupily mraky a tak jsme nejspíš zahlédli vrcholky Magni a Módi vzniklé při erupci. Jdeme opravdu pustou, nehostinou krajinou, kde jediný zvuk vydávají naše boty, které drtí ostré lávovité kamínky.
Zdá se, že jsme definitivně zahájili klesání z průsmyku. Trekové hůlky jsou teď našimi věrnými pomocníky, i když místy musíme zapojit i ruce. To když přijdeme k opravdu prudkému úseku, který je opatřen řetězy. Paradoxně asi největší úzkost zažíváme, když jdeme po rovině. Rovinu v našem případě tvoří úzká, kluzká sněhová římsa a pod námi prudký svah, jehož konec je v nedohlednu. Chybovat na tomto místě by se jistě nevyplatilo.

Magni a Módi (nejspíš)

Jestliže stoupání ze  Skógaru bylo spíše pozvolného charakteru, při klesání do Porsmörku klesala nadmořská výška podstatně rychleji. Ale stejně tak i naše fyzické síly a chuť pokračovat dál. V půl desáté večer jsme prošli kolem rozcestníku, který nám sice potvrdil správný směr našeho putování, ale zároveň při pohledu do mapy nám došlo, že máme před sebou ještě kus cesty. Nechtěli jsme to nijak zbytečně hrotit, takže jsme se pomalu začali poohlížet po nějakém slušném místě na spaní. Ovšem v krajině rozedrané sopečnými erupcemi není snadné takové místo najít. Zabralo nám další hodinu než jsme malý plácek objevili. Rychle jsme postavili stan a dali vařit vodu na večeři a před půlnocí jsme tenhle výživný den zapili panákem Jägermeistera. Lucík usnul takřka v okamžiku, kdy dojedla poslední sousto kuskusu s tuňákem. Mně to trvalo trochu déle. Stále jsem byl totiž trochu nesvůj, že ten rovný plácek, který jsme si vybrali pro stanování, leží hned vedle cesty. Ráno ale určitě brzy vyrazíme a kdo by tu proboha něco dělal o půlnoci?

půlnoční čekání na večeři

Den 5.
Fimmvörduháls - Laugavegurinn, chata Emstrur

Chvíli po té, co se mi podařilo usnout, slyším dusot, jak kolem nás zřejmě někdo nebo něco proběhlo. Rozsekal mě snad tak ten Jägermeister nebo mám halucinace z únavy? Těžko říct. Znovu si opakuju uklidňující mantru: kdo by tu o půlnoci proboha něco dělal? Kdo!? Já vám povím kdo. Celý Island, respektive každej pošahanej Islanďan, který se rozhodl zúčastnit asi nějakého "nočního" běžeckýho závodu ze Skógaru do Porsmörku. Pokud mě z mého chatrného spánku nevytrhlo dupání, zaručeně mě probudily hlasy, jak účastníci závodu komentovali spatření našeho stanu. Ano, tušíte správně noc byla hodně dlouhá. Pro mě. Lucík byla velmi překvapená, když jsem jí v sedm ráno jakoby nedopatřením vzbudil. Jako vždy jí jen tak něco ze spaní nevyrušilo. Uvěřila mi, až když jsme balili stan a kolem zrovna prošli poslední účastníci.
Je pořád hnusně sychravo a vařit se nám vůbec nechce. Panák Jägermeistera nám však dobře posloužil jako snídaně i čistění zubů zároveň.

 
Celý závod se očividně již převalil přes nás, takže pokračujeme sami tichou a liduprázdnou krajinou. Pomalu se dostáváme ze sopečné pustiny do části zvané Godaland, Země bohů. Kam až naše oko dohlédne, vidíme zelená, ostře řezaná údolí a zurčící potůčky. Sestup si teď vážně užíváme, zvláště při pomyšlení, čím jsme včera prošli. O to víc je nám líto paní, která se sama vydala vzhůru.

Bosár a řečiště řeky Krossá

Na samém konci treku Fimmvörduháls máme v nohách slušných 23 km. Procházíme tábořištěm Básar. Obytné vozy jsou tu zaparkovány na pěkných místech mezi stromy. Vsadím se, že zde určitě spí i ti, co mě celou noc budili. Odolávám pokušení jim to tak trochu vrátit nějakou pěkně nahlas zpívanou českou odrhovačkou.
Nicméně musíme ujít ještě další dva kilometry než se dostaneme k řečišti řeky, na jejíž druhé straně se nachází Porsmörk, výchozí nebo konečné místo treku Laugavegurinn. Řečiště je sice široké pár stovek metrů, ale většinou je tvořeno naplaveným štěrkem. Voda teče jen několika rameny. I tak velmi vítáme ceduli, která nás odkazuje na most vzdálený 1 km po proudu. Do Porsmörku sice jezdí obojživelný autobus, ale až někdy odpoledne. Čekat na něj se nám nechce a brodit už vůbec ne.
K mostu jsme došli bez problémů, ale již z dálky vidím, že to nebude jen tak. Mé obavy se bohužel potvrdili. Most přes řeku tam byl, krásnej. Bohužel hlavní proud řeky Krossá se valil ještě nějaké tři metry před mostem. Nemělo ani cenu to zkoušet. Nebyla šance se na most bez totálního promočení (v tom lepším případě, pokud by nás rovnou neztrhnul proud) dostat. Ale co teď? Na autobus jsme čekat nechtěli a při listováním Lonely planet jsme nacházeli takové perly jako: musíte přejít nebezpečnou řeku Krossá nejlépe po mostě  nebo ještě lepší 4WD auto s vysokým podvozkem musíte nechat na křižovatce, protože rozbouřenou řeku plnou hlubokých roklí a ostrých balvanů nepřebrodíte.
Takže jsme měli na výběr. Buď čekat až něco, co je schopno řekou projet, pojede na druhou stranu, nebo to zkusit přebrodit. No, nakonec jsme se rozhodli to zkusit. Šli jsme zpátky proti proudu řeky směrem k Porsmörku a hledali jsme to nejmíň špatné místo na přebrodění. Paradoxně jsme museli najít místo, kde bylo koryto co možná nejširší. Proud tam neměl takovou razanci. O hloubce jsme mohli jen spekulovat a doufat, že víc než po pás to nebude.
Ledovcové řeky by se neměly brodit bosky z jednoduchého důvodu. Kameny v řečišti jsou totiž na rozdíl od normálních řek ostré a hrozí tak pořezání chodidel. Lucík měl pro tento případ s sebou neoprénové boty. Já, jak jsem již avizoval u chybějící nabíječky, jsem si v rámci snižování hmotnosti vyrobil jen gumičky, které mi měly držet moje havajky na noze. Nápad skvělý. Proč brát s sebou speciální boty jen kvůli pár brodům. Dvě věci jsem ale nedomyslel, respektive jsem si je asi neuměl dost dobře představit. Jak silný může být proud v místě brodění a jak neskutečně studená teče voda ledovcovou řekou.
Po dvou krocích už jsem měl vodu po kolena, ale díky silnému proudu vyšplouchávala až k pasu. Naštěstí jsme oba vyššího vzrůstu. Sunul jsem nohy po dně centimetr po centimetru, aby mě proud nestrhl. Lucík hned za mnou. Rovnováhu jsme jistili trekovýma hůlkama, bez nichž bychom to asi nedali, ale i tak na ně nebyl pěkný pohled, jak v silném proudu šíleně oscilují kolem své osy. Alespoň že teplota vody mě nemusela vůbec trápit. Cit v nohách jsem už totiž dávno ztratil.

pohled na broděný úsek již z druhého břehu

Jen co vyprchala euforie z překonané překážky, začaly k sobě přicházet prsty u nohou. Jasně, žádný omrzliny ala Radek Jaroš to nebyly, ale pálilo to pěkně. Pak už nás čekal jen menší brod, kde vody bylo pod kolena, ale proud téměř žádný, takže naprostá lahůdka. Tedy až na ty moje prsty. Zase ale když pak nohy osušíte, navlíknete ponožky a obujete pohory, rozlévá se od nohou neskutečné teplo, které postupně zaplaví celé tělo. Dojít pak do Porsmörku bylo dílem pár minut. Při pohledu na těch pár budov jsme konečně pochopili ten nechápavý pohled Islanďanů, kteří nás vzali na stopa cestou do Jökulsárlón. Porsmörk opravdu žádná vesnice nebyla. Ale v jedné z budov něco jako krám je, jen tedy ještě nebyl tou dobou otevřen. Prázdné, ale otevřené budovy jsme alespoň využili a uvařili si tam něco dobrého k jídlu. Takový islandský instantní brunch.

Porsmörk

Laugavegurinn je islandský nejpopulárnější vícedenní trek. Měří celkem 55 kilometrů a většina průvodců ho popisuje se začátkem v Landmannalauguru a koncem v Porsmörku, případně až ve Skógaru. My to hodláme jít opačně a na konci nás tak čeká sladká odměna v podobě fotogenických Duhových hor, jeden z očekávaných highlightů islandské expedice. Ze dvou věcí jsem měl obavy. Z počasí a davu lidí na tomhle hojně navštěvovaném treku. Oboje neovlivním, ale oboje dokáže pěkně otrávit náladu. Zatím ale nepršelo a jelikož jsme vyrazili kolem poledne, šli jsme opět sami. Sami nádhernou krajinou, doslova zelený koberec plný rozkvetlých arktických květin. Nemáme s sebou žádnou mapu, jen malý obrázek celého treku v Lonely Planet s popisem denních tras, ale díky četnosti pohybu je cesta jasně zřetelná a na případných křižovatkách, je vždy ukazatel správného směru.

První lidi potkáváme až u brodu přes řeku Pröngá. Ferdafélag Íslands, místní odnož Klubu českých turistů, popisuje tento brod jako nejhlubší na celé trase. Jestli je tomu opravdu tak, nemusíme se my, veteráni přechodu řeky Krossá, více brodů bát. Dva páry, co brodí proti nám, volí vskutku zajímavou taktiku. Kluci nejdřív, aniž by se zuli, přenesou batohy na druhou stranu a pak se vrátí pro svoje drahé polovičky, které na zádech přenesou taktéž. Lucík se samozřejmě dožaduje stejného přístupu, ale svatba už proběhla a hrdinů jsou plné hřbitovy. Navíc proud je opravdu mírný a vody maximálně po kolena. Na druhé straně se akorát obouvají tři týpci, první lidi, kteří jdou stejným směrem jako my. Mé závodnické srdce zaplesá, ale než se vydáme na jejich stíhání, musím vyslyšet akutní volání přírody. Však už taky po čtyřech dnech bylo na čase. Jen je mi líto, že tu nejsou klucí. S takovým cipem z dogy se prostě před svojí drahou ženou pochlubit nemůžu. Bohužel než jsem celou procedůru dokončil, byla trojice nenávratně pryč.

S přechodem řeky Pröngá se velmi rychle změnil ráz okolní krajiny. Zelenou krajinu vystřídala monotónní šedivá krajina. Sopečný prach, kameny, sem tam ostrůvky odolných travin. Občas se nám před s sebou podaří zahlédnout zmíněnou trojici, ale na to, abychom je dohnali, mají moc velký náskok. Cesta sice sleduje kaňon řeky Markarfljót, ale rozhodně nejdeme jen po rovině. Spíš naopak. Monotónnost krajiny spolu s náročným předešlým dnem působí negativně na celkovou náladu a tak putujeme spíš mlčky. Navíc se nám ztratila stíhaná trojce a červík pochybnosti o správném směřování naší cesty vrtá čím dál hlouběji. Změnu přináší až most umístěný v úzkém kaňonu. Přecházíme po něm divokou říčku a v prudkém stoupání máme najednou na dosah naší nedostižnou trojici. Jakoby nás za žádnou cenu nechtěli pustit před sebe, ihned zrychlili, jakmile nás spatřili. Jen doufám, že to nejsou Češi.

Po vystoupání na horizont vidíme před sebou cíl dnešního dne, necelý kilometr vzdálený. Už i já vzdávám boj o předběhnutí a užíváme si poslední metry. I tak má pro nás trek připraveno ještě jedno zpestření. Brod, jehož šířka je tak akorát, aby vás lákala zkusit ho přeskočit. Pokušení je velké. Procedura zouvání, sušení a obouvání je pěkná pruda, o příšerně studené vodě nemluvě. Je mi ale jasný, jak by případný veleskok skončil, zvlášť s krosnou na zádech. Než mít po zbytek Islandu mokré boty, protože celokožené Meindly jen tak vysušit nelze, nezbývá než přiznat porážku a začít se zouvat.

Po 14 kilometrech přicházíme k chatě Emstrur. Pochopitelně jako jedni z posledních. Ve čtvrt na sedm se ani není čemu divit. První, co mě trkne do oka, jsou naši staří známí, kteří se hrnou zabrat místo na postavení stanu. Rychle rekognoskuju terén a samozřejmě, že i já bych si ze zbývajících vybral to samé. Kromě vlastního stanu je možné se ubytovat v 3 chatách. Každá pojme 20 lidí. Ve čtvrté jsou záchody, sprchy jsou za příplatek. Stanovat se nechá nahoře vedle chat nebo na různých teráskách vedle potoka. Nakonec vybíráme místo kousek od potoka, i když je nám jasné, že odsud půjde v noci chlad. Zvlášť, když na druhé straně je ještě masivní kopice tajícího sněhu. Velmi mi ale pozvedlo náladu, že máme stan postavený mnohem dřív než trojce Frantíků (jojo, národnost jsem nenápadně zjistil).

Nezbývá než zaplatit za přenocování. Klepeme na dveře u páté chatky, kde je ubytovaný správce. No, spíš takový klučina. Každopádně i tady, ztraceni mezi ledovci, se nechá zaplatiti platební kartou. Neuvěřitelné. Noc nás stála 2.400 ISK, tedy čtyři kilča. Pak už jen vaříme brkaši s osmaženým párkem a cibulkou a jdeme se zavrtat do péřových spacáků. Tuším, že dnes v noci nám přijdou velmi vhod.

Den 6.
Laugavegurinn, chata Emstrur - chata Álftavatn

Obavy z přílišného chladu od tajícího sněhového pole se vůbec nenaplnily. Naopak, vedle zurčícího potůčku se spalo přímo božsky. Vstáváme tak až na druhý pokus někdy kolem osmé. Vaříme tomatovou polívku a užíváme si klidného rána. Díky tomu vyrážíme až o desáté. Dnešní úsek si pro nás nachystal pouhých 16 kilometrů, takže si můžeme pozdní start dovolit. Ráz krajiny se oproti včerejšku moc nezměnil. Stále pokračujeme přes dlouhá sopečná pole a jen okolní kopce trochu narušují jednotvárnost krajiny. Tentokrát ale jdeme povětšinou po rovině, takže cesta slušně odsejpá.

První rozptýlení poskytuje menší brod, ve kterém jsou ale šikovně rozmístněny kameny, takže se při troše štěstí a umu nechá přeskákat suchou botou.

létající Čestmír, aneb jaká je výhoda mít dlouhé nohy

Po hodině svižné chůze šedivými poli překračujeme po nově vyhlížejícím dřevěném mostě ledovcovou řeku Nyrðri Emstruá. Díky Bohu za ten most, protože řeka je hodně divoká. Další překonání řeky se už ale bez zouvání neobejde. Však je také brod dobrých deset metrů široký. Nachází se zhruba někde v půlce dnešní trasy, takže se tu potkáváme s lidmi, kteří ráno vyšli z Álftavatnu. V našem směru nejde nikdo. Pro všechny je to obrovský zážitek. Z jejich vykulených očí jsem vyčetl, že se s takovým to brodem ještě nesetkali. Ano, musí se jít poměrně dlouho ledovou vodou, ale proud je celkem mírný a vody jen ke kolenům. Nám, co jsme se museli poprat s řekou Krossá před Porsmörkem, to zas tak hrozný nepřipadá.

Ještě jeden most musel být překročen než jsme dosáhli Hvanngilu. Čtyři chatky a několik plácků pro stany nabízí pěkné místo na přespání. Většina pochodníků ale jen prochází a ani my jsme nebyli vyjímkou. Od chat následovalo táhlé stoupání, během něhož se začalo sluníčko prodírat mezi mraky. Po dvou dnech. Navíc brzy bylo až polojasno a slunce mělo takovou sílu, že jsme šli jen do triček. A do toho si přijde brod, respektive taková příjemná procházka mělkou, ale darebně studenou vodou. Tentokrát jsme se ani nenamáhali s osušováním nohou. Lehli jsme si do trávy a absorbovali ten blahodárný vitamín D plnými doušky.

Po další hodince pochodu za neustálého svitu slunce přicházíme k chatám Álftavatn, které leží u stejnojmeného jezera. Je teprve něco po třetí odpolední. 16 kilometrů jsme nakonec dali za pět hodin a vůbec nemám pocit, že bychom nějak hnali. Hlodá v nás malý červíček pokračovat na další, 12 km vzdálenou, chatu. Dle průvodce je to trasa na nějakých 4 až 5 hodin, takže do večeře bychom tam mohli být.
To krásné počasí nám v rozhodování moc nepomáhá, ale nakonec se rozhodujeme zůstat. Kempovat v tak idylické krajině u křišťálově čistého jezera by se nám už nemuselo poštěstit. Za přenocování platíme opět kartou a k ceně 2.400ISK jsme přihodili ještě 500ISK za sprchu. Po třech dnes bez osobní hygieny se nám to zdálo jako dobře investované peníze.

Alftavatn

Prostranství od chat až k potůčku bylo vyhrazeno pro stanování. Místa přehršel. Zvlášť když tu zatím stály jen dva stany. Jako majitel sice lehké, ale na kvalitní podloží náročné karimatky, jsem procházel louku křížem krážem, ale všude to bylo samý drn. Víc štěstí jsme měli u potoka, kde byla krásná měkoučká tráva a zbývalo jen najít nějaké sušší místečko. Plni radosti, že jsme našli pěkné místo v ústranní, jsme šli do umývárny, aby naše blížící se romantická chvilka byla perfektní. O to větší bylo rozčarování, když během chvíle vyrostly kolem nás další dva stany. Místní elfové ale zdá se byli našim plánům nakloněni a tak seslali na Álftavatn jarní deštík, který spolehlivě zahnal všechny do stanů a nám dopřál trochu toho dlouho očekávaného soukromí.

Pomáhat ostatním v nouzi je zajisté záslužné a vlastně by to mělo být automatické, zvláště v divoké přírodě. Také se ale praví, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. My takhle pujčili hořák na plynovou kartuši německým sousedů, kteří nám ho vrátili s tak dotaženým ventilem, že už jsem málem nedoufal v zprovoznění. Vše ale dobře dopadlo, takže jsme mohli postavit na vodu, neb k večeři se servíroval kuskus s tuňákem, olivami a parmazánem. Pak jsme ještě podnikli krátkou procházku k jezeru, než nás studený vítr donutil se vrátit do tepla našich péřových spacáků. Nechci moc machrovat, ale 7 z 8 stanů, které vyrostly od našeho příchodu, bylo v našem těsném sousedství.

Den 7.
Laugavegurinn, chata Álftavatn - kemp Landmannalaugar

V noci mě budí silné poryvy větru, které lomcují celým stanem. S loňským rumunským Paringem se to ovšem vůbec nedá srovnávat. Venku je nádherný slunečný den a já doufám, že se brzy ozve budík nařízený na půl sedmou. Omyl. Nejsou ještě ani čtyři ráno. Zkouším spát dál, ale močový měchýř nemá pro to absolutně žádné pochopení a nutí mě přejít v silném větru přes celou planinu. Pak zase trvá celou věčnost než znova usnu.
Budíček nás v šest ráno nemilosrdně tahá z vyhřátých spacáků. Kvůli silnému větru jen přenášíme věci do závětří chaty, kde také snídáme. Tentokrát se snídaně obešla bez vaření. Dnes máme v plánu projít dvě etapy najednou, což je nějakých 26 kilometrů. Den zakončit až v kempu Landmannalaugar, kde i celý trek končí/začíná. Proto ten ranní budíček. Každopádně uvidíme, co nám počasí dovolí. Nad jezerem sice svítí krásně sluníčko, ale hory v našem směru chůze jsou zakryté těžkými černými mraky. Vyrážíme už před sedmou, kdy většina lidí z kempu ještě ani nevystrčila paty ze stanu.

pohled zpět na kemp u jezera

Cesta nejdřív rychle ubýhá, když mírně stoupáme proti proudu potůčku. Nezadržitelně se ale blížíme k darebnýmu stoupání. Je potřeba se vyškrábat na masiv Jökultungur. Ale ani v tak prudkým stoupání se nejsme schopni zahřát. Silný vítr se zakusuje do našich prochladlých těl, membránovým bundám navzdory. Na hřebenu je to samozřejmě ještě horší.

Vystoupali jsme nad kótu 1.000 metrů nad mořem a zdá se, že to na Islandu zaručuje, že neuvidíte zhola nic. Ještě že alespoň cesta je jasně patrná. Škoda, ale té nízké oblačnosti. Přicházíme totiž do míst, kde můžeme spatřit známky geotermálních aktivit. Neustálý vítr ale občas vytvoří takové okénka zvýšené viditelnosti, takže bublající vřídla a sirné výduchy nejenže slyšíme a cítíme, ale můžeme je spatřit i na vlastní oči. Podívaná je to vskutku zajímavá, ale nutno podotknout, že takový sirný výduch smrdí mnohem víc než nefalšovaný srílanský vejcák.

Pestré geotermální jevy jsme záhy vyměnili za nudné a nekonečné sněhové pole. Tentokrát jsme naštěstí nezabloudili. Vyšlapaná řeka stop nás vedla neomylně dál, až se z dálky vynořila chata Hrafntinnusker. Byl to docela depresivní pohled a jen jsme si gratulovali k rozhodnutí zůstat předešlou noc u jezera Álftavatn. Chata byla téměř celá obklopena sněhem a až notný kus od ní bylo možno postavit na štěrkovém podlaží stan. Jedni dobrodruzi to opravdu učinili. Rohový výklenek chaty však poskytl dostatečné závětří k uvaření oběda a okolní prázdné lavičky zajistily slušné stolovací podmínky. Než voda přešla varem, přisedli si k nám dva Poláci a nad ešusem místního instatního curry rizota jsme pěkně pokecali.

Dosažením chaty Hrafntinnusker jsme měli za sebou půlku z dnešní celkové porce kilometrů. Tu těžší půlku, protože chata je umístěna těsně pod nejvyšším bodem treku, takže po krátkém stoupání jsme zahájili pozvolný, ale trvalý, sestup. Sice jsme se pořád museli brodit sněhovými poli, ale člověku se jde prostě líp, když ví, že už to bude jenom z kopce a míjí funící jedince jdoucí v opačném směru.
Mimo kalderu Grímsvötnv v ledovci Vatnajökull má oblast Landmannalaugar největší geotermální pole na Islandu. Začíná to již u Stórihveru, kde je snad nějaké to vřídlo každých deset metrů. Vskutku pozoruhodné úkazy. Naštěstí se s klesající nadmořskou výškou krásně vyčasilo a místy je dokonce polojasno.

To už ale přicházíme do oblasti Duhových hor a musíme uznat, že je ten název naprosto vystihující. Okolní kopce opravdu hrají všemi barvami díky velice pomalu chladnoucímu ryolitu, lávě plné minerálů. S blížícím se zázemí kempu úměrně stoupá četnost jednodenních návštěvníků. Od těch, co jdou celý trek, se dají velmi lehce poznat. Většinou neodpovídají na pozdrav.

Procházíme lávovým polem a zcela nečekaně jsme se ocitli přímo v kempu. Míříme hned k info-chatce, kde zjišťujeme, že poslední autobus odjel asi před hodinou. Musím se přiznat, že mít tu možnost odjezdu, velmi intenzivně bych jí zvažoval. Oproti dřívějším kempům ten v Landmannalaugar nepůsobí zrovna moc přívětivě. Stan stavíme na tvrdé udusané zemi, po které vítr žene písek a prach. Kolíky se ani nesnažím použít a stan zatěžkávám kameny. Nějak nemáme chuť na procházku po okolí, tak v zákrytu za kmenem vařím z posledních zásob večeři a spřádáme plány na další dny. Díky nebývale příznivému počasí jsme totiž celou trasu zvládli dříve než jsme plánovali. Lucík už od odletu na Island mluví o papuchálkách a proč tedy nezavítat na ostrov, kde jich má žít cca 10 miliónů. Zítra busem do Hella, dokoupit zásoby a pak dál busem nebo stopem na trajekt. A nebo přespíme v Hella, kde by měl být kemp. A to je právě na tomhle cestování to nejlepší: člověk kolikrát ani netuší, kde bude trávit následující noc.

podle téhle fotky by se mohlo zdát, že kemp v Landmannalaugar je jeden z nejhezčích na Islandu..

...tak jsem musím dát ještě jednu fotku.

Den 8.
Landmannalaugar - Vestmannaeyjar

Je to až k nevíře, ale až po celém týdnu na Islandu by kluci ze Zissou teamu mohli říct jejich oblíbenou hlášku: "Králíku, co budeme dělat, když bude ráno pršet". Odpověď? Nic. My, na rozdíl od těch rozjuchaných lidí, kteří nás večer nechtěli nechat usnout, už máme splněno a nikam nemusíme. Je mi jich ale líto. Duhové hory zahalené do ocelových, vodou nasáklých mraků nevypadají vůbec duhově. A stoupat v tom dešti vzhůru by se mi pranic nechtělo. Opět si blahořečíme jaké že jsme to měli štěstí na počasí. Dyť my se dokonce i opálili!
Déšť se mění v nefalšovaný liják a tak jdu za řidičem autobusu, jestli by nás nepustil dovnitř. Kemp totiž nemá žádný přístřešek, nic kde by se před děštěm mohl člověk schovat, a tak se všichni mačkají na toaletách. Ačkoliv autobus odjíždí až za dvě hodiny, řidič s tím nemá žádný problém a pouští nás dovnitř. Zbývá tedy jen sbalit stan, který tu dostal za těch pár hodin slušně na prdel.
Za cestu do Hella jsme zaplatili 11.000 ISK a než se autobus dostal na asfaltovou silnici, musel řidič na několika brodech prodat svoje lety nabité zkušenosti. Kemp v Hella nevypadal vůbec špatně, ale štěstí se na nás opět usmálo. K trajektu jedou denně pouze dva autobusy. První někdy po ránu a ten druhý až v 17:57. Což je přesně za hodinu. Máme tedy dostatek času na dokoupení zásob. Nákupy nikdy nedopadají dobře, když je člověk hladovej. Nakonec ještě Lucíka trochu rozmazluju kafíčkem a sladkostmi. Já jsem mezitím omrkl ceny v obchodu s alkoholem. Po zjištění, kolik co stojí, jsem se rozhodl zůstat celých 14 dní abstinentem. Bude to rekord, bude to těžký, ale dát za třetinku piva 50 Kč, to prostě nejde. A to jsou ceny v obchodu, což teprv v nějakém baru. Už chápu, tu poznámku v průvodci, že pokud koupíte ostatním panáka, budete ten večer za naprostého hrdinu, ale rozhodně nečekejte, že to někdo otočí zpátky.
Z Hella jedeme opět se státní společnosti Strató. Za jízdenky jsme doposud platili hrozivý částky, že jsme se ani nedivili, že s námi nejezdí žádný místňáci. Při těch cenách se zajisté vyplatí raději jezdit vlastním autem. Ale státní linky Strató to je jiná káva. Za cestu do přístavu platíme 2.400 ISK. Jedou i místní, i když ty mají ještě nějaký jiný systém papírových lístků. Dalších 5.000 ISK pak platíme za cestu trajektem.

souostroví Vestmannaeyjar

Souostroví Vestmannaeyjar tvoří 15 ostrůvků, většinou však pouze holých, nehostinných skalisek. Největší a zároveň jediný obydlený je ostrov Heimaey, kam jsme také měli trajektem namířeno. Cesta rozbouřeným mořem trvala necelou půl hodinku a ačkoliv nejvyšší bod ostrova se tyčí jen přes dvě stě metrů nad hladinou, vrcholky byly zahaleny v těžkých, temně šedých mracích. Přístav je ale před rozmary počasí poměrně dobře chráněn okolními skalisky sloužící zároveň jako hnízdiště mořských ptáků. Co je hlavní obživou místních, je poznat na první nádech. Rybolov. Však také přístavu vévodí továrna na zpracování ryb a plodů moře, i když zlaté časy má už toto místo za sebou. S modernějšími technologiemi se přesunulo zpracování ryb přímo na rybářské lodě a velké pobřežní továrny už nehrají v řetězci zpracování ryb tak důležitou roli.
Z přístavu se přesouváme rovnou do kempu, který, ačkoliv umístěn na samém konci města, není těžké najít. Šíleně fouká, ale v průvodci se píše, že kemp je situován v proláklině vyhaslého vulkánu, takže předpokládáme, že tam tolik foukat nebude. Omyl. Kemp je opravdu od moře chráněn vysokým svahem rozpadlého kráteru, ale to slouží jen k tomu, že se tu vítr točí dokola. Doposud nám bylo hej, protože se nám vítr opíral do zad, ale až v kempu jsme si uvědomili, jak silný ten vítr je, a že v tomhle asi stan postavit nepůjde. Postarší holandský pár ve společenské budově, kde je i kuchyňka, toaleta a sprcha, nás ale informuje, že dneska už to docela jde, že včera to bylo ještě daleko horší. Těžko si představit, že může foukat ještě víc, aniž by to nezačalo odnášet lidi a domy. Prý ale museli všichni spát v budově na zemi, protože stany postavit nešlo. Jdeme na obhlídku terénu a Lucík nachází asi jediné možné místo pro stan: rohové zákoutí dvou kamenných jakoby pradávných budov. Holanďani, který to tady brázdí na kole, se právě v jedné z budov i s kolama ubytovali.

Poryvy větru nejsou v zákoutí zas až tak hrozné. Zdá se, že stan by to mohl vydržet a tak ho opouštíme a přesouváme se do společenské budovy na večeři. Vše co tu je, je k dispozici zdarma: vařič, nádobí, sprcha, zásuvka. Vím, že podmínky jsou v obou tábořištích trošku jiné, ale jen za nabití telefonu chtěli v kempu Landmannalaugar 1000ISK. Sprchu necháváme až na ráno, o půlnoci se nám tam už moc nechce. Vydrželi jsme to tři dny, tak jedna noc navíc toho už moc nezmění.


Den 9.
Vestmannaeyjar

V noci to bylo trochu divočejší a ten hrbol pod mým bokem klidnému spaní taky moc nepomáhal, ale asi to nemohlo být tak zlý, když jsme vstávali až v 8:30! Za drobného deště přebíháme do budovy, kde kromě snídaně konečně dochází i na dlouhou a krásně horkou sprchu. Zatím po nás nikdo žádné peníze nechce, což dělá tenhle kemp ještě víc sympatickým. A taky že tu nejsou žádný další Češi. A Slováci.
Kemp se nachází v těsném sousedství golfového hřiště a co mě tedy hlava nebere, že i v tomhle deštivém počasí a větrné loterii se najdou blázni, kteří ten sport provozují. Zas ale když se nad tím člověk zamyslí, kdyby měli čekat na hezké počasí, tak toho za ten rok asi moc nenahrajou. Takže proč ne. Hlavně že nás netrefil zbloudilý míček, když jsme kolem procházeli cestou do města.
Na dopoledne jsme měli pouze dva úkoly. Včera, ještě před spaním, jsme lehce promýšleli další postup a jako nejlepší způsob, jak strávit zbytek dovolené, nám vyšlo půjčit si auto. To by byl první úkol. Ten druhý byl mnohem prozaičtější: nakoupit hromadu jídla. Podařilo se nám najít místní knihovnu, kde byl k dispozici za poplatek internet. Trocha hledání a porovnávání cen až nakonec bereme to nejmenší možné autíčko Toyota Aygo od pátku do pondělka (tři celé dny) za 42.000 ISK i s pojištěním. Jo, je to 7.000Kč, ale jen pro srovnání: je to jen 2x víc, než jsme platili za jednu cestu autobusem z Reykjaviku do Skaftafellu.
První úkol tedy nečekaně rychle a úspěšně splněn. Na druhém jsme začali pracovat v malebné pekárně, ale hlavně v supermarketu Krónan. Kjarval, aneb krám, kde jsme doposud nakupovali,  byl spíš jen takovou větší a dražší sámoškou. Krónan, to byl opravdový supermarket. Snídaně asi nemohla být dost vydatná, protože nákupní košík se nám plnil raketovou rychlostí. A když jsme zahlídli čerstvě ugrilovanou půlku kuřete za 600ISK, začaly nám regulérně téct sliny. Spěchali jsme zaplatit,a pak honem rychle do kempu, kde jsme se na to teplé kuřátko s chutí vrhli. Konečně po týdnu opravdový maso!

Ne. Opravdu bych se nemohl stát dobrovolně vegetariánem.

Po poledni se počasí docela umoudřilo. Rozuměj: nepršelo, jen darebně foukalo. Vyšli jsme tedy na procházku za účelem spatření papuchálků. Tento druh mořského ptáka je znám tím, že se vydává za potravou až 100km od pobřeží. Za rybami se potápí. Pod vodou totiž vydrží až půl minuty. Manévruje silnými křídly a díky drobným trnům v zobáku může najednou držet až třicet malých ryb. Asi jsme nečekali, že uvidíme papuchálky hned za prvním kamenem, ale když jich mělo na ostrově hnízdit několik miliónů, a ten ostrov nebyl zrovna dvakrát velký, mohl se přeci jen sem tam nějaký objevit. A tak jsme šli dál a dál, pořád dál podél pobřeží, marně pátrajíc po papuchálcích až jsme došli na samý konec ostrova, poloostrov Stórhöfð. Mezi ovcemi, jejichž vlnu tu nikdo nestříhá a ta se povaluje úplně všude, a za silného větru jsme vystoupali až k meteorologické stanici. A když jsme se smířili, že žádnýho papuchálka neuvidíme, najednou jich na skalním útesu několik metrů pod námi odpočívalo snad deset. A o kus dál další. Snažil jsem se s foťákem přiblížit, ale byly dost plaší.

Vybaveni mapou z infocentra jsme zvolili pro návrat druhou stranu pobřeží. Nedalo se jít přímo kolem moře, útesy jsou tu příliš strmé a vysoké. Víceméně jsme to tedy vzali středem po asflatce. Cesta kolem místního malého letiště byla asi vyznačena jen na mapě. Nám se jí alespoň najít nepodařilo. Všude byly oplocené pastviny pro koně a ovce. Vrátili jsem se tedy zpět na hlavní (jedinou) ostrovní silnici a došli po ní zpět do centra. Celý uchozený, přejít ostrov tam a zpět dá nějakých 20 km, jsme hned zapadli do kavárny. Islanďané jsou přeborníky v pití kafe. Ostatně, co jim jiného zbývá, při těch strašlivých cenách za alkohol.

Lehce odpočinuti jsme ještě vyrazili na Pompeje severu. V lednu roku 1973 se v noci zcela bez varování otevřela po mohutné explozi 1,5km dlouhá vulkanická puklina, ze které pak láva vytékala příštích 5 měsíců. Vytvořila se nová hora, Eldfell, a ostrov se zvětšil o 2,5km2. Aby místní obyvatelé zachránili přístav a rybářský průmysl, bez něhož by se nemělo na ostrov cenu vracet, vystříkali na proudící lávu více než šest miliónů tun mořské vody. Ta se nakonec zastavila pouhých 175m od vjezdu do přístavu. Cestou ale zničila na 360 domů, jejichž zbytky jsme se právě procházeli. Nezbylo po nich nic, byly pohřbeny pod masou lávy, ale místní alespoň vyznačili ulice, tak jak tomu bylo před výbuchem. Krásná demonstrace síly matky přírody.
Večeři jsme opět připravovali v klubovně, dělal jsem něco na způsob buřtů na pivu. Akorát jsem neměl pivo a buřty taky moc jako buřty nechutnaly. K tomu ještě pečivo a fazole. Ještě že ten stan občas profoukne poryv větru. Dochází mi ale inspirace, co k jídlu připravit. Snad se to pro další dny zlepší, když už budeme mít to auto. Opět jsme si dopřáli teplou sprchu a než odbyla půlnoc, dostavila se slečna nás zkasírovat. Trochu už jsem doufal, že ušetříme za dvě noci pobytu, ale nakonec jsme těch 5.200ISK vůbec nelitovali. Bylo to tady, i přes to, nebo právě proto, divoký počasí, super.

Papuchalek style cedule

Den 10.
Vestmannaeyjar - Reykjavik

Není zrovna dobrý nápad dávat si před spánkem moc teplého čaje. Zase to ale spolehlivě funguje místo budíku a jak už jednou člověk vyleze z vyhřátého spacáku do toho studeného fukeře, není cesty zpět. Usnout už znovu nejde. A sice že bylo teprv sedm ráno a trajekt odjížděl až v půl dvanáctý, rozhodli jsme se využít čas k řádnému sbalení a hlavně vysušení stanu. Ten tu za poslední dva dny dost zakusil. Za tímto účelem jsme si zabrali celý roh klubovny. Celkem na drzouna, protože do rána kolem vyrostlo několik dalších stanů (vítr lehce polevil), ale kromě sympatického islandského páru, který jsem přijel podpořit devíti letého synka na fotbalový turnaj, nikdo další do klubovny nedorazil. K snídani jsme k bagetě přikusovali jeden z místních nejlevnějších salámů Malakov, modrý sýr, tuňáka a poslední dvě rajčata. Mohli být i vajíčka, ale při ceně 10Kč/ks v balení po šesti nás přešla chuť.
Po snídani jsme se vydali na přísný výšlap na hranu propadlého kráteru, na jehož dně se náš kemp nacházel. Krásné výhledy na obě strany a opět neskutečné poryvy větru. Co ale bylo největším překvapením? Ty hejna papuchálků pod námi. Celou dobu jsme je měli přímo u nosu a my se za nimi téměř neúspěšně trmácíme přes celý ostrov. Ale aspoň je o čem psát.

Stan mezitím stačil krásně uschnout, takže v poklidu balíme a přesouváme se na trajekt. Mají to Islanďané dobře vymyšlený, autobus do Reykjaviku čeká hned před odbavovací halou a lístek nás stál 7000 ISK. Byla by to nejspíš celkem nezáživná jízda. Jednou už jsme tudy jeli a bylo přesně takhle ošklivo jako dnes. To by ale v Selfoss nesměla přistoupit islandská verze houmlesáka-alkoholika. Zprvu mě ani nenapadlo, že to bude tento případ. Kamárad mu koupil lístek, pomohl ho usadit (samozřejmě kousek vedle nás) a spíš to vypadalo, že je pán nějak postižený, takže jsem se snažil na něj moc nezírat. Oč tu jde, jsem pochopil hned, jak se autobus znovu rozjel. Týpek byl tak koženej, že když se pokoušel napít z půlitrovky od coca-coly, neustále mu padala z ruky na podlahu, kde se jí pokoušel zpátky sebrat. To se mu sice dařilo, ale jak praví staré známé přísloví o džbánu jehož ucho se jednou utrhne, i tahle cola se v jedné souhře náhod odkutálela mimo dosah onoho pána. Tím jsem měl celou věc uzavřenou a doufal jsem v klidný zbytek jízdy. Velký omyl. Týpek vytáhnul z rukávu svého omšelého kabátu plastovou lahvičku, kde jsem mezi mnoha písmeny zřetelně rozpoznal znak pro hořlavinu! Český houmlesáci by si měli uvědomit, jaký že to maj štěstí, že houmlesačí zrovna u nás, kde se nechá koupit poctivej krabičák za pár korun. Na Islandu je to ovšem jiná káva. Že je v lahvičce nejspíš stále originální obsah, jsem poznal podle toho, že i z očividně zkušeným pijákem to řádně zacloumalo a z úst se ozvalo krátké zachrčení. Fakt jsem si myslel, že to s ním sekne, nebo aspoň začne plivat oheň. Nic z toho se nestalo. Místo toho se po chvíli z posledních sil postavil do uličky. Nevím, co ho to napadlo, ale nebyl to dobrý nápad. Postavil se zrovna ve chvíli, kdy autobusák prudčeji zabrzdil. Ten let přes čtyři řady sedadel bych vám přál vidět. Teď už i ostatní v autobuse zaregistrovali, že toto nebude úplně standardní jízda. Můj velký obdiv má kluk, který ani na chvilku neváhal a šel pánovi pomoct. U nás by si ho nikdo ani nevšiml, natož aby mu někdo šel na pomoc. I já bych byl jedním z těch nevšímavců.
Autobusová linka sice končila někde na periferii, ale lístek z meziměstského autobusu platí ještě jednu jízdu v městské lince, asi lhostejno jak dlouhou. Maličkost, ale potěší. Busem č.3 takovou okružní jízdou přes centrum dojíždíme až na terminál Hlemmur. Odsud je to o pár set metrů blíže ke kempu než z terminálu BSÍ. Ovšem do kempu ještě nemáme namířeno. Kousek od něj se nacházejí městké lázně Laugardalslaug. Tohle místo je určené primárně pro obyvatele Reykjaviku, žádná Modrá laguna z poloostrova Reykjanes. První rozdíl byl už při placení: místo 40 euro v laguně, tady chtěli krásných 600ISK/os za celý den. Krosny se nám podařilo narvat do skříňky a pak už hurá do plavek a rychle do jednoho z termálních bazénků. Na výběr jich bylo hned několik. Dle teploty vody 38, 40, 42 a 44°C, a jeden s mořskou vodou, kde byla teplota 40°C. Směšný rozdíl dvou stupňů řeklo by se, ale bylo to sakra znát. V tom nejteplejším už mi skoro lezly dolů chlupy. V areálu bylo ještě velké brouzdaliště (31°), 50m bazén (29°) a vtipnej tobogán, kde to s náma házelo ze strany na stranu. Navrch ještě pára. Během těch 4 hodin jsme to dali všechno několikrát, při venkovní teplotě 8°C to byl úžasnej relax.

Celý vymacerovaný jsme se přemístili vedle do kempu. Připadalo nám to jako věčnost, co jsme tu byli naposled a přitom to bylo pouhých 9 dní. Tolik jsme toho během té doby zažili. Ale ani všechny ty nově nabité zkušenosti nás nepřipravily na ten civilizační náraz v podobě neosobního, uspěchaného a spousty lidma napěchovaného kempu. Možná byla chyba se tak vyklidnit v těch lázních. Tu první noc jsme spali hned na kraji a ani jsme neměli tušení, jak obrovský (alespoň v poměru kempů, ve kterých jsme doposud trávili noci) tenhle kemp je. Zas na druhou stranu není se čemu divit, že i před začátkem hlavní sezóny jsme hledali nějaké volnější a pěkné místo hezkých pár minut. V Reykjaviku je jen jeden kemp a při těch cenách za ubytování většina turistů prostě volí tuto možnost. Ještě jsme zvažovali možnost, jestli nezkusíme přespat na černo, když ráno opět brzy odcházíme, ale nakonec jsme raději těch 3000ISK zaplatili.


Den 11.
Reykjavik - maják na konci světa

Úkol č.1: vyzvednout auto. Úkol č.2 projet tzn. Zlatý okruh.
A co bude pak? Kde dneska budeme spát? Tak tyhle otázky zodpoví až čas. A to je na tom právě ta největší zábava.
Dle naší volby si máme auto vyzvednout na terminálu BSÍ už v osm ráno. Co se nám na ostrově Vestmannaeyjar zdálo jako možná příliš brzká doba, teď v plné konfrontaci z místním kempem jsme za to jedině rádi. Polák pracující za přepážkou v autopůjčovně RE:D má pocit, že když jsme sousedé, Slované, a máme těch několik slovíček společných, budu mu naprosto v pohodě rozumět, když na mě bude mluvit polsky. Sorry kámo, nejsem z Českýho Těšína. Ale auto jsme nakonec nafasovali. Skoro úplně nový (najeto 2.912km) šedivý Hundai i20. To auto sice má čtyři dveře, ale ty zadní jsou podle mě úplně zbytečný. Pokud zrovna neřídí hobit nebo Roman Zkamene, nikdo další se dozadu už nevejde. Navíc do kufru se vejde maximálně jedna krosna. Takže se tímto omlouváme všem, kteří nám na stopu nezastavili, a my je pak proklínali. Teď už víme, že bychom se k vám prostě nevešli.
Z Reykjaviku jsme vykličkovali bez problémů a už jsme si to šinuli po hlavní silnici č.1 vedoucí kolem celého ostrova. Zlatý okruh, vytvořený jako turistická trasa, spojuje tři populární přírodní atrakce. Všechny do 100km od hlavního města: þingvellir, Geysir a Gullfoss. My se rozhodli začít Geysirem. Nejprve ale možná ještě větší "atrakce" než ty prvně jmenované. Alespoň pro nás, věčně nenažrané stvoření. Supermarket Bónus. Tento supermarket všichni v cestopisech a diskuzích na internetu doporučovali jako ten úplně nejlevnější. Míříme tedy napřed do Selfoss, kde byl jeden takový to svatostánek při našich předchozích cestách spatřen. K našemu  velkému zklamání, ale otvírá až v deset, což je až za hodinu. Tak dlouho se nám čekat nechce, stáčíme kormidlo směr Geysir.
Tohle vřídlo je vlastně takovým praotcem všech ostatních gejzírů na světě, neboť jim dalo jméno. Bohužel Geysir již vodu do osmdesáti metrové výše nechrlí. V 50.letech se ucpal, když do něj turisté házeli kameny, aby ho vyprovokovali k činnosti. Naštěstí je kousek vedle jiný gejzír a to hned ten nejspolehlivější na světě. Strokkur. Dvakrát si jen tak vodfrknul, ale pak najednou začala voda v dvoumetrové výlivce mizet, aby pak s patřičným zvukovým doprovodem vystříkla nějakých 20 metrů vysoko. Pecka! Je vždycky dobré si zjistit, jakým směrem fouká vítr a nestát po větru.

Ke Strokkuru se vstupné neplatí a v okolí gejzíru je ještě několik bublajících potůčků a výduchů. To vše jsme si stačili projít, než organizované cestovky začaly do oblasti navážet autobusy turistů, převážně z Ameriky. Tak jako u ostatních turisticky vděčných cílů i zde platí, že je lepší si přivstat a dorazit hned po ránu.
O 10 kilometrů dál přijíždíme k nejznámějšímu islandskému vodopádu Gullfoss. Není snad pohlednice, na které by scházel. Blíží se poledne, takže je nám jasné, že tentokrát davům neuniknem. Nakonec to ale nebylo tak hrozné. Mírně poprchávalo, takže vodopád, respektive spíš kaskáda, nebyl zas tak pohlednicově fotogenický a řadě lidí stačil asi pohled od parkoviště. Říká se mu Zlatý vodopád, protože voda padající z výšky 32 metrů vytváří celistvou vodní stěnu, která se za slunečních dní třpití jako ze zlata. Jak už jsem psal, my měli ošklivo, takže jsme tu taky dlouho nepobyli a razili jsme dál.

þingvellir je nejvýznamnějším historickým místem Islandu. V roce 930 tu vikingové založili první demokratický parlament na světě. Nyní je tato oblast, rozkládající se v údolí vytvořeném vzdalujícími se tektonickými deskami mezi Severní Amerikou a Euroasií, zapsaná v seznamu UNESCO. Příroda krásná, počasí o něco lepší, ale i tak jsme to prolítli celkem rychle a najednou sedíme v autě, hodiny ukazují 13:00 a my se radíme kam dál.

Po krátké poradě, která už probíhala za jízdy, volíme možná smělý cíl pro dnešní den, nejzápadnější cíp Islandu a potažmo celé Evropy. Akorát míjíme značku Akureyri 320km a já si dělám srandu, že to bude náš další cíl. Jó, kdybych tehdá věděl. Každopádně ale ze všeho nejdřív musíme nutně nabrat zásoby. U majáku na konci světa těžko bude nějaký supermarket a já nehodlám živořit jako v dny, kdy jsme šli k Duhovým horám. Zastavujeme ve městě Borgarnes u supermarketu Bónus. Parkoviště praská ve švech, neklamná známka, že tentokrát otevřeno je. Opravdu je to zatím nejlevnější krám, kde jsme na Islandu nakupovali. Cenové rozdíly za jedno a to samé zboží jsou leckdy docela výrazné.

Kufr auta narvaný k prasknutí, vítr v peněžence, slunce nad hlavou, vzhůru vstříct dalším dobrodružstvím. U Hraunsnef odbočujeme z Ring road na silnici č. 60 a krásnou krajinou přes průsmyk u hory Baula (934m) míříme dál na sever. Postupně sjíždíme až k moři. Ukazatel stavu paliva se nebezpečně nachyluje na levou stranu, neklamná známka nutnosti natankování. Benzínku, ale poněkud zvláštní, nacházíme u vesnice Búðardalur. V Indonesii vzal pán litrovou láhev Absolut vodky a z ní mi natankoval do našeho půjčeného skútra. V JAR zase hned přiběhli dva černoši a o všechno se postarali. Takže jsem si říkal, že mě asi jen tak nic nepřekvapí, zvlášť na Islandu. Nu, překvapilo. Tady byly totiž jen stojany, nikde nikdo. Vezmu hadici, vsunu jí do nádrže a z hadice ani nekápne. Pořádně si tedy prohlížím stojan a už mi to pomalu dochází. Nejdřív je potřeba do platebního terminálu vsunout kartu, naťukat příslušnou částku a vualá pro auto životodárná tekutina začíná proudit do útrob. Předpokládám, že když člověk naťuká víc než natankuje, tak se mu odečte jen tolik, kolik doopravdy natankoval, ale to jsme nikdy nevyzkoušeli. Systém je to skvělý. Nepotřebuje vlastně žádnou asistenci a v odlehlých oblastech, kde přijedou natankovat třeba dvě auta denně se to určitě vyplatí.

Ačkoliv neomylně míříme stále na sever, podle průvodce jsme se již dostali do oblasti západních fjordů. Na křižovatce pod kopcem Vaðalfjöll, odbočujeme doleva, stále po silnici č. 60, a opět nádhernou krajinou míjíme jeden fjord za druhým. Silnice většinou fjordy obkrouží, ale několikrát je překonáváme napřímo přes kopec, v prudkých stoupáních a serpetýnách. V těchto úsecích také často chybí klasický asfalt. Jedeme po původní uježděné zemině s kamením a to je tepr ta pravá rallye, zvlášť když nás trošku tlačí čas a šedivá Hyundai se pomalu začíná zbarvovat do hněda.

S přibývajícím časem začínám být už trochu nervózní, ale naštěstí přichází odbočka na poloostrov Látrabjarg. Sjíždíme tedy na silnici 612, ale hned po chvíli stavíme u vraku lodi na samém konci fjordu. Jedná se o údajně nejstarší ocelovou loď na Islandu Garðar B 64. Vyrobena před více než sto lety v Norsku, sloužila jako velrybářská loď. Na větší průzkum bohužel není čas, svištíme dál. Kolem krásných písečných pláží, které přímo lákají ke koupání, jen kdyby nám auto neukazovalo, že je venku 10°C, kolem vraku letadla United States Navy, přes kemp u další nádherné pláže v Breiðavík. A pak, konečně, samý konec světa. Nebo alespoň nejzápadnější cíp Evropy, nepočítáme-li Azory.

Už je něco po deváté večerní a i přes to je na parkovišti několik aut. Děláme společnou fotku u nejzápadnější budovy Evropy a po vyšlapaných cestičkách se jdeme podívat na útesy. Vůbec jsme neměli tušení, že se nacházíme u největšího ptačího útesu Evropy, který je 14 km dlouhý a místy až 440m vysoký. Taky nás zaskočilo to obrovské množství ptáků, které v okolí poletovalo. Útes je totiž od června do srpna domovem neuvěřitelného množství papuchálků, alek, alkounů, kormoránů, buřňáků a racků. Ty na útesu využívají každičké možné a snad i nemožné místo k postavění hnízda a vychování mláděte. Nás, potažmo Lucíka, samozřejmě nejvíc zajímali papuchálci. Jestliže na ostrově Vestmannaeyjar jsme měli to štěstí, že jsme jich několik na dálku zahlédli, tady jich bylo na okraji útesu podstatně víc a vůbec nebyly tak plaší. Člověk se mohl přiblížit na pár metrů, když nedělal rychlé pohyby. Nejvtipnější bylo pozorovat tyhle neohrabané ptáky při přistávání, které ve většině případech skončilo v kotoulech dotyčného jedince.

Papuchalek

Když jsme se dosytosti pokochali, bylo načase najít nějaký nocleh. Ten jsme objevili hned u cesty necelé tři kilometry od útesu. Pěkný, rovný, travnatý plácek, kde byly dokonce i záchody a tekoucí voda. Pár stanů už tu stálo, tak jsme popojeli trochu dál, abyssme ostatní nerušili. Přeci jen už se blížila jedenáctá večerní. K večeři se podávala bageta se sýry, zeleninou a rybičkami z konzervy, k tomu čaj na zahřátí a pak rychle do spacáků. Kolem půlnoci dorazily ještě dvě auta uřvaných Rusáků. Tenhle národ prostě moc ohledy na ostatní nebere. Dnes to byl ale celkem perný den, spoustu jsme toho viděli, ujeli 650km, takže i přes ten hluk jsem stejně usnul, hned jak se ve spacáku udělalo teplíčko.

Den 12.
maják na konci světa - kdesi u Grónského moře

Když jsme se včera večer bavili o možných cílech pro dnešní den, vsadím se, že už to Lucík měl nachystaný, jen čekala na vhodný okamžik. Váhali jsme mezi prozkoumávání téhle neskutečně krásné krajiny západních fjordů, nebo naopak cestě dál na východ. Jenže pro docenění nádherné přírody je celkem dobrý, když tu krajinu máte šanci vidět. My se ale probudili do totálně zamlženýho rána. Nebylo vidět lautr nic. Je tedy rozhodnuto, nakonec se fakt do toho Akureyri podíváme.
Jako jedni z prvních opouštíme tenhle krásných kemp, jehož výjmečnost podtrhlo ještě to, že jsme za nocleh nic neplatili. Prašná cesta je po nočním dešti pěkně nasáklá, což v kombinaci se svižnější jízdou přebarvuje teď už definitivně náš Hundai na hnědo. Přes zadní okýnko není vůbec nic vidět. Když se pak dostáváme zpět na asflalt, šlapu na to ještě víc. Přeci jen v sedm ráno je provoz téměř nulový a doufám, že i strážníci zákona, kteří mají radary zabudované v autech, ještě pospávají. Na povolených 90km/hod se totiž dostanu jen tam, kde není asfalt, jinak to hrnu kolem 140. A pokud mají na Islandu tak draho, pochybuji, že pokuty budou vyjímkou.
Vynucenou zastávku máme u křižovatky silnic 62 a 60, u osady Flókalundur. Kromě restaurace, a asi i hotelu, je tu hlavně benzínka, kde musíme dotankovat, protože Hundai při mém stylu jízdy trochu více bumbá. Na restauračních záchodcích se alespoň můžeme umýt a vyčistit zuby, zkrátka se trochu zlidštit. Pak pokračujeme stále stejnou cestou, jakou jsme přijeli. Naštěstí se postupně zlepšuje počasí, takže viditelnost už je dobrá a mraky se pomalu trhají. Za vesnicí Búðardalur máme zahnout doleva na silnici č. 586, která nás dovede zpět na Ring road. Jenže odbočujeme dřív na neznačenou šotolinovou cestu, která ale naštěstí vede stejným směrem. Jen to je větší adrenalin. Těžko ale z této navigátorské chyby vinit Lucíka. Celou dobu naviguje pouze podle map v průvodci, které jsou spíš jen tak aby si čtenář udělal přestavu.
Za Laugarbakki odbočujeme na poloostrov Vatnsnes. Na tomto baculatém poloostrově se totiž nachází na několika místech kolonie tuleňů. Stavíme hned na dvou, obě poblíž vesnice Hvammstangi. Tuleni jsou opravdu k vidění, ale poněkud daleko od břehu, kde se povalují na kamenech. S kvalitní pozorovací optikou, kterou mají turisté kolem nás, by zážitek byl jistě o něco lepší. Naše oči ale zoomem vybaveny zatím nejsou.

ačkoliv to vypadá, že na fotce jsou jen kameny, při detailním pohledu lze pár tuleňů spatřit

Po silnici č. 711 obkroužíme celý polostrov a razíme dál po Ring road. To už se ale udělalo opět krásně. Lucík za jízdy připravuje famózní tousty, takže neztrácíme čas ani odpočinkem. Ve tři odpoledne se před námi otevírá pohled na největší islandský fjord, na jehož konci je usazené Akureyri. Titul druhé největší město Islandu zní dozajista honosně a velkolepě, ale jen do chvíle než Akureyri uvidíte na vlastní oči a zjistíte, že má pouhých 17.000 stálých obyvatel. I tak je rozdíl oproti jiným islandským městečkům a vesničkám do očí bijící. Centrum a veškeré turistické dění se de facto soustředí v jedné ulici, kde se střídají kavárny s krámky se suvenýry a hostely. Navíc dnes dorazila do přístavu obrovská výletní loď plná bohatých turistů toužících utratit svoje peníze pro změnu na pevné půdě a tak je všude spousta lidí. Nám na menší nákupy suvenýrů stačí slabá hodinka a už zase přemýšlíme, co budeme dělat dál. Původně jsme chtěli spát v městském kempu, ale jsou teprve čtyři hodiny. Navíc je fakt krásné počasí, a toho by byl prostě hřích nevyužít.

Před odjezdem ještě nezbytná zastávka v supermarketu Bónus. Vím, že se někomu může zdát, že vlastně jen pořád stavíme na doplňování jídla. A má vlastně pravdu. V restauracích se ale vůbec nestravujeme, takže naše spotřeba toustového chleba, sýrů, tuňáků a horčice je opravdu vysoká. Navíc než několik dní skladovat v kufru auta mix salátů, rajčata a ostatní zeleninu, je lepší si koupit každý den čerstvý.

centrum města a hlavní nákupní ulice

Několik desítek kilometrů za Akureyri stavíme u vodopádu Goðafoss, v překladu Vodopád bohů. Jistě se k němu váže nějaká zajímavá historka, proč dostal takové jméno. Samotný vodopád ale až tak zajímavý není. Neoslňuje ani svými rozměry ani výškou, ze které padá voda. Zajímavý je svou polohou, jeho vody si totiž razí cestu přímo zkrz lávové pole.

Goðafoss

Z Lucíka to sice lezlo jako z chlupaté deky, ale postupně zjisťuji, že dnešní den bude ještě na zážitky velmi bohatý. Další cíl je totiž oblast Mývatn. Tento klenot islandské přírody v sobě zahrnuje stejnojmenné jezero, prskající bahenní sopky, podivné lávové útvary či sopečné výpary z vulkanických kráterů. Zkrátka na několika desítkách kilometrů uvidíte Island, tak jak jste si ho nejspíš představovali. Oblast leží přímo na středoatlantické brázdě a mohutné geologické síly tu daly vzniknout krajině, která není k vidění nikde jinde na ostrově. Jméno jezeru daly běsnící hejna pakomárů, které přitahuje oxid uhličitý. Stačí tedy maličkost, přestat dýchat a je po problému. My kolem jezera pouze projížděli, takže nemůžu říct, jak je to velký problém.
Kousek za jezerem se krajina dramaticky mění. Rázem připomíná krajinu z jiné sluneční soustavy. Převládá hnědá a červená barva, ve vzduchu je cítit síra. Přes průsmyk Námaskarð jsme sjeli do oblasti Hverir. Bublající bahenní kotle, kouřící a syčící sopouchy, dýmající sopečné výpary. Krásná podívaná je vykoupená fakt hrozným puchem. Ranní pára ze střev po prochlastané noci, kdy k večeři se podával tatarák s topinkami a česnekem, je proti tomuhle voňavá rozkvetlá alpská louka. Ale za návštěvu to rohodně stojí, i když už to není zadarmo. Pro letošní rok přichystala vláda novinku a zpoplatnila Hverir 800ISK za osobu. No, nějak se ty peníze z turistů vytáhnout musí, když akorát spí po levných kempech a nakupujou v Bónusu.

V našich zeměpisných šířkách se určitě už začíná pomalu smrákat. Tady je ale slunce stále vysoko nad horizontem a netváří se, že by se chtělo schovat. Popojíždíme necelých 10km a ocitáme se v oblasti Krafla. Konečně název sopky dle mého gusta. Škoda, že takhle jednoduše vyslovitelná není i většina ostatních atrakcí na Islandu. Odpustili bychom si tak věčné komolení a vsadim se, že až o tom budeme doma vyprávět, budeme stejně jenom říkat: "to je vodopád, tohle zase vřídlo a tady ledovec". Nicméně Krafla není jen sopka, je to vlastně označení pro celou oblast, která zahrnuje i geotermální elektrárnu a úžasné lávové pole. Elektrárnu jsme právě minuli a pokračujeme až na parkoviště pod kráterem Víti, kde také cesta končí. Pro docenění krásy tohoto kráteru musí návštěvník vylézt až na samý okraj. Uvnitř kráteru se totiž ukrývá sytě modré jezero plné dešťové vody. Zajímavý je i pohled z výšky na elektrárnu s její soustavo potrubí, táhnoucí se celým údolím.

Necelý kilometr od kráteru Víti se nachází potenciálně nejnebezpečnější kráter Krafly, kráter Leirhnjúkur. Série mnoha ničivých erupcí začala už v roce 1727. Poslední pak před několika vteřinami. Samozřejmě myšleno v kontextu stáří Země. Konkrétně to bylo v roce 1984. Nyní tu před námi stála barevná ryolitová hora, jejíž krásu jen zvýrazňovalo večerní slunce. Na jejím úpatí se nacházelo smrduté jezírko s nezdravě modrou vodou a nechybělo ani několik bublajících bahenních výduchů. Cesta tady už musí být značena kolíky, protože celá oblast očividně ještě neřekla své poslední slovo a stále někde něco syčí, případně se zkrze zatuhlou lávu prodírají na povrch syrné výpary. Zemská kůra je tu také mimořádně tenká. Až tak, že místy je půda opravdu horká, a chtě nechtě musím přiznat, že jsme si tam nepřipadali zrovna dvakrát jistě. Přeci jen, byli jsem tu úplně sami a evakuační cedule s popisem, kam ujíždět, kdyby se Krafla probudila na jistotě moc nepřidaly. Teda úplně sami jsme tam nebyli. Na parkovišti byli v karavanu schovaný dva kluci, kterým dá pohybový senzor včas vědět, kdy mají vylézt a zkasírovat návštěvníky, takže placení dalších 800ISK neuniknete zřejmě ani o půlnoci.

Vracíme se k autu a pokud jsem si myslel, že už pomalu začneme hledat nějaké klidné místo na nocleh, Lucík mě z toho spolehlivě vyvedl. Prý když je tak krásně, byla by velká škoda nevidět ještě jeden vodopád. A to prý už bude vše. Mezi námi, nevěřím jí ani slovo. Po asi 40km zastavujeme na parkovišti, asi dva kilometry od vodopádu. Poslední návštěvníci jsou akorát na odchodu, takže to vypadá, že tu budeme opět sami. Tentokrát nic neplatíme, ale standardních 800ISK se dle informační tabule plánuje na příští rok. Rozměry vodopádu Dettifoss, 44m vysoký a 100m široký, nejsou nijak okouzlující. Zde je rozhodující průtok. Ten minimální je 200 kubíků každou vteřinu, v létě při větším odtávání ledovce pak až neskutečných 500 kubíků. To řadí Dettifoss na první místo mezi evropskými vodopády, co se průtoku týče. I v devět večer sluníčko krásně svítí a nechává vyniknout Dettifos v celé jeho kráse, včetně dvojté duhy, která se tvoří ve stoupající vodní tříšti.

Lucík si je moc dobře vědoma mojí averze vracet se po stejné cestě, tudíž mě rovnou směřuje dál po silnici č.862, která nás k vodopádu přivedla. Má to však jeden malý háček, kousek za parkovištěm luxusní asflatová cesta končí a začíná klasická šotolina. Podle mapy nás čeká 37km po cestě, která prý už není silnicí třídy F, tedy horské silnice, na kterou náš Hundai nesmí. Respektive smí, ale veškeré škody jdou za námi. Cesta to opravdu není špatná, až na těch několik naštěstí vyschlých brodů, ale za celý den už mám oči tak vykoukaný, že leckdy nějaký ten kámen nebo díru přehlídnu, a pak je hned poznat, že naše auto na tohle není moc stavěný.

Na konci cesty nevěřícně koukáme na ceduli, kde je jasně napsáno, že jsme právě projeli po horské silnici číslo F862. Raději moc nepřemýšlíme, co se všechno mohlo stát. Stejně je v plánu v roce 2015 tento kousek doasfaltovat, takže pak už to bude jedno. Druhý z ukazatelů hlásí Akureyri -154km. To jen pro představu, kam až mě Lucík zatáhnul. Pokračujeme konstantní rychlostí 140km/hod po silnici č.85 kolem pobřeží poloostrova Tjörnes a zároveň se snažíme v předstihu spatřit možnou odbočku někam, kde by na nás nebylo moc vidět. To se nám daří hned napoprvé, když sjíždíme na šotolinovou cestičku, která nás po několika set metrech dovedla až k moři. Možná, že to bylo už tou únavou, ale v tu chvíli nám to připadalo jako naprosto úžasné místo k přespání a jedno z nejhezčích na Islandu vůbec. Autem vykrýváme lehký větřík, který vane od Grónského moře, stavíme stan a hned se pouštíme do večeře. K jídlu se podává obložená karimatka, což je islandská verze obležené mísy. Funguje to tak, že se všechno nanosí na karimatku a každý si bere na co má chuť. Ono stejně moc na výběr není. Kolem půlnoci uleháme do stanu, který jsme postavili necelých 40 km od severního polárního kruhu. Dnes jsme najeli neskutečných 850km.

nocleh u Grónského moře

obložená kalimatka

Den 13.
poloostrov Tjörnes - fjord Hvalfjörður

Noc byla ukrutně krátká. Budík v 6:25 nekompromisní. Ale pokud chceme z třídenní zápujčky auta vytřískat maximum, musíme tomu něco obětovat. Se snídaní se proto nezdržujeme, házíme mokrý stan do kufru a vyrážíme na cestu. Zamračené a deštivé ráno plně koresponduje s počasím posledních dní. Snad se i tentokrát během dne vyčasí.
První velmi krátká zastávka je ve městě Húsavík. Nejen, že je to první místo na Islandu, které bylo osídleno (někdy kolem roku 850), ale zároveň je to hlavní město pro pozorování velryb. Narozdíl od Lucíka mě to moc neláká, pozorování jsem si zažil už na Kostarice a nebyla to zas taková paráda, jak se na první pohled mohlo zdát. Navíc, cena za tří hodinou plavbu s nejistým výsledkem je 60euro, a my nemáme ani tolik času, ani tolik peněz. Respektive se nám nechce dát tolik peněz. Island nepatří zrovna mezi levné destinace a to i v případě, že se spí ve stanu a stravuje v Bónusu.

Akureyri

Akureyri tentokrát projíždíme bez zastávky. Do Varmahliðu to může být buď pěkných 95 kilometrů po Ring road, kudy už jsme ale jeli, nebo to můžeme vzít po silnicích č.82 a 76 a projet kolem poloostrova Tröllaskagi. Pro zajížďku hlasovalo 100% voličů, tedy my oba, a vůbec nevadilo, že najedeme dvojnásobně kilometrů. S vidinou toho, že zítřejší ranní předání auta v pohodě stíháme, si můžeme v klidu vychutnat okolní scenérie. Silnice vede kolem pobřeží a rozeklané hory jsou většinou ukryté v hustých mracích. Ještě nedávno byla městečka jako Ölafsfjörður a Siglufjörður velmi těžko dostupná. To se zásluhou několika tunelů v celkové délce přes 11 km změnilo. A to i díky Čechům, kteří tyto tunely vystavěli. Takže už i na Islandu se ví, že Češi jsou skvělí tuneláři.

Krajina poloostrova Tröllaskagi je opravdu úchatná. Škoda, že počasí jí nenechalo vyniknout v celé její kráse. V Blönduós se vracíme zpátky na Ring road, ale jen na několik desítek kilometrů. Míříme totiž na poloostrov Snaefellsnes. Tento 100km dlouhý poloostrov toho má taky hodně co nabídnout. Fjordy, malebné útesy, široké pláže a lávová pole. Celou oblast korunuje ledovec Snaefellsjökull, který ční do výšky 1.446 metrů nad mořem. Bohužel ani zde nepanuje moc přívětivé počasí. Stavíme akorát v největším městě poloostrova, Stykkishólmur, a to jen proto, abychom si v místním Bónusu nakoupili zásoby na poslední dny.
Poloostrov Snaefellsnes určitě má co nabídnout, výhodná je zejména jeho vzdálenost od Reykjaviku. Musí být ale aspoň trochu hezky. Nám skoro pořád pršelo. Navíc za poslední dny jsme všechny už ty sopečná lákadla viděli a musíme si přiznat, že s oblastí kolem Mývatnu to prostě srovnat nejde. Aby jsme ale jen tak tupě neprojeli autem, stavíme u majáku Malariff , který tak trochu připomíná raketu. Od něj jdeme podél útesů ke kamenným pilířům Lóndrangar, které prý elfové využívají jako kostel. Elfy jsme bohožel neviděli, ale i tak to bylo příjemná procházka.

V pět odpoledne, pro nás poslední dobou velmi nezvykle brzký čas, začínáme hledat místo na nocleh. Nepočítaje prudu v reykjavikském hlavním kempu, čeká nás poslední noc na Islandu a tu chceme strávit na nějakém pěkném místě. Včerejší kempování nasadilo laťku hodně vysoko. Takhle jsme se prohledali až do Borgarnes. Vlastně jsme s tím tak trochu počítali. Byla tu možnost zůstat na noc v místním kempu a večer si projít město. Bohužel kemp ležel přímo vedle frekventované Ring road a hluk neodklonily ani nahusto vysázené stromky. Tady rozhodně poslední noc trávit nebudeme.
Mapy v průvodci byly všechno jen ne přehnaně podrobné. Zároveň se nám nechtělo zajíždět na každou odbočku z Ring road a hledat místo na přespání. Zrak a očekávání jsme tedy upřeli na 30km dlouhý a 5 km široký fjord Hvalfjörður. Byly jsme už kousíček od Reykjaviku, ale od roku 1998, kdy tento fjord protnul tunel, se veškerá tranzitní doprava přesunula právě do něj. Nejen, že jsme tedy ušetřili 1.000 ISK za projetí tunelu, ale zároveň jsme získali několik desítek kilometrů pobřeží s téměř žádnou dopravou. A kde jinde hledat pěkné místo na přespání než v oblasti, o které se v Lonely Planet nepíše ani čárka.

Pár metrů za odbočkou z Ring road byla přehledná cedule s možností kempování ve fjordu. Všechny jsme vyzkoušeli, ale bezúspěšně. Buď jsme kemp vůbec nenašli, nebo patřil k hotelu a byl zavřený, případně rovnou zrušený. Odprostili jsme se tedy od všech map a cedulí a zkoušeli jsme každou možnou odbočku až se nám na samém konci fjordu poštěstilo najít pěkné místo mezi ovčíma bobkama a s výhledem na moře. Navíc se tou dobou udělalo opět nádherně. Večeřeli jsme párky z konzervy a všechno možný, co se nám podařilo v krosnách a kufru auta najít. Bylo deset večer, když jsme uléhali do spacáků, slunce stále jasně svítilo a my opět ujeli za dnešek 850km.


Den 14.
fjord Hvalfjörður - Reykjavik

Důvod, proč nás budík budí už v 5:40, je prostý. Auto jsme si půjčili v 8:00 a ve stejný čas ho také musíme vrátit. Opět prší. Tentokrát ale prší fakt fest. Zrovna, když by se nám tolik hodilo sbalit do krosny suchý stan. Takhle všechno rychle hážeme do auta a pořádné balení proběhlo až pod střechou benzínky kdesi u Reykjaviku. Bohužel v tom spěchu jsem někde do trávy vytratil baterku do foťáku, kterou jsem měl ve spacáku, aby zima neovlivnila její kapacitu. Moc fotek bych s ní asi už stejně neudělal, byla téměř na konci svých sil. Teď už to bylo jedno. Nebyl čas se pro ní vrátit, takže Reykjavik bude muset nafotit Lucík se svým kompaktem.
Naposledy jsme vraceli auto v JARu na letišti. Tehdá na mě vyrukovali s nějakým škrábancem na dveřích, který tam podle mě stejně už byl. Bohužel jsme si ho při přebírání auta nevšimli, takže jsme za to taky zaplatili. Tentokrát proběhlo vše v pořádku. Klučina, který auto přebíral, byl sice trochu rozpačitý, když auto viděl, pravil, že to musí nejdřív umejt, aby vůbec zjistil, jestli není někde poškrábaný. Není divu. Hundai si za poslední tři docela zajezdil, 2.500km je celkem slušná porce.
Dnešek chceme strávit prohlídkou Reykjaviku, kupujeme tedy celodenní jízdenku na městskou dopravu za 1000ISK. Jednorázová stojí 350ISK, takže se nám to určitě vyplatí. Prvně se ale musíme zbavit krosen. Hned u terminálu chytáme autobus, kterým se vezeme na Hlemmur, hlavní autobusové nádraží poblíž centra. Ochotný pán nám dává krosny do malého zamčeného kumbálku a úplně zadarmo. Na BSÍ chtějí za jednu skříňku 1200ISK.

Zbaveni krosen vrháme se na všechny ty v Lonely Planet zmíněné památky. Ačkoliv historie Reykjaviku sahá přes tisíc let na zpět, hlavní rozkvět zažil až za druhé světové války, kdy sloužil britským a americkým vojákům. Začínáme u jezera Tjörnin. Tady se nachází takzvaný Starý Reykjavik s historickými budovami, jako např. parlament Alþingi postavený v roce 1881. Islanďané se ovšem nebojí ani moderny, takže v sousedství těchto budov naleznete několik postmoderních budov jako třeba radnici Ráðhús. My se před drobným mrholení šli ukrýt do expozice osídlení, Reykjavik 871 +/-2. Údajně nejlepší muzeum je vystavěné na základech vikinského domu z 10.století. Díky spojení historie a moderní technologie tu před vámi de facto ožije Reykjavik v samých počátcích osídlení. Pěkné, působivé, jen s malým háčkem a to vstupným 1.300 ISK za jednoho.

kostel Hallgrímskirkja

Cestou do přístavu jsme udělali zastávku ve Volcano House. Promítaný dokument pojednává o dvou největších explozích posledních let. Explozi na souostroví Vestmannaeyjar a výbuchu sopky Eyjafjallajökull. Zvláště o erupci na Vestmannaeyjar jsme se toho dozvěděli docela dost. O té druhé, tak těžce vyslovitelné, jsme čekali trochu víc. Respektive, kdyby všechno nestálo tolik, tady jsme platili 2000ISK za osobu (330Kč), tak bychom určitě navštívili i další muzea a expozice. Projít si přístav naštěstí nic nestálo. Stejně tak jsme neplatili žádné vstupné při vstupu do kostela Hallgrímskirkja. Tuhle 75 metrů vysokou stavbu lze opravdu stěží přehlédnout odkudkoliv v Reykjaviku. Kdysi kontroverzní stavba se stavěla 34 let, architekt se jejího dokončení nestačil dožít. Teď už berou radikální design Islanďané za svůj, soudě podle poštovních známek v obchodech. Interiér kostela je překvapivě strohý, dominují mu obrovské varhany s 5.275 píšťal. Co už se ale platí (600ISK) je výjezd výtahem do věže. Málokdo si ale odepře kruhový výhled na celý Reykjavik, a ani my jsme nebyli vyjímkou. Tyto utracené peníze ale za to rozhodně stály.

Návštěvu kostela jsme si vykompenzovali návštěvou dalšího chrámu, tentokrát chrámu konzumu. Nákupní centrum Kringlan je největším na Islandu. Uvnitř to vypadalo jako v jakémkoliv jiném pražském obchodním centru. Většinu času jsme stejně strávili nákupem potravin, koření a dalších věcí, které nám budou Island v Čechách připomínat.
Za půl dne jsme sfoukli většinu z toho, co tohle nejseverněji položené hlavní město na světě nabízí. Vyzvedli jsme krosny na Hlemmuru a zamířili do podle mě úplně nejlepší atrakce, kterou můžete v Reykjaviku navštívit a to lázní Laugardalslaug. Tentokrát jsme věděli, co nás čeká a těšil jsem se jako malej kluk na všechny ty bazénky s horkou vodou, tobogán i páru. Ostatně co jiného příjemnějšího dělat v Reykjaviku při 10°C, větru a dešti. Nejvíc času jsme strávili v bazénku s horkou mořskou vodou, kde místní živě o něčem debatovali. Bohužel šance, že porozumíte alespoň něco je samozřejmě nulová. Na závěr jsem si dal dvě kolečka páry, která mě naprosto rozsekala a byl jsem rád, že jsem se dovlekl do šaten, kde mi váha ukázala 76,5kg. Nevěřícně jsem na to číslo civěl, protože tuhle hodnotu jsem mohl mít tak naposledy v 8. třídě základní školy. Kromě váhy mají v šatnách i displej, který vám prozradí zapomenuté číslo skříňky nebo odstředivku na plavky. Drobnosti, ale potěší.
Najít slušný volnější flek v tak obrovském kempu se ukázalo být jako celkem problém. Našli jsme ho až na nejvzdálenější louce. K večeři se podávají instantní špagety bolognese, jeden z úlovků ze supermarketu v obchoďáku. Po partičce karet, kdy jsem si definitivně zajistil prvenství, jsme to s večerkou dotáhli až k půlnoci. Bylo opět krásně, takže nám bylo jasné, že ráno bude pěkně hnusně.

Den 14.
Reykjavik

Po dlouhé době vstáváme bez budíku a ani nás nečeká žádný ranní shon. Letadlo odlétá až po půlnoci. Silně prší, jak jinak. Vaříme tomatovou polívku přímo ve stanu a s plnými bříšky teplé snídaně, opět uleháme do spacáků a spíme další dvě hodiny. Až v poledne se konečně trochu rozhýbáváme, balíme a opouštíme kemp, kde převládají dvě národnosti: Čechoslováci a Francouzi. Nejvyšší čas odejít. Za silného deště a větru jdeme pěšmo na Hlemmur, kde opět zadarmo necháváme krosny a jdeme do centra. Za takového počasí se nedá dělat nic jiného než brousit po krámech nebo obrážet muzea. Shopping jsme zvládli již včera. I v muzeu jsme byli, čímž jsem vyčerpal svojí kvótu jednoho muzea ročně. Trochu ještě procházíme centrum a snažíme se utratit peníze, které jsme si při příjezdu směnili. Bylo to úplně zbytečný. Na celém Islandu i v té nejzapadlejší kůče v horách se nechalo platit kartou. Pak míříme tam, kde se správný Islanďan zastaví alespoň jednou denně. Do kavárny.

Ve spotřebě kávy na jednoho obyvatele je Island třetí na světě. Zdejší kavárny představují takovou oázu, místo, kde se místní můžou schovat před nepřízní počasí a zahřát se hrnkem dobré kávy. Do jedné takové jsme zamířili i my, konkrétně do Sandholt bakarí. Tato měla i svojí vlastní pekárnu. Kafe vůbec nepiju, ale horká čokoláda se zákuskem oslovila i mě. Našli jsme si klidný koutek a zbytek odpoledne jsme strávili psaním pohledů. Déle už to opravdu odkládat nešlo.
Už z krosnama jsme si došli na BSÍ terminál, autobusem v 21:00 odjeli na letiště a zakončili tak úspěšně naší islandskou expedici.